Řezník láká klipem k titulnímu songu na chystané EP „Traumaplan“, které vyjde po boku nové řadovky „Straight Outta Sklep“ 30. března. Sledujte v přiloženém přehrávači.
Archiv štítku: Řezník
Řezník: nové album, videoklip
Další album Řezníka se jmenuje „Straight outta sklep“ a vyjde 30. března u ZNK. Videoklip „Děvky musej škemrat“ sledujte níže.
Společně s albem vyjde také nové EP „Traumaplan“. Předobjednávky na oba počiny už běží.
Řezník – Život a smrt Alberta Hersche
 |
|
Země: Česká republika Tracklist: Albert bonus: Azazel bonus: Hrací doba: 43:02 + 06:24 (Albert) / 05:30 (Azazel) Odkazy:
|
Řezník už drahně let jede vysokou aktivitu a také si může užívat docela vysoké popularity. Snad by se chtělo říct, že vlastně právem, protože i když nebyl první, kdo České republice ukázal, zač je toho horrorcore, určitě zde tenhle žánr výrazně zpopularizoval a svou tvorbou se zasadil o to, že se za čas vyrojilo velké množství následovníků.
Mě osobně nicméně jeho muzika přestala v posledních letech úplně bavit. Ne obecně – staré tracky jsou furt super a sem tam si je s chutí pustím. O novějších albech nicméně takhle smířlivě mluvit nemohu. Za poslední skutečně zábavou nahrávku považuji dvojalbum „Bateman / Muzeum mentálních kuriozit“ z roku 2014. Po něm už to šlo sešupem dolů. „Říše za zrcadlem“ byla strašná nuda. „Strangulační rýha“ se povedla o něco lépe, ale pořád tomu ke spokojenosti hodně chybělo.
Asi vás neudiví, že na novinku „Život a smrt Alberta Hersche“ jsem se tím pádem nijak zvlášť netěšil. Původně jsem vlastně ani neměl v plánu jí svůj čas věnovat. Nakonec jsem si ale placku z povinnosti pustil, aby se mi jejím prostřednictvím jen potvrdilo, že Řezník skutečně definitivně ustoupil ze své někdejší slávy – a nemluvím o věhlasu, nýbrž o hudebních kvalitách.
Není nijak zvlášť těžké jmenovat obecné problémy, které „Život a smrt Alberta Hersche“ tíží a s nimiž se potýkala už „Říše za zrcadlem“ i „Strangulační rýha“. Vyprodukované je to sice na vysoké úrovni, ale vytratila se syrovost a zvrácenost raných počinů. Témata textů se mnohdy opakují, ale ty současné už se nemohou pochlubit takovou zběsilou kreativitou, s jakou dřív Řezník dokázal své perverznosti podat (byť zrovna v tomhle Řezník pro mě nikdy nebyl nejvyšší top… králové jsou Hrobka a Pitva). Což o to, vulgarit se najde pořád dost a leckdo by i mohl říct, že současné texty mnohdy znějí „chytřeji“ a dospěleji, ale jakási „naivita“, mladický zápal a pošukané rýmy mě bavily víc. To všechno má za následek, že současná alba nedokážou přijít s žádnou skladbou, která by se mohla bez obav postavit vedle letitých kultů.
O tom, že by se pořád našel způsob, jak svůj horrorcore podat zajímavě i dnes, svědčí začátek desky. Titulní track „Život a smrt Alberta Hersche“ – včetně intra „Večerní relace“ – představuje pro Řezníka atypickou polohu. Možná, že to na první poslech nemá takové koule, ale – zejména v kombinaci s videoklipem – to smysl určitě dává. Bude-li člověk skladbu brát jako audiovizuální dílko, pak skoro zamrzí, že příběh nebyl rozpracován napříč větším počtem písní. Koncepční počin v tomhle duchu bych osobně uvítal mnohem raději.
V následujících stopách už nicméně Řezník valí svojí klasiku. Pár tracků je ještě vcelku oukej. Tah na bránu nechybí hned následující „Generál Píka“ – ze základního alba asi nejlepší věc. „Politicky nekorektní píča“ je taková hitovka, která stylem, klipem i konfrontujícím textem připomene „Pořád jenom hate“ z „Batemana“. Tady už klesáme, ale pořád se to dá v klidu tolerovat. Dál ještě ujde „Soudim knihu podle obalu“ a jako poctu lze ocenit také „GG Allin“, byť v těchto dvou případech už se nebavíme o písních, jejichž kvality by měly držet desky nad vodou.
