Archiv štítku: ARG

Argentina

Filmový koutek

Asylum: Twisted Horror and Fantasy Tales (2020)

Napsat komentář
Asylum: Twisted Horror and Fantasy Tales (2020)

Země: Argentina / Nový Zéland
Rok vydání: 2020
Žánr: horror anthology

Originální název: Argentina / Nový Zéland

Tracklist:
01. The Cleansing Hour
02. Drudge
03. A Father’s Day
04. RIP
05. Mamon
06. The Death, Dad and Son
07. Entity
08. Bloodbath
09. The Last Show

Hrací doba: 117 min

(Budou velké spoilery.)

Zatímco třeba hudebním kompilacím moc neholduji, ty filmové mám naopak docela rád a hororové antologie mě baví. V ideálním případě to bývá přehlídka zajímavých a leckdy i kreativních nápadů, které v krátkém formátu zabodují, ale v tom celovečerním by nemusely fungovat tak dobře, případně by do nich žádný producent nevložil důvěru pro celovečerní snímek. A i ty slabší věci jsou typicky dost krátké na to, aby se u nich člověk nezačal nudit, jak se to stává v případech, kdy se slabší idea roztáhne na celý biják. Jistě, tenhle formát má svá úskalí, třeba málo prostoru pro vývoj příběhu a taky antologie bývají nevyrovnané, ale tak to prostě chodí.

„Asylum: Twisted Horror and Fantasy Tales“ nabízí celkem devět nesouvisejících povídek, jimž se ale – podle mě dost zbytečně – snaží dát nějaké pojítko prostřednictvím, dejme tomu, desátého příběhu, který se line napříč celým filmem. K němu se vrátím až na konci, nejprve se pojďme podívat na jednotlivé příspěvky.

„The Cleansing Hour“ má na poměry supernatural horroru a na první pohled docela zajímavou premisu. Frajeři točí a streamují pořad, kde vymítají démony z posedlých lidí. Akorát že posedlý nikdo z nich není a všechno je to jenom fejk, jak nahonit kliky. No, trochu se to zvrtne v momentě, kdy na místo dorazí skutečný démon.

Na druhý pohled ovšem zjistíme, že tuhle story ovšem výrazně ponižuje skutečnost, že nejde o nic originálního a nemlich to samé téma se zpracovalo již několikrát. Třeba v roce 2019 vznikl celovečerní film, dokonce s týmž názvem. Také existuje starší, také krátkometrážní podání, dokonce taktéž s totožným titulem. A kdoví, jestli ještě neexistuje něco dalšího stejného s jiným jménem.

Tohle „The Cleansing Hour“ každopádně neurazí ani nenadchne, jedná se o takový ucházející průměr, jemuž navíc povídková forma nepomáhá. Všichni filmaři na místě třeba okamžitě uvěří, že jim do studia přišel skutečný rarach, žádný prostor pro vývoj nebo postupné budování. Ve finále antologie začíná jednou z nejslabších a nejobyčejnějších věcí.

„Drudge“ je taková kravinka o ničem. Sériový vrah / kutil si vyrábí potřeby na zabíjení a následně je použije v praxi na dvou lidech. Jeho vychytávky jsou docela ok a druhé zabití taky ujde, ale nic pamětihodného nebo skutečně zajímavého. Prostě nevýrazný sedmiminutový slasher.

Ani třetí „A Father’s Day“ mi nijak neodjebalo dekel. Tentokrát máme zombies. Partička nemrtvých hoduje na mrtvole a přijde k nich malá hladová zombie holka, která by si taky ráda dala kus žvance, ale ostatní zombíci jsou na ni hnusní. Jen jeden se smiluje a dá jí kus masa. Ti dva se spolu skamarádí, chvíli jdou po ulici, dovádějí na prolézačkách v parku (čo ti jebe?) a nakonec potkají ekvivalentní dvojici táta / dcera, akorát živou. No, je to docela hovadina. Za pochvalu stojí snad jedině povedené masky (kromě té holky, ta mi přišla odfláknutá) a slušně udělané gore. Obsahem ale děsná blbost, místy navíc patetická. Prostoduchá rádoby myšlenka se zde navíc prezentuje v polopatické a doslovné formě.

Asylum: Twisted Horror and Fantasy Tales (2020)

Nyní už to ale začne být mnohem zajímavější. „RIP“ vypráví o chlapíkovi, jenž má před sebou poslední dva dny života a jeho morbidně obézní manželka připravuje pohřeb. Když ale dojde na samotný funus a sjedou se všichni příbuzní, náš mrtvý hrdina obživne a je mu docela hej.

Jenže namísto toho, aby jeho manželka a maminka (nikdo jiný o tom neví) měly radost, bojí se, co tomu řeknou lidi a že to bude ostuda, když se připravil takový hezký pohřeb. Rozhodnou tedy, že původně zemřelý musí zemřít znova… ale chudák ne a ne zdechnout. Nebudu vás zdržovat, nakonec skončíme u toho, že do něj bodají hlava nehlava a ručním šlehačem mu rozjebávají břicho, ale on pořád nic a v klídku si zapaluje cigaretu.

Asylum: Twisted Horror and Fantasy Tales (2020)

„RIP“ má fajn nápad, slušnou porci krve, ale taky výbornou bizarní náladu a černě humorné ladění (aniž by šlo přímo o komedii). Za mě vrchol celého „Asylum: Twisted Horror and Fantasy Tales“, tohle se povedlo. I dva následující příspěvky ale stojí za pozornost.

„Mamon“ je taková vtipná kravinka, ale narvaná hromadou nápadů a prudce zábavná. Mexičtí přistěhovalci lítají (doslova) přes americkou hranici zpátky do Mexika. Když se jim to nelíbí, přijede na ně Donald Trump v obrovském Trump-robotovi a začne je kosit. Například raketometem z rozkroku. Mexičani ale mají na své straně obrovskou létající kombici Quetzalcoatla a panny Marie. Jo, nechybí ani parodie na „Desperado“. Výborná zábava, spousta vtipných detailů a překvapivě i hodně schopné efekty.

Asylum: Twisted Horror and Fantasy Tales (2020)

Další zajímavou povídkou je „The Death, Dad and Son“. Ta vypráví o smrťákovi, jenž chodí do práce odškrtávat duše a doma vychovává synka. Malý kostliveček ale kouká na televizi a na základě pohádky se rozhodne, že se chce radši stát andílkem. Uteče z domova a pokusí se konat dobro, ale trochu se mu to vymkne a omylem stvoří zombies. Táta naštěstí všechno spraví, a synek pak dokonce ocení i rodinné řemeslo.

Bude znít banálně, když řeknu, že v jádru „The Death, Dad and Son“ ukazuje, jak si k sobě otec a syn najdou cestu. Povídka má ale hezké provedení, skvělou náladu a taky výborný styl animovaných loutek. Druhá nejlepší věc v antologii.

