Morgue Son ohlašují přestávku na dobu neurčitou, možná už napořád. Odůvodněno to bylo následovně: „Uvědomili jsme si, že chceme změnu v principech celé kapely. Poopravit si trošku fungování uvnitř.“ Část sestavy se již pustila do nového projektu.
Archiv štítku: Morgue Son
Redakční eintopf #72.6 – speciál 2014 (Zajus)
Zajus: |
| Top5 2014: 1. Ne Obliviscaris – Citadel 2. Swans – To Be Kind 3. Lux Occulta – Kołysanki 4. ’68 – In Humor and Sadness 5. Nachtmystium – The World We Left Behind CZ/SVK deska roku: Neřadový počin roku: Artwork roku: Shit roku: Koncert roku: Videoklip roku: Potěšení roku: Zklamání roku:
|
Top5 2014:
1. Ne Obliviscaris – Citadel
I když jsem tomu zpočátku nevěřil, Ne Obliviscaris dokázali překonat vlastní perfektní debut a jejich “Citadel” se tak pro mě stalo nejlepším albem roku. Koncentrace úžasných momentů je na něm totiž nepřekonatelná. Ne Obliviscaris precizně kombinují tvrdé metalové momenty s jemnější prací, v níž dominují nádherné housle, to vše s bezchybnou rytmickou sekcí v zádech. V extatických momentech největší vřavy kladou jednu melodii přes druhou a ty do sebe zapadají tak lehce, jako by to bylo to nejjednodušší na světě. Počínaje letoškem není Ne Obliviscaris radno přehlížet. Zařazuji si je vedle In Vain a Between the Buried and Me mezi nejlepší mladé představitele progresivního extrémního metalu.
2. Swans – To Be Kind
Jestliže jsou Ne Obliviscaris v mnoha ohledech nováčky na hudební scéně, Swans mají to své již odslouženo. Přesto však po svém znovuobnovení ve třetím tisíciletí vydávají samá skvělá a objevná alba. To poslední, “To Be Kind”, dokázalo těsně překonat i svého skvělého předchůdce “The Seer”, a kdyby se na poslední chvíli s novinkou nepřihlásili Ne Obliviscaris, místo nejlepšího alba roku by mělo jisté. Smečka okolo Michaela Giry své rockové experimentování tentokrát více nasměrovala do vod krautrocku, byť Swans vždy zůstanou sví a unikátní. Nezastavitelnou gradací dostanou posluchače do transu, aby vše v nejlepším utnuli a v další skladbě vše budovali znova. “To Be Kind” chce trošku času, ale když ho pořádně poznáte, jeho dvouhodinová hrací doba uteče jako voda a vy budete chtít nášup.
3. Lux Occulta – Kołysanki
Lux Occulta působí jako zjevení. Tihle Poláci dokázali přijít s naprosto unikátním zvukem, který je mimozemský a sympatický zároveň. Trip-hop se zde mísí s dalšími žánry, z nichž nejvíce cítit je asi black metal, byť opravdu jen v tajemných náznacích, a výsledkem je tak naprosto skvělé avantgardní album. “Kołysanki” má tu zajímavou vlastnost, že má co nabídnout jak nenáročnému posluchači, protože jde prostě o příjemný poslech, tak i posluchači náročnému, který ocení originalitu nápadů i ohromnou hloubku skladeb. Jako by míchání elektroniky s kytarou v tak podivném celku nestačilo, vše doplňuje výtečný polský zpěv a množství mluveného slova uvnitř samotných skladeb. Jelikož jsem starší tvorbou Lux Occulta nezasažen, jsou pro mě “Kołysanki” jasným překvapením roku.