Většina songů mi přijde průměrná. U některých mám pocit, že bych mnohem radši poslouchal instrumentální beaty než jejich vydanou podobu s rapem – to se týká „Teardrops“, „Nevemeš si to s sebou“, „Takhle se neumírá“ nebo „Sám“. Další „Son of Azazel“ jen prohučí kolem a nijak nezaujme. Na featy se podařilo sehnat zajímavá jména, ale ani „Home Invasion“, ani už zmiňovaná „Teardrops“ mi koule netrhá. Hlavně obě ponižuje otravný refrén, plus sloka od Bizarra v „Home Invasion“ mi přijde hrozně nudná. I tyhle věci jsou nicméně lepší než poslední sorta písní, které mi přijdou vyloženě otravné a špatné. Pohodičkové instro „Já tě prostě chci mrdat“ mě absolutně vysírá, samoúčelný text taky na piču. Ubrečený „Kus hovna“ to samé.
„Život a smrt Alberta Hersche“ vyšlo ve dvou verzích, z nichž každá nabízí odlišné bonusové skladby. Každá z nich přinese další zahraniční feat – „Darkness Calling“ a „Strach a hnus“. Ani jedna nepřesahuje úroveň ostatních stop se zahraničními hosty, což jsem už diskutoval výše. Na „Azazel Version“ se dále nachází „Night Club“, což je další nehorázná píčovina.
Jedině druhý track na „Albert Version“ je opravdu zábavný. V „Rodinné sešlosti“ se vrací Řezníkův fotr Evil Foe, k němuž se připojuje také Řezníkův bratranec Tammy. Popravdě řečeno, jde o to nejlepší, co „Život a smrt Alberta Hersche“ nabízí. Dál už stojí za zapamatování jen titulní kus, ale víc kvůli atmosférickému hororovému klipu. Pár dalších věcí se dá tolerovat, ale rozhodně nestojí za to, aby se k nim člověk vracel. Dá se to považovat za dobrý výsledek? Podle mě jednoznačně ne…
Řezník: další díl PC hry „Život není krásný“
Nejspíš víte, že Martin Pohl a.k.a. Řezník mimo muziky, filmů a vtipů kdysi dělal i počítačové hry. Do světa pustil sedm dílů dnes již kultovní nekorektní adventury „Život není krásný“, ale po sedmé části „Útěk z věznice Georgetown“ série, původně plánovaná na 14 dílů, skončila.
Nyní se ale konečně rozjely plány na osmičku s podtitulem „Poslední exekuce“. Na rozdíl od předchozích dílů už ji Řezník nebude vyrábět na koleně, nýbrž s týmem. Spuštěna byla crowdfundingová kampaň. Hra by se měla dostat ven do roka po jejím ukončení.
Řezník – Strangulační rýha
 |
|
Země: Česká republika Tracklist: Hrací doba: 49:25 Odkazy:
|
Již několikrát jsem se zde při různých příležitostech vyjadřoval v tom smyslu, že poslední počiny hlavních koní značky ZNK zrovna dvakrát nepřesvědčily. Řezník vloni vydal nehorázně nudnou desku „Říše za zrcadlem“, která oproti předchozímu dvojalbu „Bateman / Muzeum mentálních kuriozit“ zaznamenala bolestivě hluboký propad. Kolega DeSade své poslední sólo „Here I Cum“ vydal na sklonku roku 2015 a byla to snad ještě větší nuda než „Říše za zrcadlem“. Dohromady jako Sodoma Gomora pak zkusili uhnout trochu jinam, a i když příklon k tvrdé elektronice a grimu smysl dával, výsledná placka „Multikill“ bez výhrad rozhodně nebyla.
Popravdě řečeno, Řezníkovu novinku jsem především z těchto důvodů nijak zásadně nevyhlížel, ale nakonec o ní mohu hned zkraje říct, že je rozhodně lepší než „Říše za zrcadlem“. Nicméně kdybych chtěl být hodně hnusný, tak bych dodal, že by byl docela výkon nahrát něco ještě zvadlejšího. Přesto potěší, že na „Strangulační rýze“ se česká horrorcorová jednička opět odrazila k lepšímu výkonu. Abychom ale nic nepřeháněli, hned vzápětí musím dodat, že v rámci celé Řezníkovy diskografie novinka ani zdaleka nepatří k jeho vrcholům.
„Strangulační rýha“ zcela jistě obsahuje řádku zábavných tracků, které Řezníkovi ostudu nedělají. Zdá se mi ovšem, že se borcovi v masce skeletona (již podruhé za sebou) nedaří udělat nějakou novou kulervoucí šlehu, která by se mohla postavit na roveň těm největším kultům. Neslyším tu pecku, jež by měla potenciál zlidovět jako památné hitovky ze starších (starých) nahrávek.
