Archiv štítku: guilty pleasure

Spiders (2000)

Spiders (2000)

Země: USA
Rok vydání: 2000
Žánr: natural horror

Originální název: Spiders
Český název: Pavouci

Režie: Gary Jones
Hrají: Lana Parrilla, Josh Green, Oliver Macready, Nick Swarts, Mark Phelan

Hrací doba: 94 min

(Budou spoilery.)

Je mi ctí představit v našem filmovém koutku další mega-vtipnou mega-sračku. Subžánr natural hororu nebo chcete-li ekohororu by mohl být vcelku zajímavý, kdyby byl nějak rozumně pojatý, ale tahle odnož hororu se nějakým způsobem zvrhla v přehlídku absolutního braku a filmařské demence. Pro běžného konzumenta se tedy jedná o zapovězenou oblast, nicméně milovníci shitózní kinematografie zde najdou zlatý důl. Milujete-li hovadiny, jejichž neskonalé demenci se můžete smát, až vás bude pupek bolet, tak mimo jiné právě sem by měly směřovat vaše kroky. Například třeba ke „Spiders“.

Tahle perla pochází z roku 2000 a naplňuje všechny parametry filmové žumpy. Toporné anti-herecké nevýkony, seriózně pronášené repliky plné trapnosti, debilní příběh, příšerné triky, totální dlabání na jakoukoliv logiku. Tohle všechno a ještě víc „Spiders“ nabízí ve vrchovaté míře. Smát se tomu je jako smát se postiženým lidem, ale kurva, člověk si tu vstupenku do pekla přece musí nějak zasloužit!

Pavouci jsou jedni z nejčastějších záporáků v natural hororech. Jejich ztvárnění je prakticky vždycky stejné, takže jde jen o to vymyslet, co osminohým kamarádům provést, aby vyrostli, zmutovali, dostali chuť zabíjet nebo v ideálním případě tohle všechno naráz. Jednou z nejoblíbenějších metod jsou vládní experimenty nebo nějaké kraviny s vesmírem (meteor atp.), přičemž tihle „Pavouci“ se toho nebojí a rovnou kombinují obojí.

To máte tak. Ufouni existují. Vláda to ví, a nejenže to skrývá před lidmi, ještě se snaží s mimozemšťany provádět experimenty. Třeba napíchnout pavouka mimozemskou DNA. V místních podmínkách se to ovšem nedaří, takže dojde na vesmírnou misi, aby ke vpravení DNA do pavouka proběhlo v nulové gravitaci, kde mimozemšťané žijí (nějaké planety asi nevedou, víš jak). To se ale povede až moc, protože pavoučka tenhle doping nakopne a vymrdá (ne doslova) celou posádku raketoplánu. Veřejnosti se řekne, že raketa bohužel shořela, ale ve skutečnosti je navedena zpátky na zem.

Okolo toho se motá mladá novinářka Marci Eyre píšící pro lokální bezvýznamný univerzitní plátek. Původně teda chtěla psát o mimozemšťanech, ale když jde obhlédnout místo, kde měli návštěvníci údajně přistát (což je tajná vojenská základna… kterou nikdo nehlídá), čirou náhodou sem spadne výše zmíněná raketa. Za chvíli se objeví vojáci, všechno to naleze do vojenského komplexu a pořádná pavoučí zábava může začít. Pavouka se sice několikrát podaří sejmout, ale on vždycky předtím naklade vajíčko do nějaké oběti a jeho nástupce je o něco větší. Na konci už tím pádem po městě pobíhá monstr pavouk a já vám ručím, že jestli jste si neurvali pajšl smíchem doteď, tak u pekelně špatně naanimovaného pavoučího obra se vám to určitě podaří.

Spiders (2000)

Mimochodem právě triky bych si dovolil vyzdvihnout jako jeden z největších generátorů smíchu ve filmu. Každý pavouk, nicméně nejen ten, je tady tak brutálně nereálný a umělý, jak jen to v roce 2000 asi šlo. Všechny triky jsou tak strašně nevěrohodné, až by z toho skoro krvácely oči, kdyby to nebylo tak brutálně směšné. To prostě chceš. Vcelku paradoxní ovšem je, že gore efekty až tak kreténsky nepůsobí. Zmutované ksichty nebo rozervané hrudní koše vypadají relativně použitelně i do serióznějšího bijáku.

Ale to je asi tak jediné, co lze na „Pavoucích“ pochválit, aniž by to bylo zamýšleno jako výsměch. Vesměs všechno ostatní je žumpa. Nebudu vás tu mořit dalšími tlachy o stupiditě a hromadách nelogičností, které hned trojice (!) scénáristů po divácích hází plnými hrstmi, a zmíním jen závěr téhle perly, což vás doufám už definitivně přesvědčí o tom, jaká halda ten biják je. Všechno totiž končí v epickém finále, kdy zmíněná novinářka visí na laně z létající helikoptéry a odstřeluje monstrózního pavouka na střeše nějaké budovy raketometem s uranovými střelami. To mi kurva netvrďte, že vám tohle nepřijde vtipné!

Spiders (2000)

Jako u všech podobných filmů platí, že jde o zvrhlou zábavu určenou pouze příznivcům totální píčovin, kteří se rádi baví nad něčí demenci. „Pavouci“ jsou k něčemu takovému jako stvoření. Pro standardního diváka jde samozřejmě o nekoukatelnou záležitost, ale já osobně jsem se celou dobu chechtal jako prase, takže jestli máte smysl pro pořádnou dekadenci, můžu vám to klidně doporučit!


