Archiv štítku: horror

The Children (1980)

The Children (1980)

Země: USA
Rok vydání: 1980
Žánr: horror

Originální název: The Children
Český název: Toxické děti

Režie: Max Kalmanowicz
Hrají: Martin Shakar, Gil Rogers, Gale Garnett

Hrací doba: 93 min

(Budou spoilery.)

Řekl bych, že „The Children“ z roku 1980 býval svého času docela zapadlý a snad i skoro zapomenutý béčkový kousek. Není úplně divu, protože snímek nemůže nabídnout nějaké výraznější kvality, které by jej předurčovaly ke kultovnímu statusu, ani se na něm nepodílela žádná známější hororová jména (snad kromě skladatele, viz níže). Také o nějaké dobové popularitě, ať už v jakkoliv relativním měřítku, se moc nedá mluvit, poněvadž svého času se dočkal jen limitovaného uvedení v kinech a následně putoval na VHS. Z obskurity na světla žánrových reflektorů jej vytáhla až nechvalně proslulá společnost Troma Entertainment, která „The Children“ o mnoho let později odkoupila a ujala se jeho distribuce.

Díky tomu se o „The Children“ někdy mluví jako o tromácké záležitosti, ale myslím si, že takové označení není na místě, jelikož Troma se na výrobě filmu nijak nepodílela. Navíc se ani nedá tvrdit, že by snímek pracoval s charakteristickým tromáckým přístupem plným zběsile přepáleného gore a neodolatelně imbecilního humoru. Což ale neznamená, že by se okolo „The Children“ nenašlo pár zajímavých libůstek…

Například je zajímavé, že hudbu pro „The Children“ vytvořil Harry Manfredini, jenž má na svědomí i legendární „Friday the 13th“ z téhož roku (a také hromadu jeho pokračování). Nebo že pokud vám zvuk zabíjených dětí bude připomínat prskání kočky, nebude to náhoda, protože právě takhle zvukové efekty vznikaly. Nejvíc mě ovšem pobavila fáma, že jedna postava vypadající jako pasák, která se objeví v jedné scéně a pro film nemá žádný význam, byl ve skutečnosti dealer drog, jenž štábu prodával kokain.

Pojďme nicméně k samotnému snímku. Základ „The Children“ se nechal volně inspirovat havárií jaderné elektrárny Three Mile Island z roku 1979, která je dodnes nejhorší nehodou svého druhu ve Spojených státech amerických. Nečekejte nicméně žádnou hlubší kritiku čehokoliv, jelikož tato inspirace se ve výsledku projevuje primitivním způsobem. Havárie elektrárny zde posloužila jako důvod, proč se z normálních dětí staly nakažené (anebo v české distribuci toxické) děti.

Dítka na maloměstě Ravensback se právě vracejí školním autobusem ze školy domů, když po cestě projedou mrakem toxických plynů (jenž se hned vzápětí rozplyne a zmizí kdovíkam). Za chvíli prázdný autobus s ještě běžícím motorem najde místní šerif – řidič nikde a lokální omladina taktéž ne. Začíná hledání ztracených ratolestí, které z kdovíjakého důvodu probíhá tak, že šerif objíždí místní rodiny, aby je informoval o pohřešování jejich potomků, a pak dá svému zástupci příkaz uzavřít silnici. No dobrá…

The Children (1980)

Pro film je každopádně hlavní, že děckám zčernaly nehty a že koho se dotknou, toho spálí do takové míry, až ho upálí. Boláky a puchýře obětí jsou jediné krvavé efekty, jaké „The Children“ nabízí. Navíc bych si jich dokázal představit o dost víc, a to i když mají dítka po toxifikaci enormní chuť se objímat s kýmkoliv, koho potkají. Nakonec ale ta podoba postačí, i když musím souhlasit s trefným přirovnáním, které jsem kdesi četl, že mrtvoly vypadají jako salámová pizza s černými olivami a ančovičkami.

Všechno bez většího vzrušení či překvapení spěje k očekávanému konci. Hlavní hrdinové si uvědomí závažnost situace a že děti jsou nyní hrozbou, ostatní bídně zdechnou. Náhodou se přijde na způsob, jak děti sejmout – stačí useknout pazoury s černými nehty, což jen tak mimochodem nevyprodukuje žádnou krev ani jakoukoliv jinou tekutinu, což postavy ve filmu ještě samy okomentují. Poté následuje dětská čistka a jako třešnička na dortu přijde extrémně šokující závěrečný zvrat, který musí dopředu uhádnout i ten největší prosťáček.

The Children (1980)

Vzato kolem a kolem „The Children“ určitě není nijak zvlášť dobrý biják. Ale nevadil mi. Snad i proto, že jsem od toho čekal naprostou sračku, namísto níž jsem dostal pohodové laciné dobové béčko, které se dá strávit bez sebemenších obtíží. Na jedno nenáročné pokoukání poslouží.


The Invisible Man (2020)

The Invisible Man (2020)

Země: USA
Rok vydání: 2020
Žánr: horror

Originální název: The Invisible Man
Český název: Neviditelný

Režie: Leigh Whannell
Hrají: Elisabeth Moss, Oliver Jackson-Cohen, Aldis Hodge, Storm Reid

Hrací doba: 124 min

(Budou velké spoilery.)

Australan Leigh Whannell se pomalu začíná profilovat jako vysoce zajímavý tvůrce. Což o to, dobré filmy jej provázejí už dlouho. Zásluhy za vznik úspěšných hororových sérií „Saw“ a „Insidious“ typicky sbírá James Wan, ale Whannella lze také považovat jako zásadní figuru obou značek. Například první díl „Saw“ z roku 2004 se stal takovým kultem nejen pro svou hutnou atmosféru, ale také pro mimořádně chytrý scénář, o nějž se postaral právě Whannell; ani nemluvě o tom, že ztvárnil jednu z hlavních rolí.

V posledních letech však Whannell vyjma psaní scénářů a hraní začal také režírovat. Poprvé si to nacvičil u třetího dílu „Insidious“. Hned s dalším počinem ale udělal nadstandardně skvělou podívanou – sci-fi „Upgrade“ jsem v roce 2018 mezi tři nejlepší filmy sezóny a pořád si za touhle volbou stojím. Letos Leigh Whannell přišel s dalším bijákem, k němuž vedle režie opět napsal i scénář, a znovu ukazuje, že prostě umí a že jeho tvorbu se vyplatí sledovat. Obzvlášť v letošním chudém roce, kde kvůli koronce není taková konkurence, si „The Invisible Man“ docela s přehledem kráčí do vybrané společnosti nejzajímavějších hororů roku.

