S dnešní recenzi bych mohl potěšit ty z vás, kdo máte v oblibě minimalistickou šumící muziku. Jestli vám jsou tyhle věci proti srsti, tak můžu hned takhle na začátku říct, že byste se měli Cryo Depth vyhnout obloukem, protože vás to neuspokojí a ta muzika vám bude připadat jako strašná nuda, kde se nic neděje. Velké motivy, melodie nebo zapamatovatelné linky tady nenajdete ani pod lupou.
Bandcamp projektu humorně tvrdí, že Cryo Depth pochází z Antarktidy, ale – pozor, teď přijde překvapení – není to pravda. Za Cryo Depth ve skutečnosti stojí Olga, která pochází z Běloruska. Své počiny začala pod touhle hlavičkou pouštět do světa loni a jako první šlo o skladbu „Alarm Call 1986“. Jak už lehce napovídá rok v titulu, kompozice se nechala inspirovat známou havárií reaktoru jaderné elektrárny v Černobylu na Ukrajině. Stylově počin vyšel v den výročí této nejhorší jaderné katastrofy v dějinách, tedy 26. dubna.
My se dnes ale budeme bavit o nahrávce „Monolith“, jež světlo světa spatřila přibližně o měsíc později a nabízí dvě stopy přesahující dvacet respektive deset minut.
Zatímco „Alarm Call 1986“ se zaobírá poměrně „hlasitým“ a jasně slyšitelným zvukem (snad to dává smysl), „Monolith“ přináší výrazně minimalističtější a tišší zážitek. Album místy pracuje se „skoro tichem“, hlubokými tóny a podprahovými zvuky.
To vypadá fér, ale nebudeme si nic nalhávat – bývá hodně obtížné podobné šumění na pomezí dark ambientu a dronu vybalancovat tak, aby se jednalo o skutečně poutavý poslech. A to tím spíš, že do toho víc než kdekoliv jinde promlouvá i aktuální rozpoložení posluchače. Sám vím, že někdy se mi podobná nahrávka strašně líbí a o nějakou dobu později mě druhá, která zní prakticky totožně, strašně nudí.
Cryo Depth se onen balanc daří tak napůl. V kratší písni „Gaping Void“ se minimalismus nepodařilo udržet na uzdě. Ne snad, že by se v kompozici nacházelo něco, co by mě obtěžovalo nebo mě odrazovalo od poslechu, zároveň ale stopa nenabídne nic, čím by dokázala opravdu zaujmout a vyloženě vybízela k tomu, aby se člověk vrátil. Na jednu stranu jde o příjemný ponor do hlubin kosmické nicoty, ale bohužel jen někdy. Až příliš často se mi stávalo, že se z „Gaping Void“ stala pouhá kulisa.
„The Source of Oddity“ nabízí mírně hudebnější poslech, ale nepochybujte o tom, že posluchači trvající na jasné struktuře sloka-refrén-sloka-refrén-sólo-refrén-konec by si klepali na čelo, kdyby tohle slyšeli a měli ode mě info, že jde o tu plnější a variabilnější skladbu. My ale nejsme melody-buzny, takže víme, že i ambientní minimalismus může v rámci svých mezí znít variabilně nebo dokonce přijít s nějakými zajímavými motivy zvuky.
„The Source of Oddity“ tohle potvrzuje a i navzdory téměř dvojnásobné délce oproti „Gaping Void“ se jedná o zajímavější poslech s nějakým vývojem a několika zajímavými částmi. Například tepající zvuk v poslední čtvrtině ukazuje, že i z minima se toho dá vykřesat poměrně dost, pokud existuje vůle – na straně interpreta i na straně posluchače. Ale to asi není nutné zmiňovat, že nahrávkám jako „Monolith“ musí jít člověk naproti, protože samotná hudba svému posluchači naproti rozhodně nepůjde. Ale to mi přijde v pořádku.
Jasně, když budu jakože zlý, tak „Monolith“ nenabídne nic zvláštního nebo neslyšeného. Originalitu ale při poslechu podobných nahrávek vlastně nepotřebuji. Důležitější mi přijde schopnost člověka utopit v hlubině a poskytnout nějakou sugestivní zkušenost. A v tomto ohledu Cryo Depth neselhává. „The Source of Oddity“ dokonce obstojí i při pozorném poslechu, nejen jako motor k vlastnímu rozjímají, což je taky fajn.
Do emailu nám chodí asi tak miliarda alb na recenze, z nichž většina jsou ovšem už od pohledu naprosté kokotiny, s nimiž nemá cenu ztrácet čas, a tudíž je bez skrupulí rovnou mažu. Mezi nimi se však objevují i zajímavé nebo slibné věci, u nichž mám dojem, že by si ten čas mohly zasloužit. Takové si rád stáhnu, poslechu a představím zde veřejně. Běloruská formace Khandra (popřípadě Хандра, chcete-li) vypadala, že by mohla patřit právě k takovým. Nicméně tentokrát to tak slavné nebude…
Běloruská dvojice v loňském roce vydala své debutové minialbum „All Is of No Avail“. Nejprve na vlastní pěst digitálně, zanedlouho se začaly chytat i labely, které poslaly do světa také fyzické kopie – kompaktního disku se ujali američtí Redefining Darkness Records a audiokazety norští Gravplass Propaganda. Nějaký větší rozruch ale Khandra nevzbudila a myslím, že vcelku právem.
Bělorusové hrají black metal melodičtějšího ražení. Ačkoliv se jedná o prvotinu, nahrávka je vyprodukovaná dobře a zní profesionálně. Zvuk je čistý (na můj vkus možná až moc), všechno je čitelné. To samé se dá říct i o vlastní hudbě, která je složena jistou rukou a evidentními ambicemi, dá se v ní bez větších obtíží orientovat již při prvním poslechu, aniž by se jednalo vyloženě prvoplánovou a tupou záležitost.
Khandra se zjevně po všech směrech snaží, abych jejich počínání mělo nějakou úroveň, což je nesporně chvályhodné, nicméně samotná snaha se nepočítá. „All Is of No Avail“, jakkoliv jde prakticky ve všech ohledech o počin dobře udělaný, ve výsledku nijak zásadně nezaujme. Cosi tomu chybí, pod zdánlivě dokonalou slupkou jsem nenašel nic moc hlubšího, což by mě vzalo za srdeční sval a kvůli čemu bych měl potřebu se k „All Is of No Avail“ vracet případně počínání Khandra sledovat i nadále.
Kdybych měl jo hledat nějaké plusy, tak v první „Where Death Has Settled in Life“ se několik plus mínus nadějných pasáží najde, i když ani v jejich případě se nejedná o nic skutečně zásadního. Zato ve druhé „Presence Is No Longer Revelant“ nenacházím ani to a nějak jsem nezjistil, proč tenhle song musí mít skoro osm minut.
Pár oukej motivů však zázrak neudělá. „All Is of No Avail“ je podle mě solidně odehraný průměr s ambicí, ve výsledku ale stále průměr. Neuráželo mě to, ale za týden ani nebudu vědět, že jsem něco takového poslouchal, a tudíž EP k poslechu doporučit nemohu.
Běloruská formace s krkolomným názvem Ljosazabojstwa patří k těm, jejichž hudbu nějakou chvíli poslouchám, ale pořád se nemohu rozhodnout, nakolik se mi to vlastně líbí. A protože už jsem dospěl do stádia, kdy si myslím, že nemá smysl, abych se s nejnovějším počinem „Sychodžańnie“ dále trápil a zkoušel si dál ujasnit svůj názor, rozhodl jsem se předložit vám tento počin v recenzi i navzdory určité rozpolcenosti ve svých pocitech. Tedy samozřejmě myšleno v pocitech z nahrávky. Deníček ve stylu populárních blogerek tu z toho dělat nehodlám. Aspoň zatím.
