Nine Inch Nails nedávno vydali vinylovou edici soundtracku k prvnímu dílu kultovní střílečky „Quake“. Material byl zremástrován a koupit ho můžete tady.
Archiv štítku: Nine Inch Nails
Cesta do hlubin redaktorovy duše: Dantez
Celou dobu tu na vás sypeme relativně velké množství recenzí a dalších článků, ačkoliv pro většinu z vás jsme asi jenom nicneříkající přezdívky… před nějakými šesti lety tedy vznikl nápad říct čtenářům něco o nás, dát redaktorům nějaký prostor, aby řekli něco o sobě. Samozřejmě nikdy nebylo úmyslem otravovat vás intimnostmi – vždy šlo o něco, co se týká hudby.
Každý redaktor tehdy dal dohromady pět alb, která jej podle jeho názoru nejvíce ovlivnila v jeho hudebním vývoji, a napsal o nich menší povídání. Nemuselo jít nutně o desky, jež bychom dodnes bezmezně milovali, ale svého času nás někam posunuly, změnily nám názor na hudbu, měly na nás nějaký vliv a (jakkoliv to může znít nadneseně) měly podíl na tom, co posloucháme dnes.
Od té doby se ovšem skladba redakce značně proměnila. Z tehdejší sestavy, jež daný článek psala, do nynějška zůstal pouze H. a o pár let později své příspěvky doplnili taktéž Metacyclosynchrotron a Cnuk. Nyní je na řadě naposledy příchozí a poslední z aktuálního čtyřčlenného týmu – Dantez.
Dantez:
 |
| Země: Česká republika Žánr: hip-hop Datum vydání: 17.6.1996 Label: PolyGram |
Chaozz – …a nastal chaos
Přeskočme obligátní šmoulí kazety a vrhněme se na něco, co mou hudební psyché nesmazatelně formovalo. Pravdou je, že časový laps mezi modrými zmrdy a první kazetou Chaozz zase tak velký nebyl. I když si to tak dobře nepamatuji, jsem si jistý, že mě v Esu musel očarovat hit „Televize“ s refrénem obsahujícím slova „čumim“ a „prdel“. Liberální fotr naštěstí příliš neváhal a dovezl pětiletému synovi originální kazetu „…a nastal chaos“.
Paradoxně si dnes lépe pamatuju obskurnější věci než ostřílené hity jako „Planeta opic“ nebo zmíněnou „Televizi“. Deph už na debutu nezapřel inspiraci Gravediggaz a naservíroval na něj temnou naraci (v tomto směru vše o rok později stvrdil českou proto-horrorcore klasikou „Až na věky“ pod jménem Rigor Mortiz). Konkrétně mám na mysli depresivní „Nejhorší den v mym životě“ a temnou „Dítě noci“. S odstupem času jasně vidím, do jaké míry měly tyto záseky vliv na můj vkus. Šlo o první přivonění k esenci hudebního temna, kterou vyhledávám v nejroztodivnějších formách dodnes. Během opakovaných rotací Chaozz jsem nicméně netušil, že budu eventuelně potřebovat hudební čerň protnout kytarami.
 |
| Země: Česká republika Žánr: hard rock Datum vydání: 6.11.1995 Label: EMI |
Kabát – Země plná trpaslíků
Nemusel jsem nikdy dovážet vinyly ze západu načerno. Nemusel jsem se bát, že při vyznávání zahraničních kultů mě sundají estébáci tonfou a strojkem na vlasy. I tak ale byly devadesátky pro hudbu vyhledávající fakany solidním vakuem. Mí rodiče žel také nebyli zrovna políbeni eklektickým hudebním vkusem, a tak jsem zůstal odkázán pouze na to, co hrálo v hitparádách nebo co jsem vyštrachal z hrstky podprůměrných hudebních nosičů, které si fotr vzájemně půjčoval se strýcem.
