Archiv štítku: IRL

Irsko

The Other Lamb (2019)

The Other Lamb (2019)

Země: Irsko / Belgie / USA
Rok vydání: 2019
Žánr: drama

Originální název: The Other Lamb
Český název: Další jehňátko

Režie: Malgorzata Szumowska
Hrají: Raffey Cassidy, Michiel Huisman

Hrací doba: 97 min

Zdroj fotek: IMDb.com

(Budou velké spoilery.)

Umělecký horor je taková docela zvláštní a zajímavá disciplína. Řekl bych, že se jedná o druh filmů, které by mi měly papírově sedět a bavit mě. Ostatně, horory jsou moje parketa a k artovkám obecně mám také poměrně vřelý vztah. Spojení obojího mi tedy dává velký smysl.

Papírové předpoklady a realita se nicméně mohou lišit a také se dost často liší. Artové horory, obzvlášť ty z poslední doby, mě zas tak moc neoslovují a občas si říkám, zdali těch pár kvalitních kusů à la „The Lighthouse“ nejsou spíš výjimkami potvrzujícími pravidla. Častěji mám pocit, že se u artových hororů spíš nudím a přijde mi to jako vyprázděné vakuum, které se jen snaží tvářit hluboce, aniž by mělo skutečně co říct. Sdělení pak zpravidla supluje nějakým jednoduchým rádoby poselstvím. Až mě napadlo, jestli jsem skutečně ten správný divák pro podobné záležitosti a jestli bych neměl zůstat u bohapustých primitivních řezničin, kde létají střeva vzduchem a na myšlenkové pozadí se okázale sere.

Pochybovati je lidské a přirozené, tudíž takové nápady nepokládám za nic zásadního. Když se nicméně nad danou problematikou zamyslím racionálněji, troufnu si tvrdit, že nepatřím k divákům, pro něž kinematografie znamená jen konzumní zábavu a těžší filmy odmítají. Ostatně už jsem řekl, že artovky obecně mi cizí nejsou. Možná právě to, že od takzvaně chytrých snímků očekávám chytrost, mnohým z nich podráží nohy, protože vnitřně nejsou ničím jiným než právě oním vyprázděným vakuem, jen zabaleným do atraktivní a zdánlivě hloubavé formy. Přesně tyhle parametry bohužel naplňuje rovněž „The Other Lamb“.

Forma „The Other Lamb“ je skutečně bravurní a přídomek „hloubavá“ k ní sedí jak máloco. Skvělá výprava, nádherná kamera snímající krásnou krajinu, působivá hudba – nic z toho „The Other Lamb“ nepostrádá. Vše se odehrává v pomalém tempu, každému záběru se dává dostatek prostoru, mluví se málo. Ve všech těchto ohledech se na výsledek kouká opravdu dobře. Obsahově už ale film výrazně pokulhává.

Vesměs jde jenom o jednoduchou historku o sektě, v níž jeden pastýř vymývá mozek svému stádu ženských oveček, dokud jedna z nich konečně feministicky nezapne mozek, nedojde jí, že pastýř nebude mesiáš, nýbrž hajzl, a společně s ostatními se nevzepře jeho šovinistickému patriarchálnímu útlaku. O filmu jsem si dopředu nepřečetl lautr nic, takže když jsem si sedal na lavičku v letním kině, neměl jsem sebemenší ponětí, o čem to má být. Přesto jsem už po pěti (nepřeháním!) minutách přesně věděl, jak to bude pokračovat a jak to nakonec dopadne, a další hodinu a půl jsem jenom čekal, až se tak stane. Špatně se hledá hloubka v něčem, co je takhle průhledné a předvídatelné. Nepřišlo jediné překvapení, nic zvláštního… jen to v rozvleklém tempu doplynulo do očekávaného konce.

The Other Lamb (2019)

Právě tohle mě na „The Other Lamb“ prudilo ze všeho nejvíc. Ne to, že ve skutečnosti vůbec nejde o horor. Nálepkovat snímek tímhle termínem nelze považovat za nic jiného než klamavou reklamu a pár kraťoučkých záběrů na mrtvoly na tom nezmění zhola nic. „The Other Lamb“ mě minulo zejména díky tomu, že jde o sebestřednou a do sebe zahleděnou nudu, která se snaží hrát si na umění. Trpělivé záběry na přírodu a málo slov však samy o sobě umění neudělají.

Když to řeknu s trochou nadsázky, tak „The Other Lamb“ je v jádru dokument o menstruaci s velkolepou stopáží a vylepšený (?) o trochu feministického cukru. Možná v tom někdo onu hloubku a myšlenky uvidí. Já viděl jen nahoněnou kravinu jehňátkovinu, kvůli níž mě zbytečně hodinu a půl bolela prdel na dřevěné lavičce.

The Other Lamb (2019)


Mourning Beloveth / The Ruins of Beverast – Don’t Walk on the Mass Graves

Mourning Beloveth / The Ruins of Beverast - Don't Walk on the Mass Graves

Země: Irsko / Německo
Žánr: doom metal / black / doom metal
Datum vydání: 27.3.2020
Label: Ván Records

Tracklist:
Side A:
Mourning Beloveth – I Saw a Dying Child in Your Arms

Side B:
The Ruins of Beverast – Silhouettes of Death’s Grace

Hrací doba: 19:36

Odkazy Mourning Beloveth:
web / facebook / twitter / bandcamp

Odkazy The Ruins of Beverast:
facebook / bandcamp

Německý behemot The Ruins of Beverast se v době koronavirové pandemie zaměřil na split alba a ve spolupráci se svým dlouhodobým vydavatelským domovem Ván Records vypustil do světa hned dva takto laděné počiny. Tím prvním se stalo březnové „Don’t Walk on the Mass Graves“, kde kultovní formace pod vedením Alexandera von Meilenwalda sdílela prostor s irskými doomaři Mourning Beloveth. O dva měsíce později následoval společný nosič s islandskými Almyrkvi. Což nejspíše nebude náhodou, poněvadž Mourning BelovethAlmyrkvi také vydávají pod značkou Ván Records. Dnes se zaměříme na první jmenovaný počin.

Nebudu vám nijak zapírat skutečnost, která by stejně po přečtení recenze byla všem zjevná. „Don’t Walk on the Mass Graves“ jsem si pouštěl především kvůli The Ruins of Beverast. Mourning Beloveth je kapela, která mi nikdy nevadila, ale zároveň jsem nikdy neměl potřebu ji poslouchat, protože jsem její muzice nepřišel plně na chuť. Možná, že můj postoj k oběma formacím obecně přímo ústí v mé vnímání jejich stran na „Don’t Walk on the Mass Graves“, možná ta implikace stojí opačně a mé vnímání jednotlivých stran na splitka jen potvrzuje, jak obě skupiny vnímám obecně. Nevím. Třeba ani nejde o implikaci, nýbrž o ekvivalenci. Ve finále to ale tak zásadní roli nehraje a na mém postoji k nahrávce to nic nezmění.

