Archiv štítku: industrial rock

Nine Inch Nails – Hesitation Marks

Nine Inch Nails - Hesitation Marks
Země: USA
Žánr: industrial rock / electro
Datum vydání: 3.9.2013
Label: Columbia Records

Tracklist:
01. The Eater of Dreams
02. Copy of A
03. Came Back Haunted
04. Find My Way
05. All Time Low
06. Disappointed
07. Everything
08. Satellite
09. Various Methods of Escape
10. Running
11. I Would for You
12. In Two
13. While I’m Still Here
14. Black Noise

Hodnocení: 7/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Celých pět let trvalo, než Nine Inch Nails, potažmo Trent Reznor, usoudili, že nastal ten správný čas pro nové studiové album kapely (no dobře, spíš one-man projektu), která si po dobu své působnosti vysloužila neotřesitelnou pozici industriálně rockové legendy. Kdo podrobněji sleduje tvorbu tohoto multiinstrumentalisty, ten ví, že v mezidobí nezahálel a věnoval se svým bočním aktivitám. Post-industriální projekt How to Destroy Angels, jejž založil se svou ženou Mariqueen Maandig, se dočkal dvou EP a debutového alba “Welcome Oblivion”, které bylo spíše zklamáním a při jeho poslechu se člověk nenápadně poohlížel po klasických počinech Nine Inch Nails, přestože hudebně si obě party nejsou zas tak podobné, jak by se mohlo zdát. Výrazněji na sebe Reznor upozornil spolu se svým parťákem Atticusem Rossem, s nímž se vydal do světa filmového průmyslu, kde si odnesli Oscara za soundtrack k “Sociální síti” a Grammy za hudbu k “Muži, kteří nenávidí ženy”. Loňský rok padl za oběť přípravám nového alba, které je nyní konečně tady. Ale tolik nezbytného úvodu, kterým se snažím si natáhnout délku článku, protože “Hesitation Marks” se pro mne stalo oříškem, jenž se prostě musí slyšet, protože zprostředkovat dojmy z jeho poslechu není vůbec snadné.

Tak trochu jsem očekával, že nedávné boční aktivity Trenta Reznora se výraznou měrou promítnou do novinky jeho domovské kapely, až jsem byl překvapený, že zas v takové míře se tak neděje. Náznaky tam samozřejmě jsou, ale Nine Inch Nails mají svůj nepřeslechnutelný rukopis a zvuk, který si nelze splést a přesto se nedá říct, že by jejich alba byla pořád stejná a hrála na tutéž strunu do zblbnutí. Aktuální “Hesitation Marks” v sobě má víc elektroniky než debut “Pretty Hate Machine”, když se hrábne do zkreslených kytar, tak jsou plnější než na rockovém “With Teeth”, přesto však v sobě skrývá trochu ambientu “Ghosts I-IV” a výše uvedených soundtracků a dokonce se dočkáme i křehkých momentů “The Fragile”, či právě How to Destroy Angels. Že to zní jako pověstný dort, do kterého se tak dlouho přidávaly ingredience, až z něj vznikl nechutný patvar? Máte pravdu, teoreticky je to pěkný mišmaš, ale Reznorovi se podařilo spojit všechny tyto nálady do jednotného výsledku, který paradoxně působí soudržněji, než některá z jeho pozdějších alb (“Year Zero”). První dojem, který jsem z “Hesitation Marks” nabyl, byl minimalistický, což nemusí nezbytně znamenat jednoduchý nebo jednotvárný, na to předem zapomeňte. Jedná se totiž o minimalismus promyšlený a do detailu vypiplaný.

Za nenápadným obalem se toho sice moc neskrývá, ale i to málo má tak uhrančivou atmosféru, že jsem se do “Hesitation Marks” musel pouštět znovu a znovu. Ambientní intro “The Eater of Dreams” o albu moc nevyzradí, takže prvním záchytným bodem je “Copy of A”, která hned na úvod ukáže, že syntezátory použité v “Sociální síti” můžou fungovat i v písni s tanečním rytmem, kterému vévodí typický melodický Reznorův vokál. Na úvod tato skladba může působit neortodoxně, protože se nejedná o typický kousek z výkladní skříně Nine Inch Nails, ale já se do něj okamžitě zamiloval. Jednoduché nasamplované bicí jdou totiž se syntezátorovým podkladem skvěle dohromady. V obdobné atmosféře se nese taky následující “Came Back Haunted” s pronikavějším rytmem a kytarami, které v prostřední části předvedou něco mezi riffem a sólem. Když už jsem to nakousl, tak myslím, že milovníci kytarových ploch u Nine Inch Nails musí být z novinky pěkně zklamáni, protože zas tak moc se jich nedočkají. Pokud bych mluvil o skladbách jako celcích, tak snad jen osvěžující “Everything” je na kytaře postavená a nese se ve znamení mixu punkové upřímnosti a popové líbivosti. Takových momentů bych si dokázal představit víc, ale “Everything” by pak ztratila svou auru jedinečnosti, která jí díky tomu připadla. Nečekaně jsem musel s dalšími poslechy uznat, že ty nejlepší momenty “Hesitation Marks” skrývá v křehkých, post-industriálních kompozicích jako je “Find My Way” s krásným piánem, “Running” s podivným kvílivým samplem nebo skvěle vygradované “Various Methods of Escape”, v níž se protne melancholie s kytarou, což není na poměry kapely nic nezvyklého, ale ta nepopsatelná zasněná atmosféra nemá chybu. Totéž platí i o “I Would for You” s a hypnotickým rytmem a melodickou vokální linkou, kde mi Reznor svým frázováním hodně připomněl “Every Day Is Exactly the Same”“With Teeth”. Z dalších skladeb, o kterých doposud nepadla zmínka, vynikne určitě “All Time Low” s funky kytarou a “In Two”, v níž Reznor předvedl nefalšovaný falzet, až jsem hledat, zda se nejedná o příspěvek některého z hostů. Stejně nenápadně, jako deska začala, tak i končí. “While I’m Still Here” je pro mě zbytečná kompozice, kterou zastíní i závěrečné intro “Black Noise”. Celkově je ale “Hesitation Marks” velmi vyrovnaná deska, která vybudovanému jménu ostudu v žádném případě neudělá.

Nečekal jsem, že se mi “Hesitation Marks” zasekne tak hluboko pod kůži, to uznávám, protože jsem k němu přistupoval s mírnými obavami. Doposud jsem se považoval za fanouška rockovějších počinů, jako jsou EP “Broken”, “The Downward Spiral” či “With Teeth”, ale díky novince se to mění. Sice se nejedná o nejlepší album v diskografii kapely, ale v kontextu posledních tří zářezů jej hodnotím nejvýš. Škoda, že se nepodařilo udržet stopáž na přijatelnější hranici a neeliminovaly se dvě, tři slabé písně (“Disappointed”, “While I’m Still Here”), které desku nikam neposouvají. Kdybych měl vynést nějaký rozhodný soud, tak se jedná o počin, na který se vyplatilo pár let počkat a který bych doporučil všem, kteří s poslechem Nine Inch Nails teprve začínají, protože v přístupné podobě v sobě pojí vše, co doposud Trent Reznor přinesl, a i když se tak na první poslech nemusí zdát, nepůsobí “Hesitation Marks” zmateným dojmem. Pokud se i příště industriální veličina představí v podobné formě, tak nemám problém si zase pár let počkat a těšit se na takto osvěžující počin.


Ministry – From Beer to Eternity

Ministry - From Beer to Eternity
Země: USA
Žánr: industrial metal / industrial rock
Datum vydání: 10.9.2013
Label: AFM Records

Tracklist:
01. Hail to His Majesty (Peasants)
02. Punch in the Face
03. PermaWar
04. Perfect Storm
05. Fairly Unbalanced
06. The Horror
07. Side F/X Include Mikey’s Middle Finger (TV4)
08. Lesson Unlearned
09. Thanx But No Thanx
10. Change of Luck
11. Enjoy the Quiet

Hodnocení:
Atreides – 2,5/10
H. – 3,5/10

Průměrné hodnocení: 3/10

Odkazy:
facebook

První pohled (Atreides):

Nu, tak to tu máme zase – Ministry opět ohlásili ukončení činnosti kapely. Jenže vzhledem k tomu, že reunion přišel po tříleté pauze sotva dva roky nazpět, není vůbec jisté, jestli tu u příležitosti vydání “From Beer to Eternity” máme opravdu poslední štěk kapely, protože je úplně stejně možné, že si z nás Al Jourgensen zkrátka a dobře dělá prdel a za pár let značku opráší a vydá další mizernou desku, jak má poslední dobou ve zvyku. Po velkohubých prohlášeních, že následovatel nemastného, neslaného “Relapse” má být nejlepším albem v historii kapely, zbyla leda prázdná bublina a plná huba keců.