Tak jsem se dostal k „Zemi plné trpaslíků“ od Kabátu. Tohle hmátnutí se stalo osudným: oddaným fanouškem Kabátu jsem zůstal snad šest let. Poctivě jsem sbíral diskografii, nehledě na to, jestli šlo o originály nebo pálené kopie. Mezitím jsem Kabát pumpoval do všech z okolí, přičemž se mi dařilo konvertovat do nevinného agro-kultu nejednoho kamaráda.
Musím (vlastně s velkou radostí) říct, že stará láska ke Kabátům stoprocentně zrezivěla. Nostalgie chcípla. Nestýská se mi. Kapelou a vlastně vším, co jen jemně zavání čecháčstvím, silně opovrhuji. Když čumím na cover desky „Čert na koze jel“, tak si uvědomuju, jak blízko mají chlapci svým bodrým košilatým humorem a primitivitou třeba k Troškovi. A je mi jedno, že to ze začátku byl ucházející thrash. Prostě hnus.
Kabát se ale i tak na mém vkusu nepopíratelně podepsali. Nabídli kytary a nastínili, že existuje tvrdá hudba. Šlo o první setkání s muzikou, která pracovala s „heavy“ aspektem. Z dnešní perspektivy se to jeví směšně, ale v osmi letech mi některé věci od permanentně přichcaných Tepličáků přišly jako kurevská kladiva. Pokud přivřu oči, tak můžu dokonce uznat, že mě Kabát mohli jaksi obrnit vůči většině nu-metalu, a hlavně líbivým pop-punkovým mrdkám, kterým prvních pár let po miléniu nešlo uniknout. Kabát v začátcích fungování úplně nepracovali s vlezlostí a přesládlou líbivostí, což se s časem samozřejmě začalo měnit. Z toho důvodu jsem krátce po vydání „Dole v dole“ nad kapelou zlomil hůl i já. Na to měl ostatně velký podíl i vznik Óčka.
 |
| Země: Česká republika Žánr: hip-hop Datum vydání: 14.5.2004 Label: Maddrum |
Supercrooo – Toxic Funk
Doba Óčková předinternetová by se dala klasifikovat jako samotný díl v mém hudebním přerodu. Hodiny strávené před televizní obrazovkou s nachystanou véháeskou a ovladačem v ruce s nadějí, že odchytnu song, který fetuji, a následně ho na kazetu zaznamenám, si pamatuji dodnes. Na tomhle nevšedním audiovizuálním mixu vedle sebe končily nevídané kombinace interpretů. Spatra si vzpomínám na Hammerfall, O-Zone nebo Snoop Dogga. Vkus se zprvu moc neposouval. Hudební feťáctví se ale prohlubovalo.
Právě Snoop Dogg vše obrátil naruby. Byl dokonalou antitezí ke všemu, co jsem znal. Měl příběh, styl a charisma – hodnoty, o které jsem v mé Kabátí fázi ani neškobrtnul. Zastihl mne během přechodu z hudebních stanic a hitparád na konzistentní internetové připojení. První stažené empétrojky tudíž patřily jemu. Nemluvě o tom, jak jsem byl vděčen za příchod „GTA: San Andreas“ s narvaným rádiem Los Santos. Přes nablblý singl „Drop It Like It’s Hot“ jsem se tak dostal ke klasikám jako „Ain’t Nothing But a G Thang“ nebo „Deep Cover“. Album jako takové jsem však od Snoop Dogga nikdy freneticky nerotoval. Snoop Dogg spíše pootevřel vrata k rapu, které jsem posléze rozrazil dokořán při kontaktu s českými Supercrooo.
S odstupem času vnímám Supercrooo éru jako osobní alternativu k teenagerovskému pankáčství. Při prvním uzření singlu „Superstar“ se ve mně rozechvělo spratkovství a nechuť vůči establishmentu. Neméně mě sundaly synťákové beaty, které jsem tehdy při sjíždění Óčka v kombinaci s rapem nikdy neslyšel. Striktní a přímočará produkce efektivně dobarvovala jedovaté texty plné chytrých a ofenzivních rýmů. Obraty jako „slyším smrdět tvou leklou rybu“ nadobro formovaly mé už tak retardované vyjadřování.