4. ’68 – In Humor and Sadness
V ’68 se setkal bývalý frontman rozpadlých The Chariot, Josh Scogin, s bubeníkem Michaelem McClellanem s cílem zjistit, jak velký hluk dokáže dvoučlenná kapela udělat. Debut “In Humor and Sadness” odpovídá jednoznačně: pořádný. Že není jen primitivní řvoun, ale i obstojný kytarista a skladatel, dokázal Josh Scogin již před několika lety svým folk rockovým sólovým debutem pod jménem “A Rose, By Any Other Name”. S “In Humor and Sadness” uhodil hřebík na hlavičku po druhé. Kdesi na pomezí chaotického hardcoru a klasického rock’n’rollu se nachází dosud neprobádaná oblast, do níž ’68 umožnili posluchači nahlédnout. Výsledkem je nespoutané album, které je možná v porovnání s výše zmíněnými počiny o něco jednodušší, ne však méně hodnotné.
5. Nachtmystium – The World We Left Behind
Moderní black metal do každé rodiny, chce se mi říct. Drogami posilněný Blake Judd dokázal skloubit předchozí těžké “Silencing Machine” se starší a chytlavější dvojící alb “Black Meddle” a vytvořil tak prototyp dobrého a přístupného black metalu. Jeho hrozivý jekot může sice odrazovat, hudebně je ale “The World We Left Behind” ohromně barvitou a dobře zapamatovatelnou záležitostí, která se nebojí odkazů k rockovým základům i k elektronice budoucnosti. Vše však stojí na skvělé kytarové práci, která chrlí jeden výborný riff za druhým a přihodí i několik povedených sól. Budu opakovat, co jsem napsal v hodnocení alba: “The World We Left Behind” sice nakonec není posledním albem kapely, ale kdyby bylo, bylo by to rozloučení par excellence. Místo v pětce nejlepších alb roku je i v tomto případě jasně zasloužené.
CZ/SVK deska roku:
1. Morgue Son – Večernice ~ Proplouváš
Ani žánrový veletoč nezabránil Morgue Son ve vydání dalšího povedeného alba. Seznamování s “Večernice ~ Proplouváš” bylo možná trošku náročnější než v případě jejího předchůdce, rozhodně to však nebyl čas ztracený. Psychedelicky rocková nálada minulého století, která “Večernici” vládne, je totiž ohromně silná a navíc návyková. Slav okleštil svůj vokální projev o veškerý řev a na čistém zpěvu zásadně zapracoval. Instrumentálně je “Večernice ~ Proplouváš” příjemně barvitá a ráda posluchače unáší do svých končin, kde se jednoduché melodie spojují v působivý celek. Jestliže pro mě bylo předchozí album kapely příjemným překvapením, “Večernice ~ Proplouváš” jen potvrdilo solidní formu, na kterou snad Morgue Son v budoucnu navážou.
2. Mindthorn – Black Shine of the Gloom
Mindthorn se vynořili z neznáma a svým debutem v relativně slabém roce snadno dosáhli na post jednoho z mých nejoblíbenějších domácích alb roku. “Black Shine of the Gloom” spojuje pěkně dlouhou řádku rockových a metalových podžánrů a nejobdivuhodnější je, jak sevřeně zní. Je jako metalová opera, kde se sice každou chvíli něco změní, ale každá změna plynule navazuje na předchozí a výsledek tak působí jednotným dojmem. Od akustického začátku se rychle zdvihne přes tvrdý střed, který je místy tradičně death metalový, jindy zase sahá k nu-metalové moderně, aby před koncem opět zvolnil do pomalého tempa. Všemu pak korunu nasazuje výtečný zpěv. Mindthorn to s trochou píle jednou někam dotáhnou.
Neřadový počin roku:
Deconstructing Sequence – Access Code
Mám rád divnou hudbu a jednou z nejdivnějších záležitostí letošního roku bylo EP britské trojice Deconstructing Sequence. “Access Code” není divné v tom tradičním smyslu míchání nesourodých žánrů do prazvláštních celků. Jeho neobvyklost tkví v novátorském používání kytar v kombinaci s množstvím mluveného slova k dosažení chladné odlidštěné atmosféry. Ačkoli je “Access Code” jen dvou skladbová záležitost, její obsah je tak hutný, že vystačí na mnoho poslechů. Deconstructing Sequence tak dokazují, že jde dělat zajímavou muziku, aniž byste museli vystoupit z metalového hájemství.
