Archiv štítku: Door into Emptiness

Door into Emptiness – Wave

Door into Emptiness - Wave

Země: Bělorusko
Žánr: experimental black metal / electronica / ambient
Datum vydání: 22.8.2016
Label: Possession Productions

Tracklist:
01. Ja nia baču ścien
02. Sady mir
03. Ucioki
04. M.O.D.A.
05. Abrad siońnia
06. Recha
07. Dzień narodzinaŭ

Hrací doba: 34:57

Odkazy:
web / facebook / bandcamp

První pohled (H.):

Běloruští chameleóni Door into Emptiness zrají jako ono pověstné víno. Mnohé kapely vydají své první počiny a na nich načrtnou možný potenciál do budoucna, aby se pak z této polohy nedokázaly hnout, ustrnou na místě a na kýženou vyšší úroveň kvality se prostě nedostanou. Do jisté míry jim v tom brání i současný trend přechvalování všeho – jak ze strany nesoudných fanoušků, tak i od mnohdy rovněž nesoudných kritiků.

Door into Emptiness jsou ovšem nádherným příkladem skupiny, jíž se onen naznačený potenciál podařilo zúročit. Bělorusové jsou s každým dalším albem zajímavější a zajímavější. Obzvláště v momentě, kdy se odhodlali opustit dřívější blackmetalové výrazivo a vydali se vstříc experimentování s elektronikou, to začalo být opravdu dobré, čehož jsou důkazem alba „Radio Ja“ a především „Znaki rabizny płyni lipenia“ (obě 2014). Trochu paradoxem sice zůstává, že ve stejném roce spatřil světlo světa i dosavadní vrchol jejich tvorby v podobě fenomenální kooperace „Kali b my mahli bačyć usie zorki, načnoje nieba było b śviatłom“Vietah, která však byla natočena již v roce 2011, ale to je nakonec jedno.

Letopočet s kódovým označením 2014 byl pro Door into Emptiness zjevně speciální, když jim zde vyšly hned tři počiny, které navíc jejich tvorbu posunuly o notný kus dopředu. Na další nahrávku se muselo čekat dva roky a nyní si povíme, zdali to čekání na „Wave“ stálo za to. Okamžitě ale mohu prozradit, že novinka tvář Door into Emptiness opět výrazně posouvá – byť tentokrát ne přímo kupředu, nýbrž zčásti i dozadu.

Pokud jste si minulou větu přebrali tím způsobem, že se Door into Emptiness asi vrátili k black metalu, pak – bingo! Po experimentálnějších počinech totiž Bělorusové opět přišli s počinem spadajícím do škatule černého kovu (svým způsobem), nicméně z jistého úhlu pohledu to jen potvrzuje skutečnost, že se Door into Emptiness v průběhu let transformovali ve formaci, jejíž další krok není jistý a u každého nového alba nemůžete už předem lehce odhadnout, co dostanete. Což je samozřejmě kladná vlastnost.

Stěžejní je však to, že se pod minimalistickým přebalem (oproti předchozím, stylově sladěným artworkům s nevšedními a zajímavě namalovanými příšerkami dost velká změna) ukrývá nahrávka, jejíž kvality jsou natolik vysoké, že onen zdánlivý krok zpátky nijak nevadí. Tím spíš, když Door into Emptiness na „Wave“ dokázali zúročit i zkušenosti s předchozím experimentováním a svou vyzrálost. Pod mrazivou minimalistickou kytarou tak stále tepe elektronické srdce a tato nevšední kombinace patří k největším přednostem novinky.

Door into Emptiness

Nádherným příkladem by mohla být třebas pátá skladba „Abrad siońnia“. Vezmete-li čistě blackmetalovou složku, pak je to ve své podstatě Burzum jak vyšitý. Stejně chladná a primitivní kytara, blackmetalové vytí, atmosféra. Nicméně rytmika je zvláštně rozverná (byť sama o sobě rovněž monotónní) a má v sobě elektronický nádech, a navíc se dále vynořují divné zvuky. Něco podobného by šlo říct i o „Ucioki“, jíž stejně jako „Recha“ neškodí ani několik sjetých „dutých“ linek, které na první poslech působí jak pěst na oko. Obě jmenované písně si však stále drží rozvážnou a elektrizující atmosféru. Výtečná je i dvojka „Sady mir“, která má navzdory některým zvukům jednoznačně nejblíže k čistokrevnému black metalu. A opět platí – atmosféra je tak hutná, že by všechny kopírky Burzum a (nakonec i sám současný Burzum) mohly závidět.

