Archiv štítku: Stephen King

Filmový koutek

The Running Man (1987)

1 komentář
The Running Man (1987)

Země: USA
Rok vydání: 1987
Žánr: action sci-fi

Originální název: The Running Man
Český název: Běžící muž

Režie: Paul Michael Glaser
Hrají: Arnold Schwarzenegger, Maria Conchita Alonso, Richard Dawson

Hrací doba: 101 min

Zdroj fotek: MovieStillsDB.com

(Budou spoilery.)

„Běžící muž“ je svým způsobem docela vtipný film. Na první pohled by si nezasvěcený laik mohl myslet, že jde o další akční klasiku z osmdesátých let s Arnoldem Schwarzeneggerem v jeho vrcholné formě – však se bavíme o roku 1987, kdy vedle „Běžícího muže“ vyšel ještě „Predátor“, tedy jedna z jeho největších kultovek. A vlastně jde o dobrý dojem, protože „Běžící muž“ takový rozhodně je, byť se jedná o klasiku, řekněme, „nižšího řádu“, tedy takovou, která se nachází až ve druhém sledu za nejvyššími peckami jako „Komando“, „Terminátor“ či zmiňovaný „Predátor“.

Zároveň jde ale o knižní adaptaci, již bychom vzhledem k předloze mohli klidně označit za brutálně zpackanou. Novelu napsal Stephen King pod svým pseudonymem Richard Bachman. Snímek si ze svého vzoru bere skutečně jen základní myšlenku hry o přežití, jinak vše převrací vzhůru nohama. Jejími pravidly počínaje, konče způsobem, jak se do ní dostane hlavní hrdina Ben Richards (ve filmu právě Arnold Schwarzenegger), podobně se notně liší i v atmosféře, (ne)akčnosti a pomalu všech dalších myslitelných ohledech. Nejspíš jste už slyšeli historku o tom, že byl Stephen King s výslednou adaptací natolik nespokojen, až si vyžádal, aby se jeho skutečné jméno neobjevilo v titulcích (je zde tedy uveden právě jako Richard Bachman).

Otázku, jestli je lepší kniha nebo film, vzhledem k okolnostem nemá cenu řešit, protože společný mají skutečně jen název, jména nějakých postav a tu úplně nejzákladnější zápletku. Já bych řekl, že knížka je dobrá, byť se samozřejmě ani zdaleka nejedná o Kingův vrchol, a biják je taky dobrý, byť se ani zdaleka nejedná o Schwarzeneggerův vrchol. Akorát se na něj nesmíte dívat jako na adaptaci Kingovy novely, ale jako na Schwarzeneggerovku, na – v tom nejlepším možném slova smyslu! – béčkové akční sci-fi, které je krásně osmdesátkově naivní i krystalicky čisté. Právě tohle lze z dnešního pohledu označit za největší neduh „Běžícího muže“, ale i za jeho největší plus. Přijde na to, jakým způsobem se na to podíváte a hlavně – co chcete od snímku dostat.

„Běžící muž“ se odehrává v nedaleké dystopické budoucnosti, v níž společností hýbe zvrhlá televizní zábava, kterou hltají elity i spodina. Nejpopulárnější je show, podle níž se film jmenuje, jejíž náplň je docela jednoduchá. Posílají do ní zločince, kteří jsou pak před kamerami loveni a zabíjeni gladiátory. Ben Richards je možná nevinný, ale to nikoho nesere, vždyť s pravdou a záznamy se dá manipulovat. S přezdívkou Řezník z Bakersfieldu je tedy společně se dvěma ex-spoluvězni vyslán do arény, aby zde zdechnul bídnou smrtí v přímém přenose. Jenže s tím se vychcaný producent Damon Killian, jenž jde v honbě za sledovaností i přes mrtvoly, trochu přepočítal, protože pozvat si do arény Arnolda znamená akorát tak jedinou věc – umírat začnou gladiátoři. A nejen ti, protože kdo nasere Schwarzeneggera, musí počítat s odplatou.

