Již delší dobu tu na vás sypeme relativně velké množství recenzí a dalších článků, ačkoliv pro většinu z vás jsme asi jenom nicneříkající přezdívky… vznikl tedy nápad říct čtenářům něco o nás, dát redaktorům nějaký prostor, aby řekli něco o sobě. Samozřejmě vás nebudeme otravovat intimnostmi – půjde o něco, co se týká hudby.

Každý redaktor dal dohromady pět alb, která jej podle jeho názoru nejvíce ovlivnila v jeho hudebním vývoji, a napsal o nich menší povídání. Nemusí jít nutně o desky, jež bychom dodnes bezmezně milovali, ale svého času nás někam posunuly, změnily nám názor na hudbu, měly na nás nějaký vliv a (jakkoliv to může znít nadneseně) měly podíl na tom, co posloucháme dnes a o čem dnes píšeme. Ve druhém díle tohoto seriálu se podíváme na příspěvek od Ježury…

Země: Česká republika Žánr: celtic folk Datum vydání: 1992 Label: selfrelease

Asonance – Dva havrani

Když jsem nad tím před časem přemýšlel, prapůvod svého hudebního vývoje jsem vystopoval až někam do poloviny temných 90. let, kdy pětiletý Ježura v momentech úporné nudy štrachal rodičovskou sbírkou kazet a zkoušel, co je na nich za muziku. Přesně takhle se mi dostala do ruky deska “Dva havrani” od tehdy ještě celkem neznámých domácích folkařů Asonance, a i když jsem si to ještě vůbec neuvědomoval, bylo vymalováno na dlouhé roky dopředu.

Už ani nevím proč, ale od té doby, co moje kazetové seance skončily, jsem na svoje prapůvodní hudební kořeny jaksi zapomněl a dlouhé roky šla hudba zcela mimo mě. Díky zcela náhodnému, leč, jak jsem si později uvědomil, nesmírně důležitému zásahu jedné osoby jsem si na ně ale zase rozvzpomněl a bylo to jako se vrátit do rodného domu, jehož vybledlé obrazy dlouho živořily už jen ve vašem podvědomí. V tu chvíli mi došlo, jak zasádní pro mě tahle hudba byla, je a bude a od té doby jsem si naprosto jistý tím, že nebýt Asonance, můj hudební záběr by se s tím aktuálním asi moc nepřekrýval.

V oněch heroických dobách prvních posluchačských dobrodružství jsem album protočil tolikrát, že je ta kazeta dnes už prakticky nehratelná. Nechával jsem přitom naplno pracovat svou dětskou fantazii a představoval si páreček havranů, jak ohlodává mrtvolu rytíře, či litoval mladého hraběte Waltera Stuarta, který skončil na šibenici jen proto, že padl do oka královně. Neveselá tématika textů na mě však kupodivu nezanechala vážnější psychické následky až na to, že ze mě vyrostl otrlý cynik se sklony k morbidnímu humoru, ale tesklivé melodie skotských a irských balad se mi zažraly pod kůži o to víc a připravily půdu pro řadu dalších kapel počínaje Nightwish, kteří o nějakých deset let později – aniž bych si toho byl vědom – zahráli na podobnou strunu, jež dlouho ležela bez povšimnutí, a historie se zopakovala – byť s jinými aktéry. To je ale jiný příběh…

Je tedy jisté, že “Dva havrani” nastavili kurz mého budoucího hudebního směřování, a proto (a v neposlední řadě i díky svým hudebním kvalitám) bude mít tohle album navždy čestné místo v mé sbírce i v mém srdci. Že je to zcela na místě, o tom svědčí koneckonců i fakt, že když mi byla přetlumočena zpráva o tomhle článku, právě “Dva havrany” jsem vypálil absolutně bez přemýšlení.

Země: USA Žánr: punk rock Datum vydání: 9.12.2003 Label: Columbia Records

The Offspring – Splinter

Když pominu ono období protáčení všech možných kazet, co se jich jen doma válelo, moje dětská léta byla na veškerou muziku až na nějaké to zpívání při táboráku hodně chudá. Rádio jsem neposlouchal, na televizi moc nekoukal, na dětské diskotéky nechodil… Takhle se to táhlo ještě pár let do nového tisíciletí, ale pak se to bohudík začalo měnit.