Aniž bych chtěl kohokoliv z vás jakkoliv podceňovat, dovolil bych si předpokládat, že o Ljosazabojstwa většina z vás prozatím neslyšela. Takový stav věcí očekávám především z toho důvodu, že běloruský projekt je teprve na začátku své cesty a rozsáhlou činnost za sebou ještě nemá. První vlaštovkou tvorby se stal demosnímek „Staražytnaje licha“, jenž vyšel na sklonku roku 2015 digitálně a v roce následujícím se dočkal reedice na audiokazetě i kompaktním disku. Ve druhém jmenovaném případě už nosič zaštítili polští Hellthrasher Productions, pod jejichž dohledem šlo do světa i letošní minialbum „Sychodžańnie“.
Říkám minialbum, ale zas až tak mini to ve skutečnosti není. Ljosazabojstwa nabízejí (anebo jen nabízí… čert ví) lehce nad půlhodinu materiálu, což už je stopáž, jakou se mnohé jiné kapely nebojí označit za dlouhohrající. Evidentně jde tedy o dostatečnou porci muziky, aby si posluchač o kvalitách Ljosazabojstwa mohl udělat obrázek. K poslechu hodně láká i skvělá obálka „Sychodžańnie“, jež naznačuje, že mohlo jít o zajímavý kus extrémní muziky.
Když se nad tím zamyslím, technicky vzato mě nenapadá mnoho věcí, jaké bych mohl Ljosazabojstwa vytýkat. „Sychodžańnie“ nabízí chorý a hrubý death metal. Žádné melodic pseudo-death sráděry pro náctileté smrady a předplatitele Sparku, nýbrž zlovolný metal smrti. To je super. S tím se pojí i další atributy jako třeba patřičně zašpiněný sound anebo humusný záhrobní murmur. Obojí je rovněž super.
K tomu navíc přidejte, že Ljosazabojstwa není synonymem pro bezhlavou rubanici, která člověku při prvním poslechu rozmrdá palici na kaši, ale z dlouhodobějšího hlediska ji začne zlobit jednotvárnost zabraňující trvanlivému prožitku. Mnohé riffy „Sychodžańnie“ páchnou hnilobnou atmosférou, což v tomto případě nemyslím jako standardní klišé pojmenování stavu, že to je „metal, píčo“ – skutečně tím mám na mysli, že z muziky táhne určitá nálada. Důkazem budiž třeba finální „Zabojstwa ljosu“. Tomu ostatně odpovídají i další elementy jako třeba občasné atmosférické vsuvky anebo že tu a tam vykouknou klávesy. Ani nemluvím o některých kytarových sólech – třeba to v songu „Zhuba“ je kurevsky dobré, a kdo tvrdí opak, ať táhne masturbovat nad fotkou Joakima Brodéna!
Na druhou stranu, „Sychodžańnie“ má tu nemilou vlastnost, že… dobrá, možná bych to neměl vydávat přímo za vlastnost nahrávky, třeba je to jen můj osobní problém, každopádně jsem měl zpočátku velké obtíže se na muziku soustředit. Bylo znát, že v tom něco je a že se nejedná o bezduchou píčovinu, ale ne a ne do toho proniknout. Tím chci naznačit především to, že není moudré zahodit Ljosazabojstwa po prvním poslechu, pokud tento nezaujme. Vím, že je to těžké při dnešním přetlaku hudby, kdy neboduje ten, kdo nedokáže útočit na první signální, ale někdy to prostě jinak nejde.
Ve finále jsem si v „Sychodžańnie“ určité zalíbení našel a pozitivní dojmy z počinu jednoznačně převažují. Je mi sympatický přístup Ljosazabojstwa, který je dostatečně nekompromisní a metalově „zlý“, ale nechybí mu určitá vize a dokáže se vyhýbat prvoplánovým řešením. Ocenit lze i určitou náročnost, ačkoliv je pro výsledek víc určují animálnost než techničnost. Nicméně vím, že se k „Sychodžańnie“ nebude vracet pravidelně, spíš jen výjimečně, jestli vůbec, protože náš čas bohužel není nekonečný. Nakonec jsem ovšem rád, že jsem to slyšel a další fošnu Ljosazabojstwa si pustím také. Za vyzkoušení myslím stojí.
Občas nezaškodí napsat si pořádnou hejtovací recenzi, kde příslušné album mocně pojebete, dáte mu sodu, nenecháte na něm nit suchou, jednoduše ho strháte až nadoraz. Nestydím se přiznat, že jsem takové cynické hovado, že mě tohle docela baví. Občas si to užívám – co jiného má také člověk dělat, když to nadávání je mnohdy výrazně zábavnější než samotný poslech. Ale taková strhávací recenze by měla být spíš jakási třešnička na dortu, na níž si recenzent výjimečně smlsne, přehánět by se to nemělo. Ono co si budeme povídat, obecně vzato je příjemnější poslouchat kvalitní muziku a chválit. A obzvlášť to platí tehdy, když člověk v článku představuje nějakou nepříliš známou chuťovčičku. Jako třeba dnes…
„Cyrk biezzahanny“ je určeno těm z vás, kdo máte rádi netradiční perličky, u nichž není jednoznačná žánrová příslušnost, protože se rozpínají skrze větší množství různých stylů. Alespoň tedy na aktuální desku běloruského projektu Drwiwy takový popis sedí. Nejsem úplně s to posoudit, jestli lze něco takového tvrdit i o starších počinech, protože jsem je celé neslyšel. Rychlo-proklikání písniček ovšem naznačilo, že v dřívějších dobách byla muzika Drwiwy značně usedlejší záležitostí. „Cyrk biezzahanny“ je tedy zjevně docela jinde – někde, kde je to po mém soudu mnohem lákavější.
Dvojice Artsiom Vileita – Siarhey Tsurankou za pomoci množství hostujících muzikantů stvořila barvité dílko, kde se mezi sebou mísí cit pro experiment, folková atmosféra, elektronické beaty, rockové pasáže nebo šansony. A ne nutně v tom pořadí, v jakém jsem to vypsal. Nad tím vším pak létá skvělý vokál, který je příjemně teatrální a naléhavý, aniž by sklouzával k afektovanosti nebo patosu. Nehledě na fakt, že mu na svůdnosti přidává i použití běloruského jazyka, což je další z mnoha plusových bodů pro Drwiwy.
Nelekejte se však, i přes množství různých vlivů se nejedná o hudební převtělení pověstného dortu, jaký si kdysi uvařili pejsek s kočičkou ve známé pohádce Pepíka Čapků. „Cyrk biezzahanny“ drží pohromadě a dává smysl. Nejenže vám skoky mezi odlišnými žánry (případně prolínání těchto žánrů) nepřijde nepatřičné, ono to funguje dokonce takovým způsobem, že vám pak začne na dalších deskách scházet míchanice folklóru a elektroniky! Ani nemluvě o tom, že „Cyrk biezzahanny“ je velmi rozmanité i co nálad – jemné tklivé písně se střídají s neodolatelně chytlavými kusy, na něž naváže osudově zadumaná atmosférická kompozice. A všechno tam sedí.
