Země: USA / Nizozemsko Žánr: hip-hop / grime Datum vydání: 29.5.2017 Label: selfrelease
Tracklist:
01. Shotgunz in Hell
02. Can’t Hear You (feat. Sickflo)
03. XXX
04. Piro (feat. Dopey Rotten)
05. Spit in Ya Face
06. Doomsday
07. Die Slow
08. What’s Your Drug of Choice? (Skit)
09. Don’t Sleep
10. Psychopath (feat. Snak the Ripper)
11. Playa
12. The Body (Skit)
13. Stacking
V březnu 2014 vydala newyorská hip-hopová kultovka Onyx desku „#Wakedafucup“ (název zjevně odkazující na debut „Bacdafucup“ z roku 1993) kompletně produkovanou německým komandem Snowgoons. Šlo o album našlapané kurevsky dobrým hip-hopem a popravdě řečeno, jde o jeden z mých nejoblíbenějších žánrových počinů (ale to můžete brát s rezervou – netvrdím, že jsem v tomhle oboru kdovíjaký expert).
Objevila se tu hromada parádních tracků a jeden z nejlepších byl ten titulní, což byla raketa jak svině, a zásadní podíl na tom neměli jen kmenoví členi Fredro Starr a Sticky Fingaz (Sonny Seeza se, jak známo, na nahrávce nepodílel), ale i hostující řezníci Dope D.O.D. z Nizozemska. Později se album dočkalo upgradované verze s názvem „#Wakedafucup Reloaded“, kde se objevil remix titulního válu a i s novým beatem to makalo přímo pekelně.
Spolupráce Onyx a Dope D.O.D. zřejmě zachutnala (ostatně, ve „#WakeDaFucUp“ se kapely nesetkaly poprvé – již o rok dříve se Onyx objevili jako hosté u Dope D.O.D. v písničce „Panic Room“), protože už nějakou dobu se hovořilo o tom, že by se obě smečky měly opět spojit a tentokrát dát dohromady nikoliv jeden song, ale rovnou celé kolaborační album. A musím, že vzhledem k dané konstelaci jsem se na „Shotgunz in Hell“ fakt těšil, protože představa desky celé narvané peckami jako „#WakeDaFucUp“ byla extrémně lákavá. Jak ale výsledek ukazuje, trochu naivní.
„Shotgunz in Hell“ totiž zní výrazně odlišně v porovnání s omílanou skladbou. Nebál bych se říct, že zvuk nové desky je střelený tak napůl cesty mezi agresivní grimovou smaženicí Dope D.O.D. a pouličním hardcore hip-hopem Onyx. Respektive, abych se vyjádřil přesně, zvolená instra na takový záměr ukazují. Ale nakonec proč ne.
Album začíná poměrně slibně. Titulní intro s nasamplovanými úryvky ze songu „#WakeDaFucUp“ dává jasně na vědomí, odkud se spojení obou vzalo. Hned první regulérní kus „Can’t Hear You“, v němž hostuje Sickflo, jasně ukazuje, jakým směrem se „Shotgunz in Hell“ bude ubírat. Důraz je kladen na hutné basové linky a temnější náladu, takže jestli někdo očekával agresivitu a rychlost, asi uspokojen nebude, byť třeba následující „XXX“ je výrazně hybnější. Ne nadarmo se jedná o jednu z nejvýraznějších věcí – ještě aby ne, když má snad jako jediná na fošně našlapaný refrén. Následující „Piro“ už je o něco níž, ale stále drží určitou laťku, vlivy grimu jsou zde citelné a v neposlední řadě stojí za zmínku i kvůli tomu, že se v ní objeví Dopey Rotten, tedy původní člen Dope D.O.D., jenž skupinu opustil v roce 2015.
Nicméně ke zbytku alba tak jednoznačně pozitivní slova mít nebudu. Nechápejte mě špatně, ústřední kvarteto Fredro Starr, Sticky Fingaz (Onyx), Jay Reaper a Skits Vicious (Dope D.O.D.) zandává dobře a některé povedené tracky se také najdou. „Spit in Ya Face“ má blíž ke starším Onyx, „Doomsday“ není na první poslech, ale nakonec jsem si její pomalé tempo a důraz na hutnost vcelku oblíbil, a „Playa“ ke konci nahrávky patří k tomu nejlepšímu, co „Shotgunz in Hell“ nabízí. Nicméně mezi tím se nachází řádka písniček, jimž chybí větší výraznost. Sem tam se třeba objeví slušnější motiv, ale jako celek mě „Don’t Sleep“, „Die Slow“, „Psychopath“ a „Stacking“ moc nebaví a mám u nich pocit, že kolaboračka takhle velkých hip-hopových jmen by si zasloužila víc. Zbývající dvě stopy „What’s Your Drug of Choice“ a „The Body“ už jsou jenom skity, takže to snad ani nestojí pořádně za komentář.
Co říct závěrem… určitě bych lhal, kdybych tvrdil, že jsem ze „Shotgunz in Hell“ nadšený – nejsem. Pokud zklamání nebudeme chápat jako synonymum pro „nelíbí se mi“ a budeme jej definovat jako „očekával jsem víc“, pak by klidně šlo použít i tenhle výraz. Pár slušných tracků se na albu bezesporu nachází, ale jaksi tu neslyším nějakou echt jebu do držky (nejvíc se k tomu blíží „XXX“, ale i té do takového titulu krapet schází), a i to nejlepší ze „Shotgunz in Hell“ se v žádném případě nemůže rovnat tolikrát zmiňované skladbě z posledního alba Onyx. Sem tam asi nějaký song na YouTube asi otočím, ale že bych měl v budoucnu potřebu poslouchat celou desku nebo si ji snad dokonce kupovat… to asi ne. Na co chodit kolem horké kaše – myslím, že jsme asi všichni čekali, že tohle bude o dost lepší, než ve skutečnosti je.
Čau, Hewitte! Hádám, že následující otázku jsi nejspíš očekával, ale myslím, že padnout by zřejmě měla, tak si ji odbudeme hned na začátek: Hewitt versus Řezník? Myslím, že podobnost je vcelku zjevná, byť je pravda, že vůči Řezníkovi resp. Sodomě Gomoře už bude vzhledem k jeho (jejich) postavení poměřován asi veškerý domácí horrorcore. Ta maska ale byla hodně podobná a přijde, že na „Plnej zlosti“ ses mu dost přiblížil i rapem. Otázka je jasná – co bys k takovému přirovnání řekl? Je tam nějaká záměrná inspirace?
Takže zdar!, Počítal jsem s touto otázkou záměrná inspirace tam určitě není tam prostě pár lidí nepřekouslo tu podobnost s tou maskou a právě si myslím že po Plnej zlosti ty hejty dá se říct zanikly když jsem vyhodil ten klip Plnej zlosti kde vlastně jsem si z toho dělal prdel měl jsem tam podobná místa co má řezník v klipech a vyhejtil jsem všechny co nás srovnávali šla nahoru i sledovanost a kladný názory téměř už o hejtu nevím jsem s touhle věcí naprosto spokojenej i když vím že hrstka lidí vždycky bude mlet nějaký hovna ale tak už to prostě chodí.. Co se týče hlasu snažím se ho tlačit furt víc za jeho barvu nemůžu a představa že bych valil klasickým hlasem mě děsí to bych potom mohl dávat featy s mc zuzkou.
Myslím, že bychom se měli na chvíli zastavit i u tvého pseudonymu, jehož původ je snad zřejmý. Thomas Hewitt a.k.a. Leatherface z „Texaského masakru motorovou pilou“ je jedním nejikoničtějších filmových zabijáků vůbec. Proč ses pojmenoval právě podle něj? Když se zeptám trochu blbě, proč to nebyl třeba Michael Myers, Jason Voorhees nebo nějaký jiný kultovní filmový vrah? Anebo třeba nějaký reálný maniak jako Ed Gein, jehož kousky ostatně „Texaský masakr motorovu pilou“ inspirovaly?
Thomas Hewitt je moje nejoblíbenější filmová a hororová postava vůbec Texaský masakr motorovou pilou mě úplně fascinoval jak ten příběh tak všechno okolo toho a vlastně mě dostávalo že samotného Hewitta nikdy nechytli i přes to že byl mentálně zaostalej. Dále jsem uvažoval o jménu Baby Face ale i přes to to Hewitt jasně vyhrál.
Série „Texaský masakr motorovu pilou“ aktuálně čítá sedm snímků (a osmý prozaickým názvem „Leatherface“ by měl dorazit na podzim) včetně remaku z roku 2003 a na něj navazujících filmů. Máš nakoukáno všech sedm bijáků? Který kousek ze ságy texaské motorové pily je podle tebe nejpovedenější a proč? Jaký naopak považuješ za ten nejhorší?
Jasný koukl jsem se snad na všechny verze a samozřejmě čekám i na tu novou Escape from Cannibal Farm inspirováno právě Leatherface jsem na to hodně zvědavej samotnej trailer mě hodně zaujal.Nejoblíbenější 2 verze filmu mám Texaský masakr motorovou pilou [pravděpodobně má na mysli verzi z roku 2003 – pozn. H.] a hned další díl Texaský masakr motorovou pilou počátek který vlastně ukazuje děj který se děl před tím něž se někomu podařilo utéct a vyprávět o tom. Za nejhorší verzi bych asi neoznačil žadný film jenom prostě že hodně s těch filmů je starých a ty efekty a záběry nejsou věrohodný diváka to pak hodně odradí.
Přesuňme se od „Texaského masakru motorovou pilou“ k hororům obecně. Jaký je tvůj nejoblíbenější subžánr? Je to hixploitation, kam spadá i „Texaský masakr motorovu pilou“, anebo máš obecně vzato radši jiná odvětví? Koukáš spíš na známější věci, nebo hledáš i zapadlé zvrhlé kousky z oblastí jako nazisploitation, nunsploitation, women in prison, CAT III atd.? Klidně jmenuj i konkrétní filmy, které by měl podle tebe správný fanda hororu vidět.
Až na Texaský masakr mě osobně krváky moc neberou například z Pach krve mě baví asi jenom 2 díly ostatní je podle mě už totální sračka. Asi jako každýho mě baví filmy s paranormálníma jevama V zajetí démonů 1 úplně paráda 2 díl mě už tak moc nechytl dále Annabelle mě taky docela zaujala insidious taky bomba je toho dost v tomhle žánru co mě opravdu baví.
Jaké je tvoje nejoblíbenější hororové období? Dáváš přednost současné moderní podobě žánru, anebo si potrpíš spíš na oldschoolové záležitosti třeba ze 70. a 80. let? Co italská škola, horory od Hammeru, Troma nebo snad dokonce klasická monstra od Universalu?
Tak nějak je mi to jedno ty úplně starší filmy mě neberou už jak jsem říkal u masakru když ty efekty jsou průhledný nebaví mě to radši si tedy potrpím na ty novější filmy.
Poslední filmová otázka – co je podle tebe ten úplně nejzvrácenější film, jaký jsi kdy viděl? Nemusí jít nutně o horor.
Ty vole hele například mě chytil film 3096 dní: Příběh Nataschi Kampuschové celkem jako hustý je to podle skutečnosti Psychopat si vyhlídne malou holku unese jí a má jí zavřenou v jedný místnosti psychycky jí týrá a ona vlastně uteče až po 3096 dnech jako zaujalo mě to určitě doporučuji.
No a absolutní šílenost co jsem viděl je Srpski film asi jako většina jsem na něj narazil díky featu Řezníka s Byzem ale podle mě je to hustá prasárna.
Pojďme konečně za hudbou. Aktuálně chystáš placku „The Chainsaw Massacre“, z níž už jsi vypustil tři tracky. Otázka je jasná – kdy bude album venku?
Dát jasnej termín je vždy ta nejtěžší věc při chystání desky mě se to strašně protáhlo už jenom čekáním na featy další věc je mastering já osobně doufám že konec června začátek července bude venku v plný parádě! A že se na to kurevsky těším!
Jedním z vypuštěných songů je i „Láska psychopata“, kde hostuje Astral z Alfa Sekta, a jestli jsem to správně pochopil, měla by se na albu objevit i písnička, kde bude kompletní Alfa Sekta. Astral se nicméně podílel už na tracku „Padla tma“ z „Prolezlej smrtí“. Proč to opakování, nebylo by lepší pozvat někoho, kdo se u tebe na featu ještě neobjevil? To mě přivádí k druhé části otázky – co další hosté na desce? Můžeš nějaká jména prozradit?
Ano celá Alfa Sekta na featu bude a nejom Alfa chystám menší collabo feat je to neskutečnej nářez!
S Astralovou spoluprácí jsem byl spokojenej už u Padla TmaLáska psychopata si myslím je taky celkem nadějná nevidím důvod proč dobrou spolupráci nezopakovat a featy které se u mě ještě neobjevily na Cd budou taky! Objeví se tam například i Mozek Krang další jména si chci uchovat v tajnosti jako takové to pravé překvapení. Zklamu asi hodně fanoušků co mi psali “Hej ty musíš dát feat s Řezníkem” apod. Řezník na Cd měl být taky snažil jsem se ho tam dostat už jenom kvůli vám bohužel nevyšlo mu to měl hodně práce pak odcestoval já osobně se ale nezlobím podle mého názoru neuškodí když spolupráci dáme dýl až se trochu víc zajedu podle mě to bude o to zajímavější a lidi se hlavně do té doby můžou furt těšit na ten den kdy nás dva uslyší na jednom treku.
Proč se na „The Chainsaw Massacre“ neobjeví song „Leatherface“, k němuž vznikl i videoklip? Soudě dle názvů alba a písně by se tam tematicky hodila…
Šlo o to že jsem album chtěl udržet hodně v utajení nechtěl jsem před vydáním desky moc věcí pouštět ven a klip Leatherface vylezl celkem napřed před ostatníma věcma. Nicméně jsem se rozhodl že ho na Cd nechám z hlediska už jenom proto že Leatherface se na The Chainsaw Massacre prostě hodí!
Celé „Plnej zlosti“ produkoval Mortem a už jsi ohlásil, že v jeho režii bude i většina „The Chainsaw Massacre“. Lze již Mortema považovat za tvého dvorního beatmakera? Kvůli čemu jsou podle tebe jeho instra nejlepší (nejvhodnější pro tebe)?
Je to tak Plnej zlosti byl jakoby takovej náš společnej projekt já jsem z toho byl maximálně nadčenej hodlám od něj beaty brát i v budoucnu padli jsme si do oka jsem za to rád ten člověk mě strašně motivoval k tomu abych se začal víc snažit a i když tomu třeba moc lidí neuvěří tak to byl Mortem kdo jako první kontaktoval mě! Šlo o období když jsem vyhazoval klip Lovec žen tak mi napsal že se mu to líbí začali jsme spolu komunikovat a tam už byla spolupráce jasná!
Jak se zpětně koukáš na svoje starší počiny? Při srovnání „Plnej zlosti“ a nových songů z „The Chainsaw Massacre“ s „Prolezlej smrtí“ nebo „Schizofrenií“ mi přijde, že tvoje úroveň šla výrazně nahoru. Ty rané věci mě moc nebaví a hlavně „Schizofrenie“ se mi zdá jako čistá amatéřina, novější skladby jsou s kvalitou dost jinde. Jsi s „Prolezlej smrtí“ a „Schizofrenií“ z dnešního pohledu spokojen?
Nejsem ani jedna z těch věcí mě vůbec nebaví zase mi přijde blbý to ale mazat je to můj start nevidím na tom nic špatného i když je to absolutní mrdka.Já jsem ani nechtěl v hudbě pokračovat strašně mě motivovali lidi co psali že je to dobrý ať pokračuju pak přišel den kdy se mi ozval Mortem a řekl jsem si že to zkusím s ním kvalitnějc začal jsem se víc snažit a bomba. Porovnání Plnej zlosti a The Chainsaw Massacre je o5 jednoduchý u Plnej zlosti mě nabaví kvalita a celkově podání rapu myslím si že teď u nové placky to bude zase neuvěřitelná změna je to poprvé co mě vlastní skladby baví a tak by to mělo být!
Další taková standardní otázka – jak proběhlo tvoje první setkání s horrorcorem? Kdy došlo k prozření, že tohle je ono a přesně tuhle muziku chceš sám dělat? Jací interpreti jsou pro tebe z hlediska posluchačské cesty zásadní?
Hele vůbec nevím kolik mi mohlo bejt ale první horrorcore skladbu si pamatuju tenkrát mi kámoš pouštěl trek Sodoma gomora mc Bushpig – Snuff porn gore. Tenkrát mě to strašně chytlo a tak nějak jsem začal vyhledávat další skladby. Já osobně to dělám protože se u toho dokážu uvolnit život jsem neměl lehkej právě naopak byl úplně na píču nevidím důvod proč zpívat o kytičkách.
>
Z horrorcoru se mi asi nejvíce líbí Butchers harem s Mc cumbloodem jsem v kontaktu měla by nám vyjít věc jenom čekám až to hovado bude mít čas a dohodnem se na tom mám z toho neuvěřitelnou radost.
Rád si poslechnu Haadese, Sodomu nepopírám že se mi některé věci od nich opravdu líbí.
Ze začátečníků mě hodně oslovil Dreadman kterej vyhodil solidní věc “Na začátku byla tma” teď je po něm ticho já doufám že se ta píča k tomu vrátí a vyhodí pořádnej náhul!
Posloucháš i „obyčejný“ hip-hop, anebo frčíš jen v horrorcoru? Líbí se ti i nějaká hudba mimo hip-hopové vody a jeho subžánry?
Hele líbí se mi Schyzo je mi u píči jestli za to dostanu hejt mě se to líbí a tím to pro mě končí jediný co mi asi vadí je že spolupracuje s košťátkem Protivou.
Dále mám rád Fuerzu Armu jedinej real street rap v Čr. Bohužel už po nich taky neni slyšet prý chystají novou placku což by byla paráda ale bůh ví jak to s nima bude.
Co říkáš na poslední desku „Multikill“ od Sodomy Gomory? Skupina tu hodně uhnula ze svého stylu. Bereš tuhle změnu, nebo si myslíš, že by se měli vrátit k dřívějšímu soundu?
Nějak extra Multikill naposlouchanej nemám takže ho nějak hodnotit nebudu.Ta změna hele podle mě půla lidí bude vystříkaná jaká je to pecka půlka lidí bude brečet že je to mrdka ale tak už to prostě je.Mě osobně při těch pár věcech co jsem slyšel ta změna nevadila předvedli prostě něco co tady u nás není každýho věc já třeba osobně bych ale do takového beatu asi nic nenapsal jsem radši na ty klasický beaty popřípadě propojený s kytarou mě osobně se to líbí víc.
Na Facebooku máš fotku v triku Mortal Cabinet (teda aspoň předpokládám, že to jsi ty, v té masce to není úplně poznat, haha). Co říkáš na tuhle mezi-žánrovou allstar spolupráci? Líbila se ti „Necrotica“? A co si myslíš o domovských formacích Samira Hausera a Františka Štorma, tedy o Vanesse a Master’s Hammer?
Hele já to triko dostal myslím že k Vánocům a na tu fotku jsem si ho vzal z jediného důvodu v tom období do mě strašně Hejtil Mantus nedokázal unýst že mám triko od Mortema a začal všude psát že ZNK lezu do prdele..Tak jsem mu chtěl udělat radost s tím že mám i jiné triko ze znk shopu bohužel se už ale nevyjádřil :( Ale samozřejmě o Mortal Cabinet vím naposlouchal jsem pár věcí něco mě bavilo něco ne víceméně o Vanesse a Master’s Hammer nic nevím.
Nadhodím pár českých jmen, zkusím prosím každé z nich v krátkosti okomentovat, co si o nich a jejich tvorbě myslíš: PSH, Prago Union, Chaozz, James Cole, Kapitán Demo, Tlustej Kárl, Blakkwood, Sharkass, Johny Machette, Hrobka a Pitva, Terror Crew, Masový wrazi.
Sračka,Vím že byl v Chaozzu jinak ho nesleduju,Na Chaozzu jsem vyrůstal,Supercroo byla super ale nějak ho nesleduju,Nevím,do doby než se z něj stal Fatty by to šlo ale nějak o něm moc nevím,MRDKA,PÍČA,GAY, Hrobka a Pitva mě nikdy moc nebrali.Terror crew pár věcí jsem slyšel paráda,Od Masových Vrahů mě hodně bavilo poslední album+ Doktor smrt od Maroona taky skvělá věc.
Na závěr opět jedna docela provařená otázka, ale musím říct, že mě osobně tohle vždycky zajímá, byť to mnohým kapelám může zkazit image. Co děláš v civilním životě, když odložíš masku a mikrofon? Na fotkách vypadáš docela mladě… studuješ ještě, nebo už ses stal součástí soukolí kapitalismu a makáš? Pokud první možnost – co studuješ? Pokud druhá možnost – kde pracuješ?
Tak krom toho že makám se snažím být co nejvíce s přáteli rád bych se vrátil ke studování.samozřejmě kalby ženský týrám i v reálným životě oni si totiž nic jiného nezaslouží
hele prostě dělám asi to co každej mladej člověk. Kde makám? Ironie osudu makám právě jako Řezník u jedný společnosti což vyžaduje že třeba často jezdím pryč a pak jak píča nestíhám vydávat alba.
Díky za rozhovor a na rozloučenou nám třeba prozraď tři svoje nejoblíbenější pornoherečky!
V pohodě já taky děkuju! 3 nejoblíbenější pornoherečky? 1.Lucka Bílá 2.Halina Pawlowská 3.Ewa Farná!!
Přijde mi, že v horrorcorovém ranku vznikají nová alba docela rychle. Není tu moc běžné, aby někdo kutil album x let, když je jinak aktivní. O „Deep Space 9“ se mluvilo relativně dlouho, a ačkoliv od prvního alba „Duševní bankrot“ v reálu utekly vlastně jen čtyři roky, pocitově to skoro vypadalo delší. Vydání se stále nějak posouvalo a ještě víc jej oddálilo, když Haades loni skončil v léčebně, kde se musel poprat se svou závislostí na ilegálních substancích, k nimž měl vždy dost blízko.
A právě kolem nich se „Deep Space 9“ točí především. A z hlediska posluchače je to vlastně jenom dobře. Svého času v Terror Crew s Evil Dopem dělali standardní horrorcore, jehož kvalita, ruku na srdce a čisté víno do sklenice, nebyla navzdory několika zábavným momentům nijak valná (což nezabránilo tomu, aby se Terror Crew na domácí žánrové scéně stali kultem). Na sólovém debutu „Duševní bankrot“ byl Haades mnohem zajímavější, nejvíc se zde věnoval své další vášni, a sice gamblerství a cpaní prachů do automatů, což doplnil několika horrorcorovými tracky. Nicméně i navzdory tomu, že šlo o výrazně lepší desku než „Za hranicí lidskosti“, ještě to nebyl strop a byl tu potenciál na víc. A ten se konečně podařilo zužitkovat právě na novince.
Důvodů je hned několik a jedním z nich je skutečnost, že „Deep Space 9“ má něco, co ještě neměla žádná nahrávka, na níž se Haades podílel. Není to totiž sbírka písniček, nýbrž opravdová deska. Má svůj vývoj, náladu a nejlépe funguje jako celek, nikoliv po jednotlivých skladbách. Na podporu takového tvrzení si mohu vzít třeba song „Truman Show“, který mě samostatně po vypuštění videoklipu nijak zvlášť neoslovil, ale v rámci alba funguje.
„Deep Space 9“ tahle monotematičnost velice sedí – hlavně díky tomu, že za albem nestojí póza, jak je nejen v horrorcoru, ale ve velké míře vlastně i v dnešním hip-hopu obecně zvykem, ale ukrývá za ním skutečný lidský příběh. Možná přikrášlený trochou, řekněme, umělecké tvořivosti, možná ne, to jsem schopen posoudit. Ale ať tak či onak, Haades má tentokrát zjevně co říct a má to nějaký smysl, není to celé jen nadsázka jako třeba kdysi Terror Crew. A právě díky té uvěřitelnosti je „Deep Space 9“ tím nejlepším, co Haades doposud natočil.
Výše jsem zmínil, že má „Deep Space 9“ určitou jednotnou náladu, což možná není něco, co byste očekávali od někoho jako Haades. Přesto má deska takovou zvláštně schizofrenní atmosféru, která celému počinu jen přidává. Je to zásluha především povedených beatů, byť je mají na svědomí celkem čtyři lidé. Většinu z nich ale dodal jistý Yaakub a právě jeho kousky jsou asi nejlepší. Stejně tak je vzhledem k nátuře „Deep Space 9“ dobrou volbou, že se neobjevují téměř žádní hosté. Feat dodal pouze Řezník do tracku „Potíže“ a je to jen důkaz, že bez hostovaček je počin lepší. Ne, že by to Řezník nedal dobře, naopak se mu sloka sama o sobě povedla, jen tam zas rapuje o nějakém kouření péra a na albu to působí jako pěst na oko. Nicméně nejen díky němu „Potíže“ obecně patří k tomu slabšímu na placce.
Radši se přesuneme k nejlepším songům. V první polovině „Deep Space 9“ se rovněž nacházejí povedené kusy, hlavně jde o „Odlet“, „Nejdu spát“ a našlapanou „Koothrappali“ (asi nejvýraznější hit). To opravdu nejlepší ovšem přichází až v závěru alba. Část od „AuraMorf“ až do konce je skutečně výborná, atmosféra je hutná a úpadek do spirály fetu hodnověrný.
Zcela dokonalé „Deep Space 9“ jistě není, to netvrdím. Velmi dobrá deska to však dle mého je a zejména závěr jí nasazuje korunu. Poslední týden ji točím každý den a pořád mě upřímně baví, což je ve finále vždy to nejdůležitější.
Země: USA Žánr: pop rap Datum vydání: 10.2.2017 Label: 1st & 15
Tracklist:
01. Dopamine Lit
02. NGL
03. Promise
04. Made in the USA
05. Jump
06. City of the Year
07. High (Interlude)
08. Tranquilo
09. Kill
10. Law
11. Pick Up the Phone
12. It’s Not Design
13. Wild Child
14. More Than My Heart
Sračka. Naprostá, absolutní a nevídaná sračka. Tak nějak se mi v hlavě jevilo „Drogas Light“ po prvním poslechu, který navíc ani nebyl kompletní, neboť jsem ztratil nervy někde v polovině, přesně ve chvíli, kdy mi do uší začal kvílet nesnesitelný hlásek osoby, jež si říká Simon Sayz. Když jsem se do „Drogas Light“ pustil podruhé, po čtyřiadvaceti hodinách na uklidnění, skončil jsem na stejném místě a rozhodně to nebylo jen kvůli jediné skladbě. Potřetí jsem na to šel chytřeji a začal až za onou inkriminovanou písní, jen aby mě Simon Sayz znechutil dalším vstupem o dvě skladby dál. Není tedy divu, že mi trