Země: USA Rok vydání: 2019 Žánr: chabý pokus o komedii
Originální název: Corporate Animals Český název: Jako zvířata
Režie: Patrick Brice Hrají: Demi Moore, Jessica Williams, Ed Helms
Hrací doba: 89 min
(Budou spoilery.)
Nejde tomu odolat, člověka prostě občas přepadají masochistické sklony. Sledování filmů jako „Corporate Animals“ k masochistickým činnostem nesporně patří. Bylo mi už v předstihu nad slunce jasné, že tohle bude nehorázná píčovina. Věděl jsem, že se u toho budu nudit a pak si budu nadávat, jaký nejsem strašný idiot, že jsem s takovou blbostí zabíjel čas. A přesto jsem si „Corporate Animals“ pustil…
A hádejte co. Tenhle biják skutečně je píčovina, s nímž nemá smysl ztrácet čas.
Jestli patříte mezi 3573 zoufalců, kteří v roce 2018 zavítali do kina na domácí sračku „Teambuilding“, při „Corporate Animals“ pravděpodobně dostanete pořádnou dávku PTSD, protože obě tyhle zhůvěřilosti sdílejí totožnou premisu: firma vezme svoje zaměstnance a pošle je do divočiny na teambuilding. V obou případech se má navíc jednat o komedii. „Corporate Animals“ se oproti české mutaci daného tématu navíc snaží přimíchat i nějaký ten černý humor a rádoby hororové prvky (právě příslib hororu mě ke sledování přemluvil). A jedná se o dost zoufalý pokus, ale k tomu se ještě dostaneme.
Trochu toho PTSD by si u filmů jako „Corporate Animals“ mohli zažít i ti, kdo nějaký firemní teambuilding zažili na vlastní kůži. Pokud se k takovým nešťastníkům podobě jako já řadíte, pravděpodobně budete souhlasit, že jde o jednu z nejhorších věcí, jakou lze v zaměstnání zažít. To i pracovat je zábavnější, haha! Když tedy na začátku sledujeme, jak se partička kancelářských zaměstnanců marně snaží spolupracovat a pohnout s kamenem, člověk si vzpomene, jak kdysi podobné kraviny musel dělat taky. Ne snad, že by se něco takového dalo „Corporate Animals“ přičíst k dobru. V narážkách na korporátní prostředí si totiž snímek počíná stejně slaboduše a prvoplánově jako v čemkoliv jiném.
Firma, o níž ve filmu běží, vyrábí konzumovatelné příbory. Ředitelka společnosti je arogantní, namyšlená a nesympatická pizda a jako postava podporuje zaryté stereotypy plebsu, že každý manažer musí být automaticky absolutní kokot už z definice. Chápu, že se jedná jen o film a že nějakou míru nadsazenosti lze asi očekávat, přesto si nemůžu odpustit poznámku, že kdyby jakoukoliv firmu vedl takový kretén, zkrachovala by dřív, než by cokoliv vydělala. No, asi ne náhodou se společnost skutečně nachází před krachem.
Každopádně, pár zaměstnanců se přesto vydá na teambuilding do jeskyní, a protože zmiňovaná manažerka je fakt vylízaná, naordinuje pokročilou trasu. Přítomný instruktor na to kdovíproč přistoupí. Vlezou do jeskyně, zasype se vchod, instruktor zdechne a dál už sledujeme jen konverzačku v jedné místnosti jeskyni, kde humor typicky suplují sexuální narážky tak primitivní, že i nadržený pubertální středoškolák by vymyslel sofistikovanější. Připravte se na perly jako: „You‘ve never eaten me out while I‘ve given you a rimjob.“.
No, a co ten horor a černý humor? Naše partička uvízla v jeskyni, brzy dojdou potraviny i voda a opodál leží mrtvý instruktor. Dotyční si demokraticky odhlasují kanibalismus, jen aby zjistili, že někdo už si v předstihu šlohnul ruku a soukromě ji užíral. Hahaha, bžunda na kvadrát. Rozhodně byste neměli očekávat hororovou komedii nebo komediální horor. „Corporate Animals“ je jednoduše hloupá a prakticky nevtipná komedie s jednou sežranou mrtvolou. Výsledek nestojí za podívání ani v případě, že vás extrémně vzrušuje Demi Moore v důchodovém věku, protože tady hraje právě tu největší pizdu, takže vás bude srát.
