Archiv štítku: industrial rock

Aborym – Hostile

Aborym - Hostile

Země: Itálie
Žánr: industrial rock
Datum vydání: 12.2.2021
Label: Dead Seed Productions

Tracklist:
01. Disruption
02. Proper Use of Myself
03. Horizon Ignited
04. Stigmatized (Robotripping)
05. The End of a World
06. Wake Up. Rehab
07. Lava Bed Sahara
08. Radiophobia
09. Sleep
10. Nearly Incomplete
11. The Pursuit of Happiness
12. Harsh and Educational
13. Solve et coagula
14. Magical Smoke Screen

Hrací doba: 66:13

Odkazy:
web / facebook / twitter / bandcamp / bandcamp 2 / bandcamp 3

Zásluhy a význam pro subžánr industriálního black metalu už Aborym nikdo neodpáře a ani si nemyslím, že by kdokoliv chtěl něco takového dělat. První čtyři desky jsou nepochybně klasiky a smečka okolo Fabbana si jimi zajistila pevné místo v blackmetalových análech (nesmějte se, vždyť víte, že to s prdelí nemá nic společného).

S následujícími nahrávkami už to Aborym měli těžší, ale osobně si nemyslím, že už tady by to začalo jít s kapelou z kopce. Naopak si myslím, že „Psychogrotesque“ je v jistých ohledech nepochopený vrchol, experimentálnější a progresivnější záležitost a zároveň pravděpodobně nejambicióznější deska. Spíš bych řekl, že její odmítnutí plynulo z velké části ze zklamání posluchačů, že se Aborym pokusili někam posunout. Za mě se ale jedná o skvělou věc, osobně mám tuhle nahrávku dost rád a myslím si, že zůstala nedoceněná.

„Dirty“ už s laťkou šlo o něco níže, ale neřekl bych, že by šlo o nějaký provar, pořád to považuji za poměrně důstojný titul s jedovatou atmosférou a jedovatou obálkou. Z kopce to začalo jít až potom. Řekl bych, že kdyby nyní Aborym vydávali desky na úrovni „Dirty“, mohli bychom být ještě spokojeni.

Na „Shifting.Negative“ z roku 2017 se Fabban rozhodl posunout výrazně odlišným směrem. Zůstala sice nějaká návaznost na industriální sound, ale vymizel black metal. Aborym se pustili do industriálního metalu až industriálního rock inspirovaného primárně Nine Inch Nails a Ministry s momenty, které nechaly vzpomenout i na mainstreamovější jména.

No, rozhodně nešlo o dobrou volbu. Což o to, samotný posun ještě z podstaty nevadí, ale většina „Shifting.Negative“ prostě moc dobrá nebyla. S přivřenýma očima se tam nacházely tak dva použitelné songy a ani ty teda nebyly nic extra. Stále jsem přesvědčen o tom, že jsem album v dobové recenzi označil za těžké zklamání naprosto oprávněně. No, to jsem ještě netušil, co Fabban chystá dál…

„Shifting.Negative“ není dobré, ale pořád je ještě zlaté oproti tomu, co se děje na nejčerstvější nahrávce „Hostile“. Novinka totiž ukazuje, že „Shifting.Negative“ nebyl jednorázový úlet. Naopak, „Hostile“ pokračuje ještě mnohem dále a u spousty skladeb už nelze ani hovořit o metalu. Aborym zde hrají spíš industrial rock, který stojí za vyližprdel. Když občas zahrozí kytara, není to o nic lepší.

Mám skoro pocit, jako kdyby Fabbanovi totálně jeblo. Ne kvůli tomu, že chtěl Aborym posunout, ale kvůli tomu, jak špatné skladby na „Hostile“ jsou. Některé kousky podle mě jasně svědčí o ztrátě soudnosti, jejich poslech kurevsky bolí, protože se jedná o patetické uchcanosti, které bych si od Aborym ještě před pár lety nedokázal představit. Diplomacie stranou: „The End of a World“ nebo „Sleep“ jsou prostě mrdky jak bič a absolutně se kurva nedají poslouchat. „Horizon Ignited“, „Wake Up. Rehab“, „Radiophobia“ – nemlich to samé, tohle se nepovedlo ani za mák.

Aborym

Když se „Hostile“ uchýlí k takzvaným vypalovačkám, nebývá to zpravidla o nic lepší. Věci jako „Nearly Incomplete“, „Stigmatized (Robotripping)“ nebo „Harsh and Educational“ jsou trapas a nic jiného. Stejně bych mohl mluvit i o dalších písních, které jsem zde nezmínil, protože dobrého se na „Hostile“ nenachází prakticky nic. Když se budu hodně snažit a z úcty ke starší tvorbě budu mermomocí chtít najít aspoň nějaká pozitiva, tak snést se dá snad jedině finále „Disruption“ a hitový refrén „Proper Use of Myself“. Čímž neříkám, že tracky jako celek za něco stojí, protože nestojí.

Popravdě řečeno, „Hostile“ mi místy připadá tak příšerné, až jsem začal přemýšlet, jestli ze strany Fabbana nejde o pekelný trolling posluchačů black metalu. Smutné na tom je, že by se jednalo ještě o tu přijatelnější variantu. Jestli se totiž tohle zamýšlí jako seriózní muzika, tak… ty vole.

Pro desku jako „Hostile“ není žádná omluva a už vůbec ne v momentě, kdy pochází od kapely s tak dlouhou historií a tak dobrými alby z minulosti. Dno.


Kaviar Kavalier – Hotel Inkontinental

Kaviar Kavalier - Hotel Inkontinental

Země: Česká republika
Žánr: atmospheric industrial rock
Datum vydání: 1.11.2019
Label: selfrelease

Tracklist:
01. Hotel Inkontinental
02. FKK Zone
03. Miserere
04. Fotopast
05. Na školním záchodě
06. Nikdo tu není
07. Můj úd není v pořádku
08. Exstirpace karunkuly
09. Dogging
10. Fly to Mandalay
11. Něco zlého se tu chystá
12. Zuzano

Hrací doba: 47:52

Odkazy:
web / facebook / bandcamp / bandzone

K recenzi poskytl:
Kaviar Kavalier

Psát v roce 2020 něco objevného o Necrocockovi asi moc nejde, protože tenhle cápek nepochybně patří k legendárním figurkám domácí kytarové scény a s jeho jménem se musel setkat prakticky každý, kdo se k téhle muzice někdy nachomýtl jen o trochu víc než vůbec. To samé se dá říct i o jeho novém albu, když o něm hodláte psát s tak kurevským zpožděním jako já teď, což je ostatně mým běžným zvykem. Nic z toho ale neznamená, že by to snad nemělo stát za to, protože Necrocock a jeho tvorba si zde prostor nepochybně zaslouží. Tomáš Kohout je svéráz v tom nejlepším slova smyslu a na jeho muzice to lze slyšet dost jasně slyšet, protože byste těžko hledali někoho s podobným soundem a atmosférou.

