Pár dnů nazpět jsem se podíval na zub aktuální placce z dílny irských post-rockérů God Is an Astronaut, „Helios | Erebus“. Ve čtvrtek 22. října pak přišel čas zjistit, jak zbrusu nové písně obstojí naživo. Vystoupení v rámci loňského Brutal Assaultu řadím mezi top zážitky festivalu a jeden z nejlepších post-rockových koncertů, které jsem zažil, takže jsem popravdě ani nedoufal, že by Irové mohli překonat sami sebe.
Původně jsem očekával, že „Astronautům“ bude předskakovat některá z místních žánrovek (a že by se jich našlo víc než dost), ostatně i název události na FB a informace zveřejněné klubem tomu napovídaly. Jenže do poslední chvíle nebylo o dalších vystupujících nic známo a pořadatelé v podstatě až za pět dvanáct oznámili, že kapela vystoupí sama a začátek bude o hodinu později, což mohlo některé platící, podle mého názoru docela oprávněně, nakrknout – ostatně, já se taky těšil na trochu delší akci. Čtveřice tak přesně v devět nastoupila před nerozehřáté publikum, nicméně to, jak se záhy ukázalo, pro ni nebyl kdovíjaký problém.
Průzkum vesmírných dálek začal spíše střídmě, proud tónů se nikam zvlášť nehnal a melodie zlehka pročesávaly zaplněný klub. God Is an Astronaut si postupně připravovali publikum mírnějšími skladbami jako „Echoes“ nebo „Vetus Memoria“, což se jim povedlo na výbornou. Odhadem tři stovky lidí se chytaly od samého začátku a civilní, přátelská atmosféra začínala nabírat na obrátkách. Po čtyřech skladbách si dali kratší pauzu s drobnou klávesovou vložkou od Jamieho, jenže pak nastala změna v podobě „Worlds in Collision“ a nebe explodovalo. Polovina diskokoule umístěná uprostřed stage pod světly projektovala na její stěny mezihvězdný prostor, jehož časový rozměr během písní přestal existovat. Pokud první skladby plnily roli červených trpaslíků, s titulkou novinky „Helios Erebus“ došla řada na i na rudé obry a další vesmírné giganty, kteří do publika přelili svoje nezměrné dávky energie.
God Is an Astronaut provedli Futurum většinou své diskografie; i když osmá, poslední řadovka se dostala ke slovu celkem pochopitelně nejvíc, ani starší desky nijak nestrádaly. Do dvanácti písní se tak vešly ještě kusy jako „The Last March“, „Centralia“, „Forever Lost“ nebo závěrečná „Agneya“. Když už to vypadalo, že se kapela sebere a zmizí do hlubin backstage, Jamie s Torstenem se pustili do dialogu s publikem, který by se dal přeložit zhruba touto otázkou: „Máme teď zalézt do backstage a nechat se čtvrthodiny vytleskávat jako kokoti z Nickelback, nebo se na to prostě vysereme a uděláme to jako post-rockeři?“ Odpověď byla docela jednoznačná, takže se oba dva jen naoko otočili zády, teatrálně skočili zpět, aby na závěr přidali „Suicide by Star“ a „Route 666“. Ostatně, tahle vypečená dvojice provázela příjemně civilním vystupováním a decentními vtípky celý večer, takže kontakt s publikem stejně jako při mém posledním setkání nijak netrpěl a bylo vidět, že si ho obě strany užívají.
Je možná trochu škoda, že reakce publika nebyla tak bouřlivá jako třeba právě na Brutal Assaultu. Nevím, jestli to bylo místem nebo absencí předkapely, ale zkrátka to nebyl zdaleka takový nářez. Praha byla klidnější, komornější, v jistém ohledu individuální, až téměř intimní. Žádné skákání členů kapely do publika, ani žádné brutální paření, nanejvýš decentní házení řepou. Na druhou stranu, God Is an Astronaut se revanšovali víc než jeden a půl hodinovým setem a skvělou atmosférou, takže díky za ryby a příště se (pravděpodobně) uvidíme zas, protože jak se ukázalo, Irové si svoji koncertní úroveň drží.
Jakkoliv folk metal vnímám jako žánr, který je prázdný a vyčerpaný (čti: přecpaný trestuhodně nezajímavými kapelami), i v něm se najde několik výjimek, které si stále drží moji pozornost. V jejich případě naštěstí neplatí staré známé přísloví „jednooký mezi slepými králem“, neb jde o celky, které svoji tvorbu drží kvalitativně na výši a mnohdy je poznáte pro jejich těžko zaměnitelný rukopis i zvuk již po pár taktech. Přesně to platí i o Cruachan, kteří po kdoví kolika letech opět zavítali v Čechách do klubu, a vzhledem k tomu, že mě loni na Brutal Assaultu přesvědčili o své stávající formě, nešlo takovou příležitost vynechat.
Spolu s Cruachan zahráli domácí Hakka Muggies, které jsem bohužel vzhledem k pracovní době nestihl (což z mé strany není kdovíjaká škoda, jelikož pražské folk / punkové chasníky vídám docela pravidelně), a švédští Ereb Altor. Ti pro mě představovali čistý štít, neboť ačkoliv jsem o nich již slyšel, s jejich hudbou jsem neměl doposud tu čest. A i přesto, že zvuk nebyl v Exit-Usu zdaleka ideální (upřímně, zažil jsem jediný koncert, kdy byl), vikingové mě dostali.
Na poměry žánru jsou Ereb Altor relativně mladá smečka, pročež mě překvapili poctivým oldschoolovým zvukem, který jako by byl drobnou poklonou směrem k legendárním Bathory. Výborně zkomponované skladby umně kombinovaly tvrdost černého kovu i výpravnost dávných dob, aniž by se z celku vytrácel onen cit pro tradice, kterého si na žánrově spřízněných kapelách vždy cením. Nejvíc mě bavily spíš pomalejší kusy postavené na rozmáchlých, mrazivých riffech v čele s klipovkou „Midsommearblot“, ale obecně jsem si jejich set užil od začátku do konce. Jedním slovem perfektní.
Relativně čitelný zvuk se naštěstí držel i irské legendy. Cruachan se k mé smůle nejspíš definitivně rozhodli k absenci ženského vokálu, což zazdilo většinu staršího repertoáru a otevřelo dveře hlavně nové tvorbě reprezentované alby „Blood on the Blood Robe“ a „Blood for the Blood God“. Charakteristický rukopis plný skočných písní v posledních letech citelně přitvrdil, což se projevilo především nezřízeným pařením, které dominovalo klasickým irským tanečkům (mnohdy notně podnapilého) publika. K němu taky směřuje asi jediná výtka, protože jakkoliv proti paření nic nemám, provozovat stagediving v kotli o dvaceti lidech je prostě oser – tím spíš, že to někteří rozjazření pařani zkoušeli asi tak pětkrát a Keith se už občas tvářil docela naštvaně, když někteří jedinci hrozili bujarým zevlem na pódiu.
Setlist Cruachan:
01. The Sea Queen of Connaught
02. Pagan Hate / Brian Boru
03. Born of War (The Rise of Brian Boru)
04. To Invoke the Horned God
05. Prophecy
06. Gae Bolga
07. Pagan
08. Marching Song of Feach MacHugh
09. Thy Kingdom Gone
10. Ride On
11. Blood for the Blood God
12. The Morrigan’s Call / I’m Warrior
– – – – –
13. Some Say the Devil Is Dead
Ze strany Cruachan ale bylo vše perfektní a jsem rád, že i když se kapela chce očividně zaměřit především na současnost a nebýt jen nostalgickým omíláním starých písní, zazněly vedle nového materiálu i klasiky jako „To Invoke the Horned God“, „Pagan Hate“, legendární balada „Ride On“ nebo vražedný tradicionál „Some Say the Devil Is Dead“, kterým se v přídavku rozloučili. Dlužno podotknout, že i nové písně zněly skvěle a bavily mě stejně jako stará tvorba, byť si je doma i přes jejich nesporné kvality nepřipomínám nijak zvlášť často.
I když mi bylo celý den opravdu blbě a na koncert jsem šel s tím, že se v kotli moc angažovat nebudu, stejně se Cruachan povedlo mě několikrát dotáhnout mezi křepčící publikum. Toho by si legenda takového jména zasloužila několikrát víc, protože jestli Exit-Us navštívilo 80 platících, bylo to hodně. Nicméně jak trefně poznamenal Keith, „not bad for Tuesday“, takže kapela to zřejmě brala docela s nadhledem. Cruachan se navíc povedlo po všech stránkách překonat loňské vystoupení na Brutal Assaultu, takže můžu být nanejvýš spokojen. Snad se další klubové zastávky dočkáme za kratší dobu, neboť tohle (jak Cruachan, tak Ereb Altor) opravdu stálo za to.
Irská post-rocková formace God Is an Astronaut si udělala jméno nejen díky chytlavému, poměrně přístupnému post-rocku nasáklém lehkou elektronikou, ale taky díky neúnavné práci, kterou její členové své hudební kariéře věnují. Neutuchající studiová činnost přináší album víceméně co dva roky a nejinak je tomu i tentokrát – poslední „Origins“ vyšlo takřka přesně dva roky nazpět. Mnohem zajímavější je ovšem otázka, jestli i novinka nazvaná „Helios | Erebus“ dostojí kvalitám svých předchůdců.
Na úvod netřeba nijak zastírat, že kdo dlouhodobě sleduje počínání „Astronautů“, překvapen nebude a ostatně ani nemůže být. Zvuk ani výrazivo se z krátkodobého ani dlouhodobého hlediska nijak razantně nemění a irská čtveřice zůstává věrná svému rukopisu. Ostatně, osobně mám už nějakou dobu dojem, že kapela vydává nové desky spíš, aby mohla vyrazit na další šňůru a ukázala se svým fanouškům tam, kde působí nejsilněji – na koncertních pódiích. Byť na rozdíl od kapel, kde mi podobné počínání nanejvýš smrdí kalkulem, God Is an Astronaut jsou schopni vydávat desky, které mají nápad a dlouhodobě zabaví.
Mohlo by se zdát, že to bezezbytku platí i pro „Helios | Erebus“, ale není tomu tak docela. Deska je kompozičně přece jen trochu někde jinde – „Origins“ stavělo především na více kratších celcích, novinka ale nabízí méně delších počinů pospojovaných atmosférickými předěly a ambientními vložkami včleněných přímo do skladeb. Některé z nich („Finem solis“ a „Obscura somnia“ rámující titulní skladbu alba) jsou doslova jen a pouze ambientními mezihrami o délce kolem pěti minut. V podobném rozmezí se pohybuje i zbylých šest kousků, což délku alba srazilo na příjemnou tři čtvrtě hodinu, avšak jejich délka tentokrát neklesá pod čtyyři minuty a horní hranice má nakročeno k desetiminutovému opusu. Větší prostor znamená především důraz na minimalistickou strukturu a její postupný rozvoj, což ústí v rozmáchlejší kompozice. Gradace motivů funguje skvěle, subjektivně na mě působí daleko víc než živější předchůdce. God Is an Astronaut stále umí být tvrdí, ale používají tvrdosti tam, kde je jí zapotřebí, postupně se rozvíjející melodické vyhrávky dostávají více prostoru. Nejvíc na mě v tomhle ohledu působí právě nejdelší skladby alba, „Helios Erebus“ a předposlední „Centralia“.
Zároveň je zřetelný vývoj v rámci samotného alba, kdy ty nejrychlejší a nejhutnější skladby jsou zařazeny na začátku a s postupem času zvolňují směrem k poklidné, unášející hlubině vesmíru. Jsem proto zvědavý, jak budou nové, i na poměry God Is an Astronaut klidné kusy, fungovat živě – hlavně proto, že tahle kapela vždycky umí na pódiu překvapit a rvát páteře z těl tam, kde by to člověk nikdy nečekal. Jediná výraznější výtka se vlastně táhne celou diskografií — po několika důkladných posleších mám pocit, že začínám jen klouzat po hladině, vše je mi důvěrně známé a každý další poslech je vlastně jen ujištěním, že je vše na svém místě a nic se nezměnilo. Ne, že by to bylo vyloženě špatně nebo mi to vadilo tak, že bych se přes to nedokázal přenést, jen moje nenasytná zvědavost lačnící po stále dalším objevování si vždy posteskne, že toho nebylo trochu víc. Není však třeba se touhle vlastností nějak zásadně trápit, silné stránky God Is an Astronaut leží jinde, a dokud mě dokáží zabavit, nijak zvlášť to řešit nehodlám.
Datum: 30.4.2015 Místo: Praha, Basement Účinkující: Lisa Cuthbert, Saigon Blue Rain
Vždycky mě mrzí, když se na jeden den sejde víc potenciálně zajímavých akcí, tudíž si člověk musí vybrat a nějakou z nich prostě vypustit, jelikož být na více místech najednou nezvládne dokonce ani takový bourák jako já. Přesně tahle situace nastala také 30. dubna, kdy jsem se musel rozhodnout mezi black metalem v podání francouzského tria Dunkelnacht, Einsicht a Je (plus český support) a jakousi zvláštní ambientně gotickou alternativou v podání irské zpěvačky Lisy Cuthbert. Což o to, ani jedna z těch akcí pro mě vlastně nebyla vyloženě zásadní, že bych si neodpustil, kdybych tam nebyl, ale na obě jsem měl zájem se jít podívat. Volbu jsem tedy nechal až na poslední možnou chvíli, na jakou muziku budu mít večer náladu.
Když jsem ten den v půl sedmé dorazil domů, nálada zavelela dát vale black metalu, takže jsem své kroky nasměroval do vinohradského Basementu, který je asi nejhezčím pražským klubem, v němž jsem doposud byl, a jeho útulné útroby jsou pro podobnou hudbu jako dělané. Je sice pravda, že tu zase mají dost hnusné pivo, a jak jsem ten večer zjistil, dokonce ani nealko tu není žádná hitparáda, ale to není nic, co by podle mě mělo koncert zkazit, protože na koncerty chodím kvůli muzice, ne kvůli chlastání. Přesto ten večer nebyl zrovna ideální… a určitě za to nemohly ani kapely, ani zvukař…
Jako první se představila francouzská čtveřice Saigon Blue Rain v čele s vizuálně sympatickou blondýnkou a v sestavě, jež kromě zmiňované zpěvačky čítala ještě dva kytaristy a baskytaristu. Bicí a další zvuky (především lehká elektronika) tedy byly pouštěné samplem, ale zrovna u podobně jemné hudby to vlastně ani nevadí, když to tam neřeže živý bubeník. Saigon Blue Rain totiž předváděli éterickou kombinaci coldwave a shoegazu, a kdyby někdo tvrdil, že v tom zaslechl i třeba nějaký ten darkwave nebo post-punk, asi jen těžko by mu za to kdokoliv trhal hlavu.
S lehkou a provzdušněnou hudební stránkou samozřejmě korespondovalo i chování samotné skupiny na pódiu, takže muzikanti strávili drtivou většinu vystoupení jen lehkým kýváním se do rytmu se zavřenýma očima. Jenže to úplně stačilo, jelikož i tak klubem prostupovala patřičně zasněná atmosféra, kterou jen podporoval podařený zvuk, v němž se mi líbila zejména nádherně zvonivá baskytara. Já jsem si tedy neměl na co stěžovat a upřímně jsem se bavil po celou dobu, co Saigon Blue Rain na pódiu hráli, bohužel se však během jejich vystoupení poprvé naplno ukázalo, v čem tkvěl onen problém večera – byl jsem v podstatě jediný. Basement byl skoro prázdný a většina těch lidí, co tam byla, dění na pódiu vlastně vůbec nesledovala.
Možná si řeknete, že to přeci jen byla předkapela a že tohle se prostě stává, že lidi přišli až na hlavní chod, nicméně stejný stav pokračoval i nadále, když svůj koncert zahájila Lisa Cuthbert se svou kapelou. A přitom i v tomto případě šlo o velice povedené vystoupení. Zejména samotná Lisa předváděla skvělý výkon jak s klávesami, tak (a to asi především) vokálně, protože její zpěv byl skoro fantastický. Podobně jako francouzští kolegové, i Irové dokázali vytvořit výtečnou atmosféru, která však v jejich případě byla vzhledem k samotné muzice o něco temnější a neutěšenější. Nic to ale nemění na tom, že mi to v živém podání přišlo ještě o notný kus záživnější než z alba, a ať se budeme bavit o tišších a jemnějších pasážích, které patřily jen klávesám a zpěvu, nebo o těch poměrně vzácných momentech, kdy se do toho celá kapela opřela a hudba se vydala až někam do hájemství rocku, všude to bylo super.
Tomu, co se dělo na pódiu, tedy nelze vytýkat takřka nic, opětovně vyrovnaný zvuk nevyjímaje (a to jsem se docela bál, jestli živé bicí zbytek trochu nezabijí, protože jsem byl přítomen i zvukovce, kde to znělo o poznání hůře), když tedy pominu jedinou věc, a sice že Lisa Cuthbert se skupinou hrála snad kratší dobu než Saigon Blue Rain. Nicméně, na jednu stranu se tomu zas tolik nedivím vzhledem k tomu, jak to v klubu vypadalo…
Pod pódiem jsem totiž stál jenom já, střídavě jeden až dva členové Saigon Blue Rain a několik málo jedinců sledovalo počínání kapely od baru. Když to číslo hodně nadsadím, tak pozornost vystoupení Lisy Cuthbert věnovalo tak deset lidí včetně předkapely a pořadatele. Platících však bylo přibližně 30. Co dělal ten zbytek? Samotnému mi to hlava nebere, ale seděli u stolků a věnovali se pivu, mobilům, povídali si mezi sebou, mnozí z nich dokonce na férovku zády k pódiu. Skupiny měli úplně na salámu a i v těch nejtišších ambientních pasážích se neváhali nahlas smát. Na koncerty chodím myslím už poměrně dlouho a viděl jsem toho hodně, ale takovéhle absolutní pohrdání (jinak se tomu říkat prostě nedá) jsem ještě nikdy v životě nežral a popravdě doufám, že už to ani podruhé neuvidím. Možná bych to pochopil, kdyby ty kapely stály za hovno a byla to nuda, ale ty koncerty byly vážně skvělé a někteří ti lidi se na to pódium pomalu ani nepodívali. Občas se někdo otočil, cvaknul si to na mobil (samozřejmě s bleskem, který ozářil celý klub), asi aby si to mohl dát na Facebook nebo Instagram, ale tím interakce končila. Nic proti tomu, když vás to nezajímá, ale pokud si chcete pokecat s kámošema, tak jděte do hospody, ne na koncert. Takováhle neúcta a nerespekt byly mnohem horší, než kdybyste v tom klubu vůbec nebyli, debilové.
Datum: 28.3.2015 Místo: Praha, 007 Účinkující: Altar of Plagues, Malthusian
První pohled (H.):
Jsou kapely, které vesele hrají o sto šest, ačkoliv je jejich tvorba (možná ještě diplomaticky řečeno) prostě debilní (čímž nenápadně zdravím kupříkladu švarné jinochy ze Sabaton!). A pak jsou skupiny, jejichž hudba je naopak excelentní, přesto jejich cesta skončí dříve, než by měla. Přesně do té druhé spadají bezesporu i Altar of Plagues. Tito Irové k sobě začali poutat pozornost již v začátcích své kariéry, protože hned na prvních ípkách a následném debutu “White Tomb” začali nabízet velmi zajímavou muziku. Hutný post-black metal, rozmáchlé, přesto však pocitově minimalistické hudební plochy a především úžasná atmosféra – tohle všechno a mnohem víc zdobilo Altar of Plagues už v jejich počátcích a na druhém albu “Mammal” (2011) to bylo dotaženo takřka k dokonalosti.
Když ovšem Altar of Plagues vydali v roce 2013 svou třetí desku “Teethed Glory and Injury”, jejich hudba se stočila jiným směrem – k většímu experimentu, industriálnímu nádechu a zvláštním ruchům. Co však zůstalo nezměněno, to byla hloubka atmosféry, jakou Irové dokázali vytvořit – jinými slovy, i s odlišným směřováním Altar of Plagues jasně ukázali, že v nich dřímají talentovaní skladatelé. Jenže to, co se zdálo jako začátek nového hudebního vývoje, jenž sliboval vysoce zajímavou budoucnost, se nakonec ukázalo být labutí písní Altar of Plagues. Necelé tři měsíce po vydání Irové ohlásili svou vlastní smrt, v říjnu odehráli poslední vystoupení a konec.
O to větší překvapení bylo, když Altar of Plagues na letošní rok ohlásili koncertní šňůru po Evropě. Snad jako zpětné rozloučení, které předtím neproběhlo, kdo ví, protože kapela se s důvody nijak zvlášť neobtěžovala – “No reunion. No explanation. Just music.” Inu, nakonec proč ne, když se ono “just music” mělo uskutečnit – a nakonec také uskutečnilo – mimo jiné i v Praze. Jsou koncerty, u nichž se neúčast nepromíjí a tohle byl jeden z nich.
Altar of Plagues si s sebou jako předkapelu vezli své krajany Malthusian, kteří byli asi pro většinou lidí velkou neznámou – není divu, když skupina do té doby vydala pouze jeden demosnímek a své první EP “Below the Hengiform” vypustí až těsně po konci turné. Malthusian nastoupili ve čtyřčlenné sestavě (z níž nejvíc pozornosti poutal jistě baskytarista s vpravdě epickým plnovousem) a s desetiminutovým zpožděním a spustili poměrně obhroublý a neučesaný black / death metal s občasnými téměř až doomovými závany. Jejich produkce byla správně dřevní a takříkajíc “pořádně metal” a z tohoto úhlu pohledu snažení kapely působilo rozhodně sympatickým dojmem. V živém podání to navíc mělo poměrně koule a i samotní muzikanti se evidentně dost snažili, byť nepředváděli žádnou šílenou show a vesměs si vystačili jen s mlácením palicí.
Na druhou stranu, ve skutečnosti Malthusian stále nepředváděli nic skutečně dechberoucího. Sice potěšilo střídání hned tří murmurů a v pomalejších momentech se Irům jisté charisma upřít nedalo, ale v těch rychlejších pasážích to vlastně nebylo nic jiného než vcelku obyčejný death metal, jaký je v plus/mínus obdobné kvalitě ke slyšení i v našich luzích a hájích. Samotný koncert byl v pohodě a poměrně jsem se bavil, ale na zadek jsem si z toho zase nesednul.
Netrvalo dlouho a před poměrně dost naplněnou Sedmičku se dostavili ti, kvůli nimž se naplnila. Altar of Plagues nastoupili ve tříčlenné sestavě zpěv+kytara, kytara, bicí, což znamená, že baskytara byla bohužel pouštěna jen ze záznamu. To sice byla trochu škoda, ale i tak dokázali Irové velmi přesvědčivě přenést uhrančivost svých alb do živé podoby. Začalo se v duchu posledního alba “Teethed Glory and Injury” se skladbami “Mills” a “God Alone”, nicméně postupně došlo i na starší monumenty. Ať už ale Altar of Plagues spustili novější avantgardnější věci nebo starší hypnotičtější tvorbu, v obou případech to fungovalo bravurně a hlavně se to mezi sebou vůbec nijak netřískalo. Samotní muzikanti “jen” hráli, nicméně to je vzhledem k jejich produkci zcela v pořádku – při hraní muziku prožívali a to bylo naprosto postačující. A vůbec nebyl problém se hned od začátku ponořit do hudby také – a to je přesně to, co od koncertu takové skupiny očekávám.
Mohlo by se tedy zdát, že šlo o skutečně excelentní vystoupení. Ono to tak vlastně i bylo, ale přesto měl celý koncert dvě poněkud nepříjemné nevýhody. Na prvním místě musím zmínit nepříliš povedený konec, protože před poslední skladbou začal mít James Kelly problémy s kytarou. Po chvíli marných pokusů s přepojováním kabelů Altar of Plagues ohlásili, že závěrečná věc již díky technickým problémům nezazní a že stejně už nemají čas na její odehrání (jelikož na Sedmičce se vzhledem k tomu, že je umístěna přímo pod jedním blokem strahovských kolejí, musí končit nejpozději v deset). To je sice trochu blbý konec, ale ještě bych jej pochopil (když prostě nefunguje, co se dá dělat) a přežil. Jenže jen co se lidé začali rozcházet, podařilo se kytaru rozhýbat a Altar of Plagues naprosto zničehonic začali zase hrát. To, že policejní desátou přetáhli o deset minut, mi vůbec nevadí, ale horší byl fakt, že během vynucené přestávky odeznělo ono ponoření v hudbě, vystoupení se rozkouskovalo (a to je u hudby jako tato mnohem větší problém, než by se mohlo zdát!) a poslední píseň tím pádem přinejmenším pro mě prostě vyzněla do ztracena.
Druhou věcí, která mi vadila, byli klasicky lidi. Ani ne proto, že jich bylo (na prostory Sedmičky) hodně, protože s tím jsem prostě počítal, spíš mi jde o to chování během koncertu. Jako nevím, ale kotel na Altar of Plagues? To jako fakt? Jděte do hajzlu, ty vole! Z reproduktorů se ozývá taková atmosféra a lidi na to skáčou, jak kdyby to tam hoblovali nějací pankáči. Tohle fakt nikdy nepochopím…
Z celkového hlediska byl večer poměrně vydařený a na akci určitě budu vzpomínat jako na povedenou, především díky vystoupení Altar of Plagues. Naprostá dokonalost a perfektní konstelace hvězd to však bohužel nebyla – především díky oněm dvěma výše zmiňovaným záležitostem. Tak jako tak jsem ale přece jenom rád, že jsem měl možnost Altar of Plagues (nejspíš naposled) vidět, o tom žádná.
Druhý pohled (Atreides):
Jak už padlo o pár odstavců výše, výlet na podle všeho poslední setkání s Altar of Plagues byl povinností a nejinak tomu bylo i pro mě. Tahle banda Irů mi učarovala již nějakou dobu zpátky a je pro mě dalším důkazem, že hudba z tohohle koutu světa má svoje jedinečné kouzlo, o jehož vyniknutí se postaral poněkud stísněný prostor strahovské Sedmičky.
Nicméně popořadě. Večer ve zdravě podroušené společnosti (nepodroušená část se jala rozdíl bez meškání dohnat) začal notně zvesela, což poněkud zatrhli další Irové, Malthusian. Čtveřice začala bez skrupulí sypat poctivý death/doom a na nic si nehrála, což publikum soudě dle reakcí dokázalo náležitě ocenit. I mě jejich nasazení docela bavilo a v pomalejších pasážích to byla hudba řádně hnilobná, odér rašelinišť i zatuchlých hrobek se od pódia táhnul na sto honů a nechybělo mnoho, aby šlo o solidní atmosférický zážitek… kdyby to bylo trochu hlubší a člověk se mohl víc ponořit. Jistá povrchnost vynikla, jak již výše zmínil H., hlavně v rychlejších kusech, které sice příjemně odsýpaly, ale prostě nenabídly nic zvlášť výjimečného. I tak ale nelze hodnotit mně neznámé Malthusian záporně, neboť mě jejich set skutečně bavil.
Přestávka nabídla pohled na vyskládaný merch, který ke zklamání některých přítomných nabízel pouze trička a nikoliv CD nebo vinyly, což plně chápu. Nicméně vzhledem k tomu, že Altar of Plagues s největší pravděpodobností již živě neuvidím, neváhal jsem jeden kus bílého ošacení s parádním potiskem zakoupit, ať má člověk něco na památku do parných letních dnů.
To už se ale dostávám k Altar of Plagues, kteří se objevili na pódiu a bez řečí se opřeli do strun. Úvodní“Mills” sice začínali na dvakrát, nicméně jakmile se rozjeli, nebyli k zastavení. Iniciace hnusu a zloby nastala již s ostrou “God Alone”, naprosté pohlcení proudem pocitů přišlo s velkolepým opusem “Neptune Is Dead”. Nápor šlo těžko opětovat jinak než náporem, přední řady narvané Sedmičky se proměnily v těla zmítající se v křečích a změť poletujících vlasů. Škoda, že atmosféru v nejvíce vypjatých momentech nepodpořil enormně silný stroboskop, který si přitáhli třeba Dragged into Sunlight, protože sem by padl jako prdel na hrnec.
Nijak nevadilo, že basa byla samplovaná, na síle to nijak neubralo a Altar of Plagues si bohatě vystačili ve třech. Starší, atmosférickou tvorbu dokázali umně propojit s novější, industriálně laděnou prostřednictvím jednotícího zvuku. Společným jmenovatelem byla hutnost a síla, negativní emoce stékající do publika v mohutných proudech. K mojí spokojenosti zazněla vedle výše zmíněných i “Twelfe Was a Ruin” a “Feather and Bone”. Uznávám, nebýt zmiňovaného technického výpadku, bylo by to ještě hutnější, na druhou stranu jsem se nacházel v tak extatickém stavu, že když spustili závěrečnou (a asi mojí nejmilejší) “Scald Scar of Water”, veškeré rozčarování bylo rozprášeno, anihilováno a nahrazeno pocity radosti (docela paradoxní, hovořit o radosti ve spojení s hudbou Altar of Plagues, což?), že na onu skladbu přece jen došlo.
Zaručeně bych se však obešel bez kotle, který se odehrával kdesi za mými zády a který z velké části zapříčinil, že jsem ne příliš vybíravým způsobem potloukl fotografa, jenž se usídlil na kraji pódia přímo přede mnou. Všechna čest, že moje paření dokázal ustát a nedal se odradit, čímž bych se mu chtěl omluvit – skutečně nešlo o záměr. Nic to však nemění na tom, že jedna z posledních teček za hudební dráhou irského tělesa byla vskutku velkolepá a excelentní. Rozloučení, jaké si kapela formátu Altar of Plagues bezesporu zaslouží, jakkoliv v něm byla cítit mírná pachuť hořkosti, že už po brilantním posledním počinu již žádný další nebude. Kdo nebyl, může jen litovat.
Země: Irsko Žánr: celtic folk / black metal Datum vydání: 5.12.2014 Label: Trollzorn Records
Tracklist:
01. Crom Cruach
02. Blood for the Blood God
03. The Arrival of the Fir Bolg
04. Beren and Luthien
05. The Marching Song of Fiach Mac Hugh
06. Prophecy
07. Gae Bolga
08. The Sea Queen of Connaught
09. Born for War (The Rise of Brian Boru)
10. Perversion, Corruption and Sanctity – Part 1
11. Perversion, Corruption and Sanctity – Part 2
Skoro bych se nebál říct, že irské píšťalkáře Cruachan netřeba nějak široce představovat. Mám nicméně dojem, že tyhle harcovníky, kteří folk metalovou káru táhnou prakticky od jeho počátků na přelomu osmdesátek a devadesátek minulého století, pořád nezná tolik lidí, kolik by oni sami zasloužili. I proto, že v té záplavě kolovrátkových kapel po letech pořád vynikají a zachovávají charakteristické ingredience. Ačkoliv se nevyvíjí kdovíjak závratným tempem, neustálá invence se jim prostě upřít nedá a dodnes tvoří věci, o kterých se může většině kolovrátkových fidlálistů leda vlhce zdát. Je tomu tak i v případě “Blood for the Blood God”? Na to by měly odpovědět následující řádky.
Popravdě jsem se zprvu trochu bál, protože když jsem poprvé slyšel název alba, okamžitě se mi vybavil svět Warhammeru a hordy vesmírných mariňáků. Nicméně mi nepřišlo, že by sci-fi mělo nějakou souvislost s folk metalem, takže došlo na druhou možnost, a to předchozí desku “Blood on the Black Robe”. V ten moment jsem si začal říkat, jestli to s tou krví v názvech desky kluci přece jen trochu nepřepískli a začal doufat, že tenhle krvavý fetiš začnou s dalším albem trochu krotit. Výraznější změna k lepšímu je na první pohled jen v artworku alba, která jako by tak trochu vypadla z portfolia nějaké oldschoolové deathovky. Nicméně ať už se deska jmenuje nebo vypadá jakkoliv, pořád se tu bavíme především o muzice.
Jeden by si mohl říct, že když se obě alba jmenují téměř stejně, tak to ani s tím hudebním posunem nebude kdovíjak horké. Nicméně odpověď na tuhle otázku není zdaleka jednoduchá. Obě desky sdílí onu nekompromisní přímočarost a hutnost, kterou si právě na “Blood on the Black Robe” kapela po pětileté pauze osvojila. Nicméně oproti tři roky starému počinu je tu několik zásadních změn. Při srovnání vás na první poslech praští zvuk. Ten je teď čistší, ostřejší, dává více důrazu na výšky, které předtím příliš nevynikaly – hlavně když se daly ke slovu bicí, na kterých byly některé skladby postavené. I přesto mi přijde, že by dynamika pořád mohla být lepší.
Nejvíc změn ale zaznamenaly kompozice, v nichž se Cruachan vrátili o krok zpět. Ekvivalent skladeb jako “The Column”, “Primeval Odium” nebo “An Bean Sidhe”, které posledně dost vyčuhovaly atypickou stavbou, na “Blood for the Blood God” není. Písně mají pro kapelu tradičnější ráz, který je možné najít na dřívějších albech jako “The Morrigan’s Call” nebo “Pagan”, nicméně zahalený do ostrých riffů a celkově drsnějšího, neučesaného vyznění. Syrovost dává dost vzpomenout na první demáče (které ovšem mají naprosto vyprasený garážový zvuk) a nejhrubější party jsou cítit thrash metalem. Připomínat, že kytarové riffy jsou protkány parádními melodemi a celek opět působí tak nějak samovolně, je v případě Cruachan nošení dříví do lesa. Avšak je třeba zmínit, že to je, stejně jako minule, méně folk a mnohem víc metal. Samozřejmě, že vedle divokých náklepů a kulometné dvojšlapky (“Beren and Luthien”) najdete skočnější písně (“The Marching Song of Fiach Mac Hugh”) i pár kusů balancujících někde na hraně obého (“Sea Queen of Connaught”), dominance kytar je ovšem nepřeslechnutelná. Nebojím se prohlásit, že “Blood for the Blood God” je nejtvrdší deskou v diskografii. Stejně tak nelze přeslechnout, že poprvé od alba “Folk-Lore” se do hry vrátily klávesy, čímž se také navrací ke starší tvrobě. Cruachan s nimi opět prozíravě šetří a používají je jen v místech, kam se skutečně hodí.
Mám ale dojem, že tentokrát to s tím vším metalem i délkou alba chlapi trochu přestřelili. Ono je toho metalového náklepu po nějakých 40, 45 minutách přesně tak akorát. Ne, že by si skladby byly podobné, vykrádání sebe sama nehrozí, jen mám dojem, že “Born to War (The Rise of Brian Boru)” nebo “The Arrival of the Fir Bolg” mohli trochu zkrátit a poslední dvě písně, které jsou si jediné vzájemně dost podobné, klidně vypustit docela. Alespoň mně už v rámci alba moc smyslu nedávají, tím spíš, že “Sea Queen of Connaught” by vzhledem ke svojí struktuře a gradaci posloužila jako závěr naprosto parádně. Taky mě trochu mrzí, že oproti předchozí, dost jednostranně zaměřené desce těch folkových skladeb není trochu více a kapela v nově stanovém trendu pokračuje možná až příliš důrazně. Ve vzduchu to občas přímo čpí nostalgií volající po větším prostoru pro folkovější písně. Na druhou stranu je z jistého úhlu pohledu odlišný přístup dobře. Pro mě osobně už Cruachan svoje nejlepší kusy nejspíš překonají – a musím uznat, že porážet je na jejich vlastní půdě je holý nesmysl, nehledě na to, že cesta, kterou se kapela vydala, rozhodně není špatná a nová poloha mi ve většině případů sedne. Jen je potřeba se oprostit od škatulky skočných lidovek a připustit si, že se Cruachan prostě hnuli o dům dál.
I přes pár výtek je ale “Blood for the Blood God” velmi dobrou deskou. Kapele se daří docela úspěšně dřívější přístup Cruachan ke skladbě s novou, agresivní tváří, kterou před čtyřmi lety nasadili. Nezbývá než prohlásit, že i po více než dvaceti letech existence dokážou nahrát desku, o které si většina kolovrátkových fidlálistů může leda tak nechat zdát. A to i navzdory utahanému a zbytečnému závěru, bez něhož bych mohl bez obav říct, že mě novinka baví naprosto suverénně od začátku do konce. Nicméně až tak slavné to tentokrát (na poměry Cruachan) zase není a minule jsem se bavil i přes horší zvuk přece jen o něco víc.
Země: Irsko Žánr: celtic folk / black / pagan metal Datum vydání: 25.11.2014 Label: Metal Blade Records
Tracklist:
01. Where Greater Man Have Fallen
02. Babel’s Tower
03. Come the Flood
04. The Seed of Tyrants
05. Ghost of the Charnel House
06. The Alchemist’s Head
07. Born to Night
08. Wield Lightning to Split the Sun
Loňský rok byl pro pagan metal docela krušný – kromě nové (a mimochodem výborné) desky skotského projektu Saor to je docela bída. Je proto vcelku logické, že za takových podmínek je novinka irských velikánů Primordial takřka vymodlená. Když ale pominu, že deska přišla na světlo světa v téměř ideálních podmínkách, mě samotného potěšilo, že kapela přišla s albem dřív než po nějakých čtyřech letech, jako tomu bylo v případě “Redemption at the Puritan’s Hand”. Jak jsem již naznačil v eintopfu, trochu ve mně hlodaly obavy z toho, že by se Primordial mohli zakonzervovat v jedné poloze, ustrnout a nehnout se dál – čemuž předchozí album trochu nasvědčovalo. Byť bylo rozdílné, posun oproti “To the Nameless Dead” nebyl zas tak výrazný. Pánové kolem charismatického Nemtheangy v podstatě jen maličko přitvrdili a přilili do kýble ještě trochu deprese. V případě “Where Greater Man Have Fallen” jsem se však nemohl mýlit víc.
Úvodní titulní píseň sice není kdovíjak převratná a na úvod alba může posluchači vnuknout, že by se mohlo stále jet ve velmi podobných kolejích jako posledně. Monumentální nástup, charakteristické riffy a srdcervoucí Nemtheangův vokál. Nicméně při pozornějším poslechu u ní lze vyčíst několik zásadních změn. Už jen zvuk je dost odlišný – oproti předchozím nahrávkám nepřeslechnete, že byl při produkci a post-produkci kladen mnohem větší důraz na baskytaru, která je krásně zřetelná a čitelná, což ve spojení s umem Póla MacAmlaigha dělá takřka divy. Zároveň se nazvučení kytar vrátilo takřka dialektickým vývojem k “The Gathering Wilderness”, nicméně nelze tu mluvit o sebevykrádání, protože výsledný dojem je pořád odlišný. Jako celek se zvuk díky tomu docela razantně proměnil a “Where Greater Man Have Fallen” tak zní napohled mnohem vážněji, drsněji… a depresivněji.
Zmar ze skladeb přímo čiší, během poslechu kondenzuje a po obřích kapkách vás pohlcuje, obmotává kolem prstu a stahuje ke dnu. Vedle zvuku je tu totiž několik dalších změn, které z novinky dělají snad nejdepresivnější desku diskografie, a to i v porovnání se zachmuřenými atmo-blackovými počiny jako “Spirit the Earth Aflame” a “Storm Before Calm”. Už u první skladby je cítit, že blackové riffy se k nim tak trochu navrací, čerpají z nich a dávají jim novou, ještě žalostnější tvář. Jenže vedle značně specifického black metalu, na který mají Primordial patent, tu je cítit další vliv, který pánové opět zpracovávají po zcela svém – doom. Už druhá skladba “Babel’s Tower” je parádním “blendem” obou těchto žánrů, které v podání Primordial tvoří organický celek. Sólo v závěru skladby sice není kdovíjak složité a progresivní, zato na své místo dokonale sedne a efektně “Babel’s Tower” zakončuje.
Většina alba se nese ve středním tempu a v různých podobách zpracovává výše nastíněné. Čtyřka “The Seed of Tyrants” je jedinou vypalovačkou na albu, je ovšem mnohem silnější a divočejší a lépe vygradovaná než rychlé skladby z předešlé desky. Mnohem více dává vzpomenout třeba na “Traitors Gate” z “To the Nameless Dead” nebo ještě starší skladby. Naproti tomu následující “Ghost of the Charnel House” je nejslabším článkem alba. Pravda, splňuje standard, o tom žádná, ale jako jediná by se klidně mohla zařadit do tracklistu “Redemption at the Puritan’s Hand”, aniž byste si toho všimli. Trochu škoda. Ovšem zmínit se musím především o závěru alba, který je docela jinde – “The Alchemist’s Head” je asi nejdoomovější skladbou na desce, funguje ale náramně. Pro Primordial atypická rytmika i struktura skladby, skvělá gradace – paráda. Předposlední “Born to Night” je spíše klidem před bouří a než se rozjede, docela to trvá, o nic horší než zbytek písní rozhodně není, byť je o něco tradičnější. Závěr alba je ovšem opět depresivně monumentální. Lépe totiž “Wield Ligthning to Split the Sun” snad ani vystihnout nejde – nese se přesně v duchu alba a podobně jako předchozí závěrečné skladby je opět přesně tou hořkou tečkou, kterou se Primordial s posluchačem loučí snad pokaždé.
Nezbývá než se zmínit o dvou složkách, které jsou pro zádumčivé Iry takřka esenciální – zpěv a texty. Averill kromě čistého zpěvu střídá několik poloh řevu a zejména nasraný, žalem nasáklý growl v “Alchemist’s Head” z hlavy jen tak nevyženete. I v tomhle ohledu se Primordial posunuli o trochu dál, protože rozmanitost vokálů je vážně parádní a jednotlivým skladbám ještě o něco přidává. Texty je, jako už tradičně, radost poslouchat, Nemtheanga prostě psát umí a literární vyzrálost je opět znát. Stejně jako minule i tentokrát více využívá biblických témat, ovšem v o něco větší míře (“Come the Flood”, “Babel’s Tower”). Naproti tomu jsou však texty laděny spíše v rovině osobní, intimní a do jisté míry abstraktní, než že by byly přímo nacionalistické, s pokusem vystihnout ne příliš šťastný osud Irů. Jediná vyloženě nacionálně laděná je titulní “Where Greater Man Have Fallen”, ale i ta je pojata více abstraktně. Že všechny texty zůstávají pochmurné a skličující a jen dodávají na hutné atmosféře, to snad ani netřeba dodávat.
Jak vidno, některé věci zůstaly naštěstí stejné a veškeré změny jsou ve všech ohledech ku prospěchu. Ne k lepšímu, mnohem lepší by bylo říct k jinému. Já osobně jsem nanejvýš spokojen, protože i když předešlá “Redemption at the Puritan’s Hand” byla velmi dobrá deska, zpětně musím uznat, že v některých ohledech na sedm let starý opus “To the Nameless Dead” ztrácí. Ne však “Where Greater Man Have Fallen”. Primordial se vydali trochu odlišnou cestou a výsledek bych mohl popisovat superlativy ještě hodně dlouho. Novinka se povedla – je kompaktní, vyvážená a prakticky bez slabšího místa. Hodinová stopáž není nijak nadsazená, protože tam, kde se u většiny žánrovek začínáte rýpat v nose, Primordial teprve chystají to nejlepší. Nebýt slabší “Ghost of the Charnel House”, sahám po známce nejvyšší.
Země: Irsko Žánr: rock Datum vydání: 9.9.2014 Label: Island Records / Interscope
Tracklist:
01. The Miracle (of Joey Ramone)
02. Every Breaking Wave
03. California (There Is No End to Love)
04. Song for Someone
05. Iris (Hold Me Close)
06. Volcano
07. Raised by Wolves
08. Cedarwood Road
09. Sleep Like a Baby Tonight
10. This Is Where You Can Reach Me Now
11. The Troubles
Způsobů, jakým lze v mainstreamových hudebních kruzích (bez ohledu na žánr) vydat nové album, je mnoho, nicméně pokud se budeme bavit pouze o takových těch extrémech, tak nám vychází dva až tři základní. Najdou se tací, kteří na album pravidelně upozorňují ještě před tím, než vůbec ví, jak se bude jmenovat, kdy mě vždycky napadnou Nightwish se svými bombastickými kampaněmi. Někdo to zase pojme originálně a na album připravuje fanoušky prostřednictvím “nechtěně” zapomenutých flash disků s novou hudbou v šatnách po koncertech, jako to dělali Nine Inch Nails s “Year Zero”. No, a takovým extrémem na druhou stranu je vydání alba bez jakéhokoli proma a reklamní kampaně takřka ze dne na den, aniž by o tom široká veřejnost vůbec něco tušila. V minulosti už něco podobného udělali Radiohead, v nedávné době pak Beyoncé a nyní rockoví velikáni U2 se svou novou řadovkou “Songs of Innocence”.
Když 13. října Tim Cook z pozice ředitele Applu uváděl na trh nový iPhone, bylo celkem šokem, že v souvislosti s novými produkty nabídl zdarma taky nové album U2, o jehož přípravách se sice vědělo, nicméně datum vydání ani singly k dispozici nebyly. Jen pro pořádek dodám, že se nejedná o první spolupráci těchto dvou “institucí”, když už před lety se “Vertigo” z “How to Dismantle an Atomic Bomb” stala reklamní znělkou iPodu a U2 se dočkali speciální verze tohoto hudebního přehrávače s nahranou diskografií uvnitř. Svým způsobem nelze U2 zazlívat, že se dali opět dohromady s tímto technologickým gigantem, protože ať už si o Applu jako takovém myslíte, co chcete, tak takřka přes noc se “Songs of Innocence” dostalo zdarma k dispozici pěti stům miliónům uživatelů iTunes (jasně, včetně těch, kteří o U2 nemají zájem) a během prvního týdne si k němu cestu našlo údajně 33 milionů uživatelů, což je velmi slušné číslo. O tom, že za tuto kampaň museli irští rockeři zinkasovat tučnou částku, ani nemluvím. Jako by chtěli Bono a The Edge říct, že než aby si jejich fanoušci album stáhli zadarmo na torrentech, tak ať tak učiní přes iTunes, kde za to alespoň dostali zaplaceno. Ale oukej, o způsob vydání nejde, to je jen takový pokus o zajímavý úvod. Hlavní je, jací U2 na svém novém albu jsou.
Nechoďme kolem horké kaše… nástupce rozporuplně přijatého “No Line on the Horizon” je překvapivě nepřekvapivý. Experimentálněji laděný předchůdce se nesetkal s patřičným nadšením a úspěchem, takže se U2 vrací k tomu, co umí nejlépe. Stadiónově písně s velkými refrény, troškou teskné atmosféry a hlavně spousta melodií, takže není pochyb, že v živém provedení na nadcházejícím turné, které naváže na mega-úspěšné U2 360°, se budou vyjímat mezi léty prověřenými hity a budou se roznášet široko daleko. Ono, co si budeme nalhávat, nic jiného už dnes od U2 ani čekat nelze. Doba, kdy posunovali hranice, je dávno pryč, a protože je Bono a jeho parta už několik let skladatelsky za zenitem, tak je lepší se držet svého kopyta, na němž to lze poznat míň, než se pouštět do neprobádaných území a narazit si držku, jako se to “povedlo” před pěti lety.
Hodilo by se říct, že album je tak opatrné, až působí doslova zpátečnicky. Klasický zvuk, jemuž vládne Edgeova zvonivá kytara ve slokách i refrénech, se jen občas odváže k lehčí kytarové bouři, což mi na posledních albech schází a další vypalovačka ve stylu “Vertigo” chybí, ale jen díky absenci podobného válu se nedá “Songs of Innocence” označit za desku vyloženě nudnou. Bono je Bono a jeho charakteristický vokál v kombinaci s Edgeovými doprovodnými vokály je stále největší ozdobou hudby U2, zatímco nenápadná dvojice v pozadí ve složení Adam Clayton a Larry Mullen odvádí standardně dobrou práci, ačkoli stojí ve stínu svých dvou kolegů. Snad jediným songem, kde získávají trošku navrch (pokud se to tak dá říct), je rytmicky výrazná “Volcano” s post-rockovým nádechem a drnčivou basou ve slokách. Jinak je album U2 přesně takové, jaké si skalní fanoušci musí přát. Obsahuje několik hitů, několik balad a v každé vteřině jasné, jakého interpreta posloucháte.
Mně osobně se více zalíbila první polovina nahrávky, která možná není tak hudebně rozmanitá jako ta druhá, kde se toho z uměleckého hlediska děje asi o trochu víc, ale dá se to vysvětlit přístupem a očekáváními. Já měl na U2 vždy nejradši jejich klasické a líbivé songy, kdežto experimenty šly tak nějak mimo mě, takže zejména proto vždycky uslyším víc na “Every Breaking Wave” než na “This Is Where You Can Reach Me Now”, v níž se spojuje klasický zvuk U2 s elektronickým rytmem. Neříkám, že ta skladba je špatná, protože spojení je to jistě zajímavé, ale hitovka “Every Breaking Wave” s krásně zvonivou kytarou je jiná káva a má všechny předpoklady k tomu, aby se stala takovou tou poznávací písní, při jejímž poslechu si řeknete, že to jsou U2 z roku 2014. Nicméně, ani ten zbytek úplně marný, takže si pojďme dát krátkou okružní jízdu po třináctém albu této čtveřice.
Úvod “Songs of Innocence” obstarává stadiónová “The Miracle (of Joey Ramone)”, v níž se Bono textově vypovídá o momentu, kdy poprvé slyšel The Ramones. Kdo ví, jak by se Joey Ramone na takovouhle poctu tvářil, ale skladba je to zatraceně silná. Už od úvodního sborového halekání je jasné, že tahle píseň si svou cestu na koncertní setlist určitě najde. The Edge tahá z rukávu drsnější (v porovnání s nevinným zbytkem “Písní nevinnosti”) kytarový riff, jenž neustoupí ani Bonově zvučnému hlasu v refrénu. “Califonia (There Is No End to Love)” je dalším přímočarým hitem, který oproti lehce posmutnělé “Every Breaking Wave” přináší o poznání pozitivnější atmosféru. Sice si u ní najdu podobnost s nějakými skladbami z alb minulých, ale upřímně říkám, že mi to není na obtíž. Takhle zpěvná píseň je asi nejzářivější ukázkou toho, že i když už dnes U2 na své klasické počiny ani zdaleka nestačí, tak stále dokáží napsat šikovně vystavěný kousek, který může zaujmout davy. Posledními opravdu povedenými skladbami jsou pak slušně vygradovaná “Raised by Wolves”, “Iris (Hold Me Close)”, v níž The Edge rozpoutá emoční kytarovou hru na 80. léta ve stylu “The Joshua Tree”, a již zmíněná “Volcano” s pevnou rytmikou.
Písně, které jsem doposud nezmínil, mě z nějakého důvodu nebaví. “Song for Someone”, “The Troubles” a “Sleep Like a Baby Tonight” jsou ve své podstatě “obyčejné” U2 balady, které tahle kapela umí, ale v tomto případě mi přijdou poměrně nezáživné, což platí zejména pro posledně jmenovanou. Přestože těmto skladbám nelze vytýkat nedostatek procítěnosti (Bono má na ty teskné melodie talent od Boha) a v případě závěrečné “The Troubles” i nápaditosti, o čemž svědčí použití ženských doprovodných vokálů, tak díky nim mi závěr “Songs of Innocence” přišel slabší než povedený úvod. Jasně, je to o preferencích toho, co se komu na hudbě U2 líbí, takže proto výčet oblíbených a naopak neoblíbených skladeb berte s rezervou jako povídání posluchače, který dává přednost rádiově vlezlým hitům s prvoplánovými refrény.
Přestože jsem slabší polovinu stopáže “Songs of Innocence” označil za slabší, tak nevidím důvod, proč bych si album nemohl pustit i někdy v budoucnu. Ačkoli v druhé polovině ta míra zábavnosti nového materiálu klesá, tak je novinka U2 o poznání lepší vizitkou než poslední “No Line on the Horizon”. Bavit se tady o porovnání s klasickými počiny je zbytečné, protože i když chovám k Bonovi a jeho třem parťákům obrovskou úctu za to, co ve své kariéře dokázali a kam se dostali, tak je vidět, že už nemají na to, aby dokázali utáhnout celou desku do vítězného konce. Tentokrát si té výplně nachystali menší množství, ale budeme-li se bavit o tomto tisíciletí, tak si pořád radši pustím “All That You Can’t Leave Behind” a “How to Dismantle an Atomic Bomb”, čímž nechci kvalitu novinku jakožto osobní výpovědi legendární kapely nějak snižovat, jen si myslím, že U2 i nedávno ukázali, že mají na víc. Na poměry kapely mi z novinky vychází jen lehký nadprůměr.
Po delší době mi ve složkách promo CD přistálo album i od jiné smečky než polské. Těch se za poslední dobu urojilo požehnaně a já se nestačil divit, kolik že těch kapel (mnohdy i hodně dlouho fungujících) se na území našich sousedů nachází. Tahle recenze se však pohybuje na trochu odlehlejším kousku země na západ od našich hranic. Svoji hudbu totiž posílají Abaddon Incarnate až Irska, konkrétně z Dublinu. Album “Pessimist” je jejich již pátým dlouhohrajícím počinem po dvaceti letech existence. Jeho vydání se protentokráte zhostil label Candlelight Records, který je obecně dobře známý. Vždyť pod jejich křídly vychází či vycházela zářivá jména na metalovém kolbišti. Za všechny zmíním pár spolků, ať už současných či bývalých. Jsou mezi nimi například 1349, Anaal Nathrakh, Blut Aus Nord či Emperor.
Co by mohlo čtenáře na začátek zaujmout, je fakt, že za bicími zde sedí Johnny King, což je vcelku obyčejné jméno. Tento člověk však nabušil poslední dvě řadovky značně stylově odlišných Irů Altar of Plagues. Na nahrávce se určitě nedočkáte táhlých temp a rozsáhlých hudebních ploch, ale pořádně našlapaného death/grindu od podlahy. Od svých prvních kroků ušla kapela ohromný kus cesty, textová stránka značně otočila kormidlem jinam, jsou introspektivní a o pocitech, které všichni dobře známe. Žádné chlívárny neočekávejte.
Skladby jsou na grindový chlív poměrně dlouhé, nicméně jsou natolik narvané energií a koulema, že vás s úvodní salvou “Pessimist” přirazí ke zdi a drtí nekompromisně až do konce. Nahrávalo se v The Hive v Dublinu, a skladby jsou natočeny živě, proto z alba leze taková energie a spontaneita, nasranost. Vracíme se tu někam k 80. letům a smečkám jako raní Napalm Death, Repulsion či Carcass. Přikrmili to však řádnou porcí crustové nasranosti, která v poslední době také válcuje extrémní hudební scénu. Není tudíž neobvyklé, že totální vyhlazovák je vzápětí vystřídaný svižným d-beat rytmem, který roztančí všechny hlavy pod pódiem. Nezapomíná se ani na klasický švédský chrastivý střih ve stylu legendárních Nasum. Ve studiu Mieszko Talarczyka kapela také v minulosti nahrávala.
Při zachování brutality a špíny celkového vyznění však je album zvukově velice kompaktní. Kytary trhají šlachy, ale i tak jim neschází čitelnost a nazvučení bicí je naprosto libové. Bubeníci si zde na výkonu Kinga pošmáknou. Kolekce třinácti skladeb se s posluchačem nepáře, zní to jako klišé, ale nevidím příliš důvod vyhazovat nějaké výraznější skladby. Album pobaví jako celek, jen si sednout a nechat volný průchod svým frustracím, toto je totiž ideální soundtrack. Psychóza nahrávky je navíc dokrmena naprosto luxusním obalem. Když to vezmu kolem a kolem, tohle album prostě není typickým zástupcem death/grindové produkce současnosti. A já říkám – díky za to. Z nových chlívů jedna z nejzábavnějších věcí, co jsem za poslední dobu slyšel.
Svet Kant je kapela, která má naprosto geniální název. Netuším, jestli to byl záměr, ale když si jejich jméno přečtete, vyslovuje se to úplně stejně jako “zpocená píča”. Co se muziky týká, hovoří o sobě tato formace sídlící v Dublinu, že hraje experimentální (death) metal s vlivy klasické muziky, jazzu, flamenca a folklóru. Což o to, to by klidně mohlo být i zajímavé, formálně vlastně i je, ale to provedení je tak špatné, že byste radši čuchali sweat cunt, než poslouchali Svet Kant.
Dobrá, co je tedy špatně? Instrumentálně na tom naše “Zpocená píča” není zas tak strašně, poslouchat se to i dá a místy se dá hovořit i o tom, že by zde nějaký potenciál mohl být. Mimoto je na nahrávce cítit snaha opravdu znít nějak odlišně a dejme tomu progresivně, což je dozajista chvályhodná věc. O žádný zázrak se sice nejedná, ale řekněme, že Svet Kant relativně obstáli a minimálně průměrnou známku by si za instrumentální část debutového alba “Loneliness” odnesli.
Zpěv je však na tom mnohem hůře. Ten extrémní je většinou špatný, v těch nejsilnějších chvilkách jen podprůměrný, ale i ten je přímo geniální proti tomu, co Svet Kant předvádějí s čistým vokálem. Dámy a pánové, tohle je naprosté zvěrstvo a totálně nechápu, že to vůbec může někdo myslet seriózně a ještě za to chtít nějaké prachy. Zapomeňte na všechny recenze, kde jsem mluvil o falešném vokálu, tohle je úplně jiný level mimo veškerá měřítka. Čistý vokál je tak příšerný, že bych to zazpíval líp i já – a to já fakt zpívat neumím a už na hudební výchově jsem měl od soudružky učitelky povolenou výjimku, abych si dal během třídního zpěvu přestávku.
Tohle je prostě šílenost, která jinak +/- obstojnou instrumentální složku posílá absolutně do pekel. Do toho přidejte, že “Loneliness” trvá astronomických 73 minut, a máte před sebou album, jehož doposlouchání se (bez jakékoliv nadsázky) rovná výkonu tak heroickému, že by i gerojové ze slavných sovětských válečných filmů mohli jen tiše závidět. Ruce pryč, tohle se nedá poslouchat – tahle píča je fakt hodně zpocená.