Deathstalker IV: Match of Titans (1991)

Deathstalker IV: Match of Titans

Země: USA
Žánr: fantasy

Rok vydání: 1991
Režie: Howard R. Cohen
Hrají: Rick Hill, Maria Ford, Brett Baxter Clark

Hrací doba: 80 min

Zdroj fotek: Rotten Tomatoes

Zatímco prvním třem dílům „Deathstalkera“ se dostalo vydání v České republice na VHS a později je nějací dobrodruzi u nás vypustili i na DVD, poslední část „Deathstalker IV: Match of Titans“ se české distribuce nikdy nedočkala. Na rozdíl od tří předchůdců k ní tedy neexistuje český dabing, takže kdybyste se po prvních třech částech chtěli navrch dorazit i čtverkou, budete si muset zopáknout angličtinu. Ale to jen tak na okraj.

Je docela zajímavé, jak jsou všechny čtyři díly „Deathstalkera“ takový laciný brak, všechny mají takřka totožný příběh a navíc si vzájemně vykrádají záběry, a přitom je každý ten film docela jiný. To platí i o čtyřce, která se po komediální dvojce a totálně jalové trojce vrací k poetice a stylizaci jedničky (včetně lidí se zvířecími hlavami, haha). Opět tedy byla snaha o drsnější podívanou a špinavější sword & sorcery fantasy, jíž však v serióznosti brání všudypřítomná amatéřina a levnost.

Návrat k pojetí jedničky je myslím docela příjemný, obzvlášť po slušňácké a neškodné trojce. Opět se tedy vrací nahota a erotický náboj, dokonce víc než kdykoliv předtím, protože jakmile se děj posune na turnaj na hradě, tak v podstatě v každém druhém záběru se někde v pozadí někdo přinejmenším ocucává, nechybí pěkné stádo koziček (tady bohužel nutno vytknout, že hlavní hrdinka, ačkoliv je jinak hezká, moc libová prsa nemá… to hlavní záporačka je na tom o poznání lépe a její cecky jsou výstavní!), a dokonce se objeví i lesbická bojovnice, která by si to nejradši rozdala s každou buchtou, na jakou narazí. Přesně tohle chce člověk ve fantasy braku vidět!

Dle tradice hraje samotného Deathstalkera opět někdo jiný než posledně, aby to ovšem tentokrát nebylo tak lehké, nejde o nový ksicht, nýbrž o stejného kořena, jenž se objevil už v prvním díle. Což jen podporuje celý návrat k jedničce. A zrovna tohle není vůbec špatná změna. Nejzábavnější film je sice nahláškovaná dvojka, ale nejlepším představitelem Deathstalkera je právě „jedničkový“ Rick Hill, jemuž lze asi jako jedinému tu béčkovou kopii Conana věřit. Nehledě na to, že třeba na rozdíl od Johna Allena Nelsona z trojky ten meč nedrží jak panna vocas.

Když už jsme u oné neustále omílané podobnosti s jedničkou, tak nutno dodat, že „Deathstalker IV: Match of Titans“ se inspiruje i příběhem, jelikož středobodem a hybatelem děje je opět turnaj na hradě. Jako vždy nechybí ani princezna, s níž se Deathstalker zaplete, ale pozor, v jednom ohledu čtyřka změnu přeci jenom přináší. Tentokrát zde totiž není žádný zlý čaroděj! Místo hlavního záporáka totiž zaujala – chvilka napětí – zlá čarodějka s mocně kníratým poskokem a armádou kamenných bojovníků. Vlastně si ani nepamatuju, proč ten turnaj na svém hradě (samozřejmě ukradeném – jako vždy) pořádá, ale to je nakonec vesměs nepodstatné.

Deathstalker IV: Match of Titans

„Deathstalker IV: Match of Titans“ navazuje i na tradici vykrádání záběrů z předchozích částí, přičemž právě čtyřka jde v tomto ohledu asi nejdál. Prvních skoro deset minut jsou v podstatě jenom sestříhané scény z jedničky a trojky, ale to zdaleka není všechno. Po započnutí turnaje totiž následuje další dlouhá pasáž z jedničky – tvůrcům je úplně u prdele, že v prvním díle turnaj probíhal v úplně jiném prostředí, stejně to tam vpálili. Posléze opět nechybí vykradení scény z večeře / párty z jednotky (tato se tedy objeví potřetí ve čtyřech filmech!), takže ano, opětovně se vrátí borec s prasečí hlavou. A co víc, záběry vyčórované z předchozích dílů se dokonce objevují i v traileru! To je samozřejmě věc, za niž by měl být snímek odstřelen, ale celá série „Deathstalker“ je takový škvár, že to k tomu tak nějak patří.

Samozřejmě, že z hlediska skutečné filmové kvality je na tom „Deathstalker IV: Match of Titans“ prachbídně – stejně jako všechny ostatní díly. V rámci Deathstalkerovy série bych však čtyřku zařadil na druhé místo hned za komediální dvojku. V mnohém totiž napodobuje, až vykrádá jedničku, ale ve finále je o něco lepší. Děj je sice pořád laciný, ale dává trochu smysl a nepůsobí tak debilně a chaoticky. No, abych byl úplně upřímný, tak jsem se u čtyřky vlastně docela bavil a rád jsem se na ni konečně podíval. Všechny tři předchozí části jsem totiž znal již z minulosti a poprvé jsem je viděl kdysi dávno na videokazetách, „Deathstalker IV: Match of Titans“ nikoliv a prvně jsem se na to podíval až nyní kvůli tomuto článku. A nebudu kecat, svým způsobem jsem si to vlastně užil. Ale já jsem milovník céčkových škvárů a braku stříbrného plátna, to nijak nepopírám!


