Země: Česká republika Žánr: atmospheric industrial rock Datum vydání: 1.11.2019 Label: selfrelease
Tracklist:
01. Hotel Inkontinental
02. FKK Zone
03. Miserere
04. Fotopast
05. Na školním záchodě
06. Nikdo tu není
07. Můj úd není v pořádku
08. Exstirpace karunkuly
09. Dogging
10. Fly to Mandalay
11. Něco zlého se tu chystá
12. Zuzano
Psát v roce 2020 něco objevného o Necrocockovi asi moc nejde, protože tenhle cápek nepochybně patří k legendárním figurkám domácí kytarové scény a s jeho jménem se musel setkat prakticky každý, kdo se k téhle muzice někdy nachomýtl jen o trochu víc než vůbec. To samé se dá říct i o jeho novém albu, když o něm hodláte psát s tak kurevským zpožděním jako já teď, což je ostatně mým běžným zvykem. Nic z toho ale neznamená, že by to snad nemělo stát za to, protože Necrocock a jeho tvorba si zde prostor nepochybně zaslouží. Tomáš Kohout je svéráz v tom nejlepším slova smyslu a na jeho muzice to lze slyšet dost jasně slyšet, protože byste těžko hledali někoho s podobným soundem a atmosférou.
Poslední roky Necrocock své posluchače zásoboval výhradně sólovými alby, jejichž tématické zaměření je vždy exkluzivní pro daný počin. Projekt Kaviar Kavalier má ovšem jasně dané zaměření prolínající se celou diskografií – mám tím samozřejmě na mysli perverznosti, sexuální praktiky až úchylky, obscénnosti a podobné laskominy. Od předešlého opěvování šlauchů na klystýr už nicméně uběhlo dost vody i moči. „Musik aus Ordinationen“ vyšlo v roce 2013 a od té doby zvládnul Necrocock pustit do světa hned tři konceptuální sólové počiny – „Hudbu z psychiatrických pavilonů“ (2015), „Houbařské album“ (2016) a „Křivoklátské martyrium“ (2018). Na další porci prasárniček byl tedy nejvyšší čas a s potěšením mohu říct – a vzhledem ke své nedisciplinovanosti v psaní recenzí to mám podložené i časovým odstupem –, že „Hotel Inkontinental“ na dřívější, v některých případech nesporně kultovní nahrávky Kaviar Kavalier navazuje důstojně.
Kaviar Kavalier a němčina k sobě patří stejně neodmyslitelně jako výrony semene k masovému bukkake. Ostatně v jakém jiném jazyce by se dala složit odpovídající poklona estetice chlupatého německého porna, kde pupkatí fotři s příšernými kníry klátí zástupy tupých blonďatých osmnáctek? Na „Hotelu Inkontinental“ byla použita hned v úvodní titulní skladbě i druhé „FKK Zone“, v níž hostuje starý známý kumpán František Štorm (později se ale němčina vrací i v dalších písních). Oba songy jsou sice v pohodě a ve druhém jmenovaném zaujmou i rány humorně odkazující na bušení tympánu, jeden z charakteristických prvků Master’s Hammer, s nimiž jsou oba pánové samozřejmě neodmyslitelně spojeni. To hlavní se ale podle mě začne odehrávat až poté.
Za nejsilnější část „Hotelu Inkontinental“ považuji jeho „střed“, jenž v předstihu začíná již se třetí „Miserere“. Jak už název napovídá, Necrocock zde pěje o střevních potížích, které ještě nikdy nevypadaly tak lákavě jako teď v jeho podání. Jinak se jedná o pravděpodobně nejjasnější a nejrozvernější hitovku desky, jíž v tomhle ohledu mohou konkurovat snad už jenom „Nikdo tu není“ a „Exstirpace karunkuly“ – obojí rovněž povedené kousky. Speciální zmínku si ale zaslouží i „Dogging“ s jednou vokální linkou silně připomínající Annu K., gerontofilně-urinační odysea „Na školním záchodě“ (obsahuje jeden z nejzábavnějších textů na celém počinu) a samozřejmě také „Můj úd není v pořádku“, která kombinuje atmosférický přístup s textem o penisu. Poslední jmenovanou považuji společně s „Miserere“ a „Na školním záchodě“ za to nejlepší, co „Hotel Inkontinental“ nabízí.
Závěr desky už mě bohužel tolik neoslovuje. „Fly to Mandalay“ míchá perverzi s cestovatelskou tématikou, jež se na albech Kaviar Kavalier rovněž vyskytuje dost běžně. Tyhle cestovatelské songy mě ale vždycky berou nejméně, takže mě to nepřekvapuje. „Něco zlého se tu chystá“ se mi zase za tu dobu strašně ohrála. Určitá „vlezlost“ a sladkost samozřejmě k Necrocockovi patří a je žádoucí, ale to nutně neznamená, že to je vždycky bezchybné. Až finální „Zuzano“ opět spravuje náladu a s lehkostí dává dohromady všechny typické elementy Kaviar Kavalier – počínaje kombinací jemné elektroniky a rockového základu, přes lascivní nádech, až po Necrocockův úchylně-sametový vokál.
Většina písní na počinu ale svou kvalitu má a baví, přestože „Hotel Inkontinental“ celkově není tak hitovou plackou jako minulé „Musik aus Ordinationen“, jehož největší pecky („Das ist Necrocock mit legenderen Cock“, „Tomáš Kohout ten si mě získal, Tomáš Kohout ten si mě dal“) nevyženu z hlavy už do smrti. Což ale není chyba. V konečném důsledku je totiž nejdůležitější funkčnost desky jako celku a v tomto ohledu se „Hotel Inkontinental“ navzdory dvěma klopýtnutím v závěru nemá za co stydět.
Země: USA Žánr: atmospheric folk rock Datum vydání: 18.5.2018 Label: Prophecy Productions
Tracklist:
01. Dukkha
02. Darker Days
03. Alap
04. Ancient Sunrise
05. The Mouth of God
06. The Destroyer
07. The Void
08. Awakening
09. Sukha
10. Diana and Ouroboros Dance
King Dude je jméno, jež už asi není třeba představovat. Tenhle týpek si v průběhu let vysloužil zasloužený ohlas a já věřím, že všichni z vás mají přinejmenším povědomí o tom, kdo to je. Trochu záludnější už ale bude otázka na jeho doprovodnou kapelu. Nechci vás samozřejmě nijak podceňovat, ale hádám, že tady už se většina lidí chytat nebude. A přesto v ní lze najít zajímavé muzikanty…
Jedním z nich je i kytarista Tosten Larson, jenž prostřednictvím svého osobního projektu The Dark Red Seed jasně ukazuje, že má co říct i bez svého známějšího parťáka. V sestavě jej doplňuje ještě Shawn Fleming, který se také mihl u Kinga Dudea, konkrétně se podílel na jeho desce „Songs of Flesh & Blood – In the Key of Light“ z roku 2015. V rámci tohoto projektu duo doposud vydalo debutové EP „Stands with Death“ (2017) a loni také dlouhohrající prvotinu „Becomes Awake“. Za chvíli to sice bude už rok, co ji němečtí Prophecy Productions pustili do světa, ale osobně si myslím, že za připomenutí rozhodně stojí. Sice se na ní najde i pár slabších momentů, ale ty silné jednoznačně převažují a ty nejsilnější jsou jednoduše fantastické.
„Becomes Awake“ (mimochodem, všimněte si, že názvy nahrávek utvoří společně s názvem kapely malou větu, což začne zvlášť dávat smysl při vědomí, že The Dark Red Seed má být metaforou pro srdce) patří k těm albům, které není úplně lehké žánrově zařadit. První zjevná asociace vás asi napadne, aniž byste nahrávku vůbec slyšeli – ano, i s muzikou Kinga Dudea lze najít jisté paralely. Stejně tak nejspíš nepřekvapí zmínka o starší tvorbě Chelsea Wolfe. Spokojit se s takovým tvrzením by nicméně bylo dost zkratkovité a ani zdaleka by to plně nevystihovalo, co se v muzice The Dark Red Seed všechno odehrává.
Z určité části je v tom rocková hudba, ale stejně tak na „Becomes Awake“ najdete i prvky folku (folk rocku, chcete-li). Někdy vykoukne southern / americana feeling, jindy si zase člověk může vzpomenout na potemnělé country à la Jaye Jayle. Kdybych nadhodil takové Wovenhand, taky by to nebylo úplně od věci. Někde okolo prostředku alba začnou The Dark Red Seed znatelně připomínat finské Hexvessel z období „No Holier Temple“, ale třeba taková „Awakening“ zase tepe v až psychedelicky rockovém rytmu. Ani nemluvě o občasných orientálních závanech, jak lze slyšet kupříkladu v „Alap“. Ostatně i sama kapela připouští inspiraci ve folklórní hudbě z Indie a Persie.
Při takové smršti jmen a vlivů to může vyznívat všelijak, ale nebojte se. „Becomes Awake“ vůbec není rozhádané nebo nekonzistentní album. The Dark Red Seed mezi tím vším přecházejí naprosto plynule a průběžný vývoj nahrávky dává smysl. „Becomes Awake“ dokáže nabídnout jak chytlavé písničky jako „Darker Days“ či „Awakening“, tak atmosférické rozjímání, aniž by se vytratil onen písničkový feeling. Což je tak strašně fajn, až je skoro nedostačující říkat tomu jenom fajn.
