Země: Česká republika Žánr: atmospheric rock Datum vydání: říjen 2016 Label: Gummistudio Y Tracklist: 01. Smotlacha 02. Pavučinec plyšový 03. Phallus impudicus 04. Houbový Tomáš 05. Do lesíčka 06. Nemocná 07. Klobouk 08. Otravy opojné 09. Hadovka smrdutá 10. Vrhavka 11. Boletus satanas 12. Slinotok 13. Noční houbaření 14. V houbových vodách 15. Vánoce v Hlavově ústavu Hrací doba: 53:18 Odkazy: web / bandzone K recenzi poskytl: Necrocock

Uběhl jen rok a půl od „Hudby z psychiatrických pavilonů“ a už je tu Necrocock zase – a opět pod svým (skoro) vlastním jménem, což znamená, že po dlouhé době byla přerušena šňůra, kdy se pravidelně střídala alba pod značkou Kaviar Kavalier s alby onálepkovanými pouze jako Necrocock. Ale to je pouze detail, protože je jasné, kdo je v obou projektech skladatelským králem, tudíž k sobě mají stejně blízko.

Hlavní je ovšem jiná věc. Když si člověk letošní „Houbařské album“ poslechne, jen těžko si lze pomyslet cokoliv jiného, než že Necrocock s tím svým zcela specifickým a nezaměnitelným podáním rockové hudby nepřestane bavit snad nikdy. Třeba kolega František Štorm, jenž už z Master’s Hammer udělal spíš svůj sólový projekt, začíná díky nadprodukci trochu ztrácet formu, protože poslední dvě desky „Vagus vetus“ a „Formulæ“ nepůsobily úplně nejpřesvědčivěji a bezchybně. Naopak Necrocock zatím s invencí a skladatelskou potencí (tenhle výraz se k tomu chlívákovi proslulému sexturismem do exotických destinací více než hodí) nemá sebemenší problém a stále dokáže tvořit silné písně. A silné nahrávky. A především silnou atmosféru, která je… už jsem říkal nezaměnitelná?

„Houbařské album“ prodlužuje sérii nahrávek, z nichž každá nese nějaké nosné téma. O jaké téma jde tentokrát, je snad dostatečně jasné z výmluvného názvu. A v tomto ohledu novinka zdánlivě souvisí víc s „Lesní hudbou“ než s „Hudbou z psychiatrických pavilonů“. Proč? Však houby se přece hledají v lese, to dá rozum, ne? Hudebně je však Necrocock +/- stále na svém standardu, od něhož se odchyluje jen v rámci malé tolerance. Ale to vůbec nijak nevadí, poněvadž je to stále paráda.

Zajímavé ovšem je, že onen Necrocockův snový rock se sametovým zpěvem funguje stejně krásně pro atmosféru lesa, pro prostředí sanatorií i pro soundtrack ke sběru hub a mykologickému pojednání. Jakkoliv ta alba znějí formálně dosti podobně, vždy je tam kýžená atmosféra, díky níž se každá jedna další deska odlišuje od svých předchůdců. „Houbařské album“ v tomto ohledu naštěstí není výjimkou, dokonce bych i řekl, že tak činí ještě přesvědčivěji než loňská „Hudba z psychiatrických pavilonů“.

Je pravda, že ne každá píseň je na „Houbařském albu“ zcela bez chyby a dokonalá. Kupříkladu se mi už hodně zajedl úvodní kousek „Smotlacha“, který svým způsobem působí dojmem dlouhého intra. Stejně tak jsou někdy zvonivé kytarové melodie až moc teplé, což říkám zejména s ohledem na první půli „Houbového Tomáše“, k němuž vznikl i videoklip. Z hlediska celku jsou to ovšem jen detaily, které se dají bez větších problémů přeskočit (první song) případně přetrpět.

Většina alba je totiž tradičně výborná a některý konkrétní skladby jsou doslova kouzelné. Hned „Pavučinec plyšový“ má atmosféru jako hrom, „Phallus impudicus“ zaujme relativně tvrdším nádechem, hodně mě baví „Hadovka smrdutá“ s nakažlivými melodiemi, parádní „Vrhavka“ i zadumanější „Boletus satanas“. Mým největším favoritem je ovšem uhrančivá „Nemocná“, jejímuž pomalému tempu a krásným melodiím v kombinaci s Necrocockovým zaříkáváním se nedá odolat.

Asi to nejde ukončit jinak než prohlášením, že Necrocock opět zabodoval. Je pořád stejný, a přitom zase v trošku odlišném odstínu, ale stále sakra zábavný. Příznivcům Tomáše Kohouta není třeba doporučovat, protože ti již jistě mají „Houbařské album“ najeté skrz naskrz a sami již zjistili, jaké písničky jsou nádherné praváky a jaké (jestli nějaké) jsou prašivky. Místo toho tedy na závěr radši přidejme apel pro ty z vás, kdo jste Necrocockovu tvorbu doposud ignorovali – bylo by záhodno to konečně změnit.