Francouzští Milkilo ohlásili novou desku „Abandon“, která vyjde 11. června v kooperaci Araki Records, Itawak Records a Bad Health. K mání budou tři verze vinylu, CD a download. První ukázka se objeví za týden, v mezičase následuje tracklist a obal.
01. Strah 02. Qirmzi 03. Kowloon 04. Waiver 05. Matze 06. Ouroboros 07. Entgehen 08. Jusqu’ici 09. Jóia
 |
|
Země: Francie Tracklist: Hrací doba: 35:13 Odkazy: K recenzi poskytl:
|
Popravdě řečeno už si ani nevzpomínám, čím a proč mě Milkilo zaujali. Nějaký důvod se však asi našel, protože jsem dospěl k názoru, že bych si měl poslechnout nějakou ukázku. Když jsem si ji poslechl, usoudil jsem, že bych mohl chtít slyšet i celé album. A tak se nakonec také stalo. A mohu říct, že to byl dobrý nápad, poněvadž jde o povedenou záležitost. Ani nemluvě o tom, že představovat v recenzích zajímavou muziku je vždycky přece jenom příjemnější než dissovat sračky stvořené (byť neplánovaně, ale o to je to lepší!) pouze k výsměchu.
Milkilo je francouzské duo pocházející z města Saint-Étienne. Dvojice Anto a Gab funguje už nějaký ten pátek, ale až doposud vydávala jen neřadové nosiče a brázdila koncertní pódia. Na první dlouhohrající pomník přišlo až na podzim loňského roku, po sedmi letech od vzniku skupiny. To se může zdát jako poměrně dlouhá doba, ale výsledná podoba „Atlas“ jasně ukazuje, že cesta, kdy se kapela nejdřív pořádně vyhraje a na své debutové desce se představí už jako vyzrálá formace, je správná a může přinášet zajímavé posluchačské zážitky.
Předně je nutno zmínit, že Milkilo vyznávají především rytmiku. Co to znamená? Je to vcelku jednoduché – Anto hraje na baskytaru, Gab na bicí. Toť vše. Jen baskytara bicí. Dokonce i zpěvu je na „Atlas“ naprosté minimum a album je ve své podstatě instrumentální až na předposlední a poslední píseň „Memoires“ a „Atlast“, v nichž dojde i na nějaký ten vřískot. Samozřejmě, že kapely bez kytar nejsou ničím, co by hudební svět v životě neviděl, a nejspíš každý z nás dokáže z hlavy vypálit hned několik takových, jejichž doménou byla dejme tomu „rocková“ muzika, ale kytara nikde. Nicméně i přesto se nejedná o vyloženě standardní věc a takový případů je rozhodně menšina, tudíž dává smysl to zde explicitně zdůraznit.
A stejně tak dává smysl upozornit na to, že zdánlivá nástrojová jednoduchost a absence vokálu nemusejí implikovat jednoduchost zvukovou – což je přesně tenhle případ. Muzika Milkilo je členitá pulzující masa, v jejíchž útrobách triviální řešení nenajdete. Dokonce bych řekl, pro někoho možná paradoxně, že skladby, v nichž Milkilo přistoupí ke zpěvu, jsou asi tím nejméně zajímavým, co „Atlas“ nabízí. Především tím mám obyčejnější „Atlast“ se sludgovým nádechem, jelikož u „Memoires“, která je s necelými sedmi minutami nejdelší stopou na počinu, se vokál ozve až na samotném konci.
Trochu horší je to s určením toho, co že to vlastně Milkilo hrají za žánr. Nebál bych se použít slovo progresivní… ale progresivní co? Sami Francouzi na svých stránkách uvádějí škatuli noise / sludge kraut, ale jejich produkce dle mého sluchu nezní vyloženě blízce ani jednomu ze zmíněných stylů a jejich eventuální kombinaci bych si taky vyfantazíroval v trochu jiném hávu. Možná nejblíže z těch tří mají Milkilo k tomu krautu díky výrazné rytmické stránce, nicméně bych si nikdy nedovolil tvrdit, že je „Atlas“ psychedelicky rockové album. Nezanedbatelné paralely lze nakonec najít i s tím sludgem, jak už ostatně nepřímo naznačil předchozí odstavec, ale mluvit o noisu je v tomhle případě úplně vedle.
Nakonec se tedy asi budeme muset spokojit s tím, že je to prostě parádní muzika. Když na to přijde, mohu vás alibisticky odkázat na přiložený přehrávač, abyste alespoň kousek „Atlasu“ sami ochutnali. Já mohu jen dodat, že skladby jako „Voda“, „Atoms“ nebo „Come Cluster“ jsou jednoduše skvělé a mají v sobě dost invence na to, abychom mohli s klidným srdcem hovořit o netuctové záležitosti. A to třeba „Atoms“ trvá pouhých 66 vteřin. Výborné nápady lze ovšem slyšet i třeba v „Caravelles“, „Kamet“ či „Styx“.
Z makro-hlediska pak lze pochválit, že kvalitních nápadů a dobrých momentů je po celé nahrávce dost na to, aby se dalo chválit. Mušky jsou jen marginální a člověk je milerád přehlédne ve světle těch nejsilnějších pasáží. V důsledku se tedy jedná o desku, již rozhodně mohu doporučit k poslechu. Pokud by se do budoucna podařilo vychytat i ty méně záživné momenty, které tu a tam objeví, pak už to bude hodně vysoko.
