Archiv štítku: fantasy

Gretel & Hansel (2020)

Gretel and Hansel (2020)

Země: USA
Rok vydání: 2020
Žánr: fantasy / witch horror

Originální název: Gretel & Hansel

Režie: Oz Perkins
Hrají: Sophia Lillis, Samuel Leakey, Alice Krige

Hrací doba: 87 min

První pohled (Dantez):

Oz Perkins, mimo jiné dítě Anthonyho Perkinse (čti: Normana Batese), si na poli kinematografie vydobyl rozporuplný post. Reflektují to i procentuální hodnocení napříč internety. Perkins přitom nevyrábí fádní mrdku, jen nejde mainstreamovému divákovi naproti. Režisér se už od své prvotiny vyžívá se v nekonvenčním vypravěčství, slow-burnu a nepříjemných vizuálních výjevech, žádné dementní lekačky, průhledná storyline nebo první mrtvý černoch. Nejlépe to dosud dokazuje debut „The Blackcoat’s Daughter“, který pomalu buduje okultnem a slasherem říznuté nelineární peklo.

V „Gretel & Hansel“ se nic nemění. Nevadí ani fakt, že si Perkins poprvé nepsal scénář. Příběh je totiž přímočarý a moc neuhýbá od jádra grimmovské pohádky, spíše je vykládán nepřímým stylem moderního indie horroru, zejména po vzoru Roberta Eggerse a Ariho Astera. Premisa Jeníčka a Mařenky každopádně stačí k tomu, aby po dobu osmdesáti minut udržela film pohromadě.

„Gretel & Hansel“ by ale neměl být pouštěn s očekáváním precizního převyprávění. Perkins příběhovou linku využívá spíše jako páteř, kterou balí do stylového a působivého vizuálu. Více, než dialogy a monology film poutá spíše obrazem. Perkins volí čtvercové plátno a rozjíždí hru silně inspirovanou geometrickým fetišismem Kubricka, klasickým filmovým expresionismem a post-modernou. Hra s temnými siluetami a černými kostýmy připomíná „Nosferatu, eine Symphonie des Grauens“, okultně laděná symbolika a bizarní výjevy smrdí surrealistickými snímky Jodorowskyho a Lynche.  Dohromady vzniká snová vizuální meditace v podzimních barvách, která se opatrně zabývá tématem archetypu čarodějnice, ženství a dospívání hlavní hrdinky. Možná i proto titul zaměňuje pořadí jmen, nejenom kvůli feministické agitce a lepšímu vyhledávání v Googlu. Gretel je totiž od začátku jasným středobodem filmu.

Problém „Gretel & Hansel“ tkví v relativní plytkosti, film mohl jít ve všech ohledech o něco hlouběji. Dívá se na něj hezky, ke konci ale začíná být jasné, že Perkins ždímá hrstku kompozic a působivost začíná vyprchávat. Stejně naráží i hra se symbolikou a nevědomím – když na okultně laděné vizuální propriety dochází, je to vlastně fajn, ale nestačí to. Film jen uvnitř mysli nehlodá příliš silně, spíše tam zanechá pár hezkých obrázků.

Limity Perkinsových schopností naštěstí koriguje střídmá stopáž. Díky ní „Gretel & Hansel“ nepůsobí jako neuvědomělá samohana točená jen pro režiséra samotného. Diváka hovícího soudobé multiplexové produkce asi ubije. Fanouška nezávislého horroru neurazí – v opojném vizuálu se totiž na tu chvíli snadno ztratí a během filmu mu ani nebude vadit, že tento nemá větší přesah.

Gretel and Hansel (2020)


Druhý pohled (H.):

(Budou spoilery.)

Osobně si myslím, že kolega byl vůči „Gretel & Hansel“ příliš smířlivý. Já budu méně shovívavý. Nepřijde mi totiž, že by se jednalo o nějaký dobrý snímek.

„Gretel & Hansel“ jsem si odnesl především jeden dojem: že se tu někdo pokoušel udělat velké umění, aniž by měl světu co sdělit. Osobně mám artovky docela rád, ale musejí v sobě mít nějakou myšlenku. Ta klidně může být stěží uchopitelná nebo těžce pochopitelná, ale prostě to nemůže působit prázdně, protože to by šlo proti podstatě artového filmu, jak já jej chápu.

Gretel and Hansel (2020)

„Gretel & Hansel“ však přesně tímhle trpí. Film samozřejmě vypadá a zní krásně, ale víc už nenabízí ani prd. Z obsahového hlediska je to plytká a prázdná záležitost, do sebe zahleděná masturbace, která se topí v rozhazování nic neříkající symboliky (pentagram na stromě, so hardcore). „Gretel & Hansel“ si myslí, že malování pěkných obrázků a trochu feminismu stačí k tomu, aby si z toho každý sednul na prdel a básnil pohádky o hypnotické atmosféře.

Nicméně i v případě, že jste ochotni si užívat pohledy na lesík s mlhou ozářenou červeným neonem, nuda prostě přijde, protože se tam vlastně nic moc neděje. Což dá rozum, když je takové dějové vakuum roztažené na hodinu a půl. Mařka a Jenda dvacet minut bloudí lesem, pak dorazí k pervitinové chaloupce, kde hodinu zjišťují, že bába je ve skutečnosti čarodějnice, co žere malé děti. Všechno.

Gretel and Hansel (2020)

V případě „Gretel & Hansel“ forma zvítězila nad obsahem. A to dost jednoznačně, obsah tu od formy dostal prdel dost ukrutně. A nic na tom nezmění ani rajcovní čarodějka (samozřejmě mám na mysli tu mladou verzi, nejsem gerontofil). Zlatá béčka, kde umělá krev caká na kozy tupých blondýn masakrovaných gumovou příšerou. Lepší než tahle nahoněná nuda.


The Raven (1963)

The Raven (1963)

Země: USA
Rok vydání: 1963
Žánr: fantasy / horror comedy / gothic horror

Originální název: The Raven
Český název: Havran

Režie: Roger Corman
Hrají: Vincent Price, Peter Lorre, Boris Karloff, Hazel Court, Olive Sturgess, Jack Nicholson

Hrací doba: 86 min

Zdroj fotek: IMDb.com

(Budou spoilery.)

„The Raven“ z roku 1963 jsem si pouštěl v domnění, že dostanu další staromilský gotický horor. Vždyť se přece jedná o další dílek plodné spolupráce trojúhelníku Roger Corman na režii, Vincent Price v hlavní roli a Edgar Allan Poe, jehož dílo posloužilo jako základ volné adaptaci. Tentokrát i za účasti dalších velikánů klasického hororu jako Boris Karloff a Hazel Court nebo s mladým Jackem Nicholsonem ve vedlejší roli, jenž měl v téhle době hvězdnou kariéru ještě před sebou. U „The Raven“ jsem se nicméně trochu přepočítal, protože ten se z typických poeovských Cormanovek trochu vymyká, což jsem ale zjistil až posléze. Ale to už trochu předbíhám, nejprve něco k příběhu…