Deathstalker II: Duel of the Titans (1987)

Deathstalker II: Duel titánů

Země: Argentina / USA
Žánr: fantasy / adventure / comedy

Český název: Deathstalker II: Duel titánů

Rok vydání: 1987
Režie: Jim Wynorski
Hrají: John Terlesky, Monique Gabrielle, John Lazar, Toni Naples, Maria Socas

Hrací doba: 85 min

Zdroj fotek: IMDb.com

Není to zas tak dávno, co jsme si zde v rámci filmového koutku povídali o kultovní fantasy sračce „Deathstalker I“. Už tehdy jsem vyhrožoval, že články o dalších dílech budou následovat, tak pojďme na to, ať to máme za sebou. Jestli první díl nebyla žádná perla, tak dvojka s podtitulem „Duel titánů“ je naopak perla béčkové videotéky jako svině. Bez ironie!

Série „Deathstalker“ je hezká v tom, že jednotlivé díly na sebe vůbec nenavazují, čili je úplně šumák, jestli jste viděli ten předchozí. Společné jsou jen některé styčné body – fantasy žánr, hloupoučký příběh (zase se jde zabít zlý čaroděj a zachraňuje se princezna), lacinost a spoře oděné nebo rovnou vůbec neoděné dívky na každém rohu. Jinak je ovšem dvojka vlastně samostatný film, jenž se svým předchůdcem nemá společného nic vyjma názvu. Dokonce i samotného Deathstalkera hraje úplně jiný borec – namakaného svalouše s debilním sestřihem vystřídal namachrovaný frajírek, který trousí jednu hlášku za druhou a s radostí by ojel cokoliv, co se mu přiblíží k poklopci. Více než meč používá hubu, a pokud to jde, tak se z problémů snaží radši vykecat.

No, a to je vlastně důvod, proč je „Duel titánů“ mnohem lepší než jednička a zároveň je to nejzábavnější díl ze všech čtyř – vůbec se nebere vážně. Sice výrazně ubylo brutality, takže ve dvojce už nejsou žádné utrhané ruce ani usekané kebule, ale to je vyváženo komediálními prvky a vtipnými momenty, jimiž je „Deathstalker II“ nacpaný po celou dobu svého trvání.

Jako kdyby si sami tvůrci byli vědomi toho, že netočí žádný výpravný velkofilm, ale pekelnou kravinu, tak si z toho aspoň udělali mocnou prdel. Už jedna z úvodních scének, kdy Deathstalker mlátí stráže lopatou a do toho hraje mocně epická muzika, je docela bžunda, ale to je pouze lehký rozjezd. Pak už je to nahláškovaná jízda („To je tvůj meč, nebo jseš tak rád, že jseš se mnou?“) s několika regulérně komediálními vsuvkami jako třeba souboj Deathstalkera s obří zrzavou kudrnatou amazonkou v boxerském ringu. Jo, a nechybí ani zombie scéna na hřbitově!

Hodně zábavné jsou hlavně první dvě třetiny filmu, pak už se ta laťka trochu snižuje, ale vůbec není problém vydržet do konce, protože když nic jiného, s přibývajícími minutami roste kadence obnažených poprsí. V tomto ohledu si dost užije (a vy s ní) představitelka hlavní úlohy, která si střihla rovnou dvojroli trošku tupé princezny a její upírské dvojnice (obzvláště ta má velmi úsporné oblečení). Samozřejmě opět nechybí zlý čaroděj (naštěstí to není takový nechutný slizoun jako v jedničce) ani další zábavné postavičky jako vražedkyně v hodně úsporném outfitu nebo parta buranských žoldáků s exkluzivním portfoliem („…propuštěn Ivanem Hrozným za nadměrnou brutalitu.“).

Deathstalker II: Duel titánů

Jinými slovy řečeno, jedničce se člověk smál, protože byla (nechtěně) směšná. Dvojce se člověk směje, protože je vtipná.

Jinak příběh sám o sobě je samozřejmě opět dost hloupoučký, ale když nic jiného, tak i v tomhle ohledu „Duel titánů“ svého předchůdce překonává. Dvojka totiž aspoň není tak zmatená a divák nemá problém se v ději (z)orientovat. Nakonec lze odpustit i skutečnost, že dvojka – snad kvůli ušetření rozpočtu a natažení minutáže? – bezostyšně vykrádá záběry z jedničky. A ne nějaké nepoužité závěry, ale přímo ty z prvního bijáku. Navíc je sakra poznat, že do toho filmu zrovna nepatří, a dokonce se s tím tvůrci (mimochodem – „Duel titánů“ točil protřelý céčkař Jim Wynorski!) tak nesrali, že je tam vidět i jedna z hlavních postav prvního dílu. Jenže vzhledem k tomu, jak moc je „Deathstalker II“ neseriózní a nevážný, se tomu člověk spíš zasměje, než aby ho to nasralo.

Deathstalker II: Duel titánů

Opět platí, že pokud sháníte kvalitní snímek, tak od tohohle ruce pryč. Jestli si ale chcete odfrknout u něčeho trochu zhovadilého, tak „Deathstalker II: Duel titánů“ může být dobrá volba. Veškerou levnost a infantilnost totiž film dokázal obrátit ve svůj prospěch, takže se u toho dá vážně dobře pobavit, naladíte-li se na správnou vlnu. Jestli nějaký díl ze série „Deathstalker“ stojí za zhlédnutí, je to jednoznačně právě dvojka.


