Archiv štítku: horror anthology

Asylum: Twisted Horror and Fantasy Tales (2020)

Asylum: Twisted Horror and Fantasy Tales (2020)

Země: Argentina / Nový Zéland
Rok vydání: 2020
Žánr: horror anthology

Originální název: Argentina / Nový Zéland

Tracklist:
01. The Cleansing Hour
02. Drudge
03. A Father’s Day
04. RIP
05. Mamon
06. The Death, Dad and Son
07. Entity
08. Bloodbath
09. The Last Show

Hrací doba: 117 min

(Budou velké spoilery.)

Zatímco třeba hudebním kompilacím moc neholduji, ty filmové mám naopak docela rád a hororové antologie mě baví. V ideálním případě to bývá přehlídka zajímavých a leckdy i kreativních nápadů, které v krátkém formátu zabodují, ale v tom celovečerním by nemusely fungovat tak dobře, případně by do nich žádný producent nevložil důvěru pro celovečerní snímek. A i ty slabší věci jsou typicky dost krátké na to, aby se u nich člověk nezačal nudit, jak se to stává v případech, kdy se slabší idea roztáhne na celý biják. Jistě, tenhle formát má svá úskalí, třeba málo prostoru pro vývoj příběhu a taky antologie bývají nevyrovnané, ale tak to prostě chodí.

„Asylum: Twisted Horror and Fantasy Tales“ nabízí celkem devět nesouvisejících povídek, jimž se ale – podle mě dost zbytečně – snaží dát nějaké pojítko prostřednictvím, dejme tomu, desátého příběhu, který se line napříč celým filmem. K němu se vrátím až na konci, nejprve se pojďme podívat na jednotlivé příspěvky.

„The Cleansing Hour“ má na poměry supernatural horroru a na první pohled docela zajímavou premisu. Frajeři točí a streamují pořad, kde vymítají démony z posedlých lidí. Akorát že posedlý nikdo z nich není a všechno je to jenom fejk, jak nahonit kliky. No, trochu se to zvrtne v momentě, kdy na místo dorazí skutečný démon.

Na druhý pohled ovšem zjistíme, že tuhle story ovšem výrazně ponižuje skutečnost, že nejde o nic originálního a nemlich to samé téma se zpracovalo již několikrát. Třeba v roce 2019 vznikl celovečerní film, dokonce s týmž názvem. Také existuje starší, také krátkometrážní podání, dokonce taktéž s totožným titulem. A kdoví, jestli ještě neexistuje něco dalšího stejného s jiným jménem.

Tohle „The Cleansing Hour“ každopádně neurazí ani nenadchne, jedná se o takový ucházející průměr, jemuž navíc povídková forma nepomáhá. Všichni filmaři na místě třeba okamžitě uvěří, že jim do studia přišel skutečný rarach, žádný prostor pro vývoj nebo postupné budování. Ve finále antologie začíná jednou z nejslabších a nejobyčejnějších věcí.

„Drudge“ je taková kravinka o ničem. Sériový vrah / kutil si vyrábí potřeby na zabíjení a následně je použije v praxi na dvou lidech. Jeho vychytávky jsou docela ok a druhé zabití taky ujde, ale nic pamětihodného nebo skutečně zajímavého. Prostě nevýrazný sedmiminutový slasher.

Ani třetí „A Father’s Day“ mi nijak neodjebalo dekel. Tentokrát máme zombies. Partička nemrtvých hoduje na mrtvole a přijde k nich malá hladová zombie holka, která by si taky ráda dala kus žvance, ale ostatní zombíci jsou na ni hnusní. Jen jeden se smiluje a dá jí kus masa. Ti dva se spolu skamarádí, chvíli jdou po ulici, dovádějí na prolézačkách v parku (čo ti jebe?) a nakonec potkají ekvivalentní dvojici táta / dcera, akorát živou. No, je to docela hovadina. Za pochvalu stojí snad jedině povedené masky (kromě té holky, ta mi přišla odfláknutá) a slušně udělané gore. Obsahem ale děsná blbost, místy navíc patetická. Prostoduchá rádoby myšlenka se zde navíc prezentuje v polopatické a doslovné formě.

Asylum: Twisted Horror and Fantasy Tales (2020)

Nyní už to ale začne být mnohem zajímavější. „RIP“ vypráví o chlapíkovi, jenž má před sebou poslední dva dny života a jeho morbidně obézní manželka připravuje pohřeb. Když ale dojde na samotný funus a sjedou se všichni příbuzní, náš mrtvý hrdina obživne a je mu docela hej.

Jenže namísto toho, aby jeho manželka a maminka (nikdo jiný o tom neví) měly radost, bojí se, co tomu řeknou lidi a že to bude ostuda, když se připravil takový hezký pohřeb. Rozhodnou tedy, že původně zemřelý musí zemřít znova… ale chudák ne a ne zdechnout. Nebudu vás zdržovat, nakonec skončíme u toho, že do něj bodají hlava nehlava a ručním šlehačem mu rozjebávají břicho, ale on pořád nic a v klídku si zapaluje cigaretu.