Podobně jako u dalších snímků z téhle vlny, i o „The Raven“ platí, že se jedná jen o velmi volnou adaptaci. Tak volnou, až to prakticky není adaptace, ale pouze vzdálená inspirace. Film si z Poeovy básně prakticky půjčuje jen název a jeden motiv, s nímž ale pracuje jen v jediné scéně. Poté si jde svou vlastní cestou. U „The Raven“ je tento odkaz na původní dílo hned na začátku. Snímek začne citací z básně, po níž se přesouváme do pokoje, kde čaroděj doktor Erasmus Craven (Vincent Price) truchlí nad ztrátou své milované Lenory (Hazel Court), když vtom jej vyruší klepání na okno. Havrana pustí dovnitř a tady už podobnosti vesměs končí…

Havran zde totiž nezakráká žádné „nevermore“, namísto toho si řekne o sklenici vína. Jak se vzápětí ukáže, havran je ve skutečnosti zakletý kouzelník doktor Adolphus Bedlo (Peter Lorre), jenž Cravena přesvědčí, aby mu pomocí lektvaru pomohl vrátit se do lidské podoby. Bedla se nechá slyšet, že jej do zvířecí podoby proměnil doktor Scarabus (Boris Carloff), předseda bratrstva kouzelníků, jemuž dříve šéfoval Cravenův otec, a také z něj vypadne, že na Scarabově hradu zahlédl Cravenovu údajně zesnulou manželku. Což hlavního hrdinu samozřejmě donutí, aby zvednul prdel ze svého sídla a jel navštívit Scaraba.

Jestli se vám to celé zdá vystřižené jak z nějaké magické taškařice, nejste daleko od pravdy. Mnohem víc než horor je totiž „The Raven“ komedií, která se nebere stoprocentně vážně dost velkou část stopáže. Právě v tom tkví ten rozdíl oproti ostatním Cormanovkám podle Poea. Ze začátku jsem očekával další seriózněji laděný snímek a určitou míru infantilnosti jsem připisoval spíš staří snímku. Když ale Peter Lorre neustále třeští oči, jak kdyby si je chtěl vytlačit z důlků, při souboji sází naprosto náhodné latinské slinty a kouzelníci tam metají zelené paprsky z prstů, člověku dojde, že tohle je moc imbecilní i na šedesátá léta, aby se to dalo brát vážně. Když už tedy dojde na finální duel Craven versus Scarabus, kde oba létají na židlích a házejí po sobě hromady kouzel s roztomilými šedesátkovými triky, je to fakt prdel.

The Raven (1963)

Když člověk nebere „The Raven“ vážně, tak to vlastně není špatný biják. Jako taková neškodná srandička to má právo na existenci. Přesto nemohu zastírat, že jsem odcházel lehce zklamaný, protože jsem čekal trochu něco jiného a doufal jsem v serióznější ladění. Hororová atmosféra mi tu dost chyběla, růžky vystrkovala jen výjimečně a nesměle. Především z tohoto důvodu vnímám „The Raven“ jako jednu z těch nejslabších Cormanových adaptací PoeaVincentem Pricem (bez jeho charisma a bez výstřihů Hazel Court by na tom film byl o dost hůře) v hlavní roli.


The Bewitcher: A DP XXX Parody (2018)

The Bewitcher: A DP XXX Parody (2018)

Země: USA
Rok vydání: 2018
Žánr: porn / fantasy / parody

Originální název: The Bewitcher: A DP XXX Parody

Režie: Danny D
Hrají: Danny D, Ella Hughes, Olive Glass, Clea Gaultier

Hrací doba: 4×35 min

(Budou spoilery.)

Kdysi jsem četl hlubokou myšlenku, že cokoliv si vymyslíte, v pornu už to bylo. Člověk se tomu shovívavě zasměje s tím, že by určitě dokázal vymyslet něco tak obskurního, že na to ještě nikoho nenapadlo péčko natočit, ale jakmile v hlubinách internetu objevíte porno s jednonohou černoškou s hajzldeklem kolem krku anebo lahůdky typu sypání připínáčků od kundy, tak trochu zapochybujete.

Kapitolou sama pro sebe jsou pak porno parodie. U čehokoliv jen trochu známějšího si můžete být prakticky jisti, že na to nějaká pornografická variace vznikla. Což ale není špatně, protože jakmile vám bude smutno, že v áčkovém blockbusteru žádná roštěnka ani neukáže cecky, tohle je cesta, jak uspokojit své touhy po trochu odvážnějších verzích známých postav. Samozřejmě za cenu určitého snížení produkčních kvalit, ale ruku na ptáka – v pornu jde především o souložení. A když je tam sex, dá se leccos odpustit.

Porno verze každopádně neminula ani fantasy „Wiedźmin“ / „The Witcher“. Knižní série od polského spisovatele Andrzeje Sapkowskiho měla zvuk vždycky, ale v posledních letech značku mohutně zpopularizovaly videohry a opravdový boom nastal nedávno s natočením seriálu pro Netflix. Dnes diskutovaná porno parodie s názvem „The Bewitcher: A DP XXX Parody“ byla nicméně vydána více jak rok a půl před premiérou Netflixovského seriálu a na výsledku je to vidět. Porno využívá stylizace třetí hry „The Witcher 3: Wild Hunt“. Což má jen tak mimochodem za následek, že casting některých postav je v péčku lepší než u vysokorozpočtové verze od Netflixu. A to není humor!

„The Bewitcher: A DP XXX Parody“ mi každopádně přijde jako docela promarněná příležitost. Myslím si, že zrovna ze „Zaklínače“ by se dalo udělat fakt luxusní příběhové porno. Ani by se tvůrci nemuseli moc snažit, protože sex byl nedílnou součástí už knižní předlohy. Kvalita si nicméně nějakou péči žádá vždy a tady se jí moc nedostalo. Počin se spokojil s triviálním kvazi-dějem (v konečném důsledku příběh à la standardní porno), který slouží jen jako krátké lepidlo mezi jednotlivými sexuálními scénami s pornoherci navlečenými v levných parukách a levných kostýmech, přičemž kostýmy stejně slouží primárně k tomu, aby si je přítomní co nejrychleji sundali (s výjimkou samotného zaklínače, jenž kdo ví proč vždycky jen vytáhne ptáka z kalhot, jinak zůstává prakticky celou dobu oblečen).

Příběh sleduje jeden krátký zaklínačův džob rozdělený do čtyř epizod / scén. Ta první začíná tím, jak zaklínač bez prachů bloudí po městě (po tom, co ho vyhodila lehká děva na ulici, poněvadž neměl na zaplacení), kde náhodou potká starou známou Trist Marigold, již zrovna obtěžuje dvojice pobudů. Zde dojde na první a poslední souboj, dokonce i s trochou krve. Bitka je sice značně retardovaná, ale upřímně řečeno: není o nic horší než mnohé souboje ve vážně míněných céčkových fantasy bijácích.

The Bewitcher: A DP XXX Parody (2018)

Zaklínač každopádně svou kamarádku zachrání. Ta je sice na Geralda (všimněte si zkomolených jmen – asi kvůli právům) chvíli naštvaná, ale asi uhodnete, jak jejich shledání skončí. Tušíte správně – pořádně si zamrdají. Trist pak zaklínačovi jako odměnu za dobře vykonanou soulož prozradí, kde najde práci.

Ve druhé scéně se Gerald na doporučení dostaví do bordelu. Místní bordelmamá mu prozradí, že její podnik terorizuje sexuální duch vylézající po půlnoci. Protože to bude nepochybně hutné sousto, Gerald odcestuje za svou druhou známou, čarodějkou Jen, aby mu pomohla. Ta pro něj připraví lektvar, který by měl pomoct, a vy už asi tušíte, jak jej zaklínač splatí. Samozřejmě si pořádně zamrdají.