Aniž by to bylo předem nějak plánováno, v poslední tobě se s hudebními biografiemi roztrhl pytel. Samozřejmě že vznik filmu trvá nějaký ten rok, takže se jedná o náhodu, ale vypadá to, zejména soudě dle snímku „Bohemian Rhapsody“, že diváky tento žánr přeci jenom zajímá, a můžeme tak do budoucna očekávat ještě větší nárůst podobných filmů. Koncem března si svou premiéru odbyl také „The Dirt“, nikoliv však na plátnech kin, ale hezky doma u každého, kdo si platí Netflix.
„The Dirt“, tedy film o Mötley Crüe, je založen na stejnojmenné knize, kterou sepsali členové kapely spolu s žurnalistou Neilem Straussem. Vyšla v roce 2001 a o její filmové adaptaci se mluvilo už pět let poté. Do finálního konce se vše podařilo dotáhnout ale až nyní, chce se říci z výše uvedeného důvodu možná v ten nejlepší čas. Propagace byla obrovská, a to i ze strany samotné kapely. Dokonce na podporu nahráli čtyři nové písně, které jsou umístěny na oficiálním soundtracku. V titulní „The Dirt (Est. 1981)“ se objevuje populární rapper Machine Gun Kelly, hrající ve filmu roli Tommyho Lee, ale stejně jako zbylé novinky to není žádné terno, spíše naopak. Hlavně pak předělávka „Like a Virgin“ od Madonny, k níž došlo Bůh ví proč, je asi tím nejhorším, co jsem v posledních letech slyšel. Jestli se máte alespoň trochu rádi, tak se tomuto škváru obloukem vyhněte.
O glam metalu toho na tomto webu asi moc nenajdete. Ono není divu, už několik desetiletí je mrtvý a na někdejší veliké hvězdy tohoto žánru si dnes už málokdo vzpomene. Pakliže dodnes zůstaly aktivní, žijí pouze ze své minulosti a s novou tvorbou se nikterak neobtěžují. Vůbec celá tato scéna byla velice rychle po svém rozpuku odsouzena k věčnému zatracení v osmdesátých letech a nic na tom nezměnila ani mladá krev, která se tu a tam v USA či severní Evropě objevila. Prostě něco tak bizarního a extravagantního snad ani nemohlo vydržet déle. Největší skupinou tohoto žánru byli právě Mötley Crüe.
Dějová linka „The Dirt“ je jako přes kopírák s každým jiným filmem podobného ražení. Nejprve se seznamujeme postupně se všemi členy kapely, tím dostaneme během úvodních minut jejich základní charakterové vlastnosti, pak následují počáteční nezdary, nevěřícnost publika, poté vzestup, první problémy, absolutní vrchol, pád a šťastný návrat. V tomto směru nemá „The Dirt“ moc co nabídnout. Na co však film sází, je necenzurovaný pohled na onu proslulou jízdu ve stylu hesla sex, drogy, rock ‘n‘ roll. Tím se dostávám k tomu, že na filmu, stejně jako na knize, spolupracovali Nikki Sixx, Tommy Lee, Mick Mars i Vince Neil, a také k tomu, že glam metalové kapely dnes žijí výhradně ze své minulosti.
Mötley Crüe mají prakticky po celou svoji kariéru pověst té nejšílenější rockové kapely všech dob, a posledních dvacet let z toho sklízejí ovoce. Asi nejvíce ze své minulosti vytěžil Nikki Sixx, který napsal dvě vlastní a velice úspěšné knihy. A tím to neskončilo. Kdo kdy nenarazil na jediný rozhovor Sixxe o několika předávkováních a prohlášením za mrtvého, ať hodí kamenem. „The Dirt“ se všechny ty eskapády snaží zobrazit a vzal si na to Jeffa Tremaina, jehož filmografii dosud tvořily pouze snímky známého spolku Jackass. Asi si dovedete představit, kam tím „The Dirt“ cílí.
Ano, první polovina filmu je sranda, vlastně celý film se dá bez problémů zkouknout, ale nemohl jsem se ubránit dojmu, že to v několika případech působilo až moc nuceně. Příliš se tlačilo na pilu a ta snaha ukázat, že to my jsme byli až takhle šílení a tohle všechno se dělo, občas nepůsobí úplně věrohodně. Herci tu a tam přehrávají a filmu rovněž nesvědčí nastolené tempo, kdy se snaží stihnout moc událostí najednou v krátkém čase. Rovněž ty šablonovité charakteristiky postav, ze kterých jako by nemohly vystoupit, působí občas křečovitě, hlavně u Micka Marse. Korunu všemu nasazuje představitel manažera Mötley Crüe, jehož jedinou úlohou je připomínat divákovi, že jsou opravdu šílení, snad aby to bylo opravdu jasné, což působí, jako když tvůrci vlastnímu vyobrazení kapely nevěří.