V každé téhle poloze je nicméně hudba The Dark Red Seed emocionálně vypjatá. I z toho důvodu považuji za jedinou výraznější kaňku sedmou „The Void“, jejíž uvolněný saxík mi do kontextu „Becomes Awake“ moc nesednul. Nějaká velká pecka není ani předposlední „Sukha“, ale ta alespoň nevybočuje z nastavené náladové cesty. Akorát nedokáže předat takový zážitek jako okolní písně.
Řekněme, že vše vyjma dvou právě jmenovaných je skvělé, takže i ty songy, které dále nebudu zmiňovat, za slyšení stojí. Pokud však vezmu to skutečně nejlepší, tak je to jednak atmosférické trio „Ancient Sunrise“, „The Mouth of God“ a „The Destroyer“, jednak nádherná „Diana and Ouroboros Dance“ v úplném závěru desky. Tohle prostě chceš poslouchat a netvař se, že ne!
Finální odstavec už snad bude jen formalitou, protože doufám, že z předešlých řádků vyplývá, jak excelentní deskou „Becomes Awake“ je. Na tohle si čas určitě udělejte; jestli se vám líbí kterákoliv ze skupin, jaké jsem výše jmenoval, pak určitě neprohloupíte.
Jak jsem již nastínil v únorovém vydání koncertního eintopfu, na pražskou zastávku turné Svlékni tmu jsem byl vskutku zvědav. Měla se zde totiž objevit hned trojice kapel, jejichž jména na tuzemské scéně poměrně značně rezonují, a já přitom ani jednu z nich do nynějška neměl tu čest okusit naživo. Například pro brněnské Heiden jsem měl vždy trochu slabost, ať už mluvíme o jejich blackové, post-metalové nebo baladické tváři, a do podobné pozice se díky svému druhému albu „Exulansis“ v mých očích vyšplhali i jejich doomoví kolegové Somnus Aeternus. Ryze českou soupisku doplňovali služebně nejstarší a obecně celkem chválení, byť mnou zatím nepříliš prozkoumaní Dying Passion ze Šumperka. A zajímavá akce byla na světě. Pražská zastávka se konala v klubu Modrá Vopice. A jaké dojmy z téhle akce nakonec opanovaly?
Je pár minut před osmou, já se rozvážným krokem šinu po namrzlém chodníku a nechávám se navigovat směrem ke klubu, který jakkoliv je pro akce podobného formátu celkem oblíbený, mně se do nynějška vyhýbal. Kvůli své neznalosti lokality dorážím na místo až ve chvíli, kdy už Heiden spouští první tóny meditativní balady „Poslední list“. A tak jakmile zaplatím vstupné, rovnou se zařazuji do hlediště.
Heiden mě překvapují, ale abych řekl pravdu, ne úplně pozitivně. Nemám nic proti jejich intimnější tvorbě, jejíž střípky se začaly objevovat už na „Dolores“ a vygradovaly na baladickém „Na svůj příběh jsme sami“, jenomže když už se kapela rozhodne pro měkčí muziku s melodickými čistými vokály, bylo by fajn, kdyby ty vokály na koncertě měly charisma a vynikly. Což se bohužel neděje a dost to celkový dojem nabourává. Mám zkrátka pocit, že to Kverd naživo moc nedává, melodie si upravuje a mění frázování. Nejvíc tohle pozoruji na písni „Dva“ z poslední desky, v níž melodie sloky začínající slovy „Na oběžné dráze dýchám hvězdný prach“ oproti desce naprosto ztrácí svou sílu a zní bohužel poněkud mdle. Instrumentálně je však všechno v pořádku a Heiden se snaží své limity dohnat upřímným vyzněním a komunikací s fanoušky.
Slušelo by se zmínit, že zazněla i zbrusu nová skladba – jakýsi testovací vzorek z nového materiálu. Ta překvapuje rockovým feelingem, ale zachovává si i klasickou Heidenovskou zádumčivost. Nicméně takhle na první poslech ještě úplně nevím, zda se jedná o krok dobrým či špatným směrem. Blackmetalové období kapela zřejmě nechává za sebou, ale z post období zazní „Kolik času zbývá“ z “A kdybys už nebyla, vymyslím si tě” a na závěr tradiční „Dnešní noc je žena“ z „Dolores“. Především první jmenovaná celkem pěkně graduje, takže nakonec přeci jen ledy trochu povolí. I přesto se po vystoupení nemohu zbavit lehké pachuti toho, že jsem čekal nesrovnatelně víc.
Během pauzy, v níž probíhá tradiční přestavba scény, se v prvních řadách shlukuje relativně početná partička fotografů – což mě celkem překvapuje vzhledem k tomu, že tolik se jich často nevidí ani na o něco větších akcích zahraničních kapel. Fanoušci zatím popíjejí, prohlíží si merch (který je zde rozšířen i o stánek se zahraniční produkcí), baví se a netrpělivě vyhlíží, kdy už konečně na pódium nastoupí šumperští náladotvůrci. Netrvá dlouho a skupina poprvé hrábne do nástrojů. Takhle, přiznám se, že hudbu Dying Passion osobně nepovažuji za kdovíjaké terno, ale naživo to působí suverénně a celkem baví. Především silný zpěv a přesná instrumentace ukazují, že kapela za dlouhá léta existence svůj živý projev vybrousila a nyní sklízí ovoce. Samotné melodie mi sice postupně začínají trochu splývat, na druhou stranu ale jejich charisma a preciznost působí v porovnání s Heiden o poznání přesvědčivěji. Což je vlastně celkem paradoxní, neboť jsem čekal, že Dying Passion budou těmi, kdo mě tento večer zaujme nejméně. A oni nakonec předvedli velmi solidní set. Zvuk působí vyrovnaně, i když elektronické samply, jež formace poslední dobou čím dál hojněji využívá, jsou místy možná trochu upozaděné. Publikum je při jejich vystoupení asi nejpočetnější za celý večer a chvíli po skončení formálně posledního kousku si skandováním vyžádá přídavek.
Čekání na poslední vystupující večera se, jak to tak občas bývá, solidně protahuje. A publikum postupně poněkud řídne. Ti, co mají vkus, ale zůstávají, neboť vědí, že co nevidět budou rozsekáni vybroušeným doommetalovým rituálem. Somnus Aeternus nastupují na scénu a po chvíli zvučení rozjíždí naostro první pecku. Zvuk je pochopitelně řádně průrazný a hutný, avšak orientovaný spíš na basy, zatímco melodie ve vyšších frekvencích splývají. Klávesy mají trochu podivný nádech a často mi v nich unikají různé nuance, které znám z desky. Jsou zde slyšet víc tlumené táhlé melodie v hammondkovém stylu než klavírní vyhrávky – za příklad čehož může sloužit neúplně vyznívající refrén „Frostbound“.
Během prvních skladeb je sice poklidné užívání si muziky z první řady trochu narušeno šarvátkou mezi mírně podnapilým chlápkem a fotografem, ale agresivní jedinec je posléze zpacifikován a fotograf si na oplátku dává pozor, aby moc neobtěžoval fanoušky svým oslňujícím bleskem. A atmosféra je solidní, i když při letmém pohledu za sebe si říkám, že je vážně škoda, že mnozí z fanoušků předchozí skupiny už zřejmě šli někam na pivo. Tihle Brňáci by rozhodně zasloužili víc pozornosti. „Ale co, jejich chyba,“ říkám si a obracím se ke kapele, která zrovna vyhrává drtící pasáže v „Path Through Oblivion“. Nejvíc se má pozornost upíná na rytmickou složku v režii bubeníka Indiána (dříve aktivního v Arch of Hell), který naplno dává na odiv, že doom metal může být rytmicky velmi sofistikovanou hudbou. Z vokálů lezou ven hlavně growly, zatímco na čisté zpěvy musí člověk zatraceně špiclovat uši, aby něco pochytil. Přes těchto pár much mnou ale muzika Somnus Aeternus zkrátka hýbe. Pro mě nejlepší vystoupení večera. Hutné, procítěné, upřímné.
Koncert tří trojek – koncert konající se třetího se třetí zastávkou turné tří skupin – tedy dopadl dobře. Zklamání z Heiden částečně zalepili zábavní Dying Passion, především pak ale mocní Somnus Aeternus. Ti i navzdory své relativně krátké existenci odehráli set, který vypadal, jako by ho na svědomí měli nějací žánroví nestoři. Formální nedostatky vyrovnalo charisma. Škoda jen, že se subjektivně jaksi nemohu zbavit pocitu, že celý večer byl takový trochu roztříštěný. Možná i malinko rozptyloval polohospodský prostor Modré vopice. Ale čert to vem, i tak své návštěvy rozhodně nelituji.
Ostrava, 28.1. (Metacyclosynchrotron):
Když jsem před osmou dorazil do ostravského klubu Barrák, očekával jsem, že Heiden už budou mít kus setu za sebou. Nu, nebylo tomu tak, na pódiu byly pouze nástroje, členové všech tří kapel byli viděni různě po klubu, který byl navíc otevřený jen z poloviny. Onu druhou část, kde se nachází další bar a je zde i větší prostor pro sezení, prostě nemělo pro těch cca dvacet a něco příchozích smysl otevírat. Kapely tedy evidentně čekaly, zda místní ještě nedorazí, ale k tomu nedošlo.
Neuběhla ani dvě piva a Heiden se do toho konečně rozhodli praštit. Hlouček příchozích se sporadicky rozmístil v prostoru a v uctivé vzdálenosti od pódia, což bych ale dal za vinu hlavně přepálenému zvuku, který byl cca první tři skladby z blízka velice nepříjemný. Poměry nástrojů byly ale nastaveny šikovně, takže jakmile jsem si zacpal uši (a zvuk byl stejně brzy rozumně ztišen), zjišťoval jsem, že se mi vystoupení Heiden začíná překvapivě zamlouvat, a to jde současná tvorba kapely mimo mě. Bude to jistě tím, že od minulého setkání (2013?) na mě pánové a slečna působili mnohem vyhraněji. Nejlepším dojmem na mě nakonec zapůsobila skladba, kterou Heiden odehráli bez kláves a také závěrečná „Dnešní noc je žena“, i když bych byl raději za jiné skladby z „Dolores“. Ještě starší písně se celkem pochopitelně nehrály. Celkově vzato, Heiden překvapili natolik, že jsem pozdějšího startu rozhodně nelitoval.
S Dying Passion jsem rovněž neměl tu čest poprvé. Když se v Ostravě zastavili s Morgue Son a Forgotten Silence, a to snad v roce 2012, dost mě jejich vystoupení vzalo, i když to Forgotten Silence nakonec v Barráku rozsekali natolik, že onen „romantický“ dojem z Dying Passion byl trochu upozaděný. Těšil jsem se, že by se na minulý úspěch mohlo ve vhodnější hudební společnosti navázat, žel se tak nestalo. Těžko jasně definovat, čím to bylo, když po hudební stránce asi nic špatně nebylo. Hlavní rozdíl od minula bych spatřoval ve světlech, které tehdy krásně podtrhly komorní ráz koncertu, ale tentokrát nikoliv a nejen z toho důvodu set působil jako pouhá veřejná zkouška. Zkrátka jsem se nedokázal do vystoupení ponořit, i když jsem chtěl. Škoda. Ale, do třetice, se Somnus Aeternus, tomu už bylo podstatně jinak!
„Exulansis“ jsem zaslouženě zmínil ve výročním eintopfu, takže jsem byl logicky zvědav, jak Somnus Aeternus své dílo odprezentují live. Nu, bylo to takřka jako z desky, čímž ovšem nechci říct, že by vystoupení chyběla pravá koncertní intenzita. I když ani ta nezahladila kompoziční „chyby“, které jsou na desce přítomny. Konkrétně bych zmínil třeba planou pasáž předcházející podobně bezzubé „sypačce“ v „Path Through Oblivion“, ale to byl jen jeden z mála momentů, kdy mi Somnus Aeternus dovolili sestoupit zpátky v nudnou a šedivou realitu. Když totiž došlo na některý z výraznějších momentů (a že jich na desce pár je!), tak to bylo prostě mocné a strhující, až se chtělo řvát společně s Insomnicem (mít na to hrdlo). Vcítit se do hudby bylo navíc o fous jednodušší, když člověk viděl, jak ji prožívají členové samotní. A to hráli pro oněch příslovečných pět a půl lidí, neboť publikum (zřejmě kvůli blbým spojům) ještě více prořídlo. Zkrátka a jednoduše, bylo to něco „víc“ než jen pouhý koncert. Zážitek ve mně rezonoval ještě minimálně celý další den, což zkoumání limitky „Exulansis“ učinilo o to cennější. Díky.
Uběhl jen rok a půl od „Hudby z psychiatrických pavilonů“ a už je tu Necrocock zase – a opět pod svým (skoro) vlastním jménem, což znamená, že po dlouhé době byla přerušena šňůra, kdy se pravidelně střídala alba pod značkou Kaviar Kavalier s alby onálepkovanými pouze jako Necrocock. Ale to je pouze detail, protože je jasné, kdo je v obou projektech skladatelským králem, tudíž k sobě mají stejně blízko.
Hlavní je ovšem jiná věc. Když si člověk letošní „Houbařské album“ poslechne, jen těžko si lze pomyslet cokoliv jiného, než že Necrocock s tím svým zcela specifickým a nezaměnitelným podáním rockové hudby nepřestane bavit snad nikdy. Třeba kolega František Štorm, jenž už z Master’s Hammer udělal spíš svůj sólový projekt, začíná díky nadprodukci trochu ztrácet formu, protože poslední dvě desky „Vagus vetus“ a „Formulæ“ nepůsobily úplně nejpřesvědčivěji a bezchybně. Naopak Necrocock zatím s invencí a skladatelskou potencí (tenhle výraz se k tomu chlívákovi proslulému sexturismem do exotických destinací více než hodí) nemá sebemenší problém a stále dokáže tvořit silné písně. A silné nahrávky. A především silnou atmosféru, která je… už jsem říkal nezaměnitelná?
„Houbařské album“ prodlužuje sérii nahrávek, z nichž každá nese nějaké nosné téma. O jaké téma jde tentokrát, je snad dostatečně jasné z výmluvného názvu. A v tomto ohledu novinka zdánlivě souvisí víc s „Lesní hudbou“ než s „Hudbou z psychiatrických pavilonů“. Proč? Však houby se přece hledají v lese, to dá rozum, ne? Hudebně je však Necrocock +/- stále na svém standardu, od něhož se odchyluje jen v rámci malé tolerance. Ale to vůbec nijak nevadí, poněvadž je to stále paráda.
Zajímavé ovšem je, že onen Necrocockův snový rock se sametovým zpěvem funguje stejně krásně pro atmosféru lesa, pro prostředí sanatorií i pro soundtrack ke sběru hub a mykologickému pojednání. Jakkoliv ta alba znějí formálně dosti podobně, vždy je tam kýžená atmosféra, díky níž se každá jedna další deska odlišuje od svých předchůdců. „Houbařské album“ v tomto ohledu naštěstí není výjimkou, dokonce bych i řekl, že tak činí ještě přesvědčivěji než loňská „Hudba z psychiatrických pavilonů“.
Je pravda, že ne každá píseň je na „Houbařském albu“ zcela bez chyby a dokonalá. Kupříkladu se mi už hodně zajedl úvodní kousek „Smotlacha“, který svým způsobem působí dojmem dlouhého intra. Stejně tak jsou někdy zvonivé kytarové melodie až moc teplé, což říkám zejména s ohledem na první půli „Houbového Tomáše“, k němuž vznikl i videoklip. Z hlediska celku jsou to ovšem jen detaily, které se dají bez větších problémů přeskočit (první song) případně přetrpět.
Většina alba je totiž tradičně výborná a některý konkrétní skladby jsou doslova kouzelné. Hned „Pavučinec plyšový“ má atmosféru jako hrom, „Phallus impudicus“ zaujme relativně tvrdším nádechem, hodně mě baví „Hadovka smrdutá“ s nakažlivými melodiemi, parádní „Vrhavka“ i zadumanější „Boletus satanas“. Mým největším favoritem je ovšem uhrančivá „Nemocná“, jejímuž pomalému tempu a krásným melodiím v kombinaci s Necrocockovým zaříkáváním se nedá odolat.
Asi to nejde ukončit jinak než prohlášením, že Necrocock opět zabodoval. Je pořád stejný, a přitom zase v trošku odlišném odstínu, ale stále sakra zábavný. Příznivcům Tomáše Kohouta není třeba doporučovat, protože ti již jistě mají „Houbařské album“ najeté skrz naskrz a sami již zjistili, jaké písničky jsou nádherné praváky a jaké (jestli nějaké) jsou prašivky. Místo toho tedy na závěr radši přidejme apel pro ty z vás, kdo jste Necrocockovu tvorbu doposud ignorovali – bylo by záhodno to konečně změnit.
Jestli se ještě do vydání minulého alba s titulem „Shrine of New Generation Slaves“ dali polští Riverside úspěšně přikrýt žánrovou škatulkou progressive rock / metal, která je provází po celou dobu trvání jejich kariéry, tak mi dovolte říct, že nyní, v souvislosti s uvedením nejnovější desky „Love, Fear and the Time Machine“ na trh, to už není tak úplně pravda. Riverside potvrzují cestu, na níž minule nastoupili, a pomalu a jistě opouštějí progresivní stavbu kompozic a elementy, které skupinu do této žánrové příslušnosti pasovaly, jsou pomalu a jistě eliminovány na naprosté minimum. Riverside s Mariuszem Dudou v čele se zaměřují více na atmosféru a budování nálady, již na posluchače přenášejí, což s sebou nese ruku v ruce relativně přístupnější a k orientaci jednodušší materiál.
Riverside se zkrátka mění. Vyvíjí. A stejně jako se proměňuje samotná hudba, začíná se Mariusz cítit mnohem jistější ve zpěvných, vyloženě melodických linkách, které jsou povětšinou poklidné a neprokládá je ostřejším vokálem, který byl na poměry Riverside hrubý a oživoval starší materiál, s nímž Poláci prorazili. A musím říct, že to jemu sluší stejně tak dobře jako kapele samotné. Líbí se mi, že se Riverside vydali tímto směrem, protože stejně jako působí sebejistě zpěvák, je slyšet, že tohle je hudba, kterou chtějí Riverside dělat, protože o nějaké nejistotě, jež by z posunu hlavního výraziva mohla plynout, není slechu. „Love, Fear and the Time Machine“ je paradoxně dost možná nejsilnějším a nejkompaktnějším albem od dob „Rapid Eye Movement“.