Po intenzivním kontaktu se Supercrooo jsem rap prolezl takřka naskrz: po opuštění českého vývaru jsem narazil na atlanstký Crunk, přes který jsem se dostal k Hyphy. Z rapového San Francisca jsem to střihnul velkým obloukem do Spojeného království, kde zrovna zažíval masivní boom grime, díky němuž jsem si nějakou dobu pobyl i u dubstepu. Vše se opět začalo pomalu točit k temnotě. Memphisský kult Three 6 Mafia mě nasměroval k horrorcore a cesta k hudebnímu extrému začala nabývat ostřejších kontur.
 |
| Země: USA Žánr: hip-hop Datum vydání: 7.5.1996 Label: DreamWorks / Geffen / MCA Records |
Dr. Octagon – Dr. Octagonecologyst
Horrorcore, ale spíše temný rap obecně byl po dobu velmi špatného středoškolského studia obří částí mého života. Bylo to hobby, zábava a hlavně kýžený ventil. V mp3 přehrávači se střídala jména jako Esham, Tech N9ne, Brotha Lynch Hung nebo Kool Keith. To poslední zmiňované se tehda zarylo nejvíce.
Dává to smysl. Keith sloužil jako primární inspirace pro Supercrooo. No, inspirace. Kdybych nezabředl do Kool Keith kánonu, možná bych se i nebál tvrdit, že jsou Supercrooo jedním z mála skutečně originálních těles na české hudební scéně. Při studiu Keitha jsem nicméně rychle odhalil, že jde o více než o subtilní inspiraci, spíše o kopírku. Pro toto zjištění jsem vlastně nemusel chodit zas tak daleko: stačí si postavit cover „Toxic Funk“ vedle přebalu „First Come, First Served“, kterou Keith vydal pod pseudonymem Dr. Dooom (a hele, tři o v názvu). Jenže Keith je jen jeden, pokud tedy opomeneme jeho 60 alter-eg. Po boku Dr. Doooma, Mr. Nogatco existuje i Dr. Octagon. A právě ten posunul limity mého hudebního chápání zase o kus dále.
„Dr. Octagonecologyst“ je z formálního hlediska „pouhou“ rapovou deskou. Při důkladnějším bádání je nicméně jasné, že zde jde o mnohem více. Keith pomocí projektu otřásl devadesátkovým hip-hopovým paradigmatem. V době, kdy se nepsalo o ničem jiném než o reálném životě, přichází Dr. Octagon: gynekolog z Jupiteru, který přilétá na zem, aby lidstvu představil své medicínské experimenty. U lyriky však bizarnost projektu zdaleka nekončí. „Dr. Octagonecologyst“ je ve všech směrech avantgardou jako prase. Rapuje se zde mimo beaty, rýmuje se uvnitř řádků. To vše přes beaty, které spíš než jako hip-hop znějí jako zvrácená fúze plunderphonics a trip-hopu. Singl „Blue Flowers“ je geniální vizitkou: atonální sampl smyčců od Bartoka doprovází Keithovy ujeté proudy vědomí. Vše završuje série uvřískaných scratchů.
„Dr. Octagonecologyst“ je svým způsobem extrém, po jehož opakovaných rotacích jsem byl schopen strávit i o mnohem náročnější hudební chlívy. Následně jsem tak začal zabředávat do věcí, které různými způsoby testují posluchačovy hranice. Z těch zvukově podobnějších to byli například Dälek. Z těch odlišných pak třeba Portal, Anaal Nathrakh, Skinny Puppy či Venetian Snares.