Že si to stále nedokážete představit a rádi byste věděli, jakým jiným skupinám se to nějak podobá? Dobře tedy, ať je po vašem. Přístup „Cyrk biezzahanny“ bych se nebál přirovnat k takovému kalibru, jakým je „Kołysanki“ od Poláků Lux Occulta. Díky již zmiňovanému vokálu jsem si ovšem vzpomněl třeba i na „Augoeides“ z dílny rumunských Laburinthos, což je další klenot, který si protřelí znalci našeho archivu recenzí mohou pamatovat jako záležitost hodnou uctívání. Že to jsou docela troufalá srovnání? Možná ano, ale tak si „Cyrk biezzahanny“ poslechněte a posuďte sami! Je pravda, že tak nezemská genialita jako u Lux Occulta to ještě není, přesto se jedná o vysoce poutavou záležitost. A nezdráhám se tvrdit, že některé konkrétní skladby na albu jsou naprosto a nepokrytě fenomenální!
A které že to jsou? Úvodní „Taniec niecikavaha“ je rovněž dobrou záležitostí s několika vysoce povedenými motivy (především v pozadí), ale je to pouze předzvěst toho, co bude následovat. Druhá „Śpieŭ haradkoŭca“ už se okamžitě zařadí k oblíbeným kusům, byť přichází s odlišným pojetím než její předchůdkyně – tato je pomalá, temnější a dokáže nádherně gradovat do několika vrcholů navrstvených kláves. Takhle bychom mohli pokračovat píseň po písni a na každé bychom našli něco zajímavého, nehodlám vás však unudit k smrti, tudíž se posuňme o kus dopředu.
Ten úplně největší koncert totiž přichází až ve středu „Cyrk biezzahanny“. Především trojice „Śvińni“, „Vosieńskaja baba“ a „Lekar-alejkar“ je strop po všech směrech. Třeba temně tepajících beatů a uhrančivého zpěvu ve druhé jmenované se jednoduše nejde nabažit a je možno tenhle song hrát desetkrát za sebou, aniž by se dostavil byť i jen náznak nudy. Podobně poutavá je kupříkladu ještě „Kudy Jany?“, ačkoliv je ve své podstatě dočista jiná – řeknu pouze to, že když jsem výše mluvil o osudově zadumané atmosférické kompozici, měl jsem na mysli právě „Kudy Jany?“.
Aby nás – tedy vás i mne – ten příval superlativů nezačal příliš rozčilovat, tak už raději skončím. Stejně si myslím, že to stěžejní již bylo sděleno. Jestli jste si totiž z dnešního povídání měli odnést jen jednu informaci, tak jistě tu, že „Cyrk biezzahanny“ byste měli slyšet.
Běloruští chameleóni Door into Emptiness zrají jako ono pověstné víno. Mnohé kapely vydají své první počiny a na nich načrtnou možný potenciál do budoucna, aby se pak z této polohy nedokázaly hnout, ustrnou na místě a na kýženou vyšší úroveň kvality se prostě nedostanou. Do jisté míry jim v tom brání i současný trend přechvalování všeho – jak ze strany nesoudných fanoušků, tak i od mnohdy rovněž nesoudných kritiků.
Door into Emptiness jsou ovšem nádherným příkladem skupiny, jíž se onen naznačený potenciál podařilo zúročit. Bělorusové jsou s každým dalším albem zajímavější a zajímavější. Obzvláště v momentě, kdy se odhodlali opustit dřívější blackmetalové výrazivo a vydali se vstříc experimentování s elektronikou, to začalo být opravdu dobré, čehož jsou důkazem alba „Radio Ja“ a především „Znaki rabizny płyni lipenia“ (obě 2014). Trochu paradoxem sice zůstává, že ve stejném roce spatřil světlo světa i dosavadní vrchol jejich tvorby v podobě fenomenální kooperace „Kali b my mahli bačyć usie zorki, načnoje nieba było b śviatłom“ s Vietah, která však byla natočena již v roce 2011, ale to je nakonec jedno.
Letopočet s kódovým označením 2014 byl pro Door into Emptiness zjevně speciální, když jim zde vyšly hned tři počiny, které navíc jejich tvorbu posunuly o notný kus dopředu. Na další nahrávku se muselo čekat dva roky a nyní si povíme, zdali to čekání na „Wave“ stálo za to. Okamžitě ale mohu prozradit, že novinka tvář Door into Emptiness opět výrazně posouvá – byť tentokrát ne přímo kupředu, nýbrž zčásti i dozadu.
Pokud jste si minulou větu přebrali tím způsobem, že se Door into Emptiness asi vrátili k black metalu, pak – bingo! Po experimentálnějších počinech totiž Bělorusové opět přišli s počinem spadajícím do škatule černého kovu (svým způsobem), nicméně z jistého úhlu pohledu to jen potvrzuje skutečnost, že se Door into Emptiness v průběhu let transformovali ve formaci, jejíž další krok není jistý a u každého nového alba nemůžete už předem lehce odhadnout, co dostanete. Což je samozřejmě kladná vlastnost.
Stěžejní je však to, že se pod minimalistickým přebalem (oproti předchozím, stylově sladěným artworkům s nevšedními a zajímavě namalovanými příšerkami dost velká změna) ukrývá nahrávka, jejíž kvality jsou natolik vysoké, že onen zdánlivý krok zpátky nijak nevadí. Tím spíš, když Door into Emptiness na „Wave“ dokázali zúročit i zkušenosti s předchozím experimentováním a svou vyzrálost. Pod mrazivou minimalistickou kytarou tak stále tepe elektronické srdce a tato nevšední kombinace patří k největším přednostem novinky.
Nádherným příkladem by mohla být třebas pátá skladba „Abrad siońnia“. Vezmete-li čistě blackmetalovou složku, pak je to ve své podstatě Burzum jak vyšitý. Stejně chladná a primitivní kytara, blackmetalové vytí, atmosféra. Nicméně rytmika je zvláštně rozverná (byť sama o sobě rovněž monotónní) a má v sobě elektronický nádech, a navíc se dále vynořují divné zvuky. Něco podobného by šlo říct i o „Ucioki“, jíž stejně jako „Recha“ neškodí ani několik sjetých „dutých“ linek, které na první poslech působí jak pěst na oko. Obě jmenované písně si však stále drží rozvážnou a elektrizující atmosféru. Výtečná je i dvojka „Sady mir“, která má navzdory některým zvukům jednoznačně nejblíže k čistokrevnému black metalu. A opět platí – atmosféra je tak hutná, že by všechny kopírky Burzum a (nakonec i sám současný Burzum) mohly závidět.
Na své si do jisté míry přijdou i ti z vás, kdo si oblíbili především elektronickou a ambientní tvář Door into Emptiness. Pro tyto posluchače je zde připravena „Ja nia baču ścien“, která sice stojí na první pozici, ale těžko ji lze považovat za intro, když svou délkou cokoliv z ostatních songů převyšuje o celé minuty. Čtvrtá „M.O.D.A.“ není tak ambientní jako „Ja nia baču ścien“ a jde spíše o blend mezi electronicou a trip-hopem. Velice zajímavé je i finále „Wave“ v podání „Dzień narodzinaŭ“, jež vlastně kombinuje všechny polohy Door into Emptiness. Po ambientním počátku nastoupí opět burzumovská kytara, kterou záhy podbarví relativně chytlavá elektronika… a že se znovu jedná o trefu do černého, už je mi pomalu trapné dodávat, protože se s tím začínám opakovat. Ale co jiného mám dělat, když to tak prostě je!
Hned několikrát v recenzi padlo jméno Burzum, ale toho se nijak nelekejte. Ten vliv na „Wave“ cítit je, a to dost silně, až mě to samotného překvapilo. Nicméně Door into Emptiness jsou daleci toho, aby byli další pouhou kopírkou – s tím odkazem zacházejí velice svojsky, půjčili si z něj jen jisté dílčí elementy, jimž přidávají velkou nadstavbu dalších odlišných žánrů i svého vlastního rukopisu, jejž si za ty roky vybudovali. A výsledkem je extrémně silná deska. Sice nepříliš nápadná, přesto vysoce poutavá, ohromně zajímavá, chytrá, skladatelsky vypilovaná a atmosférická.