Současní Riverside tak znějí jako taková syntéza písničkové stránky Stevena Wilsona a britských náladotvůrců Anathema. A věřte, že to není kombinace vůbec špatná, protože hned úvodní „Lost (Why Should I Be Frightened By a Hat?)“ spustí takový emoční vodopád, že to není pro Dudu a jeho čtyřčlennou partu tolik typické. Takřka na celé ploše desky hrají prim zvonivé elektroakustické kytary a procítěný vokál hlavního tahouna, přičemž kytarové riffy vystrčí růžky jen opravdu zřídka (viz „Saturate Me“ či „#Addicted“). Přesto však nelze říct, že by „Love, Fear and the Time Machine“ bylo albem minimalistickým, to ne. Jen si vystačí s menším množstvím výrazových prostředků, než tomu bylo v minulosti.
Za mě směřuje k „Love, Fear and the Time Machine“ jen malá výtka k samotnému závěru desky, kde je na můj vkus přeslazeno a přebaladizováno, protože když se hned za sebou sejdou písně typu „Towards the Blue Horizon“, „Time Trivellers“ a „Found (The Unexpected Flaw of Searching)“, tak se mi vždy zachce po nějakém menším oživení, které v předešlých minutách obstarala třeba právě „Saturate Me“ či dvojka „Under the Pillow“. Dramaturgicky tak poslední třetina alba zaniká pod nánosem všech těch melodií, které na posluchače Riverside vysypou, ale jinak k samotné hudbě snad jen tolik, že tím, kam se pánové posunuli, mi udělali vážně radost, protože jsou v tomto emočnějším rybníčku velmi sebejistí.
V rámci domácí scény bych našel hned několik uskupení, které bych se nebál zařadit mezi srdeční záležitosti, a nijak se netajím tím, že Heiden mezi ně již několik let patří. Láska na první poslech byla jasná hned, jak jsem přičichl k „Obsidianu“ a následně i „Dolores“, přičemž předloňský počin „A kdybys už nebyla, vymyslím si tě“ ji jen stvrdil. Zasněná melancholie, stíny rušných ulic i městských zákoutí a především osobitý hudební projev, o jaký díky specifickému výrazivu a procítěnosti podání na ulici jen tak nezakopnete. Asi vám tedy nemusím moc vyprávět, že jsem se na počin, opět poněkud smutně pojmenovaný „Na svůj příběh jsme sami“, těšil a byl náramně zvědavý, kam se Heiden pohnou tentokrát.
S každým dalším albem byl očividný posun směrem k rockovějším, měkčím polohám a podobný vývoj jsem očekával i tentokrát. Heiden definitivně odhodili veškerou tvrdost a kompozice skladeb ve větší či menší míře načichla snahou o popovější vyznění, čemuž odpovídá i frázování a pojetí textů. Jako by si některé z nich vyloženě říkaly o uchopení rádiovým vysíláním. Pětice (do stálé sestavy přibyla klávesistka Werlinga dříve působící v Morgue Son) tak v jistém ohledu dokonala další část transformace a přesedlala na takřka čistou melancholii spjatou se zádumčivými melodiemi namísto prostoru pro tvrdé riffy. Na první přivonění je pak z alba cítit barová poetika a závoj cigaretového kouře, stejně jako opar zastřeného vědomí nebo kruté střízlivění v ranních hodinách.
Jisté vystřízlivění ovšem k mému údivu přinesl i první poslech „Na svůj příběh jsme sami“. Jsa navnaděn povedenou „Dryádou“ doprovázenou prvním klipem kapely jsem se pustil do poslechu novinky a začal intenzivně přemýšlet o tom, kam se vytratili Heiden. Opravdu jsem měl chvíli pochyby, co to vlastně poslouchám. Otravný hlásek odkudsi ze zadní části mozkové kůry našeptával myšlenky o tom, kde jsem už tuhle či tamtu pasáž slyšel, a rozhodně se nevyjadřoval nijak lichotivě. Samozřejmě jsem dalek toho, abych si myslel, že brněnská pětice někoho kopíruje a veskrze šlo spíše o pocity na základě poměrně specifických pasáží a jejich nálad (nicméně zrovna Umbrtkův „Kovový háj“ slyším v některých částech „Vran“ doteď), ale takové zkrátka byly první dojmy. Naštěstí tyhle i další podobné myšlenky rozptýlil hlubší, detailnější poslech, jenže na rozdíl od předchozích počinů ve mně i přes prokousání se několika vrstvami idejí a nápadů zůstal nerozptýlený obláček pochybností. „Na svůj příběh jsme sami“ se tak v mém případě vyprofilovalo v desku sice krásnou, ale i přesto nevyrovnanou a rozporuplnou. Krásnou, protože Heiden to snad ani jinak neumí; melancholie a smutek, neurčitý odér osamělosti, se vine napříč celým albem jako stříbřitá nit ve svitu (nádherného) přebalu od Luďka Řezáče. A rozporuplnou protože snad na každý skvělý moment připadá jeden, který je kazem ve struktuře drahého kamenu.
Jinými slovy, chápu a kvituji směr, kterým se Heiden vydali, ale leckteré motivy mi nepřijdou dotažené do konce či alespoň do uspokojivého stavu. „Na svůj příběh jsme sami“ je tak počin mělčí a plošší než jeho předchůdci. Instrumentální stránka je občas až zbytečně prázdná a od trvalé integrace Werlingy do kapely jsem si upřímně sliboval mnohem víc než jen poněkud jednotvárný klávesový podmaz, který v zajímavější pasáž změní spíš jen výjimečně. Na druhou stranu, úvod „Posledního listu“ nebo hammondkový výjezd ve „Sběrateli“ stojí za to a ani čistě klavírní pasáže nejsou vůbec špatné. Obecně si ale myslím, že své kroky mohli Heiden víc promyslet a nevrhat se po hlavě do popových pasáží, které vedle komplexnějších kompozic působí zbytečně křečovitě a do jisté míry naivně či lacině, což jsou přívlastky, které bych u Heiden opravdu neočekával. Bohužel, Kverdův zpěv mě v tomto ohledu pouze utvrzuje, neb v popovějších polohách prostě nestíhá silou ani rozsahem, čímž skladby či alespoň některé momenty poněkud degraduje.
Nedá se říct, že by mě kterákoliv z písní vyloženě nudila, ale ty skutečně skvělé jsem našel dvě: klipovou „Dryádu“ a výše zmíněného „Sběratele“. Hlavně druhá jmenovaná mě dostává jak textem, tak kompozicí, obě mě ale baví především atmosférou. Na záda jim dýchá i „Za horou“, kterou stahuje jen zpěv ulétávající ve výškách, čímž mírně kazí barovou intimitu prodchnutou vůní doutníku a jemným smutkem. Se zbytkem skladeb se nedokážu plně ztotožnit ve všech aspektech a vždy se najde skutečnost, která mě vyrušuje a nedokáže vtáhnout hlouběji, plně se ponořit do hebké melancholie a slov. Z nich mám díky tomu pocit, že by víc než kdy jindy obstály jako samostatné básně bez hudebního doprovodu než coby texty písní, ostatně když jsem si je pročítal za ticha noci, jen nad otevřenou lahví alkoholu, užil jsem si je mnohdy víc než při poslechu. I díky tomu, že se mi občas (příkladem budiž hned úvodní „Dva“) nezdá frázování. Oceňuji ale, že každá píseň je odlišná a poměrně jasně identifikovatelná, deska navzdory všudypřítomné chmurné šedi hraje barvami podzimního listí. Snad jen „Toulaví psi“ si drží odstup a raději se snaží splynout s mlhou, z níž vystupuje jen efektní kytarové sólo.
Když na album pohlédnu jako na celek, musím říct, že i přes veškeré nedostatky mě „Na svůj příběh jsme sami“ vlastně docela baví. Líbí se mi, jakou cestou se Heiden vydali, neb jde opět o zkušenost dost osobní a nevšední, částečně vytrženou z poměrně specifického rukopisu, který se opět posunul někam dál. Avšak na to, abych měl z alba jako celku hlubší prožitek, tentokrát přece jen něco chybí. Nicméně jak jsem již zmínil v úvodu, nebyli by to Heiden, kdyby přešlapovali na jednom místě, a i když jsme si tentokrát v některých ohledech nesedli, rozhodně mě zajímá, jakým směrem si to výraz v jejich tváři namíří příště.
Druhý pohled (Skvrn):
Když to Heiden předloni odválo od metalových vod a o slovo se přihlásila post-rocková melancholie s občasnými odkazy do minulosti, mimo všeobecné radosti z povedeného materiálu přišly i otázky na dny následující. Odhadovat, zda propříště očekávat opět něco na způsob „A kdybys už nebyla, vymyslím si tě“, nebo cosi úplně nového, bylo zatraceně těžké. Zpětně však musím říct, že jsem čekal spíš první variantu. Inu, ohlasy na rockovější pojetí nebyly vůbec špatné a jeden by si řekl, proč spěchat. Jenže chyba – Heiden se opět posunuli dál. Co nejrychleji tak nechme minulost minulostí a věnujme se primárně dnešku. Ostatně Heiden už nejmíň dva roky ví, že vzpomínat bolí.
Srovnáním se však bránit nebudu, věřte, že budou potřeba. „Na svůj příběh jsme sami“ na svého předchůdce totiž navazuje velmi přirozeně. Letošní deska už veškeré metal připomínající pasáže potlačuje a Heiden alespoň prozatímně kotví ve vodách pomalého melancholického rocku. Přestože se mi taková skutečnost rozhodně nezajídá, při prvních posleších jsem byl výrazně skeptický. Skladby nevýrazné, zásadních momentů poskrovnu a nebudu chodit kolem horké kaše, nudil jsem se.