A zrovna mlít pantem zvládá Al Jourgensen na výbornou. Bohužel je to jediné, co mu jde, protože ten zbytek už tak nějak nestojí za moc a právě nejrůznější projevy, tlachy, žvásty a rádoby anarchistická hesla jsou alfou a omegou esence, která mi na “From Beer to Eternity” leze krkem ze všeho nejvíc. Ani texty na tom nejsou nijak slavně a k tradičnímu pojetí mají poměrně daleko, ale zrovna u industriální hudby mi tahle vlastnost nijak nevadí. Přestože dobrý text potěší, dávám v téhle kategorii přednost kvalitnímu výplachu mozku v instrumentální rovině. Jenže kdykoliv začne Jourgensen něco žvanit nebo dojde na vycpávky v podobě směsky rozhovorů, proslovů a kdovíčeho ještě, jde o pasáže, které jsou až na výjimky na pěst a bez problémů by se daly vypustit, protože nic jiného než výše zmíněné ingredience a nicneříkající hudební podmaz bez jakékoliv přidané hodnoty neobsahují. Zejména druhá polovina alba má na takové perly vážně štěstí, “The Horror”, “Thanx But No Thanx” nebo “Side F/X Include Mikey’s Middle Finger (TV4)” jsou toho ukázkovým příkladem. “Fairly Unbalanced” díky spojení se slušnou instrumentální stránkou docela dobře funguje, ale to je asi jediná skladba, kde jsem ochoten rádoby anarchistické projevy tolerovat. Ubíjení hudebního projevu ovšem není jedinou tváří celého problému. Nevím jak vy, ale já už Ministry tuhle anarchisticko-odbojářskou pózu obrácenou proti USA, potažmo západní kultuře a konzumnímu způsobu života prostě nežeru. Ne od té doby, co se pánové dali opět dohromady, protože mi v tom víc než touha tvořit smrdí prachsprostý kalkul a obecně věci, proti kterým se docela dlouho a hlasitě vyjadřovali. I proto nevěřím, že tenhle konec kapely je ten definitivní, neb Ministry mi začínají připomínat spíš zavedenou dojnou krávu – a pokud dojde ještě k jednomu reunionu, nic už tenhle dojem nevyvrátí. Jourgensen si i se zbytkem členů v mých očích kálí na vlastní hlavu a ještě se neštítí výsledný produkt řádně rozmáznout, takže asi chápete, jak chutný to musí být pohled, natož pak poslech.

I přesto všechno bych byl ochoten odpustit opravdu hodně, kdyby instrumentální a skladatelská stránka dokázala alespoň zaujmout a nenudit. Rozhodně jsem nečekal zázraky, obzvlášť po předchozí desce, takže rozhodně nejsem překvapen faktem, že nám Ministry naservírovali velmi kvalitní provar a recyklát sebe sama. Spíš jsem zklamán, že něco takového byli s to vůbec vypustit do světa, protože podobný brak bych letos hledal jen velmi těžko. Úderný industrial, jaký můžete znát z předchozích desek, je ten tam a zdálky vám sem tam zamává v písních jako “Punch in the Face” nebo již zmíněné “Fairly Unbalanced”. Zaujala mne i klidnější “Change of Luck” stavějící především na elektronice, jako relativně povedené hodnotím i chaotické outro “Enjoy the Quiet”, ale zbytek alba na mne působí dojmem nejšedivější nudy a okoukanosti. A co si budem povídat, čtyři jmenované skladby na tom nejsou o moc lépe, spíš usedly na trůn coby jednoocí, aby vládly zástupu slepých. Kytary, elektronika, beaty, jednotlivé složky z větší části nestojí za moc, nedokážou ucho posluchače zaujmout, a když už, tak na každý slušný nápad připadá zhruba tuna nezáživného balastu. Propojení v jeden celek rovněž nefunguje tak, jak by mělo, hudba postrádá konzistenci, atmosféru, náboj, a když už i eunuch má větší koule než tahle deska, je vážně něco špatně. Tím spíš, že od nosu k oháňce album měří cirka pětapadesát minut, což je na takhle řídký materiál zatraceně dlouhá doba, takže než se doplahočí ke svému konci, člověk si připadá jako pan kníže v poslanecké sněmovně. A proč poslouchat něco takového, když se můžu kdykoliv vrátit k nářezu třeba v podobě “Rio Grande Blood”? Jediné, co nelze albu upřít, je vysoká kvalita produkce; nebýt hutného a přitom čitelného zvuku, tak už zašlou slávu předchozích alb nepřipomíná snad vůbec nic. Což je pro jméno takového formátu zatracená ostuda, protože dobrý zvuk přes všechny své klady mizernou hudbu nenahradí.

Že má kapela to nejlepší za sebou, o tom je snad zbytečné se přít, přesto ve mně zvítězilo hlavně zklamání, že se Ministry podařilo nahrát snad nejhorší album, jaké jsem od nich kdy slyšel. Být to debutovka začínající kapely, řeknu si, že je to sice nic moc, ale je to alespoň základ pro budoucí tvorbu – nicméně tohle není debut, Ministry dávno nejsou batolata v plenkách, nýbrž ostřílení pionýři žánru a právě naopak, když přihlédnu k předchozí tvorbě, potažmo k současné industriální scéně obecně, nelze hodnotit jinak. Upřímně doufám (ačkoliv tomu sám nevěřím), že tohle je opravdu definitivní konec činnosti kapely, protože jestli by měli Ministry někdy v budoucnu pokračovat v podobném duchu, to ať raději nevydávají nic. V takovém případě bych byl mnohem raději, kdyby se Al Jourgensen pivem uchlastal na věčnost, protože na “From Beer to Eternity” jsem ji navzdory názvu ani zdaleka nenalezl a s největší pravděpodobností ji tam nenaleznete ani vy.


Druhý pohled (H.):

Nemůžu tvrdit, že by někdy Ministry patřili mezi mé nejoblíbenější kapely nebo že bych měl poctivě naposloucháno úplně každou minutu hudby, kterou kdy během své dlouhé kariéry vydali, ale když se to industriální mašina okolo Ala Jourgensena rozhodla v roce 2008 zabalit, docela mě to tehdy mrzelo. Nicméně následný comeback mě upřímně řečeno mrzí ještě víc, protože je to takové… prapodivné. Kdyby Ministry zůstali u ledu, pořád by se o nich hovořilo jako o legendě, která odešla na vrcholu po vydání skvělých “Rio Grande Blood” a “The Last Sucker”, jenže Jourgensen chytil jakési tvůrčí vzplanutí a došel k názoru, že je nutné jméno Ministry po třech letech od konce zase obnovit… a “Relapse”, které mělo být plné těch neskutečně kulervoucích nápadů, díky jejichž síle musela kapela opět začít fungovat, dopadlo velmi rozpačitě. A novinka “From Beer to Eternity”, jež má být údajně už vážně poslední (neslyšeli jsme tohle už dvakrát?), na tom není zrovna o moc lépe, abych řekl pravdu.

Už po prvotních ohlasech, které hovořily skoro o odpadu, se mi do poslechu moc nechtělo, ale s úvodní “Hail to His Majesty (Peasants)” jsem říkal, že to nakonec zas tak strašné nebude. Další dva kusy “Punch in the Face” a “Perfect Storm” jsou také relativně slušné, mezi ně vklíněná klipovka “PermaWar” je však o poznání nudnější, ale pořád ne natolik, aby člověk “From Beer to Eternity” musel hned zatracovat, což platí i o následující trochu nezáživné vypalovačce “Fairly Unbalanced”, s níž deska začíná pomalu upadat do nudy. Industriální “The Horror” je dost nic moc, následující “Side F/X Include Mikey’s Middle Finger (TV4)” už je pak vyloženě špatná a místy doslova nepříjemná na poslech; “Lesson Unlearned” je další nuda a “Thanx But No Thanx” trochu funguje tak maximálně ve své střední kytarové pasáži, ale rozhodně nemá na to, aby už utáhla více jak osm minut. Klidnější “Change of Luck” je jediná zajímavá píseň z druhé poloviny “From Beer to Eternity”, protože závěrečná “Enjoy the Quiet” je nepříliš záživný hluk.

Naschvál jsem to tady vypsal takhle blbě všechno popořadě, aby bylo vidět, proč dávám známku, jakou dávám – jak tak totiž počítám, z celkem 11 skladeb tu máme čtyři, o nichž by se dalo říct, že jsou dobré a povedené, a sedm, které se z mého pohledu pohybují někde mezi špatností a průměrem. A to je na legendární skupinu jako Ministry hodně nelichotivá vizitka. Al Jourgensen tvrdí, že “From Beer to Eternity” je opravdu definitivně poslední nahrávkou Ministry, ale pokud by případná další alba měla pokračovat stylem “Relapse” a “From Beer to Eternity”, pak si člověk říká, že bude vlastně dobře, jestli to je fakt konec…
H.