Řečeno polopatě, „Don’t Walk on the Mass Graves“ je pro mě důležité exkluzivně díky skladbě „Silhouettes of Death’s Grace“ od The Ruins of Beverast. Alexander von Meilenwald si drží konstantně vysokou kvalitou a ani tenhle song není výjimkou. Nejedná se sice o to nejlepší, co se kdy pod hlavičkou The Ruins of Beverast objevilo, ale pořád jde o výbornou záležitost, která pracuje se všemi charakteristickými rysy téhle kapely, aniž by výsledek působil jako vyčichlé vykrádání sebe sama.

Opět se tedy dočkáme hutné black/doomové temnoty s v tom nejlepším možné slova smyslu výpravnou atmosférou. „Silhouettes of Death’s Grace“ tradičně stojí na rozvážných riffech a bravurní schopnosti pracovat s náladami. Um vtáhnout posluchače do svého světa a zcela jej pohltit mohou Meilenwaldovi mnozí jenom závidět. Několik výrazných nápadů a motivů se v „Silhouettes of Death’s Grace“ také najde, tudíž to celé nestojí jenom na síle zvuku. Za mě tedy prakticky bez výhrad, protože přesně něco takového chci od The Ruins of Beverast poslouchat.

„I Saw a Dying Child in Your Arms“ od Mourning Beloveth oproti „Silhouettes of Death’s Grace“ vyznívá trochu obyčejně. Už úvodní vybrnkávačka, na niž naváže až trochu kýčovitá kytarová klička a tklivý čistý zpěv, jsou jak vystřižené z doommetalové učebnice, což není nutně dobře. Jasně, nejde o pičovinu, ale osobně se mi tyhle přehlídky melancholie strašně vzdálily, tak proto mě píseň tolik nebere, i když budu chápat, že koho tyhle věci baví, ten si to užije. Mně osobně začne „I Saw a Dying Child in Your Arms“ dávat skutečný smysl až ve své poslední třetině, kdy song příjemně vygraduje a ústřední motiv zintenzivní. V téhle chvíli mě to už baví, ale první půli jen jaksi bezbolestně toleruji.

Celkově „Don’t Walk on the Mass Graves“ (ten název je mimochodem super) považuji za solidní nahrávku a vcelku příjemnou jednohubku. Strana The Ruins of Beverast splnila moje očekávání a baví mě. Vzhledem k tomu, že právě kvůli ní jsem split poslouchal, vede mě to ke spokojenosti. Strana Mourning Beloveth pro mě znamená jen bonus, jenž mě neuráží, ale upřímně se mi z něj líbí až jeho závěr.


Malokarpatan, Vircolac, Sacrilegia, Goatcraft

Malokarpatan poster 2019

Datum: 23.11.2019
Místo: Praha, Underdogs’
Účinkující: Goatcraft, Malokarpatan, Sacrilegia, Vircolac

Slovensko-irské setkání kapel Malokarpatan, Vircolac, Sacrilegia a Goatcraft v díře Underdogs’ se mi už od samého začátku pozdávalo dosti lákavé, a přestože blíže znám pouze první dvě jména, kdy se navíc na Malokarpatan chystám také na jaře spolu s Cult of Fire, nahodilé poslechy Sacrilegia a Goatcraft mě přesvědčily, že tito méně známí by také mohli stát za viděnou. Po vstupu do klubu jsem bohužel zjistil, že podobně to příliš lidí zřejmě necítilo, protože účast byla slabá.

Jelo se téměř podle jízdního řádu, takže první Goatcraft nastoupili krátce po sedmé. Pódium zdobila výstavka v podobě svíček, lidských i zvířecích lebek a dalších propriet, a prostorem se táhla aromatická vůně. Occult black hadr. Upřímně jsem si myslel, že toto aranžmá si nachystaly všechny kapely dohromady, ale poté, co tito Slováci opustili stanoviště a začali výzdobu balit, bylo jasné, že se jedná o jejich soukromou sbírku. Každopádně to byl poutavé. Svíčky takřka nahradily zadní osvětlení, které bylo použito jen velice slabě, takže co se atmosféry týče, bylo všechno dobře našponované a projevu Goatcraft to výrazně pomáhalo.

Jejich neohrabané zlo znělo živě velice intenzivně. Bylo tu několik skvělých okamžiků, kdy se to správně zvrhlo do násilného mrdu, stejně jako rozvážnějších temp, ze kterých občas vylézala ne úplně jistá souhra. Ale docela to nahrávalo celkovému pojetí jejich metalu, i když ta falešně skřípající kytara v intru závěrečné „Horrendous Light“ trhala uši ne zrovna způsobem, jakým bylo žádáno. Podobné nedostatky však vyvažovali svým zápalem a až fanatickým nasazením, které jim i pod rouškou tmy zářilo z černě podmalovaných očí. Jejich vystoupení hodnotím velice kladně a určitě si je pečlivěji doposlouchám.

Druzí na řadě byli Sacrilegia z Dublinu. Ti už mají na kontě na rozdíl od Goatcraft i řadovku, tedy placku „The Triclavian Advent“. Tu jsem sice celou neslyšel, ale těch prvních pár pecek znělo fajn, avšak na neustálé domácí rotace to pro mě asi není. Vystoupení to bylo skromnější, klasičtější, stejně jako jejich hudba. Zvuk Sacrilegia putuje někde od kanálních začátků Sodom po první vlnu black metalu. Skladby byly hodně na první dobrou, výrazně se od sebe nelišily, ale obsahovaly i několik kulervoucích riffů, na něž byla povinnost minimálně zahrozit. Trojice si svoje sousto odsypala bez problémů a až překvapivě rychle. To jsem ještě netušil, že celá sestava Sacrilegia je i součástí následujících Vircolac, haha. Nedostatkem jejich koncertu byl notně přehulený zvuk, v němž bylo kolikrát sakra těžké rozeznat, co že se to vůbec hraje. Kytary často přehlušovaly vše ostatní, takže z toho byl slušný maglajz a konečnému dojmu z vystoupení to uškodilo.

Vircolac

Vircolac už na tom byl zvukově dobře. Jejich letošní fošna „Masque“ se povedla, takže tady už jsem měl jistá očekávání. A ta se povedlo naplnit. Poprvé za večer dostalo prostor také nějaké to technické hraní, kytarová sóla a promyšlenější kompozice. Tempa nebyla tak zběsilá, projev tak temný, ale přesto to nakládalo, jak má. Vircolac se může pyšnit docela originálním zvukem. Znějí svojsky, ten mix death/black metalu mají podepřený i o trochu experimentování, což se díky vyváženému zvuku povedlo přenést i na koncertní pódium. Vlkodlak mě tak bavil z úvodního trojlístku nejvíce, ale hlavní pozornost se upírala k poslednímu chodu – Malokarpatan.

