Archiv štítku: rap

Th1rt3en – A Magnificent Day For an Exorcism

Th1rt3en - A Magnificent Day For an Exorcism

Země: USA
Žánr: rap rock / hip-hop
Datum vydání: 22.1.2021
Label: Fat Beats Records

Tracklist:
01. Cult 45
02. Triskaaidekaphobia
03. The Magician
04. 666 (Three Six Word Stories)
05. Goats Head
06. Scarecrow
07. Fight (feat. Cypress Hill)
08. Racist
09. Oxygen
10. Kill ‘Em Again
11. The Exorcist
12. Amnesia
13. Kill Kill Kill (feat. Smithsonian)

Hrací doba: 49:40

Odkazy:
facebook / bandcamp / instagram

Th1rt3en jsou novinkou v odvětví rap-rocku. Trio čítá rappera Pharoahe Monche, kytaristu Marcuse Machada a Daru Jonese za bicíma, který běžně mlátí pro Jacka Whitea. Nálepka rap-rock kvůli neblahé historii subžánru sice zavání, Th1rt3en naštěstí nepracují s přežitým soundem z devadesátek, který měli započnout i pochovat Rage Against the Machine. Hudba se více opírá o boom-bap. Produkce vychází zejména z undergroundového zvuku východního pobřeží. Ověřenou, byť trochu zpátečnickou rovnici obohacují zejména kytarové a perkusní aranže. Právě díky přiměřeného zahrnutí živých nástrojů zní „A Magnificent Day for an Exorcism“ svěže i tvrdě.

Největší lákadlo projektu zůstává za mikrofonem. Pharoahe Monch je totiž jedním nejzdatnějších rapperů vůbec. Lyrika je precizní, flow podvratná, charakter prýští do všech stran. Pro utvoření si obrázku zapínejte striktní hit „Simon Says“ nebo chytrou „When the Gun Draws“, v níž Monch rapuje z perspektivy vystřelené kulky. Všestranné ostruhy dokládá kvalitní diskografie – ať už jde o rapperovy začátky s crew Organized Konfusion nebo následné sólové desky.

Na „A Magnificent Day for an Exorcism“ slyšíme Monche zhruba po šesti letech. Rapperovi pomalu táhne na 50, fotrovství se však nedostavuje. Monch má stále zápal i nápady – překvapuje flow, lyrickými obraty, ale i zpěvem. V minulosti Monch trochu dojížděl na produkční tuctovost – beaty zněly dobře, nikdy ale výjimečně. Instrumentální fádnost nyní rozbíjí duo Jones / Machado, kteří připravili rozmanitou produkční paletu opírající se o rock, blues a jazz. každý z podkresů pracuje s odlišnými nástroji, samply nebo rytmickými přechody. Beaty proto nesplývají.

Úvodní „Cult 45“ posluchače připraví na větší část desky. Track vede potemnělá klarinetová linka umocněná dřevníma bicíma a v závěru přepadává do zakotvené free jazzové experimentace. Beat je zapamatovatelný, zároveň nijak nepřebíjí Monche, jenž asistuje úderným přednesem a chytrým textem plným dvoj-až-trojsmyslů. Náladou i kvalitou navazuje minimalističtější „Triskaaidekaphobia“, kde si Monch opět hraje s vypravěčskou formou – namísto kulky z pistole se nyní vtěluje do čísla 13.

Z hlediska rapové techniky potěší následující „The Magician“ – track o střílení v amerických školách baví překotnými a nečekanými změnami ve flow. Monch bryskně přepíná z double-timeu do běžné rychlosti. Stejně překvapivě střídá mezi off-beat a klasickým rýmováním. Bicí linka přitom rap chytře doprovází. Vše do absurdity šponuje šestá „Scarecrow“ stavící na metaforách okolo Čaroděje ze Země Oz. Dikce je zde občas rychlá natolik, že vyzní jako záměrný výsměch posledních pokusů Eminema, v nichž jde pouze o rychlost pro rychlost. Méně úsměvně, o to více působivé je Monchovo přepínání mezi angličtinou a španělštinou v druhé sloce. Obdobné, inteligentní rapově-lyrické figury prostupují celou deskou.

Dokud si Th1rt3en jedou na temnější vlně, fungují skvěle. Věci „The Exorcist“ a „Goats Head“ s okultními aluzemi jdou s volenými beaty ruku v ruce, což platí i u politicko-sociálnějších záseků jako „Racist“ a „666“ (zde se vrací i vydařené zahrnutí jazzových fillů – tentokrát v prvním bridgi). Pospolitý vibe naruší až finále – dva závěrečné tracky se totiž schylují k patosu, a předešlý materiál tak pouze zbytečně natahují.

Příznivce striktního rapu a tvrdých beatů by mělo „A Magnificent Day for an Exorcism“ uspokojit. Stanovené totiž vytyčené dělá dobře, Pharoahe Monch zraje a produkční duo navíc nabízí přidanou hudební hodnotu. Řemeslně dobře zpracované, byť hudebně uondané finále dojem zkazí, desku jako celek ovšem nepohřbí.


Conway & Big Ghost Ltd. – If It Bleeds It Can Be Killed

Conway & Big Ghost Ltd. - If It Bleeds It Can Be Killed

Země: USA
Žánr: hip-hop
Datum vydání: 5.2.2021
Label: selfrelease

Tracklist:
01. Commencement
02. J Batters
03. Way We Move (feat. Shots)
04. Kill All Rats (feat. Ransom & Rome Streetz)
05. Toast
06. Losses to Blessings
07. Highly Praised
08. Sons of Kings (feat. Knowledge the Pirate)
09. Red Beams
10. Forever Ago

Hrací doba: 29:48

Odkazy:
instagram

Fanoušci rapového podhoubí v poslední době pozorně sledují uskupení Griselda. Label a crew zároveň hostí rappery, které spojuje zápal pro žánrovou striktnost, střídmý odstup od novodobého zvuku a vysoká produktivita. Po boku jmen jako Westisde Gunn, Benny the Butcher nebo Boldy James stojí Conway the Machine.

Ani Conway u vydávání materiálu neotálí. Minulý rok stihl vydat  dvě řadovky – špinavější „No One Mourns the Wicked“ po boku producenta Big Ghost Ltd. a uhlazenější „From King to a GOD“, která díky přístupnějšímu produkčnímu ladění zaznamenala dosud největší ohlas.

