Archiv štítku: action sci-fi

Screamers: The Hunting (2009)

Screamers: The Hunting (2009)

Země: USA / Kanada
Rok vydání: 2009
Žánr: action sci-fi

Originální název: Screamers: The Hunting
Český název: Screamers: Hon na člověka

Režie: Sheldon Wilson
Hrají: Gina Holden, Greg Bryk, Jana Pallaske

Hrací doba: 112 min

(Budou velké spoilery.)

Už v recenzi na první „Screamers“ jsem zmiňoval, že snímek ve své době docela propadl, finančně prodělal a kritika jej odepsala. Svoje fanoušky si získal až s odstupem času, nakonec se stal trochu kultovní záležitostí (jakkoliv si o zaslouženosti takového statusu myslím svoje, protože to zprasené finále, které pro mě zničilo celý biják, mě žere doteď) a docenění se nakonec dočkal. Snad i tohle vysvětluje, proč k natočení pokračování došlo až po takové době. Sequel s názvem „Screamers: The Hunting“ se totiž mezi lidi dostal až celých čtrnáct let po svém předchůdci…

První „Screamers“ mělo svoje kvality a kladné stránky, obzvlášť odmyslíme-li si závěrečných dvacet minut plných nelogických twistů, ale v jádru se pořád jednalo o poctivé sci-fi béčko, přestože mu předlohou byla povídka od Philipa K. Dick, jehož dílo asi máme všichni z hlediska filmových adaptací spojené spíš s áčkovou produkcí („Blade Runner“, „Minority Report“). Tím pádem nepřekvapí, že v typicky přepáleném béčkovém duchu pokračuje také „Screamers: The Hunting“. Pokud by od toho kdokoliv čekal cokoliv jiného než brakovou přestřelku z budoucnosti, neodnese si ze sledování nic jiného než zklamání. Dokonce i ty náznaky serióznějšího science fiction, s nimiž tu a tam první „Screamers“ pracovalo, docela vymizely.

Jedna věc mě ale trochu překvapila. „Screamers“ skončilo s docela otevřeným koncem, jenž si přímo říkal o dvojku. Velitel Joe Hendricksson odletěl z planety Sirius 6B v záchranném modulu a vydal se k Zemi, ale jak se ukázalo s posledním záběrem, na palubě s ním byl vřískoun (já vím, zní to hrozně, ale přijde mi trapné psát v českých větách o „screamerech“). Dvojka by tedy mohla nakrásně pokračovat invazí hnusáckých zabijáckých robotů na naši planetu. Ale to se nestalo.

Ve dvojce se dozvíme, že Hendricksson spáchal sebevraždu, když záchranný modul odpálil při průchodu do atmosféry (máte si domyslet, že to udělal, aby se vřískouni nedostali na Zem… ale kdybyste si to náhodou nedomysleli, tak jedna z postav posléze tuto teorii pro jistotu ještě nadnese). „Screamers: The Hunting“ se odehrává třináct let po této události. Podaří se zachytit SOS z planety Sirius 6B, načež je vyslán tým vojáků, aby se zde poohlédli po přeživších a eventuálně je přivezli nazpátek. A co armáda vraždících robotů? Tým má ve výbavě náramky, které by je měly ochránit, a navíc se stejně předpokládá, že všichni vřískouni přepnuli do módu nečinnosti.

Asi správně tušíte, že mise vůbec nepůjde hladce. Většina robotů sice skutečně nečinně spinká, ale našim vojáčkům se podaří je zase vzbudit (jeden z nich začne ze spícího vřískouna stahovat data, aby měl po návratu co zpeněžit). Na přeživší se sice podaří narazit, ale ti zrovna nemají náladu se nechat zachraňovat, a protože jeden z vojáků při pokusu o záchranu zařve (v hlavní roli pískání a železo vyskakující zpod země), zavelí velitel, že na všechny místní lidi se můžou akorát tak vysrat a jedou domů. Při návratu k lodi ale zjistí, že jejich zdroje energie mezitím vysáli vřískouni, takže hurá hledat nový zdroj. Dál už to vesměs nemá cenu rozebírat – pořád někdo někam jde respektive utíká před hromadou vražedného železa.