Poslední roky Necrocock své posluchače zásoboval výhradně sólovými alby, jejichž tématické zaměření je vždy exkluzivní pro daný počin. Projekt Kaviar Kavalier má ovšem jasně dané zaměření prolínající se celou diskografií – mám tím samozřejmě na mysli perverznosti, sexuální praktiky až úchylky, obscénnosti a podobné laskominy. Od předešlého opěvování šlauchů na klystýr už nicméně uběhlo dost vody i moči. „Musik aus Ordinationen“ vyšlo v roce 2013 a od té doby zvládnul Necrocock pustit do světa hned tři konceptuální sólové počiny – „Hudbu z psychiatrických pavilonů“ (2015), „Houbařské album“ (2016) a „Křivoklátské martyrium“ (2018). Na další porci prasárniček byl tedy nejvyšší čas a s potěšením mohu říct – a vzhledem ke své nedisciplinovanosti v psaní recenzí to mám podložené i časovým odstupem –, že „Hotel Inkontinental“ na dřívější, v některých případech nesporně kultovní nahrávky Kaviar Kavalier navazuje důstojně.

Kaviar Kavalier a němčina k sobě patří stejně neodmyslitelně jako výrony semene k masovému bukkake. Ostatně v jakém jiném jazyce by se dala složit odpovídající poklona estetice chlupatého německého porna, kde pupkatí fotři s příšernými kníry klátí zástupy tupých blonďatých osmnáctek? Na „Hotelu Inkontinental“ byla použita hned v úvodní titulní skladbě i druhé „FKK Zone“, v níž hostuje starý známý kumpán František Štorm (později se ale němčina vrací i v dalších písních). Oba songy jsou sice v pohodě a ve druhém jmenovaném zaujmou i rány humorně odkazující na bušení tympánu, jeden z charakteristických prvků Master’s Hammer, s nimiž jsou oba pánové samozřejmě neodmyslitelně spojeni. To hlavní se ale podle mě začne odehrávat až poté.

Za nejsilnější část „Hotelu Inkontinental“ považuji jeho „střed“, jenž v předstihu začíná již se třetí „Miserere“. Jak už název napovídá, Necrocock zde pěje o střevních potížích, které ještě nikdy nevypadaly tak lákavě jako teď v jeho podání. Jinak se jedná o pravděpodobně nejjasnější a nejrozvernější hitovku desky, jíž v tomhle ohledu mohou konkurovat snad už jenom „Nikdo tu není“ a „Exstirpace karunkuly“ – obojí rovněž povedené kousky. Speciální zmínku si ale zaslouží i „Dogging“ s jednou vokální linkou silně připomínající Annu K., gerontofilně-urinační odysea „Na školním záchodě“ (obsahuje jeden z nejzábavnějších textů na celém počinu) a samozřejmě také „Můj úd není v pořádku“, která kombinuje atmosférický přístup s textem o penisu. Poslední jmenovanou považuji společně s „Miserere“ a „Na školním záchodě“ za to nejlepší, co „Hotel Inkontinental“ nabízí.

Kaviar Kavalier

Závěr desky už mě bohužel tolik neoslovuje. „Fly to Mandalay“ míchá perverzi s cestovatelskou tématikou, jež se na albech Kaviar Kavalier rovněž vyskytuje dost běžně. Tyhle cestovatelské songy mě ale vždycky berou nejméně, takže mě to nepřekvapuje. „Něco zlého se tu chystá“ se mi zase za tu dobu strašně ohrála. Určitá „vlezlost“ a sladkost samozřejmě k Necrocockovi patří a je žádoucí, ale to nutně neznamená, že to je vždycky bezchybné. Až finální „Zuzano“ opět spravuje náladu a s lehkostí dává dohromady všechny typické elementy Kaviar Kavalier – počínaje kombinací jemné elektroniky a rockového základu, přes lascivní nádech, až po Necrocockův úchylně-sametový vokál.

Většina písní na počinu ale svou kvalitu má a baví, přestože „Hotel Inkontinental“ celkově není tak hitovou plackou jako minulé „Musik aus Ordinationen“, jehož největší pecky („Das ist Necrocock mit legenderen Cock“, „Tomáš Kohout ten si mě získal, Tomáš Kohout ten si mě dal“) nevyženu z hlavy už do smrti. Což ale není chyba. V konečném důsledku je totiž nejdůležitější funkčnost desky jako celku a v tomto ohledu se „Hotel Inkontinental“ navzdory dvěma klopýtnutím v závěru nemá za co stydět.


Daughters – You Won’t Get What You Want

Daughters - You Won't Get What You Want

Země: USA
Žánr: noise rock / industrial rock
Datum vydání: 26.10.2018
Label: Ipecac Recordings

Tracklist:
01. City Song
02. Long Road No Turns
03. Satan in the Wait
04. The Flammable Man
05. The Lords Song
06. Less Sex
07. Daughter
08. The Reason They Hate Me
09. Ocean Song
10. Guest House

Hrací doba: 48:40

Odkazy:
facebook / twitter / bandcamp

K recenzi poskytl:
Rarely Unable PR

Rozpady kapel bývají všelijaké, avšak v případě Daughters je to skutečně bizarní situace. Když se roku 2009 chystalo třetí album, eponymní „Daughters“, rozkmotřili se kytarista Nick Sadler se zpěvákem Alexisem Marshallem, což vedlo k odchodu Marshalla. To je ještě taková klasika. Sadler pokračoval v nahrávání, ale Marshall se nechal slyšet, že se do kapely vrátí, když zbytek členů Sadlera vyhodí. To už se naštval i basák Samuel M. Walker a zdrhnul taky. Marshall tak s bubeníkem Jonem Syversonem kapelu založili „znovu“ a chtěli, aby se SadlerWalkerem vrátili, ale to už byla tak absurdní situace, že se snad nikdo nemůže divit, že to nedopadlo.

Ale jako by snad tento příběh reflektoval chaos, který Daughters provází odjakživa. Ať už se to týká jejich osobních vztahů, vystupování nebo hudby samotné, těžko v tom hledat nějakou logiku či pečlivé naplánování budoucích kroků. Koncept se udává vždy až během procesu. Daughters jsou v každém ohledu absolutní punk a otevřeně říkají, že komu se to nelíbí, ať si prdel políbí. Jestli ti během koncertu nachčijou do boty, pozvrací tě v první řadě, nebo zcela opačně zůstanou otočeni zády a na žádné extravagantnosti nepřijde, nezbývá než se s tím smířit. Už z jejich desek je jasné, že očekávat od této kapely cokoliv je zbytečné, jelikož veškeré domněnky budou zcela liché.