Door into Emptiness jsou dobře skrytá lahůdka dnešní scény. Bez otravného hypu, bez přetvářky – jen čirá kvalita, již by si neměli nechat uniknout ti, kdo jsou znudění běžnou metalovou produkcí. Jsou na okraji (třeba na Facebooku nemají like ani od 150 lidí, což je na poměry hudebních skupin směšné číslo), ale nic z toho nevypovídá o úrovni vlastní hudby, s níž Door into Emptiness převyšují mnohonásobně známější uskupení. Není sporu o tom, že jsou tito Bělorusové zvláštní, ale jakmile člověk kouzlu jejich tvorby propadne, pak už není cesty zpátky. Pro mě povinná koupě.
Druhý pohled (Skvrn):
Modré, černé, bílé – právě těmto barvám se poslední roky oddávali dlouhohrající Door into Emptiness. Tato kapitola pokračuje i na „Wave“, ač s jistými změnami, grafickými i hudebními. Barevnost – hudební nálady přetrvávají. Melancholie, syrovost i porce tajemna. Volba konkrétních tvarů – nástrojů se však změnila. Z obalu zmizela obsah charakterizující osoba, pro Bělorusy doposud takřka povinnost, a zůstalo jen strohé vyjádření barvami, zato až na dřeň. Zřetelný minimalismus vládne hudbě též, pryč jsou tóny navíc, zvýšila se důležitost posluchačovy pozornosti a tím se tak rozšířil prostor pro vlastní fantazii. Door into Emptiness však zodpovědně vedou a nenechají svého následovníka bloudit beze smyslu. A abych nezapomněl, vrátil se black metal, tedy v případě Bělorusů čas zapojit artworkovou bílou co možná nejvíc.
Na poslední nahrávky vzpomíná intro. Zpočátku jemná ambientní skladba uvádí skrze postupnou gradaci do kytarového děje, do děje celého „Wave“. V tu chvíli dostává prostor šestice blackmetalových skladeb s obdobnou výstavbou, s obdobně pomalým tempem a pochmurnou náladou. Nic z toho není na škodu. Minimalismem Door into Emptiness neustále presují, nenudí jím. Přímý nátlak monotónních riffů a citlivé zabudovaní maličkostí (ach ta voda v „Sady mir“) dokáží posluchače absolutně pohltit, výtrysky syrovosti a negace kapela nejenže ukazuje, ale taktéž je otevřeně nabízí k prožití. Znamená to jediné. Někdo zůstává odrazen a odmítá, jiný tuhle pobídku přijme se vděkem. Ten můj je nesmírný.
Mé znalosti folkové scény stále bohužel nejsou tak rozsáhlé, jak bych rád, aby byly. Díky tomu jaksi nejsem úplně objektivně schopen posoudit, nakolik běloruští Pragnavit jsou či nejsou legendou, jak je kdesi proklamováno. Jednoduše proto, že až doposud mi toto jméno unikalo; album, o němž si v následujících řádcích budeme povídat (obrazně řečeno – já budu psát a vy v ideálním případě číst), je prvním počinem, jenž se mi dostal do rukou.
Zůstává ovšem neoddiskutovatelným faktem, že historie Pragnavit není úplně krátká. Však příští tomu bude již dvacet let od doby, kdy Bělorusové začali fungovat. Na druhou stranu, vcelku záhy po svém založení se rozpadli a necelou dekádu spali zimním spánkem bez známky jakýchkoliv aktivit. K probuzení došlo až v roce 2007, kdy také vyšlo nové album „Svietacjam“. Ani poté to ale Pragnavit s nějakou velkou aktivitou nepřeháněli, tudíž to zabralo dalších devět let, než se objevilo „Skarby zmiainaha karala“. S uvedenými letopočty jste si jistě dopočítali, že oněch devět let poté vychází právě na letošek. Tak se na to pojďme podívat, co si pro posluchače Pragnavit připravili…
Předně je asi vhodné zmínit, že dlouhá čekací doba byla vynahrazena množstvím materiálu, jelikož „Skarby zmiainaha karala“ trvá přes 70 minut. A rozmáchlosti nahrávky také odpovídají i formáty, v nichž novinka Pragnavit vychází, jelikož standardní edicí je v tom případě luxusní digibook CD, zatímco pro úplně fajnšmekry je stále k dostání box limitovaný na pouhých 50 kusů. Co se však samotného materiálu týče, ten je – s výjimkou samotné délky alba – jakékoliv rozmáchlosti více než dalek.
Pragnavit totiž dávají přednost minimalismu a meditativnímu rozjímání. Čekáte-li tedy od folku výrazné linky tradičních nástrojů či snad dokonce rozjuchané melodie, mohu vás zklamat rovnou – u „Skarby zmiainaha karala“ se zlou potážete. U Bělorusů se folklór mísí se zahloubaným dark ambientem. Mnohdy jsou dokonce čistým dark ambientem a folk odsunou do pozadí, viz třeba „U imrasi“. Spíš než vesnickou veselkou a doprovodem ke stavění májky jsou tedy Pragnavit společníkem k osamělému putování hlubokými lesy v lehkém dešti, kdy se mezi stromy zlověstně převalují cáry husté mlhy. Nicméně i něco takového dozajista může být zajímavé a poutavé – z mého pohledu dokonce mnohem zajímavější než jakákoliv místní veselice – a pokud máte v oblibě jména jako Wardruna či Forndom, k nimž nemají Pragnavit vůbec daleko, pak by „Skarby zmiainaha karala“ mohlo zajímat i vás.
Minimalismus však neznamená, že by byla nouze o napjaté momenty. Zejména tehdy, kdy se do hudby vplete zastřený, a přitom stále naléhavý ženský zpěv, tak se jedná výborný zážitek. Příkladem budiž třeba „Zamknjonyja koŭraty Jaryły“, ale i další písně, jež bych však radši zmínil ještě v jiném kontextu. Mluvím o „Suła“ a „Dzury“, jimž bych chtěl přiřknout titul vrcholů „Skarby zmiainaha karala”. Druhá jmenovaná je vysloveně krásná, a ačkoliv se jejími sedmi a půl minutami prolíná vesměs jen jedna ústřední linka, po nudě není ani stopy, jelikož postupná gradace funguje náramně. „Dzury“ se pak se svými dvanácti minutami rovněž zajímavě vyvíjí a zejména finální třetina je skutečně působivá a patří k tomu nejuhrančivějšímu, co Pragnavit na celém počinu nabízejí.
Nicméně těch povedených chvilek je na „Skarby zmiainaha karala“ samozřejmě o poznání více. „Dzjadoŭskaje sonca“ zaujme třeba výraznějším vokálem, „Visažar zornyh nietraŭ“ jednou z mála opravdu výrazných folkových linek, „Zmjainy ŭładar“ zase několika nádhernými melodiemi a třeba „Marmytannie rassohi“ temnotou. Jinými slovy, je tu co poslouchat po celých 70 minut, v nichž se vcelku úspěšně rozpustí i těch několik málo písní, jež nejsou až tak dobré jako zbytek (poměrně nevýrazná „Skirty hałodnic“ nebo „Rasczynieńnie bramy niabjosaŭ“, jejíž nosná linka mi přijde na poměry nahrávky trochu pohádková; „Ahvjarnaja kroŭ stodu viecznaści“ se vrcholům rovněž jen dívá na záda).
