Datum: 9.11.2014 Místo: Nijmegen, Doornroosje (Nizozemsko) Účinkující: The Gathering

Asi každý hudební fanoušek má nějakou kapelu, do jejíž tvorby je blázen, ale z nějakého důvodu není možné, aby tu kapelu zkouknul živě, a když už, tak třeba v sestavě, která je od té “správné” více či méně odlišná. Proto není složité si domyslet, co takový hudební fanoušek nejspíš udělá, když se dozví, že má jeho modla odehrát výroční vystoupení, během něhož se na pódiu vystřídají všichni členové, kteří kapelou za celou dobu její existence prošli. Když jsem se dozvěděl, že se přesně takový koncert chystají odehrát The Gathering, měl jsem ve vteřině jasno a veškeré rozhodování se omezilo na podružnosti jako třeba doprava na místo, tedy do nizozemského Nijmegenu, kde se měla kýžená událost odehrát.

Jak záhy po spuštění předprodejů vyšlo najevo, ve svém (ne)rozhodování jsem nebyl zdaleka sám. Po vstupenkách se totiž zaprášilo během dvou dnů, a když The Gathering přidali na stejný den odpoledne druhý termín, i jeho kapacita se naplnila velmi záhy. Jenže ono se není vůbec čemu divit – pro mnohé, mě nevyjímaje, totiž bylo vystoupení s názvem 25 Years of Diving into Unknown zcela ojedinělou a dříve netušenou příležitostí vidět The Gathering na jednom pódiu s bývalou zpěvačkou Anneke van Giersbergen, jež svým nezaměnitelným hlasem učarovala zástupům fanoušků a za jejíhož působení si kapela zvládla vybudovat status, který se nebojím nazvat kultovním. A jakkoli mám výkon její nástupkyně upřímně rád a Silje Wergeland na postu zpěvačky The Gathering plně respektuji, bylo by pokrytecké tvrdit, že suverénně největším tahákem pro mě nebyla právě účast Anneke na tomto podniku.

Jelikož se mi podařilo připojit se ke skupince podobných nadšenců, výlet do Nizozemska se nakonec přeci jen stal skutečností a po řadě událostí a zážitků, jež celé události předcházely, jsme nakonec stanuli ve frontě, která se u vstupu do moderního klubu Doornroosje tvořila už od brzkého odpoledne. Navzdory opravdu velkému počtu účastníků šlo ale o frontu veskrze uspořádanou a kulturní, a když se dveře klubu konečně otevřely, zástup lidí postupoval vesměs svižně. Uvnitř pak dobré dojmy pokračovaly. Velká šatna zdarma, nabídka piva, z níž si dovedl vybrat i zmlsaný Čech (nevím, proč všichni nadávali na světlé Leffe – mně tedy chutnalo nečekaně dost), prostředí veskrze příjemné… Vlastní sál pak rovněž nedával sebemenší důvod k nespokojenosti a vysoký strop a i při plné kapacitě stále velmi přívětivá koncentrace návštěvníků jen podporovaly očekávání, která se k večernímu vystoupení pojila, a těšení, jež rostlo s každým okamžikem.

Pak ale sál konečně potemněl a rozměrné panely zabírající většinu stěny za pódiem ožily projekcí, která z vyobrazení narozeninové číslovky 25 záhy přešla v odpočítávání. A když skončilo odpočítávání, koncert začal alespoň pro mě vyloženě symbolicky, a sice skladbou “Saturnine”, díky níž jsem kdysi The Gathering objevil a následně jim propadl. Během “Saturnine” se na pódiu představili všichni čtyři pěvci, kteří se měli po zbytek večera za mikrofony různě střídat, a už tehdy bylo zřejmé, že to bude večer vážně výjimečný. Stejně tak se ovšem potvrdilo, že byť dočasný návrat Anneke van Giersbergen fanoušci nenechají bez odezvy, protože když její hlas poprvé prořízl vzduch, spontánní výbuch nadšení, který následoval, byl nejen vyloženě hmatatelný, ale také zatraceně hlasitý.