V případě „The Invisible Man“ se to nicméně má ještě o něco složitěji. V jádru se totiž jedná o volný remake klasického stejnojmenného hororu z roku 1933. Jak známo, studio plánovalo dát klasickým Universalovským monstrům (kromě Neviditelného ještě Dracula, Frankenstein, Mumie, Vlčí muž a další) moderní podobu ve velkém propojeném universu. „Dracula Untold“ (2014) byla prvotní vlaštovka, která k celku mohla, ale nemusela být zpětně přilepena. O skutečný start se pokusilo „The Mummy“ (2017 s Tomem Cruisem v hlavní roli… a nešlo o zrovna povedený rozjezd. Tomáš Křižník i s mumií v kinech brutálně pohořeli a udělali sekeru skoro sto míčů.

Po tomhle fiasku se studio rozhodlo změnit přístup k látce a jít cestou menších, levnějších, neprovázaných a kreativněji pojatých remaků. Právě „The Invisible Man“ to zkusil jako první a ukázal, že tudy cesta vede. Přestože se snímek zdržel kvůli tehdy začínající koronakrizi v kinech jen krátce, dokázal vydělat slušný balík. Hlavně se ale jedná o dobrý biják, který si svůj úspěch zaslouží.

„The Invisible Man“ si z původního románu od H. G. Wellse i snímku ze třicátých let bere jenom ústředního motiv někoho neviditelného, ale jinak si jde kompletně svou vlastní cestou a chytře inovuje. Zároveň letošní verze slouží jako důkaz, že když se chce, tak skutečně lze známou látku důstojně posunout do moderní podoby.

Zde tedy sledujeme Cecilii. Ta utekla z toxického vztahu s manželem, jenž ji psychicky týral. To prostě nevykompenzuje ani jeho naditá peněženka a honosná vila. Obzvlášť když z té vily holka bez svolení svého chotě nikam nemůže. Krátce po jejím odchodu manžel zdánlivě umírá. Háček tkví v tom, že frajer fušoval do technologií a i po své domnělé smrti našel způsob, jak svojí bývalce otravovat život i nadále. Ta je samozřejmě v hajzlu, protože kdo by věřil povídačkám, že ji terorizuje mrtvý manžel…

The Invisible Man (2020)

Docela se mi líbilo, že se „The Invisible Man“ nesnaží tahat diváka za fusekli rádoby mystériem, jestli titulní neviditelný muž skutečně existuje, anebo hlavní postavě prostě a jednoduše jenom jebe. Beztak by všem bylo jasné, že neviditelňák se tam někde schovává, protože podobný trolling by si nikdo u takhle široce distribuovaného filmu nedovolil. Namísto se „The Invisible Man“ soustředí na vykreslení pocitu beznaděje a bezvýchodnosti, který roste úměrně s tím, jak se stupňuje teror neviditelného agresora.

Navíc se snímku daří dobře tvořit napětí a pracovat s pocitem nejistoty, jestli v tom tmavém koutě skutečně stojí někdo neviditelný, anebo tam nic není. Tohle nepřetržité nahlodávání hlavní postavy i diváka patří k největším přednostem „The Invisible Man“ a je dost silné na to, aby se na tom daly utáhnout celé dvě hodiny. Výraznou oporu má film také ve výkonu Elisabeth Moss v hlavní roli, protože ta prakticky nesleze z obrazovky. Za sebe nakonec přihodím ještě jeden plus – oceňuji, že se „The Invisible Man“ obešel bez nadpřirozené složky!

The Invisible Man (2020)

Každopádně, jak jste asi pochopili, tenhle kousek se mi strefil do noty. Podle mě se jedná o výbornou záležitost a určitě ji doporučuji ke zhlédnutí. Jak už jsem řekl výše, v letošním chudém ruce jde o jeden z nejvýraznějších hororů.


Ōdishon (1999)

Odishon (1999)

Země: Japonsko
Rok vydání: 1999
Žánr: drama / horror

Originální název: Ōdishon
Český název: Konkurs, Konkurz na smrt

Režie: Takashi Miike
Hrají: Ryo Ishibashi, Eihi Shiina, Jun Kunimura

Hrací doba: 115 min

Zdroj fotek: IMDb.com

(Budou velké spoilery.)

Randění je řehole. V mladším věku se to ještě dá. Prostě zajdete někam na místní vesnickou diskotéku a nějaké zoufalé šestnáctileté koště tam najdete vždycky. A jestli ne, tak pohotovostní chloroform v kapse to vždycky jistí a postará se o to, aby tahle noc byla úspěšná a zásun se podařil. Tedy alespoň předpokládám, že takhle nějak to do dvaceti let života chodí, protože mě osobně to moc netankuje, jelikož žiji celý život v přísném celibátu.

Dokážu si ale živě představit, že jakmile se blíží třicátý rok bytí, shánění partnerky začne být o dost větší výzva. Obzvlášť jste-li tak naivní, že byste si představovali nějakou bezdětnou. A což o to, jeden nebo dva fakani z předešlého vztahu nakonec mohou být ještě ta lepší varianta, protože pokud se do téhle doby ještě nenašel žádný dobrodruh, který by byl ochoten danou dámu napustit svým životodárným lepidlem, můžete to klidně chápat jako výstražné znamení, že tady bude něco špatně. V některých případech fakt až tak špatně, že byste to okamžitě směnili za dva fakany vyrobené nějakým cizím kořenem.

Shigeharu Aoyama o tom ví svoje. Před lety mu zemřela žena a od té doby žije životem starého mládence. Společnost, nikoliv intimní, mu dělá syn, pes a občas uklízečka. Když mu ale synátor oznámí, že začíná stárnout a měl by si najít novou partnerku, vezme si to Shigeharu k srdci. Akorát neví, kde si takovou hodnou, slušně vychovanou a ideálně hudebně nadanou dívku sehnat. Naštěstí má šikovného kamaráda Yasuhisa, jenž pracuje jako filmový producent. Ten vymyslí dokonalý plán, jak starému známému sehnat holku. Nechá uspořádat konkurz na hlavní roli do nějaké romantické blbosti, kterou stejně nakonec nejspíš ani nenatočí, a Shigeharu si během konkurzu bude moct vybrat svou vyvolenou. Ne tu, co dostane hlavní roli. Ty jsou úspěšné a opravdu talentované, dělají kariéru a nebývají to rodinné typy. Jeho cílem budou dívky, co vždycky zkazí druhé kolo konkurzu.

A Shigeharu skutečně vybere. Už při pročítání životopisů ho jedna obzvlášť zaujme a na samotném konkurzu dvojnásob. Vypadá to, že našel tu pravou – Asami. První krůčky jsou trochu nesmělé, ale nakonec ji na schůzku pozve, posléze i na další a později na společný víkend. Vypadá to, že všechno klape a náš hrdina našel štěstí, jaké hledal.

V téhle chvíli už si možná někdo bude říkat, jestli je tohle opravdu ten „Ōdishon“, o němž slyšel ty legendy o brutálním a nechutném filmu, který s člověkem zamává. Možná někdo pocítí i lehké zklamání. A nepustil jsem omylem něco jiného? Ale musí to být ono, vždyť to režíroval známý japonský řezník Takashi Miike a právě tohle je ten snímek, s nímž prorazil i do mezinárodního povědomí.