Black Light Burns – Lotus Island

Black Light Burns - Lotus Island
Země: USA
Žánr: experimental / industrial rock
Datum vydání: 21.1.2013
Label: I Am: Wolfpack

Tracklist:
01. The Alchemist
02. The Thief
03. The City
04. It’s Good to Be Gold
05. The Opportunists
06. The Hate of My Life
07. The Dancers
08. It Rapes All in It’s Path
09. The Parasite
10. My Love Is Coming for You
11. The Master

Hodnocení:
Kaša – 3/10
H. – 5/10

Průměrné hodnocení: 4/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

První pohled (Kaša):

Není to tak dávno, co jsme recenzovali loňskou desku “The Moment You Realize You’re Going to Fall” seskupení Black Light Burns. Ti zasvěcení ví, že se jedná o partu kolem Wese Borlanda, který se dostal do širšího povědomí jakožto kytarista nu-metalových hvězd Limb Bizkit. V případě loňské desky jsme se s kolegou shodli na faktu, že se jedná o velké zklamání a neskutečně špatnou a nudnou desku. Své povídání jsem tehdy zakončil slovy, že si na další album, na kterém se Wes bude podílet, dám pořádného majzla, protože poslech předchozí, pouze šest měsíců staré desky, bylo opravdu utrpení. Jsem nenapravitelný, a proto jsem se rozhodl dát mu ještě jednu šanci, takže jsem se se zájmem zaposlouchal do aktuální “Lotus Island”. A to, co jsem slyšel, mě naprosto odzbrojilo.

Co bylo na “The Moment You Realize You’re Going to Fall” pouze nastíněno, je na “Lotus Island” dotaženo do dokonalosti. Bohužel v tom negativním smyslu. Je fakt, že se Wes polepšil a dokázal zkrotit stopáž na přívětivých 40 minut, ale ani to mi nepomohlo nahlížet na desku jinak, než na naprostý odpad. Bohužel. Oceňuji aktivitu, kterou hlavní mozek kapely hýří, nicméně ne nadarmo se říká, že méně je více a v tomto případě to platí dvojnásob. Black Light Burns se postupně od industriálního rock/metalu posunuli k experimentálnímu industriálnímu ambient rocku, či jak to vlastně nazvat. Doufám, že se jedná pouze o jednorázovou odbočku, zvlášť když vezmu v potaz, že “Lotus Island” vzniklo s trošku jiným záměrem, než jako další studiové album. Wes jej charakterizuje jako alternativní soundtrack k filmu “Svatá hora” z roku 1973. Ten jsem sice neviděl a nemám ani páru, o čem je, ale nemyslím si, že by mi tento nedostatek měl nějakým způsobem kazit poslech tohoto počinu.

Koncepční “Lotus Island” začíná na poměry kapely dosti netradičně. Hned na úvod máme za sebou tři instrumentální skladby, na kterých kapela (rozuměj Wes Borland) ukazují, že se nebojí ambientu. Jinak snad ani “The Alchemist” popsat nelze. Psychedelická atmosféra se vznáší pěkně nízko a ještě v tomto momentě jsem proti tomu nic neměl. Jenže, přichází “The Thief”, která je zpočátku minimalistická až běda, přičemž v druhé polovině se dostane ke slovu lehce industriální pasáž a plynule se přechází k dalšímu “intru”, tentokrát apokalyptické “The City”. Nechápu smysl zařazení těchto skladeb hned za sebou, protože se jim nepodařilo nijak navodit atmosféru pro další skladby, které se až na pár výjimek nesou v obdobném duchu. Na první regulérní skladbu si tak musíme počkat až na “It’s Good to Be Gold”, ve které se kapela inspirovala až příliš u Nine Inch Nails, s tím rozdílem, že Wes zapojil svůj expresivní vokál, který v tomto případě docela funguje. O dalších ambientních, psychedelických a minimalistických skladbách a mezihrách už mluvit nebudu, protože mě s výjimkou závěrečné “The Master” nebaví, a i když proti této hudbě vůbec nic nemám, tak v tomto případě se o nich nedá mluvit jako o ničem jiném, než o zbytečnostech, které pouze prodlužují hrací dobu desky. Opravdu plnohodnotné písně se skrývají za tituly “The Hate of My Life”, “It Rapes All in It’s Path” a “My Love Is Coming”. Žádná z nich by se neztratila na slabém předchůdci, snad jen “The Hate of My Life” mě odzbrojila svou upřímností a nenásilností, s jakou si borci pohráli s variací industriálního rocku Trenta Reznora. Když pominu povedený přebal, které prostě Wes umí a na němž opět dokázal, že je to talentovaný umělec i na poli mimohudebním, tak mě na “Lotus Island” pozitivně nezaujalo prakticky nic.

Wes Borland si opět ukousl větší sousto, než je schopen polknout. Nepopírám, že jistý potenciál v desce je a chápu, že se snaží, aby se Black Light Burns nějakým způsobem vyvíjeli, což je fakt obdivuhodný a chvályhodný, nicméně si nejsem jistý, jestli si kapela zvolila ten správný směr. “Lotus Island” je velice minimalistická deska, která staví na prostých základech a snaží se z nich udělat větší umění, než ve skutečnosti je. Pokud jsem se po minulém albu nepoučil a dal jsem Borlandovi ještě jednu šanci, tak tentokrát budu rád, když jeho novinku vymažu co nejdříve z paměti a radši sáhnu po debutu “Cruel Melody”, na kterém ukázal, že je nadaný skladatel i mimo svou domovskou kapelu. Od té doby to však s jeho tvorbou jde pěkně z kopce a jednou nějaké to dno přijít muselo. A mrzí mě, že jsem byl u toho.

Black Light Burns


Druhý pohled (H.):

Bylo by naivní si myslet, že bude “Lotus Island” nějaká velká změna oproti předchozímu “The Moment You Realize You’re Going to Fall”, když přichází se sotva půlročním odstupem. Opět je to dávka pěkně divné muziky, což by samo o sobě ještě nebylo špatně, z mého pohledu možná spíš naopak, ale stejně jako u předchůdce tu je jeden dost zásadní problém – je to nuda bez hlavy i paty. “Lotus Island” tak působí spíše jako změť všeho, co kde Wes Borland vyhrabe – industrial, alternativa, metal, ambient, avantgarda, to všechno a mnohem víc je zde přes sebe naházené bez ladu a skladu a bez jakékoliv logiky. Nejvíce ovšem zamrzí fakt, že ve svém jádru má ta současná podoba Black Light Burns obrovský potenciál být skvělým zážitkem někde na pomezí experimentu a industriálního metalu a že je tento potenciál nevyužitý, tudíž namísto skvělé úchylné desky posluchač dostane jen úchylnou nudu.

Jak známo, když děláte takhle divnou hudbu, je hranice mezi tím úžasným a tím debilním opravdu tenká, a Black Light Burns jsou bohužel na té druhé jmenované straně. A přitom si dokážu představit, že by tomu ani moc nechybělo, aby kapela tu tenkou hranici překročila na tu přívětivější stranu a nabídla desku, která bude skutečně skvělá, želbohu nedokážu přesně pojmenovat, co tomu chybí, přesto to jednoduše není ono. I tak je ale “Lotus Island” o chlup povedenější než “The Moment You Realize You’re Going to Fall”. Ačkoliv to nyní možná bude znít divně, stále však nad Black Light Burns nelámu hůl a opravdu věřím, že mají na to, aby stvořili opus experimentálního moderního metalu. Přestože to prozatím není úplně ono, stále má tahle záležitost v jádru obrovský potenciál a zcela upřímně doufám, že Wes Borland vidí svou hudební budoucnost právě v Black Light Burns, nikoliv v hudebním zvratku s nálepkou Limp Bizkit


Black Light Burns – The Moment You Realize You’re Going to Fall

Black Light Burns - The Moment You Realize You're Going to Fall
Země: USA
Žánr: experimental / industrial rock
Datum vydání: 13.8.2012
Label: Rocket Science Ventures / THC : Music / RED Distribution

Tracklist:
01. How to Look Naked
02. We Light Up
03. I Want You To
04. The Girl in Black
05. The Colour Escapes
06. Tiger by the Tail
07. You Head Will Be Rotting on a Spike
08. Torch from the Sky
09. Because of You
10. Splayed
11. Scream Hallelujah
12. Bakelite
13. Burn the World
14. Grinning Like a Slit
15. The Moment You Realize You’re Goning to Fall

Hodnocení:
Kaša – 4,5/10
H. – 4/10

Průměrné hodnocení: 4,25/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Wes Borland to má těžké. Už nikdy od svého jména neodpáře nálepku kytaristy Limp Bizkit. Bohužel se v důsledku jisté předpojatosti a krátkozrakosti zapomíná, že je to skvělý kytarista, jehož neotřelá kytarová hra a působivá pódiová prezentace je to jediné, co ohledně party kolem Freda Dursta stojí za zmínku. Když už nic, tak pro jeho důležitosti pro tuhle nu-metalovou legendu (ať si kdo chce, říká, co chce, ale je to tak) stačí porovnat kvalitu “Results May Vary” coby jediného alba, na kterém se Wes nepodílel, se zbytkem diskografie. O Limp Bizkit tady samozřejmě nejde, takže je načase si představit nové album jeho vlastní party Black Light Burns. Ta začala fungovat někdy v roce 2005 a aktuální “The Moment You Realize You’re Going to Fall” je jejím druhým albem, přičemž debutové “Cruel Melody” nebylo vůbec zlé a Wesova vlastní vize neurvalého rock/metalu s alternativními a industriálními vlivy měla něco do sebe.