Slovenský folklórní soubor Malokarpatan je v současnosti jedním z hlavních vývozních artiklů našich končin. Brzy dojde na vydání nového alba „Krupinské ohne“, které to po skvělém „Nordkarpatenland“ nebude mít vůbec lehké. Živě jsem s nimi měl tu čest už na jednom z nedávných Brutal Assaultů, kde zakončovali jeden z festivalových dnů, a moc dobře si pamatuji, že ten rok patřili k tomu nejlepšímu a i přes nepříznivou hodinu zvládli přilákat do stanu slušnou porci fanoušků. Stejně tak v Underdogs’ se před pódiem najednou zjevilo o něco více lidí, i když to bylo stále na úrovni větší rodinné sešlosti.

Malokarpatan

Co si budeme povídat, Malokarpatan je do jisté míry určitý fenomén. Jednak je to hudebně dobře propracovaný a vymyšlený heavy metal, na nějž slyší i příznivci extrémních žánrů, a zároveň také neuvěřitelná prdel s notnou dávkou nadhledu. Na málokoho sedí ono pověstné „hobluj pičo!“ tak, jako na tyto Jánošíky. Tato hláška a také spousta jiných („umaštěnec!“) probíhala mezi pódiem a publikem takřka bez ustání, a jak by taky ne. Málokdo se za zvuků chytlavých kytar ve stylu NWOBHM nezačal svíjet se svým air-guitarem či hrozit ke stropu. Zazněly všechny nejoblíbenější kusy, těžko si z jejich strany na něco stěžovat, jedině snad zvuk Asovi valašky mohl být výraznější, ale vystoupení to bylo jednoduše super.

Občasné zvukové problémy byly vlastně tak jediným výraznějším problémem tohoto večera v Underdogs’. Ta variabilita přístupů k extrémnímu žánru byla zajímavá – od primitivních, pudových forem, přes přemýšlivější a propracovanější pohled až po naprosto zpátečnické pojetí a oslavu samotné metalové podstaty. Povedené složení, povedená akce.


Malthusian – Across Deaths

Malthusian - Across Deaths

Země: Irsko
Žánr: death metal
Datum vydání: 28.9.2018
Label: Invictus Productions / Dark Descent Records

Tracklist:
01. Remnant Fauna
02. Across the Expanse of Nothing
03. Sublunar Hex
04. Primal Attunement – The Gloom Epoch
05. Telluric Tongues (Roaring into the Earth)

Hrací doba: 40:33

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Invictus Productions

Dovolím si předpokládat, že Malthusian nebude pro našeho čtenáře neznámým pojmem. Už jejich demosnímek „MMXIII“ (2013) a pilotní minialbum „Below the Hengiform“ (2015) vzbudily poměrně dost pozornosti a mluvilo se o nich vcelku dost i v našich končinách. Což se asi není úplně překvapující, když irská čtveřice, jejíž členové mají v portfoliu kapely jako Mourning Beloveth, Dread Sovereign, Altar of Plagues nebo Abaddon Incarnate, vydává již od počátku u firmy jako Invictus Productions. A když už jsem zmínil Altar of Plagues, můžeme připomenout jejich rozlučkové evropské turné v roce, kdy odehráli i koncert na pražské Sedmičce, přičemž role předskokana se ujali právě Malthusian.

V loňském roce, po šesti letech od založení skupiny, se Malthusian konečně dopracovali i k debutové dlouhohrající desce s názvem „Across Deaths“. Počin se mezi lidi dostal už před nějakou dobou, takže je nejvyšší čas, abychom se mu s naším tradičním půlročním zpožděním konečně podívali na zoubek i u nás.

Myslím, že kdo slyšel předešlé počiny, musel už v předstihu vědět, co od „Across Deaths“ očekávat. První řadovka v tomhle ohledu nepřináší žádné překvapivé veletoče. Opět se jedná o velmi hrubý death metal s chorobnou atmosférou pro příznivce formací jako Mitochondrion, Antediluvian, Abyssal, Temple Nightside, Altarage nebo samozřejmě Portal. Jistě, nepochybně jsou mezi jmenovanými formacemi rozdíly, ale pokud jste se s muzikou Malthusian doposud nesetkali, tenhle výčet vám snad dá určitou představu, co byste od „Across Deaths“ mohli očekávat, pokud se odhodláte k poslechu.

Na „Across Deaths“ je mi ale hodně sympatická jedna věc. Řekl bych, že je obecnou praxí, když kapela na svém prvním velkém albu v porovnání s dřívější neřadovou tvorbou ve větší či menší míře takzvaně „zlepší“ svůj sound. Reálně je ale tento krok vstříc stravitelnějšímu zvuku v mnohých případech nežádoucí, obzvláště u extrémního metalu. Osobně se mi stává, že dema případně raná minialba mám nakonec nejraději, protože znějí nejsyrověji a nejšpinavěji.

U Malthusian nicméně tenhle takzvaný progres necítím. „Across Deaths“ si zachovalo přibližně stejně surový sound jako „Below the Hengiform“, což je moc fajn. A co se vlastního materiálu týče, zde bych dokonce řekl, že deska je obecně vzato přímočařejší a agresivnější. Což nicméně neznamená, že by se nenašel prostor i pro momenty, které se to snaží hrát víc do atmosféry. Asi nejznatelnější jsou v třináctiminutovém drobečkovi „Primal Attunement – The Gloom Epoch“. Nejspíš ne náhodou je pro mě právě tato skladba vrcholem celého „Across Deaths“.

Malthusian

Jistou nevýhodu nahrávky by asi někteří mohli spatřovat v tom, že působí velice monoliticky, neprostupně a homogenně. Tak moc, až by ji někdo mohl považovat za jednotvárnou. V jistých ohledech takové „Across Deaths“ vlastně i je, ale já osobně bych to nutně nepovažoval za negativum.

Posluchači výše jmenovaných skupin by se každoádně „Across Deaths“ neměli bát, protože Malthusian ten chorobný death metal hrajou na dostatečně vysoké úrovni. Trochu variabilnější a atmosféričtější „Below the Hengiform“ mě osobně sice bavilo o něco víc, ale i tak je evidentní, že si Irové se svým dlouhohrajícím debutem vůbec neuřízli ostudu a potvrdili, že jejich tvorba za kus pozornosti stojí.