Artwork roku:
Foo Fighters – Sonic Highways
Ať se koukám sebelíp, mezi letošními alby nemůžu najít ani jeden obal, který by mě opravdu dostal. Málem už jsem zvolil hezky primitivní obal splitu ██████ a Old Soul či podobně jednoduché zírající oko z alba Fire! Orchestra, nakonec však vyhrála o něco profesionálnější práce od jedné z největších rockových kapel současnosti. Na obalu “Sonic Highways” je zajímavé hlavně ono propojení osmi měst, v nichž kapela natáčela, do jednoho hezkého obrazu. Symbolika osmiček, která signalizuje i skutečnost, že jde o osmé album Foo Fighters a která jistě záměrně připomíná i nedosažitelné nekonečno, je jen hezkým bonusem.
Shit roku:
Jason Rubenstein – New Metal from Old Boxes
Jako každý rok musím připomenout, že vyhýbat se shitům je moje životní strategie, a proto nemám příliš z čeho vybírat. Z toho, co jsem slyšel, je však jasně nejhorším kouskem počin Jasona Rubensteina, “New Metal from Old Boxes”. Nejde ani tak o samotné album, které působí amatérsky, nudně, nezajímavě a navíc otravně, ale i o jeho přijetí zahraničními kolegy, kteří z něj jsou víceméně nekriticky nadšeni. “New Metal from Old Boxes” zní jako demonahrávka vytvořená na počítači, která by po pořádné redukci mohla být nahrána živými nástroji a vydána jako relativně průměrné album. Tak, jak ji Rubenstein stvořil, je jen mišmašem nápadů bez špetky soudržnosti či gradace. Typický případ alba, které putovalo po napsání recenze rovnou do koše.
Koncert roku:
Swans, Pharmakon: Praha – Lucerna Music Bar, 20.10.2014
Swans jsem chtěl vidět již dlouho, letos se mi to však podařilo poprvé. V pražské Lucerně mi američtí veteráni dali přesně to, co jsem očekával. Valící se stěny hluku, nekonečné opakování riffů a výtečná atmosféra. Snad jen úvodní patnáctiminutové bušení do gongu bylo zbytečně dlouhé, od chvíle, kdy na pódium nastoupil principál Micheal Gira a rozjel nový kousek “Frankie M”, jehož refrén mi dodnes trčí v paměti, jsem však upadl do dlouhého transu, z něhož mě probral až závěr koncertu o necelé tři hodiny později. Polovina sestavy Swans je ve věku, kdy by doma v houpacím křesle mohla hlídat vnoučata, místo toho však brázdí světová pódia a předvádí lidem o dvě generace mladším, jak se dělá hudba. Ohromný zážitek.
Videoklip roku:
’68 – Track 2 E
Sám obsah videoklipu k druhé skladbě debutového alba ’68 není ničím zajímavý, jako videoklip roku ho však volím z jiného důvodu. K “Track 2 E” existují totiž videoklipy dva: jeden pro bicí a druhý pro všechno ostatní. Chcete slyšet celou skladbu? Pusťte si oba naráz a ručně si je sesynchronizujte tak, aby jejich zvuk splýval v jeden. Zajímavé je pak zjištění, že i když hrají jednotlivé stopy s odstupem několika desetin sekundy, vaše tolerantní (či nedokonalé, jak se to vezme) ucho je bude stejně vnímat jako jednu správně znějící píseň. Můžeme být rádi, že ’68 je jen duo, neboť synchronizovat například devět videoklipů amerických Slipknot by se mi vážně nechtělo.
