 |
|
Země: Bělorusko Tracklist: Hrací doba: 31:39 Odkazy: K recenzi poskytl:
|
S dnešní recenzi bych mohl potěšit ty z vás, kdo máte v oblibě minimalistickou šumící muziku. Jestli vám jsou tyhle věci proti srsti, tak můžu hned takhle na začátku říct, že byste se měli Cryo Depth vyhnout obloukem, protože vás to neuspokojí a ta muzika vám bude připadat jako strašná nuda, kde se nic neděje. Velké motivy, melodie nebo zapamatovatelné linky tady nenajdete ani pod lupou.
Bandcamp projektu humorně tvrdí, že Cryo Depth pochází z Antarktidy, ale – pozor, teď přijde překvapení – není to pravda. Za Cryo Depth ve skutečnosti stojí Olga, která pochází z Běloruska. Své počiny začala pod touhle hlavičkou pouštět do světa loni a jako první šlo o skladbu „Alarm Call 1986“. Jak už lehce napovídá rok v titulu, kompozice se nechala inspirovat známou havárií reaktoru jaderné elektrárny v Černobylu na Ukrajině. Stylově počin vyšel v den výročí této nejhorší jaderné katastrofy v dějinách, tedy 26. dubna.
My se dnes ale budeme bavit o nahrávce „Monolith“, jež světlo světa spatřila přibližně o měsíc později a nabízí dvě stopy přesahující dvacet respektive deset minut.
Zatímco „Alarm Call 1986“ se zaobírá poměrně „hlasitým“ a jasně slyšitelným zvukem (snad to dává smysl), „Monolith“ přináší výrazně minimalističtější a tišší zážitek. Album místy pracuje se „skoro tichem“, hlubokými tóny a podprahovými zvuky.
To vypadá fér, ale nebudeme si nic nalhávat – bývá hodně obtížné podobné šumění na pomezí dark ambientu a dronu vybalancovat tak, aby se jednalo o skutečně poutavý poslech. A to tím spíš, že do toho víc než kdekoliv jinde promlouvá i aktuální rozpoložení posluchače. Sám vím, že někdy se mi podobná nahrávka strašně líbí a o nějakou dobu později mě druhá, která zní prakticky totožně, strašně nudí.
Cryo Depth se onen balanc daří tak napůl. V kratší písni „Gaping Void“ se minimalismus nepodařilo udržet na uzdě. Ne snad, že by se v kompozici nacházelo něco, co by mě obtěžovalo nebo mě odrazovalo od poslechu, zároveň ale stopa nenabídne nic, čím by dokázala opravdu zaujmout a vyloženě vybízela k tomu, aby se člověk vrátil. Na jednu stranu jde o příjemný ponor do hlubin kosmické nicoty, ale bohužel jen někdy. Až příliš často se mi stávalo, že se z „Gaping Void“ stala pouhá kulisa.
„The Source of Oddity“ nabízí mírně hudebnější poslech, ale nepochybujte o tom, že posluchači trvající na jasné struktuře sloka-refrén-sloka-refrén-sólo-refrén-konec by si klepali na čelo, kdyby tohle slyšeli a měli ode mě info, že jde o tu plnější a variabilnější skladbu. My ale nejsme melody-buzny, takže víme, že i ambientní minimalismus může v rámci svých mezí znít variabilně nebo dokonce přijít s nějakými zajímavými motivy zvuky.
„The Source of Oddity“ tohle potvrzuje a i navzdory téměř dvojnásobné délce oproti „Gaping Void“ se jedná o zajímavější poslech s nějakým vývojem a několika zajímavými částmi. Například tepající zvuk v poslední čtvrtině ukazuje, že i z minima se toho dá vykřesat poměrně dost, pokud existuje vůle – na straně interpreta i na straně posluchače. Ale to asi není nutné zmiňovat, že nahrávkám jako „Monolith“ musí jít člověk naproti, protože samotná hudba svému posluchači naproti rozhodně nepůjde. Ale to mi přijde v pořádku.
Jasně, když budu jakože zlý, tak „Monolith“ nenabídne nic zvláštního nebo neslyšeného. Originalitu ale při poslechu podobných nahrávek vlastně nepotřebuji. Důležitější mi přijde schopnost člověka utopit v hlubině a poskytnout nějakou sugestivní zkušenost. A v tomto ohledu Cryo Depth neselhává. „The Source of Oddity“ dokonce obstojí i při pozorném poslechu, nejen jako motor k vlastnímu rozjímají, což je taky fajn.