Na své si do jisté míry přijdou i ti z vás, kdo si oblíbili především elektronickou a ambientní tvář Door into Emptiness. Pro tyto posluchače je zde připravena „Ja nia baču ścien“, která sice stojí na první pozici, ale těžko ji lze považovat za intro, když svou délkou cokoliv z ostatních songů převyšuje o celé minuty. Čtvrtá „M.O.D.A.“ není tak ambientní jako „Ja nia baču ścien“ a jde spíše o blend mezi electronicou a trip-hopem. Velice zajímavé je i finále „Wave“ v podání „Dzień narodzinaŭ“, jež vlastně kombinuje všechny polohy Door into Emptiness. Po ambientním počátku nastoupí opět burzumovská kytara, kterou záhy podbarví relativně chytlavá elektronika… a že se znovu jedná o trefu do černého, už je mi pomalu trapné dodávat, protože se s tím začínám opakovat. Ale co jiného mám dělat, když to tak prostě je!

Hned několikrát v recenzi padlo jméno Burzum, ale toho se nijak nelekejte. Ten vliv na „Wave“ cítit je, a to dost silně, až mě to samotného překvapilo. Nicméně Door into Emptiness jsou daleci toho, aby byli další pouhou kopírkou – s tím odkazem zacházejí velice svojsky, půjčili si z něj jen jisté dílčí elementy, jimž přidávají velkou nadstavbu dalších odlišných žánrů i svého vlastního rukopisu, jejž si za ty roky vybudovali. A výsledkem je extrémně silná deska. Sice nepříliš nápadná, přesto vysoce poutavá, ohromně zajímavá, chytrá, skladatelsky vypilovaná a atmosférická.

Door into Emptiness jsou dobře skrytá lahůdka dnešní scény. Bez otravného hypu, bez přetvářky – jen čirá kvalita, již by si neměli nechat uniknout ti, kdo jsou znudění běžnou metalovou produkcí. Jsou na okraji (třeba na Facebooku nemají like ani od 150 lidí, což je na poměry hudebních skupin směšné číslo), ale nic z toho nevypovídá o úrovni vlastní hudby, s níž Door into Emptiness převyšují mnohonásobně známější uskupení. Není sporu o tom, že jsou tito Bělorusové zvláštní, ale jakmile člověk kouzlu jejich tvorby propadne, pak už není cesty zpátky. Pro mě povinná koupě.

Door into Emptiness


Druhý pohled (Skvrn):

Modré, černé, bílé – právě těmto barvám se poslední roky oddávali dlouhohrající Door into Emptiness. Tato kapitola pokračuje i na „Wave“, ač s jistými změnami, grafickými i hudebními. Barevnost – hudební nálady přetrvávají. Melancholie, syrovost i porce tajemna. Volba konkrétních tvarů – nástrojů se však změnila. Z obalu zmizela obsah charakterizující osoba, pro Bělorusy doposud takřka povinnost, a zůstalo jen strohé vyjádření barvami, zato až na dřeň. Zřetelný minimalismus vládne hudbě též, pryč jsou tóny navíc, zvýšila se důležitost posluchačovy pozornosti a tím se tak rozšířil prostor pro vlastní fantazii. Door into Emptiness však zodpovědně vedou a nenechají svého následovníka bloudit beze smyslu. A abych nezapomněl, vrátil se black metal, tedy v případě Bělorusů čas zapojit artworkovou bílou co možná nejvíc.

