H.:
Tenhle měsíc mi jako nejzajímavější akce přijde koncert Furia v Ostravě. Osobně mám tuhle polskou blackmetalovou vlnu, k níž skupina náleží, hodně rád a prakticky všechny projekty okolo Massemord / Furia včetně jsou skvělé. Licho mě sice tolik nesebrali, ale živě jim to třeba půjde také dobře. Pokud jste z Ostravska, neměli byste váhat.
Polsko bude v hlavní roli i podruhé. Mgła už je docela profláklá kapela, ale věřím, že na koncertě nezklame. S tvorbou Martwa aura obeznámen nejsem, ale Above Aurora by mohli platit za černého koně večera, protože jejich zpočátku nenápadná muzika má také dost co do sebe. I tady platí, že pokud jste z jižní Moravy, neměli byste váhat.
Za pozornost jistě bude stát i akce s Misþyrming, Darvaza a Vortex of End. Letošní album Misþyrming mě sice na ánus neposadilo a zbylým dvěma kapelám neholduju nijak zapáleně, ale dohromady se jedná o dost zajímavé kombo. Osobně asi vynechám, protože jsem lenoch, ale hádám, že u tohohle koncertu půjde o sázku na jistotu.
Metacyclosynchrotron:
Čistě z lokálpatriotizmu musím vyhlásit „novinu“ o koncertu Furia a Licho v ostravském Barráku. Sice mě muzika slezských jacků, co svůj životní potenciál „promarnili“ v excentrickém blacku a excesivním abúzu, tolik nebere, ale byl bych určitě rád, kdyby Heartnoize rozšířili rajón až sem a občas teda v Barráku zahrálo i něco fakt zajímavého, neotřelého.
Čtenáři snad dojde, že Mladou Boleslav mám poněkud z ruky a skutečně se do ultrakultovního prostoru Farářovy sluje na dále uvedené koncerty jebat nemíním, ale pokud žijete v relativní blízkosti, tak si někam zapište, že tam zahrají Malthusian, což je hodně dobrý hnusný death metal, společně s amíky Suffering Hour, které by šlo označit, přeženu-li, za vycházející hvězdy extrémního metalu. O týden později tam zas zahrají Infernal Execrator ze Singapuru, a ty určitě nedoporučuji jen kvůli jakési exotice. Jedná se totiž o solidní black metal ne nepodobný Impiety, s tím rozdílem že minimálně poslední deska Infernal Execrator zvaná „Obsolete Ordinance“ známější soukmenovce a jejich tvorbu posledních let výrazně překonává.
Cnuk:
Na září jsem měl naplánované dva koncerty. Co se ale nestalo, neuvidím ani jeden z nich, kurva. Tím prvním je vůbec ten pro mě nejočekávanější z celého roku – Tomb Mold v Underdogs’. „Planetary Clairvoyance“ jim žeru i s navijákem, natěšenost na možnost slyšet to naživo tak byla maximální. Bohužel. Rozhodně by tam ale měl doklusat každý, komu je po chuti záhrobní death metal. Tomb Mold ho servírují v nejvyšší kvalitě. Doprovod tvoří rovněž zajímavé kapely Ritual Necromancy a Of Feather and Bone.
Tou druhou kratochvílí mělo být vystoupení Misþyrming. „Algleymi“ jsem zprvu přijal poněkud vlažně, avšak dnes si ho už užívám daleko více. Určitě patří do užší horní poloviny letošních placek. Navíc, stejně jako v případě Tomb Mold, jsem s nimi nikdy neměl tu čest živě, takže vidět kapelu, co má za sebou taková alba jako „Söngvar elds og óreiðu“ a „Algleymi“, jsem prostě chtěl. V Modré Vopici jim budou dělat společnost Darvaza a Vortex of End.
Dantez:
Léto se pro mě koncertně rozjíždí až ke konci. Na začátku září míří do brněnské Melodky Mgła se zajímavým, ač poměrně neznámým supportem. Polské bezksichty jsem prozatím viděl pouze na Brutal Assaultu, a tak jsem zvědavý, o kolik bude jejich materiál intenzivnější ve stísněném klubu. Podobně silným lákadlem je i velká možnost, že zazní skladby z nové desky, jejíž release je s největší pravděpodobností za rohem.