Hned následují kultovka “Strange Machines” dala jasně najevo, že The Gathering mají toho večera v úmyslu pálit jen ostrými, což je při pohledu na setlist více než patrné, a obecně lze tvrdit, že co song, to naprostá jistota velkého zážitku. Přesto ale vystoupení nesklouzlo k pouhému výběru těch nejznámějších hitů a největší podíl setlistu si možná trochu překvapivě připsala aktuální řadovka “Disclosure” (o rok mladší experimentální počin “Afterwords” přeci jen úplně klasická řadovka není). To mě ale potěšilo hned ze dvou důvodů – zaprvé díky tomu nelze hovořit o čistě retrospektivním vystoupení a zadruhé se tak podařilo elegantně a vzhledem k aktuální sestavě i velmi důstojně vyvážit prostor, který v rámci koncertu dostala Anneke. Ta totiž ať už sama nebo s někým dalším odzpívala celých 12 skladeb z 19 a kromě bratří Ruttenů a klávesáka Franka Boeijena strávila na pódiu suverénně nejvíc času. To se ovšem dalo očekávat a především – Anneke svůj čas využila tím nejlepším způsobem.

“Prostě zpívala,” mohl by někdo říct a měl by v zásadě pravdu. Jenže bohové, jak ona zpívala! Nijak se netajím tím, že tuhle dámu chovám v nesmírné oblibě, ale i když jsem si velmi dobře vědom jejích pěveckých schopností a už dříve jsem měl tu čest se o nich přesvědčit naživo, tentokrát mě Anneke naprosto přibila k podlaze, uhranula a kdoví co ještě. Zkrátka a jednoduše to bylo snad ještě lepší než z desky, mělo to ohromnou sílu a intonačně to bylo naprosto dokonalé, což – pokud lze soudit podle živých záznamů – v minulosti nebývalo úplně pravidlem. Ta ženská je s přibývajícími léta zřejmě lepší a lepší a není tedy divu, že kdykoli otevřela ústa, bylo to naprosto elektrizující. Je sice pravda, že proti studiové podobě skladeb nebylo jejich živé provedení možná tak subtilní, ale čert to vem, protože to mělo ohromnou energii, charisma a co chvíli jsem zůstával stát s otevřenou pusou a jen nadšeně hltal.

Bylo by ale poněkud nefér glorifikovat Anneke a pominout výkony ostatních pěvců, kteří za ní přitom nezůstali nijak pozadu. Schopnosti Silje Wergeland, excelující zejména na “Disclosure”, se podle očekávání v plné míře projevily i zde a zejména opusy “Heroes for Ghost” a “I Can See Four Miles” byly v jejím podání opravdu famózní. Vzhledem k tomu, že první dvě desky “Always…” a “Almost s Dance” neznám, mě ale velice příjemně překvapili Marike Groot s Bartem Smitsem. První jmenovaná se sice větší část večera tvářila, jako by jí na pódiu bylo trochu stydno, ale když už spustila, její rozsah a síla hlasu mě přinutily uznale smeknout imaginární klobouk. Naproti tomu poměrně pohyblivý Bart Smits přispěl mocným growlem i charismatickým čistým vokálem a obě nejstarší skladby v jeho podání se od ostatních lišily leda tak doom metalovou náturou, nikoli úrovní prezentace. Asi nejsilněji na mě ale Bart zapůsobil v duetech (jeho growl v první části refrénu “Nighttime Birds” byl vyloženě skvostný), a proto mě trochu mrzí, že nakonec nezazněla skladba “A Life All Mine”, která se vzhledem k Bartovu pěveckému potenciálu vyloženě nabízela.