Na poslední nahrávky vzpomíná intro. Zpočátku jemná ambientní skladba uvádí skrze postupnou gradaci do kytarového děje, do děje celého „Wave“. V tu chvíli dostává prostor šestice blackmetalových skladeb s obdobnou výstavbou, s obdobně pomalým tempem a pochmurnou náladou. Nic z toho není na škodu. Minimalismem Door into Emptiness neustále presují, nenudí jím. Přímý nátlak monotónních riffů a citlivé zabudovaní maličkostí (ach ta voda v „Sady mir“) dokáží posluchače absolutně pohltit, výtrysky syrovosti a negace kapela nejenže ukazuje, ale taktéž je otevřeně nabízí k prožití. Znamená to jediné. Někdo zůstává odrazen a odmítá, jiný tuhle pobídku přijme se vděkem. Ten můj je nesmírný.


Redakční eintopf #92 – srpen 2016

Inquisition - Bloodshed Across the Empyrean Altar Beyond the Celestial Zenith
Nejočekávanější album měsíce:
Inquisition – Bloodshed Across the Empyrean Altar Beyond the Celestial Zenith


H.:
1. Darkher – Realms
2. Door into Emptiness – Wave
3. Hypnopazūzu – Create Christ, Sailor Boy

Kaša:
1. Sodom – Decision Day
2. Bloody Hammers – Lovely Sort of Death

Atreides:
1. The Wounded Kings – Visions in Bone

Skvrn:
1. Imperium Dekadenz – Dis Manibvs
2. Inquisition – Bloodshed Across the Empyrean Altar Beyond the Celestial Zenith
3. Russian Circles – Guidance

Onotius:
1. Inquisition – Bloodshed Across the Empyrean Altar Beyond the Celestial Zenith
2. Russian Circles – Guidance

Metacyclosynchrotron:
1. The Wounded Kings – Visions in Bone
2. Inquisition – Bloodshed Across the Empyrean Altar Beyond the Celestial Zenith
3. Temple Nightside – The Hecatomb

Jak vidno, srpen je docela paradoxní měsíc. Část redakce si totiž neustále stěžuje na jakousi okurkovou sezónu a že vychází velké hovno a tak kdesi cosi. Oproti tomu druhá část redakce nemá s nějakým vybíráním zajímavých nahrávek žádný problém, a dokonce jsou i tací, co si výskají, že tentokrát je to jakože pecka. Následující řádky vám třeba pomohou si vybrat, na jakou stranu se přikloníte.

Přejdeme-li k řeči konkrétních alb, pak je vítěz vcelku jasný, protože hned několik redaktorů sází na „Bloodshed Across the Empyrean Altar Beyond the Celestial Zenith“ od mocného blackmetalového kultu Inquisition. Relativně vysoko v očekávání však vystoupali i The Wounded Kings, na jejichž novinku „Visions in Bone“ se díky různým odkladům čeká už nějaký ten měsíc, ale vše nasvědčuje tomu v srpnu se příznivci doomového okultismu a drog konečně dočkají…


H.

H.:

Původně jsem chtěl svůj srpnový eintopf začít prohlášením, že se nejedná o nějaké extrémní hody, ale několik zajímavých věcí se přeci jen najde. Čím více se ale tento měsíc přibližoval, tím více na mě vyskakovaly desky, na něž se skutečně těším. Co vám budu povídat, nakonec to dopadlo tak, že mi tři sloty byly málo a musel jsem proškrtávat a rozmýšlet se, co sem napsat. Po zralé úvaze jsem třísložkový koktejl namíchal následovně:

To nejzajímavější je pro mě „Realms“ od jednočlenného dámského projektu Darkher. Jeden nejmenovaný kolega Atreides jej bez znalosti bližších okolností v dobovém reportu z Prophecy Festu předem odsoudil jako „neofolkovou verzi Myrkur“ a vůbec se na to nešel podívat. Nicméně my, kteří jsme slyšeli dva roky staré EP „The Kingdom Field“, víme, že pravda je jinde a že se můžeme těšit na porci působivé a sugestivní atmosféry. A ti z nás, kdo už měli tu čest s první ukázkou „Wars“, tušíme, že „Realms“ s dost velkou pravděpodobností prostě nezklame.

