Archiv štítku: atmospheric rock

The Gathering

The Gathering poster
Datum: 9.11.2014
Místo: Nijmegen, Doornroosje (Nizozemsko)
Účinkující: The Gathering

Asi každý hudební fanoušek má nějakou kapelu, do jejíž tvorby je blázen, ale z nějakého důvodu není možné, aby tu kapelu zkouknul živě, a když už, tak třeba v sestavě, která je od té “správné” více či méně odlišná. Proto není složité si domyslet, co takový hudební fanoušek nejspíš udělá, když se dozví, že má jeho modla odehrát výroční vystoupení, během něhož se na pódiu vystřídají všichni členové, kteří kapelou za celou dobu její existence prošli. Když jsem se dozvěděl, že se přesně takový koncert chystají odehrát The Gathering, měl jsem ve vteřině jasno a veškeré rozhodování se omezilo na podružnosti jako třeba doprava na místo, tedy do nizozemského Nijmegenu, kde se měla kýžená událost odehrát.

Jak záhy po spuštění předprodejů vyšlo najevo, ve svém (ne)rozhodování jsem nebyl zdaleka sám. Po vstupenkách se totiž zaprášilo během dvou dnů, a když The Gathering přidali na stejný den odpoledne druhý termín, i jeho kapacita se naplnila velmi záhy. Jenže ono se není vůbec čemu divit – pro mnohé, mě nevyjímaje, totiž bylo vystoupení s názvem 25 Years of Diving into Unknown zcela ojedinělou a dříve netušenou příležitostí vidět The Gathering na jednom pódiu s bývalou zpěvačkou Anneke van Giersbergen, jež svým nezaměnitelným hlasem učarovala zástupům fanoušků a za jejíhož působení si kapela zvládla vybudovat status, který se nebojím nazvat kultovním. A jakkoli mám výkon její nástupkyně upřímně rád a Silje Wergeland na postu zpěvačky The Gathering plně respektuji, bylo by pokrytecké tvrdit, že suverénně největším tahákem pro mě nebyla právě účast Anneke na tomto podniku.

Jelikož se mi podařilo připojit se ke skupince podobných nadšenců, výlet do Nizozemska se nakonec přeci jen stal skutečností a po řadě událostí a zážitků, jež celé události předcházely, jsme nakonec stanuli ve frontě, která se u vstupu do moderního klubu Doornroosje tvořila už od brzkého odpoledne. Navzdory opravdu velkému počtu účastníků šlo ale o frontu veskrze uspořádanou a kulturní, a když se dveře klubu konečně otevřely, zástup lidí postupoval vesměs svižně. Uvnitř pak dobré dojmy pokračovaly. Velká šatna zdarma, nabídka piva, z níž si dovedl vybrat i zmlsaný Čech (nevím, proč všichni nadávali na světlé Leffe – mně tedy chutnalo nečekaně dost), prostředí veskrze příjemné… Vlastní sál pak rovněž nedával sebemenší důvod k nespokojenosti a vysoký strop a i při plné kapacitě stále velmi přívětivá koncentrace návštěvníků jen podporovaly očekávání, která se k večernímu vystoupení pojila, a těšení, jež rostlo s každým okamžikem.

Pak ale sál konečně potemněl a rozměrné panely zabírající většinu stěny za pódiem ožily projekcí, která z vyobrazení narozeninové číslovky 25 záhy přešla v odpočítávání. A když skončilo odpočítávání, koncert začal alespoň pro mě vyloženě symbolicky, a sice skladbou “Saturnine”, díky níž jsem kdysi The Gathering objevil a následně jim propadl. Během “Saturnine” se na pódiu představili všichni čtyři pěvci, kteří se měli po zbytek večera za mikrofony různě střídat, a už tehdy bylo zřejmé, že to bude večer vážně výjimečný. Stejně tak se ovšem potvrdilo, že byť dočasný návrat Anneke van Giersbergen fanoušci nenechají bez odezvy, protože když její hlas poprvé prořízl vzduch, spontánní výbuch nadšení, který následoval, byl nejen vyloženě hmatatelný, ale také zatraceně hlasitý.

Hned následují kultovka “Strange Machines” dala jasně najevo, že The Gathering mají toho večera v úmyslu pálit jen ostrými, což je při pohledu na setlist více než patrné, a obecně lze tvrdit, že co song, to naprostá jistota velkého zážitku. Přesto ale vystoupení nesklouzlo k pouhému výběru těch nejznámějších hitů a největší podíl setlistu si možná trochu překvapivě připsala aktuální řadovka “Disclosure” (o rok mladší experimentální počin “Afterwords” přeci jen úplně klasická řadovka není). To mě ale potěšilo hned ze dvou důvodů – zaprvé díky tomu nelze hovořit o čistě retrospektivním vystoupení a zadruhé se tak podařilo elegantně a vzhledem k aktuální sestavě i velmi důstojně vyvážit prostor, který v rámci koncertu dostala Anneke. Ta totiž ať už sama nebo s někým dalším odzpívala celých 12 skladeb z 19 a kromě bratří Ruttenů a klávesáka Franka Boeijena strávila na pódiu suverénně nejvíc času. To se ovšem dalo očekávat a především – Anneke svůj čas využila tím nejlepším způsobem.

“Prostě zpívala,” mohl by někdo říct a měl by v zásadě pravdu. Jenže bohové, jak ona zpívala! Nijak se netajím tím, že tuhle dámu chovám v nesmírné oblibě, ale i když jsem si velmi dobře vědom jejích pěveckých schopností a už dříve jsem měl tu čest se o nich přesvědčit naživo, tentokrát mě Anneke naprosto přibila k podlaze, uhranula a kdoví co ještě. Zkrátka a jednoduše to bylo snad ještě lepší než z desky, mělo to ohromnou sílu a intonačně to bylo naprosto dokonalé, což – pokud lze soudit podle živých záznamů – v minulosti nebývalo úplně pravidlem. Ta ženská je s přibývajícími léta zřejmě lepší a lepší a není tedy divu, že kdykoli otevřela ústa, bylo to naprosto elektrizující. Je sice pravda, že proti studiové podobě skladeb nebylo jejich živé provedení možná tak subtilní, ale čert to vem, protože to mělo ohromnou energii, charisma a co chvíli jsem zůstával stát s otevřenou pusou a jen nadšeně hltal.

Setlist The Gathering:
01. Saturnine
02. Strange Machines
03. Meltdown
04. Nighttime Birds
05. The Mirror Waters
06. King for a Day
07. Even the Spirits Are Afraid
08. Broken Glass
09. Heroes for Ghosts
10. Afterwords
11. Amity
12. On Most Surfaces (Inuït)
13. Paper Waves
14. All You Are
15. Leaves
16. In Motion #1
17. Travel
– – – – –
18. Waking Hour
19. I Can See Four Miles

Bylo by ale poněkud nefér glorifikovat Anneke a pominout výkony ostatních pěvců, kteří za ní přitom nezůstali nijak pozadu. Schopnosti Silje Wergeland, excelující zejména na “Disclosure”, se podle očekávání v plné míře projevily i zde a zejména opusy “Heroes for Ghost” a “I Can See Four Miles” byly v jejím podání opravdu famózní. Vzhledem k tomu, že první dvě desky “Always…” a “Almost s Dance” neznám, mě ale velice příjemně překvapili Marike GrootBartem Smitsem. První jmenovaná se sice větší část večera tvářila, jako by jí na pódiu bylo trochu stydno, ale když už spustila, její rozsah a síla hlasu mě přinutily uznale smeknout imaginární klobouk. Naproti tomu poměrně pohyblivý Bart Smits přispěl mocným growlem i charismatickým čistým vokálem a obě nejstarší skladby v jeho podání se od ostatních lišily leda tak doom metalovou náturou, nikoli úrovní prezentace. Asi nejsilněji na mě ale Bart zapůsobil v duetech (jeho growl v první části refrénu “Nighttime Birds” byl vyloženě skvostný), a proto mě trochu mrzí, že nakonec nezazněla skladba “A Life All Mine”, která se vzhledem k Bartovu pěveckému potenciálu vyloženě nabízela.

Asi není třeba zdůrazňovat, že lidé si vystoupení náramně užívali. Potlesk a jásot, jimiž kapelu odměňovali, se ozývaly co chvíli a nezřídka kdy i v průběhu skladeb. Samotní muzikanti ale také nezaháleli. Vzhledem k charakteru hudby The Gathering by samozřejmě bylo naivní čekat nějaká velká gesta (v tomto ohledu se projevil snad jedině Bart Smits, k jehož dvouskladbovému doomovému intermezzu to ovšem sedlo náramně), ale stejně bylo znát, že to ze strany kapely není ani vzdáleně žádná otravná rutina. S baskytarou se mazlící a usměvavá Marjolein Kooijman, nadšení ve tváři Hanse Ruttena, zamyšlená a přesto nesmírně procítěná hra jeho bratra Reného, Siljiny jemné tanečky a Annečino mladistvé nadšení a entusiasmus, jež daly vzpomenou na tu zrzavou holku, která na přelomu tisíciletí energicky blbla na pódiích celého světa… Tohle všechno tam bylo, na všech zúčastněných (dobře, v případě nepatrně zapšklé Marike Groot to zase až taková sláva nebyla) bylo jasně vidět, že si tuhle výjimečnou událost užívají a projev kapely ve své subtilnosti tedy fungoval bezchybně.

A naprosto stejným způsobem zafungoval celý koncert. Bylo to spíše nenápadné a poklidné, člověk se jen tak zlehka pohupoval do rytmu a poslouchal, a když přišla nějaká říznější skladba, pohupoval se trochu výrazněji. Přesně v duchu studiových nahrávek to ale mělo výtečnou atmosféru, a když přišla řada na nějaký působivý moment, najednou to bylo ohromně silné a The Gathering jen zářili. A takové momenty se střídaly v podstatě pořád, a kdybych je měl jmenovat, de facto opíšu celý setlist. Pravda, dvojici skladeb z “Always…” jsem si užil trochu méně, protože debut neznám, a Reného vypadlá kytara v první polovině výtečné “All You Are” docela zamrzela, ale ve výsledku se stejně dostavila nenápadná, leč pulzující dynamika, která alespoň moji pozornost přikovala k dění na pódiu takovým způsobem, že jsem si za celé dvě a půl hodiny ani jednou nevzpomněl na bolavé nohy, které mě ještě před začátkem docela vystrašily.