The Bewitcher: A DP XXX Parody (2018)

Ve třetí epizodě se Gerald vrací do nevěstince, kde si počíhá na zlého sexuálního ducha, na jehož ukojení má zaklínač připravené dildo. Protože se mu jej ale nepodaří použít, nakonec musí chudák použít svůj vlastní klacek a ducha uspokojit tradiční cestou. V poslední scéně do nevěstince dorazí Trist a Jen, které zalezou do jednoho pokoje a začnou si to spolu rozdávat. Bohužel, jediná lesbická scéna je dost krátká, protože záhy se k nim přidá zaklínač špehující zpoza dveří.

Z uvedeného vyplývá, že pokud se vám představitel zaklínače bude nelíbit takovým způsobem, že se na něj nedokážete dívat, pak se ani nemusíte obtěžovat, protože tenhle cápek šuká v každé scéně. Plus to ještě celé režíroval. Musí se mu ale nechat, že se frajer povoláním rozhodně neminul, poněvadž má pro natáčení porna velký… talent. Tady příroda nadělovala dost štědře, protože kára má fakt velkého.

The Bewitcher: A DP XXX Parody (2018)

Protože ale nejsem buzna, výrazně víc mě zajímá dámské obsazení. Clea Gaultier (duch) a Olive Glass (Jen) jsou fakt luxusní roštěnky a obě se svým rodičům dost povedly. Štěstí pro nás, že se svoje půvaby nestydí předvést i před kamerou. Ella Hughes (Trist) také není ošklivá, v obličeji je vlastně dost hezká (i když mi přijde, že má trochu napíchané rty), ale upřímně jí to o něco víc sluší oblečené než svlečené. Za velkou škodu považuji, že se v akci nepředvedla Sophia Knight (bordelmamá), protože ta vypadá taky hodně použitelně. Ale nemusíte zoufat – natočila i jiné počiny, kde už předvede svůj… herecký talent.

Co se samotných sexuálních aktů týká, jedná se o standardní mainstreamové porno, žádné pokročilejší čuňárny se nekonají. Trochu orálu a jinak jenom klasický vaginální šťouch v různých polohách. Plus stojí za zmínku, že soulože jsou docela dlouhé, vždycky cca 25 minut. Příběhová část se odbude během pár minutek a pak už se tam jen prcá.

The Bewitcher: A DP XXX Parody (2018)

Chápu, že se pořád jedná o péčko, ale i tak si myslím, že je to docela škoda. S nějakou péčí a větším rozpočtem by se dal se zaklínačskou tématikou natočit výpravný a zábavný pornofilm. Taková vůle tu ale zjevně nebyla. Tvůrci se spokojili s levnou parodií těžící ze známé značky. Pro nějaké menší pohonění to asi postačí. Na koukání / zábavný večer s partnerkou (nebo partnerem, čtou-li i dámy) trochu málo.


The Saga of the Viking Women and Their Voyage to the Waters of the Great Sea Serpent (1957)

The Saga of the Viking Women and Their Voyage to the Waters of the Great Sea Serpent (1957)

Země: USA
Rok vydání: 1957
Žánr: fantasy / adventure

Originální název: The Saga of the Viking Women and Their Voyage to the Waters of the Great Sea Serpent

Režie: Roger Corman
Hrají: Abby Dalton, Susan Cabot, Brad Jackson, June Kenney, Richard Devon

Hrací doba: 66 min

(Budou spoilery.)

Rogera Cormana si dnes asi většina z nás bude pamatovat především díky jeho známým gotickým hororům ze šedesátých let dle předloh Edgara Allana Poea a ve většině případů s Vincentem Pricem v hlavní roli. A tak je to nejspíš správně, protože tyhle bijáky mají i v dnešní době svoje nepopiratelné kouzlo a charisma, byť už jen těžko mohou někoho vyděsit. O to zajímavější ale možná bude v našem filmovém koutku zabrousit také do Cormanovy starší tvorby, která už je nyní v mnohých případech trochu zapomenutá. Nejspíš na ulici nepotkáte mnoho lidí, kteří by tyhle bijáky znali, ale věřím, že v některých případech se bude jednat o tuze zábavné naivní škváry, nad nimiž si fajnšmekři mohou ukájet své choutky nad špatnou kinematografií. Sám mám ještě co prozkoumávat, ale co už jsem viděl, to tomuhle popisu odpovídalo docela přesně. Jako třeba dnešní film.

Tahle fantasy z konce roku 1957 je známá pod dvěma názvy. Ten umírněnější zní „Viking Women and the Sea Serpent“. Kdyby vám to ale nestačilo, tak to můžete najít i pod epickým titulem „The Saga of the Viking Women and Their Voyage to the Waters of the Great Sea Serpent“. Což vlastně přesně vystihuje, o co v téhle stařičké hodinové perličce půjde.

Svým způsobem se jedná o docela pokrokový snímek, protože jeho základní dějová osa je ryze feministická, haha. Hlavními hrdinkami filmu jsou vikinské ženy, které doma čekají na návrat svých chotí ze zámořské plavby. Protože jim to ale trvá moc dlouho, demokraticky (!) hlasují, jestli čekat dál, anebo se je vydat hledat. Asi není třeba dodávat, že padne volba na tu druhou možnost, protože jinak by to asi nemělo o čem být. Jestli vás právě napadlo, jak je chtějí hledat, když asi jen těžko mohou vědět, kam přesně se přes moře doplavili, tak věřte, že mě to napadlo taky. Scénáristu ale asi ne, protože ženské sednou na loď, vydají se náhodným směrem a své milé najdou.

Takhle jednoduché to však samozřejmě nebude. Jak název napovídá, budou muset proplout vodami velké mořské potvory, což se jim úplně nevyplatí. Ztroskotají na ostrově ovládaném barbarským kmenem, a jak později zjistí, právě zde jsou drženi jako otroci i jejich vikingové. V jen trochu reálném filmu by se barbaři na sličné seveřanky vrhli a všechny je okamžitě pojebali na jedné velké hromadě, ale bavíme se tu o naivní fantasy z padesátých let, takže se nic takového nestane. Holky se pokusí o záchranu svých mužů, ale – pozor, zvrat – nepovede se to!

Vikingské buchty jsou totiž stejně levé jako vikinští gerojové, takže nakonec jim musí pomoct Thor (ne ten od Marvela), bez něhož by byli úplně v hajzlu. A to Thor jenom spustí déšť, před nímž všichni barbaři utečou (!), aby vikingové mohli osvobodit svého vůdce a jeho holku před popravou a vydat se pryč.

The Saga of the Viking Women and Their Voyage to the Waters of the Great Sea Serpent (1957)

To ale pořád není všechno. Syn vůdce barbarů při tom zdechne, protože do něj uhodí blesk, za což se chce vůdce pomstít. Překvapivě nikoliv mrakům, nýbrž vikingům, tudíž následuje ještě vtipná naháněčka. A jako perlička na závěr se konečně objeví i titulní velký mořský had, kterého vikingové vyřídí tak, že po něm hodí meč, jak kdyby házeli šipky. Prostě totální halda. Bitka s mořskou potvorou netrvá snad ani minutu, ale jednoznačně jde o vrcholný moment bijáku, a to i vše předtím je fakt vtipné.