Potěšení roku:
vše pokračuje v předvídatelných kolejích
Vybrat potěšení roku není vůbec jednoduchým úkolem a to neříkám jen proto, že jsem na tuto kategorii zapomněl a nyní ji píšu s šéfredaktorským nožem na krku. Hlavním důvodem je, že nenalézám byť jedinou originální záležitost, která by mě v loňském roce potěšila. Těší mě těch několik výborných alb, která trůní o pár řádků výše, těší mě i skutečnost, že ta horší alba jsem povětšinou neslyšel či již zapomněl. Těší mě i řádka starších desek, které jsem loni objevil a nyní na ně nedám dopustit. A co z toho plyne za závěr? Že ta mrška pravděpodobnost zase vyhrála a loňský rok byl tak skoro stejný, jako rok před ním i jako rok po něm. A to je také dobrá zpráva. Vše pokračuje v předvídatelných kolejích.
Zklamání roku:
Agalloch – The Serpent & the Sphere
Není co řešit, jestli mě nějaké album letos opravdu mrzí, je to “The Serpent & the Sphere” amerických Agalloch. Nemastný neslaný počin špatně kopírující starší tvorbu kapely přišel jako rána z čistého nebe po sérii alb, z nichž každé bylo lepší než předchozí. Výborné “Ashes Against the Grain” bylo o čtyři roky později překonáno ještě lepším “Marrow of the Spirit”. Krátké EP “Faustian Echoes”, předcházející letošnímu albu o dva roky, bylo snad ještě o něco poveděnější a o případném sešupu tak nesvědčily žádné náznaky. Jenže přišel, a i když jsem si “The Serpent & the Sphere” po napsání recenze ještě párkrát pro zvědavost pustil, vždy jsem si z něj odnášel stejný pocit – pocit promarněné šance. Paradoxně lepší album než Agalloch samotní letos vydali neznámí Krigsgrav, které bych s trochou drzosti mohl nazvat kopírkami slavné americké bandy. A když je kopie lepší než originál, je něco asi hodně špatně.
Zhodnocení roku:
Když procházím seznamem toho, co jsem v roce 2014 slyšel, všímám si, že zatímco rok 2013 pro mě byl rokem objevování starých klenotů a pronikání do cizích žánrů, v roce 2014 jsem se držel svého metalového kopyta a ani minulost jsem nijak zvlášť nezkoumal. Přitom ze zpětného pohledu nebyl rok 2014 ničím výjimečný. Z alb, která jsem během něj stihl poznat, bych napočítal jen pár těch opravdu perfektních a tak to má být. Těch výborných, ne však dokonalých ale letos bylo poměrně málo, a většina tak spadla do šedého průměru, na který jsem si již měsíc po vydání ani nevzpomněl. Ještě hůř než na světové scéně to však vypadalo na domácím písečku, kde jsem až na dva objevy a pár stálic nezaregistroval žádné zajímavé dění. Už seznam těch, kteří na rok 2015 chystají nová alba, naznačuje, že to tentokrát bude snad lepší.
Morgue Son – Večernice ~ Proplouváš
 |
| Země: Česká republika Žánr: atmospheric rock Datum vydání: 15.11.2014 Label: Epidemie Records Tracklist: Hodnocení: 7,5/10 Odkazy: K recenzi poskytl:
|
Uherskobrodští Morgue Son nám tu před dvěma lety pěkně zamotali hlavy svým druhým albem “Impure Speculum Replete with Eeriness”. Čtyři pánové a jedna dáma přišli takříkajíc odnikud a z recenze si odnesli hned devítku. Nebyli jsme však zdaleka jediní, koho zmíněná deska zaujala, a tak jsou dnes Morgue Son v úplně jiné pozici, než v jaké byli před jejím vydáním. Předně totiž nejde o “kapelu odnikud”, jelikož jim úspěšné album otevřelo kdejaké dveře. V jiné pozici jsou však Morgue Son i hudebně: skok mezi “Impure Speculum Replete with Eeriness“ a “Večernice ~ Proplouváš” je ohromný.