Celý koncert tak byl mimořádně vyvážený, ale stejně musím vypíchnout dva vrcholy, které v mých očích přebily i jakkoli skvělý zbytek. Prvním byla skladba “Travel”, s níž The Gathering uzavřeli standardní část setu ve stylu, o jakém se mi ani nesnilo. Jestli existuje dokonalost, The Gathering se jí s “Travel” přiblížili na dosah a já jsem nestačil zírat, jaká je to síla. Za vrchol číslo dvě pak mohu prohlásit celý přídavek. Něžnou “Waking Hour” totiž vystřídala rozmáchlá “I Can See Four Miles”, a jakkoli se mi to zdálo nemožné, právě ta dosáhla na stejnou metu jako “Travel”. Jak skladba postupně gradovala, na pódiu se postupně objevili úplně všichni muzikanti a závěr doslova vybuchl energií a geniální atmosférou, která naplnila Doornroosje až po strop. Upřímně, lepší finále si asi nikdo z přítomných přát nemohl, protože to byl čistý skvost…

Děkovačka, focení, květiny a neustále lomozící dav, přemítání o tom, jak to bylo krátké, a o něco později také obíhání šťastných a uvolněných muzikantů, kteří se vydali strávit zbytek večera mezi své fanoušky, tak vypadalo střízlivění, které přišlo na řadu po dvou a půl hodině mimořádných zážitků – a věřte mi, že bylo z čeho střízlivět. The Gathering pojali svoje výročí tím nejlepším možným způsobem, odehráli vystoupení, které plně ospravedlnilo všechna očekávání, jež jsem do něj vkládal, a udělali tak velký krok směrem k nesmrtelnosti. A jestli vám přijde, že to s tou chválou trochu přeháním, pak vězte, že zkrátka nemohu jinak. The Gathering mi totiž ve zcela skvostném provedení naservírovali zážitek, po němž jsem roky toužil, aniž bych věřil, že se mi někdy poštěstí jej prožít na vlastní kůži, a teď vím, že kdybych zůstal sedět doma, musel bych toho hořce litovat do konce života, protože podobně vzácná událost už se asi opakovat nebude. Takže tedy koncert roku? Dost určitě. Splněný sen? V každém ohledu…


Anathema – Distant Satellites

Anathema - Distant Satellites
Země: Velká Británie
Žánr: atmospheric rock
Datum vydání: 9.6.2014
Label: Kscope Music

Tracklist:
01. The Lost Song, Part 1
02. The Lost Song, Part 2
03. Dusk (Dark Is Descending)
04. Ariel
05. The Lost Song, Part 3
06. Anathema
07. You’re Not Alone
08. Firelight
09. Distant Satellites
10. Take Shelter

Hodnocení:
Zajus – 8/10
H. – 6,5/10
Ježura – 8,5/10
Kaša – 9/10

Průměrné hodnocení: 8/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Je tomu 24 let od doby, kdy se začala psát historie britské skupiny Anathema. “Distant Satellites” je jubilejním desátým počinem, a kapela tak před jeho vydáním zdůrazňovala, že album bude vyvrcholením její dosavadní práce a bude obsahovat vše, co ve své hudbě dosud zaznamenala. To je odvážné tvrzení, jelikož formace během své existence prošla dlouhou cestou a její éterická současnost tak má k doom metalovým počátkům značně daleko. Právě proto se nebojím říci, že ve svých prohlášeních Anathema (tak jako většina kapel) kecala. “Distant Satellites” je zřetelným pokračovatelem směru, který si kapela vytyčila počinem “We’re Here Because We’re Here” a který dále více než důstojně rozvinula na předloňském “Weather Systems”. Zda je pokračování trendu zpřístupňování hudby širším vrstvám dobrou nebo špatnou zprávou, pak závisí jen na vašich preferencích.

Já sám jsem měl poněkud obavy. Ano, obě zmíněná alba jsou výborná (“Weather Systems” jsem v dobové recenzi udělil zasloužených 9 bodů a “We’re Here Because We’re Here” je možná ještě o kousíček lepší), ovšem co funguje jednou, nemusí fungovat dvakrát. A když už to funguje dvakrát, pak už to rozhodně nemůže fungovat potřetí. Jenže ono to funguje. Anathema opět nahrála album, které mohu hodně chválit a jen málo kritizovat.

“But we laughed
And we cried
And we fought
And we tried
And we failed
But I loved you”
(Anathema)

Na předchozím počinu si kapela usmyslela začít dvoudílnou skladbou “Untouchable”. V její první části převládaly vypjaté emoce podpořené dvojhlasným zpěvem, v němž však jasně dominoval Vincent Cavanagh. Druhá část “Untouchable” byla mnohem mírnější a do popředí přišel andělský hlas Lee Douglas. Toto schéma se kapele zjevně natolik zalíbilo, že se ho rozhodla na novince zopakovat. Úvodní píseň novinky “The Lost Song” tak od “Untouchable” odlišuje zejména skutečnost, že místo dvou částí má části tři. Třetí část je však od předchozích oddělena a nachází se v půlce alba, a tak kromě motivu textu nemá se svými společnicemi mnoho podobného.

“The Lost Song, Part 1” je povedený otvírák. Nezačne vyloženě pomalu, zejména bicí ji svižným tempem tlačí dál, čemuž se však frázování obou vokalistů značně brání. Kromě piana a bicích nelze přeslechnout smyčcové aranže, které jsou na albu takřka všude a hrají důležitou roli v jeho vyznění. Anathema je však dost chytrá na to, aby orchestr svým posluchačům nestrkala pod nos, naopak se vzpřímeně postaví před něj a nechá ho dotvářet atmosféru. Když totiž dojde na nejvypjatější (což v omezené míře znamená také nejlepší) chvíle, Anathema téměř vždy staví převážně na kytarách. Právě takových klimaxů, podobných tomu v úvodní skladbě, kapela nabízí přehršel, dá se říci, že v každé písni jeden. Aby se jimi posluchač nepřesytil, snaží se skupina alespoň mírně upravovat ingredience, a každý klimax je tak o trochu jiný, což alespoň mně ke spokojenosti naprosto stačí.

Třetí “Dusk (Dark Is Descending)” na to jde trošku jinak. Je postavena na jednoduché akustické kytaře, jež však píseň nijak nebrzdí, a ta tak značně brzy vygraduje do pompézního refrénu. Po něm však přijde zlom a skladba začne nanovo, s pianem a nádherným zpěvem. Právě na kvalitních vokálech hudba Anathemy stojí, a tak není žádným překvapením, že právě jejího frontmana Vincenta Cavanagha považuji za jednoho z nejlepších zpěváků současnosti. Ani Lee Douglas však za ním jakkoli nezaostává, na novince navíc dostala více prostoru než kdy v minulosti. Na “Distant Satellites” se navíc podařilo přenést jemné zachvívání jejího hlasu, které mě okouzlilo na loňském živáku “Universal”. Z pohledu zpěvu je tak “Distant Satellites” jedno z nejpovedenějších alb letoška.

“Ariel”, čtvrtá skladba desky, má vlastně úplně typickou strukturu. Začne pomalu s podporou piana a hlasu Lee Douglas a během šestiminutové stopáže vystoupá do závěrečných výšin s naléhavým zpěvem Dannyho Cavanagha a emotivními smyčci. Přestože to není “nic nového”, je to jednoduše tak dobře provedeno, že kapele dokážu odpustit, že jsem od ní podobných skladeb slyšel již několik. Mírná změna přichází s “Anathema”. Když kapela na desátém albu využije svého názvu k pojmenování skladby, lze tušit, že půjde o píseň výjimečnou, která ji má symbolizovat. Pokud se totiž nebude chtít opakovat, jen těžko dostane příležitost zapsat svou identitu do tak příhodně pojmenované písně. “Anathema” je právě taková. Celou ji odzpívá Danny Cavanagh, ovšem na vrcholku nestojí tentokrát jeho hlas, nýbrž dlouhé, tesklivé kytarové sólo. Stejně jako eponymní píseň se povedla i následná “You’re Not Alone”, která je však úplně jiná. Krátká, text jednoduše opakuje několik vět, aby vše brzy přebila jednoduchá, zato vcelku agresivní (na poměry kapely) kytara. Celé to trochu připomíná Porcupine Tree a opět to funguje výtečně, zvláště když se zaměříte na téměř neslyšitelné drobné detaily kláves, které se krčí pod kytarovou stěnou v druhé polovině skladby.

Oddělené ambientní “Firelight” tak stojí dvě závěrečné a také nejkontroverznější skladby alba. V titulní “Distant Satellites” i následné “Take Shelter” se totiž formace vzdálila rockovým kořenům ještě více. “Distant Stallites” je krásná popová píseň s mírně tanečním nádechem, nebyla by to však Anathema, kdyby v její polovině nenabídla alespoň jedno vyvrcholení, tentokrát elektronické. “Take Shelter” pak navazuje tam, kde předchozí skladba skončila, ovšem v jejím závěru se skloubí elektronika s tím nejlepším, co Anathema umí: emotivní klimax, rychlé bicí a dojemné smyčce.

“I lost myself in you
Found myself in truth
Lose ourselves along the way
Find ourselves in time again”
(Take Shelter)

Možná z mé recenze čiší jeden závěr, a sice že Anathema vlastně dělá to samé dokola a já jí to stále žeru. Asi na tom něco bude, ovšem troufnu si nabídnout jiné zdůvodnění. Anathema svůj zvuk totiž posouvá, ovšem po velmi malých krůčcích. Dlouhé sólo v “Anathema” není něčím, co bych od kapely slýchal každý den, a přitom by mi nevadilo slyšet jich na nahrávce víc. I poslední dvě skladby mohou nabídnout jistou nápovědu, kam se kapela hodlá vydat v budoucnosti. A ačkoli jsem dosavadní tvář kapely měl velice rád, vůbec bych se nezlobil, kdybych skladeb, jako byla například ta titulní, slyšel na příštím albu více. Protože počtvrté to samé už fungovat rozhodně nebude.


Další názory:

Nečekal bych, že to budu muset říct, ale i když se mi nejnovější nahrávka Anathemy pořád líbí, přesto je pro mě mírným zklamáním. Tihle Britové hrají v posledních letech hodně lehkou a jemnou hudbu, to samozřejmě vím a samozřejmě jsem počítal s tím, že takové bude i “Distant Satellites”. Jenže zatímco ještě na minulém “Weather Systems” jsem jim to žral i s navijákem, na novince mi v některých momentech přijde, že už překročili tu mojí míru tolerance a je to na můj vkus až příliš sladké a “teplé”. Naštěstí takových chvil není zas tak moc, ale snad i díky tomu, že se nacházejí především v první půli desky, se jim i tak podařilo mi dojem z “Distant Satellites” trochu pokazit. Druhá půlka alba však náladu opět spravuje a především “Anathema” (s nádherným momentem okolo čtvrté minuty), “You’re Not Alone” nebo jemnou elektronikou nasáknutá titulka “Distant Satellites” dokazují, že tahle kapela pořád umí. Když se tedy podívám na všechna pro a proti, pocitově novinku vidím na 6,5 bodu, což je z obecného hlediska velice dobrá známka, ale na poměry Anathemy značí mírné rozčarování, protože před poslechem bych si vsadil na známku mimimálně o bod až bod a půl lepší…
H.