Ani beaty mi nepřijdou, že by patřily k tomu nejvýraznějšímu, spíš jde o takový kvalitně udělaný standard, který znalce alb ZNK nijak nepřekvapí ani neusadí. Na rozdíl od inster na „Říši za zrcadlem“ jim však nejde upřít alespoň to, že většinou neznějí tak unaveně a v některých případech docela kopou. Taky můžu ocenit, že sám Řezník zní tentokrát konečně zase trochu nasraně, ne jak posledně, kdy jsem měl skoro pocit, že to má docela v píči.
Začátek desky se docela povedl – „Bílá nula“, „Strangulační rýha“ i „Přinucena mrdat“ (s hostujícím Necrem) jsou dost v cajku a mají tah na bránu. Úplně nejlépe z nich dopadl titulní kus. Podobně by se dalo mluvit i o „Čaroději ze země Koz“ a klipovce „Potřebujem další válku“. Zaujme i „GTA“, v níž hostují staří známí stájoví kolegové DeSade, Haades a Byzo. Nejde však o klasickou kolaboračku, kde si každý střihne jednu sloku a jde do prdele – text tvoří příběh, v jehož vyprávění se jednotliví rappeři opakovaně střídají. Za vrcholy „Stragulační rýhy“ pak považuji „Každej komouš“ a „Nemluv na mě“ – hlavně druhá jmenovaná mě baví a myslím, že právě na ni si vzpomenu, až příště budu stát ve frontě v konzumu a bába přede mnou začne prodavačce vykládat srance o svých vnoučatech.
Část nahrávky však tvoří i věci, které možná nejsou úplně blbé, ale působí trochu nevýrazně a nedokážou uvíznout v hlavě. „Zoubková víla“ se samostatně jako první vypuštěný track netvářila zrovna přesvědčivě, ale v rámci alba vyznívá o něco lépe a beat s „industriálním“ ruchem je přinejmenším zajímavý. „Tekverk“, „Dark Matter“ a „Koloběh“ už jdou jedním uchem dovnitř a druhým hned ven.
Asi nepřekvapí, že bude následovat ještě jedna kategorie se songy, které mi připadají spíš nepovedené. U „Otroků konspirací“ mě dost rychle začal vysírat refrén a sloky rozhodně nejsou takový trhák, abych byl ochoten jej trpět. „Tak proč bych měl řešit tenhle shit?“ je na Řezníkovy poměry docela netradiční, což může vypadat slibně, jenže to zní jako srážka hairmetalové balady a hip-hopového beatu. Nebrat, ty vole. Vůbec mě nebaví ani „Dětský rakve“, což měl být asi pokus o nějaký serióznější song nebo tak něco, ale prostě to není ono. Když budu chtít poslouchat nějakou depku, tak si do píči pustím Gulaggh, ne Řezníka, od nějž chci slyšet řezající beaty a texty plné krve a vulgarismů. Ale jen tak mezi námi, rané věci od něj a Sodomy Gomory člověka v tomhle ohledu uspokojí mnohem víc, jakkoliv mohou být nová alba formálně lépe vyprodukovaná a profesionálnější. Pecky jako „Face Rape“, „Sexuální tyranie“ nebo „Konečný řešení“ jsou prostě jinde.
Na první poslech jsem byl se „Strangulační rýhou“ vlastně docela spokojen – především z toho důvodu, že po debilní „Říši za zrcadlem“ jde o vykročení správným směrem. Záhy se ale ukázalo, že dobrá polovina alba vlastně není nic moc a že ani to nejlepší z novinky se nemůže rovnat se zlatým fondem Řezníkovy diskografie. Poslouchat se to dá, ale jeho posledním fakt dobrým albem pořád zůstává „Bateman / Muzeum mentálních kuriozit“.
Řezník: videoklip
Řezník krátce po zveřejnění detailů svého nového alba „Strangulační rýha“ vypouští i první song. Videoklip „Zoubková víla“ sledujte v přiloženém přehrávači.
Řezník: info o novince
Nové album Řezníka ponese název „Strangulační rýha“ a vyjde 31. října. Jako hosté se na něm představí Necro, Lex the Hex Master, DeSade, Haades a Byzo. Většinu beatů obstaral Mortem, ale přispěli i Schyzo a Podojkrávu. Tracklist a obal následují.