Asylum: Twisted Horror and Fantasy Tales (2020)

Po vrcholném prostředku už „Asylum: Twisted Horror and Fantasy Tales“ začíná zase klesat. „Entity“ se rozehraje slušně – kosmonautce vybuchne před očima stanice, zatímco se nachází v otevřeném vesmíru. Dál už ale tvůrci nejspíš nevěděli, co přesně s tím chtějí dělat, takže povídka vyšumí do ztracena a zbude jen dobrá vizuální stránka.

„Bloodbath“ už jsem viděl několik let nazpátky samostatně, když jsem koukal na počínání BloodbathTV. Dokonce mám na to už víc jak tři roky napsanou recenzi, kterou jsem ještě nevydal. Každopádně, opět se jedná jen o pětiminutovou bezdějovou jednohubku. Takový výlet do úchylova sklepa a náhled na jeho hygienické návyky. Podrobnosti nechám do onoho samostatného článku… jestli jej tedy někdy vydám, haha.

Asylum: Twisted Horror and Fantasy Tales (2020)

„The Last Show“ je opět samoúčelná kravinka o klaunech vraždících na pouti. Jako tupou srandu bych to bral, ale čekal bych tedy od takového přístupu víc násilí a hlavně nějaké zajímavější gore záběry, čehož se téhle povídce nedostává. Za zmínku tedy stojí jen klipový střih kombinovaný s kreslenými pasážemi a grindhousově zašpiněný obraz.

Všechny tyhle povídky rámuje příběh o stand up komikovi, který vykládá o svojí bývalce + tyhle historky. Mezi každou povídkou dostaneme další kousek do jeho skládačky (samozřejmě na konci nedopadne dobře, protože horor, víš jak), přičemž tento nějakým způsobem reflektuje téma předešlé story. Tahle linka mi ovšem přišla dost slabá a zbytečně natahovala stopáž. Nechápu, proč bylo nutné jednotlivé povídky takhle na sílu propojovat.

Asylum: Twisted Horror and Fantasy Tales (2020)

„Asylum: Twisted Horror and Fantasy Tales“ tedy obsahuje tři povedené příspěvky („RIP“, „The Death, Dad and Son“ a „Mamon“). Zbytek jsou buď nijaké jednohubky nebo přinejlepším průměr. Pojící linka mi připadala otřesná.

Filmový koutek

Deathstalker II: Duel of the Titans (1987)

1 komentář
Deathstalker II: Duel titánů

Země: Argentina / USA
Žánr: fantasy / adventure / comedy

Český název: Deathstalker II: Duel titánů

Rok vydání: 1987
Režie: Jim Wynorski
Hrají: John Terlesky, Monique Gabrielle, John Lazar, Toni Naples, Maria Socas

Hrací doba: 85 min

Zdroj fotek: IMDb.com

Není to zas tak dávno, co jsme si zde v rámci filmového koutku povídali o kultovní fantasy sračce „Deathstalker I“. Už tehdy jsem vyhrožoval, že články o dalších dílech budou následovat, tak pojďme na to, ať to máme za sebou. Jestli první díl nebyla žádná perla, tak dvojka s podtitulem „Duel titánů“ je naopak perla béčkové videotéky jako svině. Bez ironie!

Série „Deathstalker“ je hezká v tom, že jednotlivé díly na sebe vůbec nenavazují, čili je úplně šumák, jestli jste viděli ten předchozí. Společné jsou jen některé styčné body – fantasy žánr, hloupoučký příběh (zase se jde zabít zlý čaroděj a zachraňuje se princezna), lacinost a spoře oděné nebo rovnou vůbec neoděné dívky na každém rohu. Jinak je ovšem dvojka vlastně samostatný film, jenž se svým předchůdcem nemá společného nic vyjma názvu. Dokonce i samotného Deathstalkera hraje úplně jiný borec – namakaného svalouše s debilním sestřihem vystřídal namachrovaný frajírek, který trousí jednu hlášku za druhou a s radostí by ojel cokoliv, co se mu přiblíží k poklopci. Více než meč používá hubu, a pokud to jde, tak se z problémů snaží radši vykecat.

No, a to je vlastně důvod, proč je „Duel titánů“ mnohem lepší než jednička a zároveň je to nejzábavnější díl ze všech čtyř – vůbec se nebere vážně. Sice výrazně ubylo brutality, takže ve dvojce už nejsou žádné utrhané ruce ani usekané kebule, ale to je vyváženo komediálními prvky a vtipnými momenty, jimiž je „Deathstalker II“ nacpaný po celou dobu svého trvání.

Jako kdyby si sami tvůrci byli vědomi toho, že netočí žádný výpravný velkofilm, ale pekelnou kravinu, tak si z toho aspoň udělali mocnou prdel. Už jedna z úvodních scének, kdy Deathstalker mlátí stráže lopatou a do toho hraje mocně epická muzika, je docela bžunda, ale to je pouze lehký rozjezd. Pak už je to nahláškovaná jízda („To je tvůj meč, nebo jseš tak rád, že jseš se mnou?“) s několika regulérně komediálními vsuvkami jako třeba souboj Deathstalkera s obří zrzavou kudrnatou amazonkou v boxerském ringu. Jo, a nechybí ani zombie scéna na hřbitově!

Hodně zábavné jsou hlavně první dvě třetiny filmu, pak už se ta laťka trochu snižuje, ale vůbec není problém vydržet do konce, protože když nic jiného, s přibývajícími minutami roste kadence obnažených poprsí. V tomto ohledu si dost užije (a vy s ní) představitelka hlavní úlohy, která si střihla rovnou dvojroli trošku tupé princezny a její upírské dvojnice (obzvláště ta má velmi úsporné oblečení). Samozřejmě opět nechybí zlý čaroděj (naštěstí to není takový nechutný slizoun jako v jedničce) ani další zábavné postavičky jako vražedkyně v hodně úsporném outfitu nebo parta buranských žoldáků s exkluzivním portfoliem („…propuštěn Ivanem Hrozným za nadměrnou brutalitu.“).

Deathstalker II: Duel titánů

Jinými slovy řečeno, jedničce se člověk smál, protože byla (nechtěně) směšná. Dvojce se člověk směje, protože je vtipná.

Jinak příběh sám o sobě je samozřejmě opět dost hloupoučký, ale když nic jiného, tak i v tomhle ohledu „Duel titánů“ svého předchůdce překonává. Dvojka totiž aspoň není tak zmatená a divák nemá problém se v ději (z)orientovat. Nakonec lze odpustit i skutečnost, že dvojka – snad kvůli ušetření rozpočtu a natažení minutáže? – bezostyšně vykrádá záběry z jedničky. A ne nějaké nepoužité závěry, ale přímo ty z prvního bijáku. Navíc je sakra poznat, že do toho filmu zrovna nepatří, a dokonce se s tím tvůrci (mimochodem – „Duel titánů“ točil protřelý céčkař Jim Wynorski!) tak nesrali, že je tam vidět i jedna z hlavních postav prvního dílu. Jenže vzhledem k tomu, jak moc je „Deathstalker II“ neseriózní a nevážný, se tomu člověk spíš zasměje, než aby ho to nasralo.