Anathemu mám už pár let opravdu rád a na desku “Distant Satellites” jsem se vážně moc těšil. A i když se na její adresu po vydání sneslo několik překvapivě negativních názorů, milí Britové alespoň mě v žádném případě nezklamali. Nevím, třeba si to trochu příbarvuji a z “Distant Satellites” dělám lepší desku, než jakou ve skutečnosti je, ale stačilo jí jen pár poslechů na to, aby si mě získala. I když jsem předchozímu počinu “Weather Systems” nadělil celých devět bodů a novinka si u mě vysloužila “jen” 8,5, nakonec se mi líbí snad ještě více než její předchůdce. Ačkoli se totiž úplně nenaplnila prohlášení o zakomponování všech dosavadních tváří kapely, doom metal se zde neobjevuje ani ve stopovém množství a jde více méně o pokračování soundu dvou předchozích nahrávek, pořád je to o kousek pestřejší a rafinovanější než minulé dva kusy, a to se mi zkrátka neuvěřitělně strefilo do vkusu. Deska je to výjimečně vyrovnaná (a musím tedy nesouhlasit s H. ohledně silnějších/slabších polovin, protože se mi líbí obě naprosto stejně), na celé své ploše posluchačsky zajímavá a v konečném výsledku opravdu krásná – stejně jako její obal, který jsem si rovněž zamiloval takřka okamžitě. Za mě naprostá spokojenost a kdo ví, třeba se už brzy zabydlí na mé poličce…
Ježura

Nebudu lhát, když řeknu, že jsem se na novou Anathemu celkem těšil. Sice ne tak, že bych nemohl dospat jako v případě jiných desek, které letos vyšly, ale přesto jsem měl jejich novinku “Distant Satellites” tak nějak v patrnosti a čekal jsem, jestli mi s tou melancholickou melodičností vlezou do nitra a rozehrají svou náladotvornou hru takovým způsobem, jak to umí jen málokdo. Co myslíte? No jistěže ano, jinak bych se tak debilně neptal. Nové album sice oproti minulému “Weather Systems” nepřináší žádný posun a spíš jen pokračuje v načrtnuté rovině, ale cesta Anathemy k tomu, kde se nachází nyní, je zatraceně dlouhá, tak se jim ani nedivím. Tím spíš, když “Weather Systems” bylo tak úspěšné. Hlavní pro mě je, že jim můžu věřit každý tón a každé slovo. Přestože jsem minulou řadovku nehltal v době vydání tak těžce, jak jsem myslel, že budu, tak “Distant Satellites” mě naprosto seriózně zasáhla a dělá si se mnou co chce. Od úvodní výrazně rytmické záležitosti “The Lost Song, Part 1”, přes tesknou druhou část stejné písně nebo báječnou rozmáchlou titulku, je tohle album, které má duši a které si vás buď získá, nebo ztratí hned při prvním poslechu. Mně si Anathema získala, to je snad z předchozích řádků jasné. Nebudu to protahovat a vyzdvihovat nejlepší, nebo naopak nejhorší skladby, protože žádné nejsou. Celé tohle album je totiž nejlepší. Nádhera.
Kaša


Ilya – In Blood

Ilya - In Blood
Země: USA
Žánr: atmospheric indie rock / ambient / trip-hop
Datum vydání: 1.4.2014
Label: selfrelease

Tracklist:
01. In Blood
02. Isabel
03. Another Day
04. Sanctuary
05. Their Intent
06. Storm
07. The Truth
08. Gomez
09. Machine
10. Alone

Hodnocení:
H. – 9/10
Ježura – 8,5/10

Průměrné hodnocení: 8,75/10

Odkazy:
facebook / bandcamp

Na naší planetě v současné době žije přes sedm miliard lidí, což je už opravdu hodně… není tedy divu, že se mezi nimi nachází i mnoho hudebníků. Další souvislosti jsou myslím docela zřejmé, takže už řeknu jen ten důsledek – dnešní hudební průmysl (v širším slova smyslu, včetně DIY undergroundu) vypadá tak, že každý týden vycházejí stovky a stovky desek (a to se s tím řádem nejspíš ještě dost držím při zemi). Je zřejmé, že není v silách jednoho konkrétního člověka to všechno poslouchat, takže se snad všichni pohybujeme jen v relativně úzkém žánrovém segmentu (někdo ho má širší, někdo zase užší, ale zase víc do hloubky, to už je jedno)… tak jako tak ani v tomto omezeném rámci nelze ani zdaleka stíhat všechno…

Úplně nereálné už však není, aby se někdo v tomto svém (obecně vzato úzkém) zaměření přece jenom prokousával velkým množstvím nahrávek (byť samozřejmě stále ne všemi) a snažil se z nich vyzobávat těch pár, co opravdu stojí za to. A těch je minimum, protože i zde naprosto přesně platí normální rozdělení a drtivá většina alb se drží někde okolo průměru. Já osobně ovšem mezi tyto lidi patřím a vážně se prohrabávám desítkami nezáživných a průměrných (a to ještě v tom lepším případě – v tom horší vyloženě sračkových) počinů. Proč to dělám, ptáte se? Jednoduše – existuje totiž šance, že po padesáti nudných odpadech se na vás usměje štěstí a vy zase jednou čirou náhodou narazíte na tu skvostnou desku, kvůli níž to martyrium podstupujete. A právě “In Blood” je tím skvostem, na nějž jsem po těch padesáti žumpách konečně narazil, absolutně se do něj zamiloval a propadnul jeho kouzlu.

Upřímně vlastně ani pořádně netuším, co jsou Ilya zač… zatím jsem to moc nezjišťoval, jelikož jsem se doposud nedokázal odtrhnout od poslechu. Vím jen to, že pocházejí ze San Diega ve Spojených státech amerických a že “In Blood” je jejich třetím albem… přesto když jsem tu nahrávku slyšel, okamžitě jsem těmhle neznámým lidem šel nasypat svoje prachy, aby mi desku poslali, protože “In Blood” je tak fantastická záležitost, že vám prostě nestačí to mít jen jako pár megabytů na disku a že moc rádi zaplatíte poštu přes půl planety, abyste tohle měli doma v polici.

Vím, že doposud nepadla ještě jedna důležitá věc a že vy sami jste se na ni už možná v duchu zeptali – a co že tedy ti Ilya hrají? Pokud bych si to chtěl hodně zjednodušit, neváhal bych říct, že je to prostě neskutečně podmanivá záležitost, přičemž věřím tomu, že pokud je mezi vámi někdo, kdo už měl s “In Blood” tu čest, tak by jen souhlasil, že to sedí víc než cokoliv jiného. Nicméně vzhledem k tomu, většina z vás se s Ilya nejspíš doposud nesetkala (samozřejmě aniž bych vás chtěl podceňovat – znalcům se omlouvám, jsou-li zde tací), zkusíme to trochu rozvést, byť to bude docela oříšek, protože už vás možná letmo napadlo, že se nebude jednat o úplně záležitost jednoho žánru.

Zanechme už však zbytečného tlachání a pojďme na věc. Kdybyste to chtěli jednoduše, asi bych tuhle hudbu mohl (bez jakéhokoliv nároku na terminologickou přesnost) nazvat dejme tomu atmosférickým indie rockem… Pokud bych chtěl ovšem udělat radost všem milovníkům škatulek mezi vámi, hned vzápětí bych k tomu musel dodat, že na “In Blood” zaslechnete rovněž vlivy třeba ambientu nebo trip-hopu. Na první pohled to možná zas až tak šílená kombinace není, ale vtip je v tom, že ve finále Ilya pořádně nezní ani jako jeden z těchto stylů. Všechno to tam je, ale tak nějak to není jedno z toho, všechno se to tam mísí ve specifickém podání, výsledkem čehož je pak… no, nebojím se říct, že opravdu vlastní zvuk.

Žánry ovšem stranou, protože na “In Blood” je stěžejní úplně jiná věc, kterou je samozřejmě atmosféra. Ta je přímo ukázková… nádherně zvláštní a poměrně unikátní, každopádně však rozhodně hluboká a působivá. Je to takové ponuré a svým způsobem i neveselé, přitom to však není žádná deprese, protože zároveň s tím je to pořád hodně příjemné a tu a tam úplně přirozeně vysvitne i lehce pozitivnější tón. Tak jako tak, ve všech ohledech jsou Ilya zcela podmaniví. S tím tak trochu souvisí i způsob, jakým kapela hraje… žádný nástroj na sebe nestrhává pozornost a všichni hrají čistě pro potřeby hudby jako celku. Snad jediný prvek, jenž vystupuje do popředí nad ostatní, je výtečný vokál Blancy Fowler, ale i to byl rozhodně skvělý tah, jelikož… je to prostě perfektní tak, jak to je.

Samotná deska rozhodně není jednotvárná a každá jedna skladba má svou vlastní tvář, díky níž se odlišuje od ostatních, ačkoliv je celek stále komplexní a drží pohromadě. Zároveň žádná píseň není byť i jen o trochu slabší a Ilya jsou ve všech svých polohách uvěřitelní a dechberoucí… A je úplně jedno, jestli zahrají temnější kus jako působivou “Sanctuary” či hutnou “Storm”, poklidnější “Another Day”, jestli zrovna vysvitne trochu pozitivnější nálada jako v případě “Their Intent”, nebo jestli dojde na rozmáchlejší (avšak stále poměrně minimalistickou) “Gomez”. Ve všech případech je to skvost, Ilya fantasticky pracují s gradací a dokážou svého posluchače chytnout a už nepustit. Třeba taková “Gomez” je opravdu obrovská síla… není to nic explicitního, ale i ve své (v podstatě) jednoduchosti je to naprosto uhrančivé. Jak si u spousty nahrávek stěžuji, že tomu chybí jakékoliv hlubší sdělení a nějaký přesah, zde máte naopak příklad, jak bych si tu hloubku představoval.

Ilya

Nemůžu si pomoct, ale téhle skupině žeru úplně každý tón, který na “In Blood” zahraje. Řeknu to zcela upřímně – pro mě osobně je “In Blood” prozatím jedno z nejsilnějších alb, která jsem v letošním roce slyšel. Ve všech ohledech úžasná nahrávka a Ilya díky ní ze dne na den povýšili do stavu mých oblíbených skupin. Naprosto suverénní a silná devítka… a klidně se přiznám, že o půl bodu vyšší hodnocení mi ještě pořád vrtá hlavou…

Když jsem se pak po nějakém čase (který nebyl zrovna krátký) konečně alespoň částečně nabažil “In Blood”, rozhodl jsem letmo zkusit i předcházející dvě alba Ilya, “Leaving Sans​-​Souci” (2006) a “Poise Is the Greater Architect” (2002). Vzhledem k tomu, že je slyšel v podstatě až těsně před recenzí, nedovolím si ještě porovnávat, ale jednu věc vám řeknu hned – je to naprosto stejně fenomenální jako “In Blood”, takže poslech ani zdaleka nekončí!


Další názory:

Ilya respektive deska “In Blood”, což je první a zatím jediné album kapely, se kterým jsem měl tu čest, naprosto přesně zapadá mezi muziku, která je skvělá, děsně se vám líbí, ale přitom neobsahuje nic konkrétního, na co by se dalo ukázat a nazvat to důvodem celé té slávy. Je to nenápadné, minimalistické a technicky jednoduché, ale přesto to funguje tak skvěle, že se nestačíte divit a album jen ochotně protáčíte znova a znova. Já sice z “In Blood” nejsem až tak úplně na větvi jako kolega nade mnou, ale přesto mám pro tuhle desku jedině slova chvály, protože na ní není jediná nota špatně a naopak nabízí posluchači desítky minut jedinečných hudebních zážitků, které dokáže zprostředkovat jen málokdo. Jak vidno, k tomu, aby vznikla deska, která k posluchači promlouvá, není zapotřebí ničeho převratného, neboť “In Blood” je toho jasným důkazem. Pro mě osobně nesmírně příjemné překvapení a objev, jakých je jen pár, a věřím, že pokud se necháte zlákat k poslechu, budete mluvit úplně stejně.
Ježura


Dying Passion, Embassy of Silence, Herfst

Dying Passion, Embassy of Silence, Herfst
Datum: 17.4.2014
Místo: Praha, Chapeau Rouge
Účinkující: Dying Passion, Embassy of Silence, Herfst, Madgod

To máte tak – když strávíte pár týdnů ve společnosti nového alba své oblíbené kapely a to album se vám zalíbí, většinou vám začne vrtat hlavou, že by to zasloužilo prubnout nový materiál i naživo. A jelikož od loňského Brutal Assaultu, kde jsem se definitivně utvrdil v tom, že moje náklonnost k Dying Passion nebyla jen mladickou nerozvážností, uplynulo už hodně vody a deska “Transient” se zabydlela jak v mé poličce, tak v mém srdci, bylo jasno v okamžiku, kdy se začalo proslýchat, že Šumperští mají v úmyslu obkroužit ve společnosti Finů Embassy of Silence nejprve naši republiku a následně také domovinu druhého hlavního taháku celého turné. A jelikož do Brna, Karviné, Šumperka a Finska je to pro mě daleko, prostory pražského Chapeau Rouge byly jasnou volbou.