Nejsem si úplně jistý, jestli se deska “Splinter” od kultovních punk rockerů The Offspring dostala k mým uším záhy po vydání, nebo až se zpožděním, a jestli jsem jí tedy podlehl dříve než albu v tomto výčtu následujícímu, ale zase nemám nejmenších pochyb, že byla první relativně tvrdou nahrávkou, která mi zachutnala. Začalo to nenápadně – v paměti uvízlým singlem “Hit That”. Pak ale věci nabraly poměrně rychlý spád. Vidím to jako dnes – nejdříve namátkové vyptávání se, co je to za muziku, potom občasné záchvaty zoufalství z toho, že se mi to nikdy nepodaří zjistit, a nakonec triumfální pocit, když jsem se konečně domákl, co mi to už měsíc hraje v hlavě a nemůžu to z ní dostat. Následovala samozřejmě poctivá detektivní práce, na jejímž konci stála informace, kdo kýžené album má a bude mi ho ochoten vypálit, dále týdny přemlouvání, aby to ten šmejd konečně donesl, když to slíbil, následované úmorně dlouhou dobou dělící mě od momentu, kdy po všech útrapách konečně nabytý stříbrný kotouček vrazím do hi-fi věže, ale pak už jen hodiny a hodiny do té doby nevídaně slastných hudebních zážitků.

Jestli Asonance rozhodla o tom, že neveselá a přemýšlivá hudba bude tím, co budu v budoucnu vyhledávat, The Offspring mi se “Splinter” otevřeli cestu do světa zkreslených kytar a zpěvu poněkud agresivnějšího, než jaký jde zaslechnout z mainstreamového rádia. Jak roky ubíhaly, z dílny The Offspring jsem začal dávat přednost spíše deskám “Smash”, “Ixnay on the Hombre” a “Americana”, ale “Splinter” navždy zůstane tím prvním a určujícím. Ostatně je to zejména jeho zásluha, že i když Dexter Holland a spol. už pěkných pár let nevyplodili dobrou nahrávku, pořád je hrdě řadím mezi své srdcovky. Kruci, to abych si tu fošnu po víc jak deseti letech taky koupil, co?

Země: USA Žánr: alternative rock Datum vydání: 2004 Label: Warner Bros. Records

R.E.M. – Around the Sun

Způsob, jakým jsem se dostal k desce “Around the Sun” od amerických alternativních rockerů R.E.M., je poněkud obskurní a svědčí buď o tom, že mě vedla nějaká božská prozřetelnost, nebo prostě o tom, že reklama funguje. Když se totiž na chodbě mého tehdejšího gymnázia objevil plakát s artworkem, jménem kapely i desky a datem jejího vydání, věděl jsem, že ji musím mít, i když jsem do té doby od R.E.M. neslyšel ani notu nebo jsem o tom aspoň nevěděl. Každopádně stalo se, vymodlenou “Around the Sun” jsem našel toho roku pod stromečkem, a tak vznikl zárodek čehosi, co dnes nazývám svou hudební sbírkou.

“Around the Sun” je pro mě jednou z těch desek, které znáte notu od noty nazpaměť, dovedete je bez nápovědy přezpívat, a když náhodou některá z jejích skladeb někde hraje samostatně, to, že na ni nenavazuje ta další, vás pokaždé trochu vyvede z konceptu. Její sofistikovaná melancholie na jedné straně a přívětivost na straně druhé se mi asi těžko někdy zají, a i když se počet poslechů, které jsem jí věnoval, počítá už na stovky, stejně mě nikdy neomrzí – stejně jako řada experimentů, ke kterým se zde R.E.M. uchýlili.

Je mi upřímně jedno, že je “Around the Sun” v rámci vysoce ceněné diskografie R.E.M. považována za jeden z nejslabších zářezů. S touhle deskou v uších jsem dlouhé měsíce usínal, krátil si s ní dlouhou chvíli při nemoci, koupil si kvůli ní svá první trochu slušnější sluchátka a dokolečka pročítal booklet a hledal si neznámá anglická slovíčka, abych pochopil, o čem to ti pánové zpívají. A samozřejmě jsem díky ní také postupně pronikl do tajů ostatních nahrávek R.E.M., přišel na chuť chytré a promyšlené muzice a obecně mi otevřela dveře do světa, kde se klade důraz na skutečnou kvalitu a hloubku obsahu a ne jen na povrchní pozlátko.

R.E.M. to díky “Around the Sun” dotáhli mezi mé absolutní srdcovky a já si teď můžu leda tak rvát zbytky vlasů kvůli tomu, že jsem si nechal mezi prsty proklouznout minimálně dvě příležitosti vidět kapelu naživo. Pokud nedojde k nějakému zázračnému reunionu, budu si to asi vyčítat do konce života, ale patnáctikusová diskografie, kde skvost střídá skvost, je velice sympatickou náplastí na tuhle bolístku. A i když se mezi tou patnáctkou alb opravdu najdou objektivně lepší alba, než je “Around the Sun”, právě tohle jediné u mě bude mít vždy výsadní postavení a skladby jako “Leaving New York”, “The Outsiders”, “Final Straw”, “Wanderlust”, “Boy in the Well”, “Aftermath”, “High Speed Train” nebo “The Worst Joke Ever” mi z paměti vymaže leda tak Alzheimerova choroba…

Země: Finsko Žánr: symphonic metal Datum vydání: 2002 Label: Spinefarm Records

Nightwish – Century Child

Pokud bych měl ukázat na jednu kapelu, kvůli které jsem ve své době na dlouhé roky propadl metalu, budou to překvapivě… ale kdepak, co to povídám, žádné překvapení se nekoná – jsou to Nightwish. S výběrem konkrétního alba to ale bude horší…

Ke kapele jsem se dostal díky provařené hitovce “Nemo”, kterou jsem poprvé zaslechl někdy v roce 2005 na lyžáku z rádia u lanovky, a řekl jsem si, že je to úplně boží a že to asi budou Nightwish, ačkoli jsem tu kapelu tehdy znal jenom podle jména (vidíte? zase ta božská prozřetelnost!). Jenže to už bylo v době, kdy už pro mě internet nebylo jen sprosté slovo, takže netrvalo dlouho a začal jsem poctivě protáčet prvních pět řadovek.