Screamers: The Hunting (2009)

Vzato kolem a kolem je „Screamers: The Hunting“ samozřejmě strašná hovadina, a to z vícera stránek. Děj snad ani nemusím zmiňovat, ten jsem snad dostatečně diskutoval výše. Stejně tak to platí i o postavách, které se mnohdy chovají jak strašní idioti, nebo o provedení. Moc nechápu, jak se něco takového mohlo povést, ale digitální triky vypadají snad ještě hůře než v původním, o čtrnáct let starším filmu. Jednoduše se jako vždy potvrzuje, že praktické triky jednoduše vždycky dopadají lépe a přesvědčivěji než ty digitální. Srovnejte třeba jízdu vřískounů pod zemí. Ve „Screamers“ vypadala uvěřitelně. Tady se valí digitální prach a vypadá to děsně.

Nemůžu ale „Screamers: The Hunting“ upřít, že jde o docela zábavnou hovadinu. Je to tupé jak motyka, ale ty vole, nenudil jsem, byla to dost sranda. Sice to vymetá všechna klišé akční scifíček, ale bavilo mě to. Musím taky pochválit, že se tu na poměry akčního filmu objevuje docela dobré gore. Useknuté hnáty byly už v jedničce, ale „Screamers: The Hunting“ jde v tomhle ohledu ještě dál. Ale tak to má být – když přece ze země skáčou nasraní roboti s hromadou čepelí, tak nějaký kečup kápnout prostě musí. Taky se mi líbily míchanice člověka a robota (vřískouni se pustili do upgradu), které – na rozdíl od digitálního bordelu v jiných záběrech – vypadaly fakt dobře. Osobně mám tyhle biomechanické hnusy ve filmech dost rád a tady si jich užijete dost, tudíž za mě cajk.

Screamers: The Hunting (2009)

Tím chci říct, že „Screamers: The Hunting“ určitě není odpad. Od podobného pokračování, natočeného navíc po takové době, člověk typicky čeká to nejhorší, ale tahle dvojka – i navzdory své nepopiratelné tuposti – úplnou ostudu nedělá a jakožto nenáročný brak funguje obstojně.

Myslím si nicméně, že samotní vřískouni jsou hodně zajímavý záporáci s velkým potenciálem, jejž ani jednička, ani dvojka dostatečně nenaplnily. Což je docela škoda. Nejen z tohohle důvodu bych si klidně nechal líbit i trojku (tím dalším je samozřejmě to, že mě to vlastně docela baví i takhle). Obzvlášť když i „Screamers: The Hunting“ po sobě nechalo dost otevřený konec, jenž si říká o to samé vyústění – invaze na Zemi. Teď jsem vám sice vykecal závěrečný zvrat, ale upřímně – kdo by ten twist netušil už čtyřicet minut dopředu jako já, tak si to vykecání snad i zaslouží, zvlášť když jde o to samé jako v jedničce: „nebudeš tomu věřit, ale celou dobu jsem byl robot“. I tady to sice trochu podkopává předešlé chování dané postavy, ale ani zdaleka mě to nenasralo jako u jedničky. Což pravděpodobně bude dáno i tím, že „Screamers: The Hunting“ je obecně mnohem větší škvár, tudíž je člověk tolerantnější k takovým kravinám.


Tenet (2020)

Tenet (2020)

Země: USA
Rok vydání: 2020
Žánr: action sci-fi

Originální název: Tenet
Český název: Tenet

Režie: Christopher Nolan
Hrají: John David Washington, Robert Pattinson, Elizabeth Debicki, Kenneth Branagh

Hrací doba: 150 min

Zdroj fotek: IMDb.com

(Budou spoilery.)

Když jsem se vydlabal na sepsání povídání o „Tenet“ v době, kdy byl snímek k vidění v kinech, tak už jsem to považoval za promarněnou šanci, neměl jsem v plánu se k němu vracet a chtěl jsem se k němu vyjádřit pouze krátce v rámci našeho ročního eintopfu, kam jej aktuálně plánuji umístit (sorry za spoiler žebříčku). Zjistil jsem ale, že bych se jen těžko vešel do předepsaného formátu pár vět, a tak jsem se nakonec přece jenom rozhodl věnovat „Tenet“ péči velkého článku, jakou si zaslouží.

Předně se pokusím vysvětlit, proč má být „Tenet“ jedním z nejlepších filmů roku 2020, přestože jej provází velké stigma nesplněných očekávání. Tahle volba je samozřejmě výrazně zatížena spoustou odkladů a zrušených premiér. Přesto jsem přesvědčen, že by „Tenet“ i v plné konkurenci aspiroval na nejlepší počin v mainstreamové produkci. Což ale není zas také těžké, protože ta typicky příliš inteligence ani invence nepobrala. V posledních letech ji navíc tvoří primárně komiksové bijáky a to bývá hrůza – to málo, co v roce 2020 stihlo vyjít, to jednoznačně potvrzuje.