Jako fakt je na tom vidět, že jde o tak stařičký film. Logika nikde, všichni drží zbraně jak panna ocas, jakákoliv bitka je směšná a s nějakou historickou akurátností kostýmů se nikdo už vůbec nesral. Všechny seveřanky jsou navíc za všech okolností stále upravené, učesané a namalované. Občas by mě docela zajímalo, jestli dobové publikum takovéto počiny bralo seriózně, anebo jestli se tomu ti lidé chlámali už tenkrát.

The Saga of the Viking Women and Their Voyage to the Waters of the Great Sea Serpent (1957)

Jak je ale „Viking Women and the Sea Serpent“ napřed v otázce feminismu, za rasovou stránku věci by film dneska všichni vylískali. Všichni seveřané jsou árijci jak poleno a ta jediná ženština, co má tmavé vlasy, své družky zradí. Naopak všichni barbaři vypadají jak totální retardi s čestnou výjimkou v podobě hlavního záporáka, jenž jako jediný působí trochu rozumně, a jeho syna, což je zase totální homoděj. Vlastně mi tohle přišlo strašně vtipné a jsem si stoprocentně jistý, že takhle by to už dneska nikdo neobsadil (určitě by se našel alespoň jeden černý viking!) a že dneska by byl takový film považován za krutě rasistický. Což neberte ani jako výtku, ani jako klad, spíš jen takovou zábavnou myšlenku.

Zábavné to celé každopádně určitě je. Snímek má pouhých šedesát minut a vesměs se tam pořád něco děje, takže nuda se nedostavuje. Obzvlášť když se velkou část vyhrazené doby smějete, jako třeba když upalování lidí na hranici trvá několik minut, aby bylo dost času na to si všechno vyříkat, vyřešit morální dilema a ještě dotyčné zachránit. „Viking Women and the Sea Serpent“ pak exceluje ještě v jedné věci, kterou jsem doposud naplno nezmínil, a tohle myslím fakt vážně a bez ironie – všechny seveřanky jsou nádherné, nosí kraťoučké sukně a působí mnohem víc sexy, než byste od filmu z padesátých let čekali. Nakonec i díky tomuhle se na to kouká opravdu příjemně.

The Saga of the Viking Women and Their Voyage to the Waters of the Great Sea Serpent (1957)

„Viking Women and the Sea Serpent“ samozřejmě není záležitost, na kterou by dneska mohl koukat každý. Kdo se ale vyžívá v této staré filmové naivitě a baví ho kinematografické vykopávky, na toho čeká prímová nenáročná hodinová a krásně braková zábava. No nezní to lákavě?


Fire and Ice (1983)

Fire and Ice (1983)

Země: USA
Rok vydání: 1983
Žánr: fantasy / animation

Originální název: Fire and Ice
Český název: Oheň a led

Režie: Ralph Bakshi
Hrají: Randy Norton, Cynthia Leake, Steve Sandor, Sean Hannon

Hrací doba: 81 min

(Budou spoilery.)

Do dnešního filmového koutku jsem si připravil specialitku, která jistě potěší všechny z vás, kdo máte rádi klasickou fantasy ve stylu sword and sorcery. A to ať už jste tuhle animovanou klasiku z roku 1983 viděli – v takovém případě věřím, že si se mnou rádi zavzpomínáte – anebo neviděli – v tomhle případě byste měli být rádi za nový tip na doplnění vzdělání.

Příběhově je „Fire and Ice“ vlastně prostinké a vesměs naplňuje veškerá klišé, jaká může člověk od subžánru sword and sorcery očekávat. Máme tu svalnaté a spoře oděné hrdiny, kteří se ohánějí meči a sekyrami, proti nim zlý čaroděj, magie a démoničtí nohsledi. Samozřejmě nesmí chybět ani spoře oděná princezna, která je zrovna v tomhle případě oděná tak spoře, že o moc spořeji už to ani nejde.

Na straně zla máme královnu Julianu a jejího syna Nekrona, kteří postupně rozšiřují své ledové království a nutí lidi utíkat čím dál tím více na jih. Ve svém dobývání nechají zpustošit i jednu vesnici, v níž ovšem přežije mladý válečník Larn. Ten přísahá pomstu zlé královně i ledovému čaroději. Ti v mezičase vyšlou posly do ohnivé tvrze krále Jarola, aby se vzdal, ale ve skutečnosti jde jen o odlákání pozornosti, aby mohli unést jeho dceru, princeznu Teegru. Juliana má totiž rozsévání zla jen jako bokovku a v první řadě je to starostlivá maminka – Teegru zamýšlí jako nevěstu pro svého syna, jemuž ale ani taková sexy roštěnka nevoní a vysměje se jí do ksichtu.

Než ale nohsledi Teegru do ledového království přivedou, tak ji ztratí v pralese (aby ji za chvíli zase našli a odvedli), kde se setkává s Larnem, jenž se později spojí s tajemným bojovníkem Darkwolfem. Tihle dva si to pak namíří do ledovců, aby se Nekronovi a jeho matince postavili. Prostě a jednoduše typická heroická fantastika se vším, co k tomu nutně patří. Což je ale vesměs sympatická věc a mně se to líbí, obzvlášť když dnes už tenhle styl moc nefrčí. Poslední dvě dekády je v kurzu spíš high fantasy s epickými bitvami obrovských armád, patosem a co největší výpravností. Tenhle komornější a jistě i drsnější a syrovější styl má nicméně svoje kouzlo. Stručně řečeno, „Fire and Ice“ má mnohem blíže ke „Conan the Barbarian“ než k „The Lord of the Rings“.

Jistá zajímavá spojitost s „The Lord of the Rings“ tu ale přece jenom je, a to skrze režiséra Ralpha Baksiho. Už v době, kdy vznikalo „Fire and Ice“, měl tenhle člověk na kontě další, dnes už víceméně kultovní animované snímky jako „Wizards“ či „American Pop“… anebo také „The Lord of the Rings“. V době, kdy byl Tolkienův svět na vrcholu popularity díky velkorozpočtové hrané adaptaci od Petera Jacksona, jste možná zaslechli i něco o starém animovaném zpracování z roku 1978, někdo si jej třeba i jako kuriozitu sehnal a pustil. Inu, tak to má na svědomí stejný člověk jako právě „Fire and Ice“.

Fire and Ice (1983)

A když už jsme u těch personálií, rozhodně bude stát za zmínku, že „Fire and Ice“ je založeno na postavách, jež stvořil slavný fantasy / sci-fi kreslíř Frank Frazetta, jehož práci ostatně můžete znát i díky rockové a metalové hudbě. Právě on je totiž autorem známých fantasy obálek od Molly Hatchet a jeho práce se objevila i na albech Nazareth („Expect No Mercy“, 1977) nebo Yngwie Malmsteena („War to End All Wars“, 2000). Jako perličku pak můžeme dodat, že na snímku jako pomocní kreslíři pracovali i tři pánové, kteří se později dost proslavili – Thomas Kinkade (jeho kýčovité pohádkové obrázky jste už určitě viděli, třeba na puzzle se to používá furt), James Gurney (autor známého fantasy světa „Dinotopia“) a Peter Chung (autor sci-fi „Æon Flux“).