Daughters byli založeni v roce 2002 v Providence, státu Rhode Island. Hned následující rok vydali svůj dlouhohrající debut s názvem „Canada Songs“, což byl desetiminutový mathcorový výplach s nevergreeny jako „I Slept With the Daughters and All I Got Was This Lousy Song Written About Me“ nebo „Pants, Meet Shit“. Toto maniakální dílo se jim podařilo za další tři roky obohatit o noisové a artové vlivy, a název „Hell Songs“ je pro další studiovku víc než trefný. Stopáž dosáhla oproti prvotině dvojnásobného času, Daughters byli ještě odvážnější a jejich kultovní status začal nabírat jasnějších kontur. Co následovalo dále, jsem popsal v prvním odstavci a právě několikaletá pauza okolo vydání třetí placky „Daughters“ pomohla kultovní status umocnit, kdy byl již každý dávno smířený s tím, že se jedná o jejich labutí píseň.

Přestože se i po třech albech stále jednalo o podzemní kapelu bez jakýchkoliv ambic na oslovení širšího publika, první singly z nové desky „You Won’t Get What You Want“ sklidily docela silný ohlas napříč spektrem. Já je zachytil náhodou díky kanálu vydavatelství Ipecac Recordings a první poslech skladby „Satan in the Wait“ byla láska na první pohled. Stylově jsou Daughters zase někde jinde. K noise rocku z předchozí placky přibylo hodně industrialu, post-hardcoru a dalších žánrů. Zkráceně řečeno celá nahrávka působí opět ambicióznějším dojmem, kdy se nebojí experimentovat se zvukem, aranžemi ani strukturou kompozicí. Po pečlivém naposlouchání rozklíčujete různé detaily, například příbuznost začátku desky s jejím závěrem a další podobné konotace, které výsledný dojem zintenzivňují a utváří dílo ještě komplexnější a nebývale promyšlené.

Daughters

První ukázka „Satan in the Wait“ mě dostala projevem Marshalla, který zde spíš než zpívá (na prvních deskách měl nejblíže ke screamu), tak naléhavě káže, jako když před posledním soudem, kde se tísnivou náladu snaží nabourávat gotické klávesy prostupující skrze temnotu. Text pojednává o nárůstu extrémismu ve světě, začínající proměnou myšlení jednotlivce a končící proměnou celé společenské skupiny. Podobně skličující a účinný je i zbytek desky. Můžete tu slyšet vlivy Killing Joke, jinde zase Nicka Cavea, The Jesus Lizard, Swans a další. Je to nahrávka hodně bohatá a neustále něčím překvapující, ať už jde o texty, atmosféru, strukturu, hudební postupy, je tu stále co objevovat.

Variabilitu skladeb na „You Won’t Get What You Want“ mohu ukázat krátkým popisem ostatního materiálu. Pro industriálně noisový výplach si můžete dojít k „The Flammable Man“ nebo mechanicky přímočaré a až děsivě chytlavé „The Reason They Hate Me“. Temný filmový zážitek nabízí bluesově znějící „Less Sex“, soundtrackem k apokalypse pak může být „City Song“ nebo závěrečná „Guest House“, noční můrou stále sílící tlak a zneklidňující elektronika v „Long Road No Turns“ a divokost pak ztělesňuje „The Lords Song“. Je úplně jedno v jakém hudebním stylu nebo subkultuře se kdo pohybuje; každý, kdo si libuje v odvážné hudbě, si tu zkrátka najde něco svého.

Daughters stvořili opus, jenž jejich příběh geniálně dokresluje. Cesta, kterou ušli, je obdivuhodná. Z původně nekontrolovatelného bordelu vyrostli v pravý art, umění, přitom zůstali věrni svému původnímu přesvědčení, takže přestože znějí úplně jinak, je z toho cítit ta prvotní punková myšlenka dělat si věci po svém. Nezbývá než závěrem poděkovat Andymu Lowovi, který upekl usmíření mezi Marshallem a Sadlerem, a my tak dnes můžeme poslouchat dílo, jakým „You Won’t Get What You Want“ je.


Shining – Animal

Shining - Animal

Země: Norsko
Žánr: alternative / industrial rock
Datum vydání: 19.10.2018
Label: Spinefarm Records

Tracklist:
01. Take Me
02. Animal
03. My Church
04. Fight Song
05. When the Lights Go Out
06. Smash It Up!
07. When I’m Gone
08. Everything Dies
09. End
10. Hole in the Sky

Hrací doba: 35:31

Odkazy:
web / facebook / twitter

O norských Shining se toho v období vydání stěžejního alba „Blackjazz“ namluvilo spoustu. Tohle experimentální dílo si rozhodně zasloužilo veškerý ten humbuk okolo. Však taky takhle unikátní věc plnou nesourodých žánrových prolnutí a nápadů neslyšíte každý den. Sklidili tak ovoce za veškerou předchozí snahu a zejména odvahu zkoušet nové věci a nebát se v podstatě kompletně změnit svůj žánr, kdy začínali jako čistě jazzová kapela.

Až na třetím albu „In the Kingdom of Kitsch You Will Be a Monster“ zahrnuli do své hudby také prvky rocku, no a na následujícím „Grindstone“ už to začínalo chytat bláznivé kontury avantgardně elektronického jazz-metalového cosi, co vyvrcholilo na zmiňovaném „Blackjazz“. Zřejmě si uvědomili svůj vrchol, či nevěděli, kam dál by se v tomto ranku mohli pohnout, a tak k překvapení mnoha fanoušků zvolili na dalších dvou deskách poklidnější cestu industriálního metalu. Saxofon i občasné dovádění zůstalo, ale v porovnání s předchozí tvorbou to bylo nic. Přesto se minimálně „One One One“ dá docela v pohodě poslouchat a třeba já vzal tuhle změnu jako logickou a vlastně v souladu s dosavadním vývojem Shining. Bohužel, tady měl ten vývoj asi skončit…

Nyní máme na stole novou placku „Animal“, no a nebudu chodit zbytečně okolo horké kaše: „Animal“ je kapitální sračka. Jiné pojmenování pro to neexistuje. Nejenomže je to příšerné hudebně, ale zároveň se to příčí všemu co doposud Shining udělali. Lidé si je oblíbili pro svou originalitu, pro neustále vymýšlení něčeho nového, pro neotřelé zakomponování saxofonu, ale všechno tohle je na „Animal“ dokonale pohřbeno. „Animal“ je vlastně úplný opak jejich ostatních nahrávek. Opravdu nevím, kdo má toto album poslouchat, protože fanouška Shining to musí bytostně urážet. Jedině snad fanoušek schizofrenik, který si jeden den libuje v unikátních kompozicích a další den je schopen si užívat odrhovačky s debilními texty a slizkými refrény s absolutně nulovou invencí, tak ten jo.