Rebirth of Nefast – Tabernaculum

Rebirth of Nefast - Tabernaculum

Země: Island / Irsko
Žánr: black metal
Datum vydání: 24.3.2017
Label: Norma Evangelium Diaboli / Oration

Tracklist:
01. The Lifting of the Veil
02. The First Born of the Dead
03. Alignment Divine
04. Carrion Is a Golden Throne
05. Magna – Mater – Menses
06. Dead the Age of Hollow Vessels

Hrací doba: 61:09

Odkazy:
facebook / bandcamp

Psát o Rebirth of Nefast jako o skrytém pokladu pro nemnohé by byla pitomost hodná člověka, jenž svůj rozhled poněkud přeceňuje. Přeci jen si mozek kapely a vlastník studia Emissary, Stephen Lockhart (Wann), již zajistil veliké renomé produkováním desek Svartidauði nebo Sinmara, čímž přímo přispěl k tvorbě toho, co dnes vnímáme jako islandský black metal. A za druhé, labely jako Debemur Morti a End All Life / Norma Evangelium Diaboli musí znát každý, kdo se o black metal zajímá trochu vážněji. Ti jistě po Rebirth of Nefast nesáhli náhodou nebo jen z kamarádství. Nebudu předstírat, že by mě první slibné demo „Only Death“ (2006) v době vydání nebo v současnosti nějak extrémně bavilo, ale pozdější split-album „Ex nihilio“ sdílené se spřízněnými Slidhr z roku 2008 je jednoduše impozantní. Není divu, že takoví Blut aus Nord chtěli s Rebirth of Nefast rovněž nahrát split. Dle svých slov měl již Vindsval rozdělanou hudbu, ale z nějakého důvodu idea společné nahrávky padla.

Důvod, proč je mezi zmíněným „Ex nihilio“ a současným debutem „Tabernaculum“ mezera takřka devíti let, spočívá v perfekcionismu. Příkladem důsledné práce budiž, že Stephen Lockhart Wann měl „Tabernaculum“ hotovo již před více než rokem a pak se rozhodl album kompletně nahrát znova. Musím říct, že se jeho rozhodnutí vyplatilo, neboť lépe vyprodukovanou blackmetalovou desku než tuto asi neznám. Lze oponovat, že někomu se více líbí sound té či oné surovosti, ale zde mluvíme o takové zvukové úpravě, která akcentuje atmosféru hudby a nezakryje sebemenší detail.

Kořeny hudby Rebirth of Nefast vychází z ortodoxního black metalu z přechodu milénia, avšak je vhodné si uvědomit, že již na zmíněném splitu byla hudba kapely ve srovnání s tehdy populárními kopírkami Watain a Deathspell Omega (éra Si monumentum…) dostatečně originální. Dnes je samozřejmě vhodnější postavit „Tabernaculum“ vedle takových Sinmara, Tchornobog, Death Fetishist, Situs Magus, Skáphe, Wormlust nebo Inferno, tedy kapel, které si hodně hrají s podladěným, disharmonickým soundem a vrstvením kytarových linek (a taky vlastně vychází z oné ortodoxní vlny). Rebirth of Nefast ale nesázejí třeba na strojený chaos a řekl bych, že skloubení tradice s progresí, klidu a násilí a dalších protikladů je v jejich podání přirozenější. Pasáží, kde se objevují víc než tři rozdílné melodie tu zas tolik není, ale přesto je „Tabernaculum“ narváno velikým množstvím detailů.

Ještě jedno přirovnání mě napadá, a to k „Time Is the Sulphur in the Veins of the Saint“ od mistrů Abigor, jelikož „Tabernaculum“ je podobně intenzivním a poutavým způsobem dramaticky vystavěno. To je například jeden z důvodů, proč na mě deska při poslechu působí až vizuálně, i když zde hrají svou roli i zmíněná produkce a evokativní texty. Z letmého poslechu se může zdát, že jsou skladby roztříštěné, jelikož Wann v kompozicích zdánlivě příliš lpí na stopkách, ale věc se má tak, že ony tiché, ambientní pasáže jsou stejně důležité a zajímavé jako blackmetalové běsnění. Ale k tomu je nutné se trochu zaposlouchat.

Rebirth of Nefast - Tabernaculum

Netvrdím, že musíte desku sjíždět podobně fanaticky jako já, ale o její síle by mohl napovědět fakt, že v posledním cca čtvrtroce si „Tabernaculum“ pouštím minimálně jednou týdně do sluchátek ve tmě a bez dalšího rozptylování, třeba před spaním, a zrovna v těchto chvílích se „Tabernaculum“ představí ve své bentické hloubce. Mimochodem, ani teď si netroufnu tvrdit, že bych desku znal opravdu podrobně natož zpaměti a to není vlastně nijak extrémně složitá. Rovněž nemám pocit, že by zde byly nadbytečné či natahované pasáže. Jsem rád že se ty roky čekání projevily i v tomhle ohledu.

Na závěr se obvykle snažím vypíchnout nějaká negativa, ale teď to mám těžké, dokázal bych si jen představit jiné vokály. O zvuku další ódy pět nebudu, ale mohl bych zmínit, že se jedná o zcela první kompletní Emissary produkci, kdy nemám jediný subjektivní problém se zvukem bicích. Hostující Bjarni Einarsson (Sinmara, Wormlust, Slidhr) si zde navíc vystřihl svůj prozatím nejlepší výkon v kariéře. Někomu „Tabernaculum“ samozřejmě přijde jako nezajímavá, až nudná deska. Každý má svůj vkus, ale já si dovolím arogantně prohlásit, že takový dojem s velkou pravděpodobností pramení z povrchního poslechu či takových posluchačských preferencí, které se s hudbou tohoto ražení zásadně neslučují.

Psaní recenzí se v mém případě často pojí s jistým zlomovým okamžikem v životnosti alba, kdy se rozhodne o jeho skutečném významu. Názor a dojem jsou zformulovány, vrcholné zážitky zpravidla za mnou a je již pouze na tyranském času, jak se k nahrávce zachová. Avšak jak jsem předeslal výše, „Tabernaculum“ se mnou ještě neskončilo a já s ním také ne. Domnívám se, že za pár měsíců bude nádherně zpracovaný booklet desky solidně poničený neustálým ohmatáváním a třeba si tehdy dovolím říci, že album doopravdy znám. Ale jak to u těch skutečně kvalitních uměleckých nahrávek bývá, určitě mě nějaký detail přesvědčí o opaku. Jistý jsem si jednou věcí. V lednovém výročním eintopfu se o Rebirth of Nefast zmíním zas.


Reign of Fire (2002)

Reign of Fire (2002)

Země: USA / Irsko
Žánr: action sci-fi

Český název: Království ohně

Rok vydání: 2002
Režie: Rob Bowman
Hrají: Christian Bale, Matthew McConaughey, Izabella Scorupco, Gerard Butler

Hrací doba: 101 min

Zdroj fotek: IMDb.com

Draky má většina z nás spojené s fantasy žánrem, s mýty a legendami, s nereálnými smyšlenými světy, s pohádkami. Není to nutně špatně, vždyť to k sobě skutečně patří – draci k pohádkám a pohádky k drakům. Když se nad tím ovšem zamyslíte… nemají obrovské létající příšery chrlící oheň o trochu větší potenciál? Osobně si myslím, že ano, a zjevně nejsem sám, protože k podobnému závěru evidentně došli i tvůrci „Království ohně“.