Několik přehrání desce naštěstí prospělo a materiál začal růst. Nicméně trochu jiným způsobem než třeba v případě labutí předchůdkyně. Podstatnou obměnou prošla struktura skladeb, která se na novince zásadně zjednodušila. Jelikož jsou však jednotlivé kousky vystaveny podobným způsobem, momentů překvapení ubylo a právě toto je věc, která mě na novém albu nejvíc mrzí. Heiden totiž skládat umí a tady je to pro mě až příliš na jistotu. Brněnští se každopádně neoddali primitivním refrénům nebo chytlavým popěvkům, ale představili materiál, který i přes svou nekomplikovanost má co do sebe. Trochu paradoxně (nejednou jednoduchost skladeb celek úplně zbortila) působí deska velmi kompaktně a drží si stejně jako konstantní kvalitu i posluchačovu pozornost. Výrazně tomu navíc pomáhají očekávaně fajnové texty a střízlivá stopáž, která citlivě zohledňuje písňovější povahu hudby.
Proti záměru kapely natočit nekomplikovaný a na emoce soustředěný celek vůbec nic nemám. Nemění to však nic na tom, že Heiden to tady tolik nesluší a nepůsobí tu tak svojsky, což bývalo jejich výsadou. Z druhé strany se „Na svůj příběh jsme sami“ velmi příjemně poslouchá a sympatický společník na slušnou dávku poslechů to bezesporu je. Berte, nebo ne, záleží na vás, indicie máte.
Země: Itálie Žánr: atmospheric rock Datum vydání: 13.4.2015 Label: My Kingdom Music
Tracklist:
01. Oracle
02. My Blood
03. In the Circle
04. Alone
05. Dresses of Pain
06. Black Flame
07. Portrait of a Son
08. Where Are You Now?
09. Night and Deceit
Na poměrně rozsáhlé italské kytarové scéně se v nedávné době, jmenovitě v loňském roce, vylíhla další relativně zajímavá štika, jež od svých rodičů (nebo lépe řečeno od svého jednoho rodiče) dostala jméno Helfir. I když jak tak o tom přemýšlím, tak přirovnání ke štice není v případě Helfir zrovna šťastné, neboť tato rybka není příliš dravá, nemá ostré zuby a ani se nesnaží kohokoliv lovit či snad zadupat svou konkurenci pod zem (resp. pod dno rybníka). Spíše jí dělá radost jen tak mírumilovně plavat v poklidných vodách, rozjímat a nasávat okolní atmosféru…
Zanechejme však rybí estetiky a podvodních přirovnání a radši si pojďme povědět, co jsou ti Helfir vlastně zač… tedy lépe řečeno: co je ten Helfir vlastně zač. Jedná se totiž o jednočlenný projekt, jehož ústřední postavou je jistý Luca Mazzotta, který má za sebou mnoho let studia hudby (případné podrobnosti lze nalézt na jeho osobním webu, pokud by to kohokoliv zajímalo – my se s vyjmenováváním zdržovat nemusíme). Doposud to ale zužitkovával jen ve formacích spíše lokálního významu, přičemž asi jediné, jež stojí za zmínku, jsou metaloví Silvered a neofolková skupina NID (čili jak sami vidíte, nic hvězdného). Helfir je Mazzottovým osobním projektem, s nímž pak v dubnu letošního roku vydal debutovou desku, jejíž název zní „Still Bleeding“. Tu si natočil prakticky celou sám až na bicí v prvních šesti skladbách, o něž se postarali dva různí bubeníci (jeden v pěti písních a druhý v jedné písni).
Vzhledem k tomu, že tenhle chlapík vypadá, že je jeho žánrový záběr poměrně široký (opět stačí prostudovat výše odkazovanou biografii), nabízí se otázka, jakým směrem se tedy vydal, když konečně došlo na jeho čistě osobní projekt. On sám svoji muziku nazývá jako „decadent noir metal“, vydavatelská firma to zase propaguje jako „decadent dark music“, zatímco jinde lze zase nalézt škatulky jako „dark/electro/rock“… všechno prašť jako uhoď a hlavně ty první jsou žánry jak pojď na mě z boku. Já osobně bych to takhle rozhodně nehrotil a myslím, že je zbytečné vymýšlet nové styly, které člověku stejně řeknou akorát tak velké kulové. To, co je na „Still Bleeding“ ke slyšení, bych se nebál jednoduše označit jako atmosférický rock. Samozřejmě, asi stojí za zmínku, že ne úplně zanedbatelnou roli na nahrávce hraje taktéž jemnější elektronika, s trochou představivosti by šlo říct i to, že se to místy blíží post-rocku, ale i tak mi pojmenování atmospheric rock přijde nejpřesnější.
Ještě trochu více možná napoví jména skupin, jež sám Mazzotta cituje jako své vlivy na Facebooku Helfir – Antimatter, Anathema, Katatonia, Porcupine Tree, Alternative 4. Je sice pravda, že do jisté míry i tato přirovnání poměrně pokulhávají, protože si nemyslím, že by šlo jednoduše říct, že „Still Bleeding“ zní podobně jako třeba Porcupine Tree, nicméně rámcově to posluchači pomůže, aby věděl, že si má pod značkou Helfir představit hudbu, která nesází na tvrdost, energii nebo chytlavost, ale spíše se snaží bodovat atmosférou a do jisté míry i uklidňujícím poslechem. Celou deskou prostupuje znatelná melancholická nálada (nepřijde mi však nijak zvlášť dekadentní, jak se snaží namluvit vydavatel…), jež je příjemně zasněná, ale ne zas až tak moc, aby se z toho stala rozplizlá břečka typu posledních Alcest.
„Still Bleeding“ se určitě musí nechat věc – to album se dokázalo vyhnout jednomu poměrně častému neduhu obdobně laděných nahrávek. Mnohdy mám pocit, že takto pojaté desky jsou (zvláště ve svých druhých polovinách, kdy už posluchač bývá onou zvonivou kytarou a jemnou atmosférou trochu přesycen) jako celek přespříliš rozvláčné, až utahané. Nebo také řečeno jinými slovy (abych nebyl tak přizdisráčsky diplomatický): přílišné snění je v muzice prostě často nudné. „Still Bleeding“ však patří k těm záležitostem, u nichž jsem s něčím takovým neměl problém – počin i díky příjemné hrací době 40 minut funguje po celou dobu. A vlastně nejen díky délce, ale i díky samotným skladbám, protože Mazzotta dokáže i v posledních fázích nahrávky udržet posluchačovu pozornost za pomoci silných motivů jako třeba v písničkách „Portrait of a Son“ či „Night and Deceit“, která místy zavání skoro až doom metalem.
Poslech „Still Bleeding“ je tedy velmi příjemný a nenudící, nechybí velmi povedené momenty a i ty chvíle, které tak silné nejsou, nijak zvlášť celkovému dojmu neškodí, protože vše drží pohromadě zmiňovaná atmosféra. Na druhou stranu, po nějakém čase nahrávka přece jen omrzí, a jakmile už je člověku vše povědomé (což není až takový problém, protože o nějak složitou či nezapamatovatelnou hudbu přeci jen nejde), zábavnost začne povážlivě klesat. Nicméně, tento stav – přinejmenším tedy u mě tomu tak bylo – určitě nenastane po dvou, třech posleších, ani po pěti nebo šesti. Velice sympatickou desítku i víc tomu lze věnovat a stále je možno mluvit o tom, že si to člověk užívá. Navíc si umím představit i to, že po nějakém čase se k tomu bude dát i s chutí vrátit. Celkově vzato tedy „Still Bleeding“ stále budí pozitivní dojem, a tudíž nemám problém své povídání zakončit sdělením, že jde o dobrý počin.
Země: Česká republika Žánr: atmospheric rock Datum vydání: 15.4.2015 Label: selfrelease
Tracklist:
01. Neuleptil
02. Vyšetření vestibulární
03. Přednostovy nové boty
04. Nedávejte mu Plegomazin
05. Chorobomyslná
06. Vaginální trauma
07. Do klecí
08. Zapomněl jsem si v sanitě
09. Do Opařan
10. Kluk z diagnosťáku
11. Princezna [bonus]
12. Výlet do Vaxjö [bonus]
Být součástí kultovní kapely, jež v kronice své dané žánrové scény zanechala nesmazatelnou stopu, je samozřejmě něco, co se nepovede hned tak každému, a když už se to člověku povede, určitě má být na co pyšný. Na druhou stranu, když se to povede, je velice těžké ze stínu své kultovní kapely vystoupit, protože už asi navždy bude onen muzikant s tím svým nejznámějším působištěm spojován.
„Nesmím se poranit,
nesmím ztratit vědomí.
Právě teď nesmím ztratit vědomí.“
(Neuleptil)
Přesně něco takového by šlo vztáhnout i na Master’s Hammer alias jednu z nejvýraznějších black metalových formací, které se kdy v České republice objevily. Nesmrtelné nahrávky z 90. let zajistily Mistrovu kladivu doživotní kultovnost, s níž nedokázala otřást ani mnohaletá pauza, ani s velkou nadsázkou pojaté (rozhodně však stále vysoce kvalitní) fungování po obnově činnosti. Přestože se kolem Master’s Hammer v průběhu let vytvořilo několik velice zajímavých bočních projektů – z nichž asi nejvíc za zmínku stojí Štormův (bohužel jen jednorázový) Airbrusher a experimentální (a taktéž jen jednorázoví) Septagon Chimera, kde se mj. angažovali Monster a Vlasta Voral – většina členů už asi navždy zůstane v hudebních kruzích nerozlučně spjata s Master’s Hammer – s výjimkou jednoho.