Deathstalker (1983)

Deathstalker I

Země: Argentina / USA
Žánr: fantasy / adventure

Rok vydání: 1983
Režie: John Watson
Hrají: Rick Hill, Barbi Benton, Richard Brooker, Lana Clarkson, Bernard Erhard

Hrací doba: 80 min

Fantasy filmy dnes patří mezi ty nejvýdělečnější filmové žánry. Ať si pod tím představíme něco v širším slova smyslu včetně komiksovek, které aktuálně vydělávají jak šílené, nebo klasické fantasy kousky à la „Pán prstenů“. Zdaleka to ale není první a jediná éra, kdy byly fantasy fláky v kurzu. My dnes zabrouzdáme hluboko do minulosti k jednomu oldschoolovému vypalováku z roku 1983…

Nečekejte však od „Deathstalkera“ žádný klenot. Naopak, je to levný béčkový trash jak vyšitý – a to mu s tím béčkem možná ještě fandím. Už samotný příběh je prostinký jak lehká děva. Jsou tu nějaké tři magické předměty (haha), které dohromady majiteli dávají velkou moc (haha) a všechny je chce získat zlý čaroděj (haha) Munkar (vypadá jak slizký plešatý pedofil). Ten zároveň ukradnul království i s princeznou, takže pravý král sedí v lese a pojídá svoje psy. Ehm. Do toho přijde hlavní frajer Deathstalker (svalouš s příšerným osmdesátkovým účesem) – krále nejdřív vyfakuje, ale pak ho úkolem pověří nějaká čarodějnice, která tak napůl vlastní jeden z těch předmětů (další dva má kouzelník), ale tu už borec nevyfakuje a úkol přijme. Zástěrkou, proč se na Munkarův hrad vydat, je velký turnaj, jehož vítěz se má stát kouzelníkovým nástupcem. Haha, no nic…

Jasně, samozřejmě je tupé jak poleno, ale o příběh tam ani moc nejde. Alfou a omegou jsou souboje osvalených borců v kůži a spousta nahatých holek. Kozy a zadky se před kamerou objevují pravidelně a v solidní kadenci (na první prsíčko musí divák čekat jen dvě a půl minuty), a když tam nejsou přímo nahotinky, tak se tam aspoň promenádují holky v hodně úsporných kostýmech. Ne náhodou hraje jednu z hlavních rolí playmate Barbi Benton. Další buchta zas nosí „brnění“, z něhož jí visí kozy (to jsem si fakt nevymyslel). A celé to vypadá jak ze starých videoklipů Manowar (bez ironie).

Možná se ptáte, co je na tomhle bijáku vlastně dobré. Objektivně – vlastně asi nic, v podstatě je to píčovina jak mraky. Ale ty vole, je to tak blbé, až je to v rámci guilty pleasure fakt prdel. Je úplně šumák, že je to strašná slátanina, jednotlivé scény na sebe navazují jen s hodně velkou dávkou fantazie, až to mnohdy ani pořádně nedává smysl. Přesto všechno je to strašná prdel a místy se u toho člověk fakt řeže smíchy.

Třeba scéna večeře na hradě, kde se to všechno řeže hlava nehlava a poprvé se objeví týpek s prasečí hlavou, je fakt k popukání. Hlavně když tenhle prasečák náhodnému kolemjdoucímu utrhne ruku, aby s ní mohl mlátit jiného kořena. To prostě chceš. Docela sympatické je i to, že hlavní frajer Deathstalker není žádný Mirek Dušín a vesměs mu jde taky jen o to, aby si něco nakradl a zašukal si. Víte, jak se říká, že je něco tak blbé, až je to zábavné? Tak tohle je ten případ. Snad až závěrečná scéna souboje Deathstalkera a Munkara je lehce trapné wtf, které už nelze omlouvat ani rokem natočení, ani lacinou produkcí.

Celkově vzato je ovšem „Deathstalker I“ docela prdel. Možná ze mě mluví nostalgie, protože jsem tenhle flák kdysi sjížděl z VHSek, ale i dnes se u toho dá vcelku bez problémů pobavit, když člověk nemá velké nároky, vypne mozek a dá si k tomu trochu alkoholu. Snad i díky vysoké kadenci pěkně tvarovaných nahotinek, sem tam sexuální scéně, sem tam menšímu gore a některým srandovním nápadům (přeměna poskoka na princeznu, výše opěvovaný prasečí borec) to nakonec ubíhá docela příjemně. Ale není sporu o tom, že je to film spíš pro jedince, kteří mají slabost pro béčka, která byla trochu dementní i na poměry 80. let.

Tak či onak, „Deathstalker I“ i přes své nevysoké kvality odstartoval celou filmovou sérii, jež se nakonec vyšplhala na čtyři díly včetně tohoto. Ale o těch dalších si povíme zas někdy příště…


Semargl – Love

Semargl - Love
Země: Ukrajina
Žánr: dance / pop
Datum vydání: 5.4.2014
Label: Pop Metal Records

Tracklist:
01. Poison
02. It Is Empty
03. Eternity
04. Devil Loves You
05. Only Time
06. Everything Will Be Fine
07. Discolove
08. Big Plan
09. From Me
10. I Just Need You
11. Let Me Light a Fire

Hodnocení: 5/10

Odkazy:
web / facebook / twitter / bandcamp

Semargl jsou svým způsobem strašně divná kapela – především tím stylovým vývojem, jaký během doby svého působení prošla. Pokud byste nějakému laikovi pustili třeba “Poison”, druhý singl a úvodní song nového alba “Love”, asi by nikdy v životě netipoval, jak Semargl začínali. Tahle ukrajinská parta totiž na svých prvních třech deskách “Attack on God” (2005), “Satanogenesis” (2006) a “Manifest” (2007) drhnula dost rychlý (symphonic) black metal, který vlastně ani nebyl špatný.