Základní myšlenka „Království ohně“ je vlastně docela jednoduchá, a přesto zajímavá a poměrně neotřelá. Nebo alespoň já si tedy nevybavuji jiný snímek, v němž by vzali ty obrovské létající příšery chrlící oheň a zasadili je do reálného světa, do současnosti. Snímek pracuje s předpokladem, že draci ve skutečnosti existují, pouze kdysi spálili na prach celý svět (díky nim vyhynuli chudáci dinosauři), z nedostatku potravy se odebrali ke spánku a v brlozích čekali na probuzení. A probuzeni byli právě v dnešní době. Navíc to nejsou starobylá moudrá stvoření, s nimiž si na pohodu pokecáte – jsou to pěkně agresivní predátoři.

Jeden malý človíček se jen těžko může měřit s mnohametrovou létající ještěrkou, která má v držce extra výkonný plamenomet, takže se stalo, co se stát muselo. Ve válce lidstvo versus létající ještěrky prohráli první jmenování. Přesně do této situace nás „Království ohně“ přenáší – do post-apokalyptické pustiny, kde po nebi krouží draci a lidé horko těžko přežívají v posledních skupinkách. Některým to leze na mozek, ale hlavně, že přežíváme. Relativní klid a rutinu naší sledované skupiny naruší příjezd kolony amerických vojáků, kteří se draků nebojí, právě naopak – snaží se ty bastardy jednoho po druhém lovit. Vtip je v tom, že nacházejí samé samice, což je přivede k teorii, že samec musí být jen jeden, a nějak vydedukovali, že asi dřepí v Londýně, takže se rozhodli poctít svou návštěvou starou dobrou Anglii a dát si s dračím alfasamcem férovku.

Co do tématu je „Království ohně“ podle mě skvělé, ten film nápad má. Příběh, do nějž bylo téma zpracováno, už je malinko slabší, ale úplný pohřeb to není a pracovat se s tím dejme tomu dá. Postavy jsou taky poměrně sympatické. Hlavní roli ztvárnil Christian Bale, jehož řadím k nejzajímavějším hercům současné velké americké produkce, Matthew McConaughey a Izabella Scorupco jsou zde taky v pohodě. Zdá se tedy, že „Království ohně“ třímá v rukou všechny trumfy…

…a přesto má člověk po konci snímku pocit, že to nebylo tak dobré, jak mohlo být a vlastně i mělo být. Jednoduše zbude pocit, že z daného nápadu a s tak solidní hereckou sestavou šlo vytřískat o mnoho víc. Těžko říct, kde se stala chyba, jelikož film v jádru nudný není, naopak se člověk vcelku baví, minuty přibývají a příjemně to odsýpá. Ale je to jen takové sci-fi dobrodrůžo na jedno podívání. Určitě by pomohl trochu propracovanější scénář, který by se vyhnul základním dějovým klišé. Určitě by si to zasloužilo i jistější a nápaditější režii, protože nepříliš známý Rob Bowman (kromě tohohle natočil už jenom celovečerní film „Akta X“, pár dílů téhož seriálu a příšerně tupou komiksovku „Elektra“) odvádí ledva průměrnou práci. Scházejí tomu silné momenty, zapamatovatelné scény. Mohlo to mít krásně bezútěšnou náladu – nemá. Divákovi tak v hlavě nejvíc utkví asi divadelní představení „Star Wars“, které dospělí postavy hrají malým dětem a vydávají vtipně je za svůj nápad, což u filmu s létajícími nestvůrami není úplně nejlepší vizitka.

Reign of Fire (2002)

Nechci vzbudit dojem, že je „Království ohně“ příšerný a nepovedený snímek. Tak hrozné to není ani zdaleka, vlastně bych i řekl, že na mnohých stránkách je tenhle kousek až podhodnocený. Kritiku si ovšem zaslouží. Když je nějaký film skrz naskrz dementní, tak nad ním klidně mávnete rukou, ale když nějaký nevyužije svůj potenciál a z výtečného nápadu nedokáže vyždímat víc než neurážející záležitost na jedno zkouknutí, tak to prostě zamrzí. Škoda.


Thy Worshiper – Klechdy

Thy Worshiper - Klechdy

Země: Polsko / Irsko
Žánr: folk metal
Datum vydání: 25.5.2016
Label: Arachnophobia Records

Tracklist:
Disc 1:
01. Gorzkie żale
02. Wila
03. Marzanna
04. Halny
05. Post coitum
06. Wschody

Disc 2:
01. Zioła
02. Słońce
03. Grzyby
04. Dziady
05. Żywot
06. Anielski orszak

Hrací doba: 79:46 (39:18 / 40:28)

Odkazy:
web / facebook / twitter

K recenzi poskytl:
Arachnophobia Records

Návraty na scénu bývají ošemetné a těžké. Čistě koncertní – má to snad smysl? Studiový – velký risk, zdali příznivci dokážou přijmout navázání na ceněnou starou tvorbu. Nehledě na skutečnost, že se vždy nabízejí otázky, nakolik je reunion upřímný a nakolik se jedná jen o snahu se na stará kolena ještě na chvíli ohřát v dohasínajícím lesku zašlé slávy či si rovnou jen cynicky přilepšit na důchod. Ačkoliv je pravda, že to se týká spíše těch větších jmen, nikoliv menších formací, mezi něž patří i Thy Worshiper. Nicméně i u těch menších návraty do aktivní činnosti vzbuzují otázky a očekávaní – zvláště když z původní éry máte na kontě jedno album a tím albem je tak dobrá nahrávka jako „Popiół (Introibo ad altare dei)“.

Nicméně jsou jistě i reuniony, které se prostě povedou, kdy skupina ukáže, že její návrat měl smysl, a i ve své nové inkarnaci dokáže obhájit svou existenci. V případě Thy Worshiper už lze dnes vcelku s jistotou tvrdit, že jejich comeback v roce 2005 smysl měl. Obzvláště ve světle toho, že se Poláci (nyní však sídlící v Irsku) nesnaží oživovat staré dobré časy, kdy vyšlo „Popiół (Introibo ad altare dei)“, a prošli si vývojem, v jehož aktuálním stavu jsou dnes docela jinde, než kde byli na svém debutu. A ten stav je vážně super.