Odishon (1999)

A tak prostě dál čekáte, co se bude dít. Cítíte, že něco přijde. Náznaky by tu byly. Asami je možná sympatická tichá dívka, ale něco s ní evidentně není v pořádku. Už nějakou dobu lze tušit, že má nějaké nepříjemné tajemství. To jenom Shigeharu o tom nemá ani ponětí, ani nedbá rad svého kamaráda Yasuhisa, jenž jej upozorňuje, že Asami je nevystopovatelná a že lidé, kteří se s ní údajně setkali, následně zmizeli. Proto jej překvapí, když se po společné strávené noci probudí sám a když zjistí, že jeho milá už z hotelu odjela. Co má dělat, vydá se domů, ale neví, že právě tam na něj Asami čeká a že jejich příští setkání už tak příjemné nebude.

V dnešní době „Ōdishon“ hodně škodí jedna věc, a to právě reputace, která mu předchází. Ty zkazky o bizarním a násilném filmu mají své opodstatnění, ale zrovna „Ōdishon“ samoúčelná krvavá lázeň není ani náhodou. Tuhle pověst snímek získal díky nechvalně proslulému mučení v závěru. Všehovšudy se tu objeví jen dvě naturalistické scény – mučení a odpověď na otázku, co se ukrývá v pytli. I to ale nakonec stačí. „Ōdishon“ k tomu nevyhnutelnému konci směřuje celou dobu a trpělivě buduje charaktery postav a jejich vztahy, aby na konci udeřil s nevídanou silou.

Odishon (1999)

Její účinek by mohl být ještě vyšší, pokud by člověk předem nevěděl, že tam něco divného musí být, protože „Ōdishon“ se poměrně dlouhou dobu tváří víc jako divná romance a něco navíc naznačí jen výjimečně. Přijde mi jako velká škoda, že to rozuzlení naznačují už plakáty k filmu s oním známým motivem s injekční stříkačkou (původní kino-plakát, který je k vidění tady, to ještě nedělá tak explicitně jako všechny pozdější obaly). Naštěstí ale ani s tím vědomím, že něco přijde, film neztrácí veškerou sílu a ono finále to v sobě prostě má. Možná ještě víc obskurní mi přijde ta méně známá scéna „co je v pytli“, ale samozřejmě uznávám, že ikonické „Kiri kiri kiri kiri kiri kiri!“ by člověk přál leda tak svému největšímu nepříteli (a ani to možná ne) a všem členům kapely Kryštof (tady už ale bez jakéhokoliv zaváhání).

Určitě je ale jasné, že „Ōdishon“ není žádný výplach bez myšlenky. Můžete v tom hledat metafory pro feministickou sílu, kritiku postavení žen ve společnosti i poukázání na možnou zkratkovitost a předsudky při posuzování opačného pohlaví, anebo v tom nebudete hledat nic a jen se necháte sejmout. Na každý pád ale „Ōdishon“ za vidění stojí. Nakonec, tohle umění nesporně je a člověk občas potřebuje trochu intelektuální potravy, nejde pořád čučet jenom na akční béčka z osmdesátek.

Odishon (1999)


Leatherface (2017)

Leatherface (2017)

Země: USA
Rok vydání: 2017
Žánr: horror

Originální název: Leatherface
Český název: Leatherface – zrození

Režie: Alexandre Bustillo, Julien Maury
Hrají: Stephen Dorff, Lili Taylor, Sam Strike, Vanessa Grasse

Hrací doba: 90 min

(Budou spoilery.)

Když velkoryse pominu, že jde už o osmý film v sérii „The Texas Chainsaw Massacre“, skoro by se chtělo říct, že „Leatherface“ je ve všem ten druhý. Jedná se už o druhý díl tohoto názvu – po „Leatherface: Texas Chainsaw Massacre III“ z roku 1990 – a také o druhý prequel – po „The Texas Chainsaw Massacre: The Beginning“ z roku 2006.

Všichni ale víme, že „Leatherface“ nemá s „Leatherface: Texas Chainsaw Massacre III“ ani s „The Texas Chainsaw Massacre: The Beginning“ mnoho společného, poněvadž se všechny ty filmy odehrávají v odlišných kontinuitách a dějově na sebe nijak nenavazují. „Leatherface“ z roku 2018 (jednoznačně nejúspornější název ze všech texaských masakrů!) totiž pokračuje v časové linii nastolené prostřednictvím „The Texas Chain Saw Massacre“ (1974) a „Texas Chainsaw 3D“ (2013). Chronologicky se jako správný prequel odehrává před oběma a ukazuje, jak celé to texaské masakrování motorovou pilou začalo respektive jak se rozjela kariéra Jedidiaha Sawyera neboli titulního Leatherface.

Otázkou do pranice je, jestli to vlastně má smysl a jestli bychom se měli chtít na Leatherfacův zrod koukat. V recenzi na „The Texas Chainsaw Massacre: The Beginning“ jsem se trochu smál, že se původ vyřešil během pěti minut a dál se jelo v zajetých kolejích, ale ve skutečnosti mě to nijak zásadně neobtěžovalo. „Leatherface“ na vzestup Koženoksichta nahlíží mnohem podrobněji a detailněji. Chceme však něco takového vůbec vidět?

Jedním z důvodů, proč Leatherface v původním „The Texas Chain Saw Massacre“ tak zafungoval, bylo podle mě to, že jsme o něm nevěděli prakticky. Otevřely se dveře, objevilo se hovado s maskou z lidské kůže na ksichtě a nemilosrdně udeřilo kladivem. Zčistajasna a bez varování. Právě ona nevědomost a neznalost mu přidávala na atraktivnosti. „Leatherface“ tento aspekt zcela boří a veškerou mýtickou tajemnost okolo Kožené tváře maže. Jasně vysvětluje kde, kdy, proč a jak, a to do takových podrobností, až jsem si uvědomil, že jsem vlastně nic z toho nepotřeboval a možná ani nechtěl vědět.

Jistě, snímku lze přičíst k dobru, že se alespoň pokouší o nějaké osvěžení a o posun v rámci značky. „Leatherface“ neprobíhá jako žádný předešlý díl, z nichž valná většina vypadala trochu na jedno brdo. Stejně tak ovšem může někdo protiargumentovat tím, že „Leatherface“ se odklonil tak zásadním způsobem, až se zbavil všeho, co dělalo texaský masakr texaským masakrem. Nějaký takový pocit jsem z toho měl já.

Leatherface (2017)

„Leatherface“ sám o sobě úplně špatný není, spíš takový nijaký a průměrný. Francouzské režijní duo Bustillo / Maury stojící za horory jako „À l’intérieur“ nebo „Aux yeux des vivants“ sice má pár slušných nápadů (asi nejvíc překvapila nekrofilní epizodka) a také se nebojí krve, ale výsledku citelně schází ona charakteristická dusivá upocená atmosféra, jež dle mého k „The Texas Chainsaw Massacre“ patří. Bez ní to prostě a jednoduše není ono. Můžeme diskutovat, zdali za to může ladění snímku / neodpovídající pojetí, neschopnost anebo skutečnost, že Texas zde supluje Bulharsko.