Na druhou příčku na poslední chvíli proklouzli běloruští Door into Emptiness. Tahle zvláštní formace zraje jako víno a čím novější počin, tím lepší to je. Poslední dvě alba „Radio Ja“ a „Znaki rabizny płyni lipenia“, na nichž dvojice pomalu začala opouštět metal a namířila si to do experimentálnějších vod, byla tuze zajímavá a následně vydaná kolaboračka „Kali b my mahli bačyć usie zorki, načnoje nieba było b śviatłom“ už je regulérně fantastická. Minimalistický přebal novinky „Wave“ značí, že experimentální cesta snad bude pokračovat, takže očekávání jsou jasná – potvrdit vzrůstající kvalitu!

Na pozici třetího nejočekávanějšího alba srpna jsem nakonec nedal jistou kultovní blackmetalovou formaci, o níž hovoří mnozí kolegové. Zvítězila totiž zvědavost, již jitří nový projekt Hypnopazūzu. V něm se spolu potkávají David TibetCurrent 93 a Martin „Youth“ GloverKilling Joke, přičemž zejména k tvorbě toho prvního jmenovaného chovám ohromný respekt. První hudební ukázky mě neskutečně navnadily, minimálně „Magog at the Maypole“ je beze srandy fenomenální (ale „Night Shout, Bird Tongue“ je rovněž skvělá!), takže jsem prostě strašně zvědavý na to, co deska „Create Christ, Sailor Boy“ přinese. A tajně doufám v hypno(pazūzu)tický zážitek.


Kaša

Kaša:

Letošní srpen zdá se být asi nejslabším měsícem v roce. Čím výše rtuť teploměru šplhá, tím méně zajímavých desek se dostane na průměrného metalového fanouška, jako je moje maličkost, a letos tomu není jinak. Ať počítám, jak počítám, v síti mi tentokrát uvízly dva novinkové počiny, ovšem ani v jednom případě nemůžu říct, že bych se s blížícím datem vydání nemohl samou natěšeností vyspat.

Tím prvním budiž již čtvrtý počin amerických retro rockerů Bloody Hammers, „Lovely Sort of Death“. Nemám sice naposlouchanou každou minutu tvorby tohoto dua, ovšem minulé album mě bavilo, a protože tenhle typ hudby mám rád, tak k plánovému zářezu do diskografie už přistupuji trochu jinak a na poslech se zdravě těším. Uvidíme zanedlouho, protože Bloody Hammers se o slovo přihlásí hned zkraje měsíce.

Ještě o malý kus pozorněji vyhlížím německé klasiky Sodom a jejich další placku, která se bude jmenovat „Decision Day“. Nevěřím, že by Tom Angelripper a jeho drtička kostí měla šanci něčím mě vyloženě překvapit, ale když už nic, tak očekávám klasickou nálož drtivě rychlých riffů, nenávistných textů a smrtící rytmiky. Na to mají pánové pořád talentu na rozdávání, a pokud si odmyslím fakt, že „Decision Day“ bude jen další variace na starou písničku, tak jim v podstatě není co vytknout, protože jim to hraje pořád dobře. A jestli budu moct totéž říct i po poslechu „Decision Day“, tak na to si musím počkat na konec sprna, kdy album vychází.


Atreides

Atreides:

Okurková sezóna zasáhla i měsíc srpenec… Takže buď mé oči uzřely pouze jedinou nahrávku, u které jsem si takřka jistý, že za to bude stát, nebo jsem slepý jak patrona. Onou nahrávkou je nová deska Britů The Wounded Kings a já jsem náramně zvědavý, co se z ní vyloupne po změně za mikrofonem – z jejich dosavadní diskografie jsem zatím vyzobal hlavně alba s uhrančivou Sharie Neyland a upřímně mě zajímá, jak se vokál jejího předchůdce promítne do atmosféry nahrávky. Tak či onak však věřím tomu, ze tahle kapela špatné album nahrát neumí.


Skvrn

Skvrn:

Prázdniny mají jasného vítěze – je jím srpen. Bez dlouhého váhání, bez diskuze. Osmý kalendářní měsíc boduje, a to jak počtem očekávaných nahrávek, tak i jejich předpokládanou kvalitou. Vybírat je tentokrát zatraceně těžké, a já vše tudíž podřizuji citu a momentální náladě. Číslo jedna nakonec přenechávám německé dvojici Imperium Dekadenz. Stejně jako na minulých řadovkách očekávám kvalitně odvedenou blackmetalovou práci se silnou atmosférou a jasně rozpoznatelným rukopisem, jímž se Němci dokázali oddělit od žánrové masy. Nedočkavci již mohou poslouchat první dvě zveřejněné skladby, ti další (včetně mě) si počkají na celek. Imperium Dekadenz zpravidla bodují skrze něj.