Vypadá to tak, že si Jørgen Munkeby a spol. udělali album pro sebe. Na tom by asi nebylo nic špatného, ale hodili tím přes palubu všechny svoje příznivce a svou unikátnost zadupali hluboko do země. Nebo si snad myslí, že tímto osloví nové fanoušky? A opravdu musí cílit zrovna na příznivce hoven typu Five Finger Death Punch nebo Nickelback? Je to prostě výsměch do tváře a nejlepší bude na tuhle diskotéku zapomenout. To, že se chystá průser, se dalo vytušit už z prvních promo fotek a celkového nového vizuálu kapely, která se nyní stylizuje do jakýchsi futuristických disco floutků.

Hlavní ale byly první ukázky, které mohly být pro leckoho šokem. Poznávací znamení jsou ta tam, takže první, co člověk udělá, je opětovné překontrolování, jestli se opravdu jedná o ty Shining. Saxofon už tu není, namísto toho se rozmohly klávesové party. Kolovrátkovým způsobem podkreslují skladby a právě tím prvním, co slyšíte po zapnutí „Animal“, je klávesový motiv, který jako když vypadne z osmdesátek. Dále je tu kladen důraz na kytarové riffy, které skladbu vždy nějak rozehrají, zajistí její kostru a přes veskrze zbytečné sloky spějí k refrénu, na jejichž hitovost a chytlavost se tu cílí předně. Takhle prosté „Animal“ je, líbivé vyprodukované nic. O nějakých zajímavých nápadech nemůže být řeč.

Shining

Ve své celé délce jsem zvládnul „Animal“ přehrát všehovšudy čtyřikrát, a přestože má relativně krátkou hrací dobu, bylo to nekonečné utrpení. Jak se Munkeby pitvoří, jak se snaží ze všeho tahat hity, jak to celé tahá za uši, jak je u toho člověku trapně, jak je mu na blití z tý nechutný prvoplánovosti, americkému rockovému střednímu proudu vlastní, za to všechno si zaslouží noví Shining jen to nejhorší hodnocení.

Těžko uvěřit, že desky „Blackjazz“ a „Animal“ pocházejí od stejné kapely. Tohle se hrubě nepovedlo a docela mě zajímá, jak to s Shining zamává. Kdyby zachovali něco málo alespoň z minulých dvou desek, alespoň ten saxofon kurva, poslouchalo by se to lépe, ale o takovouhle žánrovou změnu snad nikdo nestál. Doporučení je jasné – ruce pryč.


H E X – H E X

H E X - H E X

Země: Švýcarsko
Žánr: industrial / post-rock / darkwave
Datum vydání: 25.5.2018
Label: Hummus Records

Tracklist:
01. Metaheaven
02. Collider
03. Process
04. Highrise

Hrací doba: 35:00

Odkazy:
web / facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Dewar PR

Jsme a i navzdory jistým výstřelkům v jistých obdobích jsme vždy byli stránkou především o metalové muzice. Navzdory jednoznačnému hlavnímu směřování sem ovšem pevně patří i hudba mimo mantinely tvrdých kytarových riffů, protože poslouchat celý život pouze jeden žánr může jenom debil (sorry, jestli jsem teď někoho urazil, ale je to tak, rozšiřte si obzory).

Čím méně hudby mimo metalové hranice tu ovšem recenzujeme, tím větší je radost, když zde mohu představit něco trochu jiného a zároveň mimořádně zajímavého. Jako třeba právě H E X. Pokud se rádi necháváte překvapit a chcete toho o albu, na jehož poslech se právě chystáte, vědět v ideálním případě co nejméně, pak v tomto místě můžete přestat číst. Plně vám totiž bude stačit sdělení, že tohle za slyšení rozhodně stojí a že byste ochutnávku neměli příliš odkládat. Kdybyste si totiž bezejmenný debut H E X nechali uniknout, o dost byste přišli.

H E X pocházejí ze švýcarské Ženevy a jejich sestava čítá celkem pět lidí. Upřímně nemám tušení, zdali dotyční někde před H E X hráli a případně kde, ale tipnul bych si, že nejspíš ano, protože takhle silné věci začínající hudebníci většinou nevydávají. Nebojím se totiž prohlásit, že v případě tohoto selftitled debutu se bavíme o jedné z nejpůsobivějších nahrávek, na jaké jsem v letošním roce zatím narazil!

Vezměme to ale popořadě. Co že je tenhle švýcarský zázrak vůbec zač? H E X produkují krásně neuchopitelný žánrový mix, který zajisté potěší všechny eklektiky mezi vámi. Na desce, kterou jen tak mimochodem zdobí také jednoduchá, leč vysoce povedená grafika s „Metropolis“-feelingem, najdete rock, industrial, darkwave, post i prog. A klidně by se těch nálepek dalo vymyslet i vícero. Pokud by někdo hovořil o avantgardě nebo psychedelických náladách, rozhodně bych ho chápal, protože i takové momenty, na něž by se daly napasovat právě zmíněné pojmy, se na albu najdou.

Nejdůležitější ovšem je, že Švýcaři danou plejádu vlivů dokázali spojit jeden fungující, přirozený a organicky působící celek. Neřekl bych, že si H E X berou tohle a tamto a obracejí styly v každé další pasáži. Hranice mezi všemi jmenovanými žánry a přístupy se na jejich prvotině rozmazávají a vše se pojí do vyššího nadžánru, jenž zní nevšedně a neobyčejně, má obrovské charisma a vlastní unikum. Určitě by se daly nalézt formace, s nimiž má produkce H E X určité společné elementy nebo k nimž se blíží, o tom samozřejmě žádná, přesto výsledek působí dost osobitě.

HEX

Deska stojí na čtyřech skladbách delšího rázu, snad jedině s výjimkou druhé „Collider“, jejíchž šest minut lze ještě považovat za standardní hrací dobu. Nicméně i ona se stejně jako zbylé kompozice může pochlubit podmanivou atmosférou, která napříč písní postupně houstne a fantasticky graduje ke strhujícím závěrům. Což ale neznamená, že celé songy jsou jen čekáním na finále, protože v případě „H E X“ je cesta stejně okouzlující jako cíl, respektive cíl je zde třešničkou na dortu extra výživné cestě.

O moc víc snad není třeba říkat. Tohle je jednoduše excelentní záležitost, a pokud jsou vám hudební kvality milejší než žánrový purismus (ať už jakéhokoliv žánru), debut H E X byste minout rozhodně neměli. Veliké doporučení.