The Running Man (1987)

„Běžící muž“ bezesporu patří k snímkům, jimž z formálního hlediska můžete vytýkat mnohé. Optikou filmové inteligence na tom „Běžící muž“ jistě není příliš dobře, ale, ty vole, kdo od starých bijáků se Schwarzeneggerem očekává intelektuální podívanou, měl by svůj postoj trochu přehodnotit. Tohle je samozřejmě krystalické béčko, ale to vůbec není špatně, naopak právě v tomhle tkví jeho půvab. Nemám pochyb o tom, že všichni maniaci do videokazetových klasik se mnou budou nadšeně souhlasit, když prohlásím, že takovéhle bijáky jsou prostě kult. A v téhle své sortě patří Schwarzeneggerovky k vrcholům, což platí i zde, byť není třeba zastírat skutečnost, že „Běžící muž“ mezi elitní snímky rakouského bijce nepatří.

The Running Man (1987)

„Běžící muž“ musí těšit snad každého milovníka osmdesátkové akční školy. Zvlášť jestli vám vyhovuje její namíchání se sci-fi žánrem, jen těžko můžete být nespokojeni. Jde o jeden z těch filmů, jaké znám už pomalu zpaměti a viděl jsem je mnohokrát, ale pokaždé, když to někde vidím znovu, zase se královsky bavím, vypnu mozek a užívám si to. Vyzdvihovat na snímku cosi jako kritiku konzumní společnosti a reality show dle mého zavání snahou mermomocí tam najít něco, o čem „Běžící muž“ vůbec není – takové ambice zde zjevně nejsou, protože na to je snímek příliš černobílý a nedostatečně chytrý. Jde „jen“ o staré parádní béčko, ale to myslím v tom nejlepším možném slova smyslu!

Filmový koutek

It (2017)

Komentáře: 5
It (2017)

Země: USA
Rok vydání: 2017
Žánr: supernatural horror

Originální název: It
Český název: To

Režie: Andy Muschietti
Hrají: Bill Skarsgård, Jaeden Lieberher, Sophia Lillis, Finn Wolfhard, Jack Dylan Grazer, Jeremy Ray Taylor, Wyatt Oleff, Chosen Jacobs

Hrací doba: 135 min

Odkazy: web / facebook / twitter

Zdroj fotek: IMDb.com

Na nové filmové zpracování mistrovského románu „To“ Stephena Kinga jsem se popravdě řečeno dost těšil. Kniha je hororovým majstrštykem a v Kingově bibliografii ji řadím snad úplně nejvýše ze všeho, co jsem od něj četl (což, pravda, zdaleka není všechno, protože toho napsal mraky). Předchozí televizní film z roku 1990 jsem kdysi viděl jako malý harant a zdál se mi skvělý, ale to tehdy bylo dáno spíš tím, že člověk v nízkém věku nemívá příliš velký kritický přístup. Při nedávném opětovném zhlédnutí jsem neviděl nic jiného než pomalý starý televizní horůrek bez jakéhokoliv děsu či atmosféry, byť se stále jednalo o docela sledovatelnou záležitost.

Nové „To“ se ovšem od začátku tvářilo velice slibně a mnoho věcí nasvědčovalo tomu, že by se mohlo podařit nejen důstojně převést rozsáhlý román na stříbrné plátno, ale navrch i konečně stvořit další pamětihodnou Kingovskou adaptací, jichž je jako šafránu. Respektive adaptací je mnoho, ale jen málo z nich se může pochlubit skutečnou kvalitou. O tom, zdali nové „To“ láme prokletí, ovšem nejsem jednoznačně přesvědčen.

Předně musím říct, že „To“ vůbec není špatný film. S předchozím zpracováním se příliš srovnávat nedá, jelikož bychom proti sobě stavěli starou televizní produkci proti áčkovému modernímu hororu, který je připraven v kinech strašit otrlého diváka 21. století. Nová verze je o poznání filmovější a děsivější. Stejně tak nemá cenu srovnávat ani s knihou, protože více jak tisícistránkový hororový opus prostě nelze převést na stříbrné plátno se vším jeho majestátem. A to ani ve dvou filmech.