Nutno ovšem zmínit, že k (d)ocenění „Skarby zmiainaha karala“ nevede úplně lehká a přímočará cesta. Dlouhá hrací doba a minimalismus si totiž vybírají svou daň a především zpočátku to chce nějakou vůli, aby se deska nezvrhla v pouhou kulisu, již člověk vnímá spíše apaticky. Pokud tomu ale dáte šanci, dopracujete se ke zjištění, že je produkce Pragnavit přeci jen podmanivá. Nepopírám, že by desce slušelo pár vcelku přebytečných minutek odkrojit, ale i přesto klady jednoznačně převažují. Odpověď na odvěkou filozofickou otázku, zda poslouchat či neposlouchat (dle vzoru být či nebýt), je z mého pohledu jasná – poslouchat.
Já osobně jsem měl vždy v oblibě pořádek, organizovanost a také formálnost. Spousta lidí takové věci, zejména poslední jmenovanou, vnímá negativně, ale já na formálnosti nevidím zhola nic špatného. To je mimochodem také důvod, proč se zde ve všech recenzích objevují celá jména kapel, nikoliv jen zkratky, protože mi přijde jako lenost zkracovat tříslovný název do tří písemek – jen ať je to správně, jak se ta kapela skutečně jmenuje! Takováto zkratkovitost má smysl jedině v případě, kdy je z ní skutečně užitek a název zkomprimuje velmi výrazně. Formace z dnešní recenze však k takovým, kde to smysl dává, bezesporu patří.
Tato běloruská smečka se už asi navždy bude potýkat s tím, že si jí lidé budou všímat spíš kvůli šílenému názvu skládajícího se z 51 písmen než kvůli hudbě samotné. Ale hádám, že s tím se asi při zakládání počítalo. A on to byl vlastně docela dobrý tah, protože tohle pozornost skutečně přitahuje (ostatně, jak myslíte, že jsem si skupiny všimnul?) a existuje dost solidní pravděpodobnost, že nezanedbatelná část z těch 15 000 lidí, kteří to z prdele lajknuli na Facebooku, nakonec zůstane i kvůli hudbě a bude kapelu podporovat.
Nicméně Bělorusové to dotáhli ještě dál a nezůstalo jen u názvu skupiny. Úplně stejně pošukané jsou i jména skladeb (kompletní tracklist na konci článku) a samozřejmě také název debutové desky. Poslouchejte dobře, protože tohle už víckrát kopírovat odmítám: „Prajecyrujučy sinhuliarnaje wypramieńwańnie Daktryny Absaliutnaha j Usiopahłynaĺnaha Zła skroź šaścihrannuju pryzmu Sîn-Ahhī-Erība na hipierpawierchniu zadyjakaĺnaha kaŭčęha zasnawaĺnikaŭ kosmatęchničnaha ordęna palieakantakta, najstaražytnyja ipastasi dawosiewych cywilizacyj prywodziać u ruch ręzanansny transfarmatar časowapadobnaj biaskoncaści budučyni u ćwiardyniach absierwatoryi Nwn-Hu-Kek-Amon, uwasabliajučy ŭ ęfirnuju matęryju prach Ałulima na zachad ad ękzapłaniety PSRB 1620-26b“. Z pochopitelných důvodů pro dnešek opustíme formalismus a vystačíme si se zkrácenou verzí.
Zůstává ovšem otázkou do pranice, zdali jsou Eximperitus… výluční i po hudební stránce. Ačkoliv je totiž prezentace skupiny zvláštní (a mně se to líbí!) a její tematické pozadí snad ještě zvláštnější, nakonec je to stále hudba, jež u hudební kapely hraje stěžejní roli. Bělorusové v základě hrají technický death metal, který sám o osobě nijak výjimečný není. Sportovně musím přiznat, že já fakt nejsem fanda tohohle stylu a zas tak moc to neposlouchám, tudíž tohle tvrzení by někteří zkušenější deathmetalisté nemuseli považovat za zcela relevantní, ale já v tom nic moc výlučného neslyším. Kde „to“ nyní znamená skutečně jen ten základní žánrový rámec, v němž se „Prajecyrujučy sinhuliarnaje wypramieńwańnie…“ nese.
To, co Eximperituserqethhzebibšiptugakkathšulweliarzaxułum (ať je to tu aspoň jednou celé) činí zajímavými i z muzikálního hlediska, jsou ty vlivy navíc, které jdou za hranici technického death metalu. Vzhledem k tomu, čím se formace ve svých textech zaobírá (pro bližší informace doporučuji nalistovat rozhovor, jejž jsme s Eximperitus… před nějakým časem spáchali), nijak zvlášť nemohou překvapit pokusy o atmosféru či majestátnější pasáže.
Leckde se jedná o nemetalové, spíše ambientní pasáže, jako se tomu děje třebas na konci „Akružany parallieĺnymi cykłami…“, začátku „Apałohija Samaźniščęńnia ŭ Daktrynie…“ nebo v celé „Paświačęńnie adęptam Salipsizmu…“. Jinde se ale daří kosmický majestát přenést i do samotného death metalu, v čemž asi nejlépe vynikají „Imknieńnie apantanaści hniewu…“ a „Rytuał pryzyŭnoha zaklionu…“, ale nejen ty. A právě v takových momentech jsou Eximperitus… dle mého názoru nejzajímavější a nejzábavnější a osobně bych si nechal líbit, kdyby tam takových věcí bylo ještě mnohem víc. Většinovou náplní „Prajecyrujučy sinhuliarnaje wypramieńwańnie…“ je totiž stále technický death metal, jehož úroveň je zcela jistě dobrá, ale pořád – jakkoliv to může znít ošklivě – je to jenom normální death metal. Jakákoliv přidaná hodnota Eximperitus… tkví v onom koření, takže bych byl rád za větší porci. Ale stále s rozumem, aby Bělorusové nedopadli jak Fleshgod Apocalypse…
Vzato kolem a kolem „Prajecyrujučy sinhuliarnaje wypramieńwańnie…“ je dobrá deska, jež z mého pohledu patří k tomu zajímavějšímu v rámci technického death metalu. To je jistě dáno i tím, že tento styl v jeho čisté podobě vlastně nevyhledávám a jen si občas vyzobnu právě záležitosti jako Eximperitus…, u nichž tam je něco navrch. Ale to svým způsobem jen stvrzuje skutečnost, že si tahle kapela nezaslouží pozornost jen díky vysoce nestandardním názvům, ale stojí za to se jí zaobírat i hudebně. Netvrdím, že u mě panuje nějaké vyslovené nadšení a třeba takoví Dying Out Flame z podobného soudku mě svého času odstřelili víc, ale i přesto jsem se u „Prajecyrujučy sinhuliarnaje wypramieńwańnie…“ bavil, některé momenty jsou vážně skvělé a za slyšení to stojí.
If there was a competition for the most lunatic band name ever, I cannot imagine anyone who would be able to beat this Belorussian act. However, although the name is probably the very first thing everyone will notice, there are many more interesting issues surrounding the project. All this together was the reason why we have decided to contact the band and ask a few questions not only about the name but also about the overall concept or the upcoming full-length album…
Hello to Belarus and thanks for doing this interview! First of all, I would like to sort of apologize that I will ask so many questions about the band’s name but I believe it is worth it in this case. Actually, this my first question – are you aware of the fact that most of people will probably pay attention to Eximperitus… because of its unusual name than because of the music itself? Does it bother you?
Ave Sathanas! No, it doesn’t bother me a bit. When the album is out, random people will just pass by, the ones who see the essence will stay.
Before we move further, please explain what the band’s name actually means – in detail, if possible. You have already stated that the name is a neologism which uses more languages. Can you describe to us the particular parts of the word, from which languages do these parts come from, what they mean and how the word should be interpreted as a whole? Also, how one should pronounce that beast of a word?