Pandemie nicméně zařízla i spoustu filmových festivalů, na nichž dochází k premiérám zajímavých artovek, které to u mě zpravidla vyhrávají. A právě jejich absence uvolnila prostor pro triumf „Tenet“, protože jsem byl jinak odkázán převážně na béčkovou produkci, v níž nevidím takovou uměleckou hodnotu (čímž rozhodně neříkám, že by hodnotu neměla, jen že tkví v něčem jiném).

Nakousl jsem nesplněná očekávání a vy nejspíš tušíte, co tím mám na mysli. Jedná se o dvě věci. V první řadě jde o kvalitu samotného snímku. Režíroval to Christopher Nolan, jeden z posledních mohykánů prakticky vymřelého druhu aspoň trochu osobitých hollywoodských režisérů, kteří si mohou dovolit točit, co chtějí a za prakticky jakékoliv prachy. Od jeho počinů se vždycky čeká hodně, ale „Tenet“ ne všechny uspokojil, například kvůli domnělé složitosti.

S tímhle já osobně nesouhlasím, protože „Tenet“ mi zdaleka nepřijde jako tak složitá a nestravitelná podívaná, jak se o něm občas vykládá. Když se podíváme do filmografie samotného Nolana, tak třeba „Memento“ mi na pochytání všech souvislostí přišlo o dost těžší. „Tenet“ je v hloubi duše jednoduše přepálená Bondovka na serióznější notě a sci-fi patinou a vlastně se za to ani nijak nestydí a nesnaží se tohle ladění skrývat. Ze sci-fi žánru si navíc půjčuje hlavně to „fiction“, „science“ už moc ne, protože těch pár krátkých pokusů o nějaké vysvětlení typicky dopadá prohlášením typu „stejně bys to nepochopil, tak ani nebudu pokračovat“.

Přesto mi „Tenet“ přišel dost zábavný a ty dvě a půl hodiny jsem si vlastně dost užil (hned mě napadá čerstvé srovnání s „Wonder Woman 1984“, kde jsem dvě a půl hodiny trpěl jak zvíře), přestože mám ke snímku také svoje výhrady. Třeba mě trochu točilo, že protagonista se místy víc zajímá o osud ženské než osud světa, což považuji za takovou klasickou úlitbu průměrnému divákovi, aby hrdina vypadal jako hrdina, ne jako parchant, co si dovoluje chovat se logicky. Taky bych upřednostnil, kdyby hlavní figura nakonec nebyla až tak důležitá a byl to spíš pěšák – to odhalení v závěru se mi zdálo zbytečně umělé a ničemu ani nepomohlo.

Tenet (2020)

V konečném důsledku se ovšem jedná o detaily, protože jinak je „Tenet“ dost zábavná podívaná s vymazlenou a nevšední akční stránkou. Hrátky s obráceným časem, kdy jeden člověk jede popředu a druhý pozadu a zároveň se spolu perou, vypadají fakt cool a hlavně působí dost svěže. Právě v nich tkví největší kouzlo „Tenet“. Okolo těchto scén film vystavil vlastně standardní historku o záchraně světa, jen podanou méně polopatickým způsobem, než bývá u velkofilmů zvykem. Nemyslím si ale, že by si díky tomu „Tenet“ zasloužil pověst složité a nepochopitelné podívané. Nepochopené možná do určité míry ano.

Mně ale tenhle stav vyhovuje. Když to dám všechno dohromady, vychází mi z toho hravý akčňák s ambicí, který ze mě nedělá debila. A to myslím v dobrém. Už jen proto, že taková kombinace je dost vzácná – s takovým produkčním zázemím dvojnásob.

Tenet (2020)

Na závěr se vrátím o pár odstavců dřív, kde jsem hovořil o dvou ohledech, v nichž „Tenet“ zklamal, ale ten druhý jsem doposud nediskutoval. Šlo o první áčkový velkofilm v kinech po vypuknutí pandemie koronaviru. Snímek sám sebe pasoval do role experimentu, který vyzkouší situaci, i do role mesiáše, který se pokusí vzkřísit chřadnoucí kinoprůmysl. Situaci sice vyzkoušel, ale to vzkříšení se příliš nepovedlo a „Tenet“ hořce prodělal. Což je na jednu stranu velká škoda, protože „krabicově-kancelářskou bombu“ si fakt nezasloužil, ale na druhou stranu je zrovna tohle mně osobně dost jedno.