Deathstalker II: Duel titánů

Opět platí, že pokud sháníte kvalitní snímek, tak od tohohle ruce pryč. Jestli si ale chcete odfrknout u něčeho trochu zhovadilého, tak „Deathstalker II: Duel titánů“ může být dobrá volba. Veškerou levnost a infantilnost totiž film dokázal obrátit ve svůj prospěch, takže se u toho dá vážně dobře pobavit, naladíte-li se na správnou vlnu. Jestli nějaký díl ze série „Deathstalker“ stojí za zhlédnutí, je to jednoznačně právě dvojka.

Filmový koutek

Deathstalker (1983)

Napsat komentář
Deathstalker I

Země: Argentina / USA
Žánr: fantasy / adventure

Rok vydání: 1983
Režie: John Watson
Hrají: Rick Hill, Barbi Benton, Richard Brooker, Lana Clarkson, Bernard Erhard

Hrací doba: 80 min

Fantasy filmy dnes patří mezi ty nejvýdělečnější filmové žánry. Ať si pod tím představíme něco v širším slova smyslu včetně komiksovek, které aktuálně vydělávají jak šílené, nebo klasické fantasy kousky à la „Pán prstenů“. Zdaleka to ale není první a jediná éra, kdy byly fantasy fláky v kurzu. My dnes zabrouzdáme hluboko do minulosti k jednomu oldschoolovému vypalováku z roku 1983…

Nečekejte však od „Deathstalkera“ žádný klenot. Naopak, je to levný béčkový trash jak vyšitý – a to mu s tím béčkem možná ještě fandím. Už samotný příběh je prostinký jak lehká děva. Jsou tu nějaké tři magické předměty (haha), které dohromady majiteli dávají velkou moc (haha) a všechny je chce získat zlý čaroděj (haha) Munkar (vypadá jak slizký plešatý pedofil). Ten zároveň ukradnul království i s princeznou, takže pravý král sedí v lese a pojídá svoje psy. Ehm. Do toho přijde hlavní frajer Deathstalker (svalouš s příšerným osmdesátkovým účesem) – krále nejdřív vyfakuje, ale pak ho úkolem pověří nějaká čarodějnice, která tak napůl vlastní jeden z těch předmětů (další dva má kouzelník), ale tu už borec nevyfakuje a úkol přijme. Zástěrkou, proč se na Munkarův hrad vydat, je velký turnaj, jehož vítěz se má stát kouzelníkovým nástupcem. Haha, no nic…

Jasně, samozřejmě je tupé jak poleno, ale o příběh tam ani moc nejde. Alfou a omegou jsou souboje osvalených borců v kůži a spousta nahatých holek. Kozy a zadky se před kamerou objevují pravidelně a v solidní kadenci (na první prsíčko musí divák čekat jen dvě a půl minuty), a když tam nejsou přímo nahotinky, tak se tam aspoň promenádují holky v hodně úsporných kostýmech. Ne náhodou hraje jednu z hlavních rolí playmate Barbi Benton. Další buchta zas nosí „brnění“, z něhož jí visí kozy (to jsem si fakt nevymyslel). A celé to vypadá jak ze starých videoklipů Manowar (bez ironie).

Možná se ptáte, co je na tomhle bijáku vlastně dobré. Objektivně – vlastně asi nic, v podstatě je to píčovina jak mraky. Ale ty vole, je to tak blbé, až je to v rámci guilty pleasure fakt prdel. Je úplně šumák, že je to strašná slátanina, jednotlivé scény na sebe navazují jen s hodně velkou dávkou fantazie, až to mnohdy ani pořádně nedává smysl. Přesto všechno je to strašná prdel a místy se u toho člověk fakt řeže smíchy.

Třeba scéna večeře na hradě, kde se to všechno řeže hlava nehlava a poprvé se objeví týpek s prasečí hlavou, je fakt k popukání. Hlavně když tenhle prasečák náhodnému kolemjdoucímu utrhne ruku, aby s ní mohl mlátit jiného kořena. To prostě chceš. Docela sympatické je i to, že hlavní frajer Deathstalker není žádný Mirek Dušín a vesměs mu jde taky jen o to, aby si něco nakradl a zašukal si. Víte, jak se říká, že je něco tak blbé, až je to zábavné? Tak tohle je ten případ. Snad až závěrečná scéna souboje Deathstalkera a Munkara je lehce trapné wtf, které už nelze omlouvat ani rokem natočení, ani lacinou produkcí.

Celkově vzato je ovšem „Deathstalker I“ docela prdel. Možná ze mě mluví nostalgie, protože jsem tenhle flák kdysi sjížděl z VHSek, ale i dnes se u toho dá vcelku bez problémů pobavit, když člověk nemá velké nároky, vypne mozek a dá si k tomu trochu alkoholu. Snad i díky vysoké kadenci pěkně tvarovaných nahotinek, sem tam sexuální scéně, sem tam menšímu gore a některým srandovním nápadům (přeměna poskoka na princeznu, výše opěvovaný prasečí borec) to nakonec ubíhá docela příjemně. Ale není sporu o tom, že je to film spíš pro jedince, kteří mají slabost pro béčka, která byla trochu dementní i na poměry 80. let.

Tak či onak, „Deathstalker I“ i přes své nevysoké kvality odstartoval celou filmovou sérii, jež se nakonec vyšplhala na čtyři díly včetně tohoto. Ale o těch dalších si povíme zas někdy příště…

Reporty

Mueran Humanos, Nesbitts

Napsat komentář
Mueran Humanos, Nesbitts

Datum: 18.7.2016
Místo: Praha, 007
Účinkující: Mueran Humanos, Nesbitts

Mueran Humanos je snad jediná kapela, která si může dovolit do kolonky žánru napsat „sexy“, a sedělo to, aniž by šlo o nějakou teploušovinu, kýč nebo cukrkandl. Jejich zvláštní blend (zhruba) elektroniky, post-punku a dejme tomu rocku jsem objevil na loňské desce „Miseress“, která je celkově druhá v jejich diskografii (eponymní debut pochází z roku 2010), a strašně mě to bavilo. Nad svou účastí na koncertním vystoupení jsem tedy moc neváhal, i když nutno dodat, že tentokrát nebylo na výběr z jedné akce. Mueran Humanos totiž v neděli vystoupili i na festivalu Colours of Ostrava. Ten mám ale trochu z ruky a navíc jdou festivaly už dávno jaksi mimo mě, takže jsem samozřejmě radši zvolil mnohem komornější verzi na strahovské Sedmičce (jen pro zajímavost – podobně tu Mueran Humanos byli dvakrát k vidění i loni, když zahráli na Silver Rocket Summer Soulkostel a den poté na pražské Náplavce).