01. Bílá nula 02. Strangulační rýha 03. Přinucena mrdat [feat. Necro] 04. Otroci konspirací 05. Zoubková víla 06. Tak proč bych měl řešit tenhle shit? 07. Čaroděj ze země Koz 08. GTA [feat. DeSade, Haades, Byzo] 09. Každej komouš 10. Tekverk 11. Potřebujem další válku 12. Dark Matter [feat. Lex the Hex Master] 13. Koloběh 14. Nemluv na mě 15. Dětský rakve
Sodoma Gomora – Multikill
 |
|
Země: Česká republika Tracklist: Hrací doba: 46:07
|
Nekorunovaní králové českého horrorcoru se za poslední rok v moc dobrém světle nepředvedli. Poslední sólovky Řezníka i DeSada jsou těžká slabota a patří k tomu nejhoršímu – nejsou-li dokonce tím úplně nejhorším – co kdy pod jejich jmény vyšlo. A vlastně nebyli sami, protože ani další kolegové ze stáje ZNK letos nezabodovali, třeba Dead Team navazující na tradici Terror Crew a jejich rozpačitý debut „Nebezpečná aktivita“. O to větší ale byla zvědavost, jak si ústřední dvojice ZNK povede ve společném projektu Sodoma Gomora – jestli půjde o další slabou nahrávku, po níž by se už definitivně začaly vkrádat myšlenky o úpadku, anebo to naopak bude návrat v plné parádě.
I když slovo návrat asi nebylo úplně nejšťastnější, poněvadž už předem bylo jasné, že se Sodoma Gomora na „Multikill“ nehodlá vracet do minulosti a oživovat ducha starších nebo dokonce nejstarších počinů. Naopak byl dlouho dopředu avizován odklon jiným směrem – k tvrdě elektronickému soundu. Že tentokrát nejde jen o silácké kecy (a že zrovna silácké kecy minimálně Řezník docela umí, viz třeba agro kydy o nejlepším albu před vydáním „Říše za zrcadlem“), naznačil již loňský singl „Chcípni!“ a další dva tracky vypuštěné těsně před vydáním, „The Perfect Murder“ a „Multikill“.
Samozřejmě je to citelná změna, a pokud chce někdo slyšet to samé dokola, asi jej „Multikill“ zrovna nepotěší. Mně osobně ale tohle směřování nevadí, vlastně právě naopak. Řekněme si to na rovinu – diskografie Sodomy Gomory, Řezníka a DeSada už dávají dohromady slušnou řádku počinů a v posledních letech bylo cítit, že se to nikam moc neposouvá. A když už pokus o nějaký posun přišel na „Říši za zrcadlem“ a „Here I Cum“, dopadlo to hodně nepřesvědčivě. Naopak rapy do agresivní elektroniky jsou něčím, co mi v případě Sodomy Gomory smysl dává, a „Multikill“, resp. tedy jeho část, jen potvrzuje, že to kapele sekne. Byť to není bez výhrad, ale k tomu se ještě dostaneme. Přijde mi však, že prvotní ohlasy fandů nejsou moc nadšené, ale mně by nevadilo, kdyby se v tomhle stylu pokračovalo i dál, pokud by se zvyšovala kvalita.
Je to právě hutný elektronický instrumentál, díky němuž „Multikill“ maká. V drtivé většině případů to má koule a dokonce mě ani nesere, že je to oblečené do „dubstepového“ hávu, ačkoliv dubstep sám o sobě vůbec nemusím. Hlavně při vyšší hlasitosti muzika dost slušně nakládá, takže v tomhle ohledu vlastně super.
Paradoxně je to nakonec rap, který z toho vychází jako slabší složka. Což o to, ústřední dvojice obecně umí a i na „Multikill“ je dost momentů, které takové tvrzení dokazují, ale jinde si rap s elektronickými spodky nerozumí na sto procent a bylo by lepší nad těmi linkami ještě trochu zapřemýšlet. Jinde vokály muziku dokonce stahují ke dnu. Znalec tvorby navíc jistě postřehne nemálo povědomých rýmů, jaké Sodoma Gomora opakuje z minulosti a leckdy ani ne prvně. Obhájit to snad lze jen v „Music Made Me Do It“ textově koncipované jako odkazy na dřívější songy a stylové kolegy, ale jinak… že by už vážně docházely nápady? V neposlední řadě pak nevyšly ani všechny hostovačky – některé jsou výborné, ale jiné jsou docela slabé.
I navzdory tomu všemu, co jsem až do nynějška řekl, se ale nebojím prohlásit, že deska začíná v kurevsky epickém tempu a její první (cca) třetina je skvělá. „Intro“ je trochu o hovnu, byť jako prvotní náznak nového soundu opodstatnění má, ale pak už to jede. Titulní track „Multikill“ mě baví a hned vzápětí následuje „Terminator“, kde se představí největší hostující hvězda nahrávky – holandští řezníci Dope D.O.D. Právě k nim má nové směřování Sodomy Gomory asi nejblíže, tudíž jejich angažování dává smysl a ani tím pádem nepřekvapí, že jim beat sedí jak čuně.