Ačkoli původní informace hovořily pouze o výše zmíněné dvojici kapel, nakonec to na soupisku večera dotáhla ještě další dvě jména – belgičtí black metalisté Herfst a domácí Madgod rovněž ze Šumperka. A právě Madgod byli těmi, kteří večer otevřeli. A ne, že by jejich vcelku moderní melodický death s prvky coru nešel poslouchat, to tu nikdo netvrdí. Jen to prostě nebylo až tak dobré, abych tu mohl nahlas vykřikovat pochvaly, a když přemýšlím o tom, co mě na Madgod zaujalo nejvíc, ten výčet se omezí na několikeré zmatky v setlistu, chybný rozjezd jednoho ze songů nebo trochu podivně působící přebíhání mezi češtinou a angličtinou v mluveném projevu. Kluci jsou to sice sympatičtí, jejich muzika není úplně marná, na pódiu se rozhodně snažili a řada vyjmenovaných neduhů dost určitě vymizí s přibývajícími zkušenostmi, ale i tak bych si vystoupení Madgod dokázal v klidu odpustit.

Herfst, kteří po Madgod převzali štafetu, se při přeskakování nasazené laťky ani moc nezapotili. Z toho, co tvoří a čemu říkají necromantic metal, se sice vyklubala vcelku běžná variace na melodic black metalové téma, ale ukázalo se, že v podání Herfst to rozhodně má něco do sebe. Je sice pravda, že ve zběsilejších technických pasážích se obě kytary trochu slévaly v nečitelný randál, ale nebylo to zase tak hrozné, a navíc to znatelně vylepšovaly pasáže umírněnější. V nich totiž celkem zřetelně vynikalo, že ta muzika není vůbec špatná a že v sobě skrývá vesměs zajímavý potenciál, který v průběhu setu několikrát vytryskl na povrch a v takovém momentu to byla vážně epická bomba se vším všudy. Herfst navíc na pódiu nelenili ani co se týče choreografie a pohled jejich směrem rozhodně skýtal řadu důvodů, proč od kapely neodvracet zraky. Herfst se zkrátka předvedli v dobrém světle, a i když z nich moje vyloženě oblíbená kapela asi nikdy nebude, tohle jejich vystoupení mi rozhodně vylepšilo náladu.

To nejlepší však bylo stále ještě na pořadu dne. Embassy of Silence možná trochu překvapivě nastoupili třetí, a i když jsem se trochu bál, co z nich vypadne, nakonec si mě vcelku suverénně získali. Alternativní rock/metal, který v případě Embassy of Silence vyhrožovaly propagační materiály akce a od něhož jsem čekal něco tak trochu ve stylu Dying Passion, se sice nedostavil, ale svěží, chytlavý, sympatický a nečekaně chytrý rock s parádním tahem na bránu ano a bylo to skvělé. Vzrůstem nevelká zpěvačka Ines mi sice místy přišla lehounce pod tónem, ale vše vynahrazovala parádní barvou, variabilním zpěvem a zejména strhujícím optimismem a vřelým projevem, jímž doprovázela celé vystoupení. Jelikož je pódium v Chapeau Rouge poměrně malé, oba kytaristé trávili spoustu času pod ním a jejich komunikace s publikem tak byl těsná, jak jen to šlo, ale i když se vrátili na svá místa, z nasazení neubrali ani kousek a v závěru jsme se tak dočkali třeba i hraní vleže.

Předem jsem netušil, co od Embassy of Silence čekat, ale oni odehráli parádní, upřímné a nesmírně zábavné vystoupení, jež si kdykoli v budoucnu rád zopakuji, a všem, kteří by k tomu někdy měli příležitost, doporučuji to samé. Výtečná odezva, jaké se Embassy of Silence dostalo, mi v tomto rozhodně dává za pravdu.

Dying Passion jsem zatím viděl třikrát. Když v lednu 2010 v pražském Abatonu předskakovali proslulým The Gathering, ještě mi to nic moc neříkalo, ale přesto jsem usoudil, že je to asi dobré, pročež jsem o dva roky později na Masters of Rock dal Dying Passion přednost před programem na hlavní stagi a v okamžiku, kdy koncert skončil, jsem toho ani náznakem nelitoval, protože tentokrát už to bylo opravdu skvělé. A snad ještě lepší to bylo na loňském Brutal Assaultu, kde Dying Passion i přes technické problémy suverénně zastínili řadu prvoligových kapel a postarali se o asi nejlepší koncert prvního dne festivalu. Očekávání směrem k našemu čtvrtému setkání tedy byla značná, tím spíše s vědomím, že se setlist bude nejspíš točit okolo podařené novinky. Začátek vystoupení však poznamenal vcelku výrazný neduh, s nímž kapela nezmohla vůbec nic, ale který celý dojem docela dost kazil. Řeč je samozřejmě o zvuku, který byl tak přepálený, že snad první tři nebo čtyři skladby proměnil v jen obtížně čitelnou a místy až bolestivou zkušenost. Jak ale čas plynul, najednou už to šlo a teprve potom mohli Dying Passion zazářit naplno – a že se jim to povedlo! Charisma jejich hudby i tentokrát zafungovalo na výbornou a nikam se nevytratilo ani přes tvrdší živé vyznění, Zuzka Jelínková opět zpívala i vypadala fantasticky a celé to bylo prostě tak skvělé, že Standův kiks v “Highlight”Zuzčin výpadek textu v jedné z dalších skladeb vyvolaly jen pár blahosklonných úsměvů a dojmu to vůbec neuškodilo.

Podle očekávání se hrálo hodně z novinky, ale zaznělo i několik vykopávek. Sice trochu zamrzela absence skladeb z výtečného “Amplify” (a teď doufám, že jsem žádnou nepřeslechl, protože to by bylo trapné), ale to je jen čistě subjektivní dojem. Za celou dobu totiž nezazněl jediný slabší kus a okřídlené rčení “co song – to pecka” je zde zcela na místě. Odezva publika byla zpočátku (zřejmě kvůli zvuku) poměrně vlažná, ale čím déle se hrálo, tím výše nálada na obou stranách sálu stoupala, a i když na nadšení lidí z koncertu Embassy of Silence se Dying Passion nedotáhli, ke konci už to bylo velice obstojné a dokonce došlo na dva přídavky. Dying Passion tedy prakticky bezvýhradně naplnili nemalá očekávání, která jsem do nich vkládal, a předvedli další vynikající vystoupení, z něhož jsem odcházel naprosto spokojen a s pocitem vrcholného kulturního uspokojení. Tvrzení, že Dying Passion neumějí zahrát špatný koncert, zde tak opět nabrala na věrohodnosti a až budu mít příště příležitost podrobit je další zkoušce, ochotně tak učiním.


Dying Passion – Transient

Dying Passion - Transient
Země: Česká republika
Žánr: atmospheric rock
Datum vydání: 30.11.2013
Label: Epidemie Records

Tracklist:
01. Prologue
02. Ordinary
03. Highlight
04. Futile
05. Affraid of Dusk
06. A Different Perspective
07. Tremor
08. Collapse Within
09. Will to Find
10. Intoxicating
11. Vertical Edge
12. Erratic
13. Enlightenment (Goodbye Wasted Life)
14. Epilogue

Hodnocení: 7,5/10

Odkazy:
web / facebook / bandcamp / bandzone

Ačkoli šumperské Dying Passion asi nelze ani na místní poměry považovat za kdovíjak velkou nebo slavnou kapelu, bez debat patří ke stálicím domácí scény a letos už to bude devatenáctý rok, co těší své příznivce vysoce kvalitní hudbou a koncerty, jimž lze vytýkat jen máloco. Tedy… já osobně to můžu potvrdit maximálně nějakých pět let nazpět, ale i tahle nepříliš dlouhá doba mě o kvalitách Dying Passion přesvědčila natolik, že jsem aktuální počin “Transient”, který vyšel posledního listopadu loňského roku a navázal tak na desku “Amplify” z května 2012, vyhlížel více než velmi. A i když bylo to těšení kruté, nakonec jsem se dočkal, všichni ostatní fans Dying Passion rovněž a teď je tedy na čase si trochu popovídat o tom, co se skrývá za parádním malovaným obalem, s nímž ve znaku deska “Transient” vkročila do ringu.

Těžko říct, jak by reagoval člověk, který má od Dying Passion jakž takž naposloucháno víc materiálu, než kolik se ho urodilo na “Amplify”, ale pro mě byl první poslech “Transient” překvapením, které se ne úplně nevýznamně blížilo zklamání. Očekávaje něco podobného jako nesmírně kompaktní a přese všechnu sofistikovanost metalovou “Amplify” mi novinka přišla z velké části nesmírně utahaná, samoúčelná a fatálně chudá na silné momenty a skvostné melodie, díky kterým mi Dying Passion tak učarovali… Jenže to se bavíme o prvním poslechu, už během druhého začalo být zřejmé to, co se plně potvrdilo s každým dalším, a sice že jsem se s tím prvním dojmem hluboce mýlil.

“Transient” totiž není vlastní ani jeden z vyjmenovaných a nepříliš lichotivých přívlastků a jediné, co je třeba k takovému zjištění, je jen trocha trpělivosti, neboť Dying Passion to posluchači tentokrát nijak zvlášť neulehčili. Nemohu sloužit porovnáním, jaký skok ve výrazu učinili Dying Passion mezi novinkou a “Amplify” třeba proti tomu mezi “Amplify” a “Absorb”, ale mezi posledními dvěma nahrávkami je ten rozdíl docela znát. Dying Passion totiž na “Transient” představují mnohem rozvolněnější strukturu skladeb, tam, kde ještě před rokem a tři čtvrtě rezonovaly doom metalové kořeny kapely, dnes drží otěže spíše prog rockové postupy a mnohem alternativněji se přistupovalo i k tvorbě melodií. Na dosavadním konci tohoto poměrně značného vývoje tedy stojí album, které když nic jiného, tak není úplně jednoduché na pochopení a je třeba mu dát nějaký čas, aby se v člověku usadilo.

Aby mohly být následující řádky pochopeny tak, jak jsou myšleny, není na škodu teď trochu přiblížit koncept alba. Nejde o nic kdovíjak převratného – celá deska se točí okolo lidského života, touhy po jeho intenzivnějším prožívání, špatných rozhodnutích, které z toho občas plynou, a následcích, které s sebou příslušná rozhodnutí nesou. V praxi se to pak projevuje několika způsoby. Krom samotných textů je to intro a outro doprovázené mluveným slovem a pak zejména atmosféra, která se celou deskou proplétá jak červená nit a z podstatné části ji pomáhá určovat. Je v ní přítomna nejen pro Dying Passion typická malebná melancholie, ale také jistá přívětivost a konejšivá prosvětlenost. A právě tahle nálada je asi tím hlavním důvodem, proč může “Transient” zpočátku působit tak, jak zapůsobila na mě. Nejvíce se totiž projevuje v minimalistických, pocitových pasážích, které jsou zase důsledkem oné rozvolněnosti struktury, o níž jsem mluvil výše, a kterých je na albu poměrně dost.