Marilyn Manson – Heaven Upside Down

Marilyn Manson - Heaven Upside Down

Země: USA
Žánr: industrial rock
Datum vydání: 6.10.2017
Label: Loma Vista Recordings

Tracklist:
01. Revelation #12
02. Tattooed in Reverse
03. WE KNOW WHERE YOU FUCKING LIVE
04. SAY10
05. KILL4ME
06. Saturnalia
07. JE$U$ CRI$I$
08. Blood Honey
09. Heaven Upside Down
10. Threats of Romance

Hrací doba: 47:33

Odkazy:
web / facebook / twitter

Brian Hugh Warner alias Marilyn Manson je dost možná nejmetalovější popová superstar posledních dvou desetiletí. Slovíčkem popová nenarážím na skutečnost, že by byla Mansonova hudba jakkoli měkká, o to tu vůbec nejde. Jde mi spíše o to, že Manson samotný (tedy Brian Warner, nikoli entita složená z více hudebníků známá jako Marilyn Manson) se vždy staral spíše o prezentaci a hudbu nechával na ostatních. Těžko mu to však zazlívat, dovedl prorazit s ostrým rockem a provokativními myšlenkami v oblastech, kde obvykle vládne šeď a konformita.

Po nabitých devadesátých a raně nultých letech se však, jak je známo, k Mansonovi štěstí otočilo zády, výsledkem čehož byla řada naprosto nepovedených nahrávek a snad jen díky své všudypřítomnosti tak Manson neupadl do úplného zapomnění. O to překvapivější pak byla předloňská deska „The Pale Emperor“, která možná nebyla návratem do vrcholné formy, ovšem byla dost dobrá na to, abych se hudbou amerického excentrika zase jednou doopravdy nadchnul. Stejně jako letošní „Heaven Upside Down“ ji složil Tyler Bates a tak by se dalo předpokládat, že půjde o alba co se kvality týče víceméně srovnatelná. Bohužel opak je pravdou a „Heaven Upside Down“ kouká svému staršímu bratříčkovi na záda z velké vzdálenosti.

Ona změna je zřetelná hned od úplného začátku. Jednou z nejvýraznějších silných stránek „The Pale Emperor“ byla jeho dospělost. Manson jako by si na něm uvědomil, že nemusí nutně šokovat každou vteřinou své hudby a že méně je někdy více. V jistém ohledu tak šlo o téměř konvenční rockové album, na nějž Mansonův uřvaný chráplák výborně zapadl. „Heaven Upside Down“ se vrací hned o několik kroků nazpět a na sto honů z něj čiší snaha posluchače zaskočit. Skladby ztratily alespoň část své předchozí rafinovanosti a vrátily se k ostrosti prvních desek, ale tentokrát již bez oněch skvělých riffů a autentičnosti. Navíc se na „Heaven Upside Down“ dostalo i úsilí o hudební originalitu, které, v případě lepších skladatelů vždy ceněné, udělalo z řady Mansonových alb neposlouchatelné škváry. Jinými slovy, na „Heaven Upside Down“ se hlava nehlava mísí vše špatné a jen trochu toho dobrého z Mansonovy dlouhé kariéry.

Rád bych vypíchl několik lepších skladeb, seznam však bude bohužel krátký. „Tatooed in Reverse“ patří mezi nejlepší kousky díky kombinaci Mansonova chytlavého zpěvu ve slokách i refrénech a dobře odsypající rytmiky. „KILL4ME“ je vlastně přiostřená taneční skladba a to je poloha, která Mansonovi sluší překvapivě hodně. Titulní skladba je na poměry desky nezvykle rozvážná a asi nejvíce připomíná klasickým rockem načichlé minulé album. Tím výčet vyložených pochval však končí.

Manson učinil nešťastné rozhodnutí, když na úvod umístil nezajímavou „Revalation #12“, která se sice snaží album nakopnout, ale možná i díky absenci výraznějšího motivu a alespoň náznaku zajímavých riffů se jí to vůbec nedaří. „WE KNOW WHERE YOU FUCKING LIVE“ představuje jeden z těch nešťastných momentů, kdy nevíte, zda posloucháte umělce samotného, nebo někoho, kdo se jej snaží parodovat, zatímco „SAY10“ z bahna vytahuje jen chytlavý refrén, ovšem mimo něj nedovede skladba nabídnout vůbec nic zajímavého. Rozpolcený jsem ohledně „JE$U$ CRI$I$“, jež je sice skladatelsky zajímavá a opravdu odvážná (byť se stále nedovedu rozhodnou, zda v dobrém smyslu), vše ovšem pro mě naprosto kazí až nadpozemsky stupidní text. Zbytek alba je pak bohužel úplně nevýrazný, což nejlépe symbolizuje osmiminutová „Saturnalia“, která by měla problém utáhnout i poloviční stopáž.

Marilyn Manson

Problém není ani tak v tom, že by se Manson nesnažil dostatečně, on se totiž snaží až moc. Rád by šokoval a i v téměř padesáti letech by chtěl překypovat mladickou zuřivostí. Skladatelsky k tomu má blíže než na většině alb v třetím tisíciletí, „Heaven Upside Down“ rozhodně není tak komicky špatné jako někteří jeho předchůdci, jenže selhává na jiných frontách. Texty jsou možná nejslabší stránkou nahrávky a vlastně je škoda, že si na psaní textů Manson nesežene někoho talentovanějšího. Mám však problém i se zpěvem. Přestože jsem Mansonův hlas měl vždycky rád, na „Heaven Upside Down“ působí chvílemi jako naštvaný školák, který se vzteká protože ho rodiče nutí vynést odpadky, což snad nemůže vystrašit ani posluchače rádia Impuls. Proto bych chtěl Brianu Warnerovi popřát, aby konečně dospěl. Má dobrou kapelu, hromadu posluchačů a zpívat také umí. To se jen tak někomu nepoštěstí a byla by škoda, kdyby takovou příležitost promrhal křečovitou snahou působit jako nekonformní drsňák, který se neplánuje ve zdraví dožít třicítky.


Grausame Töchter – Vagina Dentata

Grausame Töchter - Vagina Dentata

Země: Německo
Žánr: EBM / electro / industrial rock
Datum vydání: 6.5.2016
Label: Scanner

Tracklist:
01. Vagina dentata
02. Liebe will Beweise
03. Ich liebe meine Vagina
04. Wie eine Krake
05. Annika ist tot
06. Tor zur Hölle
07. Los, Schlampe, ficken geht immer!
08. Die ganze Welt ist ein Zirkus
09. Fleisch für die Hyänen
10. Nordsee-Tango
11. Fette Katzen
12. Angst entstellt den Menschen
13. Perverse Mädchen
14. Sisyphos will vögeln
15. Vagina Dentata (Xotox Remix)

Hrací doba: 55:50

Odkazy:
web / facebook / twitter

Nevím, kolikrát jsem tu už psal, že jsou mi strašně sympatické kapely, které jsou nějakým způsobem ujeté a nenormální. A tím fakt nemyslím, že si někdo flákne na obal alba pentagram, to je píču rebelie a vyděsí to leda tak vaši babičku, možná ani tu ne, protože dnes jsou už i ty babičky docela otrlé. Mám tím na mysli skupiny, jež se toho vážně nebojí a jdou ve své prezentaci o kousek dál než ostatní. Jako třeba Grausame Töchter.

