 |
|
Země: USA Originální název: The Strangers: Prey at Night Režie: Johannes Roberts Hrací doba: 85 min Odkazy: facebook Zdroj fotek: IMDb.com
|
(Budou spoilery.)
Jednička „The Strangers“ (u nás známá jako „Oni“, ale tady budu radši používat původní název, poněvadž by se mi to blbě skloňovalo) se mi příliš nelíbila. A to ještě říkám docela diplomaticky. Vím, že jsou lidé, kteří tenhle film docela cení, ale já mezi ně nepatřím ani náhodou, protože jsem se u toho nudil až do pekla. Atmosféra na nule, předvídatelnost, neuvěřitelně dementní chování obětí, dokonce ani ti záporáci nepředvedli nic moc víc než schopnost teleportace a krádež mobilu.
Než se mě někdo stačí zeptat, proč jsem tedy lezl do kina na pokračování filmu, který se mi kurevsky nelíbil, rovnou vám ušetřím práci a odpovím: Nevím. Asi jen tak z nudy. Protože jsem v té době už delší dobu v kině nebyl a měl jsem náladu. Šel jsem tam s tím, že to bude shit. A rovnou odpovím i na druhou otázku, která se po první odpovědi logicky nabízí: Ano, i takhle někteří z nás utrácejí svoje prachy.
Navzdory všem předpokladům, nulovým očekávání a navzdory všem poučkám o horších dvojkách mohu naprosto upřímně říct, že „The Strangers: Prey at Night“ se mi líbilo o dost víc než jeho předchůdce. Důvod je docela nasnadě – dvojka je úplně jiná, snad ve všech ohledech. Úplně předně je to v přístupu. Jednička se snažila vzbudit dojem, že je hlubší a chytřejší, než ve skutečnosti byla, ale když si někdo hraje na něco, čím není, vypadá to vždycky hloupě. U „The Strangers“ to platí naprosto přesně. Naproti tomu dvojka se nijak nestydí za to, že je obyčejným, klišé napěchovaným hororem se všemi klady a zápory, které se s tím nesou. Paradoxně je tím mnohem sympatičtější.
Změnil se i hororový subžánr, což já subjektivně beru s povděkem, jelikož home invasion mezi mé nejoblíbenější nepatří. Mluvit v případě „The Strangers: Prey at Night“ o home invasion už moc smysl nedává, jakkoliv tu některé dílčí prvky jsou. Dvojka je spíš slasherem, ačkoliv jsou v něm hned tři zabijáci, což je pro vyvražďovačku trochu atypické, poněvadž v nich záporáci upřednostňují sólo práci. S hodně přivřenýma očima bychom mohli hovořit i o jistých elementech hixploitation, ale to už samozřejmě berte s hodně velkou rezervou.
Dvojka má plus i za to, že oproti prvnímu dílu značně zvedla objem násilí a krve, takže už nepůsobí tak cudně a neškodně. Bodycount je také vyšší. Zabijáci se tentokrát nezdráhají, aby se pustili do díla, a svou trochou do krvavé mlýnice tentokrát přispějí i původní oběti, když se v některých momentech obrátí karta. Inu, kuchání lidí je docela rizikové hobby. Vše se navíc odehrává na větší ploše, takže je film dynamičtější, akčnější a netáhne se jak smrad z pšouku.
Samozřejmě netvrdím, že je „The Strangers: Prey at Night“ nějaké veledílo či žánrová perla, to ani omylem. Pouze říkám, že oproti totálně jalové jedničce jde o příjemné překvapení, jehož sledování mě nesralo. A to i navzdory skutečnosti, že i zde sem tam zahapruje logika, některé postavy se rozhodně nechovají tak, jak by se člověk s kouskem mozku v hlavě a kouskem pudu sebezáchovy v těle zachoval.
Ale to je samozřejmě klasika, postavy v hororech se nikdy nechovaly dvakrát inteligentně. To mě spíš otravovala opět trochu natahovaná úvodní pasáž, v níž se má divák seznámit s postavami a trochu se s nimi sžít, aby mu jich posléze bylo líto (stejně není). Tentokrát je na menu čtyřčlenná rodinka, která se vydává na víkend do kempu, jejž vlastní nějaký strýček. Už je po sezóně, takže kemp vymetený – až na tři omaskované výtečníky. Sranda může začít, ale až po mnoha minutách řešení rodinné telenovely, která v hororu stejně nikoho nezajímá. Ale chápu, nějak se ta stopáž natáhnout musela, protože i takhle má „The Strangers: Prey at Night“ pouhých 85 minut. Ve výčtu záporů nemohu opomenout ani zbytečně šokující finále, kdy se z jednoho vrahouna vyklube typický nesmrtelný terminátor. Závěrečný dovětek v nemocnici už byl také navíc, stejně jako nálepka podle skutečných událostí a vyzrazení některých stěžejních věcí v traileru (který jsem naštěstí zhlédl až po filmu, ha).
Přese všechny výhrady však ve mně „The Strangers: Prey at Night“ zanechalo spíše kladný dojem. Především díky nulovým očekáváním, výraznému zlepšení oproti jedničce, zajímavě využitému soundtracku a místy slušné atmosféře. Nakonec je to vlastně podobně hloupé jako většina těch slasherů z osmdesátek, které dnes uctíváme, tak proč na tohle zbytečně kydat špínu, když to vlastně bylo relativně fajn? Rozhodně radši tohle než další sterilní duchařinu, jichž je v kinech poslední dobou jak nasráno.
