 |
|
Země: Česká republika Tracklist: Hrací doba: 47:52 Odkazy: K recenzi poskytl:
|
Psát v roce 2020 něco objevného o Necrocockovi asi moc nejde, protože tenhle cápek nepochybně patří k legendárním figurkám domácí kytarové scény a s jeho jménem se musel setkat prakticky každý, kdo se k téhle muzice někdy nachomýtl jen o trochu víc než vůbec. To samé se dá říct i o jeho novém albu, když o něm hodláte psát s tak kurevským zpožděním jako já teď, což je ostatně mým běžným zvykem. Nic z toho ale neznamená, že by to snad nemělo stát za to, protože Necrocock a jeho tvorba si zde prostor nepochybně zaslouží. Tomáš Kohout je svéráz v tom nejlepším slova smyslu a na jeho muzice to lze slyšet dost jasně slyšet, protože byste těžko hledali někoho s podobným soundem a atmosférou.
Poslední roky Necrocock své posluchače zásoboval výhradně sólovými alby, jejichž tématické zaměření je vždy exkluzivní pro daný počin. Projekt Kaviar Kavalier má ovšem jasně dané zaměření prolínající se celou diskografií – mám tím samozřejmě na mysli perverznosti, sexuální praktiky až úchylky, obscénnosti a podobné laskominy. Od předešlého opěvování šlauchů na klystýr už nicméně uběhlo dost vody i moči. „Musik aus Ordinationen“ vyšlo v roce 2013 a od té doby zvládnul Necrocock pustit do světa hned tři konceptuální sólové počiny – „Hudbu z psychiatrických pavilonů“ (2015), „Houbařské album“ (2016) a „Křivoklátské martyrium“ (2018). Na další porci prasárniček byl tedy nejvyšší čas a s potěšením mohu říct – a vzhledem ke své nedisciplinovanosti v psaní recenzí to mám podložené i časovým odstupem –, že „Hotel Inkontinental“ na dřívější, v některých případech nesporně kultovní nahrávky Kaviar Kavalier navazuje důstojně.
Kaviar Kavalier a němčina k sobě patří stejně neodmyslitelně jako výrony semene k masovému bukkake. Ostatně v jakém jiném jazyce by se dala složit odpovídající poklona estetice chlupatého německého porna, kde pupkatí fotři s příšernými kníry klátí zástupy tupých blonďatých osmnáctek? Na „Hotelu Inkontinental“ byla použita hned v úvodní titulní skladbě i druhé „FKK Zone“, v níž hostuje starý známý kumpán František Štorm (později se ale němčina vrací i v dalších písních). Oba songy jsou sice v pohodě a ve druhém jmenovaném zaujmou i rány humorně odkazující na bušení tympánu, jeden z charakteristických prvků Master’s Hammer, s nimiž jsou oba pánové samozřejmě neodmyslitelně spojeni. To hlavní se ale podle mě začne odehrávat až poté.
Za nejsilnější část „Hotelu Inkontinental“ považuji jeho „střed“, jenž v předstihu začíná již se třetí „Miserere“. Jak už název napovídá, Necrocock zde pěje o střevních potížích, které ještě nikdy nevypadaly tak lákavě jako teď v jeho podání. Jinak se jedná o pravděpodobně nejjasnější a nejrozvernější hitovku desky, jíž v tomhle ohledu mohou konkurovat snad už jenom „Nikdo tu není“ a „Exstirpace karunkuly“ – obojí rovněž povedené kousky. Speciální zmínku si ale zaslouží i „Dogging“ s jednou vokální linkou silně připomínající Annu K., gerontofilně-urinační odysea „Na školním záchodě“ (obsahuje jeden z nejzábavnějších textů na celém počinu) a samozřejmě také „Můj úd není v pořádku“, která kombinuje atmosférický přístup s textem o penisu. Poslední jmenovanou považuji společně s „Miserere“ a „Na školním záchodě“ za to nejlepší, co „Hotel Inkontinental“ nabízí.
Závěr desky už mě bohužel tolik neoslovuje. „Fly to Mandalay“ míchá perverzi s cestovatelskou tématikou, jež se na albech Kaviar Kavalier rovněž vyskytuje dost běžně. Tyhle cestovatelské songy mě ale vždycky berou nejméně, takže mě to nepřekvapuje. „Něco zlého se tu chystá“ se mi zase za tu dobu strašně ohrála. Určitá „vlezlost“ a sladkost samozřejmě k Necrocockovi patří a je žádoucí, ale to nutně neznamená, že to je vždycky bezchybné. Až finální „Zuzano“ opět spravuje náladu a s lehkostí dává dohromady všechny typické elementy Kaviar Kavalier – počínaje kombinací jemné elektroniky a rockového základu, přes lascivní nádech, až po Necrocockův úchylně-sametový vokál.
Většina písní na počinu ale svou kvalitu má a baví, přestože „Hotel Inkontinental“ celkově není tak hitovou plackou jako minulé „Musik aus Ordinationen“, jehož největší pecky („Das ist Necrocock mit legenderen Cock“, „Tomáš Kohout ten si mě získal, Tomáš Kohout ten si mě dal“) nevyženu z hlavy už do smrti. Což ale není chyba. V konečném důsledku je totiž nejdůležitější funkčnost desky jako celku a v tomto ohledu se „Hotel Inkontinental“ navzdory dvěma klopýtnutím v závěru nemá za co stydět.
