Datum: 28.2.2015 Místo: Praha, Akropolis Účinkující: Dora Bondy, Euzen

První pohled (Atreides):

Poslední dobou se čím dál častěji pozoruji, jak se nořím hlouběji a hlouběji do vod indie popu a objevuji barvitost často dost svérázných zpěváků, zpěvaček a případně i jejich kapel. Když jsem zhruba měsíc nazpět hledal, které z nich bych mohl zahlédnout v našich luzích a hájích (čti: v Praze), čirou náhodou padl můj zrak na Euzen, jméno do té doby pro mě neznámé. Pochopitelně, že moje objevitelská vášeň to nemohla nechat jen tak, a když po prvním poslechu zjistila, že za velmi přívětivé dvě stovky to vůbec nezní jako marná investice, rozhodla se mě na její koncert v Akropoli chtě nechtě dotáhnout. Přiznám se, že jsem vůbec nevěděl, co očekávat. Vzhledem k tomu, že Facebookový event se tvářil, jako by o něm téměř nikdo nevěděl, napadal mě možná tak sál zející prázdnotou a ostuda, že by zpěvačka mezinárodního jména hrála pro dvacet lidí. A ono to tak dost dlouho taky vypadalo.

Do klubu jsme se šéfredaktorem dorazili tak dvacet minut před začátkem stanoveným na půl osmou. Pódium bylo připravené a doslova nacpané nástroji. Část z nich patřila prvnímu jménu večera, Doře Bondy. Tahle sličná slečna se před takřka prázdným sálem (ve kterém skutečně bylo cirka dvacet lidí) objevila s dalšími třemi spoluhráči. Obsadila barovou sesli za mikrofonem a kapela spustila akustický indie pop. Intimní vyznění koncertu sedlo skvěle a Dořin silný, nakřáplý hlas tomu jen přispěl. Nápomocný byl paradoxně i prázdný sál Akropole. Pomalu se sice zaplňoval, nicméně stále po něm bylo náhodně rozházeno jen pár postav. Písničky se pod vysokým stropem rozléhaly a koncert to byl vskutku komorní. To nejvíce vyniklo při jedné z posledních písní, kdy Dora zůstala sedět za mikrofonem sama s akustikou, a i bez elektrické kytary a bicích si dokázala udržet pozornost. Velmi příjemnou půlhodinu uzavřela písní “Grow”, načež odešla i s kapelou z pódia a já si jen říkal, že zůstat na něm ještě píseň nebo dvě, rozhodně bych se nezlobil.

Následovala pauza. Na konci setu nechala Dora ještě přehrát svůj poslední klip právě ke “Grow”, načež přenechala prostor Euzen. Co se dělo dalších dvacet minut nemám ponětí, nijak jsem dění na pódiu nesledoval, zabrán do družné konverzace s doprovodem (nic si nedomýšlejte, se šéfredaktorem se nerandí). Jak se ale zhasla světla, dánská pěnice moji pozornost ovšem přitáhla stejně spolehlivě jako pozornost ostatních. Maria Franz se dostavila v černých šatech a nedivil bych se, kdyby na ní nejeden z chlapů nechal oči podobně jako já. A hádám, že ani opačný pohled už nebyl tak tristní, neb se publikum rozrostlo na nějakých 130 hlav. To pořád bylo mnohem méně, než by si Euzen zasloužili, nicméně lepší než drátem do oka. Naštěstí pětičlenné kapele to na elánu nijak neubralo a Euzen večer uchopili ve velkém stylu.

Začali hrát bez zbytečných řečí a s publikem se kapela přivítala až během hraní. Ač to tak zprvu moc nevypadalo a Euzen si jednu, dvě písně udržovali trochu odstup, brzy začali navazovat s publikem užší kontakt. Záhy se jim povedlo vytvořit přátelskou atmosféru, Maria uváděla písně a sem tam vysvětlila jejich význam, nadšeně děkovala. Došlo na drobnou výuku češtiny a kapela sem tam žertovala i mezi sebou. Nebyl důvod jim dobrou náladu nevěřit a veskrze přirozené a civilní vystupování koncertu jen přidalo na síle. Hudbě samotné, která umí být energická i tajuplně esoterická, nijak nepřekáželo. Emotivnosti přidal i Mariin pěvecký projev. Krom roztomilého severského přízvuku (který prostě žeru… řekl tu někdo Björk?) mi přišla mnohem živější než z alba, a když zrovna nezpívala, dokázala se prostřednictvím tance do písní položit, prožít je a přiblížit publiku i trochu jinak než jen svým hlasem.

I když většina pohledů (vcelku oprávněně) směřovala k Marii, ani zbytek kapely rozhodně nezahálel a pětici to šlapalo bezchybně i hudebně. Kytarista Harald se se svojí sbírkou šestistrunek kolikrát vyloženě mazlil a ani klávesák Christopher nebyl jen pasivním hráčem, naopak se za svými elektronickými udělátky vskutku činil. Euzen vyslali k publiku hlavně novější tvorbu, hodně se hrálo z předešlé “Sequel”, většina písní ale pocházela ze současného alba “Metamorph”, které vyšlo pár dní nazpět. Z hodinového setu mi utkvěla v uších hlavně silně melodická “Vis à vis”, uhrančivá “Mirage”, hrubší “Wasted” nebo správně schizofrenní “Phobia”, ze starších pak “You’re On”. Atmosféra během koncertu sílila, gradovala a během závěrečné písně “The Great Escape”, kterou Euzen pojali hodně energicky, dosáhla maxima. I přesto, že končit se má v nejlepším, přidali Euzen ještě “Judged By”. Pak už ovšem Euzen s pražským publikem rozloučili definitivně a zmizeli v zákulisí.