Ale to už jsme trochu odbočili, takže zpátky k „Fire and Ice“, protože jsem ještě pořád neprozradil, proč je ten film tak zajímavý. Za prvé je to určitě představený svět, který vypadá prostě skvěle a nechybí mu zvláštní poetika. Až mi přijde škoda, že nikdy nebyl rozvinut nad rámec jednoho, navíc ještě pouze osmdesátiminutového snímku. Dokonce bych si dovolil prohlásit, že jde jeden z nejlákavějších fantasy světů, co jsem ve filmu viděl. Síla téhle vize určitě z velké části plyne i z druhého a nejspíš i největšího kladu „Fire and Ice“:

Fire and Ice (1983)

Vizuální stránka snímku je jednoduše nádherná. Jednotlivá pozadí jsou sice statická, ale namalována jsou prostě úžasně a všechna se mohou pochlubit svou specifickou náladou. Nesporné kouzlo má i oldschoolová animace postav, která vznikla náročnou technikou rotoskopie (víc infa na Wikipedii). Tady se vyplatí zmínit, že extrémní pozornost byla věnována animaci křivek princezny Teegry, jejíž prdelka a kozičky se natřásají jedna báseň. Nechci to ale shazovat spoře oděnou děvou, i když takhle sexy animovanou holku jen tak neuvidíte, protože „Fire and Ice“ celé vypadá skvostně.

„Fire and Ice“ samozřejmě není masovým nebo legendárním snímkem. V jistých kruzích je obdivován právem a příznivci fantasy ze staré školy by jej vidět rozhodně měli. Ostatní z něj možná až tak nadšení nebudou, ale za pokus to určitě stojí i tak. Doporučuji se podívat dřív, než Robert Rodriguez skutečně udělá hraný remake, o němž před několika lety mluvil, a tahle perla se tak dostane do hledáčku médií. Až se tak stane, budete moct říkat, že kultovní předlohu už dávno znáte a že předělávka bude s jistotou vykastrovaná kokotina.

Fire and Ice (1983)


Hellboy (2019)

Hellboy (2019)

Země: USA
Rok vydání: 2019
Žánr: action / fantasy

Originální název: Hellboy
Český název: Hellboy

Režie: Neil Marshall
Hrají: David Harbour, Milla Jovovich, Ian McShane, Sasha Lane, Daniel Dae Kim

Hrací doba: 121 min

Odkazy: web / facebook

Zdroj fotek: Hellboy @ Facebook

Na filmy, které jdou aktuálně v kinech, tu většinou recenze nepíšu. Protože se mi prostě a jednoduše typicky nechce. A když už na to přijde nálada, tak je to z kin dávno venku a nikoho to moc nezajímá, tudíž ve finále stejně radši napíšu o nějakém slasherovém béčku z osmdesátek. K novému „Hellboyovi“ jsem se nicméně rozhodl vrátit, ačkoliv šel v kině ledva před pár měsíci, a to z jednoduchého důvodu. Z „Hellboye“ se vyklubal propadák, aniž by si to ten film podle mě zasloužil.

Hned po vstupu do kin se dalo tušit, že „Hellboy“ nebude zrovna hit, ale nyní už můžeme říct s jistotou, že komiksový pekelník dostal těžce na prdel. Kritici film jej odepsali a běžné publikum také moc nezajímal. Snímek v kinosálech nedokázal vydělat ani svůj rozpočet bez nákladů na marketing. Nemyslím si ale, že byla na vině samotná kvalita výsledku. Spíš bych řekl, že „Hellboy“ je trochu nepochopený film, který přišel ve špatné době, kdy podobným záležitostem pšenka zrovna nekvete.

Můžete si ťukat na čelo. Vždyť zdánlivě zažíváme zlatý věk komiksu na stříbrném plátně. Superhrdinové od Marvela drtí jeden rekord za druhým a letošní „Avengers: Endgame“ se aktuálně natahuje po titulu komerčně nejúspěšnějšího filmu všech dob. Jenže právě v tom tkví první důvod. „Hellboy“ není jako Marvelovky. Ty jsou totiž typickými blockbustery pro masy, zatímco „Hellboy“ je ve své podstatě s nadšením dělané béčko. Což mnozí budou chápat spíš jako argument proti kvalitám snímku, ale já to myslím přesně naopak.

„Hellboy“ naplňuje představu filmového braku v tom nejlepším slova smyslu. Od středního proudu se navíc vzdaluje i dávkou infantilních a leckdy i sprostých hlášek, divného humoru, jenž ne každému sedne, a hromadou krve, která ždímá R-kový rating na hranici jeho možností. Jednoduše se jedná o záležitost, jaká se v dnešních kinech vidí tak málokdy, až prakticky vůbec, ale osobně si myslím, že tímhle pojetím má mnohem blíže k původní komiksové předloze, přičemž tuto tezi podporuje i skutečnost, že se na výrobě podílel i sám Mike Mignola, tvůrce komiksového „Hellboye“.

Zajímavé jméno najdeme i na pozici režiséra. Čekat od Neila Marshalla jiné pojetí „Hellboye“ než to, jaké naservíroval, by bylo dost naivní anebo by to ukazovalo na prostou neznalost toho, co tenhle nezbedník točí. Marshall již nejednou předvedl svou vášeň pro akci, horor i krásnou béčkařinu. Tohle je prostě jeho styl, a jestli se někomu taková vize zábavného bijáku nelíbí, neměl jej cpát na pozici režiséra. Mně osobně jeho věci zatím vždycky těžce sedly a „Hellboy“ není výjimkou.

Beru, že třeba výtky směrem k určité epizodnosti snímku jsou vlastně oprávněné, ale ani to není pro Marshalla nic nového, viz třeba „Doomsday“. Víc jak deset let staré post-apo sci-fíčko frčelo na stejné vlně a byla to úplně stejná jízda jako aktuální „Hellboy“. Ne každému to sedne, ne každého to bude bavit, ale tady je nutno přistoupit na tu hru. Má-li v sobě člověk zápal pro brakovost, bude spokojen. Já se u „Hellboye“ bavil, a i když to příběhově samozřejmě byla slátanina, výživná porce krve, hromada akce a všeobecný ujetý feeling si mě získaly. Zatímco většina prská, že propadák je zaslouží, já to vidím naopak. Hodně mě mrzí, že „Hellboy“ dostal takovou čočku, protože dvojku bych si líbit rozhodně nechal a hlavně bych podobných bijáků chtěl v kinech vidět víc. I když je to asi utopie.

Hellboy (2019)

Mám také pocit, že nový „Hellboy“ schytal takovou sodu i díky tomu, že byla spousta lidí naštvaných, že tenhle pokus o reboot přišel namísto dlouho plánovaného pokračování dřívějšího zpracování Guillerma del Tora. Oba Del Torovy filmy byly fajn, ale zdá se mi, že jejich současná adorace je přehnaná, protože až tak úžasné nebyly. Všichni, kdo dnes brečí, že díky letošnímu rebootu už nikdy neuvidíme Del Torovu trojku (žádné dvojsmysly), měli být před jedenácti lety v kině na „Zlaté armádě“, protože třetí díl se nemohl odlepit od země i kvůli tomu, že první dvě části žádné obrovské hity nebyly. Předhazovat to novému „Hellboyovi“ mi připadá nefér, protože věřím, že i kdyby tento nevznikl, Del Toro, Perlman a spol. by stejně nedostali možnost závěr trilogie natočit.