Tématem alba je bloudění nočním městem. Nejsem si jistý, zda se tento námět projevil i v textech, ale přinejmenším v hudbě je znatelný výrazně. Nálada “Večernice ~ Proplouváš” je veskrze melancholická, a i když Morgue Son nikdy nebyli kapelou, která by hráčské výkony protlačovala na úkor budování atmosféry, tentokrát je atmosféra právě tím ústředním spojovacím prvkem celé desky. Hudební posun oproti “Impure Speculum Replete with Eeriness“ je nesmírný. Tam, kde dříve dominovaly rychlé rytmy a tvrdé riffy, najdeme tentokrát spíše rozvážnější a hloubavý přístup. Morgue Son zaznamenali během dvou let podobný posuv, jakým například Heiden postupně procházejí již několik alb. Vzpomínka na brněnskou stálici není náhodná, neboť jsem si na jejich loňské “A kdybys už nebyla, vymyslím si tě” při poslechu “Večernice ~ Proplouváš” vzpomněl hned několikrát. Morgue Son jako by se inspirovali společným koncertováním a přátelskými vztahy a na svou novinku aplikovali přístup Heiden “v jednoduchosti je síla”.
Kdo slyšel “Každý záblesk udusíš”, první singl alba, jistě si všiml změny jazyka z angličtiny na češtinu. Tento sympatický nápad však kapela nepřenesla na zbytek desky, a tak je singl její jedinou českou skladbou. Právě angličtina byla slabší stránkou “Impure Speculum Replete with Eeriness“ a po pročtení textů se nemohu zbavit dojmu, že novinka je na tom úplně stejně. Možná je to umělecký záměr, který jen nechápu, ale opravdu je tak těžké se vyvarovat alespoň těm nejzákladnějším nástrahám anglické gramatiky, jako jsou členy či správné použití třetí osoby? Na trhu práce je možná angličtina plná chyb lepší než angličtina žádná, ale zejména v situaci, kdy mají texty posluchačům přinášet vyšší než jen čistě informativní hodnotu, kazí každá chyba výsledný dojem.
“Každý záblesk udusíš” patří mezi nejpřístupnější písně kapely, refrén se okamžitě zaryje do paměti a zpomalení do akustických sekcí jí jednoznačně sluší. Tahounem jsou již tradičně kytary, ale možná zbytečně nenápadnou roli zde mají klávesy, které dávají skladbě sedmdesátkový psychedelický nádech. Ačkoli významnost kytarových sól se pocitově zmenšila, právě v “Každý záblesk udusíš” je jedno z nejhezčích.
Možná se ptáte, kde v sedmdesátkovém psychedelickém rocku má své místo Slavův growling, a odpověď se nabízí. Nikde. Přestože na “Impure Speculum Replete with Eeriness“ byly čisté vokály ještě v minoritním postavení, na “Večernice ~ Proplouváš” již převážily kompletně, jiný než čistý zpěv na albu nenalezneme. Pokrok nezastavíš a v tomto případě by ho ani nemělo smysl zastavovat, neboť Slav opět pokročil a zatímco dříve nebyl problém najít v jeho přednesu pár nesrovnalostí, dnes je již suverénním zpěvákem.
Jestliže “Každý záblesk udusíš” byla “pouze” příjemnou melancholickou skladbou, která bavila na první poslech, naprostá většina písní ostatních si žádá více pozornosti a času. Úvodní a zároveň nejdelší píseň “With the Glass of Jack” může v rozjezdu vzbuzovat utahaný dojem. Po zlomu v polovině však hudbě ztvrdne, nálada zhoustne a kapela začne střídat zádumčivé vokální sekce s téměř až primitivním riffováním. Když navíc vše vyústí v táhle dojemné sólo, nemůžu si na ztrátu ostrosti ani stěžovat. Chtělo hodně poslechů, než jsem uznal, že novinka svého předchůdce v mnoha chvílích předčila, a druhá polovina úvodní písně je právě takovou chvílí.