“The Moment You Realize You’re Going to Fall” je bohužel o několik tříd horší deska, která nefunguje snad v žádném ohledu. Kdo má Wesovu tvorbu rád a nesnese jeho kritiku, tak v tomto momentu doporučím odvrátit svůj zrak pryč, protože nic jiného si rodák z Richmondu za svou aktuální tvorbu ani nezaslouží. Album nepůsobí dobrým dojmem v rámci jednotlivých písní, kdy by alespoň stačilo, aby bylo poskládáno jako dort pejska a kočičky, tedy pořádný mišmaš plný dobrých ingrediencí, který nechutná, ale ani – a to je ještě horší – jako celek nedává o nic větší smysl. Je jasné, že Wes má rád hudbu rozličných stylů a ochotně se jí nechává inspirovat, takže na “The Moment You Realize You’re Going to Fall” naleznete snad vše od orientálních kytarových motivů jako například v “The Colour Escapes”, která se mi z celého alba zalíbila nejvíc, přes industriální metal à la Nine Inch Nails až po svižné rockové vypalovačky. Najde se několik skladeb, jejichž poslech netahal za uši jako zbytek alba, ale je jich tak pomálu, že ani nestojí za nějaký bližší rozbor, protože jsou v konečném důsledku rozmělněny vatovitostí zbylého materiálu.

Na “The Moment You Realize You’re Going to Fall” se toho děje tolik, že ani nevím na co se zaměřit a od začátku do konce jsem nějak nedokázal pobrat, co tím básník chtěl říct. Když k tomu připojím nezáživnost nového materiálu ve spojení s absencí zajímavějších nápadů, nemůže z toho vyjít ani průměrná deska, ať se na mě nikdo nezlobí. Do konce jsem “The Moment You Realize You’re Going to Fall” zvládl doposlouchat dvakrát, z toho jednou včera kvůli utřídění myšlenek před sepsáním recenze, podruhé to bylo taky z donucení, protože prostě nemůžu psát o něčem, co jsem ani neslyšel celé, říkal jsem si. Většina mých soustředěných poslechů skončila někde kolem nekonečné, sedminutové nudy k uzoufání “Bakelite”, a když tak nad tím přemýšlím, tak jsem ani o nic nepřicházel, protože konec alba je opravdu zoufalý a nenabízí nic, co by stálo za zapamatování. Je to škoda, protože na mě Wes působí dojmem vyzrálého hudebníka, který ví, co chce, ale očividně mu po boku chybí nějaký zdatný skladatel a rádce, který by jeho hudební fantazii dokázal ukočírovat a nasměrovat tím správným směrem. Takhle nahrál spolu se svými kumpány rozmanitou desku, která se snaží tvářit inteligentněji, než vypadá.

Tentokrát mě Wes nepřesvědčil a přiznám se, že pokud je schopný vydat podobný výtvor pod hlavičkou kapely, ve které je očividně tím hlavním mozkem, tak si pro příště dám na desku Black Light Burns a vlastně i kteréhokoli jeho působiště pořádného majzla, protože absolvovat poslech takové kvality a hodnoty, jaké přináší “The Moment You Realize You’re Going to Fall”, je skutečně jen pro silné nátury. Nečekal bych, že to řeknu, ale Wes Borland mi přichystal jedno z největších letošních zklamání.


Další názory:

Wes Borland pro mne asi navždy zůstane záhadnou. Je to určitě výborný kytarista, který když se pustí do muziky na vlastní pěst, výsledek je uspokojivý, přesto však svůj talent pravidelně utápí v jednom z největších omylů hudební historie. Onu muziku na vlastní pěst tvoří právě pod hlavičkou projektu Black Light Burns a oním uspokojivým výsledkem byl debut “Cruel Melody” z roku 2007… jenže i to se bohužel nyní mění s příchodem druhého počinu “The Moment You Realize You’re Going to Fall”. Zatímco “Cruel Melody” mne docela bavilo, jeho pokračování už je naprosto nezaživné. Technicky vzato to přibližně splňuje to, co jsem od “The Moment You Realize You’re Going to Fall” čekal, ale nějakým způsobem je to ukrutná nuda, která zoufale nefunguje. Pokoušel jsem se album poslouchat opravdu mnohokrát, ale u 90 % poslechů jsem už během třetí písničky absolutně nevnímal, co to vůbec hraje, nebavilo mě to a album jsem vypínal. Někam dál jsem s prokousal snad jen dvakrát nebo třikrát, ale to jen z donucení… Materiál prostě a jednoduše nemá nějaký náboj, který je u hudby tohoto druhu zapotřebí, žádné výborné pecky jako “Mesopotamia” či “Lie” na debutu, jež by vás chytily hned na první poslech, se tu nekonají… nebo možná snad i někde v dalším průběhu alba ano, ale já jsem je nenašel, protože mě “The Moment You Realize You’re Going to Fall” tak šíleně nudilo, že jsem nebyl schopen jej poslouchat. Velké zklamání…
H.


Oomph! – Des Wahnsinns fette Beute

Oomph! – Des Wahnsinns fette Beute
Země: Německo
Žánr: industrial rock
Datum vydání: 18.5.2012
Label: GUN Records

Tracklist:
01. Unzerstöbar
02. Zwei Schritte vor
03. Such mich, find mich
04. Bis der Spiegel zebricht
05. Die Gesiter die ich rief
06. Bonobo
07. Deine Eltern
08. Kleinstadtboy
09. Regen
10. Kosmonaut
11. Komm zurück
12. Aus meiner Haut
13. Seemansrose
14. Unendlich

Hodnocení:
nK_! – 8,5/10
H. – 5,5/10

Průměrné hodnocení: 7/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Abych se přiznal, německá rocková tvorba mi až na několik čestných výjimek nic neříká. Hlavně proto, že nemám příliš v lásce jazyk, kterým se u našich západních sousedů mluví. Řekněte upřímně, nebyli by třeba takoví Rammstein mnohem lépe poslouchatelní, kdyby zpíval Lindemann anglicky? Myslím, že určitě, a proto je řadím spíše na okraj svého oblíbenostního spektra. Zmíněnou výjimku však tvoří jejich starší bráškové Oomph!, kteří jsou s Rammstein často srovnáváni. Nejsou sice tolik světoznámí a v žádném případě nemají tak velkou fanouškovskou základnu, ale to neznamená, že by nestáli za poslech. Právě naopak!

Oomph! těsně před vydáním nového alba avizovali menší odklon od své dosavadní tvorby, což se samozřejmě neobešlo bez nespokojených reakcí skalních fanoušků. S čistým svědomím mohu potvrdit, že skutečně ke změnám došlo, ale nejedná se o nic natolik zásadního, aby se dalo říci, že kapela obrátila svou dosavadní tvorbu hlavou dolů a kompletně změnila styl. Ve skutečnosti je nová deska spíše pokračovatelem předchozího počinu “Monster”, kterou svým způsobem rozšiřuje a v nejednom bodě i prohlubuje. Posluchač je tedy vtažen do příjemného a spíše umírněného rockového alba s elektronickými vlivy, které ale nešetří zajímavými nápady a vkusným provedením. Pro někoho, kdo je zvyklý na starší tvorbu v podobě drsnější koncepce možná bude tato definice znít děsivě, opak je ale pravdou. Oomph! se vlastně nikdy nebáli experimentovat, ale také nikdy nic nepřepískli a s každým albem se citlivě posunuli někam maličko jinam.

Hudba těchto tří Němců stojí a vždy stála na vodících klávesových linkách doplněných elektronikou. “Klasické” rockové nástroje typu kytara a bicí zde hrají spíše podpůrnou roli, což ale novým skladbám neubírá na tempu ani dynamičnosti. Ve skutečnosti je výsledný mix písní natolik specifický, že si je snadno zapamatujete i po několika málo posleších a budete se divit, jak snadno se některé z nich dostanou do hlavy, kterou posléze odmítají opustit bez toho, aniž byste si je padesátkrát denně přejeli znovu dokola. Zpěvák Dero Goi (který jako již tradičně celé album i nabubnoval) má rovněž podmanivý a silný hlas, který vyniká především ve středních polohách. Po hudební stránce je tedy “Des Wahnsinns fette Beute” téměř bez chyby. Podíváme se nyní blíže na jednotlivé dílky této skvostné skládačky.

