Země: USA Žánr: noise rock / industrial rock Datum vydání: 26.10.2018 Label: Ipecac Recordings Tracklist: 01. City Song 02. Long Road No Turns 03. Satan in the Wait 04. The Flammable Man 05. The Lords Song 06. Less Sex 07. Daughter 08. The Reason They Hate Me 09. Ocean Song 10. Guest House Hrací doba: 48:40 Odkazy: facebook / twitter / bandcamp K recenzi poskytl: Rarely Unable PR

Rozpady kapel bývají všelijaké, avšak v případě Daughters je to skutečně bizarní situace. Když se roku 2009 chystalo třetí album, eponymní „Daughters“, rozkmotřili se kytarista Nick Sadler se zpěvákem Alexisem Marshallem, což vedlo k odchodu Marshalla. To je ještě taková klasika. Sadler pokračoval v nahrávání, ale Marshall se nechal slyšet, že se do kapely vrátí, když zbytek členů Sadlera vyhodí. To už se naštval i basák Samuel M. Walker a zdrhnul taky. Marshall tak s bubeníkem Jonem Syversonem kapelu založili „znovu“ a chtěli, aby se Sadler s Walkerem vrátili, ale to už byla tak absurdní situace, že se snad nikdo nemůže divit, že to nedopadlo.

Ale jako by snad tento příběh reflektoval chaos, který Daughters provází odjakživa. Ať už se to týká jejich osobních vztahů, vystupování nebo hudby samotné, těžko v tom hledat nějakou logiku či pečlivé naplánování budoucích kroků. Koncept se udává vždy až během procesu. Daughters jsou v každém ohledu absolutní punk a otevřeně říkají, že komu se to nelíbí, ať si prdel políbí. Jestli ti během koncertu nachčijou do boty, pozvrací tě v první řadě, nebo zcela opačně zůstanou otočeni zády a na žádné extravagantnosti nepřijde, nezbývá než se s tím smířit. Už z jejich desek je jasné, že očekávat od této kapely cokoliv je zbytečné, jelikož veškeré domněnky budou zcela liché.

Daughters byli založeni v roce 2002 v Providence, státu Rhode Island. Hned následující rok vydali svůj dlouhohrající debut s názvem „Canada Songs“, což byl desetiminutový mathcorový výplach s nevergreeny jako „I Slept With the Daughters and All I Got Was This Lousy Song Written About Me“ nebo „Pants, Meet Shit“. Toto maniakální dílo se jim podařilo za další tři roky obohatit o noisové a artové vlivy, a název „Hell Songs“ je pro další studiovku víc než trefný. Stopáž dosáhla oproti prvotině dvojnásobného času, Daughters byli ještě odvážnější a jejich kultovní status začal nabírat jasnějších kontur. Co následovalo dále, jsem popsal v prvním odstavci a právě několikaletá pauza okolo vydání třetí placky „Daughters“ pomohla kultovní status umocnit, kdy byl již každý dávno smířený s tím, že se jedná o jejich labutí píseň.

Přestože se i po třech albech stále jednalo o podzemní kapelu bez jakýchkoliv ambic na oslovení širšího publika, první singly z nové desky „You Won’t Get What You Want“ sklidily docela silný ohlas napříč spektrem. Já je zachytil náhodou díky kanálu vydavatelství Ipecac Recordings a první poslech skladby „Satan in the Wait“ byla láska na první pohled. Stylově jsou Daughters zase někde jinde. K noise rocku z předchozí placky přibylo hodně industrialu, post-hardcoru a dalších žánrů. Zkráceně řečeno celá nahrávka působí opět ambicióznějším dojmem, kdy se nebojí experimentovat se zvukem, aranžemi ani strukturou kompozicí. Po pečlivém naposlouchání rozklíčujete různé detaily, například příbuznost začátku desky s jejím závěrem a další podobné konotace, které výsledný dojem zintenzivňují a utváří dílo ještě komplexnější a nebývale promyšlené.

První ukázka „Satan in the Wait“ mě dostala projevem Marshalla, který zde spíš než zpívá (na prvních deskách měl nejblíže ke screamu), tak naléhavě káže, jako když před posledním soudem, kde se tísnivou náladu snaží nabourávat gotické klávesy prostupující skrze temnotu. Text pojednává o nárůstu extrémismu ve světě, začínající proměnou myšlení jednotlivce a končící proměnou celé společenské skupiny. Podobně skličující a účinný je i zbytek desky. Můžete tu slyšet vlivy Killing Joke, jinde zase Nicka Cavea, The Jesus Lizard, Swans a další. Je to nahrávka hodně bohatá a neustále něčím překvapující, ať už jde o texty, atmosféru, strukturu, hudební postupy, je tu stále co objevovat.

Variabilitu skladeb na „You Won’t Get What You Want“ mohu ukázat krátkým popisem ostatního materiálu. Pro industriálně noisový výplach si můžete dojít k „The Flammable Man“ nebo mechanicky přímočaré a až děsivě chytlavé „The Reason They Hate Me“. Temný filmový zážitek nabízí bluesově znějící „Less Sex“, soundtrackem k apokalypse pak může být „City Song“ nebo závěrečná „Guest House“, noční můrou stále sílící tlak a zneklidňující elektronika v „Long Road No Turns“ a divokost pak ztělesňuje „The Lords Song“. Je úplně jedno v jakém hudebním stylu nebo subkultuře se kdo pohybuje; každý, kdo si libuje v odvážné hudbě, si tu zkrátka najde něco svého.

Daughters stvořili opus, jenž jejich příběh geniálně dokresluje. Cesta, kterou ušli, je obdivuhodná. Z původně nekontrolovatelného bordelu vyrostli v pravý art, umění, přitom zůstali věrni svému původnímu přesvědčení, takže přestože znějí úplně jinak, je z toho cítit ta prvotní punková myšlenka dělat si věci po svém. Nezbývá než závěrem poděkovat Andymu Lowovi, který upekl usmíření mezi Marshallem a Sadlerem, a my tak dnes můžeme poslouchat dílo, jakým „You Won’t Get What You Want“ je.