Asylum: Twisted Horror and Fantasy Tales (2020)

„RIP“ má fajn nápad, slušnou porci krve, ale taky výbornou bizarní náladu a černě humorné ladění (aniž by šlo přímo o komedii). Za mě vrchol celého „Asylum: Twisted Horror and Fantasy Tales“, tohle se povedlo. I dva následující příspěvky ale stojí za pozornost.

„Mamon“ je taková vtipná kravinka, ale narvaná hromadou nápadů a prudce zábavná. Mexičtí přistěhovalci lítají (doslova) přes americkou hranici zpátky do Mexika. Když se jim to nelíbí, přijede na ně Donald Trump v obrovském Trump-robotovi a začne je kosit. Například raketometem z rozkroku. Mexičani ale mají na své straně obrovskou létající kombici Quetzalcoatla a panny Marie. Jo, nechybí ani parodie na „Desperado“. Výborná zábava, spousta vtipných detailů a překvapivě i hodně schopné efekty.

Asylum: Twisted Horror and Fantasy Tales (2020)

Další zajímavou povídkou je „The Death, Dad and Son“. Ta vypráví o smrťákovi, jenž chodí do práce odškrtávat duše a doma vychovává synka. Malý kostliveček ale kouká na televizi a na základě pohádky se rozhodne, že se chce radši stát andílkem. Uteče z domova a pokusí se konat dobro, ale trochu se mu to vymkne a omylem stvoří zombies. Táta naštěstí všechno spraví, a synek pak dokonce ocení i rodinné řemeslo.

Bude znít banálně, když řeknu, že v jádru „The Death, Dad and Son“ ukazuje, jak si k sobě otec a syn najdou cestu. Povídka má ale hezké provedení, skvělou náladu a taky výborný styl animovaných loutek. Druhá nejlepší věc v antologii.

Asylum: Twisted Horror and Fantasy Tales (2020)

Po vrcholném prostředku už „Asylum: Twisted Horror and Fantasy Tales“ začíná zase klesat. „Entity“ se rozehraje slušně – kosmonautce vybuchne před očima stanice, zatímco se nachází v otevřeném vesmíru. Dál už ale tvůrci nejspíš nevěděli, co přesně s tím chtějí dělat, takže povídka vyšumí do ztracena a zbude jen dobrá vizuální stránka.

„Bloodbath“ už jsem viděl několik let nazpátky samostatně, když jsem koukal na počínání BloodbathTV. Dokonce mám na to už víc jak tři roky napsanou recenzi, kterou jsem ještě nevydal. Každopádně, opět se jedná jen o pětiminutovou bezdějovou jednohubku. Takový výlet do úchylova sklepa a náhled na jeho hygienické návyky. Podrobnosti nechám do onoho samostatného článku… jestli jej tedy někdy vydám, haha.

Asylum: Twisted Horror and Fantasy Tales (2020)

„The Last Show“ je opět samoúčelná kravinka o klaunech vraždících na pouti. Jako tupou srandu bych to bral, ale čekal bych tedy od takového přístupu víc násilí a hlavně nějaké zajímavější gore záběry, čehož se téhle povídce nedostává. Za zmínku tedy stojí jen klipový střih kombinovaný s kreslenými pasážemi a grindhousově zašpiněný obraz.

Všechny tyhle povídky rámuje příběh o stand up komikovi, který vykládá o svojí bývalce + tyhle historky. Mezi každou povídkou dostaneme další kousek do jeho skládačky (samozřejmě na konci nedopadne dobře, protože horor, víš jak), přičemž tento nějakým způsobem reflektuje téma předešlé story. Tahle linka mi ovšem přišla dost slabá a zbytečně natahovala stopáž. Nechápu, proč bylo nutné jednotlivé povídky takhle na sílu propojovat.

Asylum: Twisted Horror and Fantasy Tales (2020)

„Asylum: Twisted Horror and Fantasy Tales“ tedy obsahuje tři povedené příspěvky („RIP“, „The Death, Dad and Son“ a „Mamon“). Zbytek jsou buď nijaké jednohubky nebo přinejlepším průměr. Pojící linka mi připadala otřesná.


Books of Blood (2020)

Books of Blood (2020)

Země: USA
Rok vydání: 2020
Žánr: horror anthology / supernatural horror

Originální název: Books of Blood

Režie: Brannon Braga
Hrají: Britt Robertson, Anna Friel, Rafi Gavron, Yul Vazquez

Hrací doba: 107 min

(Budou spoilery.)

Narazit v loňském roce na nějaký seriózní horor byl docela problém – a tím na mysli takový, který by byl seriózně zamýšlený a zároveň se i dal brát seriózně. Anebo třeba jen blbě hledám. Anebo třeba už nedokážu brát tolik bijáků seriózně. Uznávám a přiznávám se, že poslední dobou na spoustu hororů koukám spíš jako na komedie.