Aktuální skladatelskou potenci Thy Worshiper ostatně potvrzuje i fakt, že novinka „Klechdy“ – již třetí řadová od návratu – není jen albem, nýbrž rovnou dvojalbem, jehož stopáž se natahuje po 80 minutách. Dvojdesky jsou vůbec těžká disciplína, mnoho kapel to zkouší, ale ruku na srdce – jen nemnoho z nich má těch nápadů skutečně tolik, aby byly dva disky naplněny kvalitní hudbou a bez přítomnosti vaty. A dost často se stává, že posluchač svou pozornost věnuje první půli celého počinu, zatímco ta druhá je poněkud zanedbávána. Nemám problém se přiznat k tomu, že i já s tímhle povětšinou bojuju. To dvojalbum je jednoduše těžké na vstřebání a lenost je zkurvená kurva, která nezná slitování a často nenechává mnoho sil a vůle k prozkoumávání druhého disku.

To byl také důvod, proč se mi do poslechu „Klechdy“ prostě nechtělo. Mé dosavadní zkušenosti s Thy Worshiper byly velmi příjemné, jednoznačně kladné. Dlouho jsem tuto formaci zanedbával a tento stav zlomilo loňské EP „Ozimina“, jež mě i přes jisté nedokonalosti bavilo a docela na mě zapůsobilo. V mezičase jsem také pečlivě dostudoval debut a uznal, že jeho kultovní status je více než oprávněný. Jednoduše se mi nechtělo si dosavadní pozitivní dojmy z muziky Thy Worshiper zničit, protože vzhledem k tomu, že „Ozimina“ své mouchy měla, jsem tak úplně nevěřil tomu, že Poláci těch 80 minut vážně utáhnou. O to hezčí ovšem bylo překvapení, když jsem si „Klechdy“ konečně pustil – zcela s klidným srdcem mohu říct, že zde se jedná o jeden z těch případů, kdy mi dvojitá porce dává smysl a jsem za ni dokonce rád.

Jak jsem již řekl, „Ozimina“ obsahovala i pasáže, které mi úplně nelezly do ucha a cosi mi na nich nesedělo – shodou náhod se vždy jednalo o metalové momenty. Tento rušivý element však Thy Worshiper na své novince odbourali, tudíž tentokrát mohu bez obav vyhlásit spokojenost nejen co do folklórních momentů, platí to rovnou na celé „Klechdy“. Podobně jako na loňském EP platí, že Thy Worshiper se svým počátkům značně vzdálili a jen stěží je lze dnes považovat za blackmetalovou skupinu, snad jen v některých dílčích pasážích. Do popředí zájmu se jednoznačně dostal folk a ne vždy je to nutně folk metal…

Podstatnou – ne-li dokonce většinovou – část „Klechdy“ tvoří folklórní pasáže, v nichž hrají prim etnické nástroje (jejich výběr je poměrně široký), dost často také výtečný (!) zpěv Anny Malarz a také výrazná rytmika, díky jejímuž přispění se nejedná o vyloženě jemné či odpočinkové pasáže. Mnohdy až rituální bušení totiž nahrávce dodává výrazný nervní podtext, což je vlastně jednou z předností desky. Není výjimečné, že Thy Worshiper skladby postupně zahušťují a nechávají je vygradovat až k metalovým výjezdům, jindy se písně přelévají mezi oběma světy několikrát, v čemž dle očekávání nejvíc vynikají ty delší kompozice typu „Wschody“, „Dziady“ nebo „Anielski orszak“. Některé kusy jsou trochu kytarovější, jiné jsou naopak čistě folkové („Post coitum“, „Słońce“, „Żywot“). Jedna věc je ale jistá – stále je co poslouchat a nachází se zde množství bravurních skladatelských nápadů a skvělých písniček, ať jde o již jmenované nebo třeba o „Gorzkie żale“, „Marzanna“ nebo „Zioła“.

Thy Worshiper

A ve výčtu pozitiv můžeme pokračovat i dále. Vedle povedeného materiálu a rozmanitosti je to zcela jistě už zmiňovaná skutečnost, že „Klechdy“ nijak netratí na tom, že se jedná o dvojalbum. I druhý disk je natolik dobrý, že není chudým příbuzným toho prvního, a vůbec není problém sjet celou desku klidně i dvakrát za sebou, aniž by došlo k nudě. Popravdě řečeno jsem dost brzy přestal rozlišovat mezi první a druhou půlí a bral „Klechdy“ jako jeden 80minutový celek. Což je pro dvojalbum vlastně ideální stav svědčící o kvalitě, protože už samotný jeho formát zákonitě svádí k oddělenému vnímání obou disků. Za mě tedy pomyslný palec směřuje bez zaváhání směrem nahoru. Jak jsem již řekl, byl jsem vůči „Klechdy“ spíše skeptický, ale hodně rychle jsem musel uznat, že obavy byly liché, protože se jedná o velmi povedenou desku s výbornou atmosférou.


Apokathilosis – Where Angels Fear to Tread

Apokathilosis - Where Angels Fear to Tread

Země: Irsko
Žánr: black metal
Datum vydání: 12.10.2015
Label: selfrelease

Tracklist:
01. Awaken Thee
02. Where Angels Fear to Tread
03. Ashes
04. To Die a Thousand Deaths
05. The Untameable Human Spirit
06. Synchronicity

Hrací doba: 25:31

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Grand Sounds PR

Apokathilosis patří k těm smečkám, u nichž je docela zajímavé rozklíčovat původ. Zdánlivě se jedná o formaci z Irska, kde aktuálně tohle duo operuje. Oba muzikanti ovšem rodilí Irové nejsou – narodili se v Brazílii, kde dle všeho také prožili velkou část svého života. No, a aby toho kosmopolitismu náhodou nebylo málo (však je to také v dnešní době v kurzu být multi, že jo), tak za svůj vzor si hoši vytyčili Řecko. Respektive tedy kultovní řeckou blackmetalovou scénu z 90. let.

No, a prvním výsledkem čerpání inspirace z helénského black metalu pak je deska „Where Angels Fear to Tread“, jež vyšla už v loňském roce (v říjnu digitálně, o měsíc později i jako digipak CD). A právě o tom, jak tato dopadla, si nyní něco málo povíme. Hned na začátek si lze povšimnout skutečnosti, že se Apokathilosis (tohle jméno si teda v životě nezapamatuju) s délkou zas tak moc nepředřeli a rozhodně nenaservírovali nějakou hodinovou hostinu. Hrací doba „Where Angels Fear to Tread“ totiž jen lehce přesahuje hranici 25 minut, což skutečně není mnoho na dlouhohrající počin, nicméně i přesto je nahrávka zjevně považována za řadovou.