To “Fireflies” volí úplně jiný přístup. Začne tvrdým riffem a postupně nechá na povrch vystoupit výrazné piano a s ním sentimentální náladu. “Walk the Line” vás pro změnu na počátku chytlavou melodií naláká na mírné pokyvování hlavou, a když po čtyřech minutách skončí, z pokyvování hlavy se již stane zuřivé vlnění do rytmu vším, co máte k dispozici, včetně věcí, kterými se v dobré společnosti nevlní. “Sleepy Flower” dostojí svému názvu, protože je ze všech písní nejjemnější a opravdu vyvolává dojem, že by při neopatrném dotyku mohla ztratit některý ze svých krásných kvítků. “Slowmotion Lashes” se vrátí ke kombinaci jednoduchých ale účinných riffů se zadumanějšími částmi, což je přístup, který funguje nejsilněji v nedlouhé instrumentální části skladby. Předposlední “Citylights” je jedním z nejsilnějších kousků alba a potěší zejména nezvyklou strukturou, kdy dva intenzivnější konce spojuje nesmírně tichý střední úsek. “Wondering No More” je již jen krátkým rozloučením s albem, a i když mi osobně přijde o stupínek slabší než skladby ostatní, nelze popřít, že toho na ploše dvou a půl minut s minimem použitých prostředků (ne náhodou se tato myšlenka opakuje již po několikáté) stihne opravdu hodně.
Přes počáteční nejistotu, kterou vyvolal ohromný žánrový skok, jsem tak z “Večernice ~ Proplouváš” vlastně nadšený. Malou výtku bych (vyjma textů pochopitelně) nalezl snad jen na zvuku. Album je zabaleno do vkusného dobového kabátku, kdy je vše lehce zastřeno a nic není zbytečně čisté a ostré. Proti tomu by nešlo nic namítat, pokud by nad hladinu tohoto audiojezírka občas nevystupoval zbytečně řezavý činel. (Nejvíce je to znát na konci “Fireflies”.) Chyba v tomto případě však vůbec nemusí být na straně kapely. Tak či tak mám dojem, že by album znělo nejlépe z takové té černé kulaté placky, kterých byly v sedmdesátých letech plné obchody.
Morgue Son ukázali podruhé v řadě, že s nimi musíme počítat. Je smutnou skutečností, že po vydání alba z kapely odešla Werlinga, jejíž klávesy se na zvuku výrazně podepsaly. Kapela zatím koncertuje jen ve čtyřčlenné sestavě a je otázkou, zda si časem najde náhradu, či zda projde na budoucích albech další výraznou změnou zvuku. Tak či tak ji velice doporučuji pozorně sledovat.
Morgue Son – Impure Speculum Replete with Eeriness
 |
| Země: Česká republika Žánr: avantgarde metal Datum vydání: 11.9.2012 Label: Naga Productions Tracklist: Hodnocení: Průměrné hodnocení: 8,5/10 Odkazy: K recenzi poskytl:
|
Musím se přiznat, že až doposud jsem tvorbě Morgue Son pozornost nevěnoval. Když kapela před dvěma lety vydala svůj debut “Decadance”, který nějakou pozornost na scéně vzbudit dokázal, samozřejmě jsem to zaregistroval a po jméně si Morgue Son zapamatoval, nicméně samotný poslech se z mé strany jaksi nekonal. Není moc důvod zakrývat fakt, že by to nějak podobně dopadlo i s “Impure Speculum Replete with Eeriness”, nebýt okolností, kterých jste si – pokud jste Sicmaggot minulý týden alespoň jednou navštívili – nejspíš všimli. Musím ovšem uznat, že kdyby se tak nestalo, byla to velká škoda, neboť se Morgue Son podařilo natočit desku bez sebemenšího přehánění úžasnou. Netvrdím sice, že pokud by mne někdo už teď začal nutit do tvorby nějakých žebříčků, že by “Impure Speculum Replete with Eeriness” vyhrálo první místo v rámci české kotliny a letošního roku (však konkurence je také obrovská, stačí vzpomenout pár klenotů ze začátku roku), nic to však nemění na faktu (ano, opravdu si to dovolím nazývat faktem), že se jedná o album velice výrazné a svébytné – do té míry, že na něj člověk jen tak nezapomene a když na to přijde, pustí si jej velmi rád i za delší čas (což samozřejmě vzhledem k datu vydání vyzkoušené nemám, avšak vzhledem ke kvalitě se to nebojím předpokládat).
