Země: Česká republika Žánr: alternative / folk Datum vydání: 31.8.2017 Label: Silver Rocket Tracklist: 01. Hlídka [feat. Yoz, Záclona] 02. Matriarchát [feat. Palma, Gurun Gurun, Záclona, Yoz] 03. Hnízda [feat. Yoz] 04. Velmoc žehu [feat. Orel, Yoz] 05. Svoboda tyvole [feat. Yoz] 06. Kódy [feat. Yoz] 07. Born Sainted [Time Remis cover] 08. Martin Klein [feat. Bene, Yoz] 09. Kamenný vrch [feat. Yoz] 10. Jizera [feat. Orel, Záclona] 11. Vesnice 12. Den H [feat. James P. Honey, Orel, Yoz] Hrací doba: 35:14 Odkazy: web / bandcamp

Aran Epochal svého času odmítal vydávat desky. Vyznával pouze živé hraní a split počiny jakožto prostředek neustálé spolupráce a kooperace se spřízněnými. Filozofii zdánlivě narušil rok 2015, kdy vyšel první dlouhohrající monument. Ale zdání může klamat. „Doba bronzová“ ve skutečnosti není deska, nýbrž „matka všech splitů“.

Aran Epochal zde svou filozofii studiové hudby jakožto konstantní spolupráce naopak ještě posílil. Ne náhodou totiž nahrávka vyšla pod hlavičkou Aran Epochal & Tahle hudba. V každé písni se tu objevil někdo ze známých, přátel, stájových kolegů, příbuzných kapel a hudebníků. Výsledek byl silný, zvláštní svým přístupem, zvláštní svým střetem různých hudebních přístupů a stylů, které všechny zastřešoval sám Aran Epochal hlubokým hlasem a ještě hlouběji naladěnou akustickou baskytarou a které všechny pracovaly pro vyšší smysl a cíl – manifest jedné specifické nezávislé scény okolo labelu Silver Rocket.

„Poznám tě, nemám strach – na konci světa a v prachu všech pravd
Na JIPce mám svůj trůn a vládnu dnům“
(Velmoc žehu)

Říkává se, že do dvakrát do jedné řeky nevstoupíš, a mohlo by se zdát, že pokus o zopakování jedinečnosti „Doby bronzové“ by zdaleka nemusel dopadnout tak poutavě (ačkoliv je nutno dodat, že „dvojka“ měla být původem jen desetipalcem, nikoliv dvanáctipalcem). Přesto ohlášení a vydání druhé „desky“ se stejným konceptem potěšilo. Rozkládací gatefold s malým vnitřňákem tentokrát vystřídala klasická kapsa s proříznutým středem a velkým rozkládacím vnitřňákem, namísto majestátního stromu se nyní na obálce skví jen imitace stromové kůry, ale filozofie zůstala.

Nicméně jakkoliv je mi ta myšlenka, kdy se sólový umělec Aran Epochal přetvoří ve větší kolektiv Aran Epochal & Tahle hudba, přijde stále sympatická a přitažlivá, musím říct, že „Konec srpna“ mi připadá o něco slabší než „Doba bronzová“. I zde se jistě najdou skvělé věci a hodně se mi líbí, že novinka dýchá ještě folkovějším duchem než předešlý počin. Na druhou stranu, některé skladby mi na „Konci srpna“ přijdou trochu zbytečné a příliš mě nebaví – ačkoliv neumím posoudit, zdali problém vyvěrá už z jejich původních, čistě baskytarových verzí, jaké Aran Epochal prezentuje v koncertní podobě, anebo ztratily až přerodem a po přidání příspěvků dalších muzikantů. Na koncerty totiž dlabu a skoro na ně nechodím, a když už se někam vydám, beztak je to nějaká blackmetalová sračka.

„Život v dálce tepe, tady dřímá na vlásku
Spočinutí na křídlech žluťásků
Pod strání, pod srázem, poslouchá celá zem“
(Svoboda tyvole)

Abychom si hned odbyli tu méně příjemnou část recenze, začněme tím méně záživným. Zbytečným dojmem na mě působí kraťoučké písničky „Hnízda“, „Kódy“, „Kamenný vrch“ a „Vesnice“. Což může vypadat jako docela zásadní část alba, poněvadž čistě na tracklistové položky to je celá třetina, co do stopáže se však jedná o pouhé tři a půl minuty. Z krátkých věcí (to jest pod dvě minuty hrací doby) mě baví jen baladický „Martin Klein“. Kromě toho mě úplně neoslovuje ani úvodní „Hlídka“, bez jejíž přítomnosti bych se nakonec rovněž obešel.

Síla té lepší části „Konce srpna“ ovšem misky vah převažuje na stranu pozitivnějších dojmů. Už „Matriarchát“ je po „Hlídce“ v pohodě, ale to první opravdové uspokojení přichází až se zadumanou „Velmocí žehu“, na kterou ihned navazuje „Svoboda tyvole“, v níž se krásně mísí melancholie, smíření a vnitřní klid. Nádherná je taktéž „Born Sainted“ pocházející původně z repertoáru Tima Remise (Sweet Cobra, Auxes). Velké překvapení a určitě jeden z vrcholů si pak Aran Epochal & Tahle hudba nechali na samý závěr v podobě desetiminutové kompozice „Den H“, která svou jednoduchou monotónností spřádá silnou atmosféru.

„Dovedu čekat, ale nemám při tom stání
A nevadí mi smrt – jen umírání“
(Jizera)

„Konec srpna“ rozhodně není standardní deska, nepůsobí běžným dojmem a žánrové škatulky jsou na ni trochu krátké. Snad jediným souměřitelným počinem je opravdu jen – „Doba bronzová“. A to jsou všechno věci, které „Konec srpna“ ctí. Mám-li ovšem hodnotit střízlivě, musím říct, že vedle krásných momentů tu jsou i slabší chvilky, že nynější kolekce strádá na určitou nevyrovnanost a že… „Doba bronzová“ prostě byla výš. Tak to je. Ale navzdory tomu – jisté kouzlo to stále má.