Jako support se představila formace Nesbitts, což je spojení dvou projektů / skupin ze scény okolo značky Silver Rocket – Unkilled Worker a OTK. V tomhle jsem byl trochu za blba, co neměl moc velké ponětí, oč půjde, protože tvorbu Unkilled Worker ani OTK nijak podrobně neznám, jen mám nějaké elementární povědomí, co je to zač. Nemám tedy představu, co pětice hrála nebo nehrála, ale i takhle z voleje mě to bavilo. Jednalo se o chytře podanou rockovou muziku. Sice ne ze všeho, co zaznělo, jsem skákal nadšením do vzduchu, ale jiné momenty zase byly regulérně skvělé, bylo to zajímavé rytmicky i zvukově, (nejen) díky zapojení kláves nebo foukací harmoniky útočily také alternativní vlivy. I bez znalosti materiálu mi to jako celek smysl dávalo a dokážu si v pohodě představit, že si to někdy pustím i ve studiové podobě (ať už oba projekty samostatně nebo cosi dohromady, což by snad zatím mělo být jedno album, jestli jsem to dobře pochopil). Ale víc vám k tomu asi moc neřeknu.

Netrvalo to zas tak dlouho a už se pódiu zabydlela argentinská dvojice se svojí plejádou krabiček, čudlíků, kláves a jednou baskytarou. Rozjezd byl trochu pomalejší, protože stejně jako na deskách i živě mnohem lépe fungovaly rozvernější skladby a ty naopak intimnější mi připadají trochu slabší, ale rozhodně nešlo o nic zásadního, jelikož se dalo počítat s tím, že Mueran Humanos sáhnou i do téhle části své tvorby. Hodně se mi ovšem líbilo, že jejich muzika dostala v koncertním hávu výrazně odlišný rozměr. Zatímco ve studiové podobě jsou Mueran Humanos vcelku mírní, živě naopak vynikly experimentálnější elementy jejich tvorby, které tam rozhodně jsou. Krásně tepající beaty přímo vyzívaly k pohybu a nad nimi duo stavělo další bohatou vrstvu zvuků, místy skoro až hluků, neboť Tomas Nochteff se vskutku nebál svou baskytaru potýrat, ale ani na chvíli se z toho nevytratila písničkovost či charakteristická atmosféra Mueran Humanos. A přesto mnohé vrstvené smyčky působily až psychedelickým dojmem a dařilo se jim tvořit příjemné napětí. Z tohoto pohledu naprostá paráda.

Několik málo výtek by se však přece jen našlo. Možná trochu paradoxně to byla Carmen Burguess, jejímuž hráčskému i pěveckému výkonu toho moc vytýkat nelze, ale… Ta ženská je fakt hezká, takže mi přišlo poněkud blbé, když při zpěvu mnohdy dělala trochu postižené ksichty nebo zvedala nohu pomalu stylem, jak když chčije pes. Ani nemluvě o skutečnosti, že i mezi písničkami se většinu koncertu tvářila trochu nakvašeně, což možná bylo způsobeno i problémy s odposlechy, protože si dost často stěžovala směrem ke zvukaři, že vůbec neslyší klávesy, ale i tak… přijde lehce jeté, když na její kapelu přijde narvaný klub, všichni si to užívají a ona se prvně usměje až někdy před předposledním songem. Její kolega si naopak vystoupení viditelně užíval, hrál v obrovské pohodě a nijak zvlášť jej nevykolejila ani prasklá struna.

Mueran Humanos

Nicméně celkově vzato nebyl vůbec problém si koncert užít, jelikož čistě po audio stránce Mueran Humanos zněli skvěle a ten nový rozměr skladeb mě strašně bavil, ani nemluvě o tom, že navzdory výše řečenému to mezi ústřední dvojicí místy viditelně jiskřilo. V samotném závěru se pak k Mueran Humanos připojil i hostující bubeník (nemám tušení, kdo to byl, Tomas jej sice představoval, ale nějak jsem to přeslechnul) a přidal živé bicí na jeden nebo dva songy (už si nepamatuju přesně, haha). Tak či onak, poslední písničkou se stala „Mi auto“, po jejímž konci už zbývalo jen provést nálet na merch a posléze odchod do noční Prahy s pocitem ne vyloženě výjimečného, ale dozajista velmi příjemného koncertu.

Recenze

Downfall of Nur – Umbras de Barbagia

Napsat komentář
Downfall of Nur - Umbras de Barbagia
Země: Argentina
Žánr: atmospheric black metal
Datum vydání: 21.3.2015
Label: Avantgarde Music

Tracklist:
01. I – Intro
02. II – The Golden Age
03. III – The Downfall of Nur
04. IV – Ashes
05. V – Umbras de Barbagia

Odkazy:
facebook

K recenzi poskytl:
Against PR

Downfall of Nur je projekt, kvůli němuž by měli zpozornět všichni uctívači atmosféry v hudbě, protože – prozradím to rovnou, abyste taky jednou hned věděli, že ty plky má cenu číst – tahle záležitost rozhodně stojí za to. Ale kdo by to byl řekl, že jedna z nejvýraznějších atmosfér letošního roku přijde z Argentiny?

Inu, pro ty z nás, kteří zachytili již loňské, velice zajímavé EP „Umbras e forestas“, to překvapení asi není. Už tohle minialbum, jemuž předcházel pouze demosnímek z roku 2013, k němuž je datován i oficiální vznik Downfall of Nur, totiž bylo tuze zajímavé a nabídlo velmi silnou atmosféru. A co tehdy bylo na „Umbras e forestas“ naznačeno, to dlouhohrající debut „Umbras de Barbagia“ do puntíku stvrzuje.

„Umbras e forestas“ i „Umbras de Barbagia“ mají mnoho společného – vyjma atmosféry, vysoké kvality nebo black metalového žánru je to třeba i orientace nahrávky na malý počet rozsáhlých kompozic. Přesto oba počiny ve finále vyznívají značně odlišně a ten důvod je nasnadě hned s prvním poslechem. „Umbras e forestas“ bylo hodně syrové. Kytara byla dřevní a mrazivá. Mělo to však obrovskou sílu a jakousi rituální náladu – a rozhodně nejen díky folkově ambientní instrumentálce „Su cànticu de sos montes“.

Na „Umbras de Barbagia“ je zvuk poměrně čistší a stravitelnější a i díky kytarovým melodiím se nahrávka nezřídka kdy přibližuje i k vodám post-black metalu (naštěstí však k té jeho verzi, jež jaksi působí poněkud homosexuálně). Nicméně, obecně vzato je i „Umbras de Barbagia“ stále poměrně syrovou nahrávkou a ona „čistota“ je míněna pouze relativně a v kontextu mrazivého zvuku předcházejícího počinu.

„Umbras de Barbagia“ se de facto pohybuje ve dvou polohách. Tou první z nich je atmosférický black metal. Ten se mnohdy vydává i do poměrně nemalých rychlostí, ale má tu vlastnost, že i navzdory svému tempu nepůsobí nijak agresivně. Naopak, i v těch nejrychlejších momentech je muzika Downfall of Nur jakoby meditativní spíše uklidňující. I díky tomu lze v hudbě vycítit jisté paralely s formacemi jako Wolves in the Throne Room nebo Negură Bunget. A kdybych měl říct ještě jedno jméno, na nějž jsem si při poslechu „Umbras de Barbagia“ vzpomněl, možná trochu překvapivě by to byli španělští doomaři Llvme, s nimiž argentinský projekt sdílí obdobnou folkovou náladu. Naproti tomu vokály spadají do hájemství čistokrevného jekotu a klidně bych si je dokázal představit i v některém ze sebevražedných black metalů – nicméně ani tohle nijak nenarušuje jakousi zádumčivou a rozvážnou auru, která se kolem „Umbras de Barbagia“ prostírá.