To ovšem ani v nejmenším nemyslím jako negativum nebo něco, co by Apokathilosis mělo v hodnocení přitížit. Bylo to jen holé konstatování faktů. Naopak, já si vlastně docela cením skupin, které jsou v tomto ohledu soudné a dokážou stopáž zkrotit na rozumnou délku, protože není nic horšího než vydávat uměle natahované desky trvající třeba hodinu, z níž celých dvacet minut tvoří otravná vata. S tímhle vědomím tedy nemám zhola nic proti tomu, že zde je už po 25 minutách konec. V případě „Where Angels Fear to Tread“ by se však skoro chtělo pěkně sviňácky dodat, že ještěže to trvá jen 25 minut, protože na víc to nemá a i tahle délka (krátkost) je vlastně trochu na hraně.

Zcela správně chápete, že jsem tím vlastně nepřímo prohlásil, že Apokathilosis nehrají žádné zázraky. A vzhledem k tomu, že se Irové (Brazilci) hrdě mlátí do prsou při prohlášení, kam si chodí půjčovat inspiraci, se hnedle nabízí otázka, zdali právě tady není zakopaný pes – nebo alespoň část psa. Stejně tak by šlo polemizovat i o tom, nakolik je dnes relevantní album, které vlastně jen bere již dávno vymyšlené a dává tomu trochu současnější sound. Svým způsobem je sice sympatické, že Apokathilosis svůj zdroj neskrývají, jelikož je prostě trapné, pokud někdo drhne prachbídně nudný podprůměr a má plnou držku keců o vlastní originalitě a výjimečnosti, to už je mi milejší ten přístup Apokathilosis, což ovšem nic nemění na tom, že ideální stav to není. Nicméně to už je samozřejmě na každém z nás, jak se s tím srovná a jak moc mu to vadí nebo nevadí.

Apokathilosis - Where Angels Fear to Tread

Sám za sebe mohu říct, že bych i s tímhle bych nakonec dokázal žít (tj. album poslouchat, aniž bych se za to styděl). Jenže aby se dala neobjevnost a neinvenčnost odpustit, tak to musí mít ony pověstné koule, aby to člověka jednoduše strhlo energií. A ani zde Apokathilosis bohužel nijak zásadně nebodují a tentokrát už pro to nenalézám omluvu. „Where Angels Fear to Tread“ mi totiž kule rozhodně netrhá, a ačkoliv ani v nejmenším nepopírám, že se ta placka dá strávit bez jakýchkoliv následků na psychice, nejedná se o nic, čemu bych chtěl dopřát nadstandardní časovou dotaci ve svém přehrávači.

Je pravda, že v pozadí lze zaslechnout nenápadně zastrčené atmosférické elementy, díky nimž to má aspoň jakous takous náladu. Sem tam se také objeví nějaké solidnější momenty, mezi nimiž nejvíce ční baladické vyhrávky ve čtvrté „To Die a Thousand Deaths“, které se bez uzardění dají pokládat za příjemné. Na druhou stranu, některé riffy na mě naopak působí zbytečně jalově. Stejně tak se nemohu zbavit dojmu, že v sypačkách jsou Apokathilosis příliš jednotvární a že ve vyšších rychlostech na rozdíl od středních temp postrádají nápady.

Vyloženě hloupé „Where Angels Fear to Tread“ není. Ale je to ničím nevýrazný průměr, jemuž zoufale schází jakékoliv hlubší charisma. Poslechnout se to dá, ale buďme upřímní – není problém si k poslechu najít hromadu záživnějších věcí. Muzika Apokathilosis mě nijak nesrala a také férově uznávám, že po nějakých pěti posleších dokázala trochu prokouknout a ukázat, že není zcela marná (byť při vyšším počtu poslechových seancí už pak zase dojmy klesaly), jak se mi zdálo na prvním rande. Nicméně pochybuju o tom, že někdy dostanu chuť zrovna tohle slyšet znovu – na to tam ta kvalita prostě není.


The Dystopian Project – Death Leaves an Echo

The Dystopian Project – Death Leaves an Echo
Země: Irsko
Žánr: rock / melodic metal
Datum vydání: 2.4.2015
Label: selfrelease

Hrací doba: 33:00

Odkazy:
web / facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Prog Sphere Promotions

„Death Leaves an Echo“ je vůbec první hudební prezentací mladé skupiny The Dystopian Project, takže si pojďme ze všeho nejdřív alespoň v krátkosti toto těleso představit. Kapela vznikla v roce 2013 v irském Dublinu, a jak už jsem zmínil, EP „Death Leaves an Echo“ je její prvotinou, na níž představuje svou verzi melodického metalu s tím, že u mikrofonu se v řadách The Dystopian Project střídají ve vokálních povinnostech zpěvák a zpěvačka, ačkoli tak činí dost pravidelně a bohužel velmi předvídatelně, což je samozřejmě škoda…

Pokud si myslíte, že už teď víte, jak to asi zní, tak neházejte flintu do žita, protože se nekoná další variace na kombinování hrubého mužského vokálu s ženskými melodiemi. Po hudební stránce je na The Dystopian Project nejvíc potěšující fakt, že to totiž není klasický heavy / power metal s melodickým tvidlikáním kytarové dvojice, nad nímž se vznáší operní soprán, jemuž v cestě stojí hrubý growling. Tato šestice je položena spíš v klasickém rock / metalu, který není podáván jen v obyčejném mustru sloka-refrén-sloka, ale aby se dalo mluvit o progresivně laděném materiálu, do toho zase mají The Dystopian Project daleko.

Největším zklamáním je pro mě právě (ne)využití potenciálu, který v sobě dva vokály mají. Ty by v ideálním případě spolu měly vést potenciální souboj, a přitom se vzájemně doplňovat, ovšem při poslechu The Dystopian Project jsem měl ten dojem, že oba jedou na stejné vlně, nicméně se nijak nedoplňují. Každý si odzpívá to svoje a velmi často se jejich hlasy překrývají, což umocňuje sterilitu a nezáživnost hudební produkce. Ve výsledku tedy „Death Leaves an Echo“ není tak vyrovnané a hlavně tak kvalitní, abych měl důvod si jej pouštět opakovaně.

Vyloženě světlým momentem je pro mě hlavně klipová „Delirium“, která je tou nejméně překvapivou položkou a zní jako After Forever ve více alternativní poloze. Její stavba je sice dosti předvídatelná, což platí pro všechny kusy kromě „Dystopian“, ale když už nic, tak vokální melodie zpěvačky Tess Olivie se povedly na jedničku. Zmíněná „Dystopian“ se zastavila na přestřelených devíti minutách hrací doby, ale zejména díky úvodu se dá relativně přežít. Jen škoda, že v její druhé polovině už se The Dystopian Project zhlédli až příliš v instrumentálním předvádění, takže jakmile skončí první kytarové sólo, přijde další zdlouhavé kytarové blouznění a konec, jenž je ve srovnáním se zbytkem alba energický, je ruinován otravným klávesovým sólem.