Otevíračka “Unzerstörbar” (anglicky “Unbreakable”) nasadí hned od začátku rychlé tempo podpořené silnou kytarovou linkou, která zpomalí pouze ve fázi těsně před refrénem a na samém konci, kde si jinde dynamický refrén poslechneme v pomalejší akustické verzi. Pro začátek super. “Zwei Schritte vor” (“Two Steps Forward”) je prvním a prozatím posledním singlem nového alba. Osobně si myslím, že se jedná o jednu z nejslabších písní na albu, byť chytlavý refrén zachraňuje, co se dá. Klip se válí někde tady kolem. “Such mich, find mich” (“Look for Me, Find Me”) mě zpočátku dost vylekala, protože je celá laděná do dunivého rytmu techna, či jak se onen styl, při kterém lidé hází hlavou do stále stejného dusání, jmenuje. Jinak se jedná o celkem inveční záležitost a po několika pokusech jsem jí přišel docela na chuť. Následuje první z pomalejších kusů – “Bis der Spiegel zerbricht” (“Until the Mirror Breaks”). “Die Gesiter die ich rief” (“The Spirits that I Called”) vyniká hlavně skvělým refrénem a vyváženým poměrem klásové linky spojené s elektronickým doprovodem. “Bonobo” je silně návyková záležitost, kterou ani nelze slovy popsat, pouze doporučit. Jeden z vrcholů alba. “Deine Eltern” (“Your Parents”) jede hodně přes elektroniku, stojí za poslech.

Druhá polovina alba začíná silně kontroverzní “Kleinstadtboy” (“Small Town Boy”), která zní i na poměry Oomph! velmi netradičně. Následuje melancholicky laděná “Regen” (“Rain”) a střednětempý “Kosmonaut” (“Cosmonaut”). Další vrchol – “Komm zurück” (“Come Back”), která je v refrénu podpořena doprovodem v podobě trumpet, kterýžto nástroj vpravdě nenávidím, ale celkovému vyznění jen prospívá. “Aus meiner Haut” (“Out of my Skin”) je taktéž pomalejší klasicky rocková skladba, po které ale následuje nejlepší song alba – “Seemannsrose” (“Sailor’s Rose”). Někde jsem četl, že se jedná o předělávku staré námořnické písně (jak ostatně napovídá i název sám). “Růže” opravdu zní, jako by byla nahrána v přístavní hospodě plné potácejících se kapitánů a opilých lodníků, což jí dodává nádech zvláštní atmosféry, kterou tak obdivujeme na pirátských filmech. Závěr patří smutné “Unendlich” (“Infinity”).

Vzato kolem a kolem je “Des Wahnsinns fette Beute” výborné album, které určitě osloví jak dlouholeté příznivce kapely, tak i nastoupivší nováčky. Oomph! si zkrátka udržují vysoko posazený standard a mohu říci, že na málokterou kapelu se dá co se týče kvality spolehnout více.


Další názory:

Klidně se přiznám, že na tvorbu Oomph! nejsem nijak velký odborník, popravdě řečeno znám trochu zevrubněji pouze některé songy z klipů, přesto mě na první poslech praštilo do uší, jak moc je novinka “Des Wahnsinns fette Beute” oproti minulosti taková odlehčená, viz třeba singlovka “Zwei Schritte vor” (ačkoliv ta ve výsledku nakonec zas tak špatná není). A upřímně, bylo to překvapení poněkud nemilé, přesto bych jej ještě klidně přežil, nicméně mi na albu vadí jeho přílišná nevyrovnanost. Najdou se zde i opravdu dobré songy (“Such mich, find mich”, “Deine Eltern”, “Kleinstadtboy”), ale také neskutečně debility (třeba uchcanosti jako “Bis der Spiegel zebricht”, “Regen” nebo “Unendlich”) a mezi tím spousta průměru. A to mi přijde velká škoda, jelikož Oomph! rozhodně umí udělat i kvalitní songy (například výše zmiňovaná trojička, která šlape jak hodinky… především čistě elektronická “Such mich, find mich” má opravdu koule), ale jako celek “Des Wahnsinns fette Beute” dle mého názoru nefunguje, což ani těch několik slušných pecek nezachrání. A od toho, že se jedná o album, které je setsakra nevyvážené, které nedrží pohromadě a u něhož více jak polovina tracklistu spíše otravuje, než aby bavila, se odvíjí i nízké hodnocení. Samozřejmě neočekávám, že by to dnes Oomph! valili stejně ostře jako v dobách takového “Sperm”, ale požadavek, aby nahrávka bavila, podle mě není zas až tak přehnaný… a “Des Wahnsinns fette Beute” bohužel (alespoň mě) až na pár konkrétních položek nebaví…
H.


Marilyn Manson – Born Villain

Marilyn Manson - Born Villain
Země: USA
Žánr: alternative metal / industrial rock
Datum vydání: 1.5.2012
Label: Cooking Vinyl / Hell, etc.

Tracklist:
01. Hey, Cruel World…
02. No Reflection
03. Pistol Whipped
04. Overneath the Path of Misery
05. Slo-Mo-Tion
06. The Gardener
07. The Flowers of Evil
08. Children of Cain
09. Disengaged
10. Lay Down Your Goddamn Arms
11. Murderers Are Getting Prettier Every Day
12. Born Villain
13. Breaking the Same Old Ground

Hodnocení:
H. – 3/10
Kaša – 4/10

Průměrné hodnocení: 3,5/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Marilyn Manson je docela dost zajímavá postavička hudebního byznysu. Svého času si udělal velké jméno na tehdy šokující image a také velké porci kontroverze, která samotného Mansona i celou jeho kapelu obklopovala. A co bylo důležité – dokázal to propojit i s odpovídající muzikou, jež byla vždy správně úchylná. Právě tahle jakási groteskní, výstřední a ujetá atmosféra byla vždy tím nejzajímavějším na celém Marilynu Mansonovi – dýchala tím jeho hudba, prezentace, koncerty, všechno. Jenže časy se mění… zrovna v případě Mansona se chce dodat: bohužel. Po desce “The Golden Age of Grotesque”, kterou s odstupem času považuji za to nejlepší, co kdy Manson vydal, šla veškerá jeho hudba kamsi do kopru. Po turné na podporu alba se Marilyn Manson na chvíli odmlčel, a když se poté vrátil s “Eat Me, Drink Me”, najednou to byl úplně jiný Manson… a dle mého skromného názoru – o poznání horší.

Osobně si nemyslím, že bych byl zrovna ten typ člověka, který za žádnou nedokáže skousnout vývoj nějaké kapely, právě naopak spíše preferuji, když hudebník nestojí na místě, ale je nutné, aby jakákoliv změna proběhla s citem. A to Manson v minulosti uměl – žádné z jeho prvních pěti alb není stejné, měnila se nejen jeho hudba, ale i jeho image (která, co si budeme povídat, byla zrovna u něj vždy stejně důležitá jako samotná muzika), vždy však v rámci mezí a stylu, se zachováním ducha toho, o čem Mansonova hudba byla. Ale právě tohle s “Eat Me, Drink Me” skončilo – a jak se zdá, nadobro. Onu zmiňovanou prezentaci zas až tak neprožívám, tudíž to bych ještě přežil, avšak ta největší změna proběhla právě po hudební stránce. Zmizela ta hezky úchylná pitvorná atmosféra, zmizelo vše, co dělalo Mansona Mansonem. Jako nepovedený experiment by se to dalo vzít, ale ani následující “The High End of Low” z roku 2009 situaci nevylepšilo, naopak šlo snad o ještě větší žumpu, která už byla na hranici poslouchatelnosti. Drtivé kritiky a výrazné propady v prodejnosti obou nahrávek daly jasně najevo i samotnému panu principálovi, že tady je asi něco špatně…

“Born Villain” na mě již od počátku působilo jako takový pokus o návrat k minulosti, k tomu, co dřív fungovalo. Alespoň opětovné angažování baskytaristy Twiggyho Ramireze, který s Mansonem prožil jeho nejslavnější období (aktuálně se ovšem chopil kytary), nebo horlivé přirovnávání nového materiálu ke starším věcem jako “Mechanical Animals” nebo “Portrait of an American Family” tomu výrazně nasvědčovalo. Nevím proč, ale z nějakého důvodu mne přepadl (jak se ukázalo, hodně naivní) pocit, že tentokrát by to po dvou průserových nahrávkách mohlo opět klapnout. Singlovky “No Reflection” a “Born Villain” sice žádné extrémní zázraky nebyly, ale už jen to, že šlo minimálně v případě “No Reflection” o relativně poslouchatelný song, bylo při vzpomínce na “Eat Me, Drink Me” a “The High End of Low” pozitivní. Rovněž videoklipy slibovaly, že by album mohlo být solidní – už žádné rádoby pokusy o pseudoumění, ale opětovná snaha o to, aby vše vypadalo pokud možno co nejúchylněji – přesně tak, jak to od Mansona máme rádi. Odpovídá tomu ale i konečný výsledek “Born Villain”?