Šlo to ale ještě dále. Album mě inspirovalo v tvorbě podobně laděných beatů, na kterých se posléze objevili lidé z české rapovo-horrorcore scény jako je De Sade, El Marón, ale i James Cole ze Supercrooo. V té době to jsem si z toho uchcal. Dnes to vnímám spíše jako úsměvnou haluz.
 |
| Země: USA Žánr: industrial rock Datum vydání: 8.3.1996 Label: Nothing Records/ Interscope |
Nine Inch Nails – The Downward Spiral
Od kontaktu s „Dr. Octagonecologyst“ jsem vlastně na permanentním questu, jehož cílem je najít hudbu, která je určitým způsobem „dark“ nebo „heavy“. Při tomto pátrání jsem jednu dobu prolézal nejrůznější formy industrialu. Přes Skinny Puppy a Ministry jsem tak trochu zpátečnicky narazil na „Reptile“ od Nine Inch Nails.
„Reptile“ je dodnes nejlepší industriální skladbou vůbec a jedním z nejzásadnějších počinů od Nine Inch Nails. Po opadu prvotní konsternace jsem se proto vydal spirálou směrem dolů. Po prvním poslechu mě „The Downward Spiral“ trochu zklamalo, protože podobné věci jako „Reptile“ album nenabídlo. Něco mě ale k albu táhlo zpět. A díky tomu něčemu to posléze kliklo. Kurevsky silně.
Dnes jsem přesvědčen, že jsou Nine Inch Nails nejkompletnějším hudebním tělesem. A klidně bych se o tom hádal s nejnesnesitelnějšími fanoušky Tool, Radiohead nebo Pink Floyd. Nikdo nezní jako NIИ, a pokud někdo chce NIИ emulovat, snaha už při prvních tónech zní jako laciný derivát. Zvuk Nine Inch Nails je jedinečný. Jde o komplexní hudební spektrum, ve kterém Trent Reznor dokáže znít stokrát jinak, ale pořád jako Nine Inch Nails. To podobné platí o textech, které jsou dost abstraktní na to, aby je člověk mohl interpretovat a vztáhnout na sebe. Zároveň jsou ale uchopeny dostatečně pevně na to, aby neprotékaly skrze prsty jako rozbředlá lyrická sračka od Krajča. Nehledejte druhé Nine Inch Nails. Nenajdete.
Po boku čistě řemeslných hudebních aspektů mě „The Downward Spiral“ přesvědčilo o síle hudby jako takové a o jejím přesahu. Pochopil jsem, co znamená, když někdo tvrdí, že hudba může zachraňovat životy nebo rozechvívat vibrace, které člověka posílají do jiných, smysly nepolapitelných dimenzí.
Žánrová nevymezitelnost a unikátní síla materiálu Nine Inch Nails rozbila má prizmata a otevřela palici vůči zkoumání veškeré hudby bez ohledu na žánrové nálepky. Dnes už tak není neobvyklým jevem, když mi shuffle v přehrávači za sebe zařadí jména jako Nick Cave, Revenge a Carly Rae Jepsen.
Pět zásadních alb je každopádně málo, a tak se zde takřka vůbec nedostalo na desky, které by lépe zapadly do hudebního spektra tohoto zinu. Je to škoda, protože právě tyto extrémnější kusy posloužily jako nutná extenze toho, co nastolily ty zmíněné. Z boku tady vystřelím například „Streetcleaner“ od Godflesh, která mi pomocí titulního songu naživo zprostředkovala ultimátní spirituální zkušenost, „Outre“ od Portal, díky níž jsem se naučil užívat si absolutní ztrátu sebe sama v hudebním chaosu, nebo třeba „Hexerei im Zwielicht der Finsternis“ od Aghast, jež posloužila jako brána do černé hudební magie.
Redakční eintopf – červen 2018
 |
| Nejočekávanější deska měsíce: Ghost – Prequelle |
|
H.: Zajus: Onotius: Metacyclosynchrotron: Cnuk: Mythago:
|
H.:
Tentokrát to zkusím vzít stručně…
Velkým červnovým tahákem jsou Black Crucifixion. Finská kultovka má novou fošnu po pěti letech a vzhledem k tomu, že „Coronation of King Darkness“ bylo skvělé, mám velká očekávání i k novince „Lightless Violent Chaos“.
Hodně jsem zvědav i na debut „Thermogravimetry Warp Continuum“ indicko-ruského tria Jyotiṣavedāṅga se členy Tetragrammacide nebo Goatpsalm. Očekávám zlo.
