Archiv štítku: thriller

Hunter Hunter (2020)

Hunter Hunter (2020)

Země: Kanada
Rok vydání: 2020
Žánr: thriller

Originální název: Hunter Hunter

Režie: Shawn Linden
Hrají: Camille Sullivan, Summer H. Howell, Devon Sawa, Nick Stahl

Hrací doba: 93 min

(Budou velké spoilery.)

Určitě znáte ten pocit, kdy vás všichni a všechno sere. Občas má člověk náladu, že by nakopnul i to nejroztomilejší štěně, až by letělo jak fotbalová meruna. Oukej, asi si říkáte, že tohle přirovnání jsem přehnal, ale já samozřejmě nejsem hovado a myslel jsem to jen v botaskách… náladu na kopání do psů v kanadách nemá snad nikdy nikdo. Ale to jsem trochu odbočil. Chtěl jsem říct, že občas má prostě člověk náladičku, že by se nejradši zvednul, sehnal si chatu někde na Sibiři nebo Aljašce a odstěhoval se tam, aby mu všichni kreténi konečně dali pokoj.

V takových momentech lze asi trochu závidět Josephovi z filmu „Hunter Hunter“. Ten se totiž usadil v chalupě hluboko v kanadské divočině, kam ani noha nepáchne. Tedy… ne ta lidská. Těch zvířecích noh tam běhá docela dost. Dobře, Joseph v chalupě trpí ještě manželku a dvanáctiletou dceru. Ale to se asi dá vydržet a aspoň se tenhle otrlý lovec kožešin nemusí spoléhat jen na ruku, víš jak. Když je nejhůř, vždycky může před manželkou utéct do lesa, protože les se prostírá všude okolo.

Nic ale není tak ideální, i když by se mohlo zdát, že žití v takové krásné přírodě bude paráda. No, realita vypadá trochu jinak. Ceny kožešin jdou dlouhodobě dolů, rodina přestává mít peníze na jídlo a do toho ještě stará prudí, že by se kvůli dceři radši odstěhovala do města. Joseph je ale zatvrzelý mezek pyšný na rodinnou tradici lovení zvířat na kožešiny a na svou lesní rodnou hroudu, takže mu takové kraviny jako stěhování do města nejsou vůbec po chuti. A to ani v případě, kdy se v oblasti objeví vlk požírající ostatní zvířata lapená do pastí a ohrožující i samotnou rodinu. Joseph ale není žádné máslo a jako správný lovec se rozhodne, že toho vlčího zmetka osobně pošle do vlčího nebe.

Tohle mi jen tak mimochodem na „Hunter Hunter“ přišlo trochu divné. Řekl bych, že někde hluboko v kanadské divočině nebude takový problém narazit na vlka nebo medvěda. Ale to samozřejmě jen laicky hádám, protože o výskytu zvířat v Kanadě vím akorát tak prd a googlit se mi teď nechce, protože bych si musel přepínat okno do prohlížeče. Stačí, že u psaní téhle recenze ještě průběžně pařím, haha.

Survivaly jsou ok žánr, kde se dá z minima vytřískat fakt, když se toho ujme nějaký talent s citem pro napětí a hutnou atmosféru. Když má ten někdo k dispozici tak kvalitní exteriéry jako v „Hunter Hunter“, jde to o to snáz. Pokud ale o filmu moc nebo ideálně nic nevíte, doporučuji vám, aby to tak zůstalo. Nekoukejte na trailer (propaluje toho zbytečně moc), nečtěte komentáře na různých filmových databázích (běžně diskutují věci, které je lepší před vlastním zhlédnutím nevědět, ale chápu, bez nich se o „Hunter Hunter“ hovoří špatně) a z téhle recenze už si přečtěte jen následující odstavec (protože dál hodlám diskutovat věci, které je lepší před vlastním zhlédnutím nevědět, ale když ono se bez nich o „Hunter Hunter“ hovoří špatně).

Hunter Hunter (2020)

V obecnosti ještě mohu říct, že „Hunter Hunter“ nepatří mezi příliš akční podívané. Snímek se nese v pomalém, skoro až pokorném tempu a jen s pár herci trpělivě, leč efektivně buduje atmosféru. Tohle byste určitě měli vědět, abyste pak nebyli zklamání z toho, že se tam delší dobu „nic neděje“. Zároveň dodám, že „Hunter Hunter“ není horor, přestože se tak často prezentuje. Formálně jistě užívá elementů z animal attack a survival subžánrů, ale co se feelingu týče, jedná se spíš o thriller.

(A teď přestaň číst, pokud si to nechceš zkurvit.)

Chápu ovšem, že lovení jednoho vlka na ploše devadesáti minut vypadá jako docela chabá náplň i na poměry pomalého filmu, byť by se to nepochybně dalo udělat, kdyby se o to někdo snažil. „Hunter Hunter“ se ovšem vydává jiným směrem. Tatík totiž při svém honu na vlka zjistí, že po lese přece jenom běhá i nějaká ta lidská noha a pachá tam docela hutnou neplechu. Tak hutnou, až Joseph usoudí, že by si to s dotyčným měl vyřídit stejně jako s vlkem. To jest stručně a výstřelem z pušky. Jenže jeho protivník taky není žádné ořezávátko a zmiňovaná neplecha jej baví dost na to, aby se začal účinně bránit. A to ani nemluvím o nic netušící rodince v chatce…

Hunter Hunter (2020)

Nechci vzbudit dojem, že „Hunter Hunter“ přichází s nějakým zásadním twistem, který to vše převrátí. Film se vyvíjí postupně a ono překlopení z lovení vlka do setkání se sériovým vrahem přijde docela plynule. „Hunter Hunter“ navíc pracuje s takovým minimem postav, že fakt není problém uhodnout, kdo je kdo. To ale vůbec nevadí, protože se snímek tenhle vývoj ani nesnaží prodat jako něco šokujícího a namísto toho dále uvážlivě plyne.

Tempo naruší až intenzivní krvavé finále, které však nic nepokazí, spíš výsledku nasadí korunu. V jeho rámci musím pochválit ještě jednu věc: rozuzlení „Hunter Hunter“ je na jednu stranu v jistém ohledu odvážné (i když ten nejkontroverznější – z mého pohledu nikoliv ve špatném slova smyslu – krok ponechá jen na domyšlení a na kameru jej neukáže) a také se mu povedlo docílit zvláštního stavu, jenž v divákovi zanechá negativismus i pocit zadostiučinění zároveň. To se mi líbilo. Jak vidno, když se filmy na sílu netlačí do sladkého happyendu, je to mnohem zajímavější.

Hunter Hunter (2020)

Na závěr ještě musím pochválit jednu věc. Nesnáším, když nějaký seriózně myšlený snímek do titulků pustí cool rockovou pecku pro mladé a tím to celé shodí. „Hunter Hunter“ umně využije kytarový song v rámci svého finále a pak výsledek nechá diváka strávit u titulků jen za zvuku ptačího štěbetání. I na tom lze vidět, že „Hunter Hunter“ sice může být malý film, ale někdo u jeho tvorby přemýšlel a věděl, co chce stvořit a jak toho docílit.

No, abych to dál neprodlužoval, nakonec se jedná o jeden z nejpovedenějších bijáků, co jsem v roce 2020 viděl. Dost příjemné překvapení a za vidění určitě stojí. Když se člověk naladí na stejnou vlnu, tak „Hunter Hunter“ účinek má. Jen škoda toho hnusně digitálního vlka.