The name is pronounced as “Eximpe-ritu-serqethh-zebib-shiptu-gakkath-shul-weliar-za-xul-um”. An author’s individual agglutinative neologism. In it’s creation there were used some Latin, Ancient Egyptian, Akkadian and Sumerian terms of the Chaosatanic tradition. It entirely reveals the unutterable name of the antiuniverse. When divided into fragments, it creates the magic spell of the formless Lords of the prior Darkness. I gave the key to cognition. Then everyone decides for themselves how to use it.
Do you know if you have the longest one-word band name ever? Do you think there is someone with a longer name? I know that there is a grindcore band called Paracoccidioidomicosisproctitissarcomucosis from Mexico but their name is still eight letters shorter than yours…
I think it doesn’t matter.
Beside the band’s name, the titles of your songs and of upcoming albums are monumental as well. Surely there are more bands having long titles, e. g. there was a band like this in the Czech Republic as well – a black metal act Maniac Butcher whose lengthy titles of songs have become one of their trademarks. Do you aim for something similar – to obtain a trademark of having unusually long titles? If not, what is the reason to name your songs like this?
I wasn’t pursuing particular reasons while making long song titles. This style was worked out through the years of lyric writing experience. Being impressed by the works of Abruptum, Ophthalamia and of course Maniac Butcher it was interesting for me to make a whole story of a title. Later, it became inseparable feature.
Okay, let us move to something else than names for a while. If I have not missed anything, there are no exact information on who plays in Eximperituserqethhzebibšiptugakkathšulweliarzaxułum and how many members the band has. Actually, it seems to me that it is a one-man project – is this guess correct? Can you tell us something about yourself (yourselves)? In what bands you have played before, what is your musical background etc…
I can only tell that currently we have full line up. Names don’t matter. The only thing that matters is the result of collective effort. (Just to make it clear: the musicians who were engaged in “Promo 2013” were not participating in the recording of this album).
If I am not mistaken, Eximperituserqethhzebibšiptugakkathšulweliarzaxułum have not performed live so far – is that correct? Do you plan to bring the band onstage in the future?
I don’t see any obstacles for this. We are planning to play a few exclusive album supporting gigs in future. In a while.
In June, your debut full-length album “Prajecyrujučy sinhuliarnaje wypramieńwańnie…” (sorry that I do not write the whole titles, the reason for that is quite obvious I believe…) will see the light of day. So far, you made two songs, “Imknieńnie apantanaści hniewu…” and “Rytuał pryzyŭnoha zaklionu…”, available for streaming. Compared to your previous effort “Promo 2013”, those two tracks feel like having more epic and atmospheric touches despite still being technical death metal. Is this the way you want to continue in musically? What should we expect from the album?
Official release date is 8th, July (digital version will be already available in June). I wasn’t entirely satisfied with the stuff on “Promo 2013”. Back then I already realized that this project demands more atmospheric music. The album will include 8 treatises about magic framed by the storm of meditative guitar riffs. The majestic motives of Ancient East will braid with harsh curses of a sacrificer. The conceptual and mature piece that will get you into the atmosphere of war and chaos.
Anyway, you initially announced that “Prajecyrujučy sinhuliarnaje wypramieńwańnie…” should be out in summer/fall 2015… what is the cause behind the delay with the release of the album? And why did you choose to cooperate with Japanese label Amputated Vein Records?
The main reason behind this is that we needed more time to reach the expected result. And we chose Amputaded Vein Records because we knew about the high professionalism of the label owner. Naturally, we accepted the received offer.
Could you tell us something more about the concept of the album and of the band as a whole? I unfortunately do not understand the titles and Internet translators are bit ineffective in your case but I can guess the meaning of some words thanks to the similarities to my language, and it is quite obvious that subject matter of your music is indeed interesting – probably even more than the game with crazy-long titles. So what do you sing about? Will you ever provide English translations of lyrics?
The general concept is multi-faceted and it touches upon various themes. Here you’ll meet: the Gods of Ancient worlds, the description of rituals and magic systems, the kings of Ancient East whose names are buried in the ruins of deserts, references to the theory of paleocontact, the journeys between the worlds and the darkest philosophical postulates. The brochure of the album will include additional English version of lyrics. Also, English version will be available in the digital download pack. Thus, everyone will be able to get into the essence on their own.
Do you have any professional or vocational interest in ancient Egyptian, Sumerian, or Babylonian history and mythology? And what about astrophysics? Have you ever studied any of these things at university, or it is just, let’s say, a hobby? And how did you get to philosophies like Chaos-gnosticism?
I dedicated years studying these topics. I study everything by myself. This is a part of my life, not just a hobby. What concerns the philosophy of Chaos-gnosticism – this is my major interest and basic doctrine of the project. The format of interview does not allow me to reveal the topic entirely, but later in future I will dedicate it a separate work.
One tricky question. You include so many lyrical themes that one could see it as a shallow mixture of wannabe-deep topics. Is it possible to put so many topics into one band while maintaining a certain depth? And how are things like Chaos-gnosticism, astrophysics, radical pessimism, mythology of ancient Egypt and Babylon, misanthropy, or Satanism related to each other?
And what makes it impossible to preserve depth when you touch upon multiple aspects of one. And who said that those topics should be related to each other? Those are the facets of the same essence which exist separately. Like chapters of a book. One thing in common here is the cognition of structure of death. Lyrics are represented as acroamatic cipher which should not be taken literally. This is what the Ancient cultures wanted to get to us concealing their knowledge behind the veil of mythology and myths.
The cover of “Prajecyrujučy sinhuliarnaje wypramieńwańnie…” was created by none other than Pär Olofsson who is undoubtedly the master of death metal artworks. Why did you decide to have him handling the cover? How did the cooperation with him go? Did you tell him what leitmotiv should the artwork have, or did you give him a free hand when creating the cover?
I was always admired by the works of Pär Olofsson. So, when the moment came I knew exactly whom to ask. I briefly explained what should be pictured and additionally mentioned the titles of album and tracks. You see the result.
Alright, I have the very last question. We usually end our interviews with the not-so-serious questions and this one will not be an exception so – how sad does it feel that fans most likely will not be ever able to chant the band’s name at gigs? Thanks a lot for the interview!
This is possible. But this is not the first neccessity.
Pokud by se konala soutěž o nejšílenější název kapely všech dob, nedokážu si představit nikoho, kdo by byl schopen porazit tuto běloruskou formaci. Nicméně, jakkoliv je jméno nejspíš tím prvním, čeho si každý všimne, je okolo tohoto projektu mnohem víc zajímavostí. To všechno dohromady dalo důvod, proč jsme se rozhodli skupinu kontaktovat a zeptat se na pár otázek nejen o názvu, ale i o celkovém konceptu nebo nadcházející desce…
Zdravím do Běloruska a díky za tenhle rozhovor! Ze všeho nejdřív bych se chtěl tak trochu omluvit, že se budu pokládat tolik dotazů ohledně jména kapely. Věřím ale, že v tomhle případě to má cenu. Popravdě, tohle je vlastně má první otázka – jste si vědomi skutečnosti, že většina lidí se o Eximperitus… pravděpodobně bude zajímat spíš kvůli tomu neobvyklému jménu než kvůli samotné muzice? Trápí vás to?
Ave Sathanas! Ne, netrápí mě to ani trochu. Až album vyjde, nahodilí lidé prostě projdou okolo a ti, co kteří vnímají podstatu, zůstanou.
Než se posuneme dál, vysvětli prosím, co název kapely vlastně znamená – detailně, pokud možno. Už jste uvedli, že jméno je neologismem složeným z vícera jazyků. Mohl bys nám popsat jednotlivé části slova, ze kterých jazyků pocházejí, co znamenají a jak bychom si ten výraz měli vykládat jako celek? Mimoto, jak by měl člověk tohle bestiální slovo vyslovovat?