Na poslední flek pak hodím italské Progenie terrestre pura, kteří si zatím vždy dokázali udržet vysokou kvalitu, tak snad ani nové EP „starCross“ nezklame.
Zajus:
Po květnu, jenž skrýval několik špičkových hudebních lákadel, se může červen zdát z hlediska hudebního výběru měsícem poněkud slabším, ovšem i tak je z čeho vybírat. O Zeal and Ardor jsem poprvé slyšel někdy koncem loňského roku a dodnes nevím přesně, co si o jejich eklektickém satanismu myslet, ovšem kdykoli si jejich poslední album pustím, bavím se naprosto královsky. O novince vím snad jen to, že bude dvakrát delší než až příliš krátké „Devil Is Fine“, takže nezbývá než doufat, že královsky se tentokrát budu bavit dvakrát tak dlouho.
To o Nine Inch Nails nemám nejmenší pochyby. Rozhodně nepatřím mezi jejich skalní fanoušky, moc dobře však vím, že nejde o kapelu, která by desky vydávala jen do počtu. Jsem tedy zvědavý, co mají Trent Reznor a Atticus Ross na srdci. Co má na srdci Mike Shinoda, je mi celkem jasné, a způsob, jakým to prezentuje, jsem již pochválil v recenzi nedávného EP „Post Traumatic“. Stejnojmenné dlouhohrající album ukáže, zda i tentokrát bude důvod ke chvále (o čemž mám po poslechu několika opuštěných ukázek značné pochybnosti.)
Onotius:
Čas od času se sice něco zajímavého mihne, ale zázraky nečekám. První z nahrávek, kterou jistě proženu sluchovody, bude novinka svébytné fúze soulu s black metalem – Zeal and Ardor. Minulý počin byl poměrně zajímavý, tak uvidíme, kam se posunou.
Zvědavost mi nedovolí minout ani novinku od dnes už mainstreamové mašiny Ghost. Ještě poslední deska byla solidním průsečíkem nenáročné chytlavosti a oné teatrálně okultní atmosféry, jenomže to bylo předtím, než Papa Emerita opustil zbytek sestavy a zažaloval ho za to, že je údajně okrádal o jejich díl zisku. Tak jsem zvědav, zda novinka „Prequelle“ ukáže slušný materiál, nebo jméno Ghost skončí jako bezzubá napodobenina sebe sama.
Nu a jistojistě nepohrdnu ani poctivým doom/stoner metalem v podání Yob, kteří osmého vydají nahrávku nesoucí příhodný název „Our Raw Heart“.
Metacyclosynchrotron:
K debutu Caveman Cult „Savage War Is Destiny“ se příležitostně vracím i dva roky od vydání, takže si nové EP „Supremacía Primordial“ samozřejmě nemohu nechat ujít. U jiných kapel by mě asi mrzelo, že má ípko jen jedenáct minut, ale to bordelu tohoto ražení na vymrdání palice stačí.
K Prosternatur tak vřelý vztah nechovám, ale kvality první desky jsou neoddiskutovatelné a tak jsem právem zvědavý, jak kapela v současné době zní a kam by teoreticky mohla dále směřovat. Ancient Moon neznám, ale s Prosternatur snad nebyli spárováni jen tak z prdele. Třeba mě čeká další příjemný objev.
A jelikož jsem dlouho neslyšel příjemný kytarový popík, tak po delší době očíhnu, jak si Tobiášek plní svůj dětský sen. Navíc je dobré mít v záloze pár neškodných písniček, když máte něco pustit na „společenské akci“ a tak nějak tušíte, že s Proclamation nebo Autechre asi neuspějete. Ale abych nekecal, singlovka „Rats“ se mi překvapivě dost líbila.
Cnuk:
V červnu si rozhodně na málo muziky nemůžu stěžovat. Vychází hned několik zajímavých stoner/doomových kousků, z nichž nakonec vybírám jeden, a to „Our Raw Heart“ od Yob. Ti o sobě dali výrazně vědět před čtyřmi lety se studiovkou „Clearing the Path to Ascend“, ale na scéně se pohybují už mnohem déle. Věřím, že se i po letech podaří v pohodě obstojně navázat.