Druhou polohou Downfall of Nur jsou pak poklidnější pasáže bez jakýchkoliv metalových elementů. Tyto spadají spíše do hájemství přírodního ambientu a nepostrádají znatelný folkový nádech. Především však mají snad ještě silnější atmosféru než black metal, dýchají jakousi osudovostí a dokážou posluchače dočista pohltit. Ukázkovým příkladem může být třeba fantastický začátek „V – Umbras de Barbagia“, v němž se na scénu vrací stejný motiv, jenž celou desku otevírá v rámci úvodu „I – Intro“, avšak s ještě větším účinkem díky kontextu předcházejících minut. Naštěstí to však není ani zdaleka jediný podobný moment na albu.

Obě zmiňované polohy Downfall of Nur jsou totiž na „Umbras de Barbagia“ vyvážené a navzdory tomu, že je to pocitově stále především black metalová nahrávka, co do stopáže má metal navrch snad jen o kousek. Nicméně i přesto se takové atmosférické pasáže nacházejí v každé z přítomných kompozic a ve všech případech to stojí za to. Abych ovšem nevzbudil dojem, „Umbras de Barbagia“ stojí za poslech právě jen díky nim, musím opětovně zdůraznit, že se jedná o velice poutavou záležitost i tehdy, když zrovna hraje black metal.

Downfall of Nur

Ještě než dnešní recenzi skončíme, slušelo by se zmínit pár dalších nehudebních detailů, které jsem si tentokrát záměrně nechal na konec. Samotný projekt sice pochází z Argentiny, nicméně Antonio Sanna, což je člověk, jenž za Downfall of Nur stojí, pochází ze Sardinie, kde také prožil své dětství. Celý koncept skupiny je postaven okolo Nuragské civilizace a jejího zániku. Civilizace se nacházela právě na Sardinii od doby bronzové až do 2. století př. n. l. a zanechala zde po sobě na 7000 tzv. nuragů, neboli svých typických kamenných věží ve tvaru komolého kužele. O samotné existenci této kultury se toho jinak příliš nedochovalo a takřka veškeré známé informace o ní pocházejí z pozdější řecko-římské literatury.

V neposlední řadě je na Downfall of Nur ještě jedna zajímavá věc. Antonio Sanna – tedy onen hlavní člen projektu – se narodil teprve v roce 1996. A pokud je v 18, 19 letech schopen produkovat počiny jako „Umbras e forestas“ a „Umbras de Barbagia“, které hravě strčí do kapsy mnohonásobně zavedenější atmospheric black metalové spolky, tak to skutečně klobouk dolů. Dovolím si totiž tvrdit, že „Umbras de Barbagia“ patří k těm nejvýraznějším metalovým deskám, jež jsem v letošním roce slyšel, a zároveň je to album, které byste si rozhodně neměli nechat uniknout. Obrovské doporučení!

Recenze

Los Random – Pidanoma

Napsat komentář
Los Random - Pidanoma
Země: Argentina
Žánr: avantgarde / experimental sludge / doom metal
Datum vydání: 31.1.2014
Label: LasTiasRecords

Tracklist:
01. Corto normal
02. Ojota y media
03. Me Chango
04. Mia gato está solo en la oscuridad
05. Guri Guri tres piñás

Hodnocení: 7,5/10

Odkazy:
facebook

Věříte v lásku na první pohled? Ne? Já taky ne. Realita vás však občas zaskočí. Denně jich potkáváte desítky, z toho mnohé stojí za ohlédnutí, ale to je asi tak všechno. Jste chladný, kalkulující stroj, který ví, že vše něco stojí. Nic není zadarmo, vše je obchod, v němž na jedné straně stojíte vy, a za získání čehokoli z druhé strany platíte tím nejcennějším, energií. Tak přeci nemůžete jen tak něco dostat zadarmo. Ale pak se to stane, potkáte ji v davu. Žádná investovaná energie, první pohled a bum, jste v tom až po uši. V tu chvíli je vám to prostě jasné. Tuhle desku musíte slyšet celou, a to hned.

Získal jsem vaší pozornost? Ano? To je dobře. Dnes recenzované album si totiž neodnese desítku. Dokonce ani devítku, vlastně odejde jen s hezkým, solidně nadprůměrným hodnocením. Vaši pozornost si ale zaslouží, je totiž přinejmenším netradiční. Nejde o šílenou, neposlouchatelnou avantgardu, kterou si jindy užívám už jen pro ten pocit, že poslouchám něco divného. Je jen mimo běžné standardy a jeho schopnost zaujmout na první poslech a zároveň přinášet něco nového i na desátý je obdivuhodná.

Tak o čem že tedy mluvím? O novince “Pidonoma” argentinských Los Random. Nebudu se tvářit, jako bych o této kapele dříve slyšel, a tak alespoň shrnu známá fakta. Kapelu, která vznikla v roce 2006 v argentinském městě San Miguel de Tucumán, tvoří trojice muzikantů, na obalu alba vyobrazená v tradičním národním kostýmu jeptišky. Za sebou má jediné album nazvané “Todo.s los colores del”, tři roky po něm pak přišla právě “Pinadoma”, o které si budeme v příštích odstavcích povídat.

Co je tedy na “Pinadoma” tak zajímavého? Když jsem Los Random slyšel poprvé, vzpomněl jsem si na dvě kapely: experimentální rockery Swans a atmosferické sludge metalisty Terra Tenebrosa. Od prvních si Los Random berou nevázanost, ztřeštěnost a chaos, od druhých pak hutnou atmosféru a ohromnou těžkost, která na posluchače dopadá v každé minutě. Zajímavý je však již tracklist alba: to začne dvěma krátkými skladbami, aby následně posluchače uzemnilo rovnou třemi monumentálními kusy, z nichž žádný s délkou neklesne pod čtvrt hodiny. Ačkoli má kapela v postavě Raula Garcii Posseho velice dobrého vokalistu, s trochou nepozornosti byste album mohli považovat za instrumentální. Zejména ve třech delších skladbách se zpěv takřka ztrácí, a prostor tak dostane instrumentální náplň desky. Nástrojem, který si bere největší díl pozornosti, však není kytara, jak je to obvyklé. Jsou to bicí.