Osobně mě úplně nenadchla ani báchorka, s níž „Leatherface“ vyrukoval. Titulní postavu představuje jako normálního hocha, za jehož zaostalost nakonec může zranění a za jehož lásku k porcování lidí může úchylná rodinka. Celé je to o tom, že kluka jako malého odebrali rodině, protože jsou to úchylové, a umístili do děcáku. Nastane hromadný úprk z děcáku (zapříčiní jej mamča Sawyerová, protože chce vidět svého malého Jeda), za naší partou se vydává hovadský šerif (mimochodem fotr starosty z „Texas Chainsaw 3D“), jenž má na klan Sawyerů pifku. Za zmínku stojí snad jedině vtípek, že Jedidiah je celou dobu jiná postava, než si pravděpodobně budete myslet. Film zde diváka nachytává na znalosti postavy Leatherface ze starších dílů. Jinak ale nic zajímavého.

Leatherface (2017)

Strávit se to samozřejmě dá a určitě se výsledku nedá upřít řemeslná kvalita a vlastně i elementární obsahová kvalita, což u direct-to-video bijáků nemusí být samozřejmostí. Mě osobně ale tenhle pokus o svěží náhled na sérii úplně neoslovil a způsob, jakým Leatherface dostal do pracek motorovku a poprvé ji pořádně roztúroval, mě vlastně nijak zvlášť nezajímal, takže bych se bez téhle origin story v klidu obešel. Klasické pojetí by mi asi sedělo víc. „The Texas Chainsaw Massacre“ potřebuje hnusnou intenzivní atmosféru a gore vyhnané do co největšího maxima. Bude to fungovat. Podobné experimenty za mě nejsou nutné.


May (2002)

May (2002)

Země: USA
Rok vydání: 2002
Žánr: drama / horror

Originální název: May
Český název: May

Režie: Lucky McKee
Hrají: Angela Bettis, Jeremy Sisto, Anna Faris

Hrací doba: 93 min

(Budou velké spoilery.)

„May“ mi přijde jako trochu přehlížený a nedoceněný snímek. Myslím si, že je to velká škoda. V jistém slova smyslu bych snad řekl, že je možná i trochu nepochopený, když čtu určité reakce na různých portálech s databázemi filmů. Nehodlám sice tvrdit, že se jedná o nějaké skutečné veledílo, z něhož byste se měli blahem pokálet, ale stojím si za tím, že jde o zajímavé a v určitém ohledu i nevšední dílko.

„May“ ale bohužel patří k filmům, o nichž se nedá moc hovořit, aniž by člověk vyzradil něco zásadního. Zároveň je ale lepší, když toho před sledováním budete vědět co nejméně, ideálně prakticky nic. Proto doporučuji nekoukat na trailer, který toho vykecává víc, než by měl, už vůbec nečíst oficiální text českého distributora, který pro jistotu vykecává úplně všechno, a z tohohle článku přečíst už jen následující dva odstavce, kde to ještě zkusím v obecnosti bez zbytečného prozrazování.

Asi nejvíc mi na „May“ sedí slovo – divné. Snímek vypráví o divné hlavní postavě. Většina vedlejších postav se za divné považuje, ale jen do doby, než se setkají s tou hlavní a poznají, jak vypadá skutečná divnost. A vzhledem k tomu, že titulní hrdinka (?) prakticky nesleze z plátna, tahle podivnost se na obsahu filmu výrazně podepisuje.

To samé lze nicméně říct i o formě. Vlastně se tam toho moc neděje, místy „May“ zabrousí až do bezdějových mělčin anebo dokonce jakéhosi bizarno-trapna způsobeného asociálností hlavní postavy. Celé je to takové pomalé a komorní, trochu výstřední, trochu morbidní, ale ne extravagantní nebo snad avantgardní. Na tyhle věci se musíte před sledováním připravit. Možná právě z toho pramení zklamání mnohých, protože „May“ se na první pohled tváří (a na spoustě místech se tak prezentuje) jako krvavý horor. Ve skutečnosti je „May“ spíš morbidním dramatem. Které se ale na druhé straně neobtěžuje s prokreslováním charakterů nebo hlubší psychologizací, což mu zase bude ubírat u příznivců seriózních dramatických snímků. Ve finále si „May“ jen těžko hledá diváka.

V tom lze ale vidět zajímavou paralelu s tím, jak těžko si samotná May ve filmu hledá kamaráda. O tohle vlastně v celém příběhu jde. May je podivná a uzavřená holka, která žije sama, baví ji vyšívání, pro zábavu si čte o amputacích, pracuje na veterinární klinice a touží po porozumění a přijetí. Jedinou její kamarádkou je křehká panenka uzavřená ve skleněné krabici a zájem o ni jeví jedině lesbická kolegyně.

Kromě toho všeho má May ještě jeden problém. Hledání perfektního kamaráda jí dost ztěžuje skutečnost, že nikdo jí nepřijde perfektní. Lidé mají nějakou dokonalou část, ale nikdo není dokonalý jako celek. Nyní už asi tušíte, kam to bude směřovat. U takových filmů se jistě dá očekávat nějaké vyhrocenější a krvavější rozuzlení, u „May“ vzhledem k jejímu hororovému řazení dvojnásob.

May (2002)

May se nakonec rozhodne posbírat od konkrétních lidí jejich dokonalé části a svého ideálního kamaráda si sama vyrobit. Šití přece patří k jejím koníčkům. Třeba automechanik, s nímž jí nevyšel pokus o romantický vztah, měl fakt krásné ruce. Lesbická kolegyně měla zase dokonalý krk a její milenka nohy. Náhodný pankáč zase dodá paže. Nakonec i sama May sešité kreatuře dodá svůj kousek – své líné oko. Jak jinak by ji její nový kamarád mohl vidět?

Sbírání tělesných částí a jejich spájení do obludného přítele se ovšem děje až v závěru. Většinu filmu sledujeme May, jak se snaží navázat vztah. Každý jí tvrdí, že má rád divnost, ale když se May otevře, vždy skončí nepochopena a odmítnuta, protože dotyčný zjistí, že až na takovou divnost nemá koule. Divák s ní může soucítit, může cítit znechucení či nepochopení, na určité scény lze reagovat i smíchem, ale na každý pád si v sobě film nese určitou nekomfortnost, což se cení.

May (2002)

Celý snímek na svých bedrech nese především Angela Bettis jako titulní May, která se pro role podobných neobvyklých existencí snad narodila. Všimnul jsem si jí už ve více filmech (mohli jste ji vidět třeba v remacích „The Toolbox Murders“ a „Carrie“), ale tady jede v životní formě. Z vedlejších postav nejvíc zaujme Anna Faris, již si pravděpodobně budete pamatovat z parodické série „Scary Movie“ nebo nějakých podobných pičovin, takže překvapí, že má na kontě i takový snímek, v němž navíc hraje strašně tupou lesbičku.