V závěru The Dystopian Project vytáhnou utahané věci, takže finále je ubíjející. „Last Innocent Man“ s akustickou kytarou nemá čím překvapit, protože je taková obdoba folkové pohodovky s patetickou atmosférou, kdežto „Winter’s Hall“ opět dojíždí na přílišnou roztahanost, ačkoli se jí podařilo uchovat si jednotnou atmosféru a vcelku slušně vygradovaný závěr, ovšem těch prvních pět minut je naprosto zbytečných. A totéž vlastně platí pro „Death Leaves an Echo“ jako celek, protože neobsahuje nic, co by zkušenějšího posluchače mělo překvapit.


Norot – Nathrach

Norot - Nathrach
Země: Irsko / USA
Žánr: atmospheric black metal
Datum vydání: 26.4.2015
Label: Naturmacht Productions

Tracklist:
01. The Old Serpent
02. Lightbearer
03. The Dreaming Maelstrom
04. Haunted Sleep
05. Vast and Luminous
06. The End of All Things
07. The Howling Void
08. Her Woven Abyss
09. A Bitter Harvest
10. Lunar Acendant
11. Serpent of Fire

Hrací doba: 56:13

Odkazy:
web / facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Naturmacht Productions

Za tu dobu, během níž obtěžuji svět svými psacími výpotky, jimž s jistou dávkou rezervovanosti říkáme recenze, jsem se tu zaobíral již obrovským množstvím tuze neoriginálních skupin. A nespočetněkrát jsem v takových recenzích prohlásil cosi v tom smyslu, že sama neoriginalita ještě tomu danému albu nutně nemusí zlomit vaz (pokud to tedy není fakt férová vykrádačka, ale to už je zase jiná věc) a že lze vytvořit kvalitní záležitost i s tímto břemenem, je-li to vyváženo jinými přednostmi. Když ale něco takové říkám, většinou je to kvůli tomu, abych mohl vzápětí zasadit zdrcující úder v podobě prohlášení, že právě recenzovaná nahrávka takovým případem není. Dnes to ale bude přesně opačně, jelikož si povíme o desce, jež sice příliš originality nepobrala, přesto funguje a je zábavná.

Norot je jednočlenný projekt, za nímž stojí jistý Robert W. Cook, což je prý „okultní umělec, architektonický návrhář a hudebník“, což nemohu potvrdit ani rozporovat, jelikož v souvislosti s Norot jsem o tomhle chlapíkovi slyšel poprvé v životě. Tak jako tak, Robert pochází ze Spojených států amerických, konkrétně z Louisiany, nicméně aktuálně sídlí ve městě Cork v Irsku. V rámci této kapely již tenhle člověk tvoří nějakou dobu, avšak až doposud produkoval pouze digitální jednopísňové singly. Takový zlom nastal až v listopadu 2014, kdy valnou část z nich vydal souhrnně pod názvem „Nathrach“ (což znamená „had“ ve staré galštině) a sám tento počin označil jako „dlouhohrající demo“.

A právě tahle nahrávka je základem počinu, který je hlavním předmětem naší recenze… nebo lépe řečeno se vlastně jedná o jeden a ten samý počin. Na jaře letošního roku totiž „Nathrach“ vyšlo znovu, tentokrát už ale pod vydavatelskou firmou Naturmacht Productions a s označením regulérní dlouhohrající desky. Jinak se jedná o to samé – stejný název, stejný obal, stejná hudební náplň a dokonce i stejný sound, protože co jsem porovnával s původní verzí, neslyšel jsem jakýkoliv rozdíl. Změna je tedy „jen“ v tom, že nyní „Nathrach“ vyšlo i na fyzickém nosiči, což ale vlastně taky není tak úplně málo. A to tím spíš, že zrovna tohle si to fyzické vydání, které je přece jen stále něčím reprezentativnějším oproti čistě digitální formě, vlastně i zaslouží na rozdíl od mnohých jiných expertů.

Nicméně, vrhněme se už konečně na vlastní muziku. Norot produkuje atmosférický black metal s velice syrovým a zastřeným zvukem. Tahle kombinace je však opravdu funkční a právě tenhle sound, který zní jako by pod dekou, notnou měrou přispívá k charismatu „Nathrach“. Nahrávce vládne pomalé až střední tempo, rituální nálada, rozvážné melodie, místy až ambientní klávesy a také agresivní ryk na pozici vokálu. Jenže ani ten nijak nenarušuje jakousi vyrovnanost a vnitřní klid desky. Když už jsme u toho, tak přesně tohle pojmenování vlastně „Nathrach“ nádherně charakterizuje – z toho alba vyzařuje jakýsi vnitřní klid, uvážlivost, a to i přesto, že počinu nechybí ani jistá dávka primitivní animálnosti nebo syrovosti. Je to ale zajímavý kontrast a právě v něm tkví jedno z největších kouzel alba. Výsledkem je totiž až překvapivě silná atmosféra, jež dokáže posluchače udržet napnutého.

A také je to právě ta atmosféra, oč tu běží především – náladotvornost je alfou i omegou „Nathrach“ a s ní počin stojí i padá. Tedy naštěstí vlastně spíš stojí, protože je ta atmosféra natolik silná, že díky ní nahrávka funguje a dokáže bavit i navzdory téměř hodinové délce. Že vám to v zásadě nezní jako něco extra výjimečného? Ano, já to uznávám, že výjimečné to není, ale vzpomeňte si na začátek našeho povídání – už dopředu jsem předesílal, že nepůjde o nic originálního a že přednosti „Nathrach“ jsou ukryté někde jinde.

Již padlo, že většina „Nathrach“ se nese v pomalejším tempu. Tím pádem se nebojím říct, že to není záležitost vhodná pro milovníky sypaček, protože těch je zde spíš pomálu. Tu a tam se něco objeví, nejcitelněji asi v „Lightbearer“, ale jsou to spíše výjimky. Mnohem častěji se Norot vydává opačným směrem, a sice k vyklidněnému minimalismu, jako se tomu děje třeba ve „Vast and Luminous“, „The Howling Void“ nebo „Lunar Acendant“. Na druhou stranu, „Nathrach“ funguje v obou polohách, což je rozhodně super.

Norot

Tohle je přesně ten druh alba, od něhož jsem nečekal zhola nic, ale nakonec mě velmi mile překvapilo a jeho poslech mě baví. Ten poslech je spíše monotónní a (jak již nejednou padlo) také nepříliš originální a rovněž se jedná o album, na jehož hru prostě musíte přistoupit, protože jestli pro takovouto formu black metalu, navíc s hodně podzemním zvukem, nemáte příliš pochopení, „Nathrach“ váš pohled asi jen těžko změní… pokud vám ale nic z tohohle nezní vyloženě odpudivě, za zkoušku to rozhodně stojí, protože ten pověstný feeling tam podle mě je.