The Silencing (2020)

The Silencing (2020)

Země: USA / Kanada
Rok vydání: 2020
Žánr: thriller

Originální název: The Silencing

Režie: Robin Pront
Hrají: Nikolaj Coster-Waldau, Annabelle Wallis

Hrací doba: 93 min

(Budou spoilery.)

Osobně děti nemám, aktuálně na nich nepracuju, ani je neplánuju a nemyslím, že by se na tomhle stavu někdy v budoucnu mělo cokoliv měnit. Jasně, někdo by mi mohl tvrdit, že změním názor, až budu starší, ale klidně si to můžete nechat od cesty. K tomuhle přesvědčení jsem došel už v době, kdy jsem zjistil, že ta blbost mezi nohama není jen na čůrání a že se s ní dají dělat i další hodně zajímavé věci. Od té doby jsem zmíněné moudro o změně názoru s věkem slyšel už mnohokrát, přesto pořád nemám potřebu rozsévat své sémě.

Tohle můžete brát jako dobrou zprávu, protože to taky znamená, že pravděpodobně budu mít pořád čas poslouchat ohavné sračky a čumět na retardované braky a psát o nich recenze. Pokud tedy zrovna nemám psát recenzi na biják, v němž se hlavní postava velkou část filmu vyrovnává se ztrátou svého dítěte, protože něco takového díky nastíněné situaci nejspíš úplně nedocením. Samozřejmě chápu, že ztratit sviště asi nepotěší. Člověk si to musí pracně vysouložit, pak devět měsíců čekat na výsledek a potom se o to ještě starat. Mě osobně by nasralo ztratit i klíče, natožpak něco, s čím si musíte dát takovou práci.

Bývalému pytlákovi a nyní spíš amatérskému správci parku / profesionálnímu alkoholikovi Rayburnovi se přesně tohle stalo. K chlastu měl vždycky blízko a nakonec i kvůli chlastu o dceru přišel. Zastavil u konzumu, šel si koupit lahev kořalky a čtrnáctiletou ratolest nechal sedět v autě. Když se vrátil, holka nikde.

To se stalo před pěti lety, během nichž ho opustila manželka. Rayburn svůj čas střídavě dělí mezi vyhánění pytláků ze svojí rezervace, vzpomínáním na dceru (pořád vylepuje plakáty „pohřešuje se“) a klopením alkoholu. Netřeba dodávat, že poslední zmíněné činnosti se věnuje zdaleka nejintenzivněji. Však si klidně dá do nosu, i když má domluvenou školní exkurzi na prohlídku parku.

Hořkou rutinu naboří až moment, kdy Rayburn na svých kamerách umístěných po lese uvidí maskovaného frajera. Myslí si, že jde o dalšího pytláka, ale parchant na něj zaútočí vrhačem kopí a zraní jej. Až potom, co se hrdina dobelhá zpátky do svojí chalupy, si na kamerovém systému všimne, že tohohle pytláka nezajímá vysoká, nýbrž mladé holky. Třeba to bude souviset s nedávno nalezenou mrtvolou. V našem hrdinovi se probudí morální cítění a vydá se do lesa lepé děvě pomoct.

Teď si nejspíš myslíte, že borec napochoduje s puškou do lesa, dá si sériovým vrahem férovku, zachrání dívčinu a hotovo, vymalováno. „The Silencing“ ale naštěstí takhle primitivní není a film se ještě poměrně důkladně zamotá – víc, než byste asi čekali od počinu se základní premisou „po lese běhá vrah a místní alkoholik si to s ním jde vyřídit“. Své si k tomu řekne i nová šerifka, její problémový fetující brácha a další figurky.

The Silencing (2020)

Ve snímku se objeví několik docela zajímavých zvratů (naštěstí ne násilných) a ne úplně očekávaných řešení určitých situací, což mě docela potěšilo. Nějakou dobu si dokonce ani nemůžete být pořádně jisti identitou vraha. Mně se to nakonec podařilo uhádnout nějakých patnáct, dvacet minut před jeho odhalením, protože jedna konfrontace pozornému divákovi poskytne dost velkou nápovědu, ale i tak mi to přišlo vcelku fajn. Netvrdím, že by „The Silencing“ mělo být etalonem toho, jak se dělá chytrý thriller, ale určitě se nejedná o triviální pičovinku a u psaní scénáře se snad i někdo zamyslel. Spousta nadhozených detailů nakonec bude mít svou důležitost a ve finále to do sebe hezky poměrně logicky zapadne.

Upřímně je to víc, než jsem od „The Silencing“ v předstihu očekával. Od podobných nenápadných bijáků typicky člověk nemívá tak vysoká očekávání, takže výsledek nakonec mile překvapil. Nejde sice o nějaký zběsilý napínák, ale příběh se nakonec vybarvil vcelku zajímavě, a i když finální rozuzlení je nakonec docela evidentní, cesta k němu rozhodně bavila.

The Silencing (2020)

„The Silencing“ není veledílo nebo majstrštyk, kvalitou se jedná spíš o lepší průměr, ale i tak se z toho vyklubala příjemná a povedená žánrovka, která za podívání doecela stojí. Obzvlášť při letošním filmovém suchu.


Pathology (2008)

Pathology (2008)

Země: USA
Rok vydání: 2008
Žánr: thriller

Originální název: Pathology
Český název: Patologie

Režie: Marc Schölermann
Hrají: Milo Ventimiglia, Michael Weston, Alyssa Milano

Hrací doba: 95 min

(Budou velké spoilery.)

„Pathology“ je film, do jehož sledování se mi zrovna dvakrát nechtělo. Při pohledu zdálky to na mě vůbec nepůsobilo lákavě. Horor z prostředí patologie sice obecně vzato nevypadá jako něco, čím by měl člověk automaticky a už dopředu pohrdat, ale snímek ve mně prostě důvěru nevzbuzoval. Obsazení plné mladých hezkých lidí na mě s trochou nadsázky působilo jako nemocniční „Twilight“, což samozřejmě ani omylem není něco pro mě. „Pathology“ nicméně trochu klame, protože do podobné píčovinky má výsledek docela daleko.

Ústřední postavou příběhu je Ted Grey – mladý a nadějný doktor, konkrétně tedy patolog. Před sebou má nalinkovanou kariéru i dobrý život po boku bohaté sexy roštěnky, jejíž fotřík nemá problém použít svoje konexe a zajistit Tedovi nějaké exkluzivní místečko. Prostě všechno totálně v cajku.

Aktuálně na našeho malého patologa čeká tříměsíční stáž v nemocnici, kde se připojí k týmu podobných mladých a nadějných doktorů, jejichž specializací je vrtat se v mrtvolách. Noví kolegové nicméně Teda nemají vůbec v lásce a jdou mu trochu po krku. Jak se po čase ukáže, nestojí za tím jen konkurenční rivalita.

Tahle partička má totiž dost nevšední koníček. Mají potřebu svoje profesní znalosti neuplatňovat pouze v práci, ale i ve volném čase. Když si uvědomíte, že jejich profese se točí okolo pitvání mrtvol a určování příčin smrti, asi začnete tušit, kam to bude směřovat. Provozování takového hobby se totiž dost dobře neobejde bez mrtvol. Stručně řečeno, jeden doktůrek ze skupiny vždycky zabije člověka a ostatní pak hádají, jakým způsobem to udělal. K tomu nějaký chlast a drogy a pořádný mejdan je na světě.

I přes počáteční nevraživost nakonec ostatní přiberou Teda do party a tomu se i přes počáteční pocity viny začne nová zábava zamlouvat. V invenci a kreativitě vynikne takovým způsobem, až začne šlapat na paty i doposud vrchnímu machrovi. Rozjede se každopádně jízda plná alkoholu, hulení, sexu, zabíjení a pitvání.

Do idylky nicméně hodí vidle Tedova holka, která svému milému oznámí radostnou novinku, že se k němu nastěhuje. Se slušnou snoubenkou na bytě se jen těžko chodí na noční tahy plné ilegálních látek a ilegálních aktivit. Když jste ale v partě, jejíž zábavou je zabíjet lidi, tak se z toho dá jen těžko vycouvat. Leda tak radikálním způsobem, jenž se ostatním ani zdaleka nebude líbit.

Několik věcí se snímku určitě musí nechat. Svým vývojem a zvraty sice nepřekvapí, ale určitá pozitiva určitě má. Patří k nim to, že je ve skutečnosti chytřejší a taky divnější, než se na první pohled může zdát. Nejde sice o nějaké veledílo, ale výsledku pomáhá to pozitivní překvapení, když člověk zjistí, že to zdaleka není taková hovadina, jakou dopředu čekal.

Pathology (2008)

Dále lze „Pathology“ přičíst k dobru, že se nebojí krve. Jasně, mohli byste říct, že kdyby ve filmu z prostředí patologie nebyly žádné mrtvoly a vnitřnosti, tak by to byl docela trapas – a měli byste pravdu. I tak ale docela potěšilo. Musím nicméně dodat, že navzdory krvi a vnitřnostem se nejedná o horor. Ve skutečnosti je snímek spíš temnějším thrillerem, ale vyloženě hororového na něm není prakticky nic. Což samozřejmě není špatně, jen říkám, že byste případně neměli čekat nějakou vyvražďovačku.

Filmu také sluší určitá amorálnost a dekadence. Nakonec žádná postava tu není kladná; ta hlavní působí kladněji jen díky tomu, že je snímek vyprávěn z jejího úhlu pohledu, ale i ona je ve skutečnosti hajzlík, co má na svědomí nějaký ten život. „Pathology“ mi i díky tématu vzdáleně připomnělo třeba známější „Flatliners“, akorát vyhnané do větší divnosti.

Pathology (2008)

Nakonec se tedy jedná o koukatelný kousek, jejž do průměru sráží hlavně předvídatelnost. Taky bych si dokázal představit ještě větší odvahu a víc obskurnosti (co takhle trochu nekrofilie?), protože i navzdory řečenému je to ve finále pořád film stravitelný i pro průměrného diváka. Což je škoda, protože kdyby se přitvrdilo, mohl by z toho v určitých kruzích vzniknout kult. Ale na kdyby se nehraje. Takhle se jedná o solidní biják, který asi nepotřebujete vidět a není nutné se po něm cíleně shánět, ale když na něj náhodou narazíte, tak nezklame a na jedno podívání poslouží.


Creature (1998)

Creature (1998)

Země: USA
Rok vydání: 1998
Žánr: thriller / natural horror

Originální název: Creature
Český název: Netvor

Režie: Stuart Gillard
Hrají: Craig T. Nelson, Kim Cattrall, Cress Williams

Hrací doba: 180 min

Zdroj fotek: IMDb.com

(Budou spoilery.)

Peter Benchley se ve své spisovatelské kariéře věnoval především vodě, která v jeho tvorbě představuje nebezpečí, zejména co se vodních tvorů týká (nad čímž jen tak mimochodem později vyjádřil lítost). I kdybyste o něm doposud neslyšeli, jsem si jistý tím, že znáte minimálně jeho nejslavnější knihu respektive film, jenž na jejím základě vznikl. Právě z Benchleyho hlavy totiž pochází „Jaws“, k jejichž převodu na stříbrné plátno ostatně psal i scénář.

Zdaleka se ovšem nejedná o jediný případ, kdy byla Benchleyho kniha převedena do snímku. Podobný osud mimo jiné potkal i novelu „White Shark“ z roku 1994, kterou o čtyři roky později adaptovala televizní minisérie s názvem „Creature“ (u nás jako „Netvor“). Při této příležitosti byla původní kniha vydána znovu pod novým názvem „Creature“ shodným s adaptací.

Bílý žralok z původního názvu zde není skutečným bílým žralokem (což je ostatně druhý důvod, proč při druhém vydání došlo ke změně jména), nýbrž – alespoň ve filmovém podání – hybridem mezi žralokem a člověkem vzešlým z vládního experimentu. Ten se ovšem, jak už tomu zkrátka ve filmech bývá, trochu vymkne kontrole. Zmutovaný podvodní obluďák se utrhne ze řetězu, sežere svého stvořitele a vydá se vstříc svobodě. V tom je mu ale zábraněno a žralokodlak (haha) skončí uvězněn ve velké bedně na dně moře.

O 25 járů později (neptejte se mě, jak mohl žralokodlak takhle dlouho přežít v bedně na dně moře – taky jsem si nad tím lámal hlavu), kdy někdejší vojenskou základnu využívá doktor Simon Chase studující žraloky, se kříženec náhodou dostane na svobodu a samozřejmě nemá nic lepšího na práci než začít požírat obyvatele přilehlého ostrova, kteří jsou natolik drzí, aby si skočili do moře na koupačku. A tohle byla jedna věta na celý odstavec, uff…

Doktor je samozřejmě frajer jak noha, takže mu hodně rychle dojde, že tady něco nesedí a že nepůjde o obyčejného žraloka-zabijáka. Klasicky mu ale nikdo nevěří a místní se pustí do honu na velkého bílého. Ale nebojte, oni na to za nějaký čas a o nějakou tu mrtvolu později přijdou, takže hlavní hrdina, jemuž v mezičase přijela na ostrov bývalá stará (taky doktorka) a synátor, nakonec bude moct vítězoslavně poskakovat kolem a řvát, že on to říkal. Anebo se pokusit se s hrozbou vypořádat. Anebo tak něco.

„Creature“ rozhodně není žádná nervy-drásající podívaná. Snímek trpí standardními neduhy televizních horůrků, tudíž se připravte na to, že jde spíše konverzační záležitost a že nějaké krvavé lázně se v žádném případě nedočkáte. Na druhou stranu, televizní záležitosti si na rozdíl od kino-filmů mohou dovolit trochu delší stopáž. Což je leckdy na škodu, ale někdy to vůbec nevadí, což je naštěstí případ „Creature“. Snímek nabobtnal na tři hodiny (v české televizi šel rozdělený na dvě části dlouhé hodinu a půl každá), ale k jeho cti slouží, že se nejedná o nic nesnesitelného, vlastně to ubíhá docela příjemně. Na dlouhé nudné odpoledne tím pádem „Creature“ dokáže posloužit, ačkoliv se nemůže chlubit nějakou výraznou atmosférou nebo osobitostí. Jako důstojný standard ovšem obstojí úplně v pohodě a na jedno podívání tudíž funguje.