„May“ asi nepatří k věcem, na něž by bylo nutné se dívat víckrát. Za jedno podívání ale určitě stojí, obzvlášť jestli máte rádi morbidnější „artovky“, a to zejména díky specifické náladě i specifickému přístupu. Nikdo ale neručí za to, že se výsledek bude líbit.

May (2002)

Na závěr ještě můžu dodat, že „May“ má i cosi jako „dvojku“. Jestli jsem to správně pochopil, „Roman“ není klasickým pokračováním, nýbrž stylově a myšlenkově spřízněným počinem, v němž si hlavní herečka a režisér prohodili úlohy, tedy Angela Bettis režíruje a Lucky McKee hraje. Osobně se mi ale „Romana“ nikde nepodařilo sehnat, takže na něj recenzi nečekejte.


Fantasy Island (2020)

Fantasy Island (2020)

Země: USA
Rok vydání: 2020
Žánr: thriller / adventure / horror

Originální název: Fantasy Island
Český název: Fantasy Island

Režie: Jeff Wadlow
Hrají: Michael Peña, Maggie Q, Lucy Hale

Hrací doba: 109 min

Zdroj fotek: IMDb.com

(Budou spoilery.)

Přijde mi trochu smutné, že jediné, co v poslední době dokáže v kinech pravidelně vydělávat, jsou komiksové blockbustery, animáky pro malé špunty a levné horory. Jeden by řekl, že alespoň ten třetí zmiňovaných druh filmů drží nějakou úroveň, ale není to tak úplně pravda. Většinou se totiž jedná jen o takové neškodné kvazi-horory cílící na mladistvé publikum, nikoliv na skutečné hororové fans. Expertem na tenhle druh je produkční společnost Blumhouse, která podobné hovadiny posílá do kinosálů pravidelně a obecně vzato s nimi slaví úspěch, ačkoliv najít v jejich produkci nějaký opravdu dobrý počin není zrovna snadné (osobně se mi z hlavy vybavuje pouze jeden – „Upgrade“, což je pro ně navíc poněkud atypický projekt).

„Fantasy Island“ je další rychlokvaškou z produkce Blumhousu, který nádherně ukazuje, v čem tkví strategie téhle společnosti – zajebat hloupý biják za náklady tak minimální, že to prakticky ani nemůže prodělat, a doufat, že to vysype třeba sto míčů, jak už se ostatně několikrát stalo. U „Fantasy Island“ to naštěstí na takový úspěch nevypadá, ale nějaký výdělek tam bude, to je prakticky jisté. A přitom jde o takový kus hovna, až se z toho chce člověku zvracet…

Smutné na tom je, že samotný ústřední nápad by nemusel být zas až tak debilní a pod režisérským dohledem nějakého řezníka by se mohlo jednat o docela krutou naháněčku. „Fantasy Island“ si bere koncept stejnojmenného seriálu ze sedmdesátých let o ostrově, kde se lidem plní přání, akorát se jej snaží naservírovat v hororovém (že mi huba neupadne…) podání. Což v překladu znamení, že fantazie každého člověka se nakonec zvrtne trochu jiným způsobem, než si tento původně představoval.

Výsledek je nicméně příšerný. Už nějakou dobu jsem v kině neviděl takhle sterilní, povrchní, plytký a prostoduchý snímek jako „Fantasy Island“. Vcelku ucházející nápad se nepodařilo přetavit v nic lepšího než nezajímavou rutinu, jíž chybí jakékoliv napětí, natožpak nějaká krev nebo snad dokonce gore. Mluvit v souvislosti s „Fantasy Island“ o hororu je skoro výsměch, protože hororového na tom není zhola nic. Blíž to má spíš k dobrodružnému thrilleru, kde dobrodružný dává smysl jenom kvůli tomu, že se to celé odehrává na tropickém ostrově, a thriller by měl být chápán pouze jako formální označení. „Fantasy Island“ je prostě takové filmové placebo úplně bez koulí, bez nápadů i bez jakéhokoliv hmatatelného konceptu.

Zarážející mi přišel také vývoj filmu. V první polovině se jedná jen o zbytečnou nudu. Jakmile se ale „Fantasy Island“ trochu rozjíždět, což by teoreticky mělo pomoct, ve skutečnosti se film začne propadat do ještě větších sraček. Začnou se vršit logické kiksy (trochu mi přišlo, že v pravidlech, jak ono plnění fantazií funguje, neměl úplně jasno ani jeden z trojice scénáristů) i trapné zvraty vrcholící ve směšné závěrečné pointě, kterou nemohl odhadnout snad jen ten, kdo… viděl pouze horory od Blumhousu, haha. Vrcholem zmaru jsou nicméně srdceryvné patetické scény, jichž se ve filmu nachází o mnoho víc, než bylo třeba (potřeba jich totiž bylo přesně nula). U těch jsem fakt reálně přemýšlel, že se zvednu a odejdu z kina směrem do piče, a to si dovolím tvrdit, že jsem co se sledování ubohých filmových sraček týká docela drsňák. Jako nakonec jsem to vydržel, ale byl to hell asi jako poslech českého rapu.

Fantasy Island (2020)

Snad jediné, na co se dá ve „Fantasy Island“ dívat, je Lucy Hale (můžete znát třeba z další mrdky od Blumhousu „Truth or Dare“), protože to je docela pěkná kundička, i když hrát teda moc neumí a její postava je otravná úplně stejně jako všechny ostatní. Oukej, úplně stejně ne, protože Michael Peña a jeho směšná variace na tajemného bosse, milfka plná komplexů toužící po rodině nebo srábek, co si chce hrát na vojáčky, mě srali ještě víc.

„Fantasy Island“ je každopádně fakt echtovní kokotina, která za váš čas rozhodně nestojí, o vašich penězích ani nemluvě. A co mi přišlo nejsmutnější – ani to není smešné. Je to jenom nudné lobotomické vakuum pro konzumenty bez jakéhokoliv vkusu a nároků. Kdo má v palici aspoň dvouciferný počet IQ bodů, musí si nad tímhle odpadem jen zhnuseně odplivnout. Tfuj!

Fantasy Island (2020)


Mortuary (2005)

Mortuary (2005)

Země: USA
Rok vydání: 2005
Žánr: horror

Originální název: Mortuary
Český název: Márnice

Režie: Tobe Hooper
Hrají: Dan Byrd, Denise Crosby, Stephanie Patton, Alexandra Adi

Hrací doba: 94 min

Zdroj fotek: IMDb.com

(Budou spoilery.)

Tobe Hooper bezesporu patří mezi hororové legendy. Do análů žánru se zlatým písmem zapsal zejména díky prvním dvěma dílům „Texaského masakru motorovou pilou“, z nichž přinejmenším ten první patří do učebnic, jak by se to mělo točit. Vcelku populární je myslím i jeho verze „Prokletí Salemu“ a duchařský horor „Poltergeist“ z roku 1982, který se rovněž dočkal dvou pokračování a remaku. Lze tedy bez obav prohlásit, že Tobe Hooper se podílel na etablování hned dvou známých hororových značek a má na svědomí jednu z nejznámějších adaptací Stephena Kinga.