Tím se dostávám k první důležité věci. Jak známo, příběh vypráví o děsivém nepojmenovaném zlu, které sídlí v kanalizaci pod městem Derry a každých 27 let se vrací a užírá město a jeho obyvatele, především děti. Právě jemu se postaví skupina sedmi přátel – jednou v dětství a podruhé o 27 let později v dospělosti. Kniha tyto dvě hlavní roviny vypráví různě na přeskáčku a s nějakým chronologickým vyprávěním si příliš neláme hlavu. Vzhledem k tomu, že takový přístup lze jen těžko aplikovat u dvoudílného snímku, jehož části od sebe budou dělit (nejspíš) dva roky, tak se aktuální film věnuje pouze dětské rovině. Díky tomu vlastně tvoří ucelenou jednotku, která zvládne existovat i bez svého nástupce, což je nakonec výhoda, protože takhle to alespoň bude dávat smysl, i kdyby třeba ze dvojky sešlo (ale to se s největší pravděpodobností nestane, protože „To“ se už pár dnů od premiéry zaplatilo víc než dvakrát).

Filmy postavené na dětech dost často bývají trochu problematické, ale zde jsou naštěstí dětští představitelé poměrně sympatičtí a chemie mezi nimi funguje. Akorát mi přišlo, že představitelka jediné holky v partě, Sophia Lillis, je ve snímku možná až moc ženská a přitažlivá, takže si člověk připadá trochu jako pedofil… zvlášť s ohledem na to, že v knize je postavám 11-12 let. Na druhou stranu, v knize spolu ty děcka souložila, tak co. Ale jinak v pořádku, ačkoliv mi dětští představitelé ve staré televizní obecně připadali typově o trochu vhodnější (zejména postavy Richieho a Eddieho). Dokonce do výsledku přirozeně zapadá i sprostý pubertální humor a z Richieho udělali pořádného hláškujícího tejpka. Tohle spojení hororu a vtipu funguje až překvapivě dobře, aniž by si oba světy navzájem odporovaly a aniž by se z toho stávala hororová komedie.

It (2017)

Dalším kladem je určitě i klaun Pennywise alias To ve svém nejznámějším ztělesnění. Podání i podoba Billa Skarsgårda jsou docela jiné než u Tima Curryho ze staré verze, ale je velkým plusem, že klaun zde umí mít dost nepříjemný a hnusný. Trochu mi scházela jeho infantilní stránka, jako když ve staré verzi Tim Curry vyváděl parádní blbosti a vtípky, aniž by ztratil svou auru zla. Nový Pennywise je „jenom“ strašák, i když zahraný dobře, v některých momentech navíc skvěle zkombinovaný triky (pavoučí výstup z lednice vede). Asi ve dvou nebo třech případech však bylo trikové vylepšení příliš umělé a viditelně digitální, ale naštěstí šlo vždy jen o nějaký krátký záběr, takže se to dalo přežít.

Jakkoliv jsou hororové sekvence kolikrát povedené a sám Pennywise dostatečně děsivý, jedna věc mě přece jenom malinko zklamala. „To“ se totiž až přespříliš spoléhá na pouhé lekačky, většinou pramenící z náhlého objevení klauna a jeho nečekaného výpadu. Trochu mi chybělo nějaké výraznější budování napětí a strachu, postupné gradování atmosféry do skutečně vypjatých momentů. To se děje jen lokálně a příliš krátce na to, aby se divák stihl začít výrazněji bát. A to zamrzí tím spíš, že velkou část oněch lekaček ukázaly již upoutávky, tudíž je člověk ve finálním filmu očekává a tolik jej nepřekvapí. Chtěl bych víc klauna, víc hororu, víc tísnivé atmosféry. Těch pár náznaků napovídá, že schopnosti by na to byly. Bohužel, nebyly vyždímány na maximum. „To“ se tedy vydává cestou popcornového hororu pro masy, nikoliv cestou nervy drásající atmosféry pro opravdové hororové fanoušky. Škoda. Ale v rámci svého přístupu se jistě jedná o jedno z těch lepších dílek.