Dalším tipem je EP s názvem „Consolation“ od Protomartyr. Ti v současné době patří k tomu nejlepšímu z post-punku a dle singlu „Wheel of Fortune“ zdaleka neřekli poslední slovo. Dost možná si brousí nože na svůj vrchol. Tuším, že tentokrát půjde ještě o temnější dílo, než jakým byla poslední řadovka „Relatives in Descent“ z minulého roku. Opravdu se těším.
No a nakonec uvedu asi nejočekávanější desku měsíce vůbec, alespoň tedy co se rocku a metalu týče. Svůj čtvrtý opus vydávají Ghost. Dostal název „Prequelle“ a vychází hnedka prvního června. Papa Emerita třetího vystřídal Cardinal Copia a podle videa k singlu „Rats“ je to sympaťák. Píseň je to hitová, stejně jako nedávno uveřejněná „Dance Macabre“, tak uvidíme, co nabídne zbytek desky.
Mythago:
Ještě v poslední možný den odevzdávání eintopfu jsem myslel, že to se mnou dopadne podobně, jako minulý měsíc se Cnukem. Měsíc, v němž by mě toho zajímalo méně, jsem snad ještě nezažil. Nakonec jsem si ovšem alespoň na tu jednu desku vzpomněl.
V červnu totiž vyjde novinka jednoho z mých oblíbenců, Bena Caplana. Popravdě ho sice v současnosti už ani zdaleka tolik neposlouchám, nemá pro mě prostě tu správnou atmosféru, ale přesto se na „Old Stock“ docela těším. Ničeho zajímavějšího se příští měsíc stejně s největší pravděpodobností nedočkám.
Nine Inch Nails: nové EP
Nine Inch Nails ohlásili vydání nového EP „Not the Actual Events“. Pětipísňový počin vyjde již 23. prosince. Obal zde, tracklist následuje:
01. Branches/Bones 02. Dear World 03. She’s Gone Away 04. The Idea of You 05. Burning Bright (Field on Fire)
Trent Reznor & Atticus Ross – Gone Girl
 |
| Země: Kanada Žánr: ambient / electronic Datum vydání: 30.9.2014 Label: Columbia Records Hodnocení: 7/10 Odkazy: –
|
Když americký režisér David Fincher oznámil, že hudbu k jeho novému filmu “Gone Girl” (v našich kinech uváděn jako “Zmizelá”) bude opět dělat dvojice Trent Reznor a Atticus Ross, nebylo to žádné překvapení. Předchozí spolupráce této trojice dopadly výborně, a nečekal jsem tak, že by se s příchodem “Gone Girl” jakožto filmu a samozřejmě hudebního soundtracku mělo něco změnit. A vlastně nezměnilo.
Trent Reznor a Atticus Ross zdánlivě navazují na svou předchozí spolupráci, ačkoli v případě “Gone Girl (Soundtrack from the Motion Picture)” je jejich hudba snad ještě temnější a neklidnější, než tomu bylo u “Sociální sítě” a “Mužů, kteří nenávidí ženy”. Samozřejmě to jde ruku v ruce s temnou atmosférou detektivní psychologické hry s divákem s až mysteriózním nádechem, která provází takřka celý film, takže žádné veselé elektronické hrátky se nekonají. Celkem 90 minut muziky by se dalo shrnout jako kombinace mezi elektronickými sonickými skladbami, jak je Reznor umí dovést až do dokonalosti (“Technically, Missing”), a ambientními plochami (“At Risk” a spousta dalších).