Cože? Bicí? Přesně tak. Marcos Luis Crosa možná nepůsobil v žádné známé kapele (Podle Encyclopaedia Metallum nepůsobil žádný člen Los Random v žádné jiné kapele!), ale způsob, jakým na své sesli kouzlí, je zdrcující. Udává tempo, náladu, energii, sóluje, zklidňuje, znásilňuje koncept bicích takových, jaké je běžně slýcháme. Nejkratší skladba, dvouminutová “Ojota y media”, je takovou hezkou vitrínkou, ukazující filosofii Los Random. Hlučící elektronika doplněná jen špatně slyšitelnou bicí sestavou, minimalismus a chaos zároveň. “Ojota y media” je však na poměry Los Random přeci jen hodně neobvyklou záležitostí. Většinou je to totiž kytara a její čtyřstrunná kolegyně, které doplňují bicí v šílené jízdě. “Corto normal” má mnohem blíže k metalu než k čemukoli jinému, její první polovinou nás provází zběsilá bouře, kde bahenní riffy střídají dobře zapamatovatelné momenty, a vše je obaleno v hrubém zvukovém kabátku. Vokál přijde na řadu o něco později a tak jako vše u Los Random, i ten je trošku zvláštní. Raul Garcia Posse zpívá španělsky a jeho hlas je typicky jihoamerický, s nástroji však drží krok i v ostrých sekcích, kdy umí přitlačit na pilu a pořádně si zařvat. Vokály stranou: i v první písni je instrumentální složka nakonec mnohem důležitější.

Jaká tedy je trojice dlouhých skladeb? Rozhodně rozmanitá. Mojí favoritkou se stala “Me Chango” a může za to nejen její soudržnost, nýbrž také množství skvělých sekcí, které při každém poslechu nabídnou něco nového. Hned v druhé minutě předvádí naprosto úchvatné kousky baskytarista Pablo Lamela Bianchi. Skladba projde mnoha zvraty, okolo páté minuty se například přidá hostující saxofon a připojí se velmi ladně k právě probíhajícímu chaosu. Los Random střídají ohromující vyvrcholení s chvílemi klidu, ani v nich však nepřijde jakýkoli odpočinek – chaos je jen o něco tlumenější. “Mia gato está solo en la oscuridad” je, alespoň v první polovině, podobná, byť působí o něco organizovanějším dojmem. V půli druhé pak kapela přistoupí k jakémusi ambientnímu dojezdu, což je po půl hodině hluku docela příjemná změna. To závěrečná “Guri Guri tres piñas”, která sahá až k jedenadvaceti minutám hrací doby, na mě působí rozporuplnějším dojmem. Nalezneme v ní větší kontrasty: vrcholy jsou intenzivnější, údolí klidnější. Chybí však chaos, kterým jsem se v předchozích písních vysloveně namlsal. Skladba je lepší v druhé polovině, kde napětí vzroste a přibyde post-rockový feeling. Výborný je však až úplný závěr, který je přesně takový, jaký má být. Velkolepý, s nepřeslechnutelnou basou, preludující kytarou a nezastavitelnou bicí sestavou.

A proč tedy “jen” sedm a půl bodu? “Pinadoma” je úchvatné album, které mě okouzlilo již při prvním poslechu. Je tu však několik ale. Poslední skladba sama o sobě prostě nemá na to utáhnout monstrózní stopáž. V půlhodinové sekci čítající skvělou “Me Chango” a polovinu následné “Mia gato está solo en la oscuridad“ se snadno ztrácím, chybí mi zde více záchytných bodů, díky nimž by se poslech stál méně náročným. Ačkoli si totiž chaos, který kapela tvoří, výtečně užívám, po určité době už je ho až příliš a mozek potřebuje odočinek. Navíc jsou tu vokály, proti kterým lze jen těžko něco namítat, čistě subjektivně mi ale nesedly.

A tak jsme skončili jako obvykle. První pohled zachytí oslňující krásu, které, pokud nejste vyloženě jiné (hudební) orientace, nelze odolat. První společné chvilky jsou plné vzrušení a obdivu, které jako by nikdy neměly skončit. Jenže život je mrcha a až delší doba strávená společně vyjeví ty drobné problémy, které mohou vše zhatit. Nalezenou lásku by však byla velká škoda opouštět jen kvůli několika vadám na kráse. S trochou práce lze uchovat to dobré a překlenout to špatné, protože když se vše srovná, stojí to za to. “Pinadoma” je jedno z nejzajímavějších alb, která jsem zatím letos slyšel, a ničemu nevadí, že to není zrovna to nejlepší.

Recenze

Trübe – Zone of Alienation

Napsat komentář
Trübe - Zone of Alienation
Země: Argentina
Žánr: black metal / ambient
Datum vydání: 15.4.2014
Label: Dusktone

Tracklist:
01. Acute Radiation Sickness
02. 30 Kilometer
03. Those Who Refused to Leave
04. RadXplosion

Hodnocení: 7,5/10

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Dusktone

Svět je vlastně malé místo a občas se dějí zajímavé náhody. Někdy v půlce loňského roku jsem čirou náhodou narazil na argentinský jednočlenný projekt Inexistence a jeho tehdy aktuální stejnojmennou druhou řadovku. Sice to nebyla žádná extra pecka… nebo spíš lépe řečeno, i přes neoddiskutovatelné objektivní kvality mě to nebavilo až tak moc, jak by papírově mělo, nicméně není sporu o tom, že ta kombinace atmosférického black metalu a post-rocku něco málo do sebe měla, což bylo vlastně dost na to, abych si jméno Inexistence zapamatoval.

Uběhl další rok a mezi desítkami alb, která nám chodí do redakce na recenze, se nacházel i počin “Zone of Alienation” od nějakých Trübe. Na první pohled jeden další bezejmenný kousek z mnoha… ale na ten druhý se ukázalo, že i zde se jedná o jednočlenný projekt z Argentiny. A shodou náhod za Inexistence i Trübe stojí jeden a ten samý člověk, Gabriel Loco. Trübe je úplně nové jméno v jeho portfoliu, protože “Zone of Alienation” je vůbec první nahrávkou, jež pod hlavičkou tohoto projektu vyšla, a na nás teď je, abychom se jí podívali na zoubek. Abych vás ale nenapínal jak kšandy (vtip), rovnou řeknu, že z mého pohledu je to o třídu výše než Inexistence.

Kapela Inexistence se postupně vyvinula od klasického depresivního black metalu až do již zmiňované kombinace atmospheric black metalu s post-rockem. Mimoto ještě Gabriel Loco hraje v Abolition of Impediment, což už není jeho jednočlenný projekt, ale regulérní skupina, jež se pohybuje v hájemství brutal death metalu. Jak je na tom žánrově Trübe? Podobně jako v případě Inexistence se jedná o black metal, jeho pojetí (zvláště v porovnání s posledním albem “Inexistence”) je ovšem docela jiné. Jedná se spíše o trochu náročnější záležitost s dlouhými monotónními plochami a znatelným závanem ambientu. pokud bych to měl k někomu přirovnat, nejednou jsem si během poslechu vzpomenul na švýcarské kosmické bohy Darkspace – Trübe sice není až takový chaotický a zničující nápor (a snad i proto se ani zdaleka nejedná o tak fascinující záležitost jak v případě Švýcarů), ale jistá podobnost zde jistě je.