It (2017)

Vzato kolem a kolem si ale myslím, že „To“ dopadlo dobře. Doufal jsem, že by mohlo být ještě lepší, ale to už asi byla přehnaná očekávání. I ve své stávající podobě se ovšem jedná o povedený snímek s několika výbornými momenty (zpravidla – klaun na scéně), jehož dvě hodiny uběhnou příjemně rychle. Provedené změny oproti knize mě také nijak zásadně neurážely, protože nešlo o nic zas tak zásadního. Sice nevím, jak bych se v tom všem vyznal, kdybych neznal knihu a starší filmovou verzi a s nimi i všechny vztahy mezi postavami, které zde nejsou vykresleny až tak do hloubky, a také mě neoslovila písničková část soundtracku, ale přesto všechno – spokojenost jistě převažuje, je to lepší než původní zpracování a lhal bych, kdybych tvrdil, že se mi to vůbec nelíbilo. Na dvojku do kina určitě půjdu také.

Platí tedy následující nerovnost: knižní „To“ >> filmové „To“ 2017 > filmové „To“ 1990.

It (2017)

Filmový koutek

It (1990)

Napsat komentář
It (1990)

Země: USA / Kanada
Žánr: supernatural horror

Originální název: It
Český název: To

Rok vydání: 1990
Režie: Tommy Lee Wallace
Hrají: Tim Curry, Richard Thomas, Tim Reid, Harry Anderson, Annette O’Toole, Dennis Christopher, John Ritter, Jonathan Brandis, Brandon Crane, Adam Faraizl, Emily Perkins, Seth Green, Marlon Taylor, Ben Heller

Hrací doba: 192 min

Odkazy: –

Zdroj fotek: IMDb.com

Na konci března letošního roku byla do éteru vypuštěna dvě a půl minuty dlouhá ukázka k novému zpracování románu „To“ od Stephena Kinga. Trailer strhl nový rekord v počtu zhlédnutí za prvních 24 hodin od zveřejnění (který jen tak pro zajímavost do té doby drželo „Rychle a zběsile 8“). Z toho plyne, že o filmovou verzi téhle knihy zájem je. Snímek, respektive tedy jeho úvodní část (ze dvou), do kin dorazí v první polovině září (konkrétně do těch českých – devátého), pokračování pak bude následovat příští rok. Nepůjde však o první pokus převedení románu do pohyblivých obrázků. Dnes si povíme o prvním televizním zpracování vzniknuvším čtyři roky po vydání předlohy.

Asi není třeba polemizovat o tom, že Stephen King je sakra dobrý spisovatel, jenž má na kontě hromadu výborných knih. Ale „To“ je podle mě v něčem speciální a ze všech jeho děl, která jsem četl, si jej cením úplně nejvýš. Více jak tisícistránková bichle nabízí mnohovrstevnatý propracovaný příběh o zlé entitě, jež žije v kanalizaci pod městem Derry a v periodických cyklech se probouzí, bere na sebe podobu klauna a vraždí děti, a o tom, jak se jí dvakrát postaví sedm přátel – jednou v dětství a podruhé v dospělosti. Jedná se o majstrštyk i na Kingovy poměry a upřímně si nevzpomínám, že bych kdy četl horor s takhle rozsáhlou mytologií a tolika rozvětvenými příběhovými liniemi.

To všechno nyní říkám především z toho důvodu, že převést takovéhle dílo do filmu musí být kurevsky velká výzva. Stephen King je možná skvělý autor, ale na filmová zpracování svých knih má prostě pech a jen málo z nich je skutečně dobrých (a s tím málem, co jich z hlediska diváka dobrých je, většinou zas není spokojen on sám). Natočit Kingovy věci je oříšek a v případě „To“ to dle mého platí dvojnásob.

„To“ z roku 1990 patří k těm Kingovým adaptacím, které byly natočeny jako televizní minisérie. Zatímco nadcházející snímek, o němž byla řeč na začátku, zaštiťuje velké filmové studio, což je na něm vidět už jen z prvních ukázek (což ještě nemusí implikovat kvalitu, to je jasné), tohle staré zpracování… je na něm vidět, že jde o televizní produkci, a je na něm vidět i to stáří. To málo triků, co se objeví, je dost špatné a třeba závěr celého tříhodinového snímku (v Čechách byl v televizi uveden rozseknutý na dvě části) je díky tomu brutálně směšný. S tímto vědomím je nutno se na „To“ koukat.