I dál se budu držet osvědčených stálic, ostatně jakým jiným slovem výstižněji označit americké černokněžníky Inquisition. Od nové desky nelze čekat nic víc než další stvrzení kvalit, a pakliže to dopadne právě tak, budu spokojen a novinku zase nějaký ten čas s radostí přetáčet. A místo třetí? Nakonec jsem jej přenechal post-metalovým Russian Circles. Poslední „Memorial“ byla výborná věc a i starší desky občas přejíždím, i když si u nich až příliš často říkám, že s uceleným formátem (na rozdíl od dvou předešlých spolků) mají místy trochu problém a některé songy působí až příliš dominantně. Každopádně i tenhle jev má svou kladnou stránku – na koncertech je člověk za takové parádní pecky vážně vděčný. Uvidíme, jak na tom bude novinkové „Guidance“, uvidíme, jak dopadne na listopad ohlášený koncert. Uvidíme se?


Onotius

Onotius:

V porovnání s až tragicky prázdným červencem je srpen přeci jen trochu kloudnější, avšak nějakého oslnivého výběru se asi také nedočkáte. Okurková sezóna pokračuje, naštěstí ale přeci jen už v trochu vlídnějším duchu. Nakonec jsem tedy vybral alespoň dvojici desek, které by rozhodně stálo za to neminout. První z nich je novinka kolubijsko-amerických Inquisition, jejichž „Bloodshed Across the Empyrean Altar Beyond the Celestial Zenith“ vyjde koncem měsíce. Tohle duo disponuje naprosto vybroušeným stylem, který musí udolat každého milovníka pravého black metalu. A nebude-li materiál oproti předchůdcům zaostávat, máme se skutečně na co těšit. Na druhou příčku bych umístil chystanou desku „Guidance“ od Russian Circles, jejichž instrumentální post-rock minule o něco zhutněl a zexperimentálněl, tak jsem zvědav, do jakých vod se vrhnou letos.


Metacyclosynchrotron

Metacyclosynchrotron:

Po minulém mrdkózním eintopfu (Cradle of Filth teda žádná sláva) jsem celkem rád, že mám do dnešní trojky co naházet. I když žádné pecky ze kterých bych si drásal krk, stále ne a ne vyjít. Mám ale jasno, že šanci dám třeba druhému albu australských Temple Nightside. Ty lze chápat jako paralelní deathovou kapelu k již recenzovaným Ill Omen a z těch dvou rozhodně upřednostňuji blackmetalový band. Ale dobrý pocit z posledního splitka s Vassafor mi napovídá, že by „The Hecatomb“ mohlo slušně ukojit můj hlad po svinském, hnusném, temném, zkurveném, sepulchrálním metalu smrti. Za poslech budou stát i noví Inquisition, i když po minulé desce mám trochu obavy. Ne, že by snad byla marná, ale prostě mě nebavila. No, a snad bychom se ke konci srpna mohli konečně (!) dočkat nového alba doomařů The Wounded Kings, „Visions in Bone“, které mělo vyjít už nějak zpočátku roku, ale kdo ví, co se vyjebalo. První, už dávno vypuštěná ukázka mi přišla taková nijaká, ale hluboce doufám, že takové nebude i album. Poslední fošnu The Wounded Kings se zpěvákem Georgem Birchem„The Shadow Over Atlantis“ – jsem v posledních týdnech sjížděl docela fanaticky, takže se na novinku těším fest (což nakonec může být i kámen úrazu, uvidíme).