Creature (1998)

Největším plusem „Creature“ je sám titulní netvor – žralokodlak totiž vypadá až nečekaně dobře a na televizní poměry je rozhodně nadprůměrné povedený. Nejde o žádnou digitální píčovinu, ale kvalitně udělanou latexovou masku. Což ale nepřekvapí, když člověk zjistí, že tohohle žraloka má na svědomí Stan Winston, legenda ve svém oboru, jejíž práci jste mohli vidět i ve velkých bijácích jako „Jurassic Park“, „Terminator 2: Judgement Day“ nebo „Aliens“.

Přiznám se, že k tomuhle snímku možná cítím větší sympatie, než by si asi zasloužil, protože v jeho prospěch hraje nostalgie. Poprvé jsem jej totiž viděl v dost nízkém věku a zůstala mi z něj vzpomínka na fakt hustého žraloka. Na druhou stranu, u sledování spousty filmů, které se mi kdysi líbily, si nyní připadám trochu trapně, ale zrovna „Creature“ bylo i dnes v pohodě. Na jedno podívání se to rozhodně vleze.

Creature (1998)


Fantasy Island (2020)

Fantasy Island (2020)

Země: USA
Rok vydání: 2020
Žánr: thriller / adventure / horror

Originální název: Fantasy Island
Český název: Fantasy Island

Režie: Jeff Wadlow
Hrají: Michael Peña, Maggie Q, Lucy Hale

Hrací doba: 109 min

Zdroj fotek: IMDb.com

(Budou spoilery.)

Přijde mi trochu smutné, že jediné, co v poslední době dokáže v kinech pravidelně vydělávat, jsou komiksové blockbustery, animáky pro malé špunty a levné horory. Jeden by řekl, že alespoň ten třetí zmiňovaných druh filmů drží nějakou úroveň, ale není to tak úplně pravda. Většinou se totiž jedná jen o takové neškodné kvazi-horory cílící na mladistvé publikum, nikoliv na skutečné hororové fans. Expertem na tenhle druh je produkční společnost Blumhouse, která podobné hovadiny posílá do kinosálů pravidelně a obecně vzato s nimi slaví úspěch, ačkoliv najít v jejich produkci nějaký opravdu dobrý počin není zrovna snadné (osobně se mi z hlavy vybavuje pouze jeden – „Upgrade“, což je pro ně navíc poněkud atypický projekt).

„Fantasy Island“ je další rychlokvaškou z produkce Blumhousu, který nádherně ukazuje, v čem tkví strategie téhle společnosti – zajebat hloupý biják za náklady tak minimální, že to prakticky ani nemůže prodělat, a doufat, že to vysype třeba sto míčů, jak už se ostatně několikrát stalo. U „Fantasy Island“ to naštěstí na takový úspěch nevypadá, ale nějaký výdělek tam bude, to je prakticky jisté. A přitom jde o takový kus hovna, až se z toho chce člověku zvracet…

Smutné na tom je, že samotný ústřední nápad by nemusel být zas až tak debilní a pod režisérským dohledem nějakého řezníka by se mohlo jednat o docela krutou naháněčku. „Fantasy Island“ si bere koncept stejnojmenného seriálu ze sedmdesátých let o ostrově, kde se lidem plní přání, akorát se jej snaží naservírovat v hororovém (že mi huba neupadne…) podání. Což v překladu znamení, že fantazie každého člověka se nakonec zvrtne trochu jiným způsobem, než si tento původně představoval.

Výsledek je nicméně příšerný. Už nějakou dobu jsem v kině neviděl takhle sterilní, povrchní, plytký a prostoduchý snímek jako „Fantasy Island“. Vcelku ucházející nápad se nepodařilo přetavit v nic lepšího než nezajímavou rutinu, jíž chybí jakékoliv napětí, natožpak nějaká krev nebo snad dokonce gore. Mluvit v souvislosti s „Fantasy Island“ o hororu je skoro výsměch, protože hororového na tom není zhola nic. Blíž to má spíš k dobrodružnému thrilleru, kde dobrodružný dává smysl jenom kvůli tomu, že se to celé odehrává na tropickém ostrově, a thriller by měl být chápán pouze jako formální označení. „Fantasy Island“ je prostě takové filmové placebo úplně bez koulí, bez nápadů i bez jakéhokoliv hmatatelného konceptu.

Zarážející mi přišel také vývoj filmu. V první polovině se jedná jen o zbytečnou nudu. Jakmile se ale „Fantasy Island“ trochu rozjíždět, což by teoreticky mělo pomoct, ve skutečnosti se film začne propadat do ještě větších sraček. Začnou se vršit logické kiksy (trochu mi přišlo, že v pravidlech, jak ono plnění fantazií funguje, neměl úplně jasno ani jeden z trojice scénáristů) i trapné zvraty vrcholící ve směšné závěrečné pointě, kterou nemohl odhadnout snad jen ten, kdo… viděl pouze horory od Blumhousu, haha. Vrcholem zmaru jsou nicméně srdceryvné patetické scény, jichž se ve filmu nachází o mnoho víc, než bylo třeba (potřeba jich totiž bylo přesně nula). U těch jsem fakt reálně přemýšlel, že se zvednu a odejdu z kina směrem do piče, a to si dovolím tvrdit, že jsem co se sledování ubohých filmových sraček týká docela drsňák. Jako nakonec jsem to vydržel, ale byl to hell asi jako poslech českého rapu.

Fantasy Island (2020)

Snad jediné, na co se dá ve „Fantasy Island“ dívat, je Lucy Hale (můžete znát třeba z další mrdky od Blumhousu „Truth or Dare“), protože to je docela pěkná kundička, i když hrát teda moc neumí a její postava je otravná úplně stejně jako všechny ostatní. Oukej, úplně stejně ne, protože Michael Peña a jeho směšná variace na tajemného bosse, milfka plná komplexů toužící po rodině nebo srábek, co si chce hrát na vojáčky, mě srali ještě víc.

„Fantasy Island“ je každopádně fakt echtovní kokotina, která za váš čas rozhodně nestojí, o vašich penězích ani nemluvě. A co mi přišlo nejsmutnější – ani to není smešné. Je to jenom nudné lobotomické vakuum pro konzumenty bez jakéhokoliv vkusu a nároků. Kdo má v palici aspoň dvouciferný počet IQ bodů, musí si nad tímhle odpadem jen zhnuseně odplivnout. Tfuj!

Fantasy Island (2020)


Red Heat (1975)

Red Heat (1975)

Země: USA
Rok vydání: 1975
Žánr: porn / thriller

Originální název: Red Heat

Režie: Cindy Lou Sutters
Hrají: Rita Cummings, Frank Margello, Lenore Swink

Hrací doba: 82 min

(Budou spoilery.)

Že se někdo kouká na staré zaprášené horory nebo zapadlé science fiction, to jsou asi věci, jaké většina lidí dokáže pochopit, i když třeba sama takovou potřebu nemá. Můžete se ale docela divit, proč se někdo kouká na zapomenuté péčko z poloviny sedmdesátých let, jako je právě tohle. Důvod to nicméně má a jde o docela zábavný důvod.