Nakonec si dovolím říct ještě jednu odvážnou myšlenku. Letošní „Hellboy“ bude za hromadu let kultovní biják. Dnes jej kritika pohřbila a v kinech vybouchl, ale takových už bylo a jaké to jsou třeba nyní klasiky. „Hellboy“ má přesně ty parametry, aby jej určitá část diváků zbožňovala, zatímco většinou zůstal nepochopen. Až na to dojde, vzpomeňte si na mě, že jsem vám to říkal, že jde o skvělou záležitost.

Hellboy (2019)


Jeden kmen – Mlha

Jeden kmen - Mlha

Země: Česká republika
Žánr: folk / ambient
Datum vydání: 24.2.2018
Label: selfrelease

Tracklist:
01. Bot
02. Maudhul
03. Iksharum
04. Fil
05. Dushum
06. Maukum
07. Kaushatar
08. Mat
09. Vorroz
10. Epilog
11. Navždy ztraceni v Mlze
12. Moder Jord (Bonus)

Hrací doba: 52:47

Odkazy:
web / facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Jeden kmen

Přijde mi, že různý folk / ambient získává v posledních letech mocně na oblibě, tudíž není žádné velké překvapení, že se podobné formace začaly rojit i v našich končinách. Na druhé straně, házet Jeden kmen do nějakého trendového pytle jako jednu další kapelu z mnoha by možná bylo docela příkré, poněvadž tenhle projekt se evidentně snaží o něco trochu víc, dát svému počínání nějakou přidanou hodnotu. Tomu odpovídá nejen konceptuální rámec, ale i propojení dalších, nehudebních složek.

Jeden kmen se totiž nesnaží být pouhou hudební skupinou, nýbrž jakýmsi interaktivnějším projektem, jehož je hudba nedílnou, nikoliv však jedinou součástí. My se nyní zaměříme primárně na tu muziku, již reprezentuje deska „Mlha“, ale vedle ní dokreslují koncept a vyprávěný příběh i série fotografií (o těch se dokonce na webu Jednoho kmene tvrdí, že jsou tím stěžejním), „celovečerní“ animovaný videoklip (říkat tomu film mi zase přijde nadnesené) nebo kniha. O tom, že se tu někdo snaží celou věc brát seriózně a dát si na výsledku záležet, ostatně svědčí i balení alba, kde je vedle CD s hudbou přítomno i DVD s oním „filmem“. K tomu se přidávají i výstavy nebo pořádání koncertů.

Tematicky je to celé zabalené ve fantasy vyprávění o skřetí kmeni, jeho životě, zvyklostech a legendách. Jedna taková tvoří i osu „Mlhy“. Aby toho nebylo málo, vše je vyprávěno ve skřetím jazyce. Nemusíte se však bát, v bookletu jsou přiloženy i překlady do češtiny, z nichž lze usuzovat, že jsou texty místy primitivně strohé, ale to může být součástí celého konceptu.

Vše takhle vypadá promyšleně, ale jisté nedostatky v prezentaci Jednoho kmene přesto nacházím. Docela mi vadilo určité podsouvání toho, jak bych měl celou tvorbu vnímat. Projekt například na svém webu tvrdí, že je „osobitý“, že nabízí „výlet za hranice všedního světa, který vás natolik pohltí a vtáhne do děje, že si nebude jisti, zda příběh sledujete, nebo žijete“, a další hromadu dalších podobných pindů, které by podle mě měl posoudit sám posluchač / divák / cokoliv, nikoliv kapela sama o sobě.

Několikrát je naznačováno, že v tom má být něco hlubšího. Možná pro samotné autory je, ale já osobně v tom nevidím nic víc než komplexně udělanou fantasy pohádku. Stejně tak tlachy o tom, že se počínáním Jednoho kmene můžu inspirovat, bych si radši odpustil. Myslím, že kdyby v tom mělo být něco hlubšího nebo inspirativního, měl by to člověk zjistit sám, a jestli nezjistí, asi to tak žhavé nebude. Tohle podstrkování dojmů celý dojem zbytečně degraduje. Ale možná, že kdybych se převlékal za elfy nebo trpaslíky, běhal po lesích na LARPech (pro neznalé: LARP = loser and reject party) a všechno fantasy nekriticky žral, tak bych zbaštil i tohle.

Samotná hudební náplň „Mlhy“ je taková… rozpačitá asi není to úplně nejpřesnější slovo, ale příhodnější mě moc nenapadá. Nechápejte mě špatně, na tom albu je znát velké úsilí, a i když se samotná snaha nepočítá (nebo by alespoň neměla), tady ta snaha vyústila v nějaký rozumný výsledek. V zásadě se jedná slušné album, ale ona rozpačitost tkví v tom, že ani zdaleka nejde o tak podmanivý nebo sugestivní zážitek, jak asi bylo zamýšleno. „Mlha“ si vesměs poklidně plyne a nabízí pohodový nenáročný relax, anii v těch jakoby intenzivnějších momentech to pořád není nic víc než pohodovka. Výraznější atmosféru se daří tvořit jen v dílčích momentech, mezi nimiž nejvíce vyčnívá pátá skladba „Dushum“.

Jeden kmen

Jedním z důvodů, proč mi „Dushum“ přijde nejpříjemnější písní na desce, je i zpěv. Zde se totiž jako v jednom z mála songů (další takhle výrazný už je snad jenom „Navždy ztraceni v mlze“) představuje čistý ženský vokál jako ten hlavní. Všude jinde převládá ten mužský, což asi vzhledem k příběhu smysl dává, ale bohužel mi přijde, že místy se to docela přehrává, skoro až do afektovanosti, navíc to neustálé hrdelní chrčení začíná s přibývajícími poslechy docela prudit.

Instrumentálně / žánrově je to přesně to, co byste asi tak čekali – mísí se tu folk, neofolk, ambient, tribal, trochu world music. Pokud někomu takový stylový koktejl ke spokojenosti stačí, určitě bude nadmíru spokojen. Pokud se spokojíte s fajn albem, které se příjemně poslouchá, pak „Mlha“ asi dokáže posloužit taky. Pokud hledáte zážitek, tak musíte jinam.


Magus (2008)

Magus (2008)

Země: USA
Žánr: fantasy

Originální název: Magus
Český název: Mágové

Rok vydání: 2008
Režie: John Lechago
Hrají: Ron Fitzgerald, Lizzy Strain, Bill Steele, Eva Derrek

Hrací doba: 91 min

Zdroj fotek: FDb.cz

Logika velí, že by měl člověk chtít sledovat pouze dobré filmy. Kvalita samozřejmě může být subjektivní, a co jednomu připadá špatné, může být pro druhého pecka, však to všichni známe, ale tohle je teď vedlejší. Jednoduše zní rozumně, aby si divák vyhledával jen takové počiny, u nichž je vysoká pravděpodobnost, že jej budou bavit.

A přesto občas člověk chytne jakýsi záchvat pochybného masochismu, jehož důsledkem bývá sebemrskačství v podobě dobrovolného sledování nějaké extrémní sračky. V takových případech se většinou nesahá do šuplíčku se snímky, které se třeba díky své vyhraněnosti někomu líbí a někomu ne, nýbrž do té sorty filmů, jaké se prostě nelíbí a snad ani nemohou líbit nikomu. Naprostý hnůj, dno kinematografické tvorby, zetková produkce – takové záležitosti si pouštíme, když se nechceme smát u filmu, ani smát s filmem, ale smát se tomu filmu, jak příšerně špatný je.