Vedle toho ale natočil i pěknou řádku dalších hororů, v jejichž případě zůstalo jen u jednoho filmu, přičemž některé z nich jsou vcelku fajn, zatímco jiné, diplomaticky řečeno, nejsou vůbec fajn. My si dnes připomeneme jeden z jeho pozdějších a také slabších kusů. Ve skutečnosti je „Márnice“ předposlední film, jejž Hooper natočil.

V hororu mám docela rád subžánrovou čistotu. Může se zdát, že takový přístup jen podporuje klišé a stereotyp, což je naprosto regulérní argument a do určité míry s ním i souhlasím. Když se to ale umí, vzniká krásná žánrová práce, která s danými standardy leckdy i dokáže pracovat svěžím způsobem. Hlavně se tím ale předchází takovým nijakým slátaninám, jakou je právě „Márnice“, která jako by se po celou dobu nedokázala rozhodnout, čím vlastně chce být. V jednu chvíli se tváří, jako kdyby se měla zvrtnout do duchařiny, zatímco o několik dalších minut později se z toho začne vyvíjet spíš slasher, aby posléze přibyli zombies a celé to diktovala pohyblivá plíseň, o jejíž podstatě anebo původu se film ani neobtěžuje jakkoliv přemítat. Že vám to moc nedává smysl? Inu, to svým způsobem koresponduje se skutečným vyzněním „Márnice“, ale vezměme to popořádku…

Snímek začíná tím, jak se tříčlenná rodina – matka, pubertální syn a malá dcerka – přestěhuje do nového domu do úplně jiného města. Důvodem je, aby zde matka rozjela svojí kariéru pohřebačky. Protože to je přesně to, po čem milf maminy touží nejvíce. Do baráku, kam se nastěhují, by se v reálu nastěhoval jen totální retard – a tím nenarážím na to, že za okny se nachází hřbitov. Polorozpadlá barabizna, kde nefunguje skoro nic a na mnoha místech ji prorůstá divná plíseň.

Pak se fakt dlouho nic moc zvláštního neděje. Rodinka se zabydluje, synátor začne pracovat v lokálním bistru, s někým se tam popere, potom si vyslechne místní legendu o tom, že v jeho novém baráku prý straší. Údajně zde má žít nějaký postižený šulín, který kdysi zabil svoje rodiče. Tušíte správně, že žije – v kryptě na hřbitově. Jenže pozor, není to o tom, že by vylezl a začal vraždit, to by byla ještě lahoda. On unáší lidi a hází je do studny nějaké prapodivné příšeře, která vypadá trochu jako Sarlacc ze „Star Wars“ ve verzi pro chudé. Právě tenhle zmetek dělá i tu plíseň, která jakmile do někoho vleze udělá z něj zombie, ale jen tak napůl, protože člověk pořád mluví a umí používat i zbraně. Dokáže to oživovat i mrtvoly. Smysl to ale moc nedává.

Mortuary (2005)

Celá „Márnice“ je příběhově i stylově nehorázná kravina bez jakékoliv jasné vize nebo slušného nápadu. Když se nic moc neděje, je to nuda, a když už se něco dít začne, diváka to nezajímá… a pořád je to nuda. O atmosféře se nedá ani mluvit, gore chybí, je to plné chyb, logických v příběhu i těch filmových, a navrch to dokonce ani není směšně špatné, ale jenom špatné. Aby toho náhodou nebylo málo, korunu tomu nasazují naprosto odpudivé digitální triky, které jen svědčí o tom, že tady všem zúčastněným chyběla soudnost.

„Márnice“ vůbec nějaké kladné stránky? Mě upřímně nenapadá nic, co by stálo alespoň trochu za řeč. Je to prostě regulérní píčovina, se kterou byste vůbec neměli ztrácet čas.

Mortuary (2005)


Killer Barbys (1996)

Killer Barbys (1996)

Země: Španělsko
Rok vydání: 1996
Žánr: horror

Originální název: Killer Barbys
Český název: Maso pro zámeckou paní

Režie: Jesús Franco
Hrají: Silvia Superstar, Santiago Segura, Mariangela Giordano, Aldo Sambrell

Hrací doba: 87 min

Zdroj fotek: Mondo-Digital.com

The Killer Barbies je španělská punk-rocková kapela, která svého času získala jistou popularitu ve své vlasti. Později se dokonce upsala i relativně známému německému labelu Drakkar Records, aby si získala mezinárodní pozornost. Nicméně z toho mála, co jsem z jejich produkce slyšel, mi to připadala jako strašná hovadina nehodná zevrubnějšího poslechu. Snad i to je důvodem, proč se nejedná o nijak zvlášť známou záležitost – tedy alespoň mně to tak připadá, že hudebně The Killer Barbies příliš neprorazili, přinejmenším do širšího povědomí ne, a že skrytou lahůdkou pro fajnšmekry také nejsou.

Jestli je někomu jméno téhle kapely známé, tak to jsou spíš fandové céčkového brakového hororu. The Killer Barbies totiž mají něco, čím se nemohou pochlubit ani mnohonásobně známější formace – vlastní film. A dokonce dva. Které jim navíc oba režíroval známý španělský zvrhlík Jesús Franco, jehož tvorbu musí uctívat každý milovník filmového škváru nejhrubšího zrna. Snímek nese název „Killer Barbys“, protože užití slova „Barbies“ v titulu prý nepovolil Mattel (!), což je pořád lepší než český název. Lokální distributor totiž počin „vtipně“ překřtil na „Maso pro zámeckou paní“, což je skoro stejný „what the fuck“, jako že tahle hovadina vůbec vyšla v české distribuci.

„Killer Barbys“ je každopádně úlet jako čuně a šíleně laciný horor určený jen těm nejzatvrzelejším příznivcům ubohé kinematografie. Zčásti jde spíš o reklamu kapely, zpočátku to dokonce vypadá jako celovečerní videoklip The Killer Barbies, ale vcelku záhy se film přesune do polohy, na jakou musí čekat snad každý, kdo se do sledování tohohle klenotu pustí – do nechtěně trapného, levného a amatérského hororu, který je tak příšerný, až je vlastně neskonale zábavný.

Příběh „Killer Barbys“ je velmi jednoduchý. Kapela jede na koncert a po cestě se jí porouchá dodávka. Shodou náhod jde kolem borec, jenž hudebníkům ochotně pomůže, vezme je jako hosty do nedalekého zámku, kde údajně dělá sluhu místní hraběnce, že prý odsud zavolají nějakého automechanika. Členové The Killer Barbies ovšem netuší, že hraběnka je shnilá mumie, která k životu potřebuje lidskou krev, a že právě oni mají být jejím dalším obědem.

