Archiv štítku: Madgod

Madgod – Madgod

Madgod - Madgod
Země: Česká republika
Žánr: thrash metal / metalcore
Datum vydání: 18.11.2014
Label: selfrelease

Tracklist:
01. Endless Suffering
02. Between Love and Hatred
03. Coward
04. The Ocean
05. No Salvation
06. The Enemy
07. Vengeance

Odkazy:
web / facebook / bandzone

K recenzi poskytl:
Madgod

Přestože šumperská čtveřice Madgod funguje již relativně dlouhou dobu (vlastně již od roku 2006, pokud budu za vznik počítat první pokusy v garáži), tak debutové album “Madgod” na sebe nechalo čekat až do konce minulého roku, kdy v listopadu spatřilo světlo světa. Když už jsem začal tou biografií, tak se sluší říct, že Madgod během své aktivní činnosti, která začala v roce 2008, prošli několika změnami v sestavě, jež se ustálila až v roce 2012 v současném čtyřčlenném složení. Dost už ale bylo nezbytných úvodních řečí, takže se pojďme podívat na jejich debutové výtvor pěkně z blízka.

Hned na první pohled mě upoutalo grafické zpracování bookletu. Ten je vyveden v černobílém provedení, jež ruku v ruce s kresbami a způsobem zobrazení textů evokuje komiks, ovšem je to jen dojem, protože žádný koncept a příběh album nesvazuje a na kotoučku tak najdete sedmičku skladeb, které bez problémů fungují jako jednotlivé kousky finální skládačky “Madgod”, jejíž hrací doba se zastavila za velmi příjemnou půlhodinkou.

Doposud nepadla zmínka o tom, co vlastně ti Madgod hrají. Sama kapela se prezentuje jako thrash/metalcorová parta, s čímž bych celkem bez námitek i souhlasil. Skladby jsou povětšinou rychlé, hodně kytarové a plné agresivních vokálů. To vše v příjemném moderním střihu. Pokud koutkem oka pokukujete po staromilské jízdě, tak ruce pryč, protože na přetřes přijdou jak rychlé kytarové hoblovačky, tak jednoduché škrkačky a tu a tam i pomalejší zatěžkané riffování. Takový ten moderní feeling dotváří i zpěvák Michael “Prchys” Prchal, který disponuje klasickým uřvaným vokálem; občas vystřídá melodičtější zpěvy, ovšem tak zle, že by se v každé skladbě střídaly dle klasického mustru agresivní sloky a andělsky melodické refrény, do toho Madgod nešli. Tedy, abych to uvedl na pravou míru, i toto přijde na přetřes, ale není to pravidlem, což je jedině dobře, protože když stejnou stavbu slyší člověk pořád dokola, tak veškerý moment překvapení jde do kytek.

Tím nechci tvrdit, že by “Madgod” překypovalo progresivními a vyloženě nečekanými momenty, protože obecně vzato je to hudba stále velmi přístupná a přímočaře zaměřená, takže objevování skrytých tajemství této nahrávce nesluší, ale na druhou stranu to není záležitost jednoho poslechu, která by napodruhé neměla co říct.

“Madgod” začíná téměř tak, jak člověk očekává, což znamená nějakým masakrem, který na úvod posune všechny kosti v těle ze své přirozené pozice. Právě taková je “Between Love and Hatred” a s jistou dávkou rezervy i “Endless Suffering”, na níž mě baví jak střídání rychlých a pomalejších pasáží, tak hlavně vokální variabilita daná hned několika polohami, přičemž navrch má překvapivě líbivý zpěv, jelikož pěje tak nenásilně vtíravou melodii, že jí prostě nejde odolat. Ještě o něco víc se mi líbí zmíněná “Between Love and Hatred”, v níž se na melodie rezignovalo a představuje spíš agresivnější tvář šumperské čtveřice. Bez ztráty momentu překvapení a dosavadní variability baví i přes své jednostranně energické pojetí. Třetí “Coward” začíná na poměry zbylých skladeb nezvykle okořeněna kytarovým harmonickým vybrnkáváním, aby se zhruba po minutě kormidlo stočilo k hutnému metalovému nářezu pomalejšího střihu s death metalovými prvky. Parádní věc.