Se čtvrtou nahrávkou “Ordo Bellictum Satanas” se už však Semargl začali výrazně změnit. Svou hudbu značně zpřístupnili, začala být chytlavější, objevil se náznak tanečnějších kláves, v klipech se to najednou začalo hemžit spoře oděnými kočkami (těmi dvounohými) a dokonce nechyběly ani vtípky jako záběry na prsa bubenice. Z dnešního pohledu je “Ordo Bellictum Satanas” vlastně takový mezikrok mezi starší black metalovou tvorbou a tím, co Semargl produkují v současné době, tehdy mi to ovšem přišlo spíš jako takový “black metal” pro děti.

Co však bylo na “Ordo Bellictum Satanas” jen matně naznačeno, do toho Semargl na další řadovce “Satanic Pop Metal” hupsli po hlavě – už jen obal, kde na člověka vystrkuje zadek dívčina s tak úsporným spodním prádlem, že si pomalu můžete prohlédnout její čokodírku, prozrazuje, že zde už pro nějaký black metal není místo ani v nejmenším. A přesně tak to bylo – kytary se sice stále objevovaly, ale hlavní slovo už si převzala diskotéka… myšleno opravdu diskoška, ne vtipný krycí název pro elektronickou hudbu obecně. A počet spoře oděných (a někdy vlastně už dočista neoděných) dívčin ve videoklipech se taktéž navýšil. Nicméně navzdory všem předpokladům se mi to opravdu líbilo (a tím myslím i hudbu, nejen ty hambaté holky v klipech).

A nyní přichází čas na dalším album. Jakým směrem se Semargl asi vydají, bylo myslím docela zřejmé už před vydáním – upřímně jsem ani nepochyboval o tom, že Ukrajinci ještě více omezí kytary a vrhnou se do čistokrevného popíku, což se i stalo… i když, ono je to trochu složitější. Ale to nevadí, alespoň si budeme mít v následujících řádcích o čem povídat. Takže, držte si klobouky i další hučky, vážení, jdeme na věc!

Už dlouho před vydáním Semargl vypustili první singl “Discolove”, jenž má očekávání bezezbytku potvrdil. Sice v něm kytara je (jak se následně ukáže, na “Love” je to spíš výjimka), přesto je ten směr jasný – ještě větší líbivost a diskotéka. Jakkoliv vám to ovšem bude připadat divné, mně osobně se tahle písnička upřímně líbí – opravdu ano. Je to super, je to chytlavé, baví mě to a do toho jako třešnička na dortu nádherná rudovlasá zpěvačka Adele Ri, která sice hostovala už na “Satanic Pop Metal”, ale před “Love” se k Semargl přidala nastálo. Co vám budu povídat, okamžitě jsem se do ní a jejího sexy hlásku zamiloval a vlastně… jo, vlastně jsem se na to album začal doopravdy těšit. Krásně růžovoučká obálečka a název “Love” mě jen utvrdily v tom, že se v tomto duchu ponese celá nahrávka, takže jsem se těšil na desku plnou parádních a neskutečně vlezlých (v tom dobrém slova smyslu) hitovek ve stylu “Discolove”, které do puntíku ztělesňují definici “guilty pleasure”.

U již zmiňovaného druhého singlu “Poison” (který vážně není coverem od Alice Coopera, abyste si nemysleli) jsem ovšem malinko narazil a říkal jsem si, jestli to Semargl trochu nepřehánějí – z klipu se na mě vyvalila na první poslech dost plytká a opravdu vlezlá (tentokrát ne v tom dobrém slova smyslu) diskoška. A i když byl první dojem takový roztodivný, nakonec se musím přiznat, že mě docela chytla i tahle věc. Nikdy jsem se netajil tím, že mám takovou trochu zvláštní slabost pro komerční rádiový popík a všelijaké podobné slátaniny, což už jste si asi všimli, když jsem tu recenzoval taková zvěrstva jako Miley Cyrus, Britney Spears nebo Selenu Gomez, takže mě i tohle nakonec dostalo.

Po několik následujících písniček se dále pokračuje v popovém duchu, byť už to nejsou až takové odrhovačky jako u “Poison”. Dřívější zpěvák Rutarp se definitivně přesunul ke klávesám a hlavní slovo má právě Adele Ri, což se mi líbí. Jedinou výjimkou je hned druhá “It Is Empty”, jíž zpívá jakýsi chlápek, ale nejsem jistý, jestli je to vážně Rutarp, baskytarista Romulus nebo nějaký host. Ale nevadí, tak jako tak mi ten track vzdáleně připomíná třeba muziku od Robbieho Williamse, ačkoliv to možná může být jen nějaká moje sugesce. Každopádně, i dál pokračujeme v zábavném duchu – “Eternity” je další popina s rajcovním hláskem Adele Ri, “Devil Loves You” už není tak vlezlá a je to asi nejlepší skladba první poloviny desky (a společně s “Discolove” vlastně asi nejlepší na celém “Love”).