Door into Emptiness – Znaki rabizny płyni lipenia

Door into Emptiness - Znaki rabizny płyni lipenia
Země: Bělorusko
Žánr: trip-hop / ambient / experimental
Datum vydání: 6.7.2014
Label: selfrelease

Tracklist:
01. Miednaja pieśnia
02. Lipieńskija chvali
03. Ap-pa-ru
04. Bukiet
05. Vakacyji
06. Ra-to
07. Aerobika
08. Kamiennaja pieśnia
09. Plesiosaurus Klingerti

Hodnocení:
H. – 8,5/10
Skvrn – 8/10

Průměrné hodnocení: 8,25/10

Odkazy:
web / facebook / bandcamp

Bělorusové Door into Emptiness svého času hrávali takový poměrně nudný black metal, v němž ovšem dřímal hodně velký potenciál. Většina takových mladých kapel s potenciálem však onen potenciál nakonec zužitkovat nedokáže, částečně možná i proto, že je dnes trendem, aby skupiny hned od začátku všichni plácali po ramenou jen za to, že umí hrát na kytaru, a v recenzích jim všichni dávají osmičky. Je to smutné, ale je to tak, protože když vám všichni budou vykládat, že jste geniální, postupně si to taky začnete myslet, že jste asi fakt dobří, a nebude sebemenší vůle se nikam posouvat. Nicméně Door into Emptiness by klidně mohli být jednou z těch výjimek, které potvrzují pravidlo, protože oni svůj potenciál zužitkovat opravdu dokázali. Bylo to znát již na předchozí desce “Radio Ja” z ledna letošního roku a na nejnovějším “Znaki rabizny płyni lipenia” to dokonale potvrdili.

Na to, že jsou Door into Emptiness v podstatě neznámou skupinou, je sleduji vlastně docela dlouho (z pohledu délky doby jejich fungování), vždy jsem jim ovšem věřil, že to v nich je a že mají na to, aby tvořili skvělé věci. Ne, že bych se chtěl chlubit, že jsem to tenkrát říkal, ale fakt jsem to říkal a jsem upřímně rád, že to takhle nakonec dopadlo – ani ne proto, abych mohl machrovat, že jsem měl pravdu, ale především proto, že tím pádem tu máme další výtečnou hudbu k poslechu.

Vraťme se však ještě na chvilinku k vývoji hudební tváře skupiny. Jak již padlo, Door into Emptiness začínali na black metalu, postupem času však v jejich tvorbě rostl podíl experimentu. A právě v těchto momentech, kdy Bělorusové opustili vody black metalu a vrhli se hrátek s lehkou elektronikou, jejich potenciál promlouval naplno. Podle všeho si to asi uvědomili i oni sami, takže postupně právě tato tvář začala v jejich hudbě zabírat čím dál tím více místa. Nicméně to bylo až lednové “Radio Ja”, celkově třetí album kapely, na němž Door into Emptiness dali elektronice opravdu velký prostor, takže zde black metal a experiment stály už jako rovnocenní soupeři.

Ačkoliv bylo “Radio Ja” skvělé a minimálně jedna skladba – jmenovitě nepřekonatelná “Zimovym dniom, stojačy la vakna, ja atrymaŭ padarunak” – téměř geniální, stále jsem doufal, že toto ještě není vrchol, že Door into Emptiness mají ještě na víc a že to v budoucnu dokážou deskou, jež se naplno vrhne do kombinace trip-hopu, ambientu a experimentu. Rozhodně jsem ovšem nečekal, že ta budoucnost přijde takhle rychle, za pouhopouhý půlrok. Nicméně to v žádném případě nevadí. Co se totiž hudebního směřování a kvality hudby týče, “Znaki rabizny płyni lipenia” je přesně tím, co jsem od Door into Emptiness chtěl slyšet.

Jak jste si již jistě domysleli, v překladu to znamená, že je v případě “Znaki rabizny płyni lipenia” už takřka bezpředmětné mluvit o black metalu nebo vlastně jakémkoliv jiném metalu. Hlavní slovo má elektronika… “Znaki rabizny płyni lipenia” je už prostě čistě trip-hop/ambientní deska. Kytara se sice tu a tam stále ozve, ale jde pouze o několik málo momentů a i v těch se jedná spíš jen o doplněk k neutuchající elektronické složce. A je to jenom dobře, protože Door into Emptiness s touto nahrávkou do puntíku potvrdili to, o čem jsem byl přesvědčen už nejpozději na “Radio Ja”, a sice že právě experiment jim sluší (a také jde) nejlépe.