Ze zbylých čtyř písní stojí za zmínku povedená “The Ocean” s thrash metalovým odérem a závěrečná “Vengeance” s houpavým rytmem, jenž připomíná nu-metalové postupy, ovšem jen do té chvíle, než se Prchys vytasí s řevem střídající hlubší growling. Závěr této písně je oproti dosavadnímu průběhu lehce melodičtější, nicméně ty přechody nejsou nijak násilné a neuvěřitelné, takže v tomto ohledu nelze na Madgod házet špínu, protože to funguje jako celek, což je hlavní.

Myslím, že je celkem zřejmé, pro koho je “Madgod” určeno. Zcela určitě cílí na mladší posluchačstvo, ovšem činí to tak, že výsledek nepůsobí jako genericky jednoduchá hudba plné trendy momentů a prvků. Madgod si naopak berou něco málo z thrash metalu, některé momenty by se neztratily i u death metalově orientovaných formací a to vše při zachování jakéhosi vlastního ksichtu, protože jejich tvorba nezní jako laciné covery slavnějších formací a jejich postupů. Celkem příjemné překvapení si připravili tito šumperští mladíci.


Dying Passion, Embassy of Silence, Herfst

Dying Passion, Embassy of Silence, Herfst
Datum: 17.4.2014
Místo: Praha, Chapeau Rouge
Účinkující: Dying Passion, Embassy of Silence, Herfst, Madgod

To máte tak – když strávíte pár týdnů ve společnosti nového alba své oblíbené kapely a to album se vám zalíbí, většinou vám začne vrtat hlavou, že by to zasloužilo prubnout nový materiál i naživo. A jelikož od loňského Brutal Assaultu, kde jsem se definitivně utvrdil v tom, že moje náklonnost k Dying Passion nebyla jen mladickou nerozvážností, uplynulo už hodně vody a deska “Transient” se zabydlela jak v mé poličce, tak v mém srdci, bylo jasno v okamžiku, kdy se začalo proslýchat, že Šumperští mají v úmyslu obkroužit ve společnosti Finů Embassy of Silence nejprve naši republiku a následně také domovinu druhého hlavního taháku celého turné. A jelikož do Brna, Karviné, Šumperka a Finska je to pro mě daleko, prostory pražského Chapeau Rouge byly jasnou volbou.

Ačkoli původní informace hovořily pouze o výše zmíněné dvojici kapel, nakonec to na soupisku večera dotáhla ještě další dvě jména – belgičtí black metalisté Herfst a domácí Madgod rovněž ze Šumperka. A právě Madgod byli těmi, kteří večer otevřeli. A ne, že by jejich vcelku moderní melodický death s prvky coru nešel poslouchat, to tu nikdo netvrdí. Jen to prostě nebylo až tak dobré, abych tu mohl nahlas vykřikovat pochvaly, a když přemýšlím o tom, co mě na Madgod zaujalo nejvíc, ten výčet se omezí na několikeré zmatky v setlistu, chybný rozjezd jednoho ze songů nebo trochu podivně působící přebíhání mezi češtinou a angličtinou v mluveném projevu. Kluci jsou to sice sympatičtí, jejich muzika není úplně marná, na pódiu se rozhodně snažili a řada vyjmenovaných neduhů dost určitě vymizí s přibývajícími zkušenostmi, ale i tak bych si vystoupení Madgod dokázal v klidu odpustit.

Herfst, kteří po Madgod převzali štafetu, se při přeskakování nasazené laťky ani moc nezapotili. Z toho, co tvoří a čemu říkají necromantic metal, se sice vyklubala vcelku běžná variace na melodic black metalové téma, ale ukázalo se, že v podání Herfst to rozhodně má něco do sebe. Je sice pravda, že ve zběsilejších technických pasážích se obě kytary trochu slévaly v nečitelný randál, ale nebylo to zase tak hrozné, a navíc to znatelně vylepšovaly pasáže umírněnější. V nich totiž celkem zřetelně vynikalo, že ta muzika není vůbec špatná a že v sobě skrývá vesměs zajímavý potenciál, který v průběhu setu několikrát vytryskl na povrch a v takovém momentu to byla vážně epická bomba se vším všudy. Herfst navíc na pódiu nelenili ani co se týče choreografie a pohled jejich směrem rozhodně skýtal řadu důvodů, proč od kapely neodvracet zraky. Herfst se zkrátka předvedli v dobrém světle, a i když z nich moje vyloženě oblíbená kapela asi nikdy nebude, tohle jejich vystoupení mi rozhodně vylepšilo náladu.