Neříkám, že jsem ten úplně největší znalec hudebních úchylností pod sluncem, ale pár vypečených kultů, z nichž bych se každý správný moralista opotil až na řitním věnci, přece jenom znám. Nicméně si nevzpomínám na někoho, kdo by v hudbě dotáhnul image zvrhlého sexu, nahoty, fetiše, latexu, bondage, s/m a podobných lahůdek na takovou úroveň jako právě Grausame Töchter. Však mi ukažte nějakou další skupiny, kde se holky každý koncert promenují nahé po pódiu, típají o sebe cigára a navrch vás třeba ještě pochčijou. Napadají mě leda tak dávno nefungující Rockbitch. Ty však přece jen působily v době, kdy po světě neběhalo tolik puritánských kokotů, které uráží úplně všechno, co má takovou drzost, že to jen malinko vybočuje z normálu svázaného takzvanou politickou korektností. Ale takové mají skupiny jako Grausame Töchter těžce u prdele a je to tak správně.

Na Grausame Töchter je ovšem skvělá jedna věc. Tahle formace nestojí za pozornost jen proto, že můžete jít na koncert očumovat kozy hudebnic. Ono je to totiž opravdu hodně dobré i po hudební stránce. A právě to je také ten důvod, proč Grausame Töchter nelze brát jen jako nějakou lacinou snahu o zviditelnění, „attention whoring“ nebo samoúčelně šokující exhibicionismus. Naopak je s nimi nutno počítat jako se seriózní kapelou, byť bezesporu nadstandardně dekadentní, protože Aranea Peel a její komando subinek hudebně ponižují velkou část konkurence, jež na první pohled může budit větší důvěru.

No, a aby toho náhodou nebylo málo, tak Grausame Töchter mají i poměrně netradiční a svojský sound, jaký prostě poznáte, a zatím jdou po hudební stránce pořád nahoru. Minulé „Glaube Liebe Hoffnung“ bylo dosavadním vrcholem jejich tvorby. Bylo docela těžce stravitelné a vzpomínám si, že mi trvalo dost dlouho, než jsem se do toho zažral, ale – jakkoliv to může znít jako to největší klišé – o to trvanlivější a lepší to pak je, ta deska mě baví dodnes. To bylo do určitě míry dáno i lehce avantgardnějším hávem, o nějž se mimo jiné staralo třeba znásilňované cello.

Oproti tomu „Vagina Dentata“ je v tomto ohledu docela jiná, vlastně působí přesně opačně. Aniž by Grausame Töchter opustily svůj charakteristický zvuk, je novinka mnohem přímočařejší a „in-your-face“, je drzejší a punkovější. Člověk se chytá hned na prvním poslechu, poněvadž tentokrát jde o album natřískané hity. Ale pozor – „Vagina Dentata“ v žádném případě není hloupá deska. Nic takového jsem ani omylem nechtěl naznačovat. Jen je jiná, přičemž si stále dokázala uchovat vše, kvůli čemu si člověk Grausame Töchter oblíbil v minulosti. Dekadentní atmosférou počínaje, expresivními vokály vrchní dominy a jejích služebných konče.

Ona proměna ve velké míře jistě souvisí i s tím, že tentokrát se na desce neobjevuje cello, na jehož místo nastoupila kytara. Ta má mnohde až rockový sound, což se šlapavými beaty a uvřískaným zpěvem dává dohromady pěkně drzou kombinaci, nad níž pak Grausame Töchter staví nejen poetiku sexuálního fetiše, ale i spoustu dalších hudebních nápadů, skvělých nápadů a zvrhlých klávesových rejstříků. „Vagina Dentata“ je deska, na níž se vedle hubatého electro-punku uživí jak synthpopové motivy, tak i třeba věci jako cirkusácká „Die ganze Welt ist ein Zirkus“ nebo „Nordsee-Tango“.

Vzhledem k tomu, že z přítomné patnáctky skladeb bych si odpustil snad jen „Perverse Mädchen“, což je už moc velká odrhovačka (jakkoliv to není taková tragédie, aby se to nedalo přežít), a finální remix titulního tracku, tak si nejsem úplně jistý, jestli má vůbec cenu bavit se o nějakých vrcholech. Ale abyste neřekli, že jsem si to ulehčil až příliš, pár kousků, na něž se během poslechu echt těším, bych přece jen zmínil. Mezi takové řadím třeba hutnou „Liebe will Beweise“, našlapanou dvojici „Tor zur Hölle“ a „Los, Schlampe, ficken geht immer!“, „Angst entstellt den Menschen“ s výtečnými melodiemi či možná až nečekaně zpěvnou „Ich liebe meine Vagina“ (mimochodem, všímáte si těch krásných názvů písniček?). Anebo třeba trochu noirovou „Wie eine Krake“ s excelentním refrénem nebo „Annika ist tot“ nebo „Fleisch für die Hyänen“. Je to prostě super celé.

Varathron

Myslím, že z dosavadního průběhu recenze je asi zřejmé, že mě „Vagina Dentata“ hodně baví. Pokud bych si musel vybrat, pak bych v současné chvíli asi přece jen o něco málo upřednostnil „Glaube Liebe Hoffnung“, které mi díky své těžkosti a avantgardnosti sedělo ještě víc, ale nutno dodat, že je to skutečně jen o chlup a že i novinka je skvělá a obsahuje množství povedených písní, jež mě jen tak neomrzí. Naprostá spokojenost.


Mortiis – The Great Deceiver

Mortiis - The Great Deceiver

Země: Norsko
Žánr: industrial rock
Datum vydání: 4.3.2016
Label: Omnipresence

Tracklist:
01. The Great Leap
02. The Ugly Truth
03. Doppelganger
04. Demons Are Back
05. Hard to Believe
06. Bleed Like You
07. Road to Ruin
08. Scalding the Burnt
09. The Shining Lamp of God
10. Sins of Mine
11. Feed the Greed
12. Too Little Too Late

Hrací doba: 56:42

Odkazy:
web / facebook / twitter

Mortiis rozhodně patří k té sortě muzikantů, u nichž si nejde stěžovat na to, že by po celou svou kariéru drhnuli to samé dokola, že by vymysleli jen jednu písničku a zbytek už byl její kopírka, jako to kolikrát dělají jiní střelci. Naopak, tenhle norský troll (a tím myslím tohohle trolla, nikoliv tohohle trolla) si v průběhu let prošel hned několika razantními změnami stylu.

90. léta, zpětně označovaná jako první éra, se nesla v ambientním duchu a přesně tohle období je v Mortiisově tvorbě moje nejoblíbenější. Je fakt, že s výjimkou „The Stargate“, které přišlo s bohatším nástrojovým obsazením a opustilo dvouskladbový koncept, jsou si ta alba podobná jak vejce vejci, ale ta atmosféra je dodnes parádní, a když jsem si ony nahrávky nedávno kvůli téhle recenzi po delším čase opět připomínal, vážně jsem si jejich poslech užil.