Jediná věc, která mě trochu mrzí, je snad jen to, že se na “Znaki rabizny płyni lipenia” nenachází žádná opravdu dechberoucí kompozice, jakou byla již jmenovaná “Zimovym dniom, stojačy la vakna, ja atrymaŭ padarunak” na “Radio Ja”. To ovšem neznamená, že by nebylo co poslouchat, protože i zde se nachází pár z obecného hlediska neskutečně silných skladeb. Pro mě osobně se tyto nacházejí zejména ve středu nahrávku v podobě “Bukiet”, “Vakacyji” a “Ra-to”, přičemž zejména ta druhá jmenovaná je naprosto excelentní. Taková “Kamiennaja pieśnia” je však taktéž úžasná jako máloco jiného.

Kompletní příklon k elektronice má však ještě dvě nesporné výhody. Tou první je mnohem větší soudržnost a vyrovnanost (aniž by se snad hudba stala jednotvárnou záležitostí). I toto je sice důležité, ona druhá výhoda je ale ještě mnohem důležitější – díky (konečně) jednolité hudební formě už zde není nic, co by mohlo rušit nádhernou snovou atmosféru. A vzhledem k tomu, že právě ta je tou největší devízou současných Door into Emptiness, asi nikoho nepřekvapí, když nyní prohlásím, že je “Znaki rabizny płyni lipenia” tím nejlepším, co Bělorusové doposud natočili.

S výslednou podobou desky jsem maximálně spokojen. Door into Emptiness mi dali přesně to, co jsem od nich chtěl slyšet a v co jsem doufal. A hlavně byla očekávání splněna nejen co do hudební formy, ale především co do jejích kvalit. Jsem přesvědčen, že toto byl pro Bělorusi nejlepší možný krok, a upřímně doufám, že v tomto duchu budou ve své tvorbě pokračovat i nadále. I kdyby se totiž už třeba nikam nehnuli, alba jako “Znaki rabizny płyni lipenia” jim sežeru vždycky a s obrovskou radostí.


Další názory:

Nemá cenu dopodrobna opakovat to, co H. obsáhle vylíčil nade mnou. Z nevalného black metalu, který Door into Emptiness drhli ještě před pár lety, se vyklubal nesmírně zajímavý experiment. Zpočátku jsem nebyl ochoten skousnout, že kapela na black metal úplně rezignovala a jeho stopy připomíná snad jen občasný křik. Když jsem se však s absencí black metalu dostatečně vyrovnal, začaly na mě postupem času vyskakovat fantastické nápady. Až na žánrový odklon však zůstalo výrazivo kapely víceméně stejné – pořád jde o hodně minimalistickou, tichou a intimní muziku. Třeba minulé “Radio Ja”, na kterém ještě byla znát black metalová minulost kapely, mi bylo nepatrně bližší. Souhlasím sice s tím, že nepůsobilo tak celistvě jako “Znaki rabizny płyni lupenka”, ale právě ona kombinace black metal/elektronika pro mě byla krapítek zajímavější než čistě ambientní deska. Dokud však nápady budou, jakože zatím jsou, budu Door into Emptiness zachovávat neustálou přízeň, byť by se to vyvinulo k žánrům, které jsem doposud nevyhledával. A to je myslím úžasná vizitka.
Skvrn


Door into Emptiness – Radio Ja

Door into Emptiness - Radio Ja
Země: Bělorusko
Žánr: experimental / black metal
Datum vydání: 26.1.2014
Label: Possession Productions

Hodnocení:
H. – 8/10
Skvrn – 8/10

Průměrné hodnocení: 8/10

Odkazy:
web / facebook / bandcamp

První pohled (H.):

Se jménem běloruského projektu Door into Emptiness jsem se poprvé setkal na jeho druhém albu “Sviata” z prosince 2012 a už tehdy mě ta hudba zaujala. Kapela zde nabídla otevřený a i poměrně neotřelý black metal… nebo lépe řečeno, ten samotný black metal byl spíše takový průměrnější a ničím výjimečný, ale když se Door into Emptiness pustili do odlišných žánrových vod a pokusili se trochu zaexperimentovat, vznikaly z toho opravdu výtečné momenty. Tak jako tak to bylo dost na to, abych neváhal s poslechem následovníka s názvem “Radio Ja”, jenž vyšel letos…