Na „Red Heat“ jsem totiž narazil kvůli tomu, že se jmenuje stejně jako jeden biják s Arnoldem Schwarzeneggerem. S akční klasikou z roku 1988 ani se samotným Arnoldem nicméně tenhle kousek nemá nic společného, vždyť byl natočen o celých třináct let dříve, tedy už v roce 1975. Avšak skutečnost, že se nějaké divné porno z ze sedmdesátek jmenuje stejně jako film se Schwarzeneggerem, mě pobavila dost na to, abych si tuhle chlupatou šukačku sehnal a posoudil ji svým kritickým pohledem.

Dovolil bych si tvrdit, že „Red Heat“ není obyčejným pornem, nýbrž meta pornem. Co to znamená? Jednoduše je to porno o natáčení porna, přičemž scénáristka, producentka a režisérka onoho porna ve filmu, Cindy Lou Sutters, je uvedena i jako scénáristka, producentka a režisérka celého filmu, a dokonce se i kvůli docházejícím prachům sama představí před kamerou, aby ušetřila za herečku. Jenže pozor, „Red Heat“ není zas až tak meta, aby to byla skutečná režisérka. Reálně jde pouze o porno pseudonym režiséra Raye Dennise Stecklera, který film skutečně natočil. A jen tak mimochodem se jedná o toho samého borce, co v roce 1964 stvořil kultovní hovadinu „The Incredibly Strange Creatures Who Stopped Living and Became Mixed-Up Zombies“. Což dá rozum, protože s takovým názvem to snad ani nemůže nebýt kultovní.

Nicméně zpátky k „Red Heat“, protože ona to není taková nuda, aby se jen natočilo porno, jak někdo natáčí porno, a mrdačky ve filmu ve filmu se kryly s mrdáním ve filmu (doufám, že jsem se vyjádřil jasně). Do „Red Heat“ se totiž ještě navíc podařilo naroubovat mysteriózně thrillerovou zápletku s vražděním. Protože krev z týpka ubodaného ve sprše je přesně to, co chce člověk vidět, když se jde koukat na porno. Docela by mě zajímalo, jestli si u toho někdo v těch sedmdesátkách fakt leštil klacek.

Každopádně celý děj filmu je vyprávěn režisérkou (což je ve skutečnosti „režisérka“, ale to už chápeme, že jo?) a její monology na pozadí náhodných záběrů Las Vegas se střídají s prcáním, kterého se zde nachází dostatek (to u pornáče můžete chápat jako pochvalu). Hlavní hrdinkou je každopádně zrzka, jíž režisérka říká Red Heat a má s ní domluvené nějaké natáčení, k němž ovšem nedojde.

Red Heat (1975)

Red Heat totiž bydlí s dementním přítelem, jenž ji podvádí při každé příležitosti, což praktikuje do té doby, než ho zrzka načapá, načež ji přítel zmlátí. To člověka nepřekvapivě nasere, takže v Red Heat uzraje rozhodnutí a ubodá ho ve sprše. Stejně tak v ní dozraje do pokročilého stádia její odpor k mužskému pohlaví, takže v zabíjení pokračuje. Technicky vzato každého chlapa opíchá, ale trochu jiným způsobem, než by si asi tento představoval (já vím, ohraný vtip). Postupně tedy ještě sejme úchylného fotografa a náhodného řidiče, který zastaví, když Red Heat stopuje. Její zabíjení se pravidelně střídá s vyprávěním o natáčení péčka, přičemž to péčko má výrazně navrch.

Vtipné na tom je, že samotná Red Heat se k žádnému sexu ani nedostane, což jsem snad ještě nezažil, aby hlavní postava v pornu vůbec nesouložila! Akorát dvakrát ukáže kozy, ale není úplně o co stát, protože tahle bába teda zrovna hezká není. A bohužel není jediná a ani ne nejhorší. Z celého bijáku mě nejvíc znechutila jedna mužatka s příšernou trvalou na palici, co vypadá spíš jako chlap, a dokonce má i trochu knírek, což už je upřímně moc chlupaté i na můj vkus. A hádejte co. Samozřejmě tam tahle ohava má nejvíc sexuálních scén a samozřejmě se musí účasnit i té jediné lesbické scény, čímž je potenciálně vrcholný moment „Red Heat“ zcela zkurven. Navíc tahle cosi-jako-ženská ani neumí pořádně kouřit, takže třeba v jedné scéně je nebohý divák, který si chce vychutnat intelektuální příběh, nucen asi pět minut v detailu koukat, jak jednomu nebožákovi jenom olizuje žalud, až to dotyčného přestane bavit a dohoní si sám.

Red Heat (1975)

Čímž jsme se plynule dostali k tomu nejdůležitějšímu na pornu – souložení. Jak už bylo řečeno, dočkáme se jedné lesbické scény, ale ne čistokrevné, protože ke konci se k holkám připojí i kameraman (což se nestane jen jedinkrát). Jinak je to spíš jen taková klasika a kuřba, anál se tuším objeví jen jednou a dvakrát dojde na trojku, ale ani v jednom případě nejde o žádné zběsilé orgie). Většina se odehrává v detailních záběrech, na nichž kameraman nejspíš dost ujížděl. Alespoň si to ale člověk může celé v klidu prohlédnout, takže i jako doučování z biologie to fungovat bude.

Na druhou stranu, není to jak v moderním pornu, tady je vidět, že ty lidi normálně šukají a že borci se většinou udělají asi tak za minutu nebo dvě jako každý normální chlap. Nikdo nemá obřízku, silikon žádný, takže spíš něco pro milovníky přirozenosti, a to včetně přirozeného přírodního porostu na všech místech, kde jen může růst. Je nicméně škoda, že i samotné holky jsou většinou jen průměrně hezké a v několika případech nejsou hezké vůbec. Tak půl napůl. Vyložená krasavice, která by mi utkvěla v paměti, se neobjevila ani jedna.

Red Heat (1975)

Na závěr vám ještě dovyprávím rozuzlení příběhu, jak to celé s Red Heat dopadlo. Stejně je to v konečném důsledku jenom porno a jde tam hlavně o to šukání, ne o příběh. A navíc se na to stejně s největší pravděpodobností nikdy nepodíváte…

V ději se objevuje ještě jedna zajímavá postava, již jsem doposud nezmínil, a to nějaký zlodějíček na motorce. Ten v průběhu filmu okrade hned několik lidí a jednu dvojici dokonce hned po dokončení soulože, což bylo docela vtipné. Snímek každopádně končí tím, že tento motorkář zastaví stopující Red Heat, ale k žádné vyhrocené konfrontaci zloděj versus vražedkyně nedojde. Hned na první křižovatce je totiž srazí ožralý řidič, jenž nezastavil na stopku, a motorkář i zrzka na místě zkapou. Fakt exkluzivní konec porna!

Red Heat (1975)


The Strangers (2008)

The Strangers (2008)

Země: USA
Rok vydání: 2008
Žánr: home invasion

Originální název: The Strangers
Český název: Oni

Režie: Bryan Bertino
Hrají: Liv Tyler, Scott Speedman, Kip Weeks, Laura Margolis, Gemma Ward

Hrací doba: 86 min

Odkazy: facebook

Zdroj fotek: IMDb.com

(Budou spoilery.)