Bohužel nutno říct, že ne, neodpovídá. Na rozdíl od předchozích dvou alb je sice na “Born Villain” chvílemi znát snaha odrazit od toho kvalitativního marastu, v němž excelovalo zejména “The High End of Low”, avšak naneštěstí se opravdu jedná jen o snahu. To sice stačilo na to, aby “Born Villain” bylo méně na vyzvracení než jeho dva předchůdci, nicméně ani to nepomohlo k tomu, aby se Manson dostal alespoň na průměrné hodnocení. Ale nedá se svítit, kde nic není, nedá se nic brát, a kde nejsou dobré songy, tam se nedá chválit. A na “Born Villain” dobré songy opravdu nejsou…

Úvodní “Hey, Cruel World…” ještě není špatná, dokonce by se o ní opravdu dalo říct, že svým zvukem připomíná některé starší věci, stejně tak jako druhá “No Reflection”. Posluchač si nejspíš v této chvíli řekne, že tak zlé to nakonec není, začátek alba ujde a teď se to rozjede. Jenže ono se to jaksi nestane. Následujících několik skladeb jsou v podstatě bláboly o ničem, jakési šmidlání bez jakéhokoliv nosného nápadu či náznaku něčeho kvalitnějšího. To, co se zpočátku zdálo jen jako slibný a poslouchatelný úvod, navnazující na mnohem víc, se nakonec ukáže být tím nejlepším, co “Born Villain” nabízí. A vzhledem k tomu, že ani to není kdovíjaká sláva…

Mohu vám říct zcela upřímně, že prokousat se celou deskou až do jejího závěru, se rovná vpravdě heroickému výkonu, neboť nuda a špatná kvalita útočí ze všech stran, nicméně jsem tuto strastiplnou cestu dobrovolně několikrát podstoupil. Přesto jsem však na “Born Villain” nedokázal najít nic, co by stálo alespoň za nějakou zmínku. Kromě dvou výše zmiňovaných písniček, které se dají poslouchat, už na desce není jediný song, o němž by si člověk mohl říct “oukej, tak tohle je dobrý”, vše je to takové bez příchuti, nevýrazné, o ničem. Mohl by tu vyjmenovat celý tracklist, ale bylo by to dobré jen k procvičení negativních přívlastků – hrůza, děs, nuda, hovadina a tak dále. Nemá to cenu. Dvě poslouchatelné písničky na úplný začátek a pak už jen jedno více jak padesátiminutové hudební placebo, muzikální vakuum, prostě nic…

Uznávám, že na “Born Villain” je pozitivní jedna věc – je o malinko lepší než “The High End of Low”. Ale to není myšleno zrovna jako kdovíjaká pochvala. Novinka je asi tak na stejné úrovni jako “Eat Me, Drink Me”, což znamená na nikterak valné úrovni. Pokud se “Born Villain” mohlo zpočátku zdát když ne jako slušné album, tak alespoň jako případný odrazový můstek k lepším časům v hudebním táboře Marilyna Mansona, realita výsledné nahrávky nakonec ukázala, že bylo toto zdání poněkud mylné. Pokud ještě před několika měsíci existoval někdo, kdo nad Mansonem doposud nezlomil hůl, nyní už je myslím bez pochyby, že by měl začít lámat. Některá starší alba mám opravdu rád, ale to, co Marilyn Manson hraje v současné době, se s prominutím dá poslouchat jen velice těžko. Jak se zdá, Manson a jeho kumpáni už hudebně zjevně dojeli na konečnou stanici a na posledních třech albech jdou jen ze setrvačnosti hlavou proti zdi. Pokud někdy dostanu pádný protiargument v podobě dobré desky, moc rád vezmu svá slova zpátky, ale do té doby – ne, děkuji.


Další názory:

Nechce se mi věřit, že člověk, který má na svědomí takový klenot jako “Holy Wood (in the Shadow of the Valley of Death)”, dokáže mezi lidi vypustit takovou ohavnost jako “Born Villain” (o předchozím “The High End of Low” snad ani nemluvě). Na novince je špatně snad úplně všechno. Nemá cenu hledat nejhorší nebo nejpovedenější song, protože do té druhé kategorie bych toho s výjimkou dvou, tří skladeb opravdu moc nezařadil. Písně nefungují samostatně, nemají žádnou atmosféru, zajímavé nápady a celkově působí dost utahaně a nudně. V žádném případě ze mě nemluví nějaká zaujatost, jak by se možná mohlo zdát, mám toho chlápka rád, protože svými staršími alby vlil do rockové hudby novou krev a zasloužil se o její posun, za což ho budu obdivovat po zbytek života, ale “Born Villain” je špatné až běda. Do úplného konce jsem jej na jeden zátah zvládl doposlouchat pouze dvakrát. Co se na novince opravdu povedlo je závěrečný bonusový cover folkové “You’re So Vain” Carlyho Simona, ale to je hudebně asi všechno. Do jisté (dost velké) míry z úcty k jménu: 4/10.
Kaša


Ministry – Relapse

Ministry - Relapse
Země: USA
Žánr: industrial metal
Datum vydání: 30.3.2012
Label: 13th Planet Records

Tracklist:
01. Ghouldiggers
02. Double Tap
03. Freefall
04. Kleptocracy
05. United Forces [S.O.D. cover]
06. 99 Percenter
07. Relapse
08. Weekend Warrior
09. Git Up Get Out ‘n Vote
10. Bloodlust

Hodnocení:
Zajus – 3,5/10
H. – 6/10
Kaša – 5,5/10

Průměrné hodnocení: 5/10

Odkazy:
facebook

Mám rád návraty velkých kapel. Opravdu ano. Na každý takový návrat nutně navazuje napjaté očekávání, zda nový materiál bude srovnatelný s klenoty minulosti. Takovým kapelám jsem mnohdy ochoten i leccos prominout, jen abych se mohl radovat, že jsou zpět. U Ministry se ovšem o zvlášť velkém návratu mluvit nedá. Nejde mi ani o délku pauzy mezi řadovými alby, která činí pouhých pět let. Jde mi o aktivitu kapely v tomto mezičase. Ministry za pět let od vydání “The Last Sucker” stihli odjet rozlučkové turné, vydat koncertní DVD, best of album a asi pět remixových alb. Tak se přeci neaktivní kapela zdaleka nechová. Nebylo pro mě tak žádným překvapením, když v srpnu loňského roku ohlásil Al Jourgensen reunion kapely.

Nechme ovšem nehudební okolnosti stranou a podívejme se tedy, co nám na “Relapse” Ministry přinášejí. Poslední alba před “rozpadem” kapely byla vskutku povedená a novinka tak rozhodně měla na co navazovat. První singl “99 Percenters” předstihl desku samotnou o celé čtyři měsíce a již v té době jsem měl dojem, že zde něco páchne. Skladba na podporu stejnojmenného hnutí oplývá prvotně nesmírně špatným textem. Ten totiž neobsahuje nic jiného než mnohokrát opakované “Hey”, oslavný pokřik “99 Percenters” v refrénu a výzvu k okupování jedné ulice a tří měst. Je směšné text takto popisovat (rychleji byste ho měli celý přečtený), jenže on i ten text samotný směšný je. Hudebně navíc Ministry nepředvedli nic nového, celá píseň se odehrává v jednoduchém a chytlavém rytmu, který působí, jako by kapela cílila primárně na mainstreamové hitparády. Alespoň že se v polovině písně nachází velmi povedené kytarové sólo.

Po této zkušenosti jsem k albu musel přistupovat o něco opatrněji. Vše navíc prohloubil obal a názvy písní. Bylo zjevné, že Al Jourgensen přesunul svou nenávist od George W. Bushe k celému kapitalistickému systému. Úvodní “Ghouldiggers” (nelze přehlédnout ani “krutopřísné” zkomoleniny, které se z názvů několika posledních turné přesunuly na studiová alba) začíná dvouminutovým proslovem. Al Jourgensen si stěžuje na nenažranost svých manažerů, což vás jistě moc zajímá. Píseň, která se rozjede po sáhodlouhém intru, však není vůbec špatná. Skvělý riff vás bude bohužel těšit jen krátkou chvíli. Navazuje na něj totiž další mluvená část, tentokrát podle scénáře “Al se nemůže dovolat svému manažerovi”. I po ní se ovšem skladba pěkně rozjede. Kdyby se vysekal balast okolo, mohl by tak z “Ghouldiggers” být opravdu skvělý otvírák. “Double Tap” naštěstí již odsouvá nehudební stránku věci až na vedlejší kolej a světe div se, výsledkem je nesmírně povedená píseň. Textově se sice opět pohybujeme na tenkém ledě (kritika USA za zastřelení Usámy bin Ládina), ovšem vše vyvažuje skvělá kytara, fantastické sólo a závěrečný náklep od (naprogramovaného) kopáku. Nesmím pak zapomenout ani na tématicky správně vložené hudební vlivy arabské hudby.