„If It Bleeds It Can Be Killed“ navazuje na radikálnější „No One Mourns the Wicked“. Conway opět spojuje síly s Big Ghost Ltd. a představuje žánrovou špinavost v nejryzejší podobě, která nemá daleko od Biggieho, Big L nebo celého Boot Camp Cliku. Desku spojuje produkce ovlivněná zvukem devadesátkového New Yorku – beaty jsou tvrdé, místy se však nebojí sáhnout po melodičtějších samplech, které si půjčují zejména ze starých R&B a soulových skladeb. Rap s instrumentály vytváří noirový dojem ohraničený žánrovou robustností. Volenému soundu se navíc daří posílit charakter Conwaye – 40leté, ulicí oprýskané hovado, které rapuje doslova napůl huby, protože druhá polovina odumřela po chytnutí kulek do ramene a krku v přestřelce.

Conwayovy řádky jsou narvány důvtipnými obraty, nechybí jim však výpovědní hodnota, a to i přestože rapper jde primárně po aspektu tvrdosti. Po boku typického brag-rapu se nebojí práskat sám na sebe, například ohledně podvádění a zneužívání drog. V tomto ohledu deska nejvíc uhrane na úplném konci – „Forever Ago“ je totiž ultra-transparentní zpovědí, již doprovází padnoucí instrumentální melancholie.

Hlavní devízou desky je ovšem striktnost, na niž se dostává hned po zbytečném intru. „J Batters“ představí nejhutnější beat desky, kterému po chvíli důstojně asistuje temná „Kill All Rats“ s úměrně nasranými featuringy. Nadhozený standard v druhém tracku dále dohání „Losses to Blessings“ nebo předposlední „Red Beams“, jež feelingem a kytarovými samply připomene auru osmdesátkových akčňáků.

Třicetiminutová délka „If It Bleeds It Can Be Killed“ není moc, ale potěší. Na volené stopáži je totiž schopna držet tón a kvalitu. Zároveň jde proti trendu soudobých rapových desek, které mají problém osekat materiál pod 50 minut. Do nastolené atmosféry úplně nezapadá jen prostřední „Toast“ a poslední a zmíněná „Forever Ago“, u níž sladší vibe ovšem kompenzuje odzbrojující text.

Výše zmíněné čtyři stopy představují vrchol desky. Větší část zbytku se ctí asistuje. „If It Bleeds It Can Be Killed“ neudělá díru do světa, jako poklona čistému rapovému řemeslu ale funguje a je dobře, že Conway na dané žánrové ladění nezapomíná, i přestože se mu stále do větší šíře otevírají dveře k mainstreamu. Ostatně rapper sám na desce tvrdí, „The Machine the nigga responsible for keepin’ grimy“.


clipping. – Visions of Bodies Being Burned

clipping. – Visions of Bodies Being Burned

Země: USA
Žánr: horrorcore / hip-hop
Datum vydání: 23.10.2020
Label: Sub Pop Records

Tracklist:
01. Intro
02. Say the Name
03. Wytchboard (Interlude)
04. ’96 Neve Campbell (feat. Cam and China)
05. Something Underneath
06. Make Them Dead
07. She Bad
08. Invocation (Interlude) (with Greg Stuart)
09. Pain Everyday (with Michael Esposito)
10. Check the Lock
11. Looking Like Meat (feat. Ho99o9)
12. Drove (Interlude)
13. Eaten Alive (with Jeff Parker & Ted Byrnes)
14. Body for the Pile (with Sickness)
15. Enlacing
16. Secret Piece

Hrací doba: 53:34

Odkazy:
web / facebook / twitter / bandcamp

clipping. jsou po Dälek a Death Grips nejvýraznějším uskupením spojeným se směsně pojmenovanou škatulí „noise-hop“. Trio z L.A. se skládá ze dvojice producentů – William Hutson a Jonathan Snipes, kteří mají na svědomí všemožné hlukové experimenty a pár soundtracků, z nichž za zmínku stojí doprovod k hororu „Starry Eyes“. Mikrofonu se zhošťuje Daveed Diggs. Ten – když zrovna nerapuje v clipping. o rozřezávání kurev – hraje jednu z hlavních rolí v broadwayském megahitu „Hamilton“ nebo v netflixovském seriálu „Snowpiercer“.

Z hudebního hlediska se clipping. blíží více přístupu Dälek než Death Grips. Jádro je rozpoznatelně hip-hopové, za což je zodpovědný zejména Diggs, který se nesnaží hlukové instrumentály přeřvávat a raději se soustředí na rapovou preciznost, techniku a flow. Na rozdíl od Dälek jsou však clipping. v posledních letech koncepčnější. Zatímco první nahrávky zkoumaly způsoby jak nejbizarněji spojit hluk s rapovou ortodoxií, desky z posledních let navíc nabyly zvukové i tematické pospolitosti. Tuto etapu v roce 2016 započalo LP „Splendor & Misery“ se sci-fi příběhovou linkou a prvky afrofuturismu.

Následují „There Existed Addiction to Blood“ a „Visions of Bodies Being Burned“, které zkoumají horrorcore a hledají – zejména z produkčního hlediska – nové cesty, kterými sub-žánr podchytit. Hudba na posledních dvou deskách nehraje druhé housle, neposkytuje rapperovi beaty, které staví na dlouhých smyčkách samplů z horrorových soundtracků nebo darkwavových desek, jak bývá oblibou na české scéně. Instrumentály clipping. jsou sofistikovanější, pravděpodobně nejoriginálnější ve sféře hip-hopu za posledních pár let vůbec. Nejzářnějším důkazem z předchozí desky jsou věci jako „Nothing Is Safe“ s carpenterovským nádechem a geniálním build-upem, takřka čistě noiseová „Club Down“ a hlavně filmově působící „Run for Your Life“, v níž nahlas Diggs kontempluje na ulici a jeho rap se náhodně synchronizuje s rádii kolemjedoucích aut.

„Visions of Bodies Being Burned“ na předchůdce navazuje, zároveň ale posouvá laťku výše. Deska se více vzdává instrumentálního hip-hopového základu a do popředí cpe prvky ambientu, noisu, power electronics, field recordings a IDM. Duo HustonSnipes zde sází na minimalismus – velký počet beatů tvoří šumy, vrstevnaté poryvy a perkuse, které více než bicí připomínají dopady plechů, kovů a neidentifikovatelných cingrlátek na zem. Clipping. rap ale i tak nezapírají – občas žánru vzdají poklonu zapracováním 808 drumkitu, vokálním samplem a hlavně rapem samotným, který je po okraj narvaný odkazy na hip-hopovou scénu. Mix všeho zmíněného nabídne hned druhá „Say the Name“ se samplem Geto Boys, syntetickýma bicíma, narvanou basovou linkou a kumulujícím outrem, které funguje jako perfektní pocta finále v „Closer“ od Nine Inch Nails.

Hned po přímočařejším začátku se deska stáčí k experimentálnějšímu pojetí. „’96 Neve Campbell“ buduje na atmosférickém, byť okleštěném perkusním základě. V podobném duchu pokračuje i „Something Underneath“, která však o dost více spoléhá na rapovou akapelu než na beat, a tak působí celkem prázdně. Po rytmicky umírněné, ale hlukem narvané „Make Them Dead“ následuje „She Bad“, která společně s „Check the Lock“ nejlépe balancuje instrumentální strohost s rapovou břitkostí – beaty táhne jen pár podivných zvukových prvků, s nimiž clipping. dokážou vytvořit mrazivý vibe. Diggs vše umocňuje variabilní flow a texty s horrorcorovou prvoplánovostí a aluzemi k zásadním literárním a filmovým žánrovým dílům.

clipping.

V kontrastu s ambientní skromností stojí vrstevnatější tracky jako breakbeatově laděná „Pain Everyday“, konvenčněji pojatá „Enlacing“ a do demence vytočená „Looking Like Meat“ s hostujícími Ho99o9, kde se bicí postupně přetavují do nespoutaného zvukového bordelu. Hlukový a ambientní svět skvěle stmelí „Body for the Pile“, která na ohlodaný rytmický základ postupně vrství všemožné ruchy, a tak vrcholí v nepříjemném, powerelektronickém finále.

K docenění „Visions of Bodies Being Burned“ je potřeba více času než u běžnějších rapových alb. U několika skladeb totiž trvá déle, než vykážou strukturu. V některých případech je přitom jádro tak řídké, že není obtížné jej prohlédnout. Některé posluchače navíc může srát poměrně břitký kontrast mírného rapového projevu s řezavou produkcí. Přesto nejde clipping. upřít, že vytvořili jednu ze zvukově nejoriginálnějších desek za poslední dobu a nejzajímavější rapový počin roku.


BackxWash – God Has Nothing to Do with This Leave Him Out of It

BackxWash - God Has Nothing to Do with This Leave Him Out of It

Země: Kanada
Žánr: hip-hop
Datum vydání: 30.5.2020
Label: selfrelease

Tracklist:
01. God Has Nothing to Do with This Leave Him Out of It
02. Black Magic (feat. Ada Rook)
03. Spells (feat. Devi McCallion)
04. Black Sheep
05. Hell’s Interlude (feat. Fatherfake)
06. Into the Void (feat. Malldate)
07. Adolescence
08. Amen
09. Heaven’s Interlude (feat. Skin)
10. Redemption (feat. Will Owen Bennett)

Hrací doba: 22:10

Odkazy:
facebook / bandcamp / instagram

Pokud Dälek pootevřeli vrata noise rapu, Death Grips je rozkopli dokořán. Subžánr od té doby hostí desítky projektů, z nichž se valná většina vykrádá navzájem. Stále se ale najdou jména, která fúzi hluku a rapu dokážou uchopit svérázným způsobem. Patří sem například JPEGMAFIA, Clipping nebo právě BackxWash.

„God Has Nothing to Do with This Leave Him Out of It“ je sice druhým plnohodnotným počinem kanadského umělce, jde každopádně o první desku, která se dostává k širšímu hudebnímu obecenstvu. Novinka je navíc zvukově konzistentnější a produkčně zdatnější. Debutová „DEVIANCY“ působila spíše jako roztříštěná kolekce Soundcloud tracků, zvukový charakter ale i tak předestřela. Už zde BackxWash představuje agresivní rap po vzoru nejvyostřenějších trap projektů poslední doby, který se instrumentálně opírá o noise i industrial. Základ produkce nicméně tvoří hip-hop, což se projevuje zejména prací se samply a robustníma bicíma s klasickým bpm okolo 90. Texty se věnují hlavně úzkosti, odcizenosti a paranoii, na kterou BackxWash věší okultní a hororové odkazy.

Lyrika plná frustrace a nevyrovnanosti vyplývá ze samotného existenčního rozkolu umělce. BackxWash je totiž black-trans rapperem/kou, navíc s oblibou pro gotickou subkulturu a černou magii (nejde nezmínit poměrně vtipnou paralelu s poslední deskou Biesy). Odkazy na okultismus jsou sice elementární, ale s ohledem na celkovou přímočarost a všeobecnou bizarnost projektu to vlastně nevadí.

Přímočaře nepůsobí jen texty, ale i deska celkově. „God Has Nothing to Do with This Leave Him Out of It“ má střídmou délku, jednotlivé stopy nepřekročí čtyři minuty, přesto se toho zde děje hodně. Po boku všudypřítomného hlukově-industriálního lomozu zaujmou chytře zakomponované samply – některé z nich skladby nenápadně dobarvují, jiné hrají prim a drží tracky jen za asistence bicích a basy. Hned od první vteřiny desky takto funguje smyčka sténajícího Ozzyho ze skladby „Black Sabbath“.

Druhá „Black Magic“ je z produkčního hlediska podstatně sofistikovanější. Refrén na druhou stranu dokazuje, jak si BackxWash vystačí s přímočarými texty – refrén, který staví na opakování fráze „I fuck with black magic“, je sice primitivní až za roh, tvrdit však, že nemá náboj, by byl kec. S podobnou formulí a stejnou energií pracuje i „Into the Void“, osmá „Amen“ je pak produkčně i textově ještě vyhrocenější. Ke zvolnění dochází až ve finále, kde BackxWash po mezihře se klasickým „In Heaven“ samplem z „Eraserhead“ klidněji rekapituluje přes zpomalený soulový sampl.

„God Has Nothing to Do with This Leave Him Out of It“ se tak dá vytknout jistá nevyzrálost rapu samotného. BackxWash přepíná hlavně mezi eminemovským schizofrenním projevem a trapovou vyřvaností. Občas přejde do klidnější roviny, kde paradoxně zní nejpřesvědčivěji, toť ale vše. Druhá deska má i tak dostatek charakteristických ingrediencí, které pohromadě na krátké hrací ploše šanci nenudí. Projekt tolik netrpí ani na téma rasy a genderu, které běžně dojíždí na otravné SJW tendence.


Ka – Descendants of Cain

Ka - Descendants of Cain

Země: USA
Žánr: hip-hop
Datum vydání: 1.5.2020
Label: selfrelease

Tracklist:
01. Every Now and Then
02. Unto the Dust
03. Patron Saints
04. My Brother’s Keeper
05. Solitude of Enoch
06. The Eye of a Needle
07. P.R.A.Y.
08. Land of Nod
09. Sins of the Father (feat. Roc Marciano)
10. Old Justice
11. I Love (Mimi, Moms, Kev)

Hrací doba: 32:55

Odkazy:
webfacebook / twitter / instagram

The style Ka utter
is highbrow gutter

V recenzi „Anima Mysterium“ od Yugen Blakrok zmiňuji člověka, který hloubkou a žánrem rapperku silně připomíná. Šlo o Ka. Pod útlou přezdívkou se ukrývá Kaseem Ryan, zálibou rapper, povoláním hasič, z brooklynské čtvrti Brownsville.

Styl Ka je nekompromisní svým minimalismem. Zádumčivý tón a stoická dikce se nemění po celou dobu projektu. Těžkotonážní lyriku plnou dvoj- až trojsmyslů, metafor a analogií doplňuje produkce téměř exkluzivně bez bicích. Ve vzácných případech tempo tracků koriguje tichá hajtka. Ve většině případů tracky nesou pouze souljazzové a filmové samply obohacené boom-bapovou basou. Vše dohromady navozuje noirovou auru, která nemá daleko od ambientnějších pasáží Badalamentiho soundtracku pro „Twin Peaks“. V jádru ale jde slyšet vliv producentů amerického východního pobřeží, nejvíce pak ozvěny RZA a jeho beatů z prvních desek Wu-Tang Clanu.

Na povrchu strohých instrumentálních linek působí Ka jako poetický pozorovatel chaosu. Sleduje nejen na hnus zbídačené čtvrti okolo něj, ale i do svého nitra. Retrospektiva, odkazy na kulturu a kontemplace nad každodenním životem, který je v crackem nasáklé Brownsville na hovno, to vše tvoří obsah rapperových textů.

If the Lord offered, would you learn how, or take the fish?
No dandelions, I got handed irons to make a wish
Lived to hate, to the state was just another ape to frisk
Was begotten and forgotten, the covenant was rotten

První desky Ka byly spíše volnějšími kolekcemi tracků, jež spojoval podobně laděný tón a tématika. Na předposlední „Orpheus and the Sirens“ si Ka naložil více – lyriku ucelil odkazy na řeckou mytologii. Z názvu „Descendents of Cain“ i z coveru je patrné, kudy se nový přírůstek ubírá. Mustr je stejný, celek však nyní pohromadě drží biblické reference.

Ka na každé desce zachází dále, ale pořád vlastní cestou. Zatímco lyrika nabírá na hutnosti, produkce je stále více ohlodaná. Ka takto testuje nejen své lyrické limity, ale i trpělivost posluchače, kterého, kromě pochmurné atmosféry, nemá na první, druhý, třetí poslech tolik co chytit. Byla by však blbost si myslet, že „Descendants of Cain“ nemá co nabídnout. I navzdory hudebnímu minimalismu hudba posléze začíná odměňovat – pomalu začínají lézt ven rapová schémata – sofistikované způsoby, jakými Ka tvoří texty, jak rýmuje, jak si hraje se slabikami.

Defined by most strenuous times, now told effortless
If urged for more proverbs, check my old testaments
I like to write righteous, even though it’s secular
Birthed from the dirt like Adam, the pattern’s in my molecular

Ka

První čtyři tracky si dávají na čas a nastolují tón celé desky. Nechávají zakusit opatrnou práci s produkcí: pečlivě vybírané samply a hloubavé basové linky. Odzkoušené postupy připomínají i starší záseky, zejména pak druhá „Unto the Dust“ svým temným poklusem hezky navazuje na starší „Our Father“. Poklidné plynutí desky je lehce, ale efektivně narušeno od skladby „Suicide of Enoch“, která je změnou samplu chytře rozdělena na dvě části. Zajetou rovnici posléze ještě obmění featuring Roca Marciana„Sins of the Father“, který je jediným hostem na všech deskách Ka. A dává to smysl. Oba rappeři holdují stejnému stylu a pocházejí ze stejného města, což se podepisuje na chemii, díky níž featuring nepůsobí jako berlička.

Deska se až k téměř úplnému konci poslouchá skvěle. Komu tento specifický styl a vibe sedne, tomu nemůže vadit téměř nic. Jen možná finální „I Love“ se až příliš odklání od potemnělého zbytku desky a tone v přestřelené melancholii. Ka sice občas má tendence kvůli zažité introspekci vyznívat moc pateticky, z přílišné dojímavosti ho však vytahuje chmurná produkce. Na „I Love“ se to neděje.

„Descendants of Cain“ vyžaduje trpělivost a respekt k fanatické oddanosti rapu jako takovému. Trvá to trochu déle, ale poté, co deska klikne, nemá problém nelítostně unášet. Lze si ji užít dvěma způsoby – zahloubáním se do stoické kontemplativní atmosféry nebo analyzováním jednotlivých řádků. Spojení těchto dvou způsobů dělá z „Descendants of Cain“ hip-hopovou raritu, která by neměla být opomíjena.


Boldy James & The Alchemist – The Price of Tea in China

Boldy James & The Alchemist - The Price of Tea in China

Země: USA
Žánr: hip-hop
Datum vydání: 7.2.2020
Label: ALC

Tracklist:
01. Carruth
02. Giant Slide
03. Surf & Turf (feat. Vince Staples)
04. Run-ins
05. Scrape The Bowl (feat. Benny the Butcher)
06. Pinto
07. Slow Roll
08. S.N.O.R.T. (feat. Freddie Gibbs)
09. Grey October (feat. Evidence)
10. Mustard
11. Speed Demon Freestyle
12. Phone Bill

Hrací doba: 38:44

Odkazy:

Rapová trajektorie Boldyho Jamese obsahuje roztodivné zatáčky. Rapper z Detroitu započal kariéru v duchu svého rodiště – tvrdě, nekompromisně, špinavě – podobně jako třeba Esham, Danny Brown nebo Royce Da 5’9. Následně však propadl trap-rapovému trendu a ksicht tvarovaný motorovým městem přearanžoval do uhlazené a bezpohlavní křeče.

Z trendových okovů Boldyho Jamese nyní osvobozuje The Alchemist, jemuž není cizí spolupracovat s detroitskými rappery. Mezi jména, pro něž producent dělal beaty, spadá dokonce i Eminem. Ten ale sdílí s Boldy Jamesem jen adresu. Na rozdíl od nejslavnějšího rappera si James nepotrpí na hašteřivou lyriku nebo neposlouchatelný double-time. Rovněž nemá vysoko položený hlas a nesnaží se s ním o otravný polo-zpěv. Boldy James raději volí pomalou flow, která se hodí k jeho níže posazenému hlasu a rezervovanému přednesu. Vše dohromady dává vytříbený, snadno poslouchatelný rap, jenž skvěle funguje v kontrastu s přednastavenou detroitskou špínou.

Na „The Price of Tea in China“ The Alchemist zásobuje Boldyho Jamese beaty, které oscilují na podobných pólech jako rap samotný. Jsou dostatečně rafinované na to, aby projev nepřebíjely. Zároveň ale akorát špinavé, aby křivily posluchači držku. Produkce jako taková je vyloženě luxusní. Jednotlivé beaty se prolínají, tracky za pomocí nejrůznějších samplů a zvuků západních měst na sebe téměř bez povšimnutí navazují. Nejlépe v tomto ohledu dělají vizitku po sobě jdoucí věci „Run-ins“ a „Scrape the Bowl“Bennym the Butcherem na featuringu. První track buduje na samplu ze soulového songu, který opakuje frázi „Run-in“. Boldy James kolem ní staví celý text a špikuje ho různými variacemi na slovo „Run“. Instrumentál je minimalistický, bez vibrujícího kopáku. Spíše spoléhá na rytmický snare a rapperovu dikci. Track „Scrape the Bowl“, který se z „Run-ins“ skvěle transformuje, má boom-bappovější jádro, stále ale zní dostatečně ladně na to, aby nestrhával pozornost a nechal vyniknout střídání rapperů mezi řádky.

Podobně je vystavěna celá deska. I přes obecně ležérní náturu si po většinu času zachovává momentum. Sází na temnější odstín rapu. Míchá se zde atmosféra nočního chátrajícího Detroitu s typickým gangsta rapem. K tomu ostatně přispívá i témata volená Boldym Jamesem. V tomto ohledu „The Price of Tea in China“ nepředstavuje nic originálního, a některé tak může nudit. Ostatním zase nemusí sednout stoický styl rapu Boldyho Jamese, který po dobu desky nevypadává z nastavené trajektorie. Zmíněnou ležérnost dobře rozbíjejí featuringy, které, když je to potřeba, vdechují desce unikátní energii. Výjimkou je track „Grey Octorber“, kde hostující Evidence s identicky laděnou flow jako ústřední postava projektu posílá track do totální letargie.

„The Price of Tea in China“ staví na žánrových klišé a nic nového světu vlastně nepředstavuje. Deska je však zpracovaná natolik originálně a samotné řemeslo je odvedeno tak dobře, že se průměru snadno vymyká. Její kvality nejsou explicitní. Jde spíše o atmosféru a sofistikovanou hru s hip-hopem, nejen z pohledu rapu, ale i produkce.


Yugen Blakrok – Anima Mysterium

Yugen Blakrok - Anima Mysterium

Země: Jižní Afrika
Žánr: hip-hop
Datum vydání: 1.2.2019
Label: Cylid Sarl DBA I.O.T Records

Tracklist:
01. Gorgon Madonna
02. Obsidian Night
03. Picture Box
04. Hibiscus (ft. Historian Himself & Fifi the Raiblaster)
05. Morbid Abakus
06. Monatomic Mushroom (ft. Bravestarr)
07. Mars Attacks (ft. Kool Keith)
08. Carbon Form
09. Hydra (ft. Zetina Mosia)
10. Ochre
11. Metallik Crow (ft. Jak Tripper)
12. Land of Gray

Hrací doba: 52:01

Odkazy:
facebook / bandcamp / instagram

Immune to pressures from religious sects
Stay fighting til our own dominant thoughts find a way to manifest
And insulate the mind against lobotomized societies dribbling
The most traitorous, turn on they siblings

Zdá se, že špinavého, temného, na kost syrového rapu stále ubývá. Tato – zejména pro devadesátá léta specifická větev – každopádně ještě zcela nechcípla. Minulý rok v mnoha hip-hopových žebříčcích zabodovala například deska „WWCD“ od Griselda: uskupení čítající jména jako Benny the Butcher, Conway a Westside Gunn, která přinášejí autentický smrad východního pobřeží zpět. I přesto se tato odnož stává čím dál více vzácnější.

Ještě větší raritou je, když někdo onen zaplivaný sound oživí a vnese do něj element, který ho posune úplně jinam. Něco takového se podařilo například brownswillskému rapperovi Ka, který běžně bombastickou produkci značně okleštil o bicí a tajemné zasmyčkované samply se skromnými hajtkami proložil stoickým rapem a konceptuální lyrikou.

V roce 2019 si vzala tento skomírající zvuk na paškál Yugen Blakrok. Na rozdíl od Ka jej oděla do odlišného, nicméně stále velmi specifického hávu. „Anima Mysterium“ nabízí 50 minut striktního rapu zahaleného do temně svižné produkce s řádnou porcí charakteru.

„Anima Mysterium“ funguje trochu jako kýbl ledové vody. Bez skrupulí kráčí proti všem trendům moderního hip-hopu. Deska není líbivá. Neline se snadno do uší. Nesází na trapová udělátka a afektovaně přehulenou sub basu. Raději sází na nepodlízavý, avšak podmanivý zvuk, jehož síla roste s trváním desky.

Z čeho emanuje specifická aura desky? V první řadě je to rap samotný. Yugen Blakrok (zejména po vzoru Organized Konfusion) striktně diktuje se zastřeným hlasem ozvláštněným o jihoafrickým akcent bez ohledu na melodii či rytmus beatů. Doslova drtí řádky pomocí ortodoxní flow, vybroušené techniky, ale i textů sestávajících se z proudů vědomí, které jsou natřískané metaforami, aliteracemi, dvojsmysly a referencemi, které sahají do mytologií, náboženství i okultismu. Téměř každou lajnu lze zevrubně pitvat, obracet a opakovaně přezkoumávat. O sečtělosti a úctě k rapovém řemeslu nelze již po prvním poslechu pochybovat.

I brave the night with a mad scream
And rise gothic with sonic vibrations from the queen of the banshees
Hypnotized cochlear, analyzed gnostic
Matter transforming, I’m stretching out

Atmosféru desky rovněž rázně dobarvuje produkce – tvrdě zakořeněná v 90’s boom bap sound, avšak silně ovlivněná nejzásadnějšími jmény trip-hopové scény. Tvrdé bicí podtrhává hloubavé až mystické fluidum připomínající nejtemnější počiny Massive Attack, Portishead nebo Trickyho. K jedinečnosti zvuku zároveň přispívá rodné místo rapperky. Hudbu obohacují nepatrné „tribal“ elementy, které smrdí rituálními praktikami nejstarších domorodých kmenů. Vliv domoviny rapperky je rovněž patrný z videoklipů.

Těžko vypichovat skladby na desce s takto uceleným tónem. „Gorgon Madonna“ nastoluje náboj, který neslábne až do úplného konce. Dalo by se namítat, že materiál po čase působí jednolitě. Jenže ona evokovaná aura je tak autentická, uhrančivá a nosná, že s přehledem působí po celou dobu. Najdou se tracky, které kvalitativně lehko zbytek převyšují (zejména „Morbid Abakus“, „Picture Box“ a „Obsidian Night“) a některým skladbám by možná slušela kratší stopáž. S ohledem na fakt, že deska funguje i při fragmentovém poslechu, to však příliš nevadí. „Anima Mysterium“ lze pochválit i za volbu featuringů, kterých je zde tak akorát a všem se daří podpořit charakter hlavní aktérky, zejména díky odlišným přístupům k rapu jako takovému.

„Anima Mysterium“ je poctivě odvedené řemeslo jdoucí proti času i novodobé fanouškovské základně stále populárnějšího žánru. Jen z toho důvodu nemá deska takřka šanci udělat díru do světa. Na to, aby způsobila otřes mainstreamem, je příliš sofistikovaná a ortodoxně-rapově nepoddajná. Lidem, kteří s hudbou rádi tráví čas však dokáže učarovat, a to bez ohledu na žánrové preference.

A mithras lioness, roaring in the temple
Entwined with the light like fireflies, illuminate the mental


Shahmen – Bad Dream Catcher

Shahmen - Bad Dream Catcher

Země: USA / Nizozemsko
Žánr: hip-hop
Datum vydání: 31.10.2019
Label: selfrelease

Hrací doba: 24:59

Odkazy:
web / facebook

Duo Shahmen je na poli rapové hry zjevením. První EP „Enter the Circle“ představilo jedinečný zvuk, který se již při prvním poslechu zarývá hluboko pod kůži a nutí posluchače k opakovaným poslechům. Aura, kterou hudba Shahmen evokuje, je totiž skutečně šamanská. Beaty producenta Sense stavějí zejména na samplech smyčcových, dechových a strunných nástrojů, které doplňují orientální perkuse, hutná basa a břitké bicí smyčky. Mikrofon je v rukou Blesse, který svým zastřeným hlasem a stoickým, funkčně monotónním přednesem kontempluje o životních peripetiích prostřednictvím nepateticky poetických metafor a psychoaktivními látkami podpořených proudů vědomí. Shahmen tak dohromady vytvářejí temnou, v určitých momentech až mystickou atmosféru, kterou je v hip-hopu schopen podchytit jen málokdo.

Následující dlouhohrající „All in the Circle“ bylo solidní extenzí nastoleného. To se nedá říct o „California Is Cold“, které vyšlo tři roky po prvním řadovém počinu. Album upustilo od trademarkového zvuku a spíše než jako dotažená a pospolitá deska působilo jako kolekce šuplíkových tracků.

„Bad Dream Catcher“ je návratem do formy. Produkce se vrací k ověřeným „šamanistickým“ hudebním prvkům, které důmyslně prostupují celé album. Skladby jsou vystavěny na jednotném sonickém základě, díky kterému deska drží pohromadě, a zároveň nabízí dostatek hudební variability. Po většinu času producent pracuje s klasickým boom-bapovým jádrem. Dochází ale i na ozvěny moderního trapového soundu, který je využit ve prospěch autentického zvuku projektu, a tak nepůsobí jako zbytečná berlička. Blessův rap je jako vždy precizní, ladně posazovaný a uklidňující. Je proto škoda, že se o čas na mikrofonu až příliš dělí s neohlášeným hostujícím rapperem (mělo by jít o člověka, jenž si říká Unorthadox), který však zdaleka v kombinaci s temnou produkcí nezní tak charismaticky.

Pokud hledáte temný rap, který nespoléhá na gangsterská klišé nebo na, jak je hlavně v Česku zvykem, vyhřezlé svěrače, vyzkoušejte Shahmen. „Bad Dream Catcher“ je krátká, ale pevně uchycená a dostatečně úderná nahrávka, která oprašuje v začátcích nastolené funkční prvky a využívá jejich potenciál naplno. Nového materiálu je zde poskrovnu, ale line se do uší s takovou lehkostí, že ho není problém otočit hned dvakrát za sebou (hlavně pak se sluchátky s basovým boostem). Jde proto o výborný iniciační materiál a potěšující návrat do formy.


Řezník – Strangulační rýha

Řezník - Strangulační rýha

Země: Česká republika
Žánr: horrorcore
Datum vydání: 31.10.2017
Label: ZNK

Tracklist:
01. Bílá nula
02. Strangulační rýha
03. Přinucena mrdat [feat. Necro]
04. Otroci konspirací
05. Zoubková víla
06. Tak proč bych měl řešit tenhle shit?
07. Čaroděj ze země Koz
08. GTA [feat. DeSade, Haades, Byzo]
09. Každej komouš
10. Tekverk
11. Potřebujem další válku
12. Dark Matter [feat. Lex the Hex Master]
13. Koloběh
14. Nemluv na mě
15. Dětský rakve

Hrací doba: 49:25

Odkazy:
web / facebook / bandzone

Již několikrát jsem se zde při různých příležitostech vyjadřoval v tom smyslu, že poslední počiny hlavních koní značky ZNK zrovna dvakrát nepřesvědčily. Řezník vloni vydal nehorázně nudnou desku „Říše za zrcadlem“, která oproti předchozímu dvojalbu „Bateman / Muzeum mentálních kuriozit“ zaznamenala bolestivě hluboký propad. Kolega DeSade své poslední sólo „Here I Cum“ vydal na sklonku roku 2015 a byla to snad ještě větší nuda než „Říše za zrcadlem“. Dohromady jako Sodoma Gomora pak zkusili uhnout trochu jinam, a i když příklon k tvrdé elektronice a grimu smysl dával, výsledná placka „Multikill“ bez výhrad rozhodně nebyla.

Popravdě řečeno, Řezníkovu novinku jsem především z těchto důvodů nijak zásadně nevyhlížel, ale nakonec o ní mohu hned zkraje říct, že je rozhodně lepší než „Říše za zrcadlem“. Nicméně kdybych chtěl být hodně hnusný, tak bych dodal, že by byl docela výkon nahrát něco ještě zvadlejšího. Přesto potěší, že na „Strangulační rýze“ se česká horrorcorová jednička opět odrazila k lepšímu výkonu. Abychom ale nic nepřeháněli, hned vzápětí musím dodat, že v rámci celé Řezníkovy diskografie novinka ani zdaleka nepatří k jeho vrcholům.

„Strangulační rýha“ zcela jistě obsahuje řádku zábavných tracků, které Řezníkovi ostudu nedělají. Zdá se mi ovšem, že se borcovi v masce skeletona (již podruhé za sebou) nedaří udělat nějakou novou kulervoucí šlehu, která by se mohla postavit na roveň těm největším kultům. Neslyším tu pecku, jež by měla potenciál zlidovět jako památné hitovky ze starších (starých) nahrávek.

Ani beaty mi nepřijdou, že by patřily k tomu nejvýraznějšímu, spíš jde o takový kvalitně udělaný standard, který znalce alb ZNK nijak nepřekvapí ani neusadí. Na rozdíl od inster na „Říši za zrcadlem“ jim však nejde upřít alespoň to, že většinou neznějí tak unaveně a v některých případech docela kopou. Taky můžu ocenit, že sám Řezník zní tentokrát konečně zase trochu nasraně, ne jak posledně, kdy jsem měl skoro pocit, že to má docela v píči.

Začátek desky se docela povedl – „Bílá nula“, „Strangulační rýha“„Přinucena mrdat“ (s hostujícím Necrem) jsou dost v cajku a mají tah na bránu. Úplně nejlépe z nich dopadl titulní kus. Podobně by se dalo mluvit i o „Čaroději ze země Koz“ a klipovce „Potřebujem další válku“. Zaujme i „GTA“, v níž hostují staří známí stájoví kolegové DeSade, Haades a Byzo. Nejde však o klasickou kolaboračku, kde si každý střihne jednu sloku a jde do prdele – text tvoří příběh, v jehož vyprávění se jednotliví rappeři opakovaně střídají. Za vrcholy „Stragulační rýhy“ pak považuji „Každej komouš“ a „Nemluv na mě“ – hlavně druhá jmenovaná mě baví a myslím, že právě na ni si vzpomenu, až příště budu stát ve frontě v konzumu a bába přede mnou začne prodavačce vykládat srance o svých vnoučatech.

Část nahrávky však tvoří i věci, které možná nejsou úplně blbé, ale působí trochu nevýrazně a nedokážou uvíznout v hlavě. „Zoubková víla“ se samostatně jako první vypuštěný track netvářila zrovna přesvědčivě, ale v rámci alba vyznívá o něco lépe a beat s „industriálním“ ruchem je přinejmenším zajímavý. „Tekverk“, „Dark Matter“ a „Koloběh“ už jdou jedním uchem dovnitř a druhým hned ven.

Asi nepřekvapí, že bude následovat ještě jedna kategorie se songy, které mi připadají spíš nepovedené. U „Otroků konspirací“ mě dost rychle začal vysírat refrén a sloky rozhodně nejsou takový trhák, abych byl ochoten jej trpět. „Tak proč bych měl řešit tenhle shit?“ je na Řezníkovy poměry docela netradiční, což může vypadat slibně, jenže to zní jako srážka hairmetalové balady a hip-hopového beatu. Nebrat, ty vole. Vůbec mě nebaví ani „Dětský rakve“, což měl být asi pokus o nějaký serióznější song nebo tak něco, ale prostě to není ono. Když budu chtít poslouchat nějakou depku, tak si do píči pustím Gulaggh, ne Řezníka, od nějž chci slyšet řezající beaty a texty plné krve a vulgarismů. Ale jen tak mezi námi, rané věci od něj a Sodomy Gomory člověka v tomhle ohledu uspokojí mnohem víc, jakkoliv mohou být nová alba formálně lépe vyprodukovaná a profesionálnější. Pecky jako „Face Rape“, „Sexuální tyranie“ nebo „Konečný řešení“ jsou prostě jinde.

Na první poslech jsem byl se „Strangulační rýhou“ vlastně docela spokojen – především z toho důvodu, že po debilní „Říši za zrcadlem“ jde o vykročení správným směrem. Záhy se ale ukázalo, že dobrá polovina alba vlastně není nic moc a že ani to nejlepší z novinky se nemůže rovnat se zlatým fondem Řezníkovy diskografie. Poslouchat se to dá, ale jeho posledním fakt dobrým albem pořád zůstává „Bateman / Muzeum mentálních kuriozit“.


Hewitt – The Chainsaw Massacre

Hewitt - The Chainsaw Massacre

Země: Česká republika
Žánr: horrorcore
Datum vydání: 25.9.2017
Label: Sick Productions

Tracklist:
01. Texaský masakr
02. The Chainsaw Massacre [feat. Lord Lhus, Evil Dope, Maik-Eru, Mozek Krang, Heaven]
03. MC Killer
04. Vítej v pekle
05. Důvěřivěj
06. Duševní zkáza [feat. Mozek Krang]
07. V ordinaci
08. Duševní peklo [feat. Poslové zla]
09. Satanova hvězda [feat. Maik-Eru]
10. Thomas Hewitt
11. Leatherface
12. Vejpůl
13. V mojí hlavě
14. Láska psychopata [feat. Astral]
15. Plnej zlosti 2
16. TV Hovna (remake)

Hrací doba: 49:34

Odkazy:
facebook

Úspěch Řezníka a Sodomy Gomory s sebou nepřekvapivě strhl vlnu následovníků, z nichž jedním je nesporně i Hewitt. Ten sice své nahrávky veřejně prezentuje už nějakou chvilku, ale až v loňském roce jeho tvorba konečně začala stát za pozornost, když vydal skvělé ípko „Plnej zlosti“, jehož prostřednictvím ukázal, že inspirace není ostuda. Když se to dělá s patřičným nadšením a dostatečně agresivně, tak to leckdy stačí. Hewitt na „Plnej zlosti“ zcela jistě neusedl na trůn – takové tvrzení by bylo extrémně nadnesené, protože na něco takového je třeba dlouhodobější formy, nikoliv jen jedno povedené miníčko – ale přinejmenším ukázal, že Řezníkova (jenž ten samý rok vydal slaboučkou „Říši za zrcadlem“) pozice českého horrorcorového krále nemusí být zas tak neotřesitelná.

Od Hewittovy letošní řadovky „The Chainsaw Massacre“ jsem očekával jediné – aby potvrdila, že „Plnej zlosti“ nebyla náhoda. Aby ukázala, že Hewitt má i na celou desku a že jeho fazóna nevyprchá na ploše delší než čtvrthodiny.

Začátek alba do určité míry reflektuje, podle jaké hororové postavy si Hewitt vybral své jméno, což je ostatně vidět i na názvu „The Chainsaw Massacre“. „Texaský masakr“ a následný titulní track ve svých textech roztáčejí řetěz motorové pily, ale nakonec se i tak stočí ke standardním horrorcorovým prasečinám. Což je asi v pořádku, ale kdyby se někdy Hewitt hecnul k vyrobení koncepční desky pouze na téma „Texaského masakru motorovou pilou“, kde by byly texty nacpané odkazy na kultovní filmovou sérii a případně i na její reálný předobraz Eda Geina, tak by to byla pro hororového fanouška kurevská paráda… a také něco, co  v českém horrorcoru tuším ještě nikdo neudělal. To bych si rozhodně líbit nechal.

Ale to nejspíš zůstane jen mým osobním přáním, takže zpátky ke skutečné podobě placky. „Texaský masakr“ počin otevře v duchu, v jaký jsem doufal – beat kope, zní tvrdě, sám Hewitt je pořád nasraný, a co mu schází na vypracované technice a velké slovní zásobě, to dohání agresivitou v textech i v přednesu. Nicméně to mi v tomto případě i vzhledem k žánru přijde naprosto v pohodě. „The Chainsaw Massacre“ nasype velké množství hostů, mezi nimiž nechybí známější domácí žánroví kolegové Evil Dope (Dead Team, ex-Terror Crew), Mozek Krang (Mravní zkaženci), stájový souputník Maik-Eru, ani zahraniční akvizice Lord Lhus a Heaven. Osobně jsem z podobných songů, v nichž si slovo předává milión různých rapperů, nikdy nebyl extra nadšený, ale tak poslouchat se dá bez problémů. Nejvíc dle mého tentokrát zabil Evil Dope a za ním v těsném závěsu Maik-Eru.

Další průběh „The Chainsaw Massacre“ se dle očekávání odehrává v podobném, ne-li rovnou stejném duchu. Slabších písniček je naštěstí minimum a nakonec snad žádná není až tak slabá, aby člověka vysloveně srala a bylo nutno ji přeskakovat. Asi nejhůře dopadla „Duševní peklo“, kterou zkurvili hostující Poslové zla. Ti zde objevují zřejmě proto, že stejně jako Hewitt spadají pod label Sick Productions. S veškerou úctou si ale myslím, že aby mohli s klidným srdcem prezentovat odříkávání svých básniček veřejně, měli by ještě nějakou dobu cvičit, protože flow mají úplně na piču, prostě amatéřina jak čuně, což vynikne ještě víc v kontextu alba jako „The Chainsaw Massacre“.

Další takzvaně slabší kusy už nejsou vyloženě špatné, ale oproti těm nejlepším jednoduše nejsou tolik výrazné. To se týká především songů „Důvěřivej“ a „Plnej zlosti 2“, v menší míře pak i „Duševní zkázy“ (navzdory featu Mozek Kranga) a „V mojí hlavě“. Trochu zbytečně pak na mě působí předělávka „TV Hovna“ z předchozího EP, která je sice pořád cool, ale jaksi zde oproti originální verzi neslyším až takový rozdíl, aby bylo nutno předělávat a prezentovat skladbu na druhém nosiči.

Pojďme ovšem k tomu pozitivnějšímu, protože „The Chainsaw Massacre“ přináší i solidní porci povedených tracků. Kromě již propíraného úvodního „Texaského masakru“ bych rozhodně vypíchnul „Vítej v pekle“, nadupanou hitovku „V ordinaci“, „Thomase Hewitta“, „Leatherface“, „Vejpůl“ a „Lásku psychopata“.

Hewitt

Jednu píseň jsem však záměrně vynechal, protože jde o takový nářez, že si zasluhuje speciální prostor. „Satanova hvězda“ je vrcholem nejen celé desky, ale i celé dosavadní Hewittovy tvorby. Zde si sedlo úplně všechno počínaje skvělým beatem od Mortema (ten jen tak mimochodem vyprodukoval drtivou většinu alba, takže nepřekvapí, že instra jsou obecně na vysoké úrovni), konče featem od Maika-Eru (tady mě ten kluk fakt baví, budu si muset poslechnout i nějaké jeho vlastní věci). „Satanova hvězda“ je jednoduše hymna jako svině a nebál bych se říct, že i učebnicová ukázka toho, jak by dle mého měl horrorcore znít.

Vzato kolem a kolem mě „The Chainsaw Massacre“ i navzdory několika ne tak kulervoucím trackům baví. Je evidentní, že pro docenění musíte přistoupit na žánrovou hru, takže pokud se nedokážete přenést přes nadstandardní množství vulgarismů a texty o vraždách, týrání, znásilňování a podobných laskominách, jistě album odsoudíte. Ale to už není problém konkrétně Hewitta, nýbrž horrorcoru jako celek. Já osobně však Hewittovi fandím a rozhodně si rád pustím i další fošnu.