Když se „The Dirt“ dostane do fáze úpadku Mötley Crüe, neobejde se to bez melodramatu, které film neopustí až do svého konce. Rovněž tak přikrášlený návrat kapely, kdy se členové sejdou v hospodě a začínají se usmiřovat, působí trapně, protože za návratem Vince Neila stáli především manažeři. Dojem z konce filmu má nejspíš vyznít tak, že se Mötley Crüe opět vrátili na výsluní, ale k tomu už nikdy nedošlo. Tradičně za moc nestojí také kostýmy, hlavně paruky, které jsou prostě v každém filmu o rockové hudbě debilní.
Tahle všechna negativa mi tak nakonec film i k mému překvapení docela zhatila. Byl jsem připravený na bezstarostnou jízdu se vším všudy, ale tu se povedlo navodit pouze v dílčích případech. Takhle je to spíše průměrný film o několika povedených scénách, jemuž schází nějaký umělecký záměr, a podobně jako v případě „Bohemian Rhapsody“ se na něm až příliš projevuje přítomnost hlavních aktérů, kteří prostě takto chtějí být vyobrazeni a zapamatováni, a nedovolují tak žádný jiný pohled. Možná by bylo lákavější natočit místo filmu televizní sérii s větší stopáží, zaměřující se právě jen na rockové excesy, klidně i na základě historek jiných kapel. Něco jako Spinal Tap.
Dle začátků filmového koutku už jste si možná domysleli, že jednou z mých velkých domén jsou VHSkové kulty 80. let, a abych tuto (dovolím si tvrdit, že zcela správnou) domněnku potvrdil, povíme si dnes o dalším takovém kousku. Tentokrát to však nebude žádná céčková zběsilost, nýbrž regulérní a relativně neškodná komedie. Dnes už možná lehce zastaralá, přesto stále výborná a vlastně právem legendární.
Nyní ovšem ona legendárnost není myšlena jen v jistých kruzích pro pár magorů. „Sexmise“ byla natočena v roce 1983 a až do roku 2011 se jednalo o nejúspěšnější polský film. V Polsku byla rovněž vyhlášena nejlepší komedií 20. století, ve své době vyhrála domácí cenu za nejlepší film a ku příležitosti 25. výročí od natočení se konala velká vzpomínková oslava. V Polsku je to jednoduše fenomén, jenž pronikl i do okolních států včetně toho našeho, i když ne v takovém měřítku jako doma.
„Sexmise“ stojí především na dobrém nápadu. V roce 1991 se nechají dva dobrovolníci pro vědecké účely hibernovat, po třech letech mají být probuzeni. Bohužel pro ně se spánek poněkud prodlouží, tudíž namísto třech let jsou naši hrdinové mimo 53 let, takže se vzbudí až v roce 2044 (ačkoliv některé verze českého dabingu říkají 2042). Což je pro Maxe a Alberta nakonec ten nejmenší problém, poněvadž mnohem horší je skutečnost, že v době jejich nepřítomnosti se poměry na planetě dost radikálně změnily.
V mezičase totiž vyhynuli všichni lidští samci a muž se stal zavrženíhodným parazitem. Vládu kompletně převzaly ženy, které se rozmnožují ve zkumavkách. A právě do téhle situace se probudí dva dinosauři. Těm se samozřejmě nelíbí, že jsou zavření v karanténě a dámský tribunál rozhoduje, co s nimi udělat, jestli je zlikvidovat anebo předělat na ženské. Snad netřeba dodávat, že oni sami by nejradši zvolili cestu obnovení starých pořádků, sami by se v zájmu lidstva obětovali a okolní vědkyně a strážné nejradši osouložili (což se jim v některých případech není ani co divit, hlavně Bożena Stryjkówna je k nakousnutí) – samozřejmě jen kvůli obrodě populace. Rozjede se kolečko pokusů o útěk, útěků a chytaní obou nešťastníků, které má i po více jak čtvrtstoletí od vzniku své kouzlo, byť se zub času na filmu trochu podepsal.