Neříkám, že je vyložená hračka překousnout hodinu a půl takové hudby a za sebe říkám, že nebýt součástí mnou očekávaného filmu, jen těžko bych něco takového chtěl podstupovat, ale to neznamená, že by se soundtrack ke “Gone Girl” nedal vydržet. Skladby (pokud je tak u takových soundtracků můžeme skladbami nazývat) náhodnému posluchači zřejmě moc nedají, nicméně v kombinaci s filmem samotným dostávají nový rozměr. Vím, o čem mluvím, protože teprve po jeho zhlédnutí se mi hudební momenty začaly drát na mysl v kombinaci se scénami, které Reznor a Ross hudebně podkreslili svým jedinečným způsobem.
Mluvit o vrcholech a průserech alba je v tomto případě naprosto scestné, takže to vynechám, nicméně pokud bych měl vyhlásit vítěze mezi všemi třemi spoluprácemi, jež za sebou tato trojice má, tak sáhnu jednoznačně zde, i když to může být tím, že samotný film je mi ze všech tří nejblíže. Vždyť víte, jak tenká ta hranice mezi zalíbením v soundtracku a filmu je…
Nine Inch Nails – Hesitation Marks
 |
| Země: USA Žánr: industrial rock / electro Datum vydání: 3.9.2013 Label: Columbia Records Tracklist: Hodnocení: 7/10 Odkazy:
|
Celých pět let trvalo, než Nine Inch Nails, potažmo Trent Reznor, usoudili, že nastal ten správný čas pro nové studiové album kapely (no dobře, spíš one-man projektu), která si po dobu své působnosti vysloužila neotřesitelnou pozici industriálně rockové legendy. Kdo podrobněji sleduje tvorbu tohoto multiinstrumentalisty, ten ví, že v mezidobí nezahálel a věnoval se svým bočním aktivitám. Post-industriální projekt How to Destroy Angels, jejž založil se svou ženou Mariqueen Maandig, se dočkal dvou EP a debutového alba “Welcome Oblivion”, které bylo spíše zklamáním a při jeho poslechu se člověk nenápadně poohlížel po klasických počinech Nine Inch Nails, přestože hudebně si obě party nejsou zas tak podobné, jak by se mohlo zdát. Výrazněji na sebe Reznor upozornil spolu se svým parťákem Atticusem Rossem, s nímž se vydal do světa filmového průmyslu, kde si odnesli Oscara za soundtrack k “Sociální síti” a Grammy za hudbu k “Muži, kteří nenávidí ženy”. Loňský rok padl za oběť přípravám nového alba, které je nyní konečně tady. Ale tolik nezbytného úvodu, kterým se snažím si natáhnout délku článku, protože “Hesitation Marks” se pro mne stalo oříškem, jenž se prostě musí slyšet, protože zprostředkovat dojmy z jeho poslechu není vůbec snadné.
Tak trochu jsem očekával, že nedávné boční aktivity Trenta Reznora se výraznou měrou promítnou do novinky jeho domovské kapely, až jsem byl překvapený, že zas v takové míře se tak neděje. Náznaky tam samozřejmě jsou, ale Nine Inch Nails mají svůj nepřeslechnutelný rukopis a zvuk, který si nelze splést a přesto se nedá říct, že by jejich alba byla pořád stejná a hrála na tutéž strunu do zblbnutí. Aktuální “Hesitation Marks” v sobě má víc elektroniky než debut “Pretty Hate Machine”, když se hrábne do zkreslených kytar, tak jsou plnější než na rockovém “With Teeth”, přesto však v sobě skrývá trochu ambientu “Ghosts I-IV” a výše uvedených soundtracků a dokonce se dočkáme i křehkých momentů “The Fragile”, či právě How to Destroy Angels. Že to zní jako pověstný dort, do kterého se tak dlouho přidávaly ingredience, až z něj vznikl nechutný patvar? Máte pravdu, teoreticky je to pěkný mišmaš, ale Reznorovi se podařilo spojit všechny tyto nálady do jednotného výsledku, který paradoxně působí soudržněji, než některá z jeho pozdějších alb (“Year Zero”). První dojem, který jsem z “Hesitation Marks” nabyl, byl minimalistický, což nemusí nezbytně znamenat jednoduchý nebo jednotvárný, na to předem zapomeňte. Jedná se totiž o minimalismus promyšlený a do detailu vypiplaný.