Následují dvě klipové pecky „Chcípni!“ a „The Perfect Murder“, které i v rámci celku vyznívají hodně dobře. První jmenovaná se už bohužel stačila trochu ohrát, ale to je dáno hlavně tím, že vyšla celý rok a půl před vlastní deskou. Ale není to nic zásadního, song je pořád těžce v cajku a na „Multikill“ patří k tomu nejlepšímu. Zato „The Perfect Murder“, kde hostují Heaven a Sean Strange, se mi zpočátku moc nezdála, ale nakonec fakt vyrostla a možná je to moje úplně nejoblíbenější věc na albu. Sice bych se obešel bez úvodní sloky Heavena, ale jinak to maká, refrén kope jak hovado a instro je luxusní.
Jak se ovšem záhy ukáže, po konci „The Perfect Murder“ máme to nejlepší za sebou (všimněte si, že na začátku jsou nacpané všechny kusy zveřejněné v předstihu). V dalším průběhu se nachází pár oukej tracků, hlavně „Black Magic“ a „Mass Hysteria“. Ve druhé jmenované hostují Hed PE, jejichž kytarový příspěvek tomu sluší a jedná se o příjemné oživení. Kromě těchto dvou už je to ale slabší nebo rovnou úplně slabé.
Zklamáním je feat s Butchers Harem v „Kidnap & Rape“. Spojení Sodomy Gomory s Australany vždycky rvala koule a, ty vole, „Splatter Rape“ prostě patří k nejvyšším vrcholům diskografie, to je arcikult. Natěšenost byla veliká, ale je to takové obyčejné, nezaujme. To samé platí i o „Maniodepressive“, již drží nad vodou jenom instrumentál, a o finální zbytečnosti „Outsider“. I „Překoplej“ patří k tomu slabšímu a moc mě tu nebaví ani Haades… ale to je klasika, ten mě na featech nebavil skoro nikdy, jeho radši sólově.
Pořád jsme se ovšem nedostali k tomu nejhoršímu. „Music Made Me Do It“ se sama o sobě řadí k tomu méně výraznému a ještě ji sráží refrén, který mě těžce vysírá. Ultimátní sračka pak je „Backstage“, což je asi jediná věc zralá na na odstřel komplet, refrén je pak opět příšerný.
Vzato kolem a kolem je „Multikill“ nevyrovnaný počin. Několik tracků je skvělých a rozjezd alba je super, ale později už to začíná uvadat, v některých případech fakt hodně. Je otázkou do pranice, zdali je to počáteční nejistota, že Sodoma Gomora ještě není pevná v kramflecích v novém soundu, anebo je to důsledek obecně klesající kvalitativní laťky a povedený začátek je naopak jednorázově vzepětí způsobené žánrovým oživením. Na to odpovědět nedokážu, asi se to ukáže až na další fošně – bude-li tato pokračovat ve stylu zavedeném na „Multikill“. Pokud by se z novinky vyzobalo to nejlepší, zůstalo by nadupané EP. Ve stávající podobě však nechybí hluché momenty a slabé songy, což dojem citelně rozmělňuje. Promarněná šance na výbornou fošnu.
Máma má raka (2016)
 |
|
Země: Česká republika Rok vydání: září 2016 Hrací doba: 38:44
|
Značka ZNK je spojena především s hudební tvorbou – všichni už dávno známe všechny ty kapely a muzikanty jako Sodoma Gomora, Řezník, DeSade, Terror Crew, Evil Dope, Haades, nověji i Dead Team a další. Zasvěceným však netřeba připomínat, že vedle hudby okolo ZNK víří i další projekty – grafické (Martyho frky), videoherní (dnes již pravěká série brutálních adventur Život není krásný) i filmové. A právě ta poslední jmenovaná oblast nás dnes bude zajímat.
Hlavním hybatelem za tím vším je Řezník a ani filmy nejsou výjimkou. Doposud vznikly tři – „Deprivační staniol“ (2007; ten však stojí trochu mimo svět ostatních), „Život není krásný“ (2008) a „Jehovova pomsta“ (2010) – z nichž asi nejoblíbenějším (a právem) je dle mého ten druhý jmenovaný. Jak ovšem vidno z napsaných letopočtů, Řezník se v této oblasti na pěkných pár roků odmlčel a spíše se věnoval muzice, kde co do věhlasu v mezičase poskočil o notný kus kupředu. Další snímek „Máma má raka“ byl v přípravě delší dobu a scénář prý vznikl už před čtyřmi lety, nicméně věci se začaly hýbat až loni. Tak se na to pojďme podívat.