V druhé půlce měsíce proběhnou jen den od sebe další dvě zajímavé akce. Jednadvacátého uleví ostravskému Barráku polská Furia od tuny tuctových thrashů, těžkoprdelních death metalů a naprosto tristních místních grindů. Už jenom proto jsem za tento koncert rád. Příjemným benefitem samozřejmě je, že jsou Furia jak na deskách, tak naživo konzistentně skvělí. Vrcholem září každopádně bude koncert Misþyrming, Darvaza a Vortex of End v Modré Vopici. Line-upově jde podle mě o jednu z nejlepších akcí roku a intimní prostory kůlničky na periferii by také mohly přispět k celkové kvalitě koncertu. Stačí už jen doufat, aby se nevysral zvuk.
Země: Irsko Žánr: death metal Datum vydání: 28.9.2018 Label: Invictus Productions / Dark Descent Records
Tracklist:
01. Remnant Fauna
02. Across the Expanse of Nothing
03. Sublunar Hex
04. Primal Attunement – The Gloom Epoch
05. Telluric Tongues (Roaring into the Earth)
Dovolím si předpokládat, že Malthusian nebude pro našeho čtenáře neznámým pojmem. Už jejich demosnímek „MMXIII“ (2013) a pilotní minialbum „Below the Hengiform“ (2015) vzbudily poměrně dost pozornosti a mluvilo se o nich vcelku dost i v našich končinách. Což se asi není úplně překvapující, když irská čtveřice, jejíž členové mají v portfoliu kapely jako Mourning Beloveth, Dread Sovereign, Altar of Plagues nebo Abaddon Incarnate, vydává již od počátku u firmy jako Invictus Productions. A když už jsem zmínil Altar of Plagues, můžeme připomenout jejich rozlučkové evropské turné v roce, kdy odehráli i koncert na pražské Sedmičce, přičemž role předskokana se ujali právě Malthusian.
V loňském roce, po šesti letech od založení skupiny, se Malthusian konečně dopracovali i k debutové dlouhohrající desce s názvem „Across Deaths“. Počin se mezi lidi dostal už před nějakou dobou, takže je nejvyšší čas, abychom se mu s naším tradičním půlročním zpožděním konečně podívali na zoubek i u nás.
Myslím, že kdo slyšel předešlé počiny, musel už v předstihu vědět, co od „Across Deaths“ očekávat. První řadovka v tomhle ohledu nepřináší žádné překvapivé veletoče. Opět se jedná o velmi hrubý death metal s chorobnou atmosférou pro příznivce formací jako Mitochondrion, Antediluvian, Abyssal, Temple Nightside, Altarage nebo samozřejmě Portal. Jistě, nepochybně jsou mezi jmenovanými formacemi rozdíly, ale pokud jste se s muzikou Malthusian doposud nesetkali, tenhle výčet vám snad dá určitou představu, co byste od „Across Deaths“ mohli očekávat, pokud se odhodláte k poslechu.
Na „Across Deaths“ je mi ale hodně sympatická jedna věc. Řekl bych, že je obecnou praxí, když kapela na svém prvním velkém albu v porovnání s dřívější neřadovou tvorbou ve větší či menší míře takzvaně „zlepší“ svůj sound. Reálně je ale tento krok vstříc stravitelnějšímu zvuku v mnohých případech nežádoucí, obzvláště u extrémního metalu. Osobně se mi stává, že dema případně raná minialba mám nakonec nejraději, protože znějí nejsyrověji a nejšpinavěji.
U Malthusian nicméně tenhle takzvaný progres necítím. „Across Deaths“ si zachovalo přibližně stejně surový sound jako „Below the Hengiform“, což je moc fajn. A co se vlastního materiálu týče, zde bych dokonce řekl, že deska je obecně vzato přímočařejší a agresivnější. Což nicméně neznamená, že by se nenašel prostor i pro momenty, které se to snaží hrát víc do atmosféry. Asi nejznatelnější jsou v třináctiminutovém drobečkovi „Primal Attunement – The Gloom Epoch“. Nejspíš ne náhodou je pro mě právě tato skladba vrcholem celého „Across Deaths“.