I atmosféra “Zone of Alienation” mi v některých momentech přijde taková kosmická, ale podle všeho je to v tomto případě jen můj pocit, jelikož Gabriel Loco se v rámci Trübe na vesmír opravdu nezaměřuje. Hlavním tématem jeho nového projektu je totiž Černobylská jaderná elektrárna na Ukrajině, jejíž havárie v roce 1986 je dodnes nejhorší jadernou havárií (společně s havárií Fukušima I v Japonsku v roce 2011 jde o jediné případy, které byly vyhodnoceny jako nejvyšší stupeň – tj. velmi těžká havárie – na mezinárodní stupnici jaderných událostí). Osobně se mi sice čistě jenom na základě hudby Černobyl zrovna nevybavil, ale možná to bude vina u mě… ale na druhou stranu, to není chyba, protože pořád jsem si v tom našel zase něco jiného a nějakou atmosférou to na mě rozhodně působí.

Už jsem letmo zmínil, že i co do kvality se nejedná o špatnou záležitost… jednoduše řečeno, za Trübe nestojí žádná trübka, protože výsledná podoba “Zone of Alienation” je více než dobrá. Středobodem nahrávky jsou podle všeho první a poslední skladba. “Acute Radiation Sickness” dosahuje téměř 17 minut, což už je dost dlouhý čas, ale i přes zjevnou monotónnost po většinu její hrací doby mě nijak nenudí. Po krátkém ambientním rozjezdu nastoupí black metal à la Darkspace v lehce stravitelnějším vydání, navíc doplněný o lehce zastřenou kytarovou melodii na pozadí (plus samozřejmě nechybí ani ambient). Píseň postupně pokračuje tím způsobem, že po nějaké době vždy nastoupí další ambientní pasáž nebo jiné krátké zvolnění a následně přijde třeba lehce odlišný riff, jenž si na nějakou dobu vezme slovo. Je to jednoduché, ale zcela funkční a má to atmosféru. Opravdu výraznější předěl se nachází až okolo desáté minuty, protože zde se dostaneme až do hájemství dark ambientu. Zbytek tracku se dále nese v +/- obdobném duchu, akorát si speciální zmínku zaslouží jeden moment začínající na úplném konci 14. minuty, kdy na chvíli hlavní roli přeberou klávesy a kytarové melodie a působí to dost osvěžujícím dojmem.

Závěrečná “RadXplosion” se sice na první pohled nese v obdobném duchu, ale je ještě monotónnější a zároveň méně tradiční, protože pocitově v ní black metal hraje menší roli. Každopádně, stále se jedná o zajímavý poslech a třeba jedna pasáž ke konci pouze s bicími (automat, předpokládám) a ambientními zvuky je hodně povedená. K “Acute Radiation Sickness” má o něco blíž spíš třetí “Those Who Refused to Leave”, což je další black metalový kus s podobnou strukturou, byť nedosahuje takové délky a chybí mu nějaká vyloženě překvapivá pasáž jako výše zmiňované klávesy (ačkoliv v závěru se také nachází ne nezajímavé kytarové “sólování”). “30 Kilometer” je pak jediná nemetalová kompozice, která se nese čistě v monotónním (dark) ambientním duchu s jakýmsi “čvachtáním”, nicméně ani zde se z nastavené kvalitativní laťky nepolevuje.

Výsledek je pro mě vcelku jasný – vzhledem k tomu, že já osobně mám tento druh black metalu rád a že v Trübe kvalita zcela jistě je, nemám jinou možnost než prohlásit “Zone of Alienation” za povedenou desku. Není to prázdné, je v tom výborná atmosféra, poslech mě baví a nějak to na mě působí, což je to hlavní, protože přesně takhle by podobná muzika měla fungovat. A tím pádem mi z toho vychází i hodně dobrá známka…

Minirecenze

Humano – Humano

Napsat komentář
Humano - Humano
Země: Argentina
Žánr: avantgarde / experimental black metal
Datum vydání: 21.3.2013
Label: selfrelease

Hodnocení: 7,5/10

Odkazy:
facebook / bandcamp

Humano je jednočlenný projekt z Argentiny, pod nímž je podepsán jistý Gabriel, jenž v portfoliu žádné jiné kapely podle všeho nemá. Pokud tomu tak doopravdy je a Humano je jeho prvním pořádným hudebním počinem, tak tím spíš si to zaslouží uznání, protože stejnojmenná debutová deska “Humano” je hodně povedenou a zajímavou záležitostí…

Humano se pohybuje někde na hranici mezi avantgardním a experimentálním black metalem. Jak se to ve výsledku promítá do samotné hudby, si povíme za maličkou chviličku, ale hned předešlu, že ve finále ta produkce zní hodně neotřele, svojsky a nebojím se říct, že až originálně, což je věc, které si na “Humano” cením asi úplně nejvíce. Co se týče onoho zvuku, tak deska je ve své podstatě dost melodická, ale všechny ty melodie jsou strašně nezvyklé a na první poslech znějí trochu prapodivně, místy skoro až naivně, jenže ono si to vcelku brzy sedne, začne to fungovat a ona “naivita” (nepřehlédněte uvozovky) tvoří jedno z poznávacích znamení nahrávky, díky němuž je celková atmosféra taková “jiná”.

Mezi další výrazné elementy “Humano” pak zcela jistě patří také hodně vytažená baskytara a rovněž poměrně svojsky pojatý čistý zpěv, jenž tvoří naprosto drtivou většinu vokální složky desky; řev se ozývá jen minimálně, ale když už, nemá daleko k typickému sebevražednému vřískání vokalistů depressive black metalových kapel. To občas nechte pročísnout nějakou klidnější pasáží s akustickou kytarou a ve výsledku máte pestrou mozaiku, kterou rozhodně neuslyšíte na každém rohu. Z konkrétních skladeb bych pak jen heslovitě vyzdvihnul “El hijo del hombre”, hezky vygradovanou “Encadenado” a především excelentní “Las bestias del cielo”, jež je pro mě jednoznačným vrcholem “Humano”.

Ve výsledku se jedná o hodně velké a příjemné překvapení. Pokud patříte k lidem, kteří neustále hledají něco neobvyklého a mají zájem zkoušet něco nového netradičního, rozhodně si “Humano” sežeňte. Jakmile si na to trochu zvyknete, album vás určitě začne hodně bavit.

Minirecenze

Inexistence – Inexistence

Napsat komentář
Inexistence - Inexistence
Země: Argentina
Žánr: atmospheric post-black metal
Datum vydání: 4.1.2013
Label: Infernal Hymns Records

Hodnocení: 6,5/10

Odkazy:
facebook

Argentina není zrovna země, o níž bychom mohli hovořit jako o typickém metalovém státě, a to ani čistě v rámci Jižní Ameriky, nicméně i zde se nachází množství kapel rozličných žánrů a právě jednočlenný projekt Inexistence pod vedením Gabriela Loco patří mezi ně, přičemž se rozhodně nejedná o nějakého amatéra. Od roku 2010, na kdy se datuje vznik Inexistence, již vyšla dvě EP a dvě dlouhohrající desky, přičemž ta aktuální stejnojmenná z letošního roku je právě ta druhá.