A k mé velké radosti udělali Door into Emptiness na “Radio Ja” přesně to, v co jsem doufal, tedy že tu část své hudby, která byla nejméně záživná (black metal), omezili takřka na minimum a po hlavě skočili do vod experimentu, ambientu, trip-hopu a dalších libůstek. Čas od času se sice black metal ozve (chce se dodat: bohužel), jako je tomu třeba v začátcích“Samnambuła” nebo Dyjaloh”, ale většina nahrávky se nese v experimentálnějším duchu, což kvituji s obrovským povděkem, jelikož v téhle poloze zadupávají Door into Emptiness své metalové já hluboko pod zem. Důkazem budiž třeba finální čtvrthodinka “Žalejka”, druhá půle “Samnambuła” a především naprostá fantazie v podání “Zimovym dniom, stojačy la vakna, ja atrymaŭ padarunak”.

Asi nikoho nepřekvapí, když teď řeknu, že se mi Door into Emptiness“Radio Ja” opravdu trefili do noty, mně se ta deska ohromně líbí, byť tam stále vidím prostor pro vývoj směrem vzhůru. Klidně bych se propříště nebál black metal vypustit úplně a zaměřit se na tu experimentální část tvorby, protože v té mají Door into Emptiness obrovský potenciál. Pokud by někdy vydali album, které by se celé skládalo ze skladeb jako “Zimovym dniom, stojačy la vakna, ja atrymaŭ padarunak”, tak bych se nebál sáhnout po nejvyšším možném hodnocení…


Druhý pohled (Skvrn):

Door into Emptiness na mě až doteď působili především po vizuální stránce. Tajemná postava na obálce vždy přitahovala mé oko a zatímco oko se vždy dosyta nabažilo, ucho zůstávalo tak nějak zkrátka. Ne, že by byla minulost Door into Emptiness nějaká špatná, ovšem hudba nikdy nedokázala naplnit očekávání získaná výtvarným podáním a zapadala v průměru. Vydáním “Radio Ja” se však pomyslné váhy začínají srovnávat

Tak zaprvé, black metal už ani zdaleka nehraje prim a do popředí se dostává elektronika. Nebylo by to poprvé, kdy se kapela dostala tak rychle od black metalu až k na první pohled (poslech) tak odlišnému žánru, jakýmžto elektronika bezesporu je. Ovšem ona elektronická, experimentálnější stránka mají poněkud jinou náladu, než by možná někdo čekal. Nálady jako agrese a naštvanost tu nedostávají prostor a dopředu se dere spíš taková zasmušilost, do které se právě hodí blackový vokál, který bych klidně nechal více zaměstnat. Atmosféra – to je to, co dělá z “Radio Ja” tak trochu unikát, a i když už si třeba během “Zimovym dniom, stojačy la vakna, ja atrymaŭ padarunak” vzpomenete na Thy Catafalque, hned následující skladba “Samnambuła” vám to bleskurychle rozmluví.

Právě střed alba je nejsilnější a nejrozmanitější. Nachází se v něm primitivnější i rozsáhlejší kompozice a především v oněch méně přímočarých, jako jsou již zmiňované “Zimovym dniom, stojačy la vakna, ja atrymaŭ padarunak” a “Samnambuła”, může posluchač zaslechnout Door into Emptiness v celé jejich kráse. Naopak za ne zcela šťastnou volbu považuji zařazení šestnáctiminutové (mimochodem opět skvělé) písně “Žalejka” až na samotný konec desky. Podle mého gusta by se na konec hodil výraznější kousek ve stylu “Cudy”, ale to je jen drobnost.

“Radio Ja” je určitě skvělá nahrávka pro ty, kteří v pochmurné (metalové) hudbě hledají něco jiného. Ačkoliv má album k dokonalosti ještě krůček, cítím, že Door into Emptiness ani omylem neřekli své poslední slovo a ona bezchybná nahrávka jednoho dne přijde. Silných osm.