Každopádně, „Books of Blood“ se snaží působit jako jeden z těch hororů, u nichž se divák smát nemá, a dokonce ani jeho úroveň není nechtěně blbá, aby se tomu člověk i přesto vysmál. Jak už název napovídá, film si bere inspiraci ze stejnojmenné známé antologie od britského spisovatele Clivea Barkera. Povídkový formát dodržuje i samotný snímek a předkládá tři příběhy. Každý nese název podle své hlavní postavy. Jen dva z nich jsou ovšem založeny na Barkerově práci, navíc ještě volně. Třetí vznikla přímo pro film, ale sám Barker na to dohlížel, takže se dá chrabře předpokládat, že mu snad ani ta ostudu neudělá.

„Books of Blood“ otvírá krátké intro, které nasměruje postavu ze třetího příběhu na cestu, a pak se rozjede první story Jenna. Sledujeme holku, jež si prožila ve škole nějaké trauma (zatím nevíme jaké, ale nebojte, do konce bijáku se to dozvíte) a nyní kvůli tomu trpí jakousi poruchou, kdy nesnese žádné zvuky. Když se dozví, že zazobaná matka ji chce poslat zpátky do nějakého sanatoria, udělá tu jedinou logickou věc, jakou jetá holka v náctiletém věku může udělat – vybrakuje mamče peněženku a zdrhne z rodinné haciendy do širého světa. Doputuje do nějakého baráku, kde postarší dvojce manželů pronajímá pokoje. Akorát že manželé jsou až podezřele přívětiví a hodní.

Jenna a její příběh se rozjíždí dost pomalu. Nebo spíš takhle – ze začátku to ještě jde, protože čekáte, co z toho vyleze, ale postupně tahle povídka upadá do letargie. Naštěstí ale v momentě, kdy už fakt pomalu začíná nudit, se konečně něco začne dít. Ačkoliv jde o jedinou třetinu „Books of Blood“, u níž jsem se chvíli vrtal z nudy v zadku (neberte doslova), nakonec mi přijde nejlepší. Nápad se mi zdál fajn a to pomalé ukolébání diváka nakonec tady mělo svoje opodstatnění. Hlavně se mi ale líbilo, že Jenna se jako jediná obejde bez nadpřirozena a celá se nese v duchu, že tohle by se teoreticky fakt mohlo stát.

Druhá povídka se jmenuje Miles, ale její titulní postava zde slouží spíš jako katalyzátor událostí než jako skutečný protagonista. Miles je sedmiletý chlapec, jenž zemře na leukémii. Příběh se věnuje víc jeho matce Mary, univerzitní profesorce. Ta ráda nachytává všechny podvodníky, kteří o sobě tvrdí, že mají nadpřirozené schopnosti. Její racionální přístup podkope Simon, jenž o sobě tvrdí, že umí komunikovat s mrtvými, což se hned následně pokusí dokázat předáváním zpráv od Milese. No, a Mary jakožto správný zástupce vědy po podání důkazů začne přehodnocovat svůj pohled. Samozřejmě v tom nakonec bude háček, ale zas vám nechci vykecat všechno, že jo…

Books of Blood (2020)

Bennett z poslední třetiny se vydává hledat takzvanou Knihu krve, o jejíž existenci jej spravil zadlužený knihovník v intru, než jej Bennett odpravil. Zatímco u Milese byla aspoň nějaká pointa a rozuzlení, Bennett bohužel klesá ještě o kousek níž a má nejblíž k duchařině. Víc než jako plnohodnotná povídka poslední příběh slouží jako lepidlo pro spojení všech tří dílků do jednoho celku. Samostatně ovšem neobstojí a ze všech tří je výrazně nejhorší. S Bennettem ale „Books of Blood“ ještě nekončí, protože následuje outro, v němž se film vrací na začátek a dotahuje do konce nevyřešené věci z úvodní třetiny.

Sestupná tendence „Books of Blood“ samozřejmě škodí. Kouzlo filmu se opírá primárně o náměty a nápady – ty jsou poměrně fajn. Jejich zpracování nicméně občas lehce pokulhává a hlavně v případě Bennetta už kulhá dost. Bez výhrad se ovšem neobešel ani jeden příběh. Z toho všeho mi vyplývá, že „Books of Blood“ mělo navíc a nedokázalo stoprocentně naplnit svůj potenciál. Možná, že kdyby to dostal do ruky zkušenější režisér, vypadalo by to jinak, protože pro Brannona Bragu jde o celovečerní debut, jinak je to především scénárista a do té doby režíroval jen pár dílů nějakých seriálů.

Books of Blood (2020)

Na jedno podívání se „Books of Blood“ přesto strávit dá a fandové hororu to klidně mohou zkusit. Ohromen ale bude jen ten, kdo nemá nijak vysoké nároky, protože o víc jak neurážející a ve finále spíš průměrnou jednohubku prostě nejde. Škoda.