Zeiramu 2 (1994)

Zeiramu 2 (1994)

Země: Japonsko
Rok vydání: 1994
Žánr: action sci-fi

Originální název: ゼイラム2

Režie: Keita Amemiya
Hrají: Yûko Moriyama, Kunihiro Ida, Yukijirô Hotaru

Hrací doba: 107 min

(Budou spoilery.)

V recenzi na polozapomenuté japonské akční sci-fi „Zeiramu“ jsem vyhrožoval, že se tu někdy objeví také povídání o jeho pokračování. No, a protože nejsem hovado, nebo přinejmenším ne až takové, abych něco sliboval a pak na to hodil fekál, tak přichází recenze i na „Zeiramu 2“. Ale nebudu vám kecat – ty sliby se plní lehce, když jde o sepsání dojmů z takového bijáku.

Druhý díl na svého předchůdce přímo navazuje. Občas se stává, že dvojky a další pokračování s původním snímkem nemají nic společného a jedná se jen o parazitování na jméně. Mezi tyhle případy „Zeiramu 2“ naštěstí nepatří. Ve druhém filmu se vracejí všechny hlavní postavy, tedy duo intergalaktických lovců odměn Iria a Bob a s nimi i dvojice pomatených elektrikářů Teppei a Kamiya. A samozřejmě nemůže chybět ani sám Zeiram, tedy svinsky silná obludná kunda, která našim hrdinům opět kvalitně zavaří.

Iria a Bob si po dobré zkušenosti se Zemí udělali svou hlavní základnu právě tady, usadili se na férovku ve velkém městě v jedné opuštěné budově. Aktuálně jdou ještě s jedním kolegou lovcem po vzácném prastarém artefaktu, jenž může zároveň sloužit jako transportní zařízení (což bude samozřejmě důležité). Artefakt se podaří získat, i když u toho lovci pořádně naserou jeho původního majitele, jímž je nějaký nazelenalý čaroděj.

Věci se nicméně začnou komplikovat. Kolega lovec se ukáže být jako svině, jenž sám prahne po artefaktu, aby jej mohl prodat. Zničí teleport, aby se Iria nemohla vrátit z další mise, málem zničí i Boba a ještě unese Teppeie, který náhodou zjistí, že jejich intergalaktičtí kamarádi jsou zpátky na Zemi. Iriu navíc na misi dostihne zmiňovaný zelený čaroděj s menší armádou a hodlá se mstít.

Ve zdánlivě prohrané bitvě pomůže umělá obluda s biologickou částí, což má být předpokládám právě ten Zeiram. Jedna z obětí ovšem na živého červíka flusne ve smrtelné agónii krev, což v něm vzbudí chuť sejmout všechno a všechny. Vytvoří umělou kopii oblasti, tzv. zónu (objevila se už v jedničce), v níž se teď nacházejí dva lovci a Teppei (později se do ní dostane také Kamiya), a pak už to jede. Následuje hned několik konfrontací se Zeiramem případně jeho hnusákem (vyzvrací si pomocníka – takového zmutovaného čokla z pekla) nebo jeho zbraněmi. Do toho se zóna začne pomalu bortit, takže čas najít teleportovací zařízení a zdrhnout se rychle krátí.

Zeiramu 2 (1994)

Také „Zeiramu 2“ je v jádru béčko jako řemen, ale v tom nejlepším slova smyslu. I když v tomhle případě to může být pro někoho ještě víc nesnesitelné kvůli charakteristickému japonskému přehrávání a místy i praštěnému humoru (oba elektrikáři znovu lehce otravní), které jsou pro filmy ze Země vycházejícího slunce typické. „Zeiramu 2“ se ovšem může pochlubit také řádkou kladů, díky nimž za vidění stojí, přestože se jedná o trochu obskurní a ne pohodlně sehnatelnou záležitost.

Tentokrát sice nejde o takové překvapení jako v případě jedničky, od níž jsem nic moc nečekal, ale i u „Zeiramu 2“ platí, že akční sekvence jsou výborné. Na to, o jak zapadlé záležitosti se tu bavíme, jsou akční scény překvapivě kvalitní, dynamické a dobře natočené. Navíc se jich najde docela dost. Ani si nemyslím, že by byly nějak levné, protože tam často něco vybuchuje a výsledek nějak ošuleně rozhodně nepůsobí.