Horor má sice hromadu subžánrů, ale drtivá většina z nich (ne-li úplně všechny) se potýká s klišé a jasně nalinkovanými hranicemi, v nichž se jednotlivé filmy pohybují. Jinými slovy řečeno, slashery většinou mívají stejný průběh, hixploitation horory taktéž, to samé duchařiny, rape & revenge, zombie bijáky… a všechny další, co vás jen napadnou. Ani takzvané home invasion v tomto ohledu nejsou výjimkou a prakticky všechny se odehrávají v očekávatelných a také očekávaných mantinelech.

Na druhou stranu, horor je žánr, kde s jistou mírou klišé člověk počítá a je ochoten ji i tolerovat, pokud se to nezvrhne do vyslovené debility, nad níž už není možné přivírat oči. Snímek „The Strangers“ z roku 2008 už podle mě tu míru únosnosti překročil, a tudíž spadá do kategorie nepovedených. Jak jsem si ale všiml, tenhle film je přijímán dost polarizovaně a mnozí si jej naopak dost cení. Tak se na to pojďme podívat.

Příběh je na poměry home invasion žánru dost standardní, karty jsou rozdány jednoznačně. Dva nic netušící lidi v domě, tři útočníci venku. Ale ne tak úplně, protože dost často chodí i po domě, kradou mobily, aby se nikdo nemohl dovolat pomoci, a tak různě. No, a to je vlastně všechno, nic jiného se tam neděje. Komorní pojetí, dobře, to beru, ale to se dá přijmout jen v případě, že to nevypadá… inu, přesně tak, jak to vypadá v „The Strangers“

První věc, která mě na „The Strangers“ trochu rozčiluje – jaká je vlastně motivace tří útočníků a čeho chtějí dosáhnout? Zdá se, že jejich jediným cílem je si prostě někoho zavraždit, ale příležitostí k tomu mají asi tak milion a žádnou z nich nevyužijí. Že by si tedy chtěli se svými oběťmi hrát a dát jim pořádnou sodu? Oukej, asi jo no… Každopádně se tu neobjeví absolutně nic o tom, co jsou zač a co vlastně chtějí. Takhle výsledek vyznívá trochu samoúčelně, ale dejme tomu, tohle bych ještě dokázal přežít.

Mnohem horší mi přijde, že se filmu nedaří vykřesat jakoukoliv hutnější atmosféru nebo napětí. Prostě se tam parta vocasů nahání po baráku a přilehlém lesíku a nijak mě to nebralo. Úvodní čtvrthodinka, než se něco začne dít, je naprosto příšerná a ze sladkobolných vztahových slintů mě pomalu rozbolely zuby. Ani potom se ale snímek nijak nerozjede a ke konečnému zúčtování jsem se spíš pronudil a donutil, abych zjistil, co z toho vyleze. Nevylezlo z toho ani hovno.

Oběti se chovají nelogicky, tupě a naprosto levě. Útočníci mají dohromady jednu sekeru, borec má brokovnici, ale stejně dostane na ánus. Jediné, co s tou brokovnicí dokáže, je odstřelení svého vlastního kámoše. Což lze jen tak mimochodem odhadnout několik minut dopředu – podobně jako většinu ostatních zásadních událostí. Naopak útočníci jsou takřka nadpřirození a jejich schopnost se pro vystrašení ukázat a pak se najednou propadnout do země (aniž by byl v okolí jakýkoliv úkryt), když se postava na vteřinu ohlédne jinam, je za chvíli regulérně otravná, obzvlášť když se tenhle model objevuje asi tak stokrát.

The Strangers (2008)

Po nějaké hodině zoufale nudné hry na kočku a myš útočníci konečně lapí své oběti (ačkoliv to mohli předtím udělat už nevím kolikrát, ale to by bylo za pět minut vymalováno…), sundají si masky, párkrát bodnou kudlou (a přitom jednu z obětí ani nezvládnou zabít, ty vole) a odjedou do hajzlu. Prostě jsem z toho měl dojem neúnosně a zbytečně natahované záležitosti, jejíž reálný obsah by vydal na několik málo minut. Výsledek je rozplizlý a táhne se jak smrad z ponožek.

Logiku to nemá, atmosféru taky ne, prostě nic. Ale hlavně že tam někdo na začátek připlácnul hlášku o tom, že je film natočen podle skutečné události (a na konci titulků se jen tak mimochodem nachází další hláška, že veškeré podobnosti s existujícími osobami nebo událostmi jsou čistě náhodné, haha). Jediným překvapením zůstává účast Liv Tyler v hlavní roli, což zrovna není herečka, kterou byste tipnuli na horory. Jinak jde ale o tuctovou podívanou. Nemastné, neslané, nudné. Ten humbuk kolem tohohle bijáku jsem nepochopil.

The Strangers (2008)


You Were Never Really Here (2017)

You Were Never Really Here (2017)

Země: Velká Británie / Francie / USA
Rok vydání: 2017
Žánr: thriller / drama

Originální název: You Were Never Really Here
Český název: Nikdys nebyl

Režie: Lynne Ramsay
Hrají: Joaquin Phoenix, Ekaterina Samsonov

Hrací doba: 89 min

Odkazy: web / facebook

Zdroj fotek: IMDb.com

(Budou spoilery.)

Na snímek „You Were Never Really Here“ jsem se dost těšil a do kina jsem šel s očekáváním zajímavého počinu. Chtěl jsem vidět kvalitní indie thriller, který by díky své pozici mohl být trochu odvážnější a nabídnout drsnější podívanou bez příkras a uhlazení pro mainstreamové publikum. Bohužel jsem se dost spletl.

Námět filmu – založený na stejnojmenné knižní předloze od amerického spisovatele Jonathana Amese – sice nepatří k těm úplně nejoriginálnějším, ale pro drsný špinavý thriller poskytoval dobrou výchozí pozici. Válečný veterán Joe se nyní živí jako nájemný drsňák, jenž dělá špinavou práci, na jakou si jej najmou. Je evidentní, že nejde o zaměstnání, které by bylo stoprocentně legální. Ale to je asi to poslední, co by našeho hrdinu trápilo, protože dále už má na práci jen soužití se starou senilní matkou a myšlenky na sebevraždu. Ze své dřívější kariéry vojáka, agenta FBI a také z krušného dětství si totiž (naprosto nečekaně) odnesl pěknou řádku traumat a psychických problémů.

Zdá se, že se na něj usmálo aspoň trochu štěstí, když se svou spojkou dostanou džob za velké prachy. Joe má zachránit dceru vlivného senátora, která pravděpodobně skončila v jednom z vykřičených domů s mladistvými dívenkami, kam si chlíváci chodí ukájet své pedofilní choutky. Joe sem přijde, ztříská všechno na jednu velkou hromadu (aniž by divák viděl cokoliv explicitního…), získá senátorskou dcerušku a jede na místo setkání. V zapadlém motelu na něj ovšem místo bohatého fotra čeká zjištění, že tento spáchal sebevraždu, načež do místnosti vtrhne komando, které si dceru vezme zpátky a pokusí se Joea zabít. Odsud se mu celý jeho už tak bídný svět drolí a postupně zjišťuje, že pedofilní gang sahá až na nejvyšší místa, která o nějakého osamělého hrdinu vůbec nestojí. Vysvětlujte to ale někomu, kdo má neodolatelnou chuť se pomstít, protože mu vyvraždily těch pár lidí, s nimiž se stýkal. A k tomu ještě ta malá dívka, kterou by taky nerad nechal v drápech pedofilního zmetka…

Typické revenge-téma ovšem tvůrci pojali značně artovou formou. Což působí docela zajímavě ze začátku, ale s postupujícími minutami začíná víc vadit než bavit. Vůbec by mi nevadila jistá zkratkovitost a útržkovitost vyprávění, pokud by rušivé flashbacky do minulosti Joea nepůsobily spíš samoúčelně, protože reálně nějaký větší smysl pro vývoj filmu nemají. Leda tak jako osvětlení toho, že hlavní postava je taky trochu psychouš, takže by nikoho nemělo představit, že si zničehonic sundá triko. Asi.