Z takového popisu je asi celkem zřejmé, že nikoli nevýznamnou část “Transient” tvoří muzika, která je leccos, jen ne chytlavá nebo něco v tom smyslu. Její atraktivita je tedy přímo odvislá od toho, jakou zručnost při jejím skládání autoři projevili, a já si stojím za tím, že Dying Passion i tentokrát prokázali, že jsou zruční velmi, neboť podstatná část těchto pasáží je přinejmenším slušná. Aby ale nevznikl mylný dojem, že se nám z Dying Passion vyklubala úplně jiná kapela, než na jakou jsme byli zvyklí, je třeba uvést pár věcí na pravou míru. “Transient” rozhodně není album, jež by mířilo výhradně na vyložené hudební šťouraly, kteří si v podobných zdánlivě nudných kompozicích libují a uctívají je nade vše. Do celkového obrazu desky totiž stále zřetelně promlouvá důraz na parádní melodie a skvělou kytarovou práci. Jakkoli totiž album poměrně často sundavá nohu z plynu a oddává se různým experimentům, které mají s metalovým žánrem jen máloco, tak jinde se dovede projevit až překvapivě tvrdě. A i když to tak zpočátku nevypadalo, nakonec je tu hodně i těch kompaktních a silných momentů, které triumfují parádními melodiemi a ve kterých Zuzka Jelínková znovu a znovu potvrzuje, jak skvostným hlasem je obdařena.

No, a pak jsou tu další pro kapelu typické znaky – není nic složitého narazit na jemný elektronický podkres té které skladby, nějaký ten smyčec nebo dechový nástroj – všechno zakomponované zcela nenásilně, přirozeně a v každém případě ku prospěchu věci. V tomto kontextu není bez zajímavosti, že jsem se nejednou přistihl, že mi příslušná skladba trochu připomíná tvorbu nizozemských The Gathering (do uší mě to praští zejména tehdy, když promluví trubka). A podobně jako k hudbě The Gathering je třeba přistupovat i k “Transient” – je zkrátka nutné nechat ji usadit, nechat se jí prostoupit a dovolit jí, ať ukáže svou krásu. Pak se tak totiž stane a vyjde najevo, že Dying Passion opět dodali vysoce kvalitní materiál.

Neříkám, že je celá deska bezchybná. I přes vysoký počet poslechů, které jsem jí věnoval, mě zatím pořád ne a ne oslovit skladby “A Different Perspective” a “Erratic”, i v ostatních se najde pár míst, která se dají popsat jako trochu slabší, a obecně se dá říct, že tu a tam velmi vzdáleně platí to, co jsem v úvodu popisoval jako své první dojmy. Naproti tomu jsou tu ale opravdu výtečné kusy jako “Highlight” (jejíž refrén je bez přehánění skvostný a zatím to ani trochu nevypadá, že by se mi snad měl zajíst), “Tremor”, “Will to Find”, “Vertical Edge” nebo “Enlightenment (Goodbye Wasted Life)”, několik obyčejně dobrých, překvapivě funkční duo “Prologue” a “Epilogue” nevyjímaje, působivá vnitřní nálada desky a pak také skutečnost, že i přes více jak hodinovou délku album nemám nejmenší chuť vypínat, pokaždé jsem ho velmi ochotně doposlouchat do samého konce a nejednou si ho pustil rovnou znovu.

“Transient” zkrátka má své zápory, ale dramaturgie desky a samozřejmě také vysoká kvalita většiny materiálu pomáhají tyto zápory úspěšně maskovat, takže ve výsledku vlastně vůbec nevadí. Cením si toho, že se Dying Passion nebojí rozšiřovat svůj záběr i do jinačích poloh, než ve kterých se už osvědčili a kde by se mohli cítit pohodlně, a i když cítím, že se právě v těchto nových prvcích koncentruje nemalá část všeho, co by se dalo desce vytýkat, jsem za takový vývoj rád. “Transient” v mých očích sice nepřekonává nesmírně podařenou a ve všech směrech dotaženou “Amplify”, ale i tak se mi dostala hluboko pod kůži a já ani náznakem nelituji, že jsem si ji koupil ještě dlouho předtím, než jsem z ní slyšel byť jediný tón. Je to totiž deska krásná, charismatická a Dying Passion s ní jen potvrzují, že patří k domácí elitě plným právem.


Další názory:

Po dočtení kolegovy recenze mě napadla jediná myšlenka, a to totiž: posloucháme vůbec to samé album? Na novinku Dying Passion jsem byl nesmírně zvědav, protože ani ne dvouleté “Amplify” bylo album vskutku výborné, rozhodně jeden z kandidátů na českou desku roku. Jenže při poslechu “Transient” si připadám, jako by ho stvořila úplně jiná kapela. Samozřejmě, vnější známky hudby Dying Passion jsou zde stále. Všemu stále vévodí skvělá Zuzka Jelínková a i instrumentálně je zde vše zdařilé a propracované. Stejně jako kolega jsem při prvních posleších zažil zklamání, ovšem narozdíl od něj jsem se z něj vlastně nijak zvlášť neoklepal. “Transient” vidím mnohem více jako rockové album s hodně přímočarým (i když barvitým) přístupem. V tomto ohledu funguje obstojně, jenže takových alb existují tuny. Zcela mi schází to, co z “Amplify” dělalo výjimečnou desku: emoce, barvitost, křehkost a další abstraktní vlastnosti, které v hudební recenzi asi zní dost netradičně. Možná jsem příliš zatížen láskou k minulému albu, ovšem “Transient” mi přijde jako zklamání. Na druhou stranu musím přiznat, že jsem možná stále nepřekročil onen práh poznání, za kterým album konečně ocením. Do té doby je to ovšem pouze na šestku, je mi líto.
Zajus


Heiden, Et Moriemur, Llyr

Heiden, Et Moriemur
Datum: 7.12.2013
Místo: Praha, HooDoo
Účinkující: Heiden, Et Moriemur, Llyr

Praha – HooDoo [Atreides]:

Je tomu měsíc a rok, co se v Praze naposledy ukázali brněnští bardi Heiden. Tehdy předskakovali německým Heretoir, spolu s liberečáky Drom a místními alternativci Tengri. Bylo to moje první setkání s kapelou vůbec a odnesl jsem si z jejího vystoupení ty nejlepší možné dojmy – byl jsem tedy zvědav, jak se s publikem popere letos. O zbylých dvou kapelách, totiž o plzeňských Llyr a domácích Et Moriemur, jsem slyšel pouze podle jména, o jejich hudbě jsem věděl pouze to, že hrají doom metal – což je také dosti široká škatule, jak se v průběhu večera ukázalo. Do vinohradského klubu HooDoo jsem docválal tramvají zhruba půl hodiny po ohlášeném začátku – a asi tak další tři čtvrtě hodinu jsem lelkoval nad pivem, než začala hrát první kapela. Vyzvedl jsem si tedy alespoň objednávku v podobě novinky Heiden, “A kdybys už nebyla, vymyslím si tě”, a trika, jež vydání doprovází – a musím říct, že to se po grafické stránce zatraceně vyvedlo. Motiv labutě a nočního nebe, odkazující na jednu z písní alba, je skutečně krásný.

To už ale na pódium právě přichází první doomaři Llyr. Ti sice naladili kdovíkdy, nicméně se poté odebrali zpět k baru. A popravdě, vůbec se jim nedivím, protože platící návštěvníky bych spočítal na prstech svých rukou a až v průběhu večera bych si k počtům musel půjčovat ruce cizí. Llyr i přesto předvedli skvělý, energický set složený dle všeho jak ze skladeb z předchozí desky, tak z připravovaného alba, které má vyjít někdy příští rok. Bohužel, v nevytopeném, chladném HooDoo, navíc v nešťastné pozici první kapely, se plzeňským nepovedlo strhnout ani tu hrstku lidí postávajících u pódia, nezbývalo tedy než přát kapele lepšího přijetí na domácí půdě o den později.

Druhými v pořadí byli funebráci Et Moriemur, poměrně mladá smečka hrající na velmi pomalou strunu. Pokud živelní, death/doomoví Llyr měli potenciál, aby ospalé sklepení alespoň nějak rozhýbala, parta soustředěná kolem zpěváka Zdeňka Ametha zahrála přesně na opačnou notu. Pomalé tempo, psychedelický šepot, synťáky, hřbitovní svíčky na kraji pódia; vymrzlý klub už jen doplňoval komorní, ponurou atmosféru. Vystoupení se neslo v krásně zádumčivém, melancholickém duchu, kdy jsem, pohroužen do vlastních myšlenek, málem zaujmul knížecí pózu. O tom možná ale celá ta existencialita je. Depresivní uskupení ve mně zanechalo velice dobrý dojem – který se ve mně ale paradoxně rozležel až mnohem později, kdy jsem se probral z letargického rozpoložení a uvědomil si, co jsem to vlastně zažil. Jediný vrub na jinak čistém štítu Et Moriemur byl nevyvážený zvuk, ve kterém byly samply vytažené až kamsi do nebeských výšin. Ač jsem celou dobu střídavě seděl a postával před zvukařem, nijak to na věci nic neměnilo, elektronický podmaz průběžně mi rval uši po celou dobu – a to i přesto, že se zvukař vážně snažil seč mohl, a v průběhu celého večera se neomezoval pouze na hejbátka svého pultu, ale běhal všude možně po klubu a snažil se vychytat zvuk tak, aby byl dobrý nejen u něj, ale i u pódia.

A konečně Heiden. Čtveřice hudebníků s Kverdem v čele bez problémů naladila a spustila. Začali intrem předchozí desky “Dolores”, na kterou navázali ukázkou ze starší tvorby, písní “Tmář”. Pokud tedy někdo čekal, že celý set bude poskládán z novinky, tak jako to před dvěma lety udělali právě u vydání předchozí desky, mýlil se. Nové skladby tvořily přes polovinu setu, druhá a třetí píseň již pocházela z “A kdybys už nebyla, vymyslím si tě”. Čtvrtá “Pábení” byla opět krokem o dva roky zpět, následovala “Schovám si tvůj stín” a “Co času zbývá?”, opět z novinky – a asi by to nebyli Heiden, kdyby alespoň trochu nevyslyšeli nevyřčené touhy posluchačů, a neposlali do publika “hitovku” “Dnešní noc je žena”. Během vystoupení brněnských už se HooDoo tvářilo o něco plněji, návštěvnost, jak jsem se později dozvěděl, činila přesně dvojnásobek, co se vystřídalo hudebníků na pódiu – osmadvacet osob. Mám však dojem, že si Heiden představovali celý koncert v trochu větším duchu, soudě podle nervozity, která provázela celou čtveřici, nejvíce však byla znát právě na Kverdovi, kterému příliš nepomohla ani přítomnost trojice vysmátých a notně opilých pánů, silně trpících na oplzlé kecy. Tušíte správně, že moje nesnášenlivost vůči takovým individuím a vidláckému chování na koncertech vůbec ještě o něco vzrostla. Rozpačitost z vystoupení pak korunoval zvuk, který se pohyboval kdesi mezi zvukovou koulí a rozmazaností všech nástrojů. Kverdův hlas zanikal, a když už byl slyšet, zněl zhruba jako šumící rádio a na své si přišla i mizerná akustika v podobě ozvěn, které se ve sklepním prostoru odrážely od stropu.