Jediným, kdo svojí další tvorbou skutečně dokázal vystoupit ze stínu Master’s Hammer, se stal kytarista Tomáš Kohout alias Necrocock. Nicméně je to vlastně docela logické, že se to povedlo právě jemu, protože jeho muzika je totiž nejen zajímavá a kvalitní (s čímž ostatně neměly problém ani zmiňované projekty Airbrusher a Septagon Chimera), ale také není jednorázová. Ať už jde o alba, jež vycházejí čistě pod jeho jménem, anebo o desky Kaviar Kavalier, Necrorock posluchače zásobuje novou muzikou v relativně pravidelných intervalech. Jeho nejnovějším počinem stala nahrávka s názvem „Hudba z psychiatrických pavilonů“, jež z obou projektů – tedy toho sólového a toho „kaviárového“ – náleží prvnímu jmenovanému…
„Pedopsychiatrický pavilon.
Dítě se zbláznilo před zimou.
Neuroleptyka teďka musí brát,
hlavně musí na hospitalizaci do Opařan.“
(Do Opařan)
Vlastně by se dalo říct, že „Hudba z psychiatrických pavilonů“ je typickou Necrocockovou nahrávkou – stejně jako předchozí počiny, i tento nese jeho typický a nezaměnitelný „ospalý“ rukopis. Někdo by si mohl pomyslet cosi o opakování, nicméně tato věta neměla vyznít negativně – Necrocockova poslední tvorba sice vykazuje stejné poznávací znaky, mezi nimiž nejvíce ční jemná kytara a charakteristický sametový vokál, přesto však nemám dojem, že by snad šlo o převařování jednoho čajového sáčku stále dokola. Formálně jsou si ty desky sice podobné (ať už se bavíme o těch, jež vychází s nálepkou Necrocock, nebo o těch, které mají na přebalu jméno Kaviar Kavalier – co si budeme povídat, i Kaviar Kavalier je především o Necrocockovi), přesto každá dýchá svou vlastní náladou (čemuž bezesporu napomáhají i různá tematická zaměření jednotlivých alb), díky níž mezi sebou nejsou zaměnitelné. A to je samozřejmě úctyhodné, protože mít svůj nezaměnitelný sound a i v jeho rámci se neopakovat je něco, co zvládne jen zlomek muzikantů.
V rámci formální diskografie „Hudba z psychiatrických pavilonů“ navazuje na „Lesní hudbu“ z roku 2010, nicméně je tu jistá zjevná (především tematická) paralela i s „Musik aus Ordinationen“, tedy poslední deskou Kaviar Kavalier – ostatně je to i logické, neboť z nemocničního prostředí není do sanatoria zas tak daleko. Navzdory tomu však i o „Hudbě z psychiatrických pavilonů“ platí vše, co padlo v předcházejícím odstavci, tudíž i novinka je v rámci Necrocockovy tvorby sama sebou.
„Nedávejte mu Plegomazin,
na slunci vám zfialoví.“
(Nedávejte mu Plegomazin)
„Hudba z psychiatrických pavilonů“ však potvrzuje i to, že alba Kaviar Kavalier bývají jakoby „hitovější“, zatímco sólovky jsou spíše zasněnější (s čestnou výjimkou v podobě ostřejších „Praktik pohřebních ústavů“). Celou nahrávkou prostupuje znatelná hořkosladká atmosféra, jež trochu je a zároveň trochu není melancholická. Zajímavé je ovšem to, že hlavní roli na „Hudbě z psychiatrických pavilonů“ hraje kromě zpěvu především kytara, zatímco ostatní „pazvuky“ tentokrát ustoupily mírně do pozadí. Jak je zvykem, rytmická sekce je umírněná a nepouští se do žádných větších vylomenin, pocitově však ubylo kláves. Ve výsledku je však tohle stejně docela jedno, protože hlavní je to, že „Hudba z psychiatrických pavilonů“ opětovně funguje znamenitě.
Navzdory tomu, že jsem za hitovější označil alba Kaviar Kavalier, i „Hudba z psychiatrických pavilonů“ obsahuje některé velmi silné písně, které člověku utkví v hlavě, odkud se už nehnou. Mezi takové patří kupříkladu hned druhá „Vyšetření vestibulární“ a několik dalších (určitě minimálně „Přednostovy nové boty“ nebo „Vaginální trauma“) se nachází v dalším průběhu, nicméně z mého pohledu se to úplně nejlepší nachází až v závěru počinu – zejména „Do Opařan“ a „Kluk z diagnosťáku“ jsou úžasné skladby, jež snad nikdy neomrzí. Avšak i ty zdánlivě méně nápadné kusy ve skutečnosti nepředstavují hluchá místa a už jen díky zmiňované jednotné atmosféře si deska vaši pozornost hravě udrží.
„Utekl nám z diagnosťáku náš kluk.
Adoptovanej, retardovanej náš kluk.
Tetinka mu naše tajemství vyzradila.
Byl to divnej albín a nikdo z nás ho neměl rád.“
(Kluk z diagnosťáku)
Může se to zdát jako vcelku triviální prohlášení, nicméně „Hudba z psychiatrických pavilonů“ do puntíku potvrzuje a naplňuje Necrocockův vysoký standard. Nechybí jí nic, co člověk od desky tohohle svojského chlapíka předem očekává, ale má uvnitř sebe i něco navíc, díky čemu má hodně daleko do nějaké obyčejné a předvídatelné rutiny. Pro všechny necrofanoušky samozřejmě naprostá povinnost – možnost, že by se snad dostavilo zklamání, nepřipadá v úvahu.
Země: Česká republika Žánr: atmospheric rock Datum vydání: 15.11.2014 Label: Epidemie Records
Tracklist:
01. With the Glass of Jack
02. Každý záblesk udusíš
03. Fireflies
04. Walk the Line
05. Sleepy Flower
06. Slowmotion Lashes
07. Citylights
08. Wondering No More
Uherskobrodští Morgue Son nám tu před dvěma lety pěkně zamotali hlavy svým druhým albem “Impure Speculum Replete with Eeriness”. Čtyři pánové a jedna dáma přišli takříkajíc odnikud a z recenze si odnesli hned devítku. Nebyli jsme však zdaleka jediní, koho zmíněná deska zaujala, a tak jsou dnes Morgue Son v úplně jiné pozici, než v jaké byli před jejím vydáním. Předně totiž nejde o “kapelu odnikud”, jelikož jim úspěšné album otevřelo kdejaké dveře. V jiné pozici jsou však Morgue Son i hudebně: skok mezi “Impure Speculum Replete with Eeriness“ a “Večernice ~ Proplouváš” je ohromný.
Tématem alba je bloudění nočním městem. Nejsem si jistý, zda se tento námět projevil i v textech, ale přinejmenším v hudbě je znatelný výrazně. Nálada “Večernice ~ Proplouváš” je veskrze melancholická, a i když Morgue Son nikdy nebyli kapelou, která by hráčské výkony protlačovala na úkor budování atmosféry, tentokrát je atmosféra právě tím ústředním spojovacím prvkem celé desky. Hudební posun oproti “Impure Speculum Replete with Eeriness“ je nesmírný. Tam, kde dříve dominovaly rychlé rytmy a tvrdé riffy, najdeme tentokrát spíše rozvážnější a hloubavý přístup. Morgue Son zaznamenali během dvou let podobný posuv, jakým například Heiden postupně procházejí již několik alb. Vzpomínka na brněnskou stálici není náhodná, neboť jsem si na jejich loňské “A kdybys už nebyla, vymyslím si tě” při poslechu “Večernice ~ Proplouváš” vzpomněl hned několikrát. Morgue Son jako by se inspirovali společným koncertováním a přátelskými vztahy a na svou novinku aplikovali přístup Heiden “v jednoduchosti je síla”.
Kdo slyšel “Každý záblesk udusíš”, první singl alba, jistě si všiml změny jazyka z angličtiny na češtinu. Tento sympatický nápad však kapela nepřenesla na zbytek desky, a tak je singl její jedinou českou skladbou. Právě angličtina byla slabší stránkou “Impure Speculum Replete with Eeriness“ a po pročtení textů se nemohu zbavit dojmu, že novinka je na tom úplně stejně. Možná je to umělecký záměr, který jen nechápu, ale opravdu je tak těžké se vyvarovat alespoň těm nejzákladnějším nástrahám anglické gramatiky, jako jsou členy či správné použití třetí osoby? Na trhu práce je možná angličtina plná chyb lepší než angličtina žádná, ale zejména v situaci, kdy mají texty posluchačům přinášet vyšší než jen čistě informativní hodnotu, kazí každá chyba výsledný dojem.
“Každý záblesk udusíš” patří mezi nejpřístupnější písně kapely, refrén se okamžitě zaryje do paměti a zpomalení do akustických sekcí jí jednoznačně sluší. Tahounem jsou již tradičně kytary, ale možná zbytečně nenápadnou roli zde mají klávesy, které dávají skladbě sedmdesátkový psychedelický nádech. Ačkoli významnost kytarových sól se pocitově zmenšila, právě v “Každý záblesk udusíš” je jedno z nejhezčích.
Možná se ptáte, kde v sedmdesátkovém psychedelickém rocku má své místo Slavův growling, a odpověď se nabízí. Nikde. Přestože na “Impure Speculum Replete with Eeriness“ byly čisté vokály ještě v minoritním postavení, na “Večernice ~ Proplouváš” již převážily kompletně, jiný než čistý zpěv na albu nenalezneme. Pokrok nezastavíš a v tomto případě by ho ani nemělo smysl zastavovat, neboť Slav opět pokročil a zatímco dříve nebyl problém najít v jeho přednesu pár nesrovnalostí, dnes je již suverénním zpěvákem.