Zeiramu 2 (1994)

Potěší také masky. Bitka s robotickým sci-fi zmetkem je vždycky zábavnější než normální bitka, to dá rozum. A ani v tomhle případě „Zeiramu 2“ nezklame a nabízí dobrou podívanou (dokonce i s trochou krve), byť musím dodat, že v jedničce těch příšerek bylo víc. Neměl jsem však pocit, že by mi v tomto ohledu něco chybělo a nedostal jsem dostatečný nášup. Vynechat nemůžu ani herečku Yûko Moriyama v hlavní roli, díky níž je nejdůležitější postava Iria fest sympatická, pohledná a v přiléhavém futuristickém brnění jí to dost sekne.

Samozřejmě je pravda, že „Zeiramu 2“ oproti jedničce moc velký posun nepřináší. Vlastně prakticky žádný, protože v konečném důsledku jde prakticky jen o variaci toho, co předvedl už první díl. V tomhle případě mi to však vůbec nevadilo a bavil jsem se opravdu dobře, jelikož se podařilo zachovat všechny klady. Absence dalšího pokračování mi nicméně nevadí, protože dva chody mi docela stačily a třetí variaci už bych nepotřeboval. Kdo však nemá dost a chtěl by další příběhy s Iriou, existuje ještě šestidílné OVA z roku 1993, které slouží jako prequel k jedničce.

Zeiramu 2 (1994)


Zeiramu (1991)

Zeiramu (1991)

Země: Japonsko
Rok vydání: 1991
Žánr: action sci-fi

Originální název: ゼイラム

Režie: Keita Amemiya
Hrají: Yûko Moriyama, Kunihiro Ida, Yukijirô Hotaru, Mizuho Yoshida

Hrací doba: 92 min

(Budou spoilery.)

Do dnešního filmového koutku jsem se rozhodl vytáhnout pořádně obskurní záležitost. Pouhých 6 hodnocení na ČSFD a cca 460 na IMDb jasně ukazuje, že nepůjde o všeobecně známý nebo oblíbený snímek. Ve Spojených státech amerických, kde byl tenhle japonský akčňák uveden v roce 1994, jde údajně v určitých kruzích o docela kultovní film, ale kdoví, co na tom bude pravdy. Dneska už se kultovním nazývá kde co, však to jistě sami znáte. Vcelku bezpečně lze nicméně říct, že přinejmenším u nás se jedná o prakticky neznámou záležitost, a mně osobně celkově „Zeiramu“ na první pohled přišlo jako docela zapomenutý škvár. O to víc mě výsledek překvapil.

Pro milovníky béčkové kinematografie by se mohlo jednat o zajímavý tip, protože jde o dost zábavnou hovadinku, kterou si užijete, pokud máte ve filmu rádi slušnou akci, „masové“ příšery a pohledné Japonky. A klidně i něco navíc. Rozhodně mi tohle akční sci-fi přišlo lepší, než by se na první pohled mohlo zdát.

„Zeiramu“ začíná trochu nepřehlednou přestřelkou, kdy hromada vojáků pálí po nějaké obludě s divným kloboukem, která nicméně všechny nebožáky zabije a odkráčí. Tahle scéna je mimochodem vcelku krvavá, ale její účinek bohužel ponižuje černobílá barva. Titulek sdělí, že utekl nebezpečný Zeiram a že na něj byla vypsána odměna. O jeho dopadení se přihlásí lovci Iria a Bob.

Poté se přesouváme do současného (tehdy současného – film je z roku 1991) Japonska, kde sledujeme dvojici elektrikářů, kteří se přijedou podívat, kdo krade proud z rozvodné sítě. A koho tu nenajdou – dvojici lovců, z nichž Bob je počítač a Iria dost pěkná roštěnka. Ti na Zeirama, jenž se chce (z nespecifikovaného důvodu) dostat na Zem, připraví past. Navedou jej do uměle vytvořené napodobeniny Země, tzv. zóny, kde jej chtějí lapit. Nicméně se jim do toho zamíchá ona dvojice elektrikářů, kteří se do zóny nedopatřením dostanou také a samozřejmě lov na Zeirama zkomplikují. Třeba když už chycenou příšeru omylem znovu pustí.