Jméno se vyslovuje jako „Eximpe-ritu-serqethh-zebib-shiptu-gakkath-shul-weliar-za-xul-um“. Jde o autorův osobitý stmelený neologismus. Při jeho tvorbě bylo použito trochu latiny, staré egyptštiny, akadštiny a sumerské výrazy chaosatanistických tradic. Jako celek zosobňuje nevyslovitelné pojmenování antivesmíru. Když se rozdělí na části, tvoří magické zaříkadlo beztvarého Pána apriorní Temnoty. Poskytl jsem klíč k poznání. Ať si každý sám rozhodne, jak jej použije.
Máš představu, jestli máte nejdelší jednoslovný název kapely vůbec? Myslíš, že existuje někdo s ještě delším jménem? Vím o grindcorové kapele s názvem Paracoccidioidomicosisproctitissarcomucosis z Mexika, ale i jejich jméno je pořád o osm písmen kratší než vaše…
Myslím, že na tom nezáleží.
Nejen jméno kapely, ale i názvy vašich skladeb a nadcházejícího alba jsou monumentální. Jistě, existuje více skupin s dlouhými názvy, například i v České republice jedna taková byla – blackmetalová formace Maniac Butcher, jejíž dlouhé názvy se pro ni staly jedním z poznávacích znamení. Usilujete o něco podobného – vytvořit poznávací znamení v neobvykle dlouhých jménech? Pokud ne, jaký je důvod pro pojmenovávání vašich písní takovým způsobem?
K tvorbě dlouhých názvů skladeb jsem se neuchýlil z nějakých specifických důvodů. Tenhle styl se rozvinul v průběhu let psaní textů. Jsa ohromen díly Abruptum, Ophthalamia a samozřejmě Maniac Butcher, bylo pro mě zajímavé vytvořit z titulu celý příběh. Později to přešlo v nepostradatelný rys.
Dobrá, přesuňme se na chvíli k něčemu jinému než názvům. Pokud mi nic neuniklo, nikde nejsou přesné informace o tom, kdo v Eximperituserqethhzebibšiptugakkathšulweliarzaxułum hraje a kolik členů kapela vlastně má. Popravdě, připadá mi, že jde o jednočlenný projekt – je tenhle tip správný? Můžeš nám o sobě (vás) něco prozradit? V jakých skupinách jste dříve hráli, jaké je vaše hudební zázemí atd…
Mohu říct jen to, že máme plnohodnotnou sestavu. Na jménech nezáleží. Jediné, na čem záleží, je výsledek kolektivního snažení. (Jen abych to uvedl na pravou míru: hudebníci, kteří se zapojili do „Proma 2013“, se nepodíleli na nahrávání nového alba).
Pokud se nemýlím, Eximperituserqethhzebibšiptugakkathšulweliarzaxułum ještě živě nevystupovali – je to tak? Plánujete do budoucna přivést skupinu i na pódia?
V tomhle nevidím žádné překážky. Máme v plánu v budoucnu odehrát několik exkluzivních akcí na podporu alba. Už brzy.
V červnu spatří světlo světa váš debutová dlouhohrající deska „Prajecyrujučy sinhuliarnaje wypramieńwańnie…“ (omlouvám se, že nepíšu celé názvy – myslím, že důvod je vcelku zřejmý…). Zatím jste uvolnili k poslechu dvě skladby, „Imknieńnie apantanaści hniewu…“ a „Rytuał pryzyŭnoha zaklionu…“. V porovnání s vaším předchozím počinem „Promo 2013“ je z těchto dvou písní cítit epičtější a atmosféričtější nádech, přestože se stále jedná o technický death metal. Je to cesta, jakou se hudebně hodláte ubírat? Co bychom od alba měli očekávat?
Oficiální datum vydání je 8. července (jen digitální verze bude k dispozici již v červnu). Nebyl jsem úplně spokojený s materiálem na „Promu 2013“. Už tehdy jsem si uvědomil, že tento projekt potřebuje atmosféričtější hudbu. Deska bude obsahovat osmero pojednání o magii zastřešených bouří meditativních kytarových riffů. Majestátní motivy starověkého východu se budou proplétat s krutými kletbami obětního kněze. Konceptuální a vyspělá část vás uvrhnou do prostřední války a chaosu.
Mimochodem, původně jste ohlásili, že „Prajecyrujučy sinhuliarnaje wypramieńwańnie…“ vyjde na přelomu léta a podzimu 2015… jaký je důvod odkladu vydání alba? A proč jste se rozhodli spolupracovat s labelem Amputated Vein Records?
Hlavním důvodem tohoto bylo to, že jsme potřebovali více času na dosažení kýženého výsledku. A Amputated Veins Records jsme si vybrali, protože jsme věděli o vysoké profesionalitě majitele labelu. Přirozeně jsme obdrženou nabídku přijali.
Mohl bys nám říct něco víc o konceptu alba a skupiny jako celku? Bohužel titulům nerozumím a internetové překladače jsou ve vašem případě lehce neefektivní, ale dokážu odhadnout význam některý slov díky podobnosti s mým jazykem a je vcelku zřejmé, že náměť je skutečně zajímavý – nejspíš víc než hra se šíleně dlouhými jmény. O čem tedy zpíváte? Poskytnete někdy anglické překlady textů?
Obecný koncept je vícestranný a dotýká se rozličných témat. Potkáte zde Bohy starověkých světů, popisy rituálů a magických řádů, krále starodávného východu, jejichž jména jsou pohřbena v ruinách pouští, odkazy na teorii paleokontaktu, cesty mezi světy a nejtemnější filozofické postuláty. Brožurka u alba bude obsahovat dodatečné anglické verze textů. Kromě toho budou anglické verze k mání i u digitálního downloadu. Tím pádem bude každý schopen ponořit se do podstaty sám.
Máš nějaký profesionální či profesní zájem v historii a mytologii starověkého Egypta, Sumeru nebo Babylonu? A co astrofyzika? Studoval jsi někdy nějakou z těchto věcí na univerzitě, nebo je to jen, řekněme, koníček? A jak ses dostal k filozofiím jako chaos-gnosticismu?
Věnoval jsem mnoho let studiu těchto témat. Vše studuji sám. Je to součást mého života, nikoliv pouhý koníček. Co se týče filozofie chaos-gnosticismu – to je můj přední zájem a základní doktrína tohoto projektu. Formát rozhovoru mi nedovoluje poodhalit celé téma, ale později v budoucnu tomu hodlám věnovat samostatnou práci.
Jedna ošidnější otázka. Zahrnujete tolik textových okruhů, že někdo by to mohl vnímat jen jako povrchní směsici rádoby hlubokých témat. Je možné obsáhnout tolik témat v rámci jedné kapely, a přitom si udržet určitou hloubku? A jak spolu souvisejí věci jako chaos-gnosticismus, astrofyzika, radikální pesimismus, mytologie starověkého Egyptu a Babylonu, mistantropie nebo satanismus?
A kvůli čemu by mělo být nemožné si zachovat hloubku, i když se dotýkáš vícera hledisek naráz. A kdo řekl, že by tato témata spolu měla souviset? Jsou to aspekty té samé esence, které existují samostatně. Něco jako kapitoly v knize. Jednou společnou věcí je poznání struktury smrti. Texty jsou ve formě akroamatické šifry, jež by neměla být brána doslovně. To je tím, co nám starodávné kultury chtěli předat, a své vědění ukryly pod roušku mytologie a mýtů.