Následuje postupné vybíjení členů kapely, které se odehrává většinou během sexu – ať už mezikapelním nebo s hraběnkou. Což dává možnost předvedení full frontalu obou pohlaví. Nicméně sexuální scény jsou jinak relativně cudné, a abych řekl pravdu, mírným zklamáním jsou i krvavé záběry. Samozřejmě bych sežral, že jsou slabé efekty (třeba figurína namísto mrtvoly doslova mlátí do očí), s tím se u takovéhle záležitosti počítá, ale trochu nemile mě překvapilo, že se nejedná o žádnou gore hostinu, na niž jsem se těšil.

Killer Barbys (1996)

Přesto je pár momentů povedených. Na mysli mám především naháněčku kompletně nahaté kočky odpudivým vágusem (sluha sluhy) v lese plném mlhy. Vysoce humorná je scéna v posteli s hraběnkou. Roztomilá je taktéž místnost s visícími mrtvolami. Pár hlášek je zábavných. A v neposlední řadě – smrt parním válcem (!) je kult jak hovado, o tom žádná.

Filmové kvality aby divák hledal lupou, to je snad nad slunce jasné. Herecké výkony jsou žalostné, snímek je plný nesmyslů jak v příběhu, tak i ve vlastní formě. Například jsem nepochopil dost náhodné střídání španělského a anglického jazyka. Jedna postava mluví anglicky, všichni ostatní španělsky a mezi sebou si rozumí, jako by se nechumelilo. Ale najdou se ale i momenty, kdy nějaká postava během stejné repliky řekne větu španělsky, větu anglicky, větu španělsky. Jednoduše úlet.

Killer Barbys (1996)

Ale právě díky tomu je „Killer Barbys“ tak zábavný škvár. Víte, jak se říká, že je něco tak špatné, až je to dobré? Tak tohle je přesně ten případ… akorát s tím rozdílem, že „Killer Barbys“ není dobré ani náhodou, vysoce zábavné však ano. Doporučení všem milovníkům špatného filmu!


Il nido del ragno (1988)

Il nido del ragno (1988)

Země: Itálie
Rok vydání: 1988
Žánr: horor

Originální název: Il nido del ragno
Anglický název: The Spider Labyrinth

Režie: Gianfranco Giagni
Hrají: Roland Wybenga, Paola Rinaldi, Stéphane Audran

Hrací doba: 83 min

Zdroj fotek: WIPfilms.com

„Il nido del ragno“ je nepříliš známý italský horůrek z roku 1988. Hned na začátek říkám, že se nejedná o nějakou skrytou perlu, jejíž existence by neměla unikat žádnému fajnšmekrovi. Nicméně pokud vyhledáváte zapadlé žánrovky a fandíte oldschoolovým hororům – kde se nyní oldschoolem myslí éra 70. a 80. let – pak by vás tenhle kousek potěšit mohl. O zázrak sice nejde, avšak pořád je to relativně povedený film, který je zavátý prachem možná až zbytečně moc, ale i v tom tkví jeho přitažlivost.

„Il nido del ragno“ je v anglickém jazyce známé pod názvem „The Spider Labyrinth“. Český název hledat nemusíte, protože snímek u nás nikdy nevyšel, ani nebyl uveden na žádném festivalu. Tak či onak, jméno by mohlo svádět k domněnce, že půjde o nějaký ekohoror, v němž se to zase bude hemžit (zmutovanými / nasranými / vesmírnými / cokoliv) pavouky. V podobném duchu vás mohou zmást i některé plakáty.

Nenechte se ovšem zmýlit. Pavouci se zde sice objeví, ale hrají spíše okrajovou roli. Nebo mi to tak alespoň přišlo. Jejich skutečně spojení se sektou totiž není nějak jednoznačně a dostatečně vysvětleno. Počkat, zmínil jsem sektu? To možná trochu předbíhám, asi bychom to měli vzít od začátku…

Hlavní postavou filmu je profesor Alan Whitmore z univerzity v Dallasu, jenž pracuje na mezinárodním projektu zkoumajícím staré obskurní náboženství. Jeden člověk z týmu, profesor Roth z Maďarska, se ovšem přestane ozývat a dodávat potřebné podklady. Vzhledem k tomu, že univerzitní vedení přikládá projektu velkou prioritu, pošle Alana do Budapešti, aby se pokusil profesora Rotha zkontaktovat osobně. Po příjezdu se setká s profesorovou asistentkou a nakonec i přímo s profesorem, který působí značně roztržitě a ustrašeně. Ještě ten samý den je oběšen – na něčem, co vypadá jako pavoučí vlákno, a se spoustou pavučin okolo. Alan Whitmore tedy na základě několika náznaků z jediného rozhovoru s Rothem začíná pátrat, co se vlastně stalo, proč byl zavražděn a jakou to má spojitost s jejich výzkumem. Postupem času zjišťuje, že by neměl věřit nikomu a že ono zapomenuté náboženství nemusí být zas tak zapomenuté.

„Il nido del ragno“ se nevyžívá v žádných násilných záběrech a ani zvrhlosti. Samozřejmě, že se nějaká krev a pár mrtvol objeví, ale nejedná se o žádná jatka, na hororové poměry je to stále poměrně cudná záležitost. Snímek se soustředí spíše na mysteriózní atmosféru podporovanou povedenou hudbou, což se ukazuje jako dobrá volba, jelikož jakási nervózní nálada se prolíná téměř celou hrací dobou. Znatelnou část filmu jde víc o temnou kriminálku než o regulérní horor, ale to vůbec ničemu nevadí. Hororové napětí postupně roste a dospěje k povedenému vyvrcholení.

Atmosféra patří k největším kladům „Il nido del ragno“, podobně jako schopnost zaujmout. Po celý vyhrazený čas jsem se vůbec nenudil a vlastně mě docela zajímalo, jak to bude pokračovat dál. Ačkoliv jsem to docela úspěšně odhadoval. Mezi neduhy snímku totiž patří předvídatelnost – film svůj příběh rozehraje příjemně, ale postupně jej vede v očekávatelných mezích a s výjimkou finální obludy nedokáže nijak překvapit. Se stoprocentní úspěšností se mi dařilo tipovat, kdo k sektě patří, což je trochu škoda.

Il nido del ragno (1988)

Dále je na filmu hodně vidět jeho stáří. Na jednu stranu mají tyhle omšelé horory svoje kouzlo, ale to platí jen v případě, že takovým záležitostem holdujete. Pro moderního diváka to bude málo akční a také asi neskousne slabší triky, které už dnes působí poněkud úsměvně. Na druhou stranu, „Il nido del ragno“ triky nepotřebuje nijak často, takže se s tím dá žít. A misku vah trochu vyvažuje i odvaha ukázat pořádný full frontal, jenž jistě potěší všechny milovníky chlupaté erotiky. Nutno uznat, že herečka Paola Rinaldi, která se předvede, se v té době rozhodně neměla za co stydět!