Až sem vlastně v pořádku a klidně se bez mučení přiznám, že se mi to líbí, ale dál už to začne být takové prapodivné. Změnu přinese už “Only Time”, což je takové… já nevím, zas až takový odborník ještě pořád nejsem… něco mezi trance a IDM? No, nevadí, to bych pořád ještě vzal, protože to nepůsobí až tak úplně jako pěst na oko, což už se nedá tvrdit o následující “Everything Will Be Fine”. To je první song, v němž Semargl vytáhnou kytary, a upřímně řečeno, nemuseli se s tím obtěžovat a měli zůstat u toho popíku. Sice jsem tak nějak čekal, že dřív nebo později na ně alespoň částečně dojde i na “Love”, stejně tak jsem neočekával, že by snad Semargl spustili zase black metal, ale že mi naservírují upocený generický deathcore namíchaný s tím nejhorším komerčním škvárem? Jako sorry, já jsem vážně pro každou hudební zvrácenost, ale tohle už je podle mě přes čáru. Možná stojí za zmínku, že závěr songu mi především vokálem připomíná maledivské melodic death metalisty Nothnegal, zejména závěrečné skladby na jejich debutu “Decadence”, ale to nic nemění na tom, že “Everything Will Be Fine” je blábol jak čuně.

Náladu trochu správí už vyzdvihovaná pecka “Discolove”, jež má na desce úplně stejný říz, Adele Ri vyloženě provokuje, všechno super – přesně takhle jsem to chtěl slyšet. Doufám, že “Everything Will Be Fine” byl prostě jenom úlet a že po “Discolove” už se zase pojede kvalita, ale hned následující kus v pořadí je další studená sprcha. V “Big Plan” se totiž Semargl pustí do dubstepu a je to snad ještě větší příšernost než “Everything Will Be Fine”… upřímně vám řeknu, že dubstep je styl, který jsem nikdy nebyl schopen pochopit. Jakkoliv mám elektronickou muziku obecně rád, v tomhle jsem nikdy žádný smysl nenašel a až na naprosté výjimky mi tenhle žánr přijde jako trendová sračka. Cokoliv jsem slyšel, tak to byla debilita – a debilita to je i v podání Semargl.

No, a nejpozději někdy v téhle chvíli mě vždycky přejde chuť “Love” poslouchat dále, i když je pravda, že závěrečné trio zdaleka není tak strašné jako ultrašpatná dvojice “Everything Will Be Fine” a “Big Plan”, která mi totálně ničí celý dojem z alba. Ani tak to finále ale není zrovna hitparáda. “From Me” je v pohodě písnička, jež navazuje na to, co Semargl předváděli na začátku nahrávky. “I Just Need You” je trochu horší, opět se otírá o trance a náznakem i o dubstep, a kdyby na to přišlo, skousnout by se i dala – pokud by byla jediná horší na albu. Z “Let Me Light a Fire” mám pak poměrně rozporuplný pocit (ostatně jako z celé nahrávky) – některé pasáže jsou zde vyloženě imbecilní, místy mi to připomíná kytarovější tracky Combichrist z poslední placky “We Love You”, akorát v extrémně retardované verzi, a zase nesmí chybět nějaký ten dubstep… všechno tohle mě tam fakt nebaví, ale tuhle věc alespoň drží nad vodou Adele Ri se svým zpěvem, především refrén se jí povedl, byť ten hudební podklad, který jí k tomu hraje, je na tom o poznání hůře.

Jak jsem řekl, můj pocit z “Love” je značně rozporuplný. Vůbec mi nevadí ještě větší příklon k popu, vlastně se mi to docela i líbí a nic proti tomu nemám. Ale když chcete hrát pop, tak ho kurva hrajte a vyserte se na ten dubstep (protože je to sračka) a na kytary (protože tam jsou spíš otravné a vůbec se do evidentně diskotékové nahrávky nehodí). Netuším a taky nechápu, co Semargl vede k tomu, aby to takhle prznili a stylově naprosto nepochopitelně tříštili – ať radši hrají ten popík a nestydí se za to, protože jim to v současné době jde podstatně lépe než tragikomické pokusy o kytarové skladby a koketování se dnem elektronické scény. Snad jim to na dalším albu dojde a mrdky jako “Everything Will Be Fine” nebo “Big Plan” se už konat nebudou…


Babymetal – Babymetal

Babymetal - Babymetal
Země: Japonsko
Žánr: metal / pop
Datum vydání: 26.2.2014
Label: BMD Fox

Tracklist:
01. Babymetal Death
02. Megitsune
03. Gimme Choco!!
04. Ii ne!
05. Akatsuki
06. Doki Doki Morning
07. Onedari Daisakusen
08. 4 no Uta
09. Uki Uki Midnight
10. Catch Me If You Can
11. Akumu no Rinbukyoku
12. Headbanger!!
13. Ijime, Dame, Zettai

Odkazy:
web / facebook

Japonci jsou prostě jiní, to je stará známá věc… tedy, jiní z našeho evropského úhlu pohledu, jednoduše prostě diametrálně odlišná mentalita, což samozřejmě netvrdím, že je špatně. Na druhou stranu, některé věci v Evropě zase jistě připadají divné jim. Nicméně, pointa je ta, že asi všichni jsme někdy slyšeli, jak se s oblibou říká, že Japonci jsou prostě úchylové, což ostatně asi dostatečně dokazují třeba tuny hentai (nebo ještě drsnějšího subžánru guro), v němž se souloží s obludami s padesáti chapadly, ale i výživná reálná pornografie s chobotnicemi, úhoři, hmyzem a cenzurovanou vagínou… každý nad tím kroutí hlavou, ale všichni jsme to aspoň jednou ze studijních důvodů viděli.