Přesto se „To“ snaží pojmout knihu aspoň trochu důstojně. Snaží, ale nedaří se mu to úplně přesvědčivě. Navzdory své délce sice film ubíhá poměrně rychle a především první půlka je poměrně slušná, ale nějakou atmosféru to bohužel nemá, a že by se u toho člověk aspoň trochu bál nebo si kousal nehty napětím… to fakt ne, ani omylem. Nikoliv špatné triky, ale právě neschopnost vtisknout filmu jakoukoliv atmosféru nebo jakékoliv atributy, jimiž by dobrý hororový počin oplývat měl, sráží „To“ citelně dolů. A to je ve výsledku horší než značné osekání a zestručnění celého rozsáhlého příběhu, s čímž člověk tak nějak počítá, protože celou knihu na plátno převést nejde, obzvlášť takovouhle knihu. Jen tak mimochodem, nijak nepřekvapí, že tvůrci z předlohy vynechali ty nejvypečenější věci, asi nejúchylnější postavu, sexuální podtext v mnoha pasážích nebo rasistické projevy vůči černochovi ze sedmičlenné party.

It (1990)

Pár kladů ale „To“ má. Už jsem zmínil, že navzdory všem negativům snímek ubíhá docela příjemně a není problém ty tři hodiny vydržet. Také se mi líbilo obsazení a vesměs všichni mi typově seděli ke svým knižním předlohám. A to platí dokonce i o dětských hercích, kteří jsou asi uvěřitelnější než jejich dospělí nástupci. Což je docela potěšující, když jim patří velká část snímku. A to říkám jako někdo, koho děcka ve filmech většinou serou. Nicméně to nejlepší na celé záležitosti je samotné To respektive jeho podoba klauna Pennywise. Ten je opravdu povedený, jeho představitel Tim Curry si roli užívá, hraje jako o závod, táhne film dopředu a hlavně v momentech, kdy se přepne z klauna do zlo-klauna a předvede tlamu plnou ostrých zubů, vypadá vážně ďábelsky.

It (1990)

I navzdory jistým dílčím kladům „To“ rozhodně nepatří k nejlepším Kingovým adaptacím, viděl jsem však i horší. Je jasné, že s knihou se film absolutně nedá srovnávat, to je úplně jiná liga, a jste-li jejími fanoušky, na tenhle televizní kousek se moc nevyplatí koukat. Jakožto ztvárnění jednoho z nejlepších knižních hororů totiž nefunguje. A když se na to budete snažit koukat jako na samostatný snímek bez literárního kontextu, nedostanete víc než pomalejší (i když stále koukatelný) starý televizní horůrek. Inu, snad nová verze dopadne lépe – doufám v to, ale příliš tomu nevěřím.

Tématické články

Stephen King – Dolores Claibornová

Komentáře: 5
Stephen King - Dolores Claibornová
Země: USA
Žánr: thriller

Vydavatel: Odeon
Rok vydání: 1996
Překlad: Jiří Janda
Počet stran: 256
Jazyk: česky

Originální název: Dolores Claiborne
Původní vydání: 1993, Viking Press

Stephen King bezesporu patří k nejúspěšnějším žijícím spisovatelům. Jenže zatímco třeba v hudbě ve mně až na výjimky vzbuzuje velký komerční úspěch jakési automatické podezření z podbízivosti (zkušenost mě holt vycvičila), v literatuře to tak necítím… tedy, do jisté míry, protože boom nudných fantasy-pohádkových sérií v poslední cca desetiletce ve mně něco takového vzbuzuje, ale to je trochu jiný příběh. Tak či onak, zrovna Stephena Kinga se tohle netýká, vlastně spíše naopak, jelikož zrovna jeho jsem měl vždycky hodně rád… tedy, abychom si rozuměli, samozřejmě ne přímo jeho, ale jeho tvorbu, o jejíž jedné malé části si nyní trochu popovídáme.