Což o to dokázal bych si představit, že by šlo podobné téma uchopit i seriózním způsobem a udělat z toho drama (ostatně, jistý vážnější podtón „Sexmise“ pořád má), ale tvůrci se rozhodli jít cestou sci-fi komedie, což vzhledem ke kvalitám výsledného snímku vůbec není špatný přístup. Nečekejte ovšem nějakou neustávající smršť hlášek gagů tlačených na sílu, jak se to děje v dnešních komediích. „Sexmise“ je přece jenom relativně starý film a trochu to na něm vidět je, takže dnes už je nutno koukat se na něj s tímhle ohledem, ale naštěstí se nejedná o tak velkou překážku, aby to snímek zabíjelo. Jen nesmíte čekat, že budete hýkat smíchy na celý barák. Spíš než opravdu vtipná záležitost se spoustou hlášek je „Sexmise“ „pouze“ velmi zábavná, hodně těží ze svého tématu, ale na druhou stranu jí to jde dobře.
Vzhledem ke staří lze svým způsobem ocenit ještě jednu věc. Název „Sexmise“ by sice u některých jedinců mohl vyvolávat nějaké porno choutky, což se samozřejmě nekoná, přesto se snímek nebojí ani otevřené nahoty. Však na zemi už jsou samé ženské, tak co by před sebou skrývaly, že jo. Hádám, že v moc filmech natočených za komunismu jste neviděli tolik nahoty, koziček a dokonce i full-frontal, haha.
Erotika je ale spíš jen takové koření „Sexmise“, chcete-li náhodou u něčeho masturbovat, jistě najdete vhodnější objekty. Pořád se jedná především i příjemnou komedii se zajímavým nápadem a nakonec i funkční pointou (musím říct, že když jsem kdysi snímek viděl poprvé, tak jsem takové rozuzlení vážně nečekal). Oukej, vzhledem k několika bobrům to asi není rodinná komedie, ale jako nenáročná zábava na večerní podívání s partnerkou či partnerem „Sexmise“ bez problémů poslouží i dnes. Obzvlášť pokud chcete chytřejší a zajímavější komedii, ne pubertální prvoplánový pseudo-humor.
Není to zas tak dávno, co jsme si zde v rámci filmového koutku povídali o kultovní fantasy sračce „Deathstalker I“. Už tehdy jsem vyhrožoval, že články o dalších dílech budou následovat, tak pojďme na to, ať to máme za sebou. Jestli první díl nebyla žádná perla, tak dvojka s podtitulem „Duel titánů“ je naopak perla béčkové videotéky jako svině. Bez ironie!
Série „Deathstalker“ je hezká v tom, že jednotlivé díly na sebe vůbec nenavazují, čili je úplně šumák, jestli jste viděli ten předchozí. Společné jsou jen některé styčné body – fantasy žánr, hloupoučký příběh (zase se jde zabít zlý čaroděj a zachraňuje se princezna), lacinost a spoře oděné nebo rovnou vůbec neoděné dívky na každém rohu. Jinak je ovšem dvojka vlastně samostatný film, jenž se svým předchůdcem nemá společného nic vyjma názvu. Dokonce i samotného Deathstalkera hraje úplně jiný borec – namakaného svalouše s debilním sestřihem vystřídal namachrovaný frajírek, který trousí jednu hlášku za druhou a s radostí by ojel cokoliv, co se mu přiblíží k poklopci. Více než meč používá hubu, a pokud to jde, tak se z problémů snaží radši vykecat.
No, a to je vlastně důvod, proč je „Duel titánů“ mnohem lepší než jednička a zároveň je to nejzábavnější díl ze všech čtyř – vůbec se nebere vážně. Sice výrazně ubylo brutality, takže ve dvojce už nejsou žádné utrhané ruce ani usekané kebule, ale to je vyváženo komediálními prvky a vtipnými momenty, jimiž je „Deathstalker II“ nacpaný po celou dobu svého trvání.
Jako kdyby si sami tvůrci byli vědomi toho, že netočí žádný výpravný velkofilm, ale pekelnou kravinu, tak si z toho aspoň udělali mocnou prdel. Už jedna z úvodních scének, kdy Deathstalker mlátí stráže lopatou a do toho hraje mocně epická muzika, je docela bžunda, ale to je pouze lehký rozjezd. Pak už je to nahláškovaná jízda („To je tvůj meč, nebo jseš tak rád, že jseš se mnou?“) s několika regulérně komediálními vsuvkami jako třeba souboj Deathstalkera s obří zrzavou kudrnatou amazonkou v boxerském ringu. Jo, a nechybí ani zombie scéna na hřbitově!