Vzato kolem a kolem na mě „Il nido del ragno“ zapůsobilo sympatickým dojmem. Samozřejmě, že tu jsou jisté nedostatky, ale nad těmi lze vzhledem k věku snímku přivřít oko a tolerovat je. Budete-li k takové toleranci svolní, dostanete příjemný horůrek, který má něco do sebe.

Il nido del ragno (1988)


The Devil’s Rejects (2005)

The Devil's Rejects (2005)

Země: USA / Německo
Žánr: thriller / horror / road movie

Originální název: The Devil’s Rejects
Český název: Vyvrženci pekla

Rok vydání: 2005
Režie: Rob Zombie
Hrají: Bill Moseley, Sheri Moon Zombie, Sid Haig, William Forsythe, Ken Foree

Hrací doba: 107 min

Odkazy: web

Zdroj fotek: IMDb.com

„Dům tisíce mrtvol“ byl natolik specificky stylizovaný a bizarní film, že se na něj dalo navázat jen těžko. Na druhou stranu, potenciál vytvořené zvrácené rodinky ještě vyčerpán nebyl a po druhém díle volal. Řešení nalezl Rob Zombie asi to nejlepší možné řešení – dvakrát do stejné řeky nevstoupíš, takže na „Dům tisíce mrtvol“ radši navázal dost volně a posunul jeho ladění dost odlišným směrem.

„Dům tisíce mrtvol“ byl hixploitation jak noha. Možná trochu nestandardně natočený, ale o jeho žánrové příslušnosti nebylo pochyb. „Vyvrženci pekla“ jsou co do formy konvenčnějším snímkem, ale nejsou tak žánrově jednoznační jako jejich předchůdce. Pokračování je vlastně mixem mnoha žánru, z nichž horor představuje pouze jeden dílek. Stejně tak není problém mluvit o prvcích thrilleru, kriminálky, akčního filmu nebo road movie. Ke cti „Vyvrženců pekla“ ovšem slouží, že i navzdory takové různorodosti není výsledek nijak rozhádaný, naopak výborně drží pohromadě a dokáže skvěle přepínat mezi krvavými momenty a odlehčenými chvilkami s černým humorem.

Právě tahle rozmanitost patří k přednostem „Vyvrženců pekla“. Zombie tuhle násilnou mozaiku dokázal zkušeně ukočírovat, v čemž mu pomáhá i nečekaně chytrý scénář, jemuž nechybí několik menších zvratů a ne úplně předvídatelných kliček. To celé je opětovně zalito parádní hudbou, což neznamená jen dobrý výběr skladeb, ale opět i jejich skvělé zapracování do filmu. Právě zde se střetává Zombieho filmová a hudební stránka. Hororové znalce pak jistě potěší hned několik dobře zvolených cameo roliček herců, kteří v žánru zanechali stopu, konkrétně třeba Ken Foree („Úsvit mrtvých“), Michael Berryman („Hory mají oči“) nebo P. J. Soles („Halloween“). Vedle toho se v malé (nikoliv však nedůležité) roli objeví i legendární Danny Trejo, jenž zde do svého portfolia přidává dalšího drsňáka.

Vzhledem k tomu, že byl vražedný klan Fireflyů docela rozsáhlý, hned na začátku filmu je zredukován, aby zbyli jen ti nejzajímavější členové. Děda Hugo se neobjeví vůbec, i když původně měl, ale jeho představitel Dennis Fimple umřel („Dům tisíce mrtvol“ byl posledním snímkem, jejž kdy natočil) a Rob Zombie se z úcty rozhodl jeho postavu úplně vynechat. Hromotluk Rufus zemře hned na začátku, když na sídlo rodiny zaútočí policejní oddíly, matka Gloria je zatčena a popálený dlouhán Tiny se schová v lese a celém filmu se objeví jen krátce na začátku a krátce na konci. Snímek se tedy soustředí na trojici Otis, Baby a Captain Spaulding (ten, jak se zde ukáže, také patří do rodiny, což z jedničky jasné nebylo) a její útěk před zákonem zastupovaný šerifem Johnem Wydellem, jehož bratra George„Domu tisíce mrtvol“ mamka popravila.

The Devil's Rejects (2005)

„Vyvrženci pekla“ tedy nepřicházejí s tak jasně nalinkovaným příběhem jako „Dům tisíce mrtvol“. Také je zajímavé, že do role hlavních hrdinů už definitivně staví vyvrhele a vraždící maniaky, s nimiž divák sympatizuje navzdory tomu, že neváhají v motelovém pokoji zvířecím způsobem zlikvidovat celou kapelu Banjo & Sullivan, a naopak do role záporné postavy stylizuje ruku zákona. Kladné charaktery přítomny vlastně nejsou, protože i ze šerifa Wydella se vyklube pěkný magor, jemuž touha po pomstě vlezla na mozek, díky čemuž se neštítí vykuchat zatčenou mámu, spojit se s nájemnými zabijáky a pronásledované přeživší členy klanu pochytat a mučit.

„Vyvržencům pekla“ stále nechybí naturalismus i krvavé záběry, ale nejde o bezúčelná jatka, spíše se jedná o další prostředek podporující syrovou náladu. Atmosféra na rozdíl od jedničky není tak bizarní a zfetovaná, ale dýchá skoro až westernovou vyprahlostí (tenhle pocit ostatně jen podporuje navolený soundtrack, v němž už se nenacházejí metalové vypalovačky jako v „Domu tisíce mrtvol“) a rozhodně je silná.

The Devil's Rejects (2005)

Těžko říct, jestli je lepší „Dům tisíce mrtvol“ nebo „Vyvrženci pekla“. Obecně je lépe hodnocená právě dvojka, čemuž rozumím – dokázala si zachovat drsnost, a přesto je stravitelnější. Jednička byla výstřední zvrácený drogový trip, dvojka je „skutečný“ film s dobře vystavěným příběhem. Já osobně mám ale rád oba díly, každý z trochu jiného důvodu, a příliš bych je neporovnával, protože jsou diametrálně odlišné. S nadsázkou řečeno jsou to úplně jiné snímky, které na sebe shodou náhod jen dějově navazují a mají stejné postavy.

Tak či onak, Zombiemu se v „Domu tisíce mrtvol“ a „Vyvržencích pekla“ podařilo stvořit jedny z nejvýraznějších magorů v moderním hororu. Tím spíš si ale zaslouží ocenění, že – pozor, přijde spoiler – je neváhá nechat na konci dvojky všechny zabít, snad aby Fireflye nepotkal stejný osud jako mnohé jiné hororové série, jež byly po skvělém začátku rozředěny v obrovském množství béčkových pokračování („Halloween“, „Pátek třináctého“, „Texaský masakr motorovou pilou“ atd.). Takhle zůstávají jen dva skvělé výrazné filmy, s nimiž si Rob Zombie hned na začátku své filmové kariéry nastavil tak vysokou laťku, že třeba ani jeho následný remake „Halloweenu“ se na ni nechytá.

The Devil's Rejects (2005)