Za nenápadným obalem se toho sice moc neskrývá, ale i to málo má tak uhrančivou atmosféru, že jsem se do “Hesitation Marks” musel pouštět znovu a znovu. Ambientní intro “The Eater of Dreams” o albu moc nevyzradí, takže prvním záchytným bodem je “Copy of A”, která hned na úvod ukáže, že syntezátory použité v “Sociální síti” můžou fungovat i v písni s tanečním rytmem, kterému vévodí typický melodický Reznorův vokál. Na úvod tato skladba může působit neortodoxně, protože se nejedná o typický kousek z výkladní skříně Nine Inch Nails, ale já se do něj okamžitě zamiloval. Jednoduché nasamplované bicí jdou totiž se syntezátorovým podkladem skvěle dohromady. V obdobné atmosféře se nese taky následující “Came Back Haunted” s pronikavějším rytmem a kytarami, které v prostřední části předvedou něco mezi riffem a sólem. Když už jsem to nakousl, tak myslím, že milovníci kytarových ploch u Nine Inch Nails musí být z novinky pěkně zklamáni, protože zas tak moc se jich nedočkají. Pokud bych mluvil o skladbách jako celcích, tak snad jen osvěžující “Everything” je na kytaře postavená a nese se ve znamení mixu punkové upřímnosti a popové líbivosti. Takových momentů bych si dokázal představit víc, ale “Everything” by pak ztratila svou auru jedinečnosti, která jí díky tomu připadla. Nečekaně jsem musel s dalšími poslechy uznat, že ty nejlepší momenty “Hesitation Marks” skrývá v křehkých, post-industriálních kompozicích jako je “Find My Way” s krásným piánem, “Running” s podivným kvílivým samplem nebo skvěle vygradované “Various Methods of Escape”, v níž se protne melancholie s kytarou, což není na poměry kapely nic nezvyklého, ale ta nepopsatelná zasněná atmosféra nemá chybu. Totéž platí i o “I Would for You” s a hypnotickým rytmem a melodickou vokální linkou, kde mi Reznor svým frázováním hodně připomněl “Every Day Is Exactly the Same” z “With Teeth”. Z dalších skladeb, o kterých doposud nepadla zmínka, vynikne určitě “All Time Low” s funky kytarou a “In Two”, v níž Reznor předvedl nefalšovaný falzet, až jsem hledat, zda se nejedná o příspěvek některého z hostů. Stejně nenápadně, jako deska začala, tak i končí. “While I’m Still Here” je pro mě zbytečná kompozice, kterou zastíní i závěrečné intro “Black Noise”. Celkově je ale “Hesitation Marks” velmi vyrovnaná deska, která vybudovanému jménu ostudu v žádném případě neudělá.
Nečekal jsem, že se mi “Hesitation Marks” zasekne tak hluboko pod kůži, to uznávám, protože jsem k němu přistupoval s mírnými obavami. Doposud jsem se považoval za fanouška rockovějších počinů, jako jsou EP “Broken”, “The Downward Spiral” či “With Teeth”, ale díky novince se to mění. Sice se nejedná o nejlepší album v diskografii kapely, ale v kontextu posledních tří zářezů jej hodnotím nejvýš. Škoda, že se nepodařilo udržet stopáž na přijatelnější hranici a neeliminovaly se dvě, tři slabé písně (“Disappointed”, “While I’m Still Here”), které desku nikam neposouvají. Kdybych měl vynést nějaký rozhodný soud, tak se jedná o počin, na který se vyplatilo pár let počkat a který bych doporučil všem, kteří s poslechem Nine Inch Nails teprve začínají, protože v přístupné podobě v sobě pojí vše, co doposud Trent Reznor přinesl, a i když se tak na první poslech nemusí zdát, nepůsobí “Hesitation Marks” zmateným dojmem. Pokud se i příště industriální veličina představí v podobné formě, tak nemám problém si zase pár let počkat a těšit se na takto osvěžující počin.