A přesně z takových důvodů jsem se jednoho dne pustil i do sledování perly s názvem „Mágové“.

Samozřejmě jsem byl připraven, že to bude hrůzostrašný zážitek – a skutečně, „Mágové“ v žádném případě nezklamali. Po všech stránkách je to naprosto odpadní počin, antireklama na film anebo naopak názorná ukázka, jak by se to za žádných okolností nemělo dělat. „Mágové“ jsou tak špatní, že i „2 Girls 1 Cup“ je proti tomu libé filmové umění, které pohladí na duši. „Mágové“ maximálně tak pošimrají vaše dávivé ústrojí.

Očekával jsem, že se tohle veledílo bude odehrávat v nějakém laciném fantasy světě jako podobné kultovní výmrdky typu „Dračí doupě“ nebo „Arianin souboj“, ale ono ne… aby to bylo ještě útrpnější, děj „Mágů“ se odehrává v současnosti. Ehm, řekl jsem děj? To jsem myslím poněkud přehnal. Celé je to o tom, jak nějaký plešatý píčus, což má být jakože strašně zlý kouzelník, chodí se svojí v kůži navlečenou posluhovačkou dokola a snaží se zabít kouzelnickou konkurenci. Ksichtí se u toho jak nehoráznej kokot a přehrává až do pekla… nebo jinak, absolutně špatné neherecké nevýkony tam předvádí každý jeden zoufalec, co se na obrazovce objeví, ale plešoun je mezi nimi největší king a z jeho rádoby strašidelných pohledů jsem sral maggi v kostkách.

Na straně dobra stojí nějací kreténi, z nichž nejdůležitější je dědek, co si nechává říkat Felix. Ten by samozřejmě proti plešce taky prohrál, protože mu sto roků nazpátek zdechla stará a on má z toho furt splín jak hrom, když vtom se na scéně objeví nějaká jeho příbuzná (už jsem zapomněl jaká… asi neteř), která mu opět ukáže tu krásu života a začne ho učit jiu-jitsu. Dědek z té radosti zase začne cvičit stříkání příšerných vizuálních efektů (to snad animoval středoškolák o velké přestávce) z rukou, aby si mohl dát férovku s plešatým blbem. K dokonalosti už pak chybí jen epické (to byla ironie) finále na vrakovišti, kdy po sobě děda a plešoun metají tragicky vypadající světélka.

Magus (2008)

Na tomhle filmu není dobře vlastně vůbec nic. Jediným světlým momentem je, když chce plešounova přisluhovačka souložit a ukáže kozy, ale plešoun nemá náladu, tak jí to udělá kouzlem (to jsem si fakt nevymyslel). Ale jinak je to vážně průser na kvadrát. Což jsem samozřejmě očekával a do určité míry možná i chtěl, ale pozor… „Mágové“ nejsou tak špatní, až je to zábavné a vy se tomu můžete od srdce zasmát, jak je to celé dementní, a můžete se bavit dumáním nad tím, na jakých drogách všichni frčeli, když tuhle píčovinu natáčeli. „Mágové“ jsou totiž tak špatní, až zbývá jenom a pouze – trapnost. Čistokrevný hnůj, jehož jediným smyslem existence je… ne, vlastně kecám, tahle mrdka žádný smysl nemá. Ruce pryč, nechcete-li sáhnout do hovna.


Deathstalker IV: Match of Titans (1991)

Deathstalker IV: Match of Titans

Země: USA
Žánr: fantasy

Rok vydání: 1991
Režie: Howard R. Cohen
Hrají: Rick Hill, Maria Ford, Brett Baxter Clark

Hrací doba: 80 min

Zdroj fotek: Rotten Tomatoes

Zatímco prvním třem dílům „Deathstalkera“ se dostalo vydání v České republice na VHS a později je nějací dobrodruzi u nás vypustili i na DVD, poslední část „Deathstalker IV: Match of Titans“ se české distribuce nikdy nedočkala. Na rozdíl od tří předchůdců k ní tedy neexistuje český dabing, takže kdybyste se po prvních třech částech chtěli navrch dorazit i čtverkou, budete si muset zopáknout angličtinu. Ale to jen tak na okraj.

Je docela zajímavé, jak jsou všechny čtyři díly „Deathstalkera“ takový laciný brak, všechny mají takřka totožný příběh a navíc si vzájemně vykrádají záběry, a přitom je každý ten film docela jiný. To platí i o čtyřce, která se po komediální dvojce a totálně jalové trojce vrací k poetice a stylizaci jedničky (včetně lidí se zvířecími hlavami, haha). Opět tedy byla snaha o drsnější podívanou a špinavější sword & sorcery fantasy, jíž však v serióznosti brání všudypřítomná amatéřina a levnost.

Návrat k pojetí jedničky je myslím docela příjemný, obzvlášť po slušňácké a neškodné trojce. Opět se tedy vrací nahota a erotický náboj, dokonce víc než kdykoliv předtím, protože jakmile se děj posune na turnaj na hradě, tak v podstatě v každém druhém záběru se někde v pozadí někdo přinejmenším ocucává, nechybí pěkné stádo koziček (tady bohužel nutno vytknout, že hlavní hrdinka, ačkoliv je jinak hezká, moc libová prsa nemá… to hlavní záporačka je na tom o poznání lépe a její cecky jsou výstavní!), a dokonce se objeví i lesbická bojovnice, která by si to nejradši rozdala s každou buchtou, na jakou narazí. Přesně tohle chce člověk ve fantasy braku vidět!

Dle tradice hraje samotného Deathstalkera opět někdo jiný než posledně, aby to ovšem tentokrát nebylo tak lehké, nejde o nový ksicht, nýbrž o stejného kořena, jenž se objevil už v prvním díle. Což jen podporuje celý návrat k jedničce. A zrovna tohle není vůbec špatná změna. Nejzábavnější film je sice nahláškovaná dvojka, ale nejlepším představitelem Deathstalkera je právě „jedničkový“ Rick Hill, jemuž lze asi jako jedinému tu béčkovou kopii Conana věřit. Nehledě na to, že třeba na rozdíl od Johna Allena Nelsona z trojky ten meč nedrží jak panna vocas.

Když už jsme u oné neustále omílané podobnosti s jedničkou, tak nutno dodat, že „Deathstalker IV: Match of Titans“ se inspiruje i příběhem, jelikož středobodem a hybatelem děje je opět turnaj na hradě. Jako vždy nechybí ani princezna, s níž se Deathstalker zaplete, ale pozor, v jednom ohledu čtyřka změnu přeci jenom přináší. Tentokrát zde totiž není žádný zlý čaroděj! Místo hlavního záporáka totiž zaujala – chvilka napětí – zlá čarodějka s mocně kníratým poskokem a armádou kamenných bojovníků. Vlastně si ani nepamatuju, proč ten turnaj na svém hradě (samozřejmě ukradeném – jako vždy) pořádá, ale to je nakonec vesměs nepodstatné.