Ačkoliv King proslul především jako autor hororů a temných thrillerů, musí se mu nechat, že během své kariéry dokázal nejednou vykročit ze svého rutinního (bez pejorativního zabarvení) stylu, ať už šlo třeba o známější kusy typu „Vykoupení z věznice Shawshank“ a „Zelená míle“ nebo o méně nápadné záležitosti jako třeba fantasy „Dračí oči“. Podobně je na tom i román s názvem „Dolores Claibornová“ (v originále „Dolores Claiborne“), jenž poprvé vyšel v roce 1992. To, čím se tato kniha od běžné Kingovy tvorby odlišuje, ale v tomto případě tkví především v její formě.

Svou atmosférou ani žánrově se „Dolores Claibornová“ od dalších Kingových děl zas tak nevzdaluje (byť se ani zdaleka nejedná o tak temnou věc jako třeba „Řbitov zviřátek“ nebo „To“), atypický je však způsob, jímž je kniha vyprávěna. Od začátku do konce se totiž jedná o jeden souvislý tok textu bez jakéhokoliv členění na kapitoly a navíc se vlastně po celou dobu jedná o monolog jedné jediné osoby, jež na policejní stanici vykládá svůj životní příběh. Technicky vzato se celá kniha odehrává v jedné místnosti během jednoho odpoledne a veškerý její obsah je vlastně vyprávěná minulost.

Samozřejmě není těžké odhadnout, že onou osobou, která vše vypráví, je ta, jejíž jméno je zároveň titulem knihy. Ta se na policejní stanici dostaví kvůli podivné smrti staré Very Donovanové, u níž Dolores Claibornová pracovala jako služebná, a aby policii přesvědčila, že ji nezabila, začne vyprávět svůj dlouhý životní příběh, který se celý odehrává na ostrově Little Tall u pobřeží státu Maine. Na knize je však zajímavé to, že se nejedná o nějakou životní horskou jízdu plnou dobrodružství, naopak jde vlastně o obyčejného člověka, jehož spíš situace a okolnosti donutily k zoufalým činům jako vražda vlastního manžela.

Samozřejmě se v průběhu objeví hned několik klíčových zvratů (kupříkladu důvody oné vraždy), které sice čtenář dokáže odhadnout několik stran předtím, než k nim dojde (až na výjimky – jedno ze závěrečných odhalení jsem tedy nečekal, byť to bylo z hlediska příběhu relativně vedlejší), ale King je natolik dobrý autor, že to knize na poutavosti nijak neubírá. Spíš jako by vyprávění vždy záměrně směřovalo k tomu, co čtenář tuší, dokud se tak skutečně nestane. Další podrobnosti z příběhu si však dovolím vypustit, protože vyzradit, o čem to je a co se tam stane, je to nejhorší, co člověk může u knihy udělat (prozrazení oné vraždy jsem si však dovolit mohl, neboť to se čtenář dozví hned na třetí straně).

I přes atypickou formu je ovšem „Dolores Claibornová“ naprostou typickou „kingovinou“ v jiné věci – stejně jako ostatní Kingova díla (přinejmenším se to tedy týká těch, která jsem četl – jeho bibliografie je přece jen natolik rozsáhlá, že jsem ji zatím vážně nepokořil celou) dokáže čtenáře zaujmout a posléze doslova vtáhnout a nepustit, dokud nedočte poslední stranu. Prvních pár stran je sice kniha díky stylu vyprávění mírně zmatená, než se člověk trochu rozkouká, ale netrvalo to dlouho, než jsem se do toho takříkajíc zažral, a jak už to tak bývá, druhá polovina se přečte pomalu na jeden zátah.

Je pravda, že „Dolores Claibornová“ určitě není vrcholem Kingovy tvorby… rozhodně to není fenomenální hororový epos jako „To“, ani to není takové maso jako „Prokletí Salemu“, „Řbitov zviřátek“ nebo povídkový nářez „Noční směna“, ani není nevyzpytatelná jako „Misery“. Přesto se jí nedá upřít velká zajímavost i nejeden podnět k zamyšlení a jako taková za přečtení stojí. Asi to není kousek, po němž by měli sáhnout čtenáři, kteří jsou v Kingově světě začátečníky, k tomu jsou přece jen asi vhodnější ty slavnější věci, ale kdo je má už za sebou, ten „Dolores Claibornovou“ jistě s chutí zhltne.