Na to, jak jsem se na koncert těšil, odcházel jsem téměř v rozpazích. Vystoupení kapel skvělá, škoda ale ubíjejícího zvuku a skoro prázdného klubu, ve kterém těch pár idiotů vynikne o to víc. K tomu si připočtěte už tak mizernou náladu, se kterou jsem přišel, a výsledek vám odhalí roztrpčenost, nasranost na pražskou pasivitu, která raději zůstane sedět doma na prdeli, než aby šla za kulturou, a ohromnou závist těm, kteří mohli tutéž trojici zhlédnout v Plzni o den později.


Heiden, Et Moriemur
Datum: 8.12.2013
Místo: Plzeň, Motokáry Papírna
Účinkující: Heiden, Et Moriemur, Llyr

Plzeň – Motokáry Papírna [Ježura]:

Jak tak pročítám kolegovy nářky na okolnosti pražského vystoupení, jsem nakonec rád, že mi Prahu zazdila jiná akce a já vyrazil dalšího dne zhlédnout tu samou sestavu do Plzně. Nedělní večer ve společnosti Heiden, Et Moriemur a Llyr se totiž ukázal být mimořádně zdařilým hudebním zážitkem.

Moje premiéra v klubu Papírna nezačala úplně podle představ a díky dost těsně načasovaném příjezdu do Plzně jsem do klubu vstoupil v okamžiku, kdy už na pódiu řádili domácí Llyr, takže nemohu sloužit postřehy stran dění, které předcházelo vlastní hudební produkci. Troufám si ale tvrdit, že pokud se začalo v avizovaných 19:00, propásl jsem maximálně jednu skladbu, takže o vlastní koncert mě nakonec nepřipravila ani moje trestuhodná nedbalost. Stejně jako kolega jsem Llyr předem znal pouze podle jména a měl jsem tak jen velice matnou představu, co od jejich vystoupení očekávat. A Llyr jako by to věděli a představili se mi ve velmi příznivém světle. Melodický death/doom metal v jejich podání měl naživo opravdu sílu, a když jsem si uvědomil, že i posluchačsky jde o zdařilý materiál, měli už Llyr povážlivě nakročeno k příznivému hodnocení, které si definitivně pojistili sympatickým a nestrojeným vystupováním. Jako ano, nebylo to zase kdovíjak excelentní a přišlo mi, že se kytaristka soustředí spíše na techniku hraní (které se jí – teď bych ale opravdu nerad kecal – také nepodařilo provést úplně bez chyb), než aby se do toho trochu ponořila jako zbytek kapely, ale i tak si u mě Llyr vysloužili vztyčený palec a jejich tvorbu odteď hodlám sledovat rozhodně důsledněji, než jak jsem činil doposud.

Heiden byli těmi, kteří uvedli celé miniturné v život, a člověk by tak čekal, že vystoupí v samém závěru večera – což se ovšem nestalo a brněnští zahráli jako druzí. Svůj smysl to ale mělo a níže o něm ještě slovo ztratím. Teď ale k samotným Heiden. Stejně jako kolega jsem kapelu viděl vystupovat loni před Heretoir a nádavkem ještě o měsíc dřív v rámci festivalu Phantoms of Pilsen, přičemž to obě byla dobrá vystoupení. To aktuální v rámci “Akunvst. Živě.” ale oba své předchůdce jasně předčilo a definitivně tak upevnilo Heiden v pozici jedné z top kapel domácí scény. Důvody toho jsou různé. Heiden předně odehráli mnohem pestřejší set, ve kterém dostaly skladby z desek “Dolores” a novinkové “A kdybys už nebyla, vymyslím si tě” plus mínus rovnocenný prostor, což při všech kvalitách, jakými se “Dolores” může chlubit, výsledku rozhodně přidalo na atraktivitě. Dále mi přišlo, že frontman Kverd konečně našel ideální způsob, jak zpívat starší skladby (anebo je taky možné, že jsem si akorát zvykl, kdo ví). Drobné úpravy vokálních linek materiálu z “Dolores” provázely i obě předchozí vystoupení, kterých jsem se účastnil, ale tentokrát to bylo vůbec poprvé, kdy mi to ani trochu nevadilo, ba naopak. Kverdův vokální výkon vůbec stojí za zdůraznění, protože pan zpěvák byl v neděli opravdu ve formě a bylo to znát jak na čistém zpěvu, tak na vzácném leč nesmírně efektním i efektivním growlu. Nasazení všech muzikantů bylo vážně příkladné a v kombinaci s muzikou, umělým kouřem a perfektním nasvícením to vytvářelo opravdu působivé obrazy a skvělou atmosféru. Jen je škoda, že tahle atmosféra dostávala na frak v pauzách mezi skladbami, které díky zamlklému štelování efektů vyzněly trochu hluše. Pokud se na tom však Heiden do budoucna podaří trochu zapracovat a přitom zachovat všechna dosavadní pozitiva, pak už nebudu mít opravdu co vytknout. Tohle bylo totiž vážně skvělé, sebejisté a uvolněné vystoupení, kterým u mě Heiden opět stoupli.

Jako poslední přišli na řadu Et Moriemur, tedy kapela, která si za poslední roky v domácím undergoundu vybudovala pověst solidní doom metalové jistoty s potenciálem opravdu potěšit. A jak už jsem naznačil, umístění doom metalové kapely na závěr programu se při stále postupujícím času a s ohledem na charakter jejich muziky ukázalo být velmi moudrým dramaturgickým rozhodnutím. V Plzni se mým zrakům Et Moriemur poprvé představili v obměněné sestavě a nevím, jestli to bylo tím, nebo jestli prostě jen všechno vyšlo na jedničku, ale i v tomto případě šlo o suverénně nejlepší koncert, jaký jsem od téhle kapely zatím viděl. Všichni muzikanti odváděli dobrou práci, ale speciálně musím vypíchnout bubeníka Datla, kterého byla radost poslouchat i sledovat a který svou přesnou hrou posouval celý dojem o pořádný kus vpřed. Díky výbornému zvuku perfektně zafungovala i samotná muzika a stejně jako v případě Llyr se vystoupení ukázalo být i velmi slušným posluchačským zážitkem. A že si opravdu nevymýšlím a vážně to bylo velmi dobré, toho budiž důkazem i velice, velice solidní účast a odezva publika. Dokonce mi přišlo, že Et Moriemur nalákali ještě víc lidí než Heiden… Stran publika si ale neodpustím takový drobný poznatek. Začíná to totiž vypadat, že Et Moriemur mají zvláštní štěstí na fanoušky s mírně řečeno extravagantním projevem. Po legendárním výstupu jistého nejmenovaného fotografa na loňských Phantoms of Pilsen jeho roli tentokrát zaujal neznámý mladík, který dělal dojem, že si šlehnul extáze (nebo něčeho podobného) a pak se jal rozjíždět choreografii, která okolo stojící nechávala stát v němém úžasu. Vypadalo to jako mix kopulačních pohybů a jízdy soupaž na běžkách a bylo to vážně k popukání. Nicméně katastrofa se nekonala, dotyčnému se nepodařilo celý koncert rozložit a dojem z něj jsem si tak uchoval ve všech směrech výborný a navíc zpestřený humornou vložkou. Skvělé!

Heiden

Jestli tedy kolega žehral na mizernou účast, podivné nazvučení a vůbec nepříznivé okolnosti pražského vystoupení, to plzeňské nemělo snad jedinou chybičku. Všechny kapely odvedly vynikající výkony (v případě Heiden a Et Moriemur to pak byly rozhodně nejlepší koncerty, jakých jsem se od nich doposud dočkal), zvuk byl perfektní od začátku do konce, lidí skoro plný dům a korunu tomu všemu nasadilo příjemné a stylové prostředí Papírny. Všechny tři kapely v závěru svých setů nešetřily díky a vyjádřeními překvapení a spokojenosti a mně nezbývá, než se k nim přidat. Tak tedy děkuji Llyr, Et Moriemur a Heiden za skvělý koncert, samotným Heiden za rozhodnutí vyrazit s novým materiálem před lidi a vzít s sebou tak vybranou společnost a v neposlední řadě i návštěvníkům, bez jejichž ochoty dorazit v neděli večer by to určitě nedopadlo tak dobře, jak to dopadlo.


Kaviar Kavalier – Musik aus Ordinationen

Kaviar Kavalier - Musik aus Ordinationen
Země: Česká republika
Žánr: atmospheric rock
Datum vydání: 4.2.2013
Label: selfrelease

Tracklist:
01. Kult der Asphyxia
02. Das ist Necrocock
03. Limpopo
04. Gastroenterolo
05. Tomáš Kohout
06. Tuk Tuk
07. Girls Watch Porn
08. 0:50
09. I Wanna Rock
10. Ermitáž
11. Coco Taxi
12. Helium
Pattaya Obsession Bonus:
13. Good Bye Pattaya
14. Asia Beauty

Hodnocení: 8/10

Odkazy:
web

K recenzi poskytl:
Necrocock

Tomáš Kohout, známý spíše pod gangsterskou přezdívkou Necrocock, bezesporu patří mezi nejvíce svérázné postavy domácí metalové scény… i když, jestli stále ještě metalové, to by mohlo být poněkud diskutabilní. Samozřejmě, jde o člověka, jenž tvoří jednu část klasické sestavy mocných Master’s Hammer, kteří jsou dle mého skromného názoru jednou z nejdůležitějších extrémně metalových skupin v celé historii české tvrdé hudby (fakt, že se zároveň jedná o jednu z mých největších srdcovek, s tímto tvrzením má co do činění jen minimálně, možná vůbec), mimo Master’s Hammer se však Necrocock téměř vždy prezentoval poměrně odlišnou muzikou…

Pokud nepočítáme stařičký demáč “Praktiky pohřebních ústavů”, který vznikl ještě v éře aktivních Master’s Hammer a který byl posléze o mnoho let později exhumován i na CD, plula Necrocockova tvorba, ať už sólová nebo pod hlavičkou kapely Kaviar Kavalier, spíše v alternativnějších rockových vodách, dost často i s využitím lehké elektroniky, jindy zase v čistě relaxačním duchu, někdy až hraničící s hodně úchylným popem, ve všech případech však dostatečně “mimo”, aby bylo hodně zavádějící ji označovat jako metalovou, byť počínání Necrococka sleduje asi nejvíce lidí právě z této scény, zřejmě díky oné spojitosti s Master’s Hammer. Osobně si ale myslím, že Necrocock již dávno dokázal, že rozhodně není muzikantem, který by jakkoliv potřeboval těžit ze své minulosti, spíše právě naopak. V podstatě vše, co po rozpadu Master’s Hammer v půli 90. let vypustil, je záležitost natolik svébytná, že by si rozhodně zasloužila (a také že zaslouží) pozornost sama o sobě.