Deathstalker IV: Match of Titans

„Deathstalker IV: Match of Titans“ navazuje i na tradici vykrádání záběrů z předchozích částí, přičemž právě čtyřka jde v tomto ohledu asi nejdál. Prvních skoro deset minut jsou v podstatě jenom sestříhané scény z jedničky a trojky, ale to zdaleka není všechno. Po započnutí turnaje totiž následuje další dlouhá pasáž z jedničky – tvůrcům je úplně u prdele, že v prvním díle turnaj probíhal v úplně jiném prostředí, stejně to tam vpálili. Posléze opět nechybí vykradení scény z večeře / párty z jednotky (tato se tedy objeví potřetí ve čtyřech filmech!), takže ano, opětovně se vrátí borec s prasečí hlavou. A co víc, záběry vyčórované z předchozích dílů se dokonce objevují i v traileru! To je samozřejmě věc, za niž by měl být snímek odstřelen, ale celá série „Deathstalker“ je takový škvár, že to k tomu tak nějak patří.

Samozřejmě, že z hlediska skutečné filmové kvality je na tom „Deathstalker IV: Match of Titans“ prachbídně – stejně jako všechny ostatní díly. V rámci Deathstalkerovy série bych však čtyřku zařadil na druhé místo hned za komediální dvojku. V mnohém totiž napodobuje, až vykrádá jedničku, ale ve finále je o něco lepší. Děj je sice pořád laciný, ale dává trochu smysl a nepůsobí tak debilně a chaoticky. No, abych byl úplně upřímný, tak jsem se u čtyřky vlastně docela bavil a rád jsem se na ni konečně podíval. Všechny tři předchozí části jsem totiž znal již z minulosti a poprvé jsem je viděl kdysi dávno na videokazetách, „Deathstalker IV: Match of Titans“ nikoliv a prvně jsem se na to podíval až nyní kvůli tomuto článku. A nebudu kecat, svým způsobem jsem si to vlastně užil. Ale já jsem milovník céčkových škvárů a braku stříbrného plátna, to nijak nepopírám!


Excalibur (1981)

Excalibur

Země: Velká Británie
Žánr: fantasy

Originální název: Excalibur

Rok vydání: 1981
Režie: John Boorman
Hrají: Nigel Terry, Helen Mirren, Nicholas Clay, Cherie Lunghi, Paul Geoffrey, Nicol Williamson

Hrací doba: 140 min

Zdroj fotek: IMDb.com

Artušovská legenda nesporně patří mezi vděčná témata pro kinematografii – však už také byla zpracována mnohokrát a na mnoho rozličných způsobů. Tím spíš je docela udivující, jak málo z těchto adaptací lze považovat za skutečně dobré a seriózní snímky. Něco málo koukatelného se ovšem najde a my dnes nebudeme nijak troškařit, protože si připomeneme tu vůbec nejlepší (snad jedinou rozumnou konkurencí budiž „Monty Python a Svatý Grál“, haha) filmovou verzi známé legendy, o niž se postaral britský režisér John Boorman.

„Excalibur“ z roku 1981 jistě není bezchybný a svoje mouchy má. Je poměrně dlouhý a místy by mu slušelo svižnější tempo – což říkám i s vědomím toho, že nemám ponětí, jakou pasáž snímku by šlo vynechat nebo vylepšit. Pro současného mladého a/nebo povrchnějšího diváka navíc bude „Excalibur“ poněkud složitý a místy ne úplně lehce pochopitelný, obzvlášť pokud s legendou není seznámen podrobněji. Stejně tak by mnozí filmu docela úspěšně mohli zazlívat jisté historické nedostatky. Postava Artuše by totiž, jak známo, měla patřit do 5.-6. století našeho letopočtu, čemuž ne vše odpovídá. Ale ani zdaleka se nejedná o takové problémy, aby to výsledek shazoval.

I navzdory jistým nedostatkům se jedná o mimořádné silný a poutavý snímek, po jehož zhlédnutí jen těžko zůstane pachuť zklamání. Jisté výše zmiňované výtky je možno lehce vyvrátit. Nepřehledné to bude leda tak pro někoho, kdo u sledování vypne mozek. A co se týče posledního jmenovaného neduhu – „Excalibur“ není historická podívaná. Je to fantasy, vlastně pohádka­… takové pojmenování ovšem nechápejte nijak nepatřičně, protože v téhle „pohádce“ nechybí špína, uvěřitelná syrovost, krev, strom plný oběšenců, vyklované oko a další lahůdky.

Historická autentičnost zjevně ani nebyla záměrem, ale to nakonec vůbec nevadí – stejně jako nevadí ani žádná další ze zmíněných mušek. „Excalibur“ totiž vše přebíjí hromadou jiných vlastností, které si už nezaslouží nic jiného než superlativy. Fantastická je třeba hudební doprovod, jenž dojem z filmu posouvá o notný kus dál. Skvělé jsou herecké výkony, o něž se starají mnohdy divadelní a nepříliš známí herci, pro něž je „Excalibur“ nejslavnějším filmem jejich kariéry. Ale jak vidno, ne vždy je nutno obsazovat hvězdy, aby šlo o herecký koncert. Na druhou stranu se ve vedlejších rolích objevují i známější jména jako třeba dnes už zasloužilý veterán Patrick Stewart; nehledě na fakt, že právě „Excalibur“ stál na začátcích kariér kanónů jako Gabriel Byrne nebo Liam Neeson. Absolutorium pak zaslouží především Nicol Williamson, jehož ztvárnění kouzelníka Merlina je bezkonkurenční a nikdo jiný se jeho podání nikdy nepřiblížil ani na dohled. Abych ale jenom nechválil, tak je pravda, že představitel Lancelota mi úplně nesedl, byť uznávám, že je to čistě subjektivní.

Excalibur

S oslavným výčtem jsme ale stále neskončili. Kamera a obecně vizuální stránka je působivá. Krásné záběry jdou ruku v ruce s výpravnými kostýmy a kulisami, nechybí zajímavá hra barev (stačí si jen všimnout, jak ve zlatém věku Kamelotu všechna brnění oslnivě září, zatímco v pozdějších temnějších časech vše zešediví) a celková stylizace je doslova magická. A to i navzdory tomu, že se „Excalibur“ obejde bez přehlídky čar a kouzel. Zato metafora dračího dechu jakožto magie funguje bravurně. Možná snad i díky absenci trikových pasáží „Excalibur“ nijak zásadně nezestárl. Nechybí ani několik takřka dokonale natočených působivých scén – když bych měl jako příklad jmenovat jen jednu, tak určitě poslední výjezd Artušovy družiny s dramatickým hudebním doprovodem Carmina Burany od Carla Orffa. To je sakra velký kus filmového umění.

V neposlední řadě je pak určitě nutno vyzdvihnout, že snímek není nijak primitivní ani lineární a podařilo se do něj dostat i další roviny a podtext. Ale možná právě kvůli tomu a i kvůli rozsáhlosti příběhu to někomu může připadat zmatené (ale to je jeho problém, nikoliv problém snímku). To vše dohromady tvoří podmanivou atmosféru, která funguje a diváka k filmu přiková a nepustí jej i navzdory oněm několika slabším místům.

„Excalibur“ je skutečně snad jediným snímkem, který dokázal pojmout Artušovské mýty v celé jejich šíři, udělat to důstojně a seriózně a dopadnout tak dobře. Zrovna tenhle kousek je legendární zcela právem a rozhodně si zaslouží, abyste jej viděli (pokud se tak již nestalo).