Ve své druhé éře pak Mortiis zamířil do synthpopu řízlého darkwave, výsledkem čehož byla deska „The Smell of Rain“ – opětovně výtečná, se spoustou skvělých hitů. I tenhle počin dle mého skromného názoru zkoušku časem přežil, i dnes má co říct a člověk se u něj baví. Popravdě řečeno mi přijde docela škoda, že Mortiis nakonec vydal jen jedno takové album, protože víc věcí v tomhle stylu – a samozřejmě i téhle kvalitě – bych si já osobně tedy líbit nechal.

Trochu problém mám ovšem s érou číslo tři, v níž troll skočil do industriálního rocku – ten problém tkví v tom, že ambientní Mortiis i synthpopový Mortiis mi byli mnohem blíže než industriální Mortiis. Jistě, i toto období přineslo několik solidních hitovek, ale třeba „The Grudge“ z roku 2004, tedy první počin v tomhle duchu, mi přijde zbytečně přeceňovaný, a když už něco z téhle éry, tak radši sáhnu po „Perfectly Defect“, které vyšlo v roce 2010 jako bezplatný download, kde se přece jen nacházely dle mého názoru zajímavější tracky.

Po vydání „Perfectly Defect“ se však Håvard Ellefsen – jak se Mortiis jmenuje občanským jménem – a jeho kapela odmlčeli. Poslední roky troll své fanoušky zásoboval leda tak fotkami na Facebooku, ale žádné koncerty natožpak nahrávky se nekonaly. Bylo to až v někdy v půlce loňského roku, kdy se konečně začaly lámat ledy a vydání novinky „The Great Deceiver“ se začalo blížit. A jak její obal, tak i obaly singlů napovídaly, že se Mortiis bude chtít vydat do dalšího období své kariéry – pozorným fanouškům totiž neuniklo malinké „Era 0“ pod logem skupiny.

Bohužel však musím říct, že označovat „The Great Deceiver“ jako novou éru je ze strany Mortiise skoro až klamavá reklama. Nečekejte žádnou, ale vůbec žádnou změnu oproti „The Grudge“ a „Perfectly Defect“Mortiis a jeho parta stále jedou na industriálně rockové vlně jako posledně a předposledně. Ale to není žádné velké překvapení, které by přišlo s prvním poslechem „The Great Deceiver“, ono si stačilo pustit libovolný ze dvou dříve vypuštěných singlů „Doppelganger“„The Shining Lamp of God“, jejichž sound jasně křičel, že tentokrát na žádné žánrové veletoče nedojde…

Může to znít jako to největší klišé, ale opravdu se mi chce prohlásit, že pokud se vám „The Grudge“ a „Perfectly Defect“ zamlouvalo, jistě se vám bude líbit i „The Great Deceiver“, a pokud naopak máte s industriálním Mortiisem podobný problém jako já, pak novinka nemá šanci na tomto názoru změnit zhola nic. Já vím, že je tohle jedna z nejobehranějších berliček v recenzích, ale vzhledem k tomu, jak „The Great Deceiver“ zní, to jednoduše do puntíku platí.

Ačkoliv jsem už nejednou prohlásil, že mám s industriálně rockovým Mortiisem trochu problém, rozhodně jsem to nemyslel tak, že by to byla nějaká sračka. Když totiž pominu, že ta starší tvorba je působivější, tak i ta Ellefsenova současná podoba jde vlastně v pohodě poslouchat. Zejména tehdy, kdy troll na posluchače vybalí chytlavé hity, na jejichž energii to prostě utáhne, a tudíž i zabaví. Hned první na ráně jsou v tomto ohledu oba singly „Doppelganger“ a „The Shining Lamp of God“, které byly zvoleny velice vhodně – jejich refrény člověku utkví v hlavě a hned od prvního poslechu to šlape přímo ďábelsky. Nejsou ovšem jediné, protože do takové sorty by šly jistě zařadit i šlapavá „Demons Are Back“, závěrečná „Too Little Too Late“ s jedním cool motivem nebo „Feed the Greed“ s výbušným refrénem… a nakonec i úvodní „The Great Leap“ se dá, byť není žádným velkým zázrakem, ale urve to na nabuzeném tempu a na razanci, s níž hned na začátku na posluchače vletí.

Mortiis

Trochu horší je však to, že se na „The Great Deceiver“ nachází i několik tracků, které jsou… no, nechoďme kolem horké kaše, jsou to prostě regulérní odrhovačky. A tím mám na mysli především otravnou „The Ugly Truth“ (ten její riff je fakt tak tupý, až to mlátí dveřma, sorry) nebo halekačka „Scalding the Burnt“. Tak napůl pak fungují i pokusy o osvěžení desky. Zatímco potemnělá „Road to Ruin“ je v pohodě, takovou „Hard to Believe“ už spíš jen přečkávám a „Sins of Mine“ pak férově nudí.

Z toho, co jsem až doposud napovídal, že vám asi jasné, že z „The Great Deceiver“ rozhodně nejsem odvařený. Poslechnout se to dá, ale onu nadčasovost, jakou staré ambientní desky nepostrádají, už Mortiis ztratil – vyměnil ji za možnost živého hraní, pro které je současná tvorba dělaná. Nebudeme si nic nalhávat – spíš než ke scéně, z níž Mortiis vzešel (přece jen nezapomínejme, že hrával v Emperor!), má dnes blíž k testosteronovému electro rock/metalu ze Severní Ameriky. Spíš než příznivcům desek „Ånden som gjorde opprør“, „Født til å herske“ a „Keiser av en dimension ukjent“ je „The Great Deceiver“ určeno lidem, kteří slyší na jména jako dejme tomu Powerman 5000, Black Light Burns nebo Emigrate. To nemusí být nutně špatně, určitě se najdou lidi, jimž se to bude líbit víc než ambientní minimalismus nebo synthpopová vzdušnost, ale to už si musíte rozhodnout sami.


Oomph! – XXV

Oomph! – XXV
Země: Německo
Žánr: industrial rock
Datum vydání: 31.7.2015
Label: Universal Music Group

Tracklist:
01. Dein Retter
02. Alles aus Liebe
03. Jetzt oder nie
04. Als wärs das letzte Mal
05. Mary Bell
06. Jede Reise hat ein Ende
07. Unter diesem Mond
08. All deine Wunden
09. Fleish und Fell
10. Tick Tack
11. Nicht von dieser Welt
12. Spieler
13. Zielscheibe
14. Leis ganz leis

Odkazy:
web / facebook / twitter

Více než 25 let nás wolfsburgská banda Oomph! pravidelně zásobuje novým materiálem. Po celou dobu v nezměněné sestavě. Na konci července vydali kluci své dvanácté album, které nese pouze jednoduchý název odkazující k počtu zářezů na bubeníkově virblu: „XXV“. Lze od novinky očekávat nějaký zásadní odklon od dosavadní tvorby?