Necrocock má tu výhodu, že je jednoduše originál, který navíc ani nemá napodobitele. Neznám snad nikoho jiného, kdo by s takovou bravurou v hudbě mísil bohémství, zábavnou perverzi, nadhled a téma všech myslitelných sexuálních praktik. K tomu už stačí přidat jen nezaměnitelný rukopis, kdy vždy po pár vteřinách každé skladby jasně poznáte, s kým máte tu čest, a i tomu, kdo doposud s tvorbou tohoto pána nepřišel do styku, bude zřejmé, že tenhle chlápek má prostě styl. Ačkoliv se tu ale doposud mluví jen o Necrocockovi, konkrétně Kaviar Kavalier samozřejmě netvoří jen on sám, ale i jeho dlouholetý spolupachatel Marcel, který se v případě aktuálního “Musik aus Ordinationen” postaral pouze o mix a mastering, a nově také baskytarista Sambar a bubeník Pitterling… a k tomu ještě pěkná řádka hostů. Přesto si však dovolím tvrdit, že hlavní slovo má přece jenom Necrocock

Co se týče samotného “Musik aus Ordinationen”, deska nepřináší žádnou velkou stylovou změnu, takže kdo zná předchozí počiny Kaviar Kavalier, určitě bude vědět, co očekávat. Pro mě osobně by snad ale nějaká opravdu velká odbočka snad ani nebyla žádoucí (důvod je vlastně nepřímo řečen výše), takže v tomto ohledu jsem spokojen. I po stránce kvality je Kaviar Kavalier firma, na kterou se dá úplně v pohodě spolehnout – překvapení se sice nekoná, vysoká kvalita však ano, dokonce mě novinka baví o poznání více než předcházející “Bukkake Express”, které rozhodně nebylo špatné. Vlastně bych si za současného stavu věcí, jak moc se mi deska líbí, dovolil “Musik aus Ordinationen” zařadit v diskografii Kaviar Kavalier hned na druhou pozici za výtečné a elektronikou nasáknuté “Studio Y”, které je pro mě stále nedostižné (“Die moderne Gummiklinik” je kult!).

“Musik aus Ordinationen” boduje především skvělými nápady a barvitostí. V první řadě je album kavalírovsky pohodové, velmi příjemně plynoucí, ale čím více to člověk poslouchá, tím větší počet různých rafinovaně zastrkaných melodií objevuje, až se po čase nahrávka stane pekelně návykovou… člověku už pomalu leze krkem, ale stejně si to další den pustí znovu a zase si to parádně užije. Z konkrétních písniček bych rozhodně vyzdvihnul hitovou “Das ist Necrocock” s výtečným refrénem, který je tak nakažlivý, až si ho člověk prozpěvuje celý den (samozřejmě v duchu, kdybych třeba v autobuse začal pět “Das ist Necrocock mit legenderen Cock”, asi by na mě většina lidí koukala trochu divně), úchylnou “Limpopo” s velmi povedenou kytarou, klidnější “Tomáš Kohout”, kde zase trumfuje zpěv… on vlastně celkově střed desky je opravdu velice silný, protože když tak o tom přemýšlím, ve výčtu mých osobních favoritů rozhodně nesmí chybět ani “Tuk Tuk” a “Girls Watch Porn”, která je z mého pohledu možná absolutním vrcholem “Musik aus Ordinationen”, přestože je to jen těsně, protože naopak za slabou věc bych neoznačil ani jednu ze čtrnácti položek. Jako poslední bych ještě zmínil překvapivě hybnou a dost chytlavou “I Wanna Rock”, která je, jak již samotný název napovídá, vlastně docela rocková, i když samozřejmě v typickém pojetí Kaviar Kavalier.

Kaviar Kavalier

Závěrečné slovo nemůže být jednodušší – Kaviar Kavalier zkrátka nezklamali, tedy alespoň toho, kdo si tuhle muziku oblíbil již v minulosti. Jak se na to bude tvářit někdo, kdo předchozí tvorbu nezná, to odhadnout nedokážu, protože jde přece jenom o záležitost poměrně specifickou. Pokud mám však mluvit čistě sám za sebe, musím “Musik aus Ordinationen” nasázet opravdu kopec bodů, protože je to prostě super hudba – a to rozhodně neříkám jen z toho důvodu, že pro všechno, co má nějakou spojitost s Master’s Hammer, mám vyslovenou slabost…


Anathema, A Dog Called Ego

Anathema
Datum: 7.10.2012
Místo: Praha, Futurum
Účinkující: Anathema, A Dog Called Ego

Britská Anathema nepatří k těm kapelám, které by objížděly Evropu ob dva měsíce, takže když už se v našich končinách jednou za čas objeví, je to událost pro všechny jejich početné příznivce. Do jejich řad jsem se s definitivní platností zařadil po fantastickém vystoupení, které mi Anathema přichystala na Brutal Assaultu 2011, a o mojí účasti tedy bylo rozhodnuto v okamžiku, kdy jsem se o konání koncertu dozvěděl. A nic na tom nemohl změnit ani dost nabitý víkendový program, který se nakonec ukázal být mnohem výživnějším, než jak jsem si maloval…

I když od mé poslední návštěvy smíchovského klubu Futurum uplynuly snad dva roky, na místě se toho moc viditelně nezměnilo a klub mi pořád přijde jako velmi příjemný prostor vhodně zařízený pro pořádání obdobných akcí. Co mě naopak moc nenadchlo, to byly ceny nasazené na spotřební Gambrinus, který je buď opravdu tak špatný, jak všude tvrdím, nebo ze sudů tekl namíchaný v ne úplně bezvýznamném poměru s vodou. Mělo to však i pozitivní stránku – v okamžiku, kdy se po několika minutách přemlouvání techniky konečně pustili do díla mladí Němci A Dog Called Ego, mi mysl nekalilo nic než jeden s nechutí vypitý půlitr…

Trojice z německého Hamburku otevřela večer veskrze minimalistickými post rockovými melodiemi a já se začal bát, že jim vyhrazenou třičtvrtěhodinu strávím v lepším případě v apatickém transu, v horším se pak budu opravdu pekelně nudit. Jenže netrvalo to ani jednu celou skladbu a A Dog Called Ego začali vystrkovat růžky. A přibližně od skladby druhé už bylo nasnadě, že se nudit opravdu nebudu, protože se přešlo od nekonečných a kapku repetitivních brnkaček k výrazu, který dovedl strhnout energií, pohladit melodií a potěšit nápady. Na nějaké škatulkování téhle muziky si netroufám, ale kdybych přeci jen nemohl jinak, řekl bych, že to bylo post něco okořeněné něčím docela jiným, uvozené perfektním čistým vokálem a koňskou dávkou hráčského entusiasmu. Ano, A Dog Called Ego u mě zabodovali a patrně nejen u mě, protože jak postupoval čas, odezva publika se stupňovala, a tenhle proces se zastavil na mnohem vyšších hodnotách, než bych si byl u předkapely, jejíž jméno (natož hudbu) jsem nikdy dřív neslyšel, vůbec představit, což je dost obstojný výsledek. Škoda jen, že pánové, evidentně povzbuzeni úspěchem u publika, trochu nedomysleli závěr, který skýtal hned několik vrcholů, po kterých jsem čekal konec. Ten se dostavil až o nějakých deset minut později a v tu chvíli jsem spíš než na muziku myslel na to, že už je to moc natahované. Když ale nad tímhle drobným prohřeškem přimhouřím oko, A Dog Called Ego otevřeli večer ve velkém stylu a minimálně mně přichystali velmi příjemné překvapení.

Setlist Anathema:
01. Untouchable, Part 1
02. Untouchable, Part 2
03. Thin Air
04. Dreaming Light
05. Everything
06. Deep
07. Emotional Winter
08. Wings of God
09. A Simple Mistake
10. Lightning Song
11. The Storm Before the Calm
12. The Beginning and the End
13. Universal
14. Closer
15. A Natural Disaster
16. Flying
– – – – –
17. Internal Landscapes
18. Shroud of False
19. Fragile Dreams

Jak v průběhu prvního koncertu nečinilo větší problém procpat se do předních částí sálu, přestávka předcházející vystoupení hlavní hvězdy naznačila, že dál tomu bude opačně. Výprava na toaletu mě tak připravila o velmi příznivý post a v okamžiku, kdy se z reproduktorů ozvalo Floydovské intro “A New Machine”, smířil jsem se s tím, že na pódium uvidím jen občas a navíc dost mizerně. Nicméně postupem času se mým zrakům jistá ulička vytvořila, a tak jsem mohl sledovat, že Anathema své fanoušky ani tentokrát nebere zkrátka. Nejvíce pozornosti na sebe strhával frontman Vincent Cavanagh a stejně jako loni před ním musím i tentokrát hluboce smeknout. Všechno, co na pódiu prováděl, bylo naprosto nenucené, upřímné, sympatické. Neodpustil si ani snad už typické vypůjčení fotoaparátu od jednoho z přítomných fotografů, přátelské popichovaní ostatních členů kapely nebo jemný humor na adresu publika. Zbytek kapely tuhle jeho zažitou roli respektoval, každý z muzikantů si hrál to svoje a všichni dohromady působili dojmem kapely, která teprve na pódiu ožívá v plné šíři. Příjemný pohled, to vám řeknu.

Co je velmi důležité, ne-li zcela zásadní – za perfektním dojmem z vystupování kapely nezaostávala ani hudební stránka věci. Ústřední pěvecké duo Vincent CavanaghLee Douglas mě svým výkonem doslova uzemnilo, protože se jak pánovi, tak dámě podařilo všechny svoje nelehké party uzpívat stylem, který místy strkal do kapsy i studiovou verzi příslušné skladby. Vlastní instrumentální provedení pak snad ani není třeba komentovat. Tedy abych byl přesný, výjimkou byl drobný přehmat kytaristy Dannyho Cavannagha, který jednu ze skladeb rozehrál o takt vedle, čehož jeho bratr za mikrofonem bryskně využil k další humorné průpovídce a než celá situace stihla nabrat negativní charakter, všichni už zase hýřili úsměvy. Jak se občas stává, na albu umírněné skladby dostali v živém trochu jiný, energičtější, silnější a naléhavější výraz, a třeba taková už v základu skvostná “Closer” vykrystalizovala v naprosto fantastický zážitek. Tvorbu Anathemy nemám prostudovanou ani zdaleka tak dobře, jak bych si přál a jak by si kapela zasloužila, ale jestli lze věřit setlistu zaznamenaném někým dalším, Futurum se dočkalo celkem šestnácti skladeb a trojmocného přídavku. Zazněla větší část novinky “Weather Systems”, důraz byl kladen i na materiál z alba “We’re Here Because We’re Here” a nezapomnělo se ani klasické skladby mapující podstatnou část předlouhé kariéry, kterou má Anathema za sebou. Spokojeností tak nemuseli šetřit jak staromilci, tak příznivci soundu posledních let. A že významně zaplněné Futurum spokojeností rozhodně nešetřilo, bylo poznat po každé skladbě, protože odezva, jakou si publikum pro šest muzikantů na pódiu přichystalo, byla skutečně ohromující. Neříkám, že jsem nezažil hlasitější, ale i tak musím před publikem smeknout, protože jeho výkon se mohl se špičkovým výkonem kapely směle měřit, a dokonce došlo i na sborové zpívání, čehož jsem byl zatím svědkem snad jen u Blind Guardian. Je potřeba říkat něco víc?