Nový film pokračuje v estetice svých dvou předchůdců, na něž ostatně volně navazuje. Opět se tedy jedná o stejný dějový vesmír rumburského podsvětí, kam se vrací několik vedlejších postaviček jako dvojice otec / syn, Řezníkův táta v úloze teplého perverzáka nebo také Jarda Malík, tedy ústřední postava druhého snímku. Klasicky nechybí ani camea lidí, kteří se motají okolo ZNK, objeví se například Haades nebo tradičně i sám Řezník (a bez masky).
„Máma má raka“ je samozřejmě plná svérázných postaviček, které jdou od jedné absurdní situace ke druhé. Kromě absurdity budiž společným jmenovatelem sprška sprostých slov, nekorektní humor, drogy a chlast. Právě v bizarních scénkách a přisprostlých vtípcích tkví největší kouzlo Řezníkových snímků, jelikož technicky i obsahově je to jinak ultimátní amatéřina. Sice je s každým novějším snímkem znát snaha o větší filmovost a „Máma má raka“ v tomto trendu pokračuje, ale to nic nemění na skutečnosti, že je to stále na koleně dělaný počin a že je to na výsledku znát. Jinými slovy, herci nejsou herci, nýbrž ochotníci, a když mají něco zahrát, je to povětšinou toporné jak panna v posteli. Naštěstí nějakých velkých hereckých etud není zas tak třeba a film staví spíše na sypaní vulgarit, což jde všem přítomným naopak evidentně dobře.
Příběhové je to opět prostoduché. Stejně jako v předchozích případech je děj vlastně nedůležitý a slouží jen jako pojítko mezi jednotlivými scénkami. Ale pro pořádek – snímek se točí okolo opilce Kamila, jehož matka dostane rakovinu konečníku. Operace je nutná, leč drahá a hlavní hrdina aktuálně má 15 Kč. Potřebuje však sehnat rovnou 360 000 a cestou k tomu mají být ilegální zápasy za městem. Toť základní nástin. Na druhou stranu je pozitivní, že tentokrát se tvůrci pokusili alespoň o nějaký dějový zvrat a nějakou nečekanou… ne zrovna pointu, tu „Máma má raka“ fakt nemá, ale takový ten twist v závěru. I navzdory jemu je to stále dost přímočará podívaná, jež na diváka neklade žádné intelektuální nároky.
Vzhledem k tomu, kdo za tím stojí, je samozřejmě na místě zastavit se i u hudební stránky. Řezník si ve filmu nedělá reklamu na vlastní tvorbu, takže se neozve žádná Sodoma Gomora nebo něco z jeho sólovek, ale objevují se tu skladby několika interpretů, s nimiž má M. Engele přece jen nějakou spojitost. Například „Jedu do pekla“ od Vanessy (se Samirem Hauserem se potkal v projektu Mortal Cabinet), songy od Hentai Corporation (jejich členové hostovali na albech Řezníka i Sodomy Gomory plus hrají i v Undead Orchestra) nebo Záviše (hostoval na desce Sodomy Gomory).
V jádru je „Máma má raka“ počinem, který bezezbytku zapadá do světa ZNK. Pokud je vám tento odporný, pak pro vás bude film zcela jistě nekoukatelný, jednoduše je nutno vysílat na stejné vlně. Ale i v takovém případě – řekněme si to na rovinu – je to záležitost tak na jedno podívání. Pytel brambůrků a dvě piva u toho jdou otočit, ale koukat se na to znovu? To asi ne. Na druhou stranu je nutno uznat, že je „Máma má raka“ nadupanější a tlačí na pilu víc než „Jehovova pomsta“, takže je v důsledku zábavnější (a docela o dost). Na „Život není krásný“ však novinka nemá.
Řezník – Říše za zrcadlem
 |
|
Země: Česká republika Tracklist: Hrací doba: 50:12
|
No, nechoďme kolem horké kaše – lídři labelu ZNK se aktuálně neukazují zrovna v životní formě. Na sklonku loňského roku docela pohořel DeSade se svou tehdy novou sólovkou „Here I Cum“, jež nabídla nezvykle slabý a nezáživný materiál. Tehdy jsem v recenzi napsal, že do té doby to byl z ústředního dua Sodoma Gomora právě on, jehož sólové věci mě bavily o chlup víc, což se po „Here I Cum“ trochu obrátilo. Předchozí Řezníkovo sólové dvojalbum „Bateman / Muzeum mentálních kuriozit“ totiž bylo i přes pár slabších momentů asi tím nejlepším, co vrchní kápo domácího horrocoru pod svým jménem doposud vydal, a nyní čerstvá novinka „Říše za zrcadlem“ tento stav měla, logicky, potvrdit. Leč nestalo a podobně jako kolega s bradkou, i M. Engele si vybírá horší chvilku.