Jistou nevýhodu nahrávky by asi někteří mohli spatřovat v tom, že působí velice monoliticky, neprostupně a homogenně. Tak moc, až by ji někdo mohl považovat za jednotvárnou. V jistých ohledech takové „Across Deaths“ vlastně i je, ale já osobně bych to nutně nepovažoval za negativum.
Posluchači výše jmenovaných skupin by se každoádně „Across Deaths“ neměli bát, protože Malthusian ten chorobný death metal hrajou na dostatečně vysoké úrovni. Trochu variabilnější a atmosféričtější „Below the Hengiform“ mě osobně sice bavilo o něco víc, ale i tak je evidentní, že si Irové se svým dlouhohrajícím debutem vůbec neuřízli ostudu a potvrdili, že jejich tvorba za kus pozornosti stojí.
Datum: 28.7.2018 Místo: Dublin, On the Rox (Irsko) Účinkující: Coscradh, Death the Leveller, Malthusian, Oraculum, Sacrilegia, Slough Feg, Vircolac
Je podvečer a já zrovna přebíhám most přes řeku Liffey zatímco mne míjí jeden obludný dvoupatrový autobus za druhým. Proplétám se davy ostatních turistů a začínám být trochu nervózní, protože jsem si nechal mnohem menší rezervu na bloudění, než jsem původně plánoval. Centrum Dublinu je touhle dobou „very busy“, což není žádné překvapení – je víkend, takže i spousta lidí, co jinak během týdne přebývali někde na předměstí, vyrazili rozverně zaclánět. Naštěstí po pár bezradných špatných odbočeních nakonec nacházím klub On the Rox – a posléze i jeho hlavní vchod hned naproti řece. Vybíhám po schodech, platím vstupné, předražené pivo, propluji podlouhlou hospůdkou a zakotvím u pódia. Hýbou mnou očekávání – Invictus Productions sestavilo line-up plný lokálních metalových kapel s jednou výjimkou z Chile a jednou z USA. Z těch nejznámějších stojí na jedné straně Malthusian – atmosferický death metal, s nímž se český fanoušek mohl setkat například, když v sedmičce předskakoval rozlučce Altar of Plagues na jejich posledním turné, na druhé pak chilská sebranka Oraculum útočící na osmdesátkové black/death metalové kořeny. Večer mají otvírat v půl sedmé místního času mraziví doomoví Death the Leveller a dále je pak následovat nesvatá deathová trojice Sacrilegia, Coscradh a Vircolac, přičemž večer uzavírat heavymetaloví Slough Feg.
Doom v podání Death the Leveller nabízí velmi osobitý vokál a silnou rytmiku. Po skladatelské stránce jde samozřejmě o docela klišé, ale zpracování tomu dodává koule, a tak jejich EP nazvané jednoduše „I“ za poslech celkem stojí. Naživo pak fungují slušně, i když se domnívám, že z téhle muziky šlo vyždímat ještě o špetku víc. Čtveřice v čele se zpěvákem Denisem Dowlingem sice umí čas od času vymáčknout solidní gradace – především v závěru si pár těch hutných repetitivních pasáží krásně sedne – jenže mám dojem, že takovéhle napětí by tenhle typ muziky mohl zvládnout po celou dobu. Dojem nicméně přetrvává pozitivní, byť vrchol večera nás teprve čeká.
Na podium po pauze nastupuje duo kytara + bicí nesoucí název Sacrilegia (neplést s kanadským duem Sortilegia). Dle prvních tónů je jasno – odteď už vládne black / death metal, nyní s lehkou příměsí thrashe. Svižné drtičky v dané sestavě působí opravdu patřičně dřevně, a tak i když doma by se mi něco takového v přehrávači asi stěží vydrželo ohřívat delší dobu, tady si to docela užívám. Průběh vystoupení samozřejmě nenabízí pranic překvapujícího, muzika má oldchoolově řezat a drtit a obojí činí obstojně, nicméně snadno zaměnitelně s analogickými žánrovými uskupeními.
