Země: Německo Žánr: progressive / technical death metal Datum vydání: 5.2.2016 Label: Anti Records Tracklist: 01. Sermon of the Seven Suns 02. The Monist 03. Akroasis 04. Ten Sepiroth 05. Ode to the Sun 06. Fractal Dimension 07. Perpetual Infinity 08. Weltseele Hrací doba: 57:56 Odkazy: web / facebook / twitter

Pokud mluvíme o technickém death metalu v horizontu posledních dvaceti let, hodně bych se divil, kdybychom opomněli německou Obscuru. Kapelu, jež si především prostřednictvím druhé desky „Cosmogenesis“ vybudovala celkem slovutné jméno a pozici, o níž nejedna konkurenční formace může jen tiše snít. Nevím jak v obecném měřítku, ale pro mě byla vždy synonymem vyváženého prolnutí brilantní techniky i kompoziční šikovnosti, tvrdosti i melodičnosti. Oproti posledním dvěma albům prošla s novinkou skupina významnou personální obměnou, jež zanechala v sestavě pouze jediného člena – zakladatele Steffena Kummerera. A otázek ohledně samotného materiálu, kterého od předchůdce „Omnivium“ dělí dlouhých pět let, se postupně začalo nemálo množit. A jak tedy dlouho očekávaná nahrávka dopadla?

Na první pohled nás jistě zaujme výrazný obal, jenž vskutku vyčnívá svým relativně neobvyklým feelingem, zároveň však lehce řekněme přeleštěnou sterilní grafikou. Nicméně k obsahu alba se hodí velmi dobře – vlastně ho vystihuje možná víc, než by se na první pohled zdálo. Na jednu stranu je zde rozhodně vidět jakési novátorství, vlastní forma ale působí místy až moc čistě – až neautenticky. A hudba je také na jednu stranu vizionářská, na druhou stranu ovšem trochu cynická a strojená. Moment, řekl jsem cynická? Jak příhodný přeřek – vliv Cynic je v nejednom momentu nepopiratelný.

Nová deska je rozhodně méně agresivní a hoblující, zato více precizní, místy s artrockovějším cítěním. Šlape jako hodinky, místy funguje fenomenálně, občas se však až příliš ztrácí v nucené krkolomnosti. Zkrátka a dobře, Obscura jsou perfektní hudebníci, jenomže po skladatelské stránce jsou občas až moc muzikou pro hudebníky, nikoliv pro běžné posluchače. Někdy kompozice funguje formálně, logicky bych měl být nadšen, ale pocitově mi k naprosté extázi něco chybí. Proto ačkoliv mě novinka baví díky nejednomu parádnímu motivu a kompozicím, co se týče celkového zážitku z desky jako komplexního díla neskáču radostí do té míry, že bych si o strop způsoboval otřes mozku.

Paradoxně funguje nyní Obscura nejvíce tam, kde působí přímočařeji a hitověji – tedy v „Sermon of the Seven Suns“ či singlovce „Akróasis“. Jako by se zde výrazněji otiskoval funkční model melodického technical death metalu balancujícího mezi stylem Death a Necrophagist, jaký známe z alb, na nichž se podílel bývalý kytarista Christian Münzner (Spawn of Possession, ex-Necrophagist). Zároveň je zvuk však pročištěn a směřující ještě o špetku blíže k heavymetalovým základům, i progresivně rockovému zvuku. Jako celek skladby fungují dobře – možná také kvůli tomu, že v té vší technice nezapomněli i na trochu té ráznosti. Je to paradoxní, ale ve chvíli, kdy se pouští Obscura do delších komplikovanějších kompozic, udržet pozornost je překvapivě těžší, než by člověk od takových talentů očekával.

Například závěrečná čtvrthodinová „Weltseele“ je velmi specifický oříšek. Skladba hrající si s posluchačem jako kočka s myší. Je zajímavé na ní sledovat postupné kompoziční kličky a hrátky, nicméně jako celek zkrátka nestrhne posluchačovu pozornost tak, jak by se vzhledem k formátu nabízelo. Reputaci napravuje, až když se v závěru přidávají i klávesové party více zdůrazňující majestátnost a gradaci. Jako celek mi však stále chybí nosné momenty, jichž se v průběhu chytit, na něž bych si zpětně vzpomněl a jež bych zpětně mohl vypíchnout. Takto člověk na jednu stranu sleduje metamorfózy nápadů a nálad, ale ve výsledku je to taková dlouhá cesta k předvídatelné pointě.

Za zmínku rozhodně stojí „Ten Sepiroth“, která disponuje uceleným vývojem skladby (různorodost podporují akustické pasáže) a nezabřehává do planého honění hmatníků. Úvodní technický motiv se skutečně povedl, navíc postupné instrumentální hraní si s harmoniemi a náladami nabídne pestrou paletu různých zajímavých poloh. Pro zpestření materiálu fungují perfektně chorály v „Ore to the Sun“, jinak ale tahle skladba zas tolik nevyčnívá. Až heavymetalová melodie „Perpetual Infinity“ se zvrhává ve velmi technicky vypiplanou a náladově zajímavou kompozici, jež zaujme specifickým atmosferickým refrénem. Zrovna tahle je vážně parádní.

Na jednu stranu novou desku Obscury poslouchám upřímně rád a baví mě. Na druhou stranu nepopírám, že jsem přeci jen čekal trochu vyrovnanější dílo, jež občas i trochu vystrčí růžky. Inspirace Cynic se zde odrazila nejen na častějších „robotických“ vokálech a zasněnějších baskytarových partech, avšak i na celkovém zvolnění a ubrání deathmetalového drcení. Intrumentálně a kompozičně je vše na svém místě, nicméně občas je zde cítit absence takových nápadů, které by prostě člověka bez dlouhého váhání nekompromisně vzaly za srdce a pořádně ho zmáčkly. Ona větší přímočarost a charisma „Cosmogenesis“ u mě přeci jen stále vede, jakkoliv je novinka asi dílem originálnějším a více vizionářským.