Přebal „Prajecyrujučy sinhuliarnaje wypramieńwańnie…“ nevytvořil nikdo jiný než sám Pär Olofsson, což je bezpochyby mistr deathmetalových artworků. Proč jste se rozhodli mu obal svěřit? Jak spolupráce s ním probíhala? Řekli jste mu, jaký leitmotiv by měla obálka obsahovat, anebo jste mu nechali volnou roku při tvorbě?
Vždy jsem práci Pära Olofssona zbožňoval. Když tedy nadešel čas, přesně jsem věděl, koho oslovit. Stručně jsem vysvětlil, co by mělo být vyobrazeno, a dodatečně zmínil názvy desky a skladeb. Výsledek vidíte sami.
Dobrá, máme tu poslední otázku. Obvykle své rozhovory zakončujeme méně seriózními otázkami a tento nebude výjimkou – jak moc smutné je, že fanoušci nejspíš nikdy nebudou schopni skandovat jméno kapely na koncertech? Díky mockrát za rozhovor!
Země: Bělorusko Žánr: indie rock / trip-hop / alternative rock / indie pop / post-rock Datum vydání: 1.8.2014 Label: Valse Sinistre
Tracklist:
01. Closed Room – Surrender
02. Closed Room – Dancing in the Dark
03. Closed Room – Laura Palmer Theme [Angelo Badalamenti cover]
04. Lunacy – One Life Song
05. Lunacy – Nightman
06. Lunacy – Sound of the Storm
07. La ville des rêves – La ville des rêves
08. La ville des rêves – The Last Trip
09. La ville des rêves – Blue Jeans [Lana Del Rey cover]
V dnešní recenzi se podíváme na poměrně zajímavý počin, který se jmenuje “Triangular Cinema”. Jedná se o společný split hned tří skupin (nebo možná spíše projektů?), z nichž všechny pocházejí z Běloruska. Všechny tři jsou navíc stylově relativně zajímavé a všechny jsou ještě k tomu personálně propojeny.
Takovým hlavním pojítkem v rámci “Triangular Cinema” jsou Closed Room, což je také jediná ze tří přítomných kapel, k jejímuž jménu jsem se již v minulosti dostal, a to prostřednictvím jejich eponymní debutové desky, jež vyšla v říjnu 2012. Sice se nejednalo o nějaký excelentní opus, přesto zde bylo znát velké množství potenciálu a žánrově se jednalo o velmi pěknou kombinaci – Closed Room totiž na nahrávce do jednoho celku míchali trip-hop, alternativní rock, post-rock, indie pop a tu a tam to celé okořenili tvrdším výjezdem, který byl lehce cítit po black metalu. Ačkoliv jim to místy skřípalo, album na mně zanechalo příznivý dojem, tudíž jsem příliš neváhal, když jsem dostal možnost se pustit do jejich dalšího počinu, na němž Closed Room spojili své síly s formacemi Lunacy a La ville des rêves, v jejichž sestavách lze nalézt členy právě Closed Room. Všichni dohromady pak dali vzniknout téměř 50minutovému albu, na nějž přispěla každá kapela třemi písničkami, přičemž nejvíce času (lehce přes 20 minut) si uzmuli La ville des rêves a nejméně (lehce přes 12 minut) Lunacy.
A jsou to právě Closed Room, kteří celé “Triangular Cinema” otevírají svou trojicí skladeb, z nichž ta poslední – “Laura Palmer Theme” – je předělávkou písně ze soundtracku ke kultovnímu seriálu “Twin Peaks” od skladatele Angelo Badalamentiho. Stylově se Closed Room samozřejmě pohybují v +/- stejném okruhu, jaký byl nastíněn již v předcházejícím odstavci, akorát s tím rozdílem, že si můžete odmyslet ony black metalové závany, jelikož tentokrát si Bělorusové vystačí čistě v trojúhelníku vymezeným trip-hopem, indie rockem a indie popem.
Čistě co do kvalitativní stránky však na mě příspěvek Closed Room působí o kousek vyzrálejším dojmem, než jaký byl ke slyšení na jejich řadové prvotině, byť se Bělorusové nedokázali zbavit úplně všech neduhů. Na jednu stranu dokážou přijít i se skutečně výbornými momenty, jako to předvádějí kupříkladu ve skvělém úvodním tracku “Surrender” a zčásti i ve druhé “Dancing in the Dark”, zároveň však místy působí jakoby trochu naivně, což mi připadá poměrně škoda a na což trpěl i debut. Na druhou stranu ale musím říct, že na “Triangular Cinema” to tahá za uši o poznání méně než v případě “Closed Room” a i přes toto rýpnutí se mi to stále líbí a oslovuje mě to. Navíc věřím tomu, že i do budoucna budou Closed Room pokračovat v tendenci vzestupné kvality své tvorby, což kdyby se skutečně povedlo, tak by to mohlo být vážně super, když už nyní je to hodně příjemná záležitost.
Co se týče příspěvků Lunacy a La ville des rêves, o těch by šlo vlastně hovořit podobně jako o písničkách Closed Room. I zbývající dvě skupiny se totiž pohybují v obdobném žánrovém rozpětí jen s mírnými rozdíly jako třeba v případě Lunacy, jejichž tři songy v podstatě neobsahují složku oné lehké elektroniky a jsou orientovány spíše post-rockovým či indie rockovým směrem (a kdyby třeba někdo řekl, že zde místy slyší i náznaky shoegaze, tak já osobně bych mu za to hlavu rozhodně netrhal). Oproti tomu u La ville des rêves zase v případě “The Last Trip” o trochu víc převažuje ten trip-hop, zatímco “La ville des rêves” nabídne nejpropracovanější a žánrově nejotevřenější mozaiku, do níž promluví třeba i saxofon. Záměrně hovořím jen o dvou skladbách, neboť stejně jako Closed Room, i La ville des rêves svůj příspěvek zakončují předělávkou, v tomto případě “Blue Jeans” původně od Lany Del Rey.
Obdobně jako Closed Room by šlo hodnotit i kvalitativní úroveň Lunacy a La ville des rêves, což vlastně není tak úplně překvapivé vzhledem k tomu, že se sestavy všech tří kapel zčásti překrývají. Zejména u Lunacy je opětovně cítit ona zmiňovaná skladatelská naivita, přičemž to jsou nejspíš právě oni, kdo to “odnesl” nejvíce. Nicméně stále se jedná o hodně příjemnou muziku a i oni dokážou přijít s velmi povedenými momenty, jako je to ke slyšení třeba v “Sound of the Storm”. Oproti tomu La ville des rêves bych asi označil jako vítěze pomyslného trojboje, protože jejich skladby “La ville des rêves” a “The Last Trip” mě skutečně baví – zejména ta první jmenovaná, jež dosahuje devíti minut, se vážně povedla. Až mi přijde trochu škoda, že La ville des rêves jednu položku svého prostoru “zabili” coverem, protože v tomto případě bych možná spíš ocenil třetí vlastní píseň.
Bude-li posluchač “Triangular Cinema” trochu pitvat, nejspíš dojde k něčemu podobnému, k čemu jsem došel i já – že některé momenty nejsou zrovna bezchybné a že by to mohlo být i o něco lepší. Je však nutné dodat jednu věc – navzdory tomu, že se na počinu podílely hned tři skupiny, dýchá celých 50 minut jednolitou zasněnou atmosférou, která se povedla natolik, že velkou část nedostatků dokázala skrýt. Důsledek tohoto je zřejmý – ačkoliv není “Triangular Cinema” dokonalé, stále si z té nahrávky člověk odnese velice dobrý pocit. Řečeno jinými slovy, není problém s “Triangular Cinema” nějaký čas strávit a také není problém si tento čas i relativně vychutnat.