Tohle protáčení mi samozřejmě vydrželo dost dlouho, protože Nightwish u mě tehdy celkem rychle vyšplhali na post kapely číslo jedna a udrželi se tam hned několik let navdory faktu, že, jak jsem záhy zjistil, glorifikovaná Tarja Turunen dostala stopku. A protože jsem byl tehdy ještě docela solidní ucho, největší část toho protáčení si pro sebe zabrala deska “Century Child”. Když pátrám po důvodech, proč jsem už tehdy nedopřál většího prostoru z objektivního hlediska rozhodně lepším deskám “Oceanborn” a “Once”, fakt nevím. Nebylo to kvůli Marcovi Hietalovi, který se v řadách Nightwish představil právě na “Century Child”, ale nejspíš zkrátka proto, že má album pěkný obal, a také kvůli songu “End of All Hope”, který se pro mě stal synonymem nejvyššího myslitelného umění.

Dnes, o řadu let později, se věci mají jinak. Poblouznění hudbou Nightwish mě z valné většiny přešlo už dávno, a když už si nějakou jejich nahrávku pustím, je to spíš z čiré nostalgie – a v tom případě nejspíš sáhnu po “Oceanborn”, “Once” nebo “Dark Passion Play”. I když je ale “Century Child” ještě tak možná spolu se “Splinter” od The Offspring jedinou nahrávkou z tohoto výběru, kterou nemám potřebu si čas od času připomenout, nicméně je pro mě stále ztělesněním určitě životně-hudební etapy, kterou jsem si prošel a která na mě měla zcela zásadní vliv, takže její místo v tomto článku je rozhodně zasloužené.

Země: Norsko Žánr: black metal Datum vydání: 21.2.1994 Label: Candlelight Records

Emperor – In the Nightside Eclipse

Vybrat poslední album, které tvoří zásadní milník mého hudebního bytí, bylo nakonec mnohem snazší, než by se mohlo na první pohled zdát. Je sice fakt, že v posledních dvou až třech letech můj záběr značně nabobtnal, a to zejména díky nahrávkám, které lze jen stěží označit jinak než jako skvělé, ale žádná z nich se mnou nezamávala tolik a nezanechala na mně takové stopy jako tahle kultovní záležitost vydaná původně v roce 1994. Stává se mi poměrně často, že s nějakou deskou takříkajíc objevím Ameriku, ale troufám si říct, že “In the Nightside Eclipse” vlastně jako jediná z tohoto seznamu opravdu důsledně převrátila moje vnímání hudby.

Black metal byl pro mě do té doby velice okrajovým žádrem, který šel hodně mimo mě, ale pak přišla “In the Nightside Eclipse” a já zůstal stát s otevřenou držkou a jen konsternovaně hltal. Do té doby nevídaný majestát, úchvatná atmosféra a záchvaty představivosti, které mi ještě nikdy žádná hudební nahrávka nezprostředkovala – tak vypadaly mé první týdny a měsíce ve společnosti první řadové desky norské legendy Emperor. A vzhledem k tomu, jak kultovního statutu “In the Nightside Eclipse” i dvacet let od svého vzniku neustále požívá, vlastně se ani není čemu divit, že jsem jejímu kouzlu dokonale propadl i já a přidal se tak k miliónům fanatických následovníků kultu Emperor.

Samozřejmě nezůstalo jen u “In the Nightside Eclipse” a do roka a dne jsem měl řádně naposlouchané a poctivě zakoupené všechny ostatní desky, které pod hlavičkou Emperor vyšly. Nebudu zastírat, že právě zbylé trio v čele se skvostným démantem “Anthems to the Welkin at Dusk” nakonec vystoupaly na mém osobní žebříčku oblíbenosti před “In the Nightside Eclipse”, ale zhola nic to nemění na genialitě debutu ani mém nehynoucím obdivu k němu. Kdykoli mi padnou zraky na věhlasnou, v odstínech modré vyvedené scenérii, ta jedinečná atmosféra je zpět a já se jen znovu utvrzuji, že právě s tímhle albem jsem s definitivní platností posluchačsky překročil hranice obyčejného a poznal, jak vypadá a zní hudba, která zde vedle díla klasických mistrů zřejmě zůstane na věky.