A co že to tedy Morgue Son hrají? Inu, těžko říct – ale právě v tom je jedno z kouzel “Impure Speculum Replete with Eeriness”. Jedná se totiž o dost neotřelou a v podstatě nezařaditelnou kombinaci částečně vlastní tváře a částečně různých stylů a vlivů, z nichž žádný zde není přítomen natolik, aby se dalo říct, že převládá. Firma kapelu častuje přídomkem hard rock/metal/psychedelic, ale třeba já osobně (už jen z toho důvodu, že třeba psychedelii si v hudbě představuju trochu jinak, ale to už je asi o osobním pohledu) bych volil spíše poněkud abstraktnější škatulku avantgardní extrémní metal. Myslím ale, že si pro naše potřeby plně vystačíme s tvrzením, že je to výborná muzika – a to je samozřejmě to nejdůležitější.
Hlavní síla “Impure Speculum Replete with Eeriness” tkví v tom, že jde o desku, která doslova přetéká skvělými nápady. Až by se dalo říct, že jimi Morgue Son doslova plýtvají – což je myšleno jako pochvala, jelikož pro posluchače to znamená jediné, a sice že nudit se rozhodně nebude, naopak že bude mít dost prostoru proto, aby v muzice pořád hledal něco nového. Sice to je jedno z největších recenzentských klišé, ale právě u alb jako “Impure Speculum Replete with Eeriness” lze naprosto bez obav použít takové to rčení, že v jedné písni je tolik nápadů, že by to jiné kapele vystačilo třeba na celou desku. Na druhou stranu jsou ale i případy, jimž se tímhle stylem podařilo si vylámat zuby a po pár dobrých skladbách jim došel dech, jenže Morgue Son tímto případem naštěstí nejsou a vysokou laťku, všechna čest, drží od prvního songu do posledního.
Morgue Son ale nejen z motivů, na nichž by se daly klidně vystavět celé písně, dělají pouhé pasáže v rámci mnohem většího celku, jejich hudba v sobě navíc v nejednom případě ukrývá ještě ony pověstné vrstvy, které náročnější posluchači s takovou oblibou postupně odhalují. Na “Impure Speculum Replete with Eeriness” takovou úlohu tvoří většinou kláves, jež jsou trochu schované pod výraznými a skvěle napsanými kytarovými linkami nebo mnohdy vytaženou baskytarou (což oceňuji – osobně se mi výrazná baskytara v hudbě vždy líbila), ale v tom to právě je – na první poslech to člověk třeba ani nevnímá, ale jak se do té muziky postupně dostává a najednou to uslyší, vyklouzne mu takové to udivené “no ty vole” a hned se na danou skladbu dívá zase o trochu jinak. A to, že “Impure Speculum Replete with Eeriness” lze tímto způsobem krok po kroku pomalu odkrývat po opravdu mnoho poslechů, je něco, co z té desky dělá velice trvanlivou záležitost. A nevím jak vy, ale třeba já mám právě tohle obecně v hudbě hodně rád. Dalším plusem je v neposlední řadě také to, že “Impure Speculum Replete with Eeriness” i přes zmiňovanou rozmanitost a množství motivů stále drží pohromadě a rozhodně nepůsobí jen jako slepenec velkého počtu nápadů, což se ne vždy povede vybalancovat – zde se to ovšem povedlo na jedničku