Zjistil jsem ale, že ještě víc mi vadila skutečnost, že součástí formy „You Were Never Really Here“ je prakticky nulové vyobrazení násilí, ačkoliv film sám o sobě násilný je (respektive měl by být). Oblíbená zbraň Joea je kladivo, ale kamera divákovi nikdy nedopřeje pohled na to, jak jím hlavní hrdina nemilosrdně rube nějakého hajzla. Při první akci to ještě vyznívá poměrně zajímavě, ale když se závěrečná bitka skládá pouze ze záběrů z toho, jak Joe odchází od další mrtvoly, zjistil jsem, že z principu syrový příběh odpírá skutečný pohled na násilí, jímž je protkán. Emočně mě to nezasáhlo tolik, abych byl schopen absenci krvavé práce odpustit. Ani skvělý Joaquin Phoenix v hlavní roli nedokáže zvrátit misky vah na stranu pozitivního hodnocení, protože je jen jedním z mála skutečných kladů.

You Were Never Really Here (2017)

Při celé té artové formě z toho mám tak trochu dojem, že „You Were Never Really Here“ cílí na intelektuálnější publikum, pro nějž by pořádná rubačka kladivem byla nejspíš příliš přízemní. Což je asi v pohodě, intelektuálům to vyhovovat skutečně může, ale takové nekulturní hovado jako já tenhle přístup bohužel neuspokojil. Zůstal ve mně pocit, jako kdyby zvláštně rozehranému filmu chyběla nějaká zásadní ingredience… a pro mě to byla právě tahle.

Mé dojmy z „You Were Never Really Here“ jsou rozporuplné. Ne proto, že jsem dostal trochu něco jiného, než jsem očekával, nýbrž proto, že to, co jsem dostal, mě nedokázalo divácky plně uspokojit. Určitou zajímavost tomu upřít nelze, kamera je místy nápaditá a soundtrack některým scénám dodává větší šmrnc než samotný obraz. Na druhou stranu, jiné momenty naopak působí trochu natahovaně, což u 90minutového snímku není úplně košer vizitka. Měl-li bych to shrnout, řekl bych, že „You Were Never Really Here“ je pokus o artové zpracování žánru, jemuž artový přístup nesedí. Nevadí mi, že jsem to viděl, ale podruhé to opakovat nemusím, a kdyby to bylo delší, už bych se asi fest nudil…

You Were Never Really Here (2017)


The Snowman (2017)

The Snowman (2017)

Země: Velká Británie / Norsko / USA
Rok vydání: 2017
Žánr: crime / thriller

Originální název: The Snowman
Český název: Sněhulák

Režie: Tomas Alfredson
Hrají: Michael Fassbender, Rebecca Ferguson

Hrací doba: 119 min

Odkazy: web / facebook

Zdroj fotek: TheSnowmanMovie.com

Jo Nesbø je taková hvězda populární severské kriminálky, že o jeho existenci ví i takový literární buran jako já. Žádnou z jeho knih jsem ovšem nečetl, protože od doby, co jsem přestal číst skripta z matematické analýzy, se už nějak nemůžu donutit k tomu, abych se téhle bohulibé činnosti věnoval nějak intenzivněji – takové trauma ve mně všechny ty posrané derivace a integrace zanechaly! Na „Sněhuláka“ jsem tedy šel do kina, aniž bych v předstihu přesně věděl, co na mě čeká. Ale to by dle mého nemělo zas tak zásadně vadit – knižní adaptace by sice v ideálním případě měla být zpracována s určitou důstojností a respektem k předloze, ale neměla by své pochopení podmiňovat znalostí originálu. Kniha je kniha a film je film – obojí by přece jenom fungovat nezávisle.

První ohlasy na „Sněhuláka“ jsou chladnější než mrazivé norské prostředí, v němž se příběh odehrává, a po zhlédnutí jim musím dát za pravdu, protože tohle se skutečně příliš nepovedlo. A to říkám jako někdo, kdo od filmu vlastně ani nečekal žádný zázrak a do kina se vypravil spíše z nudy. A viděl jsem tam biják, jehož trailer je mnohem poutavější než výsledná kompletní dvouhodinovka.

„Sněhulák“ selhává ve spoustě věcí. Snad ze všeho nejvíc mi vadilo, že po svém konci v divákovi zanechá množství nezodpovězených otázek. Nejde ovšem takový ten žádoucí druh otázek, které vás nutí přemýšlet… prostě a jednoduše jsou v příběhové mozaice chybějící dílky, na něž se obsah filmu regulérně vykálel a s jejich vysvětlováním se vůbec neobtěžoval. Zbude například hned několik postav, u nichž je docela zřejmé jisté zapletení do předkládaných událostí, ale jejich skutečná role a význam v celé hře zůstanou nedořešené. Účinkem se míjí i flashbacky do minulosti, z nichž vyplyne akorát to, že sériový vrah své hobby provozuje dlouhodobě, zároveň však dále zamotávají vztahy mezi postavami a přinášejí další chaos do už tak zapletené sítě osudů, což by samo o sobě nemuselo vadit, kdyby po závěrečných titulkách nezůstávalo tolik otazníků.

Stejně tak snímek nedokáže dostatečně objasnit všechny motivace vraha, byť o to se alespoň pokusí v jakémsi intru z jeho mládí. Ale všechno to plave po povrchu bez uvěřitelného myšlenkového ukotvení, takže ve finále tam prostě někdo chodí, unáší a morduje ženské a u toho staví sněhuláky. Jako hrozná kravina mi přišlo i závěrečné vypořádání s vrahem, kde to hlavní frajer, vyšetřoval Harry Hole v podání Michaela Fassbendera, uhraje dost krutě na náhodu.

Příliš nefunguje ani linie vyšetřování jednotlivých vražd. Namísto napínavého odhalování jednotlivých dílků morbidní skládačky to plyne v docela odpočinkovém duchu, díky čemuž „Sněhulák“ nedokáže vtáhnout naplno do děje. Ne snad, že bych se celou dobu vyloženě nudil a bylo mi to celé totálně u prdele, to bych zase lhal, ale větší zájem o to, kdo ve skutečnosti vraždí, jsem už zažil i u některých epizod „Big Bena“. Takže asi tak.

The Snowman (2017)

Vyložená pozitiva se na „Sněhulákovi“ hledají vlastně docela těžko. Docela v pohodě jsou herci (i když od znalců předlohy jsem zachytil nespokojenost s obsazením Michaela Fassbendera do hlavní role, ale to nedokážu posoudit), snad jedině s výjimkou už notně vypelichaného Vala Kilmera, jenž má diplomaticky řečeno své nejlepší roky dávno za sebou. Sem tam se objeví hezký záběr na norskou krajinu, ale pokud tohle patří k největším kladům krimi thrilleru, je asi zřejmé, že se někde stala chyba. Pokud totiž budu toužit po pěkných záběrech krajiny, asi si pustím spíš přírodopisný dokument, jenž mě v tomto ohledu nejspíš uspokojí víc než „Sněhulák“.

