 |
| Země: Bělorusko Žánr: indie rock / trip-hop / alternative rock / indie pop / post-rock Datum vydání: 1.8.2014 Label: Valse Sinistre Tracklist: Odkazy Closed Room: Odkazy La ville des rêves: K recenzi poskytl:
|
V dnešní recenzi se podíváme na poměrně zajímavý počin, který se jmenuje “Triangular Cinema”. Jedná se o společný split hned tří skupin (nebo možná spíše projektů?), z nichž všechny pocházejí z Běloruska. Všechny tři jsou navíc stylově relativně zajímavé a všechny jsou ještě k tomu personálně propojeny.
Takovým hlavním pojítkem v rámci “Triangular Cinema” jsou Closed Room, což je také jediná ze tří přítomných kapel, k jejímuž jménu jsem se již v minulosti dostal, a to prostřednictvím jejich eponymní debutové desky, jež vyšla v říjnu 2012. Sice se nejednalo o nějaký excelentní opus, přesto zde bylo znát velké množství potenciálu a žánrově se jednalo o velmi pěknou kombinaci – Closed Room totiž na nahrávce do jednoho celku míchali trip-hop, alternativní rock, post-rock, indie pop a tu a tam to celé okořenili tvrdším výjezdem, který byl lehce cítit po black metalu. Ačkoliv jim to místy skřípalo, album na mně zanechalo příznivý dojem, tudíž jsem příliš neváhal, když jsem dostal možnost se pustit do jejich dalšího počinu, na němž Closed Room spojili své síly s formacemi Lunacy a La ville des rêves, v jejichž sestavách lze nalézt členy právě Closed Room. Všichni dohromady pak dali vzniknout téměř 50minutovému albu, na nějž přispěla každá kapela třemi písničkami, přičemž nejvíce času (lehce přes 20 minut) si uzmuli La ville des rêves a nejméně (lehce přes 12 minut) Lunacy.
A jsou to právě Closed Room, kteří celé “Triangular Cinema” otevírají svou trojicí skladeb, z nichž ta poslední – “Laura Palmer Theme” – je předělávkou písně ze soundtracku ke kultovnímu seriálu “Twin Peaks” od skladatele Angelo Badalamentiho. Stylově se Closed Room samozřejmě pohybují v +/- stejném okruhu, jaký byl nastíněn již v předcházejícím odstavci, akorát s tím rozdílem, že si můžete odmyslet ony black metalové závany, jelikož tentokrát si Bělorusové vystačí čistě v trojúhelníku vymezeným trip-hopem, indie rockem a indie popem.
Čistě co do kvalitativní stránky však na mě příspěvek Closed Room působí o kousek vyzrálejším dojmem, než jaký byl ke slyšení na jejich řadové prvotině, byť se Bělorusové nedokázali zbavit úplně všech neduhů. Na jednu stranu dokážou přijít i se skutečně výbornými momenty, jako to předvádějí kupříkladu ve skvělém úvodním tracku “Surrender” a zčásti i ve druhé “Dancing in the Dark”, zároveň však místy působí jakoby trochu naivně, což mi připadá poměrně škoda a na což trpěl i debut. Na druhou stranu ale musím říct, že na “Triangular Cinema” to tahá za uši o poznání méně než v případě “Closed Room” a i přes toto rýpnutí se mi to stále líbí a oslovuje mě to. Navíc věřím tomu, že i do budoucna budou Closed Room pokračovat v tendenci vzestupné kvality své tvorby, což kdyby se skutečně povedlo, tak by to mohlo být vážně super, když už nyní je to hodně příjemná záležitost.
Co se týče příspěvků Lunacy a La ville des rêves, o těch by šlo vlastně hovořit podobně jako o písničkách Closed Room. I zbývající dvě skupiny se totiž pohybují v obdobném žánrovém rozpětí jen s mírnými rozdíly jako třeba v případě Lunacy, jejichž tři songy v podstatě neobsahují složku oné lehké elektroniky a jsou orientovány spíše post-rockovým či indie rockovým směrem (a kdyby třeba někdo řekl, že zde místy slyší i náznaky shoegaze, tak já osobně bych mu za to hlavu rozhodně netrhal). Oproti tomu u La ville des rêves zase v případě “The Last Trip” o trochu víc převažuje ten trip-hop, zatímco “La ville des rêves” nabídne nejpropracovanější a žánrově nejotevřenější mozaiku, do níž promluví třeba i saxofon. Záměrně hovořím jen o dvou skladbách, neboť stejně jako Closed Room, i La ville des rêves svůj příspěvek zakončují předělávkou, v tomto případě “Blue Jeans” původně od Lany Del Rey.
Obdobně jako Closed Room by šlo hodnotit i kvalitativní úroveň Lunacy a La ville des rêves, což vlastně není tak úplně překvapivé vzhledem k tomu, že se sestavy všech tří kapel zčásti překrývají. Zejména u Lunacy je opětovně cítit ona zmiňovaná skladatelská naivita, přičemž to jsou nejspíš právě oni, kdo to “odnesl” nejvíce. Nicméně stále se jedná o hodně příjemnou muziku a i oni dokážou přijít s velmi povedenými momenty, jako je to ke slyšení třeba v “Sound of the Storm”. Oproti tomu La ville des rêves bych asi označil jako vítěze pomyslného trojboje, protože jejich skladby “La ville des rêves” a “The Last Trip” mě skutečně baví – zejména ta první jmenovaná, jež dosahuje devíti minut, se vážně povedla. Až mi přijde trochu škoda, že La ville des rêves jednu položku svého prostoru “zabili” coverem, protože v tomto případě bych možná spíš ocenil třetí vlastní píseň.
Bude-li posluchač “Triangular Cinema” trochu pitvat, nejspíš dojde k něčemu podobnému, k čemu jsem došel i já – že některé momenty nejsou zrovna bezchybné a že by to mohlo být i o něco lepší. Je však nutné dodat jednu věc – navzdory tomu, že se na počinu podílely hned tři skupiny, dýchá celých 50 minut jednolitou zasněnou atmosférou, která se povedla natolik, že velkou část nedostatků dokázala skrýt. Důsledek tohoto je zřejmý – ačkoliv není “Triangular Cinema” dokonalé, stále si z té nahrávky člověk odnese velice dobrý pocit. Řečeno jinými slovy, není problém s “Triangular Cinema” nějaký čas strávit a také není problém si tento čas i relativně vychutnat.