V podobně přímočaré linii se nesou i Coscradh, byť vzhledem k tomu, že jsou čtyři, disponují pochopitelně plnějším zvukem. Jedná se o soldině prezentovanou ponurou deathovou řež, která sice má docela charisma, ale celkový dojem je s odstupem daleko nenápadnější, než by se zdálo. Nějak mi neuvízl skoro žádný riff a až nyní při psaní jsem musel osvěžit paměť ukázkou. Rytmika je solidní, ale skladatelství se drží v poměrně vyjetých kolejích. Střídají se pomalejší riffovačky a drtivé klepačky. Potenciál tu je, ale něco mi tu pořád chybí.
Vircolac, v jejichž sestavě za basou poznávám frontmana Sacrilegie, Jasona Keanea, umí oproti předchůdcům i zvolnit a přinést špetku blackovější atmosféry a melodií, v těch tvrdších pasážích jsou pak velmi úderní. Tomuhle pomáhá patřičně valivá a správně dynamicky vyladěná rytmika v podání bubeníka Colina Purcella. Suverénní rytmy svádí k neurvalému headbangingu a publikum se konečně dostává patřičně do ráže. Atmosféra znatelně houstne, nicméně kotlení se obejde bez nějakých patřičných strkanic. Zpět ale k muzice samotné – chválím si přehledné nazvučení, v rámci něhož skladby z EP „The Cursed Travails of the Demeter“ případně neméně povedených demáčů vynikají věru znamenitě. Správná porce hutnosti bez stereotypu. Co se týče atmosféry jeden z vrcholů večera hned po…
Malthusian. Ti jsou naživo výteční – a to navzdory tomu, že svému vystoupení místy dodávají patinu punkové nedbalosti dovedené do levelu, kdy nacamraný zpěvák a basák Pauric Gallagher (jehož můžete znát z Mourning Beloveth) upustí svůj nástroj a jindy zkopne mikrák a pokračuje bez něj. Jenže téhle mystické bestialitě to nějak vůbec neškodí a atmosféře pomáhá. Prostě se to dá v pohodě brát jako nihilistický umělecký záměr. Koneckonců co by byl perfekcionismus bez nadšení, žejo. Skladby Malthusian společně s Vircolac obstarávají ten variabilnější pól na deathmetalové mapě dnešního večera. Malthusian místy zabrousí i do doomu a jejich drtičky rozhodně nejsou nějaké stereotypní retro. Disponují hned trojicí mocných growlů, které se člověku zaříznou do lebky, a riffy obstojně probudí. Závěr vygraduje do poloviční destrukce pódia. Povedené. Jsem zvědav, co kapela předvede na první dlouhohrající nahrávce „Across Deaths“, jež má spatřit světlo světa v září.
Oraculum jsou v porovnání s tím jen takové učebnicové retro. Kříže dolů, zamračíme se a jdeme na věc. Jako bych poslouchal stařičkou kazetu. Autenticita je tu nepopiratelná, jenže k pravým primordiálním kultům typu Archgoat mi něco chybí. Na druhou stranu průser to určitě není – vystoupení zhlédnu celé a rozhodně nelituji, jen holt nejsem asi úplně cílovka, a na Brutal Assaultu je dost pravděpodobně oželím. Poslední kapelou večera mají být američtí Slough Feg, jež nicméně kvůli chytání vlaku do Bray musím oželet. Dle letmého poslechu ukázek jsem ale zřejmě o moc nepřišel.
Čas od času se vyplatí podívat se za hranice své rodné hroudy na to, jak vypadá underground někde jinde. V tomhle ohledu mi návštěva téhle akce byla příjemnou zkušeností. Takové to ujištění se, že i v Dublinu se najde početná parta nadšenců, co namísto bezcílného plýtvání časem občas vytáhnou paty na koncík, případně sednou za nástroj a vyloudí nějakou muziku, která má hlavu a patu (a i nezanedbatelné gule). Samotná akce pak dopadla velmi dobře. Ač nejspíš nebude figurovat v ročním žebříčku toho nejlepšího, co jsem letos viděl (však také jde stále z většiny o kapely, které zatím na kontě mají jen EP a dema), jednalo se o solidní záležitost. Sice ne dech beroucí, ale velmi příjemnou. Vrcholem večera byla jednoznačně dvojice Vircolac a Malthusian.