Hodně zábavné jsou hlavně první dvě třetiny filmu, pak už se ta laťka trochu snižuje, ale vůbec není problém vydržet do konce, protože když nic jiného, s přibývajícími minutami roste kadence obnažených poprsí. V tomto ohledu si dost užije (a vy s ní) představitelka hlavní úlohy, která si střihla rovnou dvojroli trošku tupé princezny a její upírské dvojnice (obzvláště ta má velmi úsporné oblečení). Samozřejmě opět nechybí zlý čaroděj (naštěstí to není takový nechutný slizoun jako v jedničce) ani další zábavné postavičky jako vražedkyně v hodně úsporném outfitu nebo parta buranských žoldáků s exkluzivním portfoliem („…propuštěn Ivanem Hrozným za nadměrnou brutalitu.“).
Jinými slovy řečeno, jedničce se člověk smál, protože byla (nechtěně) směšná. Dvojce se člověk směje, protože je vtipná.
Jinak příběh sám o sobě je samozřejmě opět dost hloupoučký, ale když nic jiného, tak i v tomhle ohledu „Duel titánů“ svého předchůdce překonává. Dvojka totiž aspoň není tak zmatená a divák nemá problém se v ději (z)orientovat. Nakonec lze odpustit i skutečnost, že dvojka – snad kvůli ušetření rozpočtu a natažení minutáže? – bezostyšně vykrádá záběry z jedničky. A ne nějaké nepoužité závěry, ale přímo ty z prvního bijáku. Navíc je sakra poznat, že do toho filmu zrovna nepatří, a dokonce se s tím tvůrci (mimochodem – „Duel titánů“ točil protřelý céčkař Jim Wynorski!) tak nesrali, že je tam vidět i jedna z hlavních postav prvního dílu. Jenže vzhledem k tomu, jak moc je „Deathstalker II“ neseriózní a nevážný, se tomu člověk spíš zasměje, než aby ho to nasralo.
Opět platí, že pokud sháníte kvalitní snímek, tak od tohohle ruce pryč. Jestli si ale chcete odfrknout u něčeho trochu zhovadilého, tak „Deathstalker II: Duel titánů“ může být dobrá volba. Veškerou levnost a infantilnost totiž film dokázal obrátit ve svůj prospěch, takže se u toho dá vážně dobře pobavit, naladíte-li se na správnou vlnu. Jestli nějaký díl ze série „Deathstalker“ stojí za zhlédnutí, je to jednoznačně právě dvojka.
Rok vydání: září 2016 Režie, kamera, scénář, střih: Martin Pohl Zvuk: Matouš Verner Produkce: Martin Kokta a Martin Pohl
Hrací doba: 38:44
Značka ZNK je spojena především s hudební tvorbou – všichni už dávno známe všechny ty kapely a muzikanty jako Sodoma Gomora, Řezník, DeSade, Terror Crew, Evil Dope, Haades, nověji i Dead Team a další. Zasvěceným však netřeba připomínat, že vedle hudby okolo ZNK víří i další projekty – grafické (Martyho frky), videoherní (dnes již pravěká série brutálních adventur Život není krásný) i filmové. A právě ta poslední jmenovaná oblast nás dnes bude zajímat.
Hlavním hybatelem za tím vším je Řezník a ani filmy nejsou výjimkou. Doposud vznikly tři – „Deprivační staniol“ (2007; ten však stojí trochu mimo svět ostatních), „Život není krásný“ (2008) a „Jehovova pomsta“ (2010) – z nichž asi nejoblíbenějším (a právem) je dle mého ten druhý jmenovaný. Jak ovšem vidno z napsaných letopočtů, Řezník se v této oblasti na pěkných pár roků odmlčel a spíše se věnoval muzice, kde co do věhlasu v mezičase poskočil o notný kus kupředu. Další snímek „Máma má raka“ byl v přípravě delší dobu a scénář prý vznikl už před čtyřmi lety, nicméně věci se začaly hýbat až loni. Tak se na to pojďme podívat.
Nový film pokračuje v estetice svých dvou předchůdců, na něž ostatně volně navazuje. Opět se tedy jedná o stejný dějový vesmír rumburského podsvětí, kam se vrací několik vedlejších postaviček jako dvojice otec / syn, Řezníkův táta v úloze teplého perverzáka nebo také Jarda Malík, tedy ústřední postava druhého snímku. Klasicky nechybí ani camea lidí, kteří se motají okolo ZNK, objeví se například Haades nebo tradičně i sám Řezník (a bez masky).
