Datum: 7.10.2012 Místo: Praha, Futurum Účinkující: Anathema, A Dog Called Ego

Britská Anathema nepatří k těm kapelám, které by objížděly Evropu ob dva měsíce, takže když už se v našich končinách jednou za čas objeví, je to událost pro všechny jejich početné příznivce. Do jejich řad jsem se s definitivní platností zařadil po fantastickém vystoupení, které mi Anathema přichystala na Brutal Assaultu 2011, a o mojí účasti tedy bylo rozhodnuto v okamžiku, kdy jsem se o konání koncertu dozvěděl. A nic na tom nemohl změnit ani dost nabitý víkendový program, který se nakonec ukázal být mnohem výživnějším, než jak jsem si maloval…

I když od mé poslední návštěvy smíchovského klubu Futurum uplynuly snad dva roky, na místě se toho moc viditelně nezměnilo a klub mi pořád přijde jako velmi příjemný prostor vhodně zařízený pro pořádání obdobných akcí. Co mě naopak moc nenadchlo, to byly ceny nasazené na spotřební Gambrinus, který je buď opravdu tak špatný, jak všude tvrdím, nebo ze sudů tekl namíchaný v ne úplně bezvýznamném poměru s vodou. Mělo to však i pozitivní stránku – v okamžiku, kdy se po několika minutách přemlouvání techniky konečně pustili do díla mladí Němci A Dog Called Ego, mi mysl nekalilo nic než jeden s nechutí vypitý půlitr…

Trojice z německého Hamburku otevřela večer veskrze minimalistickými post rockovými melodiemi a já se začal bát, že jim vyhrazenou třičtvrtěhodinu strávím v lepším případě v apatickém transu, v horším se pak budu opravdu pekelně nudit. Jenže netrvalo to ani jednu celou skladbu a A Dog Called Ego začali vystrkovat růžky. A přibližně od skladby druhé už bylo nasnadě, že se nudit opravdu nebudu, protože se přešlo od nekonečných a kapku repetitivních brnkaček k výrazu, který dovedl strhnout energií, pohladit melodií a potěšit nápady. Na nějaké škatulkování téhle muziky si netroufám, ale kdybych přeci jen nemohl jinak, řekl bych, že to bylo post něco okořeněné něčím docela jiným, uvozené perfektním čistým vokálem a koňskou dávkou hráčského entusiasmu. Ano, A Dog Called Ego u mě zabodovali a patrně nejen u mě, protože jak postupoval čas, odezva publika se stupňovala, a tenhle proces se zastavil na mnohem vyšších hodnotách, než bych si byl u předkapely, jejíž jméno (natož hudbu) jsem nikdy dřív neslyšel, vůbec představit, což je dost obstojný výsledek. Škoda jen, že pánové, evidentně povzbuzeni úspěchem u publika, trochu nedomysleli závěr, který skýtal hned několik vrcholů, po kterých jsem čekal konec. Ten se dostavil až o nějakých deset minut později a v tu chvíli jsem spíš než na muziku myslel na to, že už je to moc natahované. Když ale nad tímhle drobným prohřeškem přimhouřím oko, A Dog Called Ego otevřeli večer ve velkém stylu a minimálně mně přichystali velmi příjemné překvapení.

Jak v průběhu prvního koncertu nečinilo větší problém procpat se do předních částí sálu, přestávka předcházející vystoupení hlavní hvězdy naznačila, že dál tomu bude opačně. Výprava na toaletu mě tak připravila o velmi příznivý post a v okamžiku, kdy se z reproduktorů ozvalo Floydovské intro “A New Machine”, smířil jsem se s tím, že na pódium uvidím jen občas a navíc dost mizerně. Nicméně postupem času se mým zrakům jistá ulička vytvořila, a tak jsem mohl sledovat, že Anathema své fanoušky ani tentokrát nebere zkrátka. Nejvíce pozornosti na sebe strhával frontman Vincent Cavanagh a stejně jako loni před ním musím i tentokrát hluboce smeknout. Všechno, co na pódiu prováděl, bylo naprosto nenucené, upřímné, sympatické. Neodpustil si ani snad už typické vypůjčení fotoaparátu od jednoho z přítomných fotografů, přátelské popichovaní ostatních členů kapely nebo jemný humor na adresu publika. Zbytek kapely tuhle jeho zažitou roli respektoval, každý z muzikantů si hrál to svoje a všichni dohromady působili dojmem kapely, která teprve na pódiu ožívá v plné šíři. Příjemný pohled, to vám řeknu.

Co je velmi důležité, ne-li zcela zásadní – za perfektním dojmem z vystupování kapely nezaostávala ani hudební stránka věci. Ústřední pěvecké duo Vincent Cavanagh – Lee Douglas mě svým výkonem doslova uzemnilo, protože se jak pánovi, tak dámě podařilo všechny svoje nelehké party uzpívat stylem, který místy strkal do kapsy i studiovou verzi příslušné skladby. Vlastní instrumentální provedení pak snad ani není třeba komentovat. Tedy abych byl přesný, výjimkou byl drobný přehmat kytaristy Dannyho Cavannagha, který jednu ze skladeb rozehrál o takt vedle, čehož jeho bratr za mikrofonem bryskně využil k další humorné průpovídce a než celá situace stihla nabrat negativní charakter, všichni už zase hýřili úsměvy. Jak se občas stává, na albu umírněné skladby dostali v živém trochu jiný, energičtější, silnější a naléhavější výraz, a třeba taková už v základu skvostná “Closer” vykrystalizovala v naprosto fantastický zážitek. Tvorbu Anathemy nemám prostudovanou ani zdaleka tak dobře, jak bych si přál a jak by si kapela zasloužila, ale jestli lze věřit setlistu zaznamenaném někým dalším, Futurum se dočkalo celkem šestnácti skladeb a trojmocného přídavku. Zazněla větší část novinky “Weather Systems”, důraz byl kladen i na materiál z alba “We’re Here Because We’re Here” a nezapomnělo se ani klasické skladby mapující podstatnou část předlouhé kariéry, kterou má Anathema za sebou. Spokojeností tak nemuseli šetřit jak staromilci, tak příznivci soundu posledních let. A že významně zaplněné Futurum spokojeností rozhodně nešetřilo, bylo poznat po každé skladbě, protože odezva, jakou si publikum pro šest muzikantů na pódiu přichystalo, byla skutečně ohromující. Neříkám, že jsem nezažil hlasitější, ale i tak musím před publikem smeknout, protože jeho výkon se mohl se špičkovým výkonem kapely směle měřit, a dokonce došlo i na sborové zpívání, čehož jsem byl zatím svědkem snad jen u Blind Guardian. Je potřeba říkat něco víc?

Anathema hrála dlouho, dokonce se dá říct velmi dlouho. I tak ale nelituji ani jediné minuty, kterou jsem strávil užíváním zcela prvotřídního koncertu, který mi jen potvrdil, že Anathema patří na samou špičku současné hudební scény ve všech myslitelných ohledech. Čistě pocitově to možně nebylo až tak geniální, jako vystoupení na Brutal Assaultu, ale to je jen můj subjektivní dojem a rozhodně tím nemám v úmyslu cokoli naznačovat. Vidět Anathemu bych přál každému hudebnímu fanouškovi napříč žánry, protože se jedná o zážitek, který musí ocenit každý, kdo má vztah k hudbě jako takové. Já jsem měl to štěstí hned dvakrát a jsem si docela jistý, že na to jen tak nezapomenu. Tak zase někdy příště…