Asi není třeba zdůrazňovat, že lidé si vystoupení náramně užívali. Potlesk a jásot, jimiž kapelu odměňovali, se ozývaly co chvíli a nezřídka kdy i v průběhu skladeb. Samotní muzikanti ale také nezaháleli. Vzhledem k charakteru hudby The Gathering by samozřejmě bylo naivní čekat nějaká velká gesta (v tomto ohledu se projevil snad jedině Bart Smits, k jehož dvouskladbovému doomovému intermezzu to ovšem sedlo náramně), ale stejně bylo znát, že to ze strany kapely není ani vzdáleně žádná otravná rutina. S baskytarou se mazlící a usměvavá Marjolein Kooijman, nadšení ve tváři Hanse Ruttena, zamyšlená a přesto nesmírně procítěná hra jeho bratra Reného, Siljiny jemné tanečky a Annečino mladistvé nadšení a entusiasmus, jež daly vzpomenou na tu zrzavou holku, která na přelomu tisíciletí energicky blbla na pódiích celého světa… Tohle všechno tam bylo, na všech zúčastněných (dobře, v případě nepatrně zapšklé Marike Groot to zase až taková sláva nebyla) bylo jasně vidět, že si tuhle výjimečnou událost užívají a projev kapely ve své subtilnosti tedy fungoval bezchybně.

A naprosto stejným způsobem zafungoval celý koncert. Bylo to spíše nenápadné a poklidné, člověk se jen tak zlehka pohupoval do rytmu a poslouchal, a když přišla nějaká říznější skladba, pohupoval se trochu výrazněji. Přesně v duchu studiových nahrávek to ale mělo výtečnou atmosféru, a když přišla řada na nějaký působivý moment, najednou to bylo ohromně silné a The Gathering jen zářili. A takové momenty se střídaly v podstatě pořád, a kdybych je měl jmenovat, de facto opíšu celý setlist. Pravda, dvojici skladeb z “Always…” jsem si užil trochu méně, protože debut neznám, a Reného vypadlá kytara v první polovině výtečné “All You Are” docela zamrzela, ale ve výsledku se stejně dostavila nenápadná, leč pulzující dynamika, která alespoň moji pozornost přikovala k dění na pódiu takovým způsobem, že jsem si za celé dvě a půl hodiny ani jednou nevzpomněl na bolavé nohy, které mě ještě před začátkem docela vystrašily.

Celý koncert tak byl mimořádně vyvážený, ale stejně musím vypíchnout dva vrcholy, které v mých očích přebily i jakkoli skvělý zbytek. Prvním byla skladba “Travel”, s níž The Gathering uzavřeli standardní část setu ve stylu, o jakém se mi ani nesnilo. Jestli existuje dokonalost, The Gathering se jí s “Travel” přiblížili na dosah a já jsem nestačil zírat, jaká je to síla. Za vrchol číslo dvě pak mohu prohlásit celý přídavek. Něžnou “Waking Hour” totiž vystřídala rozmáchlá “I Can See Four Miles”, a jakkoli se mi to zdálo nemožné, právě ta dosáhla na stejnou metu jako “Travel”. Jak skladba postupně gradovala, na pódiu se postupně objevili úplně všichni muzikanti a závěr doslova vybuchl energií a geniální atmosférou, která naplnila Doornroosje až po strop. Upřímně, lepší finále si asi nikdo z přítomných přát nemohl, protože to byl čistý skvost…

Děkovačka, focení, květiny a neustále lomozící dav, přemítání o tom, jak to bylo krátké, a o něco později také obíhání šťastných a uvolněných muzikantů, kteří se vydali strávit zbytek večera mezi své fanoušky, tak vypadalo střízlivění, které přišlo na řadu po dvou a půl hodině mimořádných zážitků – a věřte mi, že bylo z čeho střízlivět. The Gathering pojali svoje výročí tím nejlepším možným způsobem, odehráli vystoupení, které plně ospravedlnilo všechna očekávání, jež jsem do něj vkládal, a udělali tak velký krok směrem k nesmrtelnosti. A jestli vám přijde, že to s tou chválou trochu přeháním, pak vězte, že zkrátka nemohu jinak. The Gathering mi totiž ve zcela skvostném provedení naservírovali zážitek, po němž jsem roky toužil, aniž bych věřil, že se mi někdy poštěstí jej prožít na vlastní kůži, a teď vím, že kdybych zůstal sedět doma, musel bych toho hořce litovat do konce života, protože podobně vzácná událost už se asi opakovat nebude. Takže tedy koncert roku? Dost určitě. Splněný sen? V každém ohledu…