Já osobně jsem vždycky bral takové ty silácké kecy interpretů před vydáním alba s velkou rezervou a počítám s tím, že je to prostě nadnesené. Když Řezník sliboval, že „Říše za zrcadlem“ bude jeho nejlepší věc a půjde o přelomovou desku, bral jsem to stejně a nepřistupoval k tomu s očekáváním veledíla. Nicméně jsem si vážně nemyslel, že z novinky vyleze takováhle nuda. Přesně taková totiž „Říše za zrcadlem“ je – prostě nudná a plná nevýrazných tracků.
Na druhou stranu, svým způsobem přelomová asi je. Přinejmenším z toho úhlu pohledu, že je poněkud odlišná od svých předchůdců. Ono co si budeme povídat, Řezník je dnes v pozici, kdy by vlastně nemusel vymýšlet vůbec nic nového a stačilo by mu jen furt dokola točit další díly „Tý holky v mym sklepě“, „Pořád jenom hate“ a dalších profláklých kusů. Přesto „Říše za zrcadlem“ není tak hitová deska a je zde znát snaha o trochu dospělejší, ucelenější a temnější nahrávku. To by v zásadě mělo být plus, ale realita ukazuje, že je Řezník přesvědčivější v pozici vypravěče nekompromisních splatter historek.
Bezzubost celého počinu jako by předznamenával už první singl „Šerednej zmrd“. U minulého dvojalba šla jako první ven také spíš pomalejší věc, která nebyla prvoplánově hitová, ale o tom to není. Ten rozdíl tkví v tom, že „Bateman“ byl prostě dobrý track, jenž měl něco do sebe. Ale „Šerednej zmrd“ se mnou nijak nehnul, ačkoliv tematicky i provedením textu je to skladba, jež do Řezníkova portfolia zapadá. Viník je ovšem jinde a ukažme si na něj prstem – slabý beat. Technicky možná v pohodě, ale když přijde na lámání chleba, tak to vůbec, ale vůbec nekope a nemá to v sobě prostě nic.
A tenhle neduh bohužel netrápí jen „Šerednýho zmrda“, ale spoustu dalších songů – „Říše za zrcadlem“, „Zplozenej peklem“, „Už nechci žít na týhle planetě“, „Všechny zabít“, „Tisíc mil“ (očekávatelný feat s DeSadem jen tak mimochodem nijak nepřekvapí) a „Už ani nevim…“ mají vyloženě slaboučká instra absolutně bez koulí. O trošku lépe jsou na tom „Nesnášim všechno pt. 2“ (asi nejsolidnější z toho výběru), „Žádnej cíl“, „S!ckshyt“, „Nejsem dobrej společník“ a „Nirvana“, ale pořád to prostě ani zdaleka není ono. A to je bolestivě velký podíl vaty, když má placka 15 písniček. A přitom na produkci jsou vesměs osvědčená jména jako PhoeniCZ nebo Mortem, přičemž především věci od druhého jmenovaného mě obecně baví. Nicméně i takové eso jako Mortem na „Říši za zrcadlem“ prostřednictvím „Nejsem dobrej společník“ a „Tisíce mil“ předvádí spíše to nudnější ze své tvorby.
Za instra jsem vlastně zdissoval 12 z 15 tracků, což mi přijde kurevsky hodně. Tři zbylé pak stojí trošku mimo. Na „Trendy zmrdech“ se podíleli Undead Orchestra alias projekt se členy Hentai Corporation, což samo o sobě říká, že tohle bude kytarový song. To je pravda, a i když se nejedná o žádný extrémní zázrak (u Sodomy Gomory i Řezníka už jsem slyšel lepší tracky se zapojením elektrických kytar), tak oproti okolní chcíplotině jsou metalové riffy po čertech osvěžující – i přesto, že Petr Škarohlíd tu ani omylem nepředvádí takovou kvalitu jako v domovských Hentai Corporation.