Jestliže “Každý záblesk udusíš” byla “pouze” příjemnou melancholickou skladbou, která bavila na první poslech, naprostá většina písní ostatních si žádá více pozornosti a času. Úvodní a zároveň nejdelší píseň “With the Glass of Jack” může v rozjezdu vzbuzovat utahaný dojem. Po zlomu v polovině však hudbě ztvrdne, nálada zhoustne a kapela začne střídat zádumčivé vokální sekce s téměř až primitivním riffováním. Když navíc vše vyústí v táhle dojemné sólo, nemůžu si na ztrátu ostrosti ani stěžovat. Chtělo hodně poslechů, než jsem uznal, že novinka svého předchůdce v mnoha chvílích předčila, a druhá polovina úvodní písně je právě takovou chvílí.
To “Fireflies” volí úplně jiný přístup. Začne tvrdým riffem a postupně nechá na povrch vystoupit výrazné piano a s ním sentimentální náladu. “Walk the Line” vás pro změnu na počátku chytlavou melodií naláká na mírné pokyvování hlavou, a když po čtyřech minutách skončí, z pokyvování hlavy se již stane zuřivé vlnění do rytmu vším, co máte k dispozici, včetně věcí, kterými se v dobré společnosti nevlní. “Sleepy Flower” dostojí svému názvu, protože je ze všech písní nejjemnější a opravdu vyvolává dojem, že by při neopatrném dotyku mohla ztratit některý ze svých krásných kvítků. “Slowmotion Lashes” se vrátí ke kombinaci jednoduchých ale účinných riffů se zadumanějšími částmi, což je přístup, který funguje nejsilněji v nedlouhé instrumentální části skladby. Předposlední “Citylights” je jedním z nejsilnějších kousků alba a potěší zejména nezvyklou strukturou, kdy dva intenzivnější konce spojuje nesmírně tichý střední úsek. “Wondering No More” je již jen krátkým rozloučením s albem, a i když mi osobně přijde o stupínek slabší než skladby ostatní, nelze popřít, že toho na ploše dvou a půl minut s minimem použitých prostředků (ne náhodou se tato myšlenka opakuje již po několikáté) stihne opravdu hodně.
Přes počáteční nejistotu, kterou vyvolal ohromný žánrový skok, jsem tak z “Večernice ~ Proplouváš” vlastně nadšený. Malou výtku bych (vyjma textů pochopitelně) nalezl snad jen na zvuku. Album je zabaleno do vkusného dobového kabátku, kdy je vše lehce zastřeno a nic není zbytečně čisté a ostré. Proti tomu by nešlo nic namítat, pokud by nad hladinu tohoto audiojezírka občas nevystupoval zbytečně řezavý činel. (Nejvíce je to znát na konci “Fireflies”.) Chyba v tomto případě však vůbec nemusí být na straně kapely. Tak či tak mám dojem, že by album znělo nejlépe z takové té černé kulaté placky, kterých byly v sedmdesátých letech plné obchody.
Morgue Son ukázali podruhé v řadě, že s nimi musíme počítat. Je smutnou skutečností, že po vydání alba z kapely odešla Werlinga, jejíž klávesy se na zvuku výrazně podepsaly. Kapela zatím koncertuje jen ve čtyřčlenné sestavě a je otázkou, zda si časem najde náhradu, či zda projde na budoucích albech další výraznou změnou zvuku. Tak či tak ji velice doporučuji pozorně sledovat.
Zatímco ještě několik let zpátky byli Islanďané Sólstafir záležitostí spíše pro znalce a fajnšmekry, nyní už se dá tvrdit, že se jim podařilo se dostat do širšího povědomí metalové scény. Což je svým způsobem docela paradoxní, protože ve své tvorbě se Sólstafir od metalové hudby vzdalují čím dál tím více. V rámci svých pěti dosavadních desek opsali zajímavý stylový oblouk od syrovějšího metalu v podobě “Í blóði og anda” přes hutné atmosféry “Masterpiece of Bitterness” a “Köld” až do současné podoby, kdy jejich hudbu pohání spíše post-rockové soukolí.
Stylový vývoj však nutně nemusí jít ruku v ruce s vývojem náladovým, což je právě případ Sólstafir. Ačkoliv je v jejich tvorby cítit s takřka každou deskou znatelný progres směrem kupředu, Islanďané nikdy neopustili svou jasně rozpoznatelnou tvář a svou specifickou atmosférou. S onou specifičností se pak pojí i to, že i když jsem Sólstafir v jejich nynější podobě označil jako post-rockovou skupinu, je to vlastně pojmenování docela závadějící, protože tito severští kovbojové tento žánr chápou a pracují s ním docela jiným způsobem než běžné post-rockové kapely.
Jakkoliv mám však tuhle kapelu skutečně upřímně rád a chovám k Sólstafir poměrně velký respekt, nemohu tvrdit, že by vše, co kdy Islanďané vypustili do světa, bylo opravdu geniální. Narážím tím především na minulé dvojalbum “Svartir sandar”, jehož takřka 80minutová délka zapříčinila, že se místy dostavoval i pocit nudy a přílišné roztahanosti. Samozřejmě, slabší na poměry Sólstafir z obecného hlediska stále znamená skvělou hudbu, ale i tak jsem doufal, že na své páté desce “Ótta” kapela opětovně pozvedne laťku.
Je příjemné, že tentokrát byli Sólstafir s délkou alba trochu střízlivější než v případě “Svartir sandar”… ve skutečnosti je “Ótta” nejkratší nahrávkou skupiny od debutového “Í blóði og anda”, což mi ale nijak zvlášť nevadí, protože jsem vždy zastával názor, že je lepší dostat kratší a intenzivnější zážitek než ne zcela využitý potenciál zabitý roztáhnutím na příliš velkou plochu. Tím spíš, že ani 57 minut hudby, kolik “Ótta” trvá, není úplně nejméně. Rozhodně se však tento tah vyplatil, protože novinka svého předchůdce hravě překonává.
Hudebně se vesměs žádná velká překvapení nekonají a vlastně jde o první počin kapely, na němž je ten posun oproti předchůdci jen kosmetický. Sólstafir již evidentně našli polohu, která je jim pohodlná, což ale nemusí být nutně špatně. “Ótta” tedy pokračuje v takřka totožném duchu jako “Svartir sandar”, tedy v (post-)rockovém hávu, jehož alfou a omegou je unikátní atmosféra islandské přírody. Právě toto je věc, díky níž byli vždy Sólstafir tak poutaví a díky níž se vždy dařilo “zamaskovat” i některé trochu slabší písně. A úplně to stejné platí také o aktuální desce…
“Ótta” zcela jistě není dokonalé album. Dokonce bych si i dokázal představit, že by Islanďané klidně mohli několik dle mého názoru trochu přebytečných minutek klidně odříznout a výsledku by to mohlo jedině pomoct, nikoliv však uškodit. Jasným kandidátem na odřez by byla třeba předposlední “Miðaftann”, jež je možná až příliš minimalistická, a i když smyčcové finále, k němuž jinak klavírní píseň směřuje, není špatné, klidně bych se bez něj obešel. I přes tyto nedokonalosti je však “Ótta” bezesporu nahrávkou, jež má své charisma, a přesně tak, jak už bylo zmíněno výše, i tyto zdánlivě slabší kusy dokáže díky jednotné a nádherné atmosféře zapustit do celku takovým způsobem, že výsledný dojem z desky mohou ovlivnit jen zcela marginálně.
Zatím to může vypadat tak, že “Ótta” vlastně není žádný extrémní zázrak a pohromadě ta nahrávka drží jen díky jednotné atmosféře, naštěstí to tak však jen vypadá, protože to píšu takhle blbě. Ve skutečnosti je totiž oněch slabších a možná až přespříliš rozvláčných momentů mnohem méně, než je těch skutečně silných až excelentních. Hned úvodní “Lágnætti” nabídne skvělé chvilky – po poklidném úvodu se Sólstafir rozjedou do jednoho nejrychlejších momentů desky, jenž skončí s kytarovým sólem, aby skladba opětovně spadla do klavírního minimalismu, z něhož poté začíná růst znova a jinak, avšak ještě působivějším způsobem, protože ty finální dvě minuty jsou skutečné výtečné.
Největší vrchol desky však přichází hned vzápětí s titulní “Ótta”, jejíž ústřední melodie, která se v menších obměnách proplétá celou kompozicí, je naprosto kouzelná a dělá z této písně opravdový klenot. Ačkoliv i v dalších skladbách Sólstafir předvádějí skvělé nápady, “Ótta” pro mě osobně vystoupala o něco výš nade všechny ostatní a dokonce bych se nebál tvrdit, že jde o tak fantastickou záležitost, že patří k tomu nejlepšímu, co Islanďané doposud stvořili – a to rozhodně není málo.