Po relativně slibném začátku se však pohybujeme jako na houpačce. Slabší dvojici “Freefall” a “Kleptocracy” střídá povedený cover S.O.D. v podobě hitovky “United Forces”. Z něco ční hlavně povedené sólo, které zde snad ještě více než v originále zní, jako by vypadlo z pera Jeffa Hannemana. “99 Percenters” pak v kontextu alba vychází jako jedna z lepších písní. Následuje trojice slabších písní a album nakonec uzavírá jedna z těch lepších: “Bloodlust”. Ta jako by nezapadala do zbytku alba a zní tak mnohem uvolněněji. Není z ní cítit umělost předchozích skladeb, což ji činí mnohem lépe poslouchatelnou. Na limitované edici pak ještě navazuje remix skladby “Relapse”, k němuž se snad radši ani vyjadřovat nebudu.

“Návrat” Ministry je tak přinejmenším rozpačitý, a to ze dvou důvodů. Prvním jsou texty. Al Jourgensen mi svými texty nikdy nebyl po chuti, což se ostatně projevilo i na posledním “The Last Sucker”. Nikdy však svůj politický aktivismus neprosazoval tak okatě, jako tomu je na “Relapse”. Ve svých skladbách odmítá nenasytnost kapitalismu, jeho dramatický “odchod a návrat” lze však snadno považovat za primitivní kalkul, snahu získat si trochu pozornosti. Sám tak dělá něco, co tak snaživě kritizuje, což z něj dělá pokrytce. I kdybych však odhlédl od textů (což jednoduše nelze), nemohu se zbavit dojmu, že až na několik skladeb, z nichž jen jedinou bych označil za opravdu hodně dobrou, je “Relapse” plné velmi slabého materiálu. Nalezneme zde naopak spoustu vaty. Chvílemi mám dokonce dojem, že hudba v některých písních slouží jen jako pozadí, do něhož Al Jourgensen vykládá svá moudra. S přihlédnutím k výše zmíněnému tak albu jednoduše nelze udělit ani průměrné hodnocení.


Další názory:

Jsou návraty, které by prostě proběhnout neměly. To, co právě předvedl Al Jourgensen, je naprosto krystalickou ukázkou něčeho takového. Nejprve dramaticky odejdeme ze scény, všichni fanoušci se povinně dostaví na poslední turné… a po třech letech se najednou zničehonic koná návrat s velkou slávou. Ať se na to člověk dívá z kteréhokoliv úhlu pohledu, vždy jej prostě musí napadnout něco o kalkulu – a to je u člověka jako Al Jourgensen docela průser, vzhledem k faktu, o čem tento pán celé roky zpíval. Ale což o to, klidně by se daly přivřít oči, třeba šlo jen opravdu o upřímnou změnu názoru, to nikdo z nás nemůže ani vyvrátit, ani potvrdit, ale… i samotné “Relapse” není po hudební stránce příliš dobré. Právě naopak, dovolím si tvrdit, že se jedná o hodně velké zklamání… ne přímo průser, ale zklamání určitě. Pokud bylo důvodem návratu samovolné složení neskutečně silných skladeb, jak Al tvrdil, tak já tam ty silné skladby prostě neslyším. Poslouchat se to dá, to ano, ale když to srovnáte s tím, co pod hlavičkou Ministry vycházelo ještě před pár lety… mírný úšklebek je rozhodně na místě. Dokonce i texty jsou slabé, ve většině songů v podstatě jen opakování jedné fráze pořád dokola, kde jeden verš stěží přesahuje délku tří, čtyř slov. Zářným příkladem budiž třeba singlovka “99 Percenters”, která je přehlídkou lyrické stupidity (tisíckrát “Hey” za čtyřminutou písničku je prostě moc). Řeknu to na rovinu – “Relapse” je nahrávka, která vzniknout neměla. Kdyby jí nebylo a Ministry stále leželi u ledu, všichni by na tuhle kapelu vzpomínali jako na legendu, která do jisté míry změnila tvář metalové muziky, s příchodem “Relapse” se však tato představa zbortila jako domeček z karet a zbyla jen hořká pachuť… šest bodů je spíš z úcty ke jménu Ministry, ne kvůli kvalitám “Relapse”
H.

Ministry to se svým koncem trochu uspěchali. Zvlášť vezmeme-li v potaz, že před pěti lety měli za sebou trojici skvělých alb věnovaných G. W. Bushovi. Vrchol této trilogie přišel na druhém v pořadí “Rio Grande Blood”, ovšem i následující “The Last Sucker” mělo něco do sebe. Stejně unáhleně jako se ze scény parta kolem Ala Jourgensena vytratila, se bohužel zase vrátila. Nikoli však unáhleně co do počtu let strávených na odpočinku, ale spíše co do kvality nového materiálu. Z úcty k legendě bych byl nerad přehnaně kritický, ale novinka “Relapse” je suverénně nejslabším počinem v diskografii industriální legendy. Zveřejněný singl “99 Percenters” ve mně ještě vzbuzoval naději, že se dočkáme důstojného pokračovatele a hlavně rozloučení za bohatou historií Ministry, ale s prvním poslechem tato naděje odezněla. Netvrdím, že celé album je úplně špatné, koneckonců, našel jsem pár songů, které mě chytly, ať už zmíněná přímočará singlovka “99 Percenters”, úderná “Double Tap”, povedená předělávka S.O.D., “United Forces”, nebo předposlední melodická “Bloodlust”, která pro mě představuje jasný vrchol alba. Naproti tomu se na albu nachází šílená úvodní sedmiminutovka “Ghouldiggers”. Takhle dementní skladbu jsem od Ministry ještě neslyšel. “Relapse” takto v mých očích zůstane jako zbytečné návratové album, bez něhož by Ministry svou kariéru zakončili mnohem důstojnějším způsobem.
Kaša


Blue Stahli – Blue Stahli

Blue Stahli - Blue Stahli
Země: USA
Žánr: industrial rock / electro
Datum vydání: 2.3.2011
Label: FiXT Music

Tracklist:
01. ULTRAnumb
02. Scrape
03. Anti You
04. Doubt
05. Corner
06. Takedown
07. Kill Me Every Time
08. Throw Away
09. Metamorphosis
10. Give Me Everyting You’ve Got

Hodnocení: 8,5/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Blue Stahli rozhodně nepatří mezi klasické metalové interprety, jestli vůbec se sem dají zařadit. Hlavním prvkem je elektronika, kterou doplňují “industrialové” kytary. Místy to např. zní jako Marilyn Manson nebo Disturbed. Laicky se to také dá zařadit jako “tvrdší The Prodigy“, pokud se v tomto odvětví úplně neorientujete. Jestli tedy někteří místní návštěvníci nemůžou nic jako elektronická hudba vidět a slyšet, tak raději nečtěte.

Blue Stahli se nedá odepřít skvělá energie a poslouchatelnost, která dohromady na albu tvoři výborný zažitek. Výborně se hodí skoro ke všemu, a pokud potřebujete pauzu od kapel, které posloucháte jinak pravidelně, může vám druhá deska tohoto interpreta (ano, vše si tvoří sám) skvěle posloužit. Já se u ní stále náramně bavím. A co mi na Blue Stahli přijde nejlepší? Dovedu si představit, že by tahle hudba doprovázela jakýkoliv noční i rockový klub. Blue Stahli se nezaměřuje na cílovou skupinu, ale tato deska může oslovit každého, kdo má rád jak elektronickou hudbu, tak i industrial či nějaký druh metalu a rocku. Prostě každého, kdo si dokáže užít jakoukoliv rychlejší hudbu.

Jak už jsem zmínil, kombinuje se zde elektronika s industrialem. Hned první song “ULTRAnumb” vám v podstatě napoví, jak se to bude celé vyvíjet. Ze všeho září neskutečná energie, která naživo musí vtáhnout úplně každého. Pokud jste ospalí či unavenější, tohle vás prostě zaručeně probere. Vše doplňuje skvělý zpěv, který ve chvílích zvládá jak výšky, tak i v důležitých částech umí spravně zařvat. Tohle je dle mého také nejtvrdší song z desky. Další “Scrape” právě naopak ukazuje víc tu elektronickou část Blue Stahli. Má velice oblíbená je čtvrtá “Doubt“, která v jedné části nabízí krásný čistý zpěv, který donutí snad každého přizpívávat si s ním; tak i něco, co připominá “breakdown” z corové hudby.

