Země: Francie Žánr: alternative Datum vydání: 13.5.2013 Label: selfrelease Tracklist: 01. Ultra Black 02. 2001 03. The Eye 04. Lights 05. Symmetry of Accident 06. Black Kiss 07. Hello You 08. Hello You Inside Me 09. Disposable 10. Black White Chaos 11. Life Cycle Hodnocení: 5/10 Odkazy: facebook / twitter K recenzi poskytl: 312 Music

Z příchozích promo materiálů mám v posledních pár měsících pocit, že ve Francii rostou rockové kapely stejně rychle, jako houby po dešti. A ještě rychleji vydávají své debutové počiny, protože i dnes recenzovaná deska není ničím jiným, než první vlaštovkou v diskografii. Jenže na rozdíl od předchozích kapel, které se ke mně z Francie dostaly, hraje umělec vystupující jako Emmanuel A., na trochu jinou notu. Namísto živelnosti a vitalismu tak tentokrát mám co dočinění s atmosférickou nahrávkou, která staví hlavně na pocitech, náladách a jemných melodiích. Velmi často pochmurných a zádumčivých.

Ačkoliv je pod prvotinou “La découverte” podepsána čtveřice hudebníků, nejdůležitějším z nich je právě Emmanuel, který pěje, hraje na piano (harmonium) a má pod palcem veškeré synťáky. Zbylá tři jména (Jennie D., Rilent T. a Mathew C.) fungují dle všeho spíše jako živý doprovod, protože Emmanuel veškerou hudbu skládá sám, a aby té mateřské lásky nebylo málo, tak “La découverte” autor sám rovnou i produkoval. Nezní vám to trochu egoisticky? Že ne? Nu, pak se pusťme do hudby samotné.

Ta začíná dvojminutovou písní postavenou na klávesách, vokálu, sem tam bicích a gradující shoegazové kytaře. Člověk si řekne, že na rozjezd docela slušné, tím spíš, že “Ultra Black” docela solidně graduje. Bohužel, je to poprvé a naposledy, co se na albu objevil shoegazový prvek a poprvé na hodně dlouhou dobu, co se objevila kytara vůbec. Emmanuel svůj projekt označuje na prvním místě jako dark rock, nicméně zrovna “La découverte” z toho rocku příliš mnoho nepobrala – vyjma nějakých tří písní, přičemž dvě z nich mají kolem dvou minut. Naštěstí absence rockové muziky není ukazatelem průseru, protože zbytek alba není špatný.

Sic je základem alba trojice klavír, bicí a Emmanuelův vokál, sem tam se do toho vloží synťáky, a když dá vůle boží, tak i viola. Základ pro citlivé dušičky jak vyšitý, černá žluč pomalu obtéká a pohlcuje snad úplně všechno, posluchače nevyjímaje. Zaujme “The Eye”, hlavně díky lehkým vlivům elektroniky, příjemná je i “Symmetry of Accident”. Bohužel, pokud jsem řekl, že zbytek alba není špatný, neznamená to, že by se na “La découverte” nenašly žádné mouchy nebo horší kusy. Právě naopak… a ačkoliv vyloženě špatných skladeb není mnoho, much a nedodělků je rozhodně víc, než by se mi líbilo.

Když začnu od problémů celku, deska se neskutečně vleče. Nikdy bych nevěřil, že 37 minut může trvat tak strašně dlouho. V průběhu alba chybí cokoliv, co by mu udalo nějaký směr, dráhu, cíl, cokoliv, k čemu by mohlo směřovat. Skladby jako takové vyloženě špatné nejsou (jediným vyloženě protivným kusem je “Hello You Inside Me”), ale všechna ta melancholie je dohromady až příliš vláčná a místy vážně nezáživná. Kdyby Emmanuel vytáhl kytaru častěji než na začátku, podruhé v “Black Kiss” a naposledy v “Disposable”, rozhodně by neudělal špatně, “La découverte” by to pomohlo víc než praseti drbání.

V druhé řadě tu je Emmanuelův vokál, který provází všechny skladby, ať již zpěvem nebo mluveným slovem. Občas je k slyšení i příjemný hlas Jennie D., nicméně téměř ve stopovém množství, zato Emmanuelův smutný vokál je doslova k pláči. Ne, že by byl falešný (jakože občas taky je), ale je žalostně nevýrazný, nemá prakticky co nabídnout. Nejsou v něm téměř žádné emoce, a pokud se album z jakýchkoliv důvodů vleče, fádní vokál je rozhodně jeden z nich. Emmanuel A. není špatný skladatel, hráč, a když jsme u toho, tak ani producent, alespoň co se zvuku týče. Ale na zpěv ať si sežene vokalistu, který dá jeho skladbám další střípek do výraziva.

Pokud tedy album na něčem dojíždí, dalo by se to shrnout jako Emmanuel sám. Ostatně, když se podívám na materiály, jsou jeho osobou doslova prošpikované a mám dojem, že na začínajícího umělce ze sebe dělá víc, než je. Ale abych to nějak shrnul: Jsou lidé, kteří dokáží nahrát desku sólo a nepotřebují k tomu nikoho dalšího. Autor by si však měl uvědomit, že mezi ně ke své smůle nepatří. Bohužel ani mezi ty, kteří mají o své hudbě jasnou představu a vizi, za kterou by měla jít, a tu přenést nejen do tónů a melodií, ale do celé struktury alba. “La découverte” je totiž pro mě spíš pouhou sbírkou skladeb, kdy každá je sama o sobě až na výjimky pěkná (sic rock to ve většině případů není ani omylem), jako celek ale neříká vůbec nic. Potenciál by přitom byl – a ne zrovna malý.