Země: Česká republika Žánr: atmospheric rock Datum vydání: 15.4.2015 Label: selfrelease Tracklist: 01. Neuleptil 02. Vyšetření vestibulární 03. Přednostovy nové boty 04. Nedávejte mu Plegomazin 05. Chorobomyslná 06. Vaginální trauma 07. Do klecí 08. Zapomněl jsem si v sanitě 09. Do Opařan 10. Kluk z diagnosťáku 11. Princezna [bonus] 12. Výlet do Vaxjö [bonus] Odkazy: web / bandzone K recenzi poskytl: Necrocock

Být součástí kultovní kapely, jež v kronice své dané žánrové scény zanechala nesmazatelnou stopu, je samozřejmě něco, co se nepovede hned tak každému, a když už se to člověku povede, určitě má být na co pyšný. Na druhou stranu, když se to povede, je velice těžké ze stínu své kultovní kapely vystoupit, protože už asi navždy bude onen muzikant s tím svým nejznámějším působištěm spojován.

„Nesmím se poranit,
nesmím ztratit vědomí.
Právě teď nesmím ztratit vědomí.“
(Neuleptil)

Přesně něco takového by šlo vztáhnout i na Master’s Hammer alias jednu z nejvýraznějších black metalových formací, které se kdy v České republice objevily. Nesmrtelné nahrávky z 90. let zajistily Mistrovu kladivu doživotní kultovnost, s níž nedokázala otřást ani mnohaletá pauza, ani s velkou nadsázkou pojaté (rozhodně však stále vysoce kvalitní) fungování po obnově činnosti. Přestože se kolem Master’s Hammer v průběhu let vytvořilo několik velice zajímavých bočních projektů – z nichž asi nejvíc za zmínku stojí Štormův (bohužel jen jednorázový) Airbrusher a experimentální (a taktéž jen jednorázoví) Septagon Chimera, kde se mj. angažovali Monster a Vlasta Voral – většina členů už asi navždy zůstane v hudebních kruzích nerozlučně spjata s Master’s Hammer – s výjimkou jednoho.

Jediným, kdo svojí další tvorbou skutečně dokázal vystoupit ze stínu Master’s Hammer, se stal kytarista Tomáš Kohout alias Necrocock. Nicméně je to vlastně docela logické, že se to povedlo právě jemu, protože jeho muzika je totiž nejen zajímavá a kvalitní (s čímž ostatně neměly problém ani zmiňované projekty Airbrusher a Septagon Chimera), ale také není jednorázová. Ať už jde o alba, jež vycházejí čistě pod jeho jménem, anebo o  desky Kaviar Kavalier, Necrorock posluchače zásobuje novou muzikou v relativně pravidelných intervalech. Jeho nejnovějším počinem stala nahrávka s názvem „Hudba z psychiatrických pavilonů“, jež z obou projektů – tedy toho sólového a toho „kaviárového“ – náleží prvnímu jmenovanému…

„Pedopsychiatrický pavilon.
Dítě se zbláznilo před zimou.
Neuroleptyka teďka musí brát,
hlavně musí na hospitalizaci do Opařan.“
(Do Opařan)

Vlastně by se dalo říct, že „Hudba z psychiatrických pavilonů“ je typickou Necrocockovou nahrávkou – stejně jako předchozí počiny, i tento nese jeho typický a nezaměnitelný „ospalý“ rukopis. Někdo by si mohl pomyslet cosi o opakování, nicméně tato věta neměla vyznít negativně – Necrocockova poslední tvorba sice vykazuje stejné poznávací znaky, mezi nimiž nejvíce ční jemná kytara a charakteristický sametový vokál, přesto však nemám dojem, že by snad šlo o převařování jednoho čajového sáčku stále dokola. Formálně jsou si ty desky sice podobné (ať už se bavíme o těch, jež vychází s nálepkou Necrocock, nebo o těch, které mají na přebalu jméno Kaviar Kavalier – co si budeme povídat, i Kaviar Kavalier je především o Necrocockovi), přesto každá dýchá svou vlastní náladou (čemuž bezesporu napomáhají i různá tematická zaměření jednotlivých alb), díky níž mezi sebou nejsou zaměnitelné. A to je samozřejmě úctyhodné, protože mít svůj nezaměnitelný sound a i v jeho rámci se neopakovat je něco, co zvládne jen zlomek muzikantů.

V rámci formální diskografie „Hudba z psychiatrických pavilonů“ navazuje na „Lesní hudbu“ z roku 2010, nicméně je tu jistá zjevná (především tematická) paralela i s „Musik aus Ordinationen“, tedy poslední deskou Kaviar Kavalier – ostatně je to i logické, neboť z nemocničního prostředí není do sanatoria zas tak daleko. Navzdory tomu však i o „Hudbě z psychiatrických pavilonů“ platí vše, co padlo v předcházejícím odstavci, tudíž i novinka je v rámci Necrocockovy tvorby sama sebou.

„Nedávejte mu Plegomazin,
na slunci vám zfialoví.“
(Nedávejte mu Plegomazin)

„Hudba z psychiatrických pavilonů“ však potvrzuje i to, že alba Kaviar Kavalier bývají jakoby „hitovější“, zatímco sólovky jsou spíše zasněnější (s čestnou výjimkou v podobě ostřejších „Praktik pohřebních ústavů“). Celou nahrávkou prostupuje znatelná hořkosladká atmosféra, jež trochu je a zároveň trochu není melancholická. Zajímavé je ovšem to, že hlavní roli na „Hudbě z psychiatrických pavilonů“ hraje kromě zpěvu především kytara, zatímco ostatní „pazvuky“ tentokrát ustoupily mírně do pozadí. Jak je zvykem, rytmická sekce je umírněná a nepouští se do žádných větších vylomenin, pocitově však ubylo kláves. Ve výsledku je však tohle stejně docela jedno, protože hlavní je to, že „Hudba z psychiatrických pavilonů“ opětovně funguje znamenitě.

Navzdory tomu, že jsem za hitovější označil alba Kaviar Kavalier, i „Hudba z psychiatrických pavilonů“ obsahuje některé velmi silné písně, které člověku utkví v hlavě, odkud se už nehnou. Mezi takové patří kupříkladu hned druhá „Vyšetření vestibulární“ a několik dalších (určitě minimálně „Přednostovy nové boty“ nebo „Vaginální trauma“) se nachází v dalším průběhu, nicméně z mého pohledu se to úplně nejlepší nachází až v závěru počinu – zejména „Do Opařan“ a „Kluk z diagnosťáku“ jsou úžasné skladby, jež snad nikdy neomrzí. Avšak i ty zdánlivě méně nápadné kusy ve skutečnosti nepředstavují hluchá místa a už jen díky zmiňované jednotné atmosféře si deska vaši pozornost hravě udrží.

„Utekl nám z diagnosťáku náš kluk.
Adoptovanej, retardovanej náš kluk.
Tetinka mu naše tajemství vyzradila.
Byl to divnej albín a nikdo z nás ho neměl rád.“
(Kluk z diagnosťáku)

Může se to zdát jako vcelku triviální prohlášení, nicméně „Hudba z psychiatrických pavilonů“ do puntíku potvrzuje a naplňuje Necrocockův vysoký standard. Nechybí jí nic, co člověk od desky tohohle svojského chlapíka předem očekává, ale má uvnitř sebe i něco navíc, díky čemu má hodně daleko do nějaké obyčejné a předvídatelné rutiny. Pro všechny necrofanoušky samozřejmě naprostá povinnost – možnost, že by se snad dostavilo zklamání, nepřipadá v úvahu.