V “Takedown” je ze začátku cítit právě ten Manson, jak jsem již říkal výše. Mimochodem, v této písni využívá Blue Stahli ženského hlasu, který do písně v jedné části vstupuje. V následující “Kill Me Every Time” ale dokázal, že umí i zpomalit. Je o dost pomalejší než všechno předchozí. Nicméně to z ní nedělá nic špatného, stále je to sakra kvalitní. Stejně tak i další “Throw Away”, opět pomalejší, tentokrát ale o dost depresivnější, což mám rád. “Throw Away” bych si dokázal perfektně představit jako outro a poslední song, spíš než “Metamorphosis” a “Give Me Everything You’ve Got”, co následují. Ty se opět vrací k tomu, co bylo předtím. Ono je to stejně asi jedno.

“Blue Stahli” je opravdu kvalitně provedená deska. Naplno se ukazuje potenciál tohoto interpreta, který zde exceluje a vytvořil opravdu výbornou desku. Je tam všechno, co ke kvalitní hudbě potřebuju. Musíte to odzkoušet, buď vás to pohltí, nebo to po chvíli vypnete. Mě, jak je poznat, to naprosto pohltilo. Nemůžu se dočkat, co nám předvede na další plnohodnotné desce. Mimochodem, ještě tento rok by měla vyjít druhá část jeho kompilace, která ponese název “Antisleep Vol. 02”. A co teď? Teď si to běžte poslechnout.


Marilyn Manson – The High End of Low

Marilyn Manson - The High End of Low
Země: USA
Žánr: alternative metal / industrial rock
Datum vydání: 20.5.2009
Label: Interscope Records

Tracklist:
01. Devour
02. Pretty as a Swastika
03. Leave a Scar
04. Four Rusted Horses
05. Arma-Goddamn-Motherfuckin’-Geddon
06. Blank and White
07. Running to the Edge of the World
08. I Want to Kill You Like They Do in the Movies
09. WOW
10. Wight Spider
11. Unkillable Monster
12. We’re from America
13. I Have to Look Up Just to See Hell
14. Into the Fire
15. 15

Hodnocení: 3/10

Zbytek redakce hodnotí:
Corey(8) – 5,5/10
H. – 2,5/10
Earthworm – 3,5/10

Průměrné hodnocení: 3,6/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Exhibicionista Marilyn Manson se vrací na hudební scénu se svým novým kouskem „The High End of Low“. Na této desce se skupina snaží pokračovat ve stylu své minulé práce „Eat Me, Drink Me“, které je mnohdy kritizováno, že už to není starý dobrý Manson; uvidíme, jakých reakcí se dočká tohle album. Navázalo se na pomalejší a roztáhlejší písně zaměřené spíše na lyrickou část, nežli hudební, celkově texty v tomto albu patří ke špici, co kdy Manson sepsal a nazpíval, texty ale bývaly vždy silnou stránkou tohoto pána.

Při začátku poslechu jsem moc nadšený nebyl, očekával jsem něco ve stylu „mOBSCENE“ či „The Fight Song“, místo toho jsem dostal pomalou odrhovačku s názvem „Devour“, asi poslední minutu, kdy jsem skoro usnul, jsem radši přetočil a doufal, že druhá píseň přinese zlepšení. Další song se sice maličko urychlí a je tu něco, co by vzdáleně starého Mansona mohlo připomenout, stále to ale není ono, něco tomu chybí, „Pretty as a Swastika“ si tedy pochvalu nezaslouží. „Leave a Scar“, třetí pořadová, má na začátku celkem chytlavý riff, jinak stále to samé – pomalé a uspávající. U páté „Arma-Goddamn-Motherfuckin’-Geddon“ jsem slyšel rytmus „Rock Is Dead“„Mechanical Animals“, sice se možná jen jedná o mou domněnku, ale spojené to nějakým způsobem být musí. Nicméně tu konečně dochází ke zlepšení a já začínám mít z poslechu aspoň menší radost.

Album běží dál a vyskakuje tu „Blank and White“, která se ani nijak neliší od prvních čtyř písní, klidně se mohla vypustit, nemá nic extra a nezanechá ve vás nic. Pokud jste po prvních šesti kouscích skoro usnuli, tak „Running to the Edge of the World“ a „I Want to Kill You Like They Do in the Movies7 vás dorazí definitivně. Tyto dvě spojuje jedna prostá věc – délka! Jak délka názvu, tak délka skladby je až zbytečně moc protáhlá, dohromady mají 15 minut a 25 vteřin, kdyby se aspoň jednalo o něco pořádného, a ne ukolébavky. Přiznám se, že ani jednu z těchto písní jsem nedoslechl celou, protože se to nedalo. U dalších tří songů se opět neodehrává žádná změna. „We’re from America“, dvanáctá píseň, která je bezpochyby nejlepší a aspoň se přibližuje starší Mansonově tvorbě, pokud jste při poslechu neusnuli a vydrželi až sem, aspoň se vám dočká menší odměny. „We’re from America“ dosahuje nejvyšších kvalit v tomto albu, ve srovnání se starými je ale u dna. Pokud by deska končila dříve zmiňovanou písní, bylo by to důstojné ukončení, místo toho tu jsou opět tři stejně pomalé a nudné písně.

Sečteno a podtrženo, Marilyn Manson opět své fanoušky nepotěšil; co začal na „Eat Me, Drink Me“, zde dokončil. Při úplně prvním spuštění jsem konce některých písní přetočil, nedalo se to snést, při druhém už jsem ale vydržel, nijak odvázaný jsem z toho nebyl. Album je zbytečně roztahané, určitě takových 11 písní by zde naprosto stačilo. Chybí tu pořádný nářez, po kterém si Mansona zapamatujete a při zaslechnutí jeho jména se vám tato píseň vybaví. Fanoušky, kteří Mansona poslouchají od začátku a mají radši jeho tvrdší tvorbu, potěšeni nebudou. Ovšem novodobí fanoušci, kterým se líbilo „Eat Me, Drink Me“, si můžou oblíbit i toto. Nic to však nemění na tom, že „The High End of Low“ je slabé.


Marilyn Manson – Eat Me, Drink Me

Marilyn Manson - Eat Me, Drink Me
Země: USA
Žánr: alternative metal / industrial rock
Datum vydání: 5.6.2007
Label: Interscope Records

Hodnocení: 7,5/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Hudební ďábel a ikona obscénnosti ve světové hudbě, Marylin Manson, vydává nové album “Eat Me, Drink Me”. Jak to tedy s člověkem, který kombinuje elektroniku s alternativním zvukem metalu, to vše zabalené do obrovského pozlátka kostýmů a líčení, dopadlo tentokrát? Ruku na srdce, Manson nikdy nebyl nějaký velký hudebník, ale vzhledem ke svému předchozímu povolání (hudební kritik) dobře ví, co lidé chtějí, a umí toho ve své hudbě, ale hlavně ve své vizáži patřičně využít. Celou svou kariéru šokoval celý svět svými nechutnostmi, svým vystupováním a svými názory (převtělení své osoby do Antikrista). Jenže teď padla kosa na kámen a Manson stáhl ocas hluboko mezi nohy. Jeho dlouholetá přítelkyně a zároveň manželka se s ním rozvádí (nebo už rozvedla, neznám přesné datum téhle události). Pryč je obscénnost, pryč je pro něj tak dobře charakteristický tvrdý zvuk, “Eat Me, Drink Me” je album plné bolesti a smutku. Pokud umíte dobře anglicky, bude vám už po prvním poslechu jasné, že hlavní tématikou je láska. Víceméně není na albu song, který by se nezaobíral láskou/smutkem nebo něčím podobným. Musím říct, že tato změna (i když pochopitelná) mi naprosto vyrazila dech. Na druhou stranu to znamená, že nás Manson opět, možná nechtě, šokoval.

A jak to tedy celé zní? Po pravdě, deprese Mansonovi sluší mnohem více, než bych si byl ochoten připustit. Písně mají krásné kytarové riffy, elektronika ustoupila hodně do pozadí, bubny si v pomalých písních moc neužijí, ovšem vše plně vynahrazují texty, které bych do něho opravdu neřekl. Krásné, dlouhé příběhy, které se na nás linou společně na vlnách Mansonova ojedinělého hlasu. Tohle je v podstatě taky jediný pořádný zápor desky. Chybí mi tam pro něj klasické vypalovačky typu “This Is the New Shit”, “mOBSCENE” a podobně. Chápu, že jeho záměr bylo udělat album z jiné třídy než ostatní, ale myslím, že mu to spousta fanoušku neodpustí. Ještě jedno rýpnutí si neodpustím, zatímco první půlka alba vás naprosto chytí, druhá mí přijde velmi nudná a postrádám tam nějakou hlubší myšlenku či melodii. Poslední skladba alba “Eat Me, Drink Me” se stejným názvem je sice velmi povedená, ale i tak budete mít v hlavě spíše těch pár nudných předchozích songů. Velká škoda, že Manson nedokázal udržet potenciál, který toto album mělo, až dokonce.