„Máma má raka“ je samozřejmě plná svérázných postaviček, které jdou od jedné absurdní situace ke druhé. Kromě absurdity budiž společným jmenovatelem sprška sprostých slov, nekorektní humor, drogy a chlast. Právě v bizarních scénkách a přisprostlých vtípcích tkví největší kouzlo Řezníkových snímků, jelikož technicky i obsahově je to jinak ultimátní amatéřina. Sice je s každým novějším snímkem znát snaha o větší filmovost a „Máma má raka“ v tomto trendu pokračuje, ale to nic nemění na skutečnosti, že je to stále na koleně dělaný počin a že je to na výsledku znát. Jinými slovy, herci nejsou herci, nýbrž ochotníci, a když mají něco zahrát, je to povětšinou toporné jak panna v posteli. Naštěstí nějakých velkých hereckých etud není zas tak třeba a film staví spíše na sypaní vulgarit, což jde všem přítomným naopak evidentně dobře.
Příběhové je to opět prostoduché. Stejně jako v předchozích případech je děj vlastně nedůležitý a slouží jen jako pojítko mezi jednotlivými scénkami. Ale pro pořádek – snímek se točí okolo opilce Kamila, jehož matka dostane rakovinu konečníku. Operace je nutná, leč drahá a hlavní hrdina aktuálně má 15 Kč. Potřebuje však sehnat rovnou 360 000 a cestou k tomu mají být ilegální zápasy za městem. Toť základní nástin. Na druhou stranu je pozitivní, že tentokrát se tvůrci pokusili alespoň o nějaký dějový zvrat a nějakou nečekanou… ne zrovna pointu, tu „Máma má raka“ fakt nemá, ale takový ten twist v závěru. I navzdory jemu je to stále dost přímočará podívaná, jež na diváka neklade žádné intelektuální nároky.
Vzhledem k tomu, kdo za tím stojí, je samozřejmě na místě zastavit se i u hudební stránky. Řezník si ve filmu nedělá reklamu na vlastní tvorbu, takže se neozve žádná Sodoma Gomora nebo něco z jeho sólovek, ale objevují se tu skladby několika interpretů, s nimiž má M. Engele přece jen nějakou spojitost. Například „Jedu do pekla“ od Vanessy (se Samirem Hauserem se potkal v projektu Mortal Cabinet), songy od Hentai Corporation (jejich členové hostovali na albech Řezníka i Sodomy Gomory plus hrají i v Undead Orchestra) nebo Záviše (hostoval na desce Sodomy Gomory).
V jádru je „Máma má raka“ počinem, který bezezbytku zapadá do světa ZNK. Pokud je vám tento odporný, pak pro vás bude film zcela jistě nekoukatelný, jednoduše je nutno vysílat na stejné vlně. Ale i v takovém případě – řekněme si to na rovinu – je to záležitost tak na jedno podívání. Pytel brambůrků a dvě piva u toho jdou otočit, ale koukat se na to znovu? To asi ne. Na druhou stranu je nutno uznat, že je „Máma má raka“ nadupanější a tlačí na pilu víc než „Jehovova pomsta“, takže je v důsledku zábavnější (a docela o dost). Na „Život není krásný“ však novinka nemá.
Datum: 18.10.2015 Místo: Praha, Storm Účinkující: Epic Rap Battles of History, The Jackpot Golden Boys
Hádám, že velká část z vás již o Epic Rap Battles of History slyšela a má představu, oč se jedná, protože už vlastně jde o poměrně velkou věc, nicméně je pravda, že největší popularitu má tento YouTube seriál především v anglicky mluvících zemích, takže o tom z formálních důvodů nějakých pár slov ztratíme.
Již jsem prozradil, že jde o YouTube kanál, jehož počet odběratelů je jen tak mimochodem vyšší než počet obyvatel naší republiky. To, co je náplní, vlastně dost dobře prozrazuje už název – Epic Rap Battles of History. Zjednodušeně řečeno jsou to rapové bitvy mezi různými fiktivními nebo historickými postavami, ať už žijícími nebo dávno mrtvými. Takhle se spolu střetli namátkou Adolf Hitler a Darth Vader (tihle dva pro velký úspěch dokonce třikrát), Justin Bieber a Beethoven, Kleopatra a Marilyn Monroe, Batman a Sherlock Holmes a tuny a tuny dalších. Aktuálně je série na čtyřech sezónách, které dohromady dávají 57 dílů / bitev.
Ačkoliv celou věc vyrábějí lidé, kteří nejsou žádná jelita a mají hudební talent, takže se to vlastně dá poslouchat i jako normální muzika, na prvním místě je přece jenom hlavně zábava. A zábavná tahle záležitost – přinejmenším tedy z mého pohledu – opravdu je. Je pravda, že pár trochu slabších dílů se najde, ale takových je naštěstí minimum a většina bitev si drží fakt vysokou laťku a ohromně mě to baví. Já osobně jsem nikdy nebyl nějaký fanda YouTuberů, celý tenhle trend mám totálně na párku a jde to absolutně mimo můj záběr, ale zrovna Epic Rap Battles of History je výjimkou potvrzující pravidlo a od doby, kdy jsem na to prvně narazil (což bylo někdy v roce 2012, kdy zrovna běžela druhá sezóna), to s chutí sleduju.
Epic Rap Battles of History ovšem nežije jen na internetu, ale i na koncertních pódiích, kam se seriál občas přesune v rámci živých vystoupení. A když bylo ohlášeno turné po Evropě i se zastávkou v Praze, tak jsem měl jasno, že si to ujít nenechám. A vzhledem k tomu, že (jak známo) dny v kalendáři s radostí ubíhají raketovou rychlostí, neděle 18. října nadešla dřív, než se člověk nadál. Hurá na věc…
Zaznělo (nekompletní výběr):
Season 1:
• John Lennon vs. Bill O’Reilly
• Darth Vader vs. Hitler
• Justin Bieber vs. Beethoven
• Einstein vs. Stephen Hawking
• Gandalf vs. Dumbledore
Season 2:
• Master Chief vs. Leonidas
• Steve Jobs vs. Bill Gates
• Barack Obama vs. Mitt Romney
• Moses vs. Santa Claus
• Nikola Tesla vs. Thomas Edison
• Mozart vs. Skrillex
• Rasputin vs. Stalin
Season 3:
• Miley Cyrus vs. Joan of Arc
• Bob Ross vs. Pablo Picasso
• Rick Grimes vs. Walter White
• Goku vs. Superman
• George Washington vs. William Wallace
• Artists vs. TMNT
Season 4:
• Zeus vs. Thor
• Jack the Ripper vs. Hannibal Lecter
• Steven Spielberg vs. Alfred Hitchcock
• Terminator vs. RoboCop
Další:
• Harrison Ford vs. Eminem [improvizovaná bitva]
Klub Storm nebyl ani zdaleka plný, vlastně byl spíš takový trochu poloprázdný a s natřískanými kotli, jaké tu mívá Sodoma Gomora (na ničem jsem tu od přestavby dřívějšího Matrixu na nynější Storm ještě nebyl), se to srovnat nedalo ani náhodou. Alespoň se tu ale taky jednou dalo trochu dýchat, když nebylo tak narváno takovým způsobem, že se musí potit pomalu i omítka, jako když tu hrává zmiňované horrorcorové komando. Na druhou stranu, všichni, kdo ten večer dorazili, evidentně věděli, na co jdou a co by měli očekávat, takže duo Nice Peter a EpicLLOYD a jeho DJové (z nichž jeden, Give Me Motion, vypomáhal i vokálně a také si později střihl roli Barracka Obamy a Nikola Tesly v příslušných bitvách) měli dost slušnou podporu hned od začátku, který nastal krátce před devátou hodinou…
Po troše té DJské masturbace show začala s úplně prvními bitvami, které kdy pod hlavičkou Epic Rap Battles of History vyšly na začátku první sezóny – „John Lennon vs. Bill O’Reilly“ a „Darth Vader vs. Hitler“. Dál už to jelo ve vysokém tempu a těch songů zaznělo fakt hodně, jelikož celé vystoupení trvalo hodně přes hodinu a půl a většina písniček je dost krátká. Nekompletní výpis toho, co padlo, najdete v boxu na straně, ale jedná se o dost nekompletní seznam – jednak si to už takhle s odstupem nevybavím všechno, druhak spousta u spousty bitev zazněla třeba jen jedna sloka v rámci medley několika songů. A když už jsme u toho (a to se mi popravdě moc nelíbilo), některé bitvy zazněly bez svého instra známého z videí, jen rap + triviální základní beat. Osobně bych to radši slyšel i s instrem.
Avšak nejenom muzika byla náplní vystoupení Epic Rap Battles of History. Tahle záležitost je samozřejmě především komedie, což se potvrdilo i živě, takže nemalou část času ukrojilo i povídání jednoho nebo druhého protagonisty, které většinou zrovna nepovídající kolega využil k tomu, aby na sebe navlékl převlek. Právě převleky a další rekvizity také nechyběly, ale samozřejmě nebyly ani zdaleka tak epicky vymakané jako v samotných klipech, což je ale pochopitelné.
Nicméně nejen kvůli povídání měl ten, kdo nerozuměl anglicky, docela smůlu. Nedílnou součástí show byla rovněž živá interakce s publikem. Muzikanti si zvali na pódium fanoušky, aby se ujali rapování některých bitev, ale zrovna v Praze se příliš odvážlivců nenašlo. Jako první se tam trochu nedobrovolně dostal týpek, jenž někdy dříve toho dne potkal v kavárně Nice Petera a poprosil jej o zahrání „Moses vs. Santa Claus“… asi moc nepočítal s tím, že jej pak vytáhnou na stage. O dost lépe ovšem dopadl borec, který se ujal role Alberta Einsteina v bitvě „Einstein vs. Stephen Hawking“, protože ten to měl zjevně naučené a vyseknul to tam kvalitně. Ke konci se pak předvedl ještě jeden malý klučina s partem EpicLLOYDa z dílu „Nice Peter vs. EpicLLOYD“, ale s tímhle zas nepočítali sami vystupující, protože tady naopak neuměl svá slova sám Nice Peter, aby se prckovi postavil. Za zmínku stojí taky to, že v jedné bitvě, konkrétně v roli Johanky z Arku v „Miley Cyrus vs. Joan of Arc“, se představila i Sulai Lopez, která se jinak v Epic Rap Battles of History stará o design kostýmů.
Během setu se Nice Peter a EpicLLOYD vydali i mezi lidi, kde odrapovali několik bitev. Nejprve návštěvníky rozdělili na dvě půlky a v uličce předvedli „Terminator vs. RoboCop“ (půlka lidí měla podporovat jednu postavu a druhá druhou – větší ohlas měl EpicLLOYD s Terminátorem), poté kolem sebe nechali vytvořit kruh a zde odzpívali „Zeus vs. Thor“ a také freestyle bitvu s postavami, které si zvolili sami fanoušci. Nakonec proti sobě šli Harrison Ford a Eminem.
Večer byl celkově docela povedený a upřímně jsem se bavil, přestože celá show nepatřila k nejkratším. Na druhou stranu, asi bych lhal, kdybych tvrdil, že jsem to nečekal ještě lepší. Jsem sice rád, že jsem to viděl, líbilo se mi to a i živě to mělo svoje kouzlo, ale ze samotných videí je to asi ještě o kousek zábavnější. Nicméně, co jsem pak zaslechnul hned po koncertě (ne, že bych poslouchal cizí rozhovory, ale když někdo řve tak nahlas, že nejde neslyšet, co povídá…), někteří jedinci z toho měli druhé Vánoce, tak možná už jsem toho viděl tolik, že jsem prostě rozežraný, kdo ví…
Ještě před samotnými Epic Rap Battles of History vystoupila dvoučlenná (bicí a kytara+zpěv) předkapela The Jackpot Golden Boys, jejíž oba členově později dělali i křoví (drželi některé kulisy, dělali želvy v bitvě „Artists vs. TMNT“ a tak) v hlavním programu. Jejich vlastní koncert byl ale takový, že bych si ho klidně odpustil. Musí se nechat, že tam byla dobrá a bezprostřední komunikace s publikem, ale to bylo tak všechno… když jsou totiž kecy mezi písničkami zábavnější než samotné písničky, tak je to prostě špatně. Hudebně to totiž byla totálně nudná, uniformní a předvídatelná kytarovka. Lidi se u toho sice bavili a na konci dokonce došlo i na stagediving, ale pro mě osobně to byla šílená nuda… takový ten koncert, kdy si radši jdete koupit na bar další pivo, přestože na něj nemáte chuť, jen abyste zabili pár minut času, než nadejde to hlavní, kvůli čemu jste přišli. Z tohohle výstupu mě nejvíc zaujala předělávka „Shake It Off“ od Taylor Swift, která byla totálně, ale totálně dojebaná (tedy – ta předělávka, ne ta Taylorka).
