 |
| Země: USA Žánr: experimental / industrial rock Datum vydání: 21.1.2013 Label: I Am: Wolfpack Tracklist: Hodnocení: Průměrné hodnocení: 4/10 Odkazy:
|
První pohled (Kaša):
Není to tak dávno, co jsme recenzovali loňskou desku “The Moment You Realize You’re Going to Fall” seskupení Black Light Burns. Ti zasvěcení ví, že se jedná o partu kolem Wese Borlanda, který se dostal do širšího povědomí jakožto kytarista nu-metalových hvězd Limb Bizkit. V případě loňské desky jsme se s kolegou shodli na faktu, že se jedná o velké zklamání a neskutečně špatnou a nudnou desku. Své povídání jsem tehdy zakončil slovy, že si na další album, na kterém se Wes bude podílet, dám pořádného majzla, protože poslech předchozí, pouze šest měsíců staré desky, bylo opravdu utrpení. Jsem nenapravitelný, a proto jsem se rozhodl dát mu ještě jednu šanci, takže jsem se se zájmem zaposlouchal do aktuální “Lotus Island”. A to, co jsem slyšel, mě naprosto odzbrojilo.
Co bylo na “The Moment You Realize You’re Going to Fall” pouze nastíněno, je na “Lotus Island” dotaženo do dokonalosti. Bohužel v tom negativním smyslu. Je fakt, že se Wes polepšil a dokázal zkrotit stopáž na přívětivých 40 minut, ale ani to mi nepomohlo nahlížet na desku jinak, než na naprostý odpad. Bohužel. Oceňuji aktivitu, kterou hlavní mozek kapely hýří, nicméně ne nadarmo se říká, že méně je více a v tomto případě to platí dvojnásob. Black Light Burns se postupně od industriálního rock/metalu posunuli k experimentálnímu industriálnímu ambient rocku, či jak to vlastně nazvat. Doufám, že se jedná pouze o jednorázovou odbočku, zvlášť když vezmu v potaz, že “Lotus Island” vzniklo s trošku jiným záměrem, než jako další studiové album. Wes jej charakterizuje jako alternativní soundtrack k filmu “Svatá hora” z roku 1973. Ten jsem sice neviděl a nemám ani páru, o čem je, ale nemyslím si, že by mi tento nedostatek měl nějakým způsobem kazit poslech tohoto počinu.
Koncepční “Lotus Island” začíná na poměry kapely dosti netradičně. Hned na úvod máme za sebou tři instrumentální skladby, na kterých kapela (rozuměj Wes Borland) ukazují, že se nebojí ambientu. Jinak snad ani “The Alchemist” popsat nelze. Psychedelická atmosféra se vznáší pěkně nízko a ještě v tomto momentě jsem proti tomu nic neměl. Jenže, přichází “The Thief”, která je zpočátku minimalistická až běda, přičemž v druhé polovině se dostane ke slovu lehce industriální pasáž a plynule se přechází k dalšímu “intru”, tentokrát apokalyptické “The City”. Nechápu smysl zařazení těchto skladeb hned za sebou, protože se jim nepodařilo nijak navodit atmosféru pro další skladby, které se až na pár výjimek nesou v obdobném duchu. Na první regulérní skladbu si tak musíme počkat až na “It’s Good to Be Gold”, ve které se kapela inspirovala až příliš u Nine Inch Nails, s tím rozdílem, že Wes zapojil svůj expresivní vokál, který v tomto případě docela funguje. O dalších ambientních, psychedelických a minimalistických skladbách a mezihrách už mluvit nebudu, protože mě s výjimkou závěrečné “The Master” nebaví, a i když proti této hudbě vůbec nic nemám, tak v tomto případě se o nich nedá mluvit jako o ničem jiném, než o zbytečnostech, které pouze prodlužují hrací dobu desky. Opravdu plnohodnotné písně se skrývají za tituly “The Hate of My Life”, “It Rapes All in It’s Path” a “My Love Is Coming”. Žádná z nich by se neztratila na slabém předchůdci, snad jen “The Hate of My Life” mě odzbrojila svou upřímností a nenásilností, s jakou si borci pohráli s variací industriálního rocku Trenta Reznora. Když pominu povedený přebal, které prostě Wes umí a na němž opět dokázal, že je to talentovaný umělec i na poli mimohudebním, tak mě na “Lotus Island” pozitivně nezaujalo prakticky nic.
Wes Borland si opět ukousl větší sousto, než je schopen polknout. Nepopírám, že jistý potenciál v desce je a chápu, že se snaží, aby se Black Light Burns nějakým způsobem vyvíjeli, což je fakt obdivuhodný a chvályhodný, nicméně si nejsem jistý, jestli si kapela zvolila ten správný směr. “Lotus Island” je velice minimalistická deska, která staví na prostých základech a snaží se z nich udělat větší umění, než ve skutečnosti je. Pokud jsem se po minulém albu nepoučil a dal jsem Borlandovi ještě jednu šanci, tak tentokrát budu rád, když jeho novinku vymažu co nejdříve z paměti a radši sáhnu po debutu “Cruel Melody”, na kterém ukázal, že je nadaný skladatel i mimo svou domovskou kapelu. Od té doby to však s jeho tvorbou jde pěkně z kopce a jednou nějaké to dno přijít muselo. A mrzí mě, že jsem byl u toho.
Druhý pohled (H.):
Bylo by naivní si myslet, že bude “Lotus Island” nějaká velká změna oproti předchozímu “The Moment You Realize You’re Going to Fall”, když přichází se sotva půlročním odstupem. Opět je to dávka pěkně divné muziky, což by samo o sobě ještě nebylo špatně, z mého pohledu možná spíš naopak, ale stejně jako u předchůdce tu je jeden dost zásadní problém – je to nuda bez hlavy i paty. “Lotus Island” tak působí spíše jako změť všeho, co kde Wes Borland vyhrabe – industrial, alternativa, metal, ambient, avantgarda, to všechno a mnohem víc je zde přes sebe naházené bez ladu a skladu a bez jakékoliv logiky. Nejvíce ovšem zamrzí fakt, že ve svém jádru má ta současná podoba Black Light Burns obrovský potenciál být skvělým zážitkem někde na pomezí experimentu a industriálního metalu a že je tento potenciál nevyužitý, tudíž namísto skvělé úchylné desky posluchač dostane jen úchylnou nudu.
Jak známo, když děláte takhle divnou hudbu, je hranice mezi tím úžasným a tím debilním opravdu tenká, a Black Light Burns jsou bohužel na té druhé jmenované straně. A přitom si dokážu představit, že by tomu ani moc nechybělo, aby kapela tu tenkou hranici překročila na tu přívětivější stranu a nabídla desku, která bude skutečně skvělá, želbohu nedokážu přesně pojmenovat, co tomu chybí, přesto to jednoduše není ono. I tak je ale “Lotus Island” o chlup povedenější než “The Moment You Realize You’re Going to Fall”. Ačkoliv to nyní možná bude znít divně, stále však nad Black Light Burns nelámu hůl a opravdu věřím, že mají na to, aby stvořili opus experimentálního moderního metalu. Přestože to prozatím není úplně ono, stále má tahle záležitost v jádru obrovský potenciál a zcela upřímně doufám, že Wes Borland vidí svou hudební budoucnost právě v Black Light Burns, nikoliv v hudebním zvratku s nálepkou Limp Bizkit…