Desky „Monster“ a „Des Wahnsinns fette Beute“ trochu ubraly na plynu a soustředily se spíše na čistý, více rockový zvuk. Nějaké náznaky industriálního metalu ještě nabídly, ale už tehdy začalo být jasné, jakou cestou se chce kapela v následujícíh letech ubírat. „XXV“ z nově vymezeného směru nevybočuje. Doby hutných, tvrdě laděných desek se ztratily v prachu minulosti. Nahradila je obecně přístupnější a lehčí muzika, což ale nemusí být nutně na škodu.

Čtrnáct písní s celkovou stopáží o necelé hodině se poslouchá a baví více než minule. Z „Des Wahnsinns fette Beute“ jsem byl zpočátku nadšen, ale jak čas ubíhal, vracel jsem se k němu čím dál tím méně a v současnosti si raději poslechu starší „Monster“ nebo „Wahrheit oder Pflicht“. „XXV“ proti svému staršímu bratříčkovi nabízí variabilnější a plynuleji odsýpající materiál. Trochu problém je v délce desky, kdy ji i přes veškeré soustředění a nespornou kvalitu písní mám trable doposlouchat do konce na jeden zátah. Některé pasáže jsou navíc vyloženě repetitivní.

Člověk si ve srovnání s „Des Wahnsinns fette Beute“ všimne ještě jedné důležité věci – „XXV“ není tak ulítlé, jako tomu bylo právě u minulého alba. Pamatujete ještě na ztřeštěnou klipovku „Zwei Schritte vor“? Nic takového naštěstí na „XXV“ nečíhá, což osobně kvituji. Nějak mi ta rádoby bláznivá a vtipná póza u Oomph! nikdy úplně neseděla.

Jestli byla někdy v rockové hudbě němčina na vysoké poslouchatelnostní úrovni i pro nerodilé germánské sousedy, tak právě na „XXV“. Frontman a bubeník Dero Goi s každou další nahrávkou hlasově roste a vůbec nevadí, že se většinu doby drží spíše v pro něj tradičních vokálních vodách a do vyšších nebo nižších poloh přechází jen výjimečně.

Úvod novinky obstarává rocková „Dein Retter“ startující slušnou kytarovou melodií. Elektronických vlivů se Němci pořád drží zuby nechty (i když dříve jich bývalo více), což potvrzuje singl „Alles aus Liebe“ s epickým klávesovým podkladem a melancholickým refrénem. „Jetzt oder nie“, „Als wärs das letzte Mal“ a „Jede Reise hat ein Ende“ zaujmou také především zábavným refrénem. První polovina „XXV“ končí s baladickou pohodičkou „Unter diesem Mond“.

Jde o typický rockový doják v tom nejtypičtějším stylu a je mi úplně jasné, že ne každému něco takového sedí. Mně však tyhle písničky z nějakého důvodu sedí a minimálně doprovodné vokály se tady rozhodně povedly. Klávesovku „All deine Wunden“ střídá vzápětí tvrdší rychlovka „Fleisch und Fell“ a epesní refrén z „Nicht von dieser Welt“. Závěr patří melodické „Zielscheibe“ a povinně pomalé „Leis ganz leis“.

I přes zbytečně přepálenou stopáž, kterou by neškodilo stáhnout někam na úroveň 45 minut, mě „XXV“ dohromady baví. Šéfredaktor o „Des Wahnsinns fette Beute“ kdysi napsal, že jde o nevyváženou desku, v čemž s ním musím s odstupem souhlasit. „XXV“ se minimálně v tomhle polepšila. Jasně, vedle těch opravdu dobrých kousků se najde i pár slabších, ale rozhodně bych o žádné skladbě neřekl, že je vyloženě vycpávková. Coby dvanáctá nahrávka Oomph! funguje „XXV“ solidně, a i když nejde o žádné veledílo, rozhodně bych ji k trávení volných chvil doporučil.


Mono Inc. – The Clock Ticks On 2004-2014

Mono Inc. - The Clock Ticks On 2004-2014
Země: Německo
Žánr: gothic rock / industrial rock
Datum vydání: 22.8.2014
Label: NoCut Entertainment

Odkazy:
web / facebook / twitter

K recenzi poskytl:
Metal Promotions

Když jsem před rokem a půl recenzoval desku “Nimmermehr” od Němců Mono Inc., neměl jsem tušení, že o téhle kapele ještě někdy uslyším, protože i když jsem jí tehdy (já idiot) udělil 7,5 bodu, byla to prostě jedna celkem průměrná deska z mnoha. Jenže přešly dvoje Vánoce a máme je tu, chlapce ušaté, znovu. Co si přichystali tentokrát? Je to výroční kompilace “The Clock Ticks On 2004-2014” a k jakému výročí vychází asi nemá smysl dodávat.

“The Clock Ticks On 2004-2014”, která podle všeho (starší alba neznám) pokrývá celou diskografii kapely, můžeme brát jako běžnou bestofku se vším, co k tomu patří – pro náruživého fanouška je to povinnost, pro příležitostného posluchače celkem zbytečnost a pro člověka neznalého tvorby kapely leda tak odrazový můstek k průzkumu diskografie. Pro pořádek dodejme, že se všechny skladby nehledě na rok výroby nesou v duchu jednoduchého gothic rocku s místy výraznějším industrialovým samplem a snaží se zaujmout chytlavými melodiemi a nezbytně hlubokým vokálem Martina Englera. Některé skladby sice překračují čáru germánského kýče, ale jinak to jde poslouchat bez větších problémů, sem tam se urodí i vyloženě sympatický kus a jako podklad k nějaké práci s tím vlastně nemám žádný problém.

Problém ovšem tkví jinde. Již základní disk “The Clock Ticks On 2004-2014” v přehrávači vydrží skoro hodinu a čtvrt, jenže to není všechno. Kompilace dále obsahuje druhé CD “Alive & Acoustic” – akustický živák o stejném počtu skladeb a lehce obměněném setlistu. Ne, že by ty akustické covery byly vyloženě špatné, ale původní tvář kapely je mi výrazně sympatičtější a ono druhé CD tak považuji za zcela zbytečné. Krom toho už tak dost enormní stopáž vyrůstá takřka na dvojnásobek původní hodnoty a necelé dvě a půl hodiny přinejlepším nepatrně naprůměrně podkladové muziky, která se navíc zhusta opakuje, to už je prostě neúnosné. Záleží tedy, do jaké kategorie potenciálního zákazníka patříte. Třeba já “The Clock Ticks On 2004-2014” tedy k životu opravdu nepotřebuji.