To nejlepší však bylo stále ještě na pořadu dne. Embassy of Silence možná trochu překvapivě nastoupili třetí, a i když jsem se trochu bál, co z nich vypadne, nakonec si mě vcelku suverénně získali. Alternativní rock/metal, který v případě Embassy of Silence vyhrožovaly propagační materiály akce a od něhož jsem čekal něco tak trochu ve stylu Dying Passion, se sice nedostavil, ale svěží, chytlavý, sympatický a nečekaně chytrý rock s parádním tahem na bránu ano a bylo to skvělé. Vzrůstem nevelká zpěvačka Ines mi sice místy přišla lehounce pod tónem, ale vše vynahrazovala parádní barvou, variabilním zpěvem a zejména strhujícím optimismem a vřelým projevem, jímž doprovázela celé vystoupení. Jelikož je pódium v Chapeau Rouge poměrně malé, oba kytaristé trávili spoustu času pod ním a jejich komunikace s publikem tak byl těsná, jak jen to šlo, ale i když se vrátili na svá místa, z nasazení neubrali ani kousek a v závěru jsme se tak dočkali třeba i hraní vleže.

Předem jsem netušil, co od Embassy of Silence čekat, ale oni odehráli parádní, upřímné a nesmírně zábavné vystoupení, jež si kdykoli v budoucnu rád zopakuji, a všem, kteří by k tomu někdy měli příležitost, doporučuji to samé. Výtečná odezva, jaké se Embassy of Silence dostalo, mi v tomto rozhodně dává za pravdu.

Dying Passion jsem zatím viděl třikrát. Když v lednu 2010 v pražském Abatonu předskakovali proslulým The Gathering, ještě mi to nic moc neříkalo, ale přesto jsem usoudil, že je to asi dobré, pročež jsem o dva roky později na Masters of Rock dal Dying Passion přednost před programem na hlavní stagi a v okamžiku, kdy koncert skončil, jsem toho ani náznakem nelitoval, protože tentokrát už to bylo opravdu skvělé. A snad ještě lepší to bylo na loňském Brutal Assaultu, kde Dying Passion i přes technické problémy suverénně zastínili řadu prvoligových kapel a postarali se o asi nejlepší koncert prvního dne festivalu. Očekávání směrem k našemu čtvrtému setkání tedy byla značná, tím spíše s vědomím, že se setlist bude nejspíš točit okolo podařené novinky. Začátek vystoupení však poznamenal vcelku výrazný neduh, s nímž kapela nezmohla vůbec nic, ale který celý dojem docela dost kazil. Řeč je samozřejmě o zvuku, který byl tak přepálený, že snad první tři nebo čtyři skladby proměnil v jen obtížně čitelnou a místy až bolestivou zkušenost. Jak ale čas plynul, najednou už to šlo a teprve potom mohli Dying Passion zazářit naplno – a že se jim to povedlo! Charisma jejich hudby i tentokrát zafungovalo na výbornou a nikam se nevytratilo ani přes tvrdší živé vyznění, Zuzka Jelínková opět zpívala i vypadala fantasticky a celé to bylo prostě tak skvělé, že Standův kiks v “Highlight”Zuzčin výpadek textu v jedné z dalších skladeb vyvolaly jen pár blahosklonných úsměvů a dojmu to vůbec neuškodilo.

Podle očekávání se hrálo hodně z novinky, ale zaznělo i několik vykopávek. Sice trochu zamrzela absence skladeb z výtečného “Amplify” (a teď doufám, že jsem žádnou nepřeslechl, protože to by bylo trapné), ale to je jen čistě subjektivní dojem. Za celou dobu totiž nezazněl jediný slabší kus a okřídlené rčení “co song – to pecka” je zde zcela na místě. Odezva publika byla zpočátku (zřejmě kvůli zvuku) poměrně vlažná, ale čím déle se hrálo, tím výše nálada na obou stranách sálu stoupala, a i když na nadšení lidí z koncertu Embassy of Silence se Dying Passion nedotáhli, ke konci už to bylo velice obstojné a dokonce došlo na dva přídavky. Dying Passion tedy prakticky bezvýhradně naplnili nemalá očekávání, která jsem do nich vkládal, a předvedli další vynikající vystoupení, z něhož jsem odcházel naprosto spokojen a s pocitem vrcholného kulturního uspokojení. Tvrzení, že Dying Passion neumějí zahrát špatný koncert, zde tak opět nabrala na věrohodnosti a až budu mít příště příležitost podrobit je další zkoušce, ochotně tak učiním.