Z mého pohledu je “Inexistence” poměrně rozporuplné album, byť nepochybně zajímavé. Zcela jistě je zde znát nemalá kvalita a formálně mu nejde nic vytýkat, vlastně člověka až překvapí, na jak vysoké úrovni je album nejen nahrané, ale i zahrané a hlavně zkomponované. Gabriel Loco zkušeně přechází mezi poklidnějšími melancholickými nebo zádumčivými plochami a erupcemi depresivního black metalu, atmosféra v tom je, přesto všechno na mě “Inexistence” nepůsobí tak moc, jak by papírově mělo, něco mi v tom i přes nepopiratelné kvality jaksi úplně nesedí, až mi to přijde docela škoda, protože objektivní optikou je ten počin na takové úrovni, že bez problému může konkurovat evropským nebo severoamerickým skupinám. Osobně se mi “Inexistence” obecně více líbí v těch ostřejších a black metalovějších momentech; když muzika zajede až někam k hájemství post-rocku, což se děje poměrně nezřídka, přijde mi to malinko utahané, ale zase na druhou stranu i některé takové pasáže mají cosi do sebe, takže nevím…

Je dost dobře možné, že je problém ve mně a že je to čistě moje vina, že mi “Inexistence” i přes své kvality zas tak nesedlo – rozhodně nepopírám, že někomu z vás třeba nahrávka zachutná mnohem více. Nicméně za zkoušku to rozhodně stojí, o tom žádná.

Recenze

Thabu – Reborn

Napsat komentář
Thabu - Reborn
Země: Argentina
Žánr: heavy / power metal
Datum vydání: prosinec 2012
Label: Pure Steel Records
Původní vydání: říjen 2012, selfrelease

Tracklist:
01. A Game of Lies
02. Reborn
03. Fictionating the Present
04. Beyond the End
05. Theater of Faith
06. Remains of Reality
07. Leaving My Root
08. Hunting Sinners
09. Violentango

Hodnocení: 5/10

Odkazy:
web / facebook

K recenzi poskytl:
Pure Steel Records / Thabu

“Reborn” je druhým albem argentinských metalistů Thabu. Upřímně se přiznám, že o tamní scéně nemám žádný přehled a s výjimkou brazilských death/thrash metalových kapel mi z jihoamerického kontinentu nikdy žádná nepřirostla k srdci. Čtyřčlenná parta, která po svém debutovém “La Opresión de lo Inevitable”, přešla na aktuálním albu k anglickému projevu, toho mnoho na mém dosavadním pohledu na tuto scénu nezmění.

Důvodů je víc, ale ten hlavní je fakt, že ač obsahuje “Reborn” ty nejlepší možné ingredience, čímž rozuměj pro progresivní power metal typické melodické refrény, tu a tam chytlavé riffy, které jsou tak akorát protkány sólovými výstupy, tak je celý jejich (jinak solidní) projev zahalen rouškou průměrnosti, a když vezmu album jako celek, tak i nudy. Při poslechu ústředního singlu “A Game of Lies” se to ještě nezdá, protože tenhle kousek mě na album vlastně i příjemně navnadil. Šlapavá rytmika, podladěné kytary, které mají pěkně ostré hrany, a ne úplně marný projev zpěváka Jamese Robleda není nic, co by člověka urazilo. Bohužel, tento pocit mám pořád jen z několika skladeb, a to ještě za předpokladu, že k nim přistupuji jednotlivě. Aby kapela dokázala utáhnout celou desku o třičtvrtě hodinové stopáži, na to by potřebovala především víc skladatelské šikovnosti a nápadů, které by za to stály.

Povedená produkce to taky nezachrání, a i když se díky ní občas dá zakrýt umělecká prázdnota nahrávky, tak tady to tímto způsobem nefunguje. Prostě průměr s vynikajícím zvukem. Abych ale jenom nekritizoval, protože to si zase “Reborn” nezaslouží, tak bych rád upozornil na fakt, že Thabu se nesnaží dělat ze své hudby něco víc, než je. Solidně to šlape, a i když by se dala deska zařadit do škatulky progresivního power metalu, tak žádné bezhlavé ódy na vlastní šikovnost a zručnost se nekonají přestože by si to pánové mohli dovolit, protože muzikanti to nejsou vůbec špatní. Zejména kytarista Santiago Diaz Garces mě občas mile překvapil vážně povedeným energickým sólem. Za zmínku stojí rozhodně instrumentálka “Remains of Reality”, ve které se předvedl na jedničku a která při své krátké stopáži ani nezačne působit kontraproduktivně a nenudí. Poměrně zbytečně na mě naopak působí závěrečná, opět instrumentální, “Violentango”, jež mě zaujala jedině zapojením motivů a nástrojů argentinské lidové tvorby, ale v kontextu celé nahrávky jejich smysl postrádám. Tudy by možná vedla cesta v budoucnu a Thabu by tyto prvky mohli nechat promluvit častěji a vylepšit tím vlastní ksicht a odlišit se.

Jak už jsem nakousl, nezačíná se úplně špatně, protože “A Game of Lies” si na tracklistu vysloužila hned první místo a je to chytrý tah, protože je to opravdu slušný otvírák. Okamžitě se mi při jejím poslechu vybavily asociace s kapelami jako Symphony X nebo Dream Theater v přímočařejších momentech. Zvláště prvně jmenovaní jsou krásně cítit téměř z každé skladby na “Reborn” a může za to jistě i fakt, že James Robledo má barvu hlasu a celkový projev dost blízký Russellu Allenovi. Občas dokonce zabrousí do hard rockových poloh, díky kterým se vydává na území, kde mocně vládne Jørn Lande. Asi nemusím nijak rozmazávat, že ani na jednoho ze zmíněných velikánů nemá, ale i tak je to asi největší tahák v hudbě Thabu a nedivil bych se, kdybychom o něm ještě někdy slyšeli v souvislosti s jinou kapelou, která jej k sobě zlanaří. Z dalších skladeb mě zaujala ještě titulní “Reborn” s chytlavým riffem a rockovou rytmikou a “Leaving My Root”, což je sice klasická power metalová vypalovačka, ale celkem chytlavá. V ostatních případech bych už musel přivírat oči, tu míň, tu víc, ale aby se dalo mluvit o dobrých skladbách, musely by obsahovat víc zajímavých momentů, než pár dobrých riffů či vokálních melodií. Z těch vyloženě slabších vyčnívá utahaná balada “Beyond the End”, které by se měli všichni vyhýbat širokým obloukem. Taková dávka naivního patosu se totiž jen tak nevidí.

Aby nedošlo k mýlce, Thabu nejsou úplná žumpa, ale nic víc než průměrný progressive power metal od nich prostě a jednoduše nečekejte. Takových kapel už tady byly stovky a Argentinci jsou jenom další z mnoha a na “Reborn” toho není zas tolik pamětihodného, aby se mohli od zástupů podobných nějak odlišit. Pokud se nemůžete dočkat nové desky Symphony X, tak by vám Thabu mohli toto čekání na nějako dobu zkrátit, ale na moc dlouho to nebude, protože se připravte, že dostanete téměř totéž, co přináší Allenova parta, jen bez puncu kvality.