Anathema hrála dlouho, dokonce se dá říct velmi dlouho. I tak ale nelituji ani jediné minuty, kterou jsem strávil užíváním zcela prvotřídního koncertu, který mi jen potvrdil, že Anathema patří na samou špičku současné hudební scény ve všech myslitelných ohledech. Čistě pocitově to možně nebylo až tak geniální, jako vystoupení na Brutal Assaultu, ale to je jen můj subjektivní dojem a rozhodně tím nemám v úmyslu cokoli naznačovat. Vidět Anathemu bych přál každému hudebnímu fanouškovi napříč žánry, protože se jedná o zážitek, který musí ocenit každý, kdo má vztah k hudbě jako takové. Já jsem měl to štěstí hned dvakrát a jsem si docela jistý, že na to jen tak nezapomenu. Tak zase někdy příště…


The Gathering – Disclosure

The Gathering - Disclosure
Země: Nizozemsko
Žánr: atmospheric rock
Datum vydání: 12.9.2012
Label: Psychonaut Records

Tracklist:
01. Paper Waves
02. Meltdown
03. Paralyzed
04. Heroes for Ghosts
05. Gemini I
06. Missing Seasons
07. I Can See Four Miles
08. Gemini II

Hodnocení:
Ježura – 8,5/10
Kaša – 8/10

Průměrné hodnocení: 8,25/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Nizozemští The Gathering jsou jednou z kapel, která za ta dlouhá léta své existence nejenže učarovala spoustě fanoušků, ale také zanechala nesmazatelné stopy ve vývoji doom metalu, atmosférického rocku, trip rocku a jejich nejrůznějších kombinací. V roce 2007 však přišel šok, se kterým se mnozí doteď zcela nesrovnali. The Gathering opustila zpěvačka Anneke van Giersbergen, která byla tváří kapely prakticky po většinu její existence a spousta lidí si kapelu bez Anneke a jejího úžasného hlasu nedovedla vůbec představit. The Gathering to ale naštěstí nezabalili, z norských Octavia Sperati si namluvili zpěvačku Silje Wergeland a s ní za mikrofonem natočili a v roce 2009 také vydali desku “The West Pole”. S tou však přišlo lehké rozčarování, neboť velmi zjednodušeně řečeno nebyla až tak dobrá jako její předchůdci. Někteří tedy se slzou v oku obrátili svoji pozornost jinam, a zbytek čekal, jestli deska následující prohloubí pochybnosti, které přišly s “The West Pole”, nebo jestli The Gathering dostojí svému renomé v plné šíři. Píše se rok 2012 a album s názvem “Disclosure” dorazilo na pulty obchodů. A něco mi říká, že vás asi zajímá, jaké je…

Po prvním poslechu, který jsem albu věnoval, bych jej popsal jako svěží, kompaktní a se zřejmým potenciálem k postupnému odhalovaní skrytých krás. A především motivující k poslechům dalším, protože nepamatuji, že bych v posledních měsících nějaké album točil tolik a tak ochotně jako “Disclosure”. A těch nesčetně poslechů nezůstalo bez následků, protože “Disclosure” opravdu postupně začalo odhalovat jedno příjemné překvapené za druhým a jednotlivé skladby postupně začaly nabírat na výrazu. Z otevíračky “Paper Waves” se tak namísto poněkud tupé smyčky vyklubala příjemná a drobnými detaily potěšující záležitost, s předstihem vypuštěná klipovka “Heroes for Ghosts” najednou oslnila působivou vnitřní strukturou a místo dříve nevýrazné “I Can See Four Miles” teď neposlouchám nic menšího než ve všech směrech krásnou “I Can See Four Miles”

Struktura skladeb, kterými “Disclosure” oplývá, rozhodně nejde popsat jedním termínem, protože jak je u nekonformních kapel, ke kterým The Gathering bezesporu patří, dobrým zvykem, struktura se liší případ od případu. Místy se přibližně respektuje klasické rozvržení sloka – refrén, někdy se skladba postupně vyvíjí a roste, jinde je zase co do struktury poněkud jednotvárná, ale dohání to na jiných frontách… Dělit jednotlivé skladby do takových kategorií by však jejich skutečnou náturu značně trivializovalo, protože naprostá většina tracklistu tu více, tu méně zřetelně kombinuje všechny nastíněné charakteristiky a nějaké hranice zde opravdu neplatí. Mnohem důležitější je však jiná věc, a to že ani jedna skladba není slabá a naopak každá je velmi osobitá, a to i přesto, že některé klidnější pasáže by člověk asi jen tak správně nezařadil, kdyby dříve nebo později nepřišel nějaký moment nebo motiv, který dá jasně najevo, jaká že skladba to zrovna hraje. Ve většině případů bych to asi považoval za dost fatální vadu na kráse, jenže The Gathering ani tady nedávají moc prostoru k nějaké zásadní kritice, a to z jednoho prostého důvodu – každá z těchto zdánlivě nevýrazných pasáží totiž i bez nějakého určujícího motivu oplývá spoustou krásných instrumentálních i vokálních hrátek, do kterých se stačí zaposlouchat, a rázem je jedno, že člověk na první dobrou netipne skladbu. Krom toho věřím, že i tenhle detail odpadne poté, co se album definitivně usadí v paměti, protože i když mám za sebou opravdu hodně poslechů, z každého dalšího si odnesu byť jen hodně nenápadné záchytné body, které postupně vybarvují bílá místa na mapě “Disclosure”

Je zajímavé, jak se v “Disclosure” snoubí dvě zdánlivě protikladné charakteristiky. Album drží pohromadě a každá jedna skladba vyrůstá z jakéhosi subtilního základu, který je společný pro všechny. Snad až paradoxní je potom skutečnost, že právě tento základ umožňuje vyniknout vzájemným rozdílům, které skladby vzájemně odlišují. V žádném případě se tedy nejedná o album osmi písniček, které se liší snad jedině názvem (a že bych pár takových dovedl vyjmenovat). Tento paradox je snad nejlépe vidět na obou částech “Gemini”, které si splést opravdu nejde, a to prosím sdílejí základní melodické motivy a do jisté míry i text! I z tohoto hlediska je tedy všechno v nejlepším pořádku a žádná nesoudržnost, která dovede zabít i jinak velmi podařené desky, se zde nekoná.

Co se týče soundu desky (pozor, nezaměňovat se zvukem!), moje hodnocení asi bohužel nebude tak vypovídající, jak by bylo v ideálním případě záhodno, protože moje znalosti diskografie The Gathering nejsou ani zdaleka tak hluboké, jak bych si přál a obzvlášť porovnáním “Disclosure” a desek z let 2000 až 2006 tak moc neposloužím. Jedno je však jisté – The Gathering pokračují v prozkoumávání alternativních rockových odvětví a zachovávají si při tom svoje typické výrazové prostředky a melodiku, což je pochopitelně nejmarkantnější u refrénů a na výraznější melodie orientovaných pasážích. A zjištění, že The Gathering nezapomněli, jak složit jednoduchou, ale dech beroucí melodii, hřeje u srdce…

Časy, kdy u The Gathering hrály prim jasné a zřetelné kytary, jsou už pěkných pár let minulostí, ale René Rutten i tentokrát dokazuje, že jeho kytara je pořád nezastupitelná, i když není vyloženě na očích. Většinou je to totiž právě kytara, kterou mám na mysli v souvislosti s těmi drobnostmi, které upoutají pozornost ve zdánlivě nevýrazných či plochých pasážích. Ale není to jen kytara. Jedním z nejsilnějších dojmů, jaký na mě album “Disclosure” zanechalo, je totiž neuvěřitelně pestrá paleta různých nástrojů a zvuků, které dotvářejí výslednou podobu desky a tvoří podstatnou část právě těch drobností, o kterých jsem se zde již několikrát zmínil. Tu jdou zaslechnout jemné housle, tu zase elektronická smyčka, a stranou nezůstávají ani klávesy, jejichž možnosti jsou zde využívány velmi zeširoka. Všechny tyhle linky je radost rozplétat a když takhle vyjde najevo lehká reminiscence industriálních zvuků ze skladby “Strange Machines”, která i se svým domovským albem “Mandylion” stihla vstoupit do dějin, je to jako by na posluchače tvůrci vyloženě mrkli…

Instrumentální stránka věci je pro The Gathering bezesporu naprosto esenciální, ovšem neméně důležitá je úloha vokálu, na který dlouhá léta fanoušci přísahali. Už na “The West Pole” se ukázalo, že Silje Wergeland zpívat umí a když už měl někdo převzít žezlo po božské Anneke, ona tak mohla učinit se vztyčenou hlavou. Ale teprve na “Disclosure” se ukazuje, jak dobře ostatní muzikanti zvolili. Silje zde totiž zpívá opravdu krásně a mě nenapadá byť sebemenší detail, který bych jí mohl vytknout (a to se hrdě řadím k zástupům fanatických obdivovatelů nepřekonatelné Anneke). Silje na to však tentokrát není sama, protože jí za mikrofonem pomáhá nejen baskytaristka Marjolein Kooijman, ale především klávesák Frank Boeijen, který si ve skladbě “Meltdown” střihnul hned podstatnou část sloky, a dlužno dodat, že se za ni rozhodně nemusí stydět.

Jaké tedy “Disclosure” je? Snad by stačilo říct že opravdu dobré, ale to by bylo pohříchu jednoduché, takže přidám další přívlastky. “Disclosure” je opravdu dobré, je krásné, přívětivé a osobní. Dovede posluchače vtáhnout, pohladit po duši, přivodit úsměv i postrčit k zamyšlení. Ale jen když ho necháte, protože přes všechny jeho nezpochybnitelné kvality a zdánlivou přístupnost to není hudba úplně pro každého. Kdo je však naladěn na stejnou vlnu, nemůže odejít nespokojen. I když “Disclosure” není nejlepším albem v početné diskografii tohoto trvanlivého nizozemského zázraku, dokazuje, že jsou The Gathering zpátky. Zase o něco jiní, ale zpátky…


Další názory:

Přiznám se, že když před několika lety ohlásila zpěvačka Anneke van Giersbergen svůj odchod z atmosférické holandské legendy, nečekal bych, že ještě někdy o albu The Gathering prohlásím, že je alespoň průměrné a že samotná kapela je i nadále svébytným uskupením, které má co sdělit. Minulé album “The West Pole”, na kterém se představila nová zpěvačka Silje Wergeland, bylo takové nijaké, nedodělané a jednotlivé písně neměly tu správnou atmosféru, kterou starší alba nestrádala. Takový nudný atmosférický rock, který ničím nepřekvapil a nedokázal pořádně zaujmout. “Disclosure” je naštěstí mnohem vyrovnanější, silnější a zajímavější album, které i po několika posleších překvapuje a nenudí. Dokonce i Silje, jejíž projev byl na minulém albu to jediné, co mne bavilo, se dokázala ještě zlepšit, a i když nechci říct, že by dala na skvělou a jedinečnou Anneke úplně zapomenout, tak dokázala, že je to osobitá zpěvačka s krásným hlasem a že si své místo v The Gathering zaslouží. Do popředí se prodralo trošku více elektroniky a není to vůbec na škodu, naopak tím skladby získaly zajímavý odér jako na albu “Souvenirs”. Vrcholem alba je pro mě rozmáchlá “I Can See Four Miles” spolu s dvojicí skladeb “Gemini I” a “Gemini II” a úvodní chytlavou “Paper Waves”. Nelze než přivítat The Gathering zpátky, jsem rád, že se pochlapili a vytáhli se s další povedenou deskou, která je vrací zpět na vrchol scény.
Kaša