Z výše řečeného asi nepřímo plyne, že zároveň lze jen těžko určit nějaký vrchol “Impure Speculum Replete with Eeriness”. Všechny skladby do jedné jsou co do kvality velmi vyrovnané a navíc ještě skvělé. Spíše bychom se mohli bavit o vrcholech v rámci jednotlivých kompozic, ale v některých případech – třeba když se délka pohybuje okolo deseti minut – by i tohle bylo nefér vzhledem ke zbytku dané písničky, protože vyzdvihnutím jednoho momentu automaticky snižujete význam těch ostatních, což by však u nahrávky jako “Impure Speculum Replete with Eeriness” byla obrovská škoda. Morgue Son totiž – jak již bylo zmíněno – výtečné nápady doslova sypou z rukávu až s neuvěřitelnou lehkostí a přirozeností. Těch opravdu výborných pasáží je na “Impure Speculum Replete with Eeriness” tolik, že probírat je v recenzi všechny prostě není možné, ani kdybych chtěl – jednak by vás to nebavilo číst, jednak bych stejně nějakou vynechal, protože o ní možná nyní nevím a všimnu si jí třeba za týden. Co se tedy jednotlivých písniček týče, i v tomto případě mohu pouze posloužit další otřepanou recenzentskou frázičkou, že všechny bez výjimky jsou vážně výborné – nicméně, je to prostě tak. Byť Morgue Son na podporu své novinky vyslali “Anorganic”, rozhodně to neznamená, že by tenhle kus ty ostatní převyšoval. Úplně stejně by mohla posloužit téměř jedenáctiminutová “Rat Justice and Pestilence”, nebo závěrečná instrumentálka “Hour of Staring the Distance”.
Na druhou stranu je ovšem nutné zmínit, že to vše má za následek poněkud větší náročnost materiálu – dostat se do desky trvá ještě déle, než si zapamatovat její krkolomný název, a to může leckoho odradit, ale co si budeme povídat, to už není problém skupiny, nýbrž samotných netrpělivých posluchačů. Ode mne má však “Impure Speculum Replete with Eeriness” velké doporučení všem, kteří mají rádi inteligentní a nápaditou muziku. Právě takovéhle desky jsou jasným důkazem toho, že každý, kdo považuje domácí scénu za méněcennou oproti zahraničí, je prachsprostý ignorant. Možná, že vám to celé zní až přespříliš dokonale, ale fakt, že třeba já jsem od alba před poslechem nečekal vůbec nic a že jsem ve výsledku tak nadšený, asi hovoří sám za sebe. Z mého pohledu naprosto zasloužená 9/10.
Další názory:
Pod názvem, který asi v životě nezapamatuji, se skrývá jedno z nejzajímavějších alb domácí produkce letošního roku. Morgue Son mě svou novou deskou řádně zaskočili. Kombinaci všemožných metalových žánrů dělá kdekdo, ale jen málo kapel dokáže ono skloubení provést tak elegantně. Sedm skladeb si drží vysokou úroveň bez jediné výjimky, ovšem pokud bych měl jmenovat dvě nejoblíbenější, jistě by šlo o skvělou “Anorganic” a hned následující “Rat Justice and Pestilence”. “Anorganic” ve své první části staví na pomalém tempu a depresivním čistém zpěvu, aby následně okolo poloviny dala vzniknout sice velmi jednoduchému, ovšem jinak naprosto skvělému kytarovému sólu. Kytarový motiv, který ji následně provází až do úplného konce, pak patří mezi ty nesmírně nakažlivé, které vám v hlavě budou znít ještě dlouho po konci skladby. “Rat Justice and Pestilence” následně boduje pomalu houstnoucí atmosférou a nečekaným akustickým závěrem. Obecně lze říci, že pokud Morgue Son umějí něco opravdu precizně, tak jsou to kytary a atmosféra, již budují. To však není zdaleka jediný tahák alba, protože “Impure Speculum Replete with Eeriness” je nejvíce zdařilé jako celek. Doufám, že Morgue Son se svou novinkou uspějí u fanoušků nejen ve své domovině, ale také v zahraničí, protože i mezi tvrdou zahraniční konkurencí obstojí.
Zajus