Irové Malthusian, kteří mají aktuálně na kontě jedno demo a EP, se chystají na nahrávání svého řadového debutu, jenž vyjde u Invictus Productions. Natáčet začnou za dva měsíce.
Datum: 28.3.2015 Místo: Praha, 007 Účinkující: Altar of Plagues, Malthusian
První pohled (H.):
Jsou kapely, které vesele hrají o sto šest, ačkoliv je jejich tvorba (možná ještě diplomaticky řečeno) prostě debilní (čímž nenápadně zdravím kupříkladu švarné jinochy ze Sabaton!). A pak jsou skupiny, jejichž hudba je naopak excelentní, přesto jejich cesta skončí dříve, než by měla. Přesně do té druhé spadají bezesporu i Altar of Plagues. Tito Irové k sobě začali poutat pozornost již v začátcích své kariéry, protože hned na prvních ípkách a následném debutu “White Tomb” začali nabízet velmi zajímavou muziku. Hutný post-black metal, rozmáchlé, přesto však pocitově minimalistické hudební plochy a především úžasná atmosféra – tohle všechno a mnohem víc zdobilo Altar of Plagues už v jejich počátcích a na druhém albu “Mammal” (2011) to bylo dotaženo takřka k dokonalosti.
Když ovšem Altar of Plagues vydali v roce 2013 svou třetí desku “Teethed Glory and Injury”, jejich hudba se stočila jiným směrem – k většímu experimentu, industriálnímu nádechu a zvláštním ruchům. Co však zůstalo nezměněno, to byla hloubka atmosféry, jakou Irové dokázali vytvořit – jinými slovy, i s odlišným směřováním Altar of Plagues jasně ukázali, že v nich dřímají talentovaní skladatelé. Jenže to, co se zdálo jako začátek nového hudebního vývoje, jenž sliboval vysoce zajímavou budoucnost, se nakonec ukázalo být labutí písní Altar of Plagues. Necelé tři měsíce po vydání Irové ohlásili svou vlastní smrt, v říjnu odehráli poslední vystoupení a konec.
O to větší překvapení bylo, když Altar of Plagues na letošní rok ohlásili koncertní šňůru po Evropě. Snad jako zpětné rozloučení, které předtím neproběhlo, kdo ví, protože kapela se s důvody nijak zvlášť neobtěžovala – “No reunion. No explanation. Just music.” Inu, nakonec proč ne, když se ono “just music” mělo uskutečnit – a nakonec také uskutečnilo – mimo jiné i v Praze. Jsou koncerty, u nichž se neúčast nepromíjí a tohle byl jeden z nich.
Altar of Plagues si s sebou jako předkapelu vezli své krajany Malthusian, kteří byli asi pro většinou lidí velkou neznámou – není divu, když skupina do té doby vydala pouze jeden demosnímek a své první EP “Below the Hengiform” vypustí až těsně po konci turné. Malthusian nastoupili ve čtyřčlenné sestavě (z níž nejvíc pozornosti poutal jistě baskytarista s vpravdě epickým plnovousem) a s desetiminutovým zpožděním a spustili poměrně obhroublý a neučesaný black / death metal s občasnými téměř až doomovými závany. Jejich produkce byla správně dřevní a takříkajíc “pořádně metal” a z tohoto úhlu pohledu snažení kapely působilo rozhodně sympatickým dojmem. V živém podání to navíc mělo poměrně koule a i samotní muzikanti se evidentně dost snažili, byť nepředváděli žádnou šílenou show a vesměs si vystačili jen s mlácením palicí.
Na druhou stranu, ve skutečnosti Malthusian stále nepředváděli nic skutečně dechberoucího. Sice potěšilo střídání hned tří murmurů a v pomalejších momentech se Irům jisté charisma upřít nedalo, ale v těch rychlejších pasážích to vlastně nebylo nic jiného než vcelku obyčejný death metal, jaký je v plus/mínus obdobné kvalitě ke slyšení i v našich luzích a hájích. Samotný koncert byl v pohodě a poměrně jsem se bavil, ale na zadek jsem si z toho zase nesednul.
Netrvalo dlouho a před poměrně dost naplněnou Sedmičku se dostavili ti, kvůli nimž se naplnila. Altar of Plagues nastoupili ve tříčlenné sestavě zpěv+kytara, kytara, bicí, což znamená, že baskytara byla bohužel pouštěna jen ze záznamu. To sice byla trochu škoda, ale i tak dokázali Irové velmi přesvědčivě přenést uhrančivost svých alb do živé podoby. Začalo se v duchu posledního alba “Teethed Glory and Injury” se skladbami “Mills” a “God Alone”, nicméně postupně došlo i na starší monumenty. Ať už ale Altar of Plagues spustili novější avantgardnější věci nebo starší hypnotičtější tvorbu, v obou případech to fungovalo bravurně a hlavně se to mezi sebou vůbec nijak netřískalo. Samotní muzikanti “jen” hráli, nicméně to je vzhledem k jejich produkci zcela v pořádku – při hraní muziku prožívali a to bylo naprosto postačující. A vůbec nebyl problém se hned od začátku ponořit do hudby také – a to je přesně to, co od koncertu takové skupiny očekávám.
Mohlo by se tedy zdát, že šlo o skutečně excelentní vystoupení. Ono to tak vlastně i bylo, ale přesto měl celý koncert dvě poněkud nepříjemné nevýhody. Na prvním místě musím zmínit nepříliš povedený konec, protože před poslední skladbou začal mít James Kelly problémy s kytarou. Po chvíli marných pokusů s přepojováním kabelů Altar of Plagues ohlásili, že závěrečná věc již díky technickým problémům nezazní a že stejně už nemají čas na její odehrání (jelikož na Sedmičce se vzhledem k tomu, že je umístěna přímo pod jedním blokem strahovských kolejí, musí končit nejpozději v deset). To je sice trochu blbý konec, ale ještě bych jej pochopil (když prostě nefunguje, co se dá dělat) a přežil. Jenže jen co se lidé začali rozcházet, podařilo se kytaru rozhýbat a Altar of Plagues naprosto zničehonic začali zase hrát. To, že policejní desátou přetáhli o deset minut, mi vůbec nevadí, ale horší byl fakt, že během vynucené přestávky odeznělo ono ponoření v hudbě, vystoupení se rozkouskovalo (a to je u hudby jako tato mnohem větší problém, než by se mohlo zdát!) a poslední píseň tím pádem přinejmenším pro mě prostě vyzněla do ztracena.
Druhou věcí, která mi vadila, byli klasicky lidi. Ani ne proto, že jich bylo (na prostory Sedmičky) hodně, protože s tím jsem prostě počítal, spíš mi jde o to chování během koncertu. Jako nevím, ale kotel na Altar of Plagues? To jako fakt? Jděte do hajzlu, ty vole! Z reproduktorů se ozývá taková atmosféra a lidi na to skáčou, jak kdyby to tam hoblovali nějací pankáči. Tohle fakt nikdy nepochopím…
Z celkového hlediska byl večer poměrně vydařený a na akci určitě budu vzpomínat jako na povedenou, především díky vystoupení Altar of Plagues. Naprostá dokonalost a perfektní konstelace hvězd to však bohužel nebyla – především díky oněm dvěma výše zmiňovaným záležitostem. Tak jako tak jsem ale přece jenom rád, že jsem měl možnost Altar of Plagues (nejspíš naposled) vidět, o tom žádná.
Druhý pohled (Atreides):
Jak už padlo o pár odstavců výše, výlet na podle všeho poslední setkání s Altar of Plagues byl povinností a nejinak tomu bylo i pro mě. Tahle banda Irů mi učarovala již nějakou dobu zpátky a je pro mě dalším důkazem, že hudba z tohohle koutu světa má svoje jedinečné kouzlo, o jehož vyniknutí se postaral poněkud stísněný prostor strahovské Sedmičky.
Nicméně popořadě. Večer ve zdravě podroušené společnosti (nepodroušená část se jala rozdíl bez meškání dohnat) začal notně zvesela, což poněkud zatrhli další Irové, Malthusian. Čtveřice začala bez skrupulí sypat poctivý death/doom a na nic si nehrála, což publikum soudě dle reakcí dokázalo náležitě ocenit. I mě jejich nasazení docela bavilo a v pomalejších pasážích to byla hudba řádně hnilobná, odér rašelinišť i zatuchlých hrobek se od pódia táhnul na sto honů a nechybělo mnoho, aby šlo o solidní atmosférický zážitek… kdyby to bylo trochu hlubší a člověk se mohl víc ponořit. Jistá povrchnost vynikla, jak již výše zmínil H., hlavně v rychlejších kusech, které sice příjemně odsýpaly, ale prostě nenabídly nic zvlášť výjimečného. I tak ale nelze hodnotit mně neznámé Malthusian záporně, neboť mě jejich set skutečně bavil.
Přestávka nabídla pohled na vyskládaný merch, který ke zklamání některých přítomných nabízel pouze trička a nikoliv CD nebo vinyly, což plně chápu. Nicméně vzhledem k tomu, že Altar of Plagues s největší pravděpodobností již živě neuvidím, neváhal jsem jeden kus bílého ošacení s parádním potiskem zakoupit, ať má člověk něco na památku do parných letních dnů.
To už se ale dostávám k Altar of Plagues, kteří se objevili na pódiu a bez řečí se opřeli do strun. Úvodní“Mills” sice začínali na dvakrát, nicméně jakmile se rozjeli, nebyli k zastavení. Iniciace hnusu a zloby nastala již s ostrou “God Alone”, naprosté pohlcení proudem pocitů přišlo s velkolepým opusem “Neptune Is Dead”. Nápor šlo těžko opětovat jinak než náporem, přední řady narvané Sedmičky se proměnily v těla zmítající se v křečích a změť poletujících vlasů. Škoda, že atmosféru v nejvíce vypjatých momentech nepodpořil enormně silný stroboskop, který si přitáhli třeba Dragged into Sunlight, protože sem by padl jako prdel na hrnec.
Nijak nevadilo, že basa byla samplovaná, na síle to nijak neubralo a Altar of Plagues si bohatě vystačili ve třech. Starší, atmosférickou tvorbu dokázali umně propojit s novější, industriálně laděnou prostřednictvím jednotícího zvuku. Společným jmenovatelem byla hutnost a síla, negativní emoce stékající do publika v mohutných proudech. K mojí spokojenosti zazněla vedle výše zmíněných i “Twelfe Was a Ruin” a “Feather and Bone”. Uznávám, nebýt zmiňovaného technického výpadku, bylo by to ještě hutnější, na druhou stranu jsem se nacházel v tak extatickém stavu, že když spustili závěrečnou (a asi mojí nejmilejší) “Scald Scar of Water”, veškeré rozčarování bylo rozprášeno, anihilováno a nahrazeno pocity radosti (docela paradoxní, hovořit o radosti ve spojení s hudbou Altar of Plagues, což?), že na onu skladbu přece jen došlo.
Zaručeně bych se však obešel bez kotle, který se odehrával kdesi za mými zády a který z velké části zapříčinil, že jsem ne příliš vybíravým způsobem potloukl fotografa, jenž se usídlil na kraji pódia přímo přede mnou. Všechna čest, že moje paření dokázal ustát a nedal se odradit, čímž bych se mu chtěl omluvit – skutečně nešlo o záměr. Nic to však nemění na tom, že jedna z posledních teček za hudební dráhou irského tělesa byla vskutku velkolepá a excelentní. Rozloučení, jaké si kapela formátu Altar of Plagues bezesporu zaslouží, jakkoliv v něm byla cítit mírná pachuť hořkosti, že už po brilantním posledním počinu již žádný další nebude. Kdo nebyl, může jen litovat.