O japonské pornografii se tu však dnes bavit nebudeme, protože – pokud si správně pamatuju – jsme přece jenom ještě pořád stránka o hudbě. Jistě jste ovšem pochopili, že právě Země vycházejícího slunce bude na pořadu dne. I když do takového extrému, jakým byly třeba výše zmíněné příklady, sice nepůjdeme, i tak je Babymetal skupina, u níž snad každý nasadí pověstnou grimasu odborně nazývanou jako wtf a prohlásí cosi jako: “No jo, ty vole, prostě Japonsko.”

Sice předpokládám, že už jste o Babymetal všichni slyšeli (já osobně jsem se tomuhle chlámal jak blázen už dva roky zpátky, když se objevil první videoklip “Doki Doki Morning”), ale pokud by se mezi vámi přece jenom našel někdo, kdo nemá tušení, oč kráčí, pojďme si to povědět. Babymetal je záležitost, v níž se mezi sebou mlátí J-pop (japonská odnož popové hudby), kawaii (označení pro takovou tu naprosto kýčovitou japonskou roztomilost, zdaleka se tento styl neprojevuje pouze v hudbě) a metal, který je vlastně – zjednodušeně řečeno – větší nářez, než byste asi čekali. Aby to náhodou nebylo málo, občas se v té hudbě objeví nějaké disko, tuhle vystrčí růžky dubstep, v jednom momentě se dokonce objeví i náznak rapu.

Přijde vám to už takhle jako neskutečná kravina? Inu, Babymetal mají ještě jedno eso v rukávu, které jsem si samozřejmě záměrně schoval až na konec – v čele kapely totiž stojí tři náctileté Japonky, jež do všeho toho tancují a zpívají dětskými hlásky. Ta nejstarší si říká Su-Metal, je jí 16 a stará se hlavně o zpěv, dalším dvěma, které se jmenují Moametal a Yuimetal (předpony vždy podle křestních jmen – Suzuka, Moa a Yui), je 14 let, jejich hlavní úlohou je běhat po pódiu jak fretky a sem tam si také něco kváknout. I když to celé může vypadat jak z jiného světa, Babymetal slaví ve východní Asii dost slušný úspěch, koncerty jsou natřískané horami Japonců, kteří na to paří jak smyslů zbavení (některé záznamy na YouTube jsou fakt vtipné), a debutová dlouhohrající deska “Babymetal”, jež vyšla koncem února, se v místním žebříčku prodejnosti během prvního týdne vyšplhala na čtvrtou pozici s více jako 37 000 prodanými kusy, což je číslo, o němž si drtivá většina metalových kapel z Evropy může nechat jenom zdát…

Keců už bylo dost, pojďme konečně na věc. Ačkoliv jsem výše blekotal cosi o deseti stylech, drtivou převahu má v hudbě Babymetal stále metalová muzika, dejme tomu někde na pomezí melodic death metalu a heavy metalu, ale třeba v “Ijime, Dame, Zettai” se zase ozve vyloženě power metalové sólo. A jak už bylo jednou nenápadně řečeno, v reálu je to asi tvrdší, než by člověk po všem, co padlo výše, asi tipoval. Instrumentální stránka totiž v některých momentech doslova hobluje takovým způsobem, že by se za to v žádném případě nemusely stydět ani seriózní metalové formace ne úplně měkkých odnoží. Stejně tak se na “Babymetal” nejednou ozve i pořádný murmur, za nějž by se zase nemuseli stydět ani severští death metaloví pořízci (a v jedné pasáži “Megitsune” ani black metalová panda)… nemám tušení, jestli nejde o nějakého hosta, protože jsem o žádném zmínku nenašel, ale pokud ten growling dává některá z holek, tak teda upřímný respekt, i když bych se tomu docela divil.

Pokud byste “Babymetal” pustili náhodnému posluchači, jenž by neměl sebemenší tušení, o co se jedná, zpočátku by ho ani nenapadlo, že by se snad mělo jednat o album tří malých Japonek. Úvodní “Babymetal Death” je totiž úplně regulérní metalový vál, který se v podstatě obejde bez holek… a ty asi dva momenty, kdy tam jednou promluví (ne zazpívá) jedna z nich, vyznívají spíš tak, jako kdyby mělo jít spíš o snahu to trochu ozvláštnit. Jinak třeba pasáž, jež se objeví na samém konci čtvrté minuty, je beze srandy vyloženě parádní. Pak začne druhá “Megitsune”, onen neznalý posluchač si při prvních japonských tónech začne říkat, že to fakt bude asi zajímavá kapela, když tam dává takové pěkné netradičnosti… no, a pak začnou zpívat.

Na celém “Babymetal” mi ovšem přijde poměrně strašidelná jedna věc… jakkoliv to na první pohled vypadá jako naprostá bizarní šílenost, nad níž se člověk maximálně tak pousměje a zakroutí si hlavou, ve skutečnosti jsou některé songy až nebezpečně chytlavé a zábavné, jsou tak praštěné, blbé a kýčovité, až je to vlastně sranda. Jako upřímně si myslím, že je Babymetal poslouchatelnější než mnohé klasické metalové kapely (zdravím například Dymytry – i tři malé Japonky vašemu novému albu nakopávají prdel). A když vezmeme kombinace metalu a sladkého vlezlého popu… jestli si myslíte, že třeba Amaranthe jsou dobří, tak tohle nakopává prdel i jim. Na rozdíl od švédské vylízanosti mi totiž nepřipadá, že by ze mě “Babymetal” dělalo kreténa. Sice je to vlastně neskutečný kýč, ale aspoň si to na nic nehraje…