Těžko o „Sněhulákovi“ hovořit jinak než jako o zklamání, na nějž nemá smysl se moc dívat. Působí to jako promarněná šance na drsnou krimi s ledovou atmosférou, rozhodně však ne jako povedený snímek, jehož zhlédnutí by v člověku cosi zanechalo.

The Snowman (2017)


The Devil’s Rejects (2005)

The Devil's Rejects (2005)

Země: USA / Německo
Žánr: thriller / horror / road movie

Originální název: The Devil’s Rejects
Český název: Vyvrženci pekla

Rok vydání: 2005
Režie: Rob Zombie
Hrají: Bill Moseley, Sheri Moon Zombie, Sid Haig, William Forsythe, Ken Foree

Hrací doba: 107 min

Odkazy: web

Zdroj fotek: IMDb.com

„Dům tisíce mrtvol“ byl natolik specificky stylizovaný a bizarní film, že se na něj dalo navázat jen těžko. Na druhou stranu, potenciál vytvořené zvrácené rodinky ještě vyčerpán nebyl a po druhém díle volal. Řešení nalezl Rob Zombie asi to nejlepší možné řešení – dvakrát do stejné řeky nevstoupíš, takže na „Dům tisíce mrtvol“ radši navázal dost volně a posunul jeho ladění dost odlišným směrem.

„Dům tisíce mrtvol“ byl hixploitation jak noha. Možná trochu nestandardně natočený, ale o jeho žánrové příslušnosti nebylo pochyb. „Vyvrženci pekla“ jsou co do formy konvenčnějším snímkem, ale nejsou tak žánrově jednoznační jako jejich předchůdce. Pokračování je vlastně mixem mnoha žánru, z nichž horor představuje pouze jeden dílek. Stejně tak není problém mluvit o prvcích thrilleru, kriminálky, akčního filmu nebo road movie. Ke cti „Vyvrženců pekla“ ovšem slouží, že i navzdory takové různorodosti není výsledek nijak rozhádaný, naopak výborně drží pohromadě a dokáže skvěle přepínat mezi krvavými momenty a odlehčenými chvilkami s černým humorem.

Právě tahle rozmanitost patří k přednostem „Vyvrženců pekla“. Zombie tuhle násilnou mozaiku dokázal zkušeně ukočírovat, v čemž mu pomáhá i nečekaně chytrý scénář, jemuž nechybí několik menších zvratů a ne úplně předvídatelných kliček. To celé je opětovně zalito parádní hudbou, což neznamená jen dobrý výběr skladeb, ale opět i jejich skvělé zapracování do filmu. Právě zde se střetává Zombieho filmová a hudební stránka. Hororové znalce pak jistě potěší hned několik dobře zvolených cameo roliček herců, kteří v žánru zanechali stopu, konkrétně třeba Ken Foree („Úsvit mrtvých“), Michael Berryman („Hory mají oči“) nebo P. J. Soles („Halloween“). Vedle toho se v malé (nikoliv však nedůležité) roli objeví i legendární Danny Trejo, jenž zde do svého portfolia přidává dalšího drsňáka.

Vzhledem k tomu, že byl vražedný klan Fireflyů docela rozsáhlý, hned na začátku filmu je zredukován, aby zbyli jen ti nejzajímavější členové. Děda Hugo se neobjeví vůbec, i když původně měl, ale jeho představitel Dennis Fimple umřel („Dům tisíce mrtvol“ byl posledním snímkem, jejž kdy natočil) a Rob Zombie se z úcty rozhodl jeho postavu úplně vynechat. Hromotluk Rufus zemře hned na začátku, když na sídlo rodiny zaútočí policejní oddíly, matka Gloria je zatčena a popálený dlouhán Tiny se schová v lese a celém filmu se objeví jen krátce na začátku a krátce na konci. Snímek se tedy soustředí na trojici Otis, Baby a Captain Spaulding (ten, jak se zde ukáže, také patří do rodiny, což z jedničky jasné nebylo) a její útěk před zákonem zastupovaný šerifem Johnem Wydellem, jehož bratra George„Domu tisíce mrtvol“ mamka popravila.

The Devil's Rejects (2005)

„Vyvrženci pekla“ tedy nepřicházejí s tak jasně nalinkovaným příběhem jako „Dům tisíce mrtvol“. Také je zajímavé, že do role hlavních hrdinů už definitivně staví vyvrhele a vraždící maniaky, s nimiž divák sympatizuje navzdory tomu, že neváhají v motelovém pokoji zvířecím způsobem zlikvidovat celou kapelu Banjo & Sullivan, a naopak do role záporné postavy stylizuje ruku zákona. Kladné charaktery přítomny vlastně nejsou, protože i ze šerifa Wydella se vyklube pěkný magor, jemuž touha po pomstě vlezla na mozek, díky čemuž se neštítí vykuchat zatčenou mámu, spojit se s nájemnými zabijáky a pronásledované přeživší členy klanu pochytat a mučit.

„Vyvržencům pekla“ stále nechybí naturalismus i krvavé záběry, ale nejde o bezúčelná jatka, spíše se jedná o další prostředek podporující syrovou náladu. Atmosféra na rozdíl od jedničky není tak bizarní a zfetovaná, ale dýchá skoro až westernovou vyprahlostí (tenhle pocit ostatně jen podporuje navolený soundtrack, v němž už se nenacházejí metalové vypalovačky jako v „Domu tisíce mrtvol“) a rozhodně je silná.

The Devil's Rejects (2005)

Těžko říct, jestli je lepší „Dům tisíce mrtvol“ nebo „Vyvrženci pekla“. Obecně je lépe hodnocená právě dvojka, čemuž rozumím – dokázala si zachovat drsnost, a přesto je stravitelnější. Jednička byla výstřední zvrácený drogový trip, dvojka je „skutečný“ film s dobře vystavěným příběhem. Já osobně mám ale rád oba díly, každý z trochu jiného důvodu, a příliš bych je neporovnával, protože jsou diametrálně odlišné. S nadsázkou řečeno jsou to úplně jiné snímky, které na sebe shodou náhod jen dějově navazují a mají stejné postavy.

Tak či onak, Zombiemu se v „Domu tisíce mrtvol“ a „Vyvržencích pekla“ podařilo stvořit jedny z nejvýraznějších magorů v moderním hororu. Tím spíš si ale zaslouží ocenění, že – pozor, přijde spoiler – je neváhá nechat na konci dvojky všechny zabít, snad aby Fireflye nepotkal stejný osud jako mnohé jiné hororové série, jež byly po skvělém začátku rozředěny v obrovském množství béčkových pokračování („Halloween“, „Pátek třináctého“, „Texaský masakr motorovou pilou“ atd.). Takhle zůstávají jen dva skvělé výrazné filmy, s nimiž si Rob Zombie hned na začátku své filmové kariéry nastavil tak vysokou laťku, že třeba ani jeho následný remake „Halloweenu“ se na ni nechytá.

The Devil's Rejects (2005)