Příběhově to samozřejmě úplná hitparáda není, ale očekávat promyšlenou story do filmu takového druhu by bylo dost pošetilé. „Zeiramu“ má ovšem jiné klady. Jedním z nich jsou akční scény, které mě fest bavily. S výjimkou černobílého intra je akce překvapivě dobrá, hned od první bitky se Zeiramem. Obzvláště ve druhé polovině je jí dost, takže za mě cajk.

Zeiramu (1991)

Sliboval jsem také něco pro milovníky oblud. Zeiram totiž za celý film hned několikrát změní podobu a po svém zničení se transformuje do nové verze. Například ta druhá vypadá trochu jako anorektická vetřelčí královna, haha. Ta třetí by se zase s klidem uživila i v nějakém body horroru. Zeiram si navíc vytváří další pobočníky, což jsou taky pěkní hnusáci. Pro fans biopunku se tím pádem jedná o zábavnou podívanou. Samozřejmě je vždycky vidět, že to je člověk navlečený v gumové masce, ale to se dá u béčka čekat. Přijde mi to sympatičtější než dnešní CGI naleštěnost.

Mimoto mě bavilo, jak „Zeiramu“ přebírá i některé videoherní principy. Jistě jsme všichni někdy pařili hru, kde jsme půlhodiny mlátili bosse, aby se po téhle úporné ruční práci změnil do své další, ještě těžší formy. Takhle přesně na mě působily zmiňované transformace Zeirama. Vedle toho se Iria a Bob při analýze baví o tom, jak vysoký má tenhle parchant level (Bobův odhad zní více než 87, haha), ani nemluvě o tom, že se tu objevují i relativně dlouhé počítačové sekvence při analyzování mapy zóny atd.

Zeiramu (1991)

Já osobně dávám za „Zeiramu“ určitě palec nahoru. Nečekal jsem od toho filmu mnoho, ale bavil jsem se fakt parádně. A pokud v pojmenování „béčko“ vidíte spíš klad než zápor, pak věřím, že se budete bavit taky. Tomuhle doporučení rád vystavím.

Pro pořádek ještě můžeme dodat, že pro fajnšmekry se toho najde ještě víc. Snímek se v roce 1994 dočkal přímého pokračování „Zeiramu 2“ a v roce 1993 vznikl také krátký anime sériál „I.R.I.A. Zeiramu ji animēshon“ („Iria: Zeiram the Animation“) sloužící jako prequel k původnímu filmu. Seriál by se měl dle všeho odehrávat v době, kdy Iria s lovením teprve začínala, a mimo jiné byl adaptován i do Super Nintendo hry „Hyper Iria“ (1995) určené pouze pro japonský trh. Seriál asi vynechám, ale na dvojku si tady ještě posvítíme, s tím počítejte.

Zeiramu (1991)


The Running Man (1987)

The Running Man (1987)

Země: USA
Rok vydání: 1987
Žánr: action sci-fi

Originální název: The Running Man
Český název: Běžící muž

Režie: Paul Michael Glaser
Hrají: Arnold Schwarzenegger, Maria Conchita Alonso, Richard Dawson

Hrací doba: 101 min

Zdroj fotek: MovieStillsDB.com

(Budou spoilery.)

„Běžící muž“ je svým způsobem docela vtipný film. Na první pohled by si nezasvěcený laik mohl myslet, že jde o další akční klasiku z osmdesátých let s Arnoldem Schwarzeneggerem v jeho vrcholné formě – však se bavíme o roku 1987, kdy vedle „Běžícího muže“ vyšel ještě „Predátor“, tedy jedna z jeho největších kultovek. A vlastně jde o dobrý dojem, protože „Běžící muž“ takový rozhodně je, byť se jedná o klasiku, řekněme, „nižšího řádu“, tedy takovou, která se nachází až ve druhém sledu za nejvyššími peckami jako „Komando“, „Terminátor“ či zmiňovaný „Predátor“.

Zároveň jde ale o knižní adaptaci, již bychom vzhledem k předloze mohli klidně označit za brutálně zpackanou. Novelu napsal Stephen King pod svým pseudonymem Richard Bachman. Snímek si ze svého vzoru bere skutečně jen základní myšlenku hry o přežití, jinak vše převrací vzhůru nohama. Jejími pravidly počínaje, konče způsobem, jak se do ní dostane hlavní hrdina Ben Richards (ve filmu právě Arnold Schwarzenegger), podobně se notně liší i v atmosféře, (ne)akčnosti a pomalu všech dalších myslitelných ohledech. Nejspíš jste už slyšeli historku o tom, že byl Stephen King s výslednou adaptací natolik nespokojen, až si vyžádal, aby se jeho skutečné jméno neobjevilo v titulcích (je zde tedy uveden právě jako Richard Bachman).