I přes skvělý výběr a výkon hudebníků to zcela ideální nebylo a některé písně díky pár chybám nevyzněly, jak měly. Kytara byla slyšet na začátku a na konci, nicméně v řadě písní zanikala a Haraldova snažení mi bylo vážně líto. Stejně tak jsem měl dojem, že elektronické bicí snad nebyly zapojené, protože jsem nepostřehl, že by vyloudily nějaký kloudný zvuk. Naproti tomu klasické bicí byly vytáhlé možná až příliš a měly tendence topit kytaru a v jednom nebo dvou případech i elektroniku, která je v hudbě Euzen dost podstatná. Ale i přes občasné výtky ke zvuku to byl skvělý koncert a jsem rád, že jsem nakonec šel, protože tohle za to skutečně stálo.

Druhý pohled (H.):

Já jsem byl na tom podobně jako kolega a o Euzen jsem se dozvěděl vlastně právě až díky jejich pražskému vystoupení, jelikož dřív mi jejich tvorba jaksi unikala. Na druhou stranu jsem se do téhle muziky před oním koncertem doslova zažral a desky “Sequel” a také čerstvě vydanou “Metamorph” jsem sjížděl takřka nonstop, tudíž jsem do Akropole nevyrážel jen tak na kukandu zkusit, co to budeš zač, ale poměrně připraven, natěšen a v neposlední řadě rovněž zvědav, zdali se Dánům podaří přenést jejich provzdušněnou hudbu i na živé pódium…

Jako první se ovšem slova ujal domácí support, který obstarala Dora Bondy (jestli má něco společného s Egonem Bondym, to skutečně netuším), která pro mě byla ještě pět minut před začátkem vlastního vystoupení docela neznámým pojmem. Přesně jak říká kolega, byla to poměrně příjemná a navzdory prostorům Akropole, které nejsou úplně nejmenší, docela komorní záležitost – snad i proto mě koncert a obecně i ta hudba nejvíce bavily právě v těch nejklidnějších a nejintimnějších momentech. Není tedy divu, že vrcholem pro mě byla skladba, před níž se kapela odebrala do zákulisí (ale jinak nic proti kapele, aby mě někdo špatně nechápal) a na pódiu zůstala samotná hlavní protagonistka jen s akustikou. Nemohu sice tvrdit, že bych si z toho celého nějak zvlášť sednul na zadek, ale i tak jsem se docela hezky bavil a Dora Bondy na mně zanechala pozitivní dojem – a to jak hudebně, tak i vizuálně, protože jí to ten večer vážně slušelo.

Přestávka vyplněná klasickými koncertními kratochvílemi (nerozlučný triumvirát odskoku na záchod, fronty na pivo a pseudo-odborných plků o hudbě opětovně prokázal svou nesmrtelnost!) uběhla jako nic a už stáli na pódiu Euzen, kteří koncert otevřeli stejnou písní, jaká otvírá i jejich novou nahrávku “Metamorph”, tedy “The Stage”. Opětovně musím souhlasit s kolegou v tom, že zvuk nebyl od počátku zrovna ideální – ne snad, že by byl nějak zmršený a nedalo se to poslouchat, to skutečně ne, jen byla z nástrojového obsazení nejvýraznější rytmika a především pak bicí, díky čemuž Euzen působili víc rockovým dojmem. Což by bylo v naprostém pořádku, kdyby šlo o rockovou kapelu, nicméně zde se přece jen bavíme o formaci, jež se pohybuje někde ve vodách art popu a lehké elektroniky (rock tam je sice někde taky, ale spíše v minoritním zastoupení) a jejímž hlavním skladatelem je klávesák.

Nechci však vyznít nějak negativně, jelikož i přes tento drobný nedostatek, který se navíc postupně srovnal, to vlastně bylo skutečně parádní a Euzen na mě působili přesně tím dojmem, jakým by měla na pódiu působit každá skupina snad s výjimkou jen těch skutečně extrémních. U funeral doomové depky nebo suicidal black metalu to nutnost není, ale jinak by to tu kapelu prostě mělo bavit a na Euzen ten večer skutečně bylo vidět, že si to hraní užívají – přinejmenším na mě to takový dojem dělalo. A odsud už je jen krůček ke skvělému vystoupení – Dánové si svým procítěným výkonem (nechce se mi vyzdvihnout jen jednoho člena, protože všichni byli výborní), civilním vystupováním i nenuceným humorem mezi písničkami (“Musím si vyměnit kabel… řekni jim zatím nějaký vtip!”) museli zanedlouho získat snad každého v sále včetně těch, kteří byli zpočátku trochu zaskočeni hůře slyšitelnou kytarou. Alespoň u mě to tak bylo, a když Euzen jako čtvrtou spustili fenomenální “Surreal Medley”, už mě měli jednoznačně na svojí straně.

Jediné, co mi na vystoupení Euzen vadilo, je to, že uběhlo strašně rychle, ale tak už to bohužel u povedených koncertů bývá. Užíval jsem si v podstatě každou skladbu a vůbec mi nevadilo, že se hrálo především z posledních dvou alb “Sequel” a “Metamorph” a že z debutového “Eudaimonia” zazněly jen dva kousky. Jedním z nich byla jen tak mimochodem i dánsky zpívaná “Genklang”, před níž Maria Franz promluvila o nedávné střelbě v Kodani.

Tak či onak, koncert byl pryč co nevidět – sice bych si dal klidně ještě větší porci, ale když Euzen dohráli přídavek v podobě další fantazie “Judged By”, ihned jsem věděl, že sem se zcela jistě vyplatilo zajít. Za docela lidový peníz totiž člověk dostal výtečný zážitek, po jehož konci už zbývalo jen provést nájezd na stolek s merchandisem a s pocitem dobře stráveného večera se odebrat do noční Prahy…