I dále se však pokračuje ve vysoké kvalitě, a když tak o tom přemýšlím, s výjimkou již zmiňované “Miðaftann” na předposlední pozici obsahují všechny songy nějaké výtečné motivy. Zatímco “Rismál” je opětovně poklidnější a trpělivě budovaná písnička, následující dva kusy “Dagmál” a “Miðdegi” bodují příjemným (hard) rockovým feelingem. Výtečná je určitě i “Nón”, která je pocitově možná trochu kytarovější, ale snad možná i díky tomu mi přijde o něco uhrančivější než několik předešlých kusů (ačkoliv ani ty nejsou špatné, jak už padlo). Finální jedenáctiminutovka “Náttmál” pak zpočátku zdánlivě nijak nevybočuje z toho, co už Sólstafir řekli v předcházejících minutách, jenže tenhle song graduje opravdu skvělým způsobem a místy možná trochu ospalejší první půle jen připravuje půdu pro fantastické finále celé nahrávky.
Ačkoliv se ale na albu nachází hned několik fenomenálních momentů, z nichž asi ten nejvýraznější je právě titulní “Ótta”, hlavní devízou desky stále zůstává trochu pošmourná, ale dozajista nádherná atmosféra, v jejíž tvorbě byli Sólstafir vždy mistři. Novinka v tomto ohledu nijak nevybočuje, ale to vůbec nevadí, protože v tomto případě je potvrzení již stávajícího naprosto dostačující k dalšímu výbornému albu. A vzhledem k tomu, že si tentokrát Islanďané vystačili s kratší plochou, díky níž “Ótta” působí sevřenějším a koncentrovanějším dojmem než “Svartir sandar”, dokázala novinka spravit chuť i po lehce rozpačitém (byť z obecného hlediska stále velice dobrém) předchůdci. O to nejlepší, co kdy Sólstafir vytvořili, se nejedná, protože dechberoucí dvojice “Masterpiece of Bitterness” a “Köld” zůstává stále nedostižená (a v případě “Köld” možná i nedostižitelná), ale to nic nemění na faktu, že i současní Sólstafir rozhodně stojí za to, aby jim člověk věnoval svou pozornost, energii a čas.
Další názory:
Víte, já nejsem přes Sólstafir žádný znalec, a i když jsem svého času předchozí dvě desky nejednou protočil, stejně by se dalo říct, že jsou pro mě Sólstafir tak trochu kapelou několika skladeb. Ovšem už jenom proto jsem rád, že “Ótta” tenhle bludný kruh prolomilo a já jsem jej schopen a více než ochoten vnímat jako celek. A ono jako celek také funguje. Zejména proti “Svartir sandar” je novinka usazenější, koncentrovanější, vychytanější a snáze drží posluchačovu pozornost, což samozřejmě dělá dobrotu. Jen mě trochu mrzí, že je “Ótta” albem lehounce nevyrovnaným. Po úvodní skvostné dvojici “Lágnætti” a “Ótta” (hlavně titulka je naprosto strhující) totiž následují skladby “Rismál” a “Dagmál”, které mi trochu splývají, a když v jejich průběhu myšlenkami odběhnu jinam, desce trvá prakticky až do konce, než si mě získá zpět navzdory tomu, že snad všechny zbývající skladby jsou vážně dobré a plné vyloženě skvělých momentů. I přes tuhle výtku ale není sporu o tom, že je “Ótta” vynikající deska, a i když má své mouchy a k dokonalosti jí také něco chybí, pořád si drží vysokou kvalitativní úroveň, po které mnozí jiní mohou jen závistivě pošilhávat, zatímco Sólstafir ji udržují bez viditelné námahy. Co naplat, oni špatnou desku asi opravdu nahrát neumí. Ježura
Snoví Sólstafir dlouhá léta patřili k mým osobním velkým neznámým, jejichž tvorbu jsem míjel, ačkoli jsem na ni slyšel nemalé množství chvály. “Ótta” je vlastně teprve druhým albem, k němuž jsem se propracoval, ale i bez znalosti takřka veškeré dřívější tvorby (s výjimkou předchozího “Svartir sandar”) nemám problém se nechat unášet onou seversky melancholickou atmosférou, kterou islandská čtveřice podává minimálně stejně tak věrně jako mí oblíbení Sigur Rós, ačkoli se bavíme o hudbě dosti rozdílné. Oproti minulejšku se stopáž zastavila na příjemné hodince a celkově hodnotím “Ótta” o malý kousek výše, protože nemám žádný problém si albem proplout na jeden zátah a ještě se u toho velmi dobře bavím i po mnoha posleších. Jen to chce vypnout a nechat se tou atmosférou opravdu unášet, protože jako kulisa nemá takhle krásná deska význam. Hodně nevšední a hlavně hodně dobrá záležitost, jejíž vrcholy přichází s titulní “Ótta” a příjemným překvapením v podobě rockové “Dagmál”. Kaša
To já mám tvorbu islandských kovbojů zmapovanou docela slušně, snad s výjimkou debutu, na který zkrátka ještě nebyl čas. Po zkušenosti s poslední deskou jsem se na novinku těšil a zároveň měl i tak trochu obavy, jaké to vlastně bude jako celek. Na první pohled potěšilo, že Sólstafir ubrali na stopáži – sic je předchozí “Svartir sandar” výborná deska, ne vždycky mám náladu na to, abych jí věnoval bezmála hodinu a půl. Naproti tomu mě nijak nepřekvapil směr, kterým se kapela vydala, respektive ve kterém pokračuje již druhým albem. Divoké jízdy známé z “Masterpiece of Biterness” nebo geniální (a v mých očích již nepřekonané) “Köld” jsou dávno ty tam, neb Sólstafir opět zjemnili a vzolnili. Naposledy ukázali, že dokáží nahrát i skladby, které jsou na pohled přívětivé a něžné, v jádru ale skrývají obrovskou sílu, v čemž tentokrát ještě o něco pokročili. “Ótta” (což mimochodem po našem znamená “strach”) je ještě o něco méně monumentální, více subtilní a v porovnání se “Svartir sandar” víc konzistentní, lépe vygradovaná a vyrovnanější, takže vybírat nejlepší skladbu nemá příliš význam. Mě v uších o trochu víc utkvěla šestka “Nón” a především závěrečný opus “Náttmál”, všechny skladby ale drží laťku vysoko. Na druhou stranu mě ale novinka na zadek neusadila tolik jako předchozí alba a upřímně jsem čekal trochu intenzivnější zážitek. Pokud by “Ótta” byla prvním kontaktem se Sólstafir, asi bych z toho byl celý paf, ale ačkoliv je to počin veskrze kvalitní, tak trochu jsem očekával víc, protože tahle banda má na to, aby nahrála desku, která si odnese devět a výš. Atreides
Když se přiznám, že jsem do poslechu “Ótta” šel úplně naslepo, nebudu ani trošičku kecat. O Sólstafir jsem sice slyšel samé dobré věci, ale tak nějak kolem mě vždy prolétly a já vůbec netušil, jaký žánr mě při poslechu vlastně čeká. Inu, poslechů mám za sebou již spoustu, ale stále nevím, jaký žánr vlastně Sólstafir hrají. Je to však úplně jedno, jelikož jejich atmosfericko-étericko-rocková hudba (bližšího popisu se ode mě asi fakt nedočkáte) mě uchvátila prakticky od prvního poslechu. Byla to titulní skladba, konkrétně její druhá uhrančivě nádherná polovina, která mi vnukla myšlenku, že právě poslouchám něco speciálního. A jak se nakonec ukázalo, podobně speciální je celé album, i když možná trochu jiným způsobem než samotná skladba “Ótta”. Ať už jde o singl “Lagnaetti” či některé rockovější písně (pochopitelně mě napadá zejména skvělá “Miðdegi”), ve všech případech oplývají Sólstafir výtečnou soudržností materiálu. Nikde nic nevyčnívá a jediný, na koho spadá větší díl pozornosti, je zpěvák Aðalbjörn Tryggvason, a přiznejme si, že si to naprosto zaslouží. Soudržnost zde však necítím jen v rámci skladeb, ale i v rámci celé desky. Její hodinová stopáž uteče jako voda a všechny skladby jsou na stejné (velice vysoké) úrovni. Můj obvyklý skeptický přístup ke kapelám, okolo kterých je velký humbuk, se možná většinou vyplácí. V případě Sólstafir však musím uznat, že jsem byl kompletně mimo. Tyhle Islanďany jsem měl objevit už dávno. Zajus
Ačkoliv mám do znalce tvorby Sólstafir daleko, hned na začátek musím s potěšením uvést, že nové post-rockové směřování mi vyhovuje, je jednoznačným posunem kupředu a s povděkem ho kvituji. Ne, že by mi nebyly tvrdší počiny Sólstafir po chuti, ale Islanďany jsem si odjakživa zaškatulkoval jako koleso rychle a naprosto přirozeně se vyvíjející. “Ótta” je toho budiž rázným dokladem. Samotná hudba má však k ráznosti daleko. Křehká, citlivá a veskrze pozitivní (i když trochu posmutnělá) atmosféra je k podzimu za okny jako dělaná. Po atmosférické stránce jsem naprosto spokojen, žádná ze skladeb hudebně nevybočuje, ovšem co se týče kvality, tady už to sporné je a celkem se to ve mně hádá. Jasně totiž dokážu ukázat na skladby, které ty ostatní jednoznačně převyšují – “Lágnætti”, “Ótta” a “Miðaftann”, z nichž poslední jmenovanou považuji za úplný vrchol celé desky. Na druhou stranu to asi bude hodně subjektivní, jelikož kolegové nade mnou častokrát volili úplně jiné skladby. Ve prospěch Sólstafir navíc hraje úžasná trvanlivost – i po několika protočeních musím konstatovat, že “Ótta” je zážikem trvanlivým a nesmírně sympatickým. Avšak k dokonalosti má poměrně daleko… Skvrn