Mezi největší hitovky vyjma již jmenované “Megitsune” patří určitě “Gimme Choco!!”, jejíž refrén je… no, prostě fakt dobrý. Dost mě baví třeba “Onedari Daisakusen”, což je jeden z těch kusů, u nichž si stačí odmyslet dětský hlásek a fakt by to bez sebemenších problémů obstálo jako normální song i v nebizarních žánrech… a i s tím dětským hláskem je to vlastně dobré. Něco podobného platí také o “Akumu no Rinbukyoku”, i když ne v takové míře jako u “Onedari Daisakusen”, ale pořád se tomu nedá upřít, že po instrumentální složce to fakt šlape. Naopak mezi chytlavější singlové pecky, které jsou zábavné, patří určitě i taková “Headbanger!!”.

Na druhou stranu, určitě tu jsou i písničky, které jsou v té vlezlosti a kýčovitosti už přes čáru. “Ii ne!” se zpočátku tváří docela slušně, ale ten refrén je tak extrémní peklo, že nakonec z toho songu stojí za zmínku jen krátký náznak rapu, jenž začne těsně před minutou a půl. Oproti tomu “Akatsuki” se na začátku tváří jako slaďák, pak se naštěstí trochu rozjede, ale zase jí zabije až moc sladký refrének. Titul největší píčoviny (jinak se to nazvat nedá) desky si ovšem suverénně odnáší “4 no Uta”, kterou prostě nejsem schopen strávit ani se svým vytříbeným smyslem pro hudební magořiny. V ní se dá naopak skousnout jedině refrén, ale to mezi ním je nad moje síly.

Provařená “Doki Doki Morning” by vlastně docela šla, ale je to také strašná odrhovačka a hlavně jsem ji slyšel už tolikrát, že mi jednoduše leze krkem – byla to totiž úplně první skladba, jakou jsem od Babymetal slyšel. Snad i díky tomu mě refrénové “Ding, ding, ding” už pomalu straší ve snech. V “Uki Uki Midnight” zaujme možná tak citelný vliv elektroniky a jedna dubstepová vsuvka, jinak se ovšem nejedná o nic zvláštního, podobně jako v případě dost nevýrazných “Catch Me If You Can” a “Ijime, Dame, Zettai” v samém závěru. I když v té první se pár ucházejících momentů objeví, to zase ano.

Ačkoliv jsem vlastně ve výsledku o většině songů řekl, že stojí za prd, ve finále je Babymetal pořád tak neskutečně praštěná záležitost, že až na několik extrémně cukrkandlových momentů je to v pohodě a rozhodně se to dá poslouchat, byť se tomu věří jen těžko. Jak s velkou oblibou říká nejmenovaný kolega Ježura, tohle je jednoduše typické “guilty pleasure”. I když bych se tím asi neměl moc chlubit, strávil jsem s “Babymetal” mnohem víc poslechů, než by bylo záhodno, a upřímně si nejsem jistý, jestli bych se za to neměl spíš stydět.

Tak jako tak, Babymetal je stále naprosto bizarní hudba mimo měřítka, kterou si – podobně jako to ujeté japonské péčko – člověk pustí spíš ze studijních důvodů, aby pak mohl tvrdit, že jako fakt poslouchal metal od tří náctiletých Japonek. Jestli jste ochotni a schopni tohle podstoupit, samozřejmě nechávám na vás samotných, protože osobně “Babymetal” prostě nemůžu doporučit, ale zároveň ani nemůžu říct, že byste si to neměli pouštět. Každopádně, číselně naprosto nehodnotitelné, to je asi jasné…


Další názory:

Tak takovýhle oříšek jsem tady už dlouho neměl. Z mého pohledu je totiž velmi těžké se k debutovému albu japonských holčin Babymetal nějak rozumně postavit. Mlátí se ve mně hned několik protichůdných dojmů, kdy si při jednom poslechu jsem schopný říct, že některé z třináctky písní jsou vážně super hitovky (“Megitsune” a “Doki Doki Morning” zabíjí) a jen o pár chvil později mi do uší zní kraviny typu “Akumu no Rinbukyoku”, “Onedari Daisakusen” nebo “Ii ne!”, ze kterých mě doslova bolí uši. Stejně jako si některé kousky s trojicí slečen mile rád prozpěvuju, jindy si snažím jejich zpěv odmyslet, protože mi vlastně kazí dojem ze slušného hudebního podkladu. Chápu, že Babymetal jsou výtvor úplně jiné kultury, takže pro našince to je album velmi stěží pochopitelné a zkousnutelné, ale svým způsobem to prostě má něco do sebe. Něco, co mě i přes všechna negativa nutí si “Babymetal” pouštět opakovaně. Těžko říct, jestli za tím stojí fakt, že to je chytlavé, neotřelé a vzbuzuje to tak ve mně touhu slyšet něco jiného, než co poslouchám dnes a denně, ale určitě by byla škoda Babymetal odepsat jen kvůli tomu, co hrají. Neříkám, že se ode dneška stanu vyhledávačem japonského tanečního pop-metalu, ale na druhou stranu nesplachuju “Babymetal” do záchodu, protože mi tady album právě hraje a po sepsání hodnocení ho v žádném případě nesmažu, jako je u mě v případě negativních dojmů dobrým zvykem. Nicméně, i tak se radši zdržím hodnocení na běžné hodnotící stupnici, protože tohle obodovat prostě nejde…
Kaša