Druhou vybočující věcí je „Pan Au“, jemuž se dostalo poměrně velkého ohlasu, což upřímně řečeno vůbec nechápu. Tahle písnička je prostě píčovina, jenom taková srandička maximálně tak na jeden poslech, pak už mě to začalo pekelně srát. Jestli má zrovna tohle táhnout album kupředu, tak je to pro mě jen další důkaz toho, jak špatně na tom „Říše za zrcadlem“ je. Nehledě na fakt, že „Pan Au“ prostě do kontextu desky nesedí ani za hovno. Jestli šlo celkové ladění materiálu obhajovat snahou o temnější a dospělejší nahrávku, tak právě „Pan Au“ tenhle argument poněkud diskredituje. Trochu kabaretní, na můj vkus zbytečně veselý motiv ve „Zplozenej peklem“ bych z tohohle ohledu ještě kousnul, ale „Pan Au“ už u mě fakt neprojde. Tenhle song je sračka.
Vlastně to jediné, co je na „Říši za zrcadlem“ opravdu dobré, je ta jediná skladba, jejíž název doposud nepadl. „We’re Gonna Fuck You Up“ je totiž regulérní hymna, která má pořádně chlupaté koule a představuje to, co bych chtěl od Řezníka slyšet. Vůbec nejde o to, aby texty byly co největší splatter, aby tam bylo co nejvíc vulgarit nebo hejtu… hlavní je, aby to kurva mělo koule! A ve „We’re Gonna Fuck You Up“ si to všechno konečně sedlo – instro, rap i text šlapou a konečně je to ono. Ostatně, asi v tom bude hrát velkou roli i to, že „We’re Gonna Fuck You Up“ není jen jednoznačným vrcholem „Říše za zrcadlem“, ale především mocné kolabo. Produkce se zde ujali němečtí Snowgoons, což je v rámci hip-hopových beatů nejvyšší extraliga, jejich produkce mě strašně baví, a i když tohle není to nejlepší, co jsem od nich slyšel, oproti všemu okolnímu na tomhle albu je to o vesmír výš. Vedle toho se zde objevuje ještě hvězdný host v podobě kanadské legendy Madchilda, což není jen super úlovek pro Řezníka, ale hlavně velká paráda. No, a aby toho nebylo málo, tak refrén svým nezaměnitelným zpěvem vyšperkoval Radek Škarohlíd z Hentai Corporation a pár scratchů přidal DJ Ill Rick. Vlastně jediná věc, co na desce stojí opravdu za pozornost.
Na albu je znát, že v ZNK umějí produkovat alba na skvělé technické úrovni, která je dnes regulérně profesionální. Je sice pravda, že se už z toho vytratila taková ta sympaticky amatérská UG aura, která v tom byla, když M. Engele a DeSade diktovali „Sodoma Gomora Rap“, ale to je vývoj a nic proti tomu. Je slyšet, že si s tím někdo pohrál, lze si všimnout čím dál propracovanějších backing vokálů a takových těch „menších“ hostů, kteří se nepíšou do featu (viz „Už ani nevim…“, kde zpěv, nikoliv rap, jako jediný tuhle věc táhne nahoru), ale to nestačí. Sice chápu, že pro spoustu lidí je hip-hop (ať už jde o nějakou klasičtější odnož, hardcore hip-hop, horrorcore nebo cokoliv jiného) především o rapu a textu, ale pro mě osobně je i v tomhle žánru vokál a hudba na srovnatelné úrovni. Flow může být božská jako prase, ale dokud je instro na piču, tak mě to prostě nebaví, takže když je album od sklepa na půdu nacpané nudnými beaty, sráží mu to v mých očích vaz. A to nespraví ani sám hlavní protagonista, zvlášť když si víceméně jen odvádí svůj dobrý standard, ale opravdu překvapit dokáže jen málokdy, byť textově je to na poměry žánru (co si budeme povídat, horrorcore prostě není zrovna přehlídka inteligence a očekávat něco takového by bylo vysoce bláhové) v pohodě a pár odkazů (třeba na japonský kult „Ichi the Killer“, ha!) relativně potěšilo.
„Říše za zrcadlem“ je bez debat velkým zklamáním – stejně jako „Here I Cum“ před půlrokem. Když si to po sobě přečtu a uvědomím si, kolik songů se mi na desce upřímně líbí (jedna… ty vole, jedna!), tak prostě nelze zastírat skutečnost, že tu máme co do činění s albem nepovedeným a podprůměrným. K tomu vesměs není moc dodat. Snad si Řezník a DeSade spraví reputaci s chystanou plackou Sodomy Gomory, jež by mohla být zajímavá, pokud se skutečně celá ponese v agresivním soundu à la Dope D.O.D., jaký představil již před rokem vypuštěný singl „Chcípni!“. Ale o tom až za nějaký půlrok, který si poslechem „Říše za zrcadlem“ rozhodně krátit nebudu.