Otázku, jestli je lepší kniha nebo film, vzhledem k okolnostem nemá cenu řešit, protože společný mají skutečně jen název, jména nějakých postav a tu úplně nejzákladnější zápletku. Já bych řekl, že knížka je dobrá, byť se samozřejmě ani zdaleka nejedná o Kingův vrchol, a biják je taky dobrý, byť se ani zdaleka nejedná o Schwarzeneggerův vrchol. Akorát se na něj nesmíte dívat jako na adaptaci Kingovy novely, ale jako na Schwarzeneggerovku, na – v tom nejlepším možném slova smyslu! – béčkové akční sci-fi, které je krásně osmdesátkově naivní i krystalicky čisté. Právě tohle lze z dnešního pohledu označit za největší neduh „Běžícího muže“, ale i za jeho největší plus. Přijde na to, jakým způsobem se na to podíváte a hlavně – co chcete od snímku dostat.

„Běžící muž“ se odehrává v nedaleké dystopické budoucnosti, v níž společností hýbe zvrhlá televizní zábava, kterou hltají elity i spodina. Nejpopulárnější je show, podle níž se film jmenuje, jejíž náplň je docela jednoduchá. Posílají do ní zločince, kteří jsou pak před kamerami loveni a zabíjeni gladiátory. Ben Richards je možná nevinný, ale to nikoho nesere, vždyť s pravdou a záznamy se dá manipulovat. S přezdívkou Řezník z Bakersfieldu je tedy společně se dvěma ex-spoluvězni vyslán do arény, aby zde zdechnul bídnou smrtí v přímém přenose. Jenže s tím se vychcaný producent Damon Killian, jenž jde v honbě za sledovaností i přes mrtvoly, trochu přepočítal, protože pozvat si do arény Arnolda znamená akorát tak jedinou věc – umírat začnou gladiátoři. A nejen ti, protože kdo nasere Schwarzeneggera, musí počítat s odplatou.

The Running Man (1987)

„Běžící muž“ bezesporu patří k snímkům, jimž z formálního hlediska můžete vytýkat mnohé. Optikou filmové inteligence na tom „Běžící muž“ jistě není příliš dobře, ale, ty vole, kdo od starých bijáků se Schwarzeneggerem očekává intelektuální podívanou, měl by svůj postoj trochu přehodnotit. Tohle je samozřejmě krystalické béčko, ale to vůbec není špatně, naopak právě v tomhle tkví jeho půvab. Nemám pochyb o tom, že všichni maniaci do videokazetových klasik se mnou budou nadšeně souhlasit, když prohlásím, že takovéhle bijáky jsou prostě kult. A v téhle své sortě patří Schwarzeneggerovky k vrcholům, což platí i zde, byť není třeba zastírat skutečnost, že „Běžící muž“ mezi elitní snímky rakouského bijce nepatří.

The Running Man (1987)

„Běžící muž“ musí těšit snad každého milovníka osmdesátkové akční školy. Zvlášť jestli vám vyhovuje její namíchání se sci-fi žánrem, jen těžko můžete být nespokojeni. Jde o jeden z těch filmů, jaké znám už pomalu zpaměti a viděl jsem je mnohokrát, ale pokaždé, když to někde vidím znovu, zase se královsky bavím, vypnu mozek a užívám si to. Vyzdvihovat na snímku cosi jako kritiku konzumní společnosti a reality show dle mého zavání snahou mermomocí tam najít něco, o čem „Běžící muž“ vůbec není – takové ambice zde zjevně nejsou, protože na to je snímek příliš černobílý a nedostatečně chytrý. Jde „jen“ o staré parádní béčko, ale to myslím v tom nejlepším možném slova smyslu!


Reign of Fire (2002)

Reign of Fire (2002)

Země: USA / Irsko
Žánr: action sci-fi

Český název: Království ohně

Rok vydání: 2002
Režie: Rob Bowman
Hrají: Christian Bale, Matthew McConaughey, Izabella Scorupco, Gerard Butler

Hrací doba: 101 min

Zdroj fotek: IMDb.com

Draky má většina z nás spojené s fantasy žánrem, s mýty a legendami, s nereálnými smyšlenými světy, s pohádkami. Není to nutně špatně, vždyť to k sobě skutečně patří – draci k pohádkám a pohádky k drakům. Když se nad tím ovšem zamyslíte… nemají obrovské létající příšery chrlící oheň o trochu větší potenciál? Osobně si myslím, že ano, a zjevně nejsem sám, protože k podobnému závěru evidentně došli i tvůrci „Království ohně“.

Základní myšlenka „Království ohně“ je vlastně docela jednoduchá, a přesto zajímavá a poměrně neotřelá. Nebo alespoň já si tedy nevybavuji jiný snímek, v němž by vzali ty obrovské létající příšery chrlící oheň a zasadili je do reálného světa, do současnosti. Snímek pracuje s předpokladem, že draci ve skutečnosti existují, pouze kdysi spálili na prach celý svět (díky nim vyhynuli chudáci dinosauři), z nedostatku potravy se odebrali ke spánku a v brlozích čekali na probuzení. A probuzeni byli právě v dnešní době. Navíc to nejsou starobylá moudrá stvoření, s nimiž si na pohodu pokecáte – jsou to pěkně agresivní predátoři.

Jeden malý človíček se jen těžko může měřit s mnohametrovou létající ještěrkou, která má v držce extra výkonný plamenomet, takže se stalo, co se stát muselo. Ve válce lidstvo versus létající ještěrky prohráli první jmenování. Přesně do této situace nás „Království ohně“ přenáší – do post-apokalyptické pustiny, kde po nebi krouží draci a lidé horko těžko přežívají v posledních skupinkách. Některým to leze na mozek, ale hlavně, že přežíváme. Relativní klid a rutinu naší sledované skupiny naruší příjezd kolony amerických vojáků, kteří se draků nebojí, právě naopak – snaží se ty bastardy jednoho po druhém lovit. Vtip je v tom, že nacházejí samé samice, což je přivede k teorii, že samec musí být jen jeden, a nějak vydedukovali, že asi dřepí v Londýně, takže se rozhodli poctít svou návštěvou starou dobrou Anglii a dát si s dračím alfasamcem férovku.

Co do tématu je „Království ohně“ podle mě skvělé, ten film nápad má. Příběh, do nějž bylo téma zpracováno, už je malinko slabší, ale úplný pohřeb to není a pracovat se s tím dejme tomu dá. Postavy jsou taky poměrně sympatické. Hlavní roli ztvárnil Christian Bale, jehož řadím k nejzajímavějším hercům současné velké americké produkce, Matthew McConaughey a Izabella Scorupco jsou zde taky v pohodě. Zdá se tedy, že „Království ohně“ třímá v rukou všechny trumfy…

…a přesto má člověk po konci snímku pocit, že to nebylo tak dobré, jak mohlo být a vlastně i mělo být. Jednoduše zbude pocit, že z daného nápadu a s tak solidní hereckou sestavou šlo vytřískat o mnoho víc. Těžko říct, kde se stala chyba, jelikož film v jádru nudný není, naopak se člověk vcelku baví, minuty přibývají a příjemně to odsýpá. Ale je to jen takové sci-fi dobrodrůžo na jedno podívání. Určitě by pomohl trochu propracovanější scénář, který by se vyhnul základním dějovým klišé. Určitě by si to zasloužilo i jistější a nápaditější režii, protože nepříliš známý Rob Bowman (kromě tohohle natočil už jenom celovečerní film „Akta X“, pár dílů téhož seriálu a příšerně tupou komiksovku „Elektra“) odvádí ledva průměrnou práci. Scházejí tomu silné momenty, zapamatovatelné scény. Mohlo to mít krásně bezútěšnou náladu – nemá. Divákovi tak v hlavě nejvíc utkví asi divadelní představení „Star Wars“, které dospělí postavy hrají malým dětem a vydávají vtipně je za svůj nápad, což u filmu s létajícími nestvůrami není úplně nejlepší vizitka.

Reign of Fire (2002)

Nechci vzbudit dojem, že je „Království ohně“ příšerný a nepovedený snímek. Tak hrozné to není ani zdaleka, vlastně bych i řekl, že na mnohých stránkách je tenhle kousek až podhodnocený. Kritiku si ovšem zaslouží. Když je nějaký film skrz naskrz dementní, tak nad ním klidně mávnete rukou, ale když nějaký nevyužije svůj potenciál a z výtečného nápadu nedokáže vyždímat víc než neurážející záležitost na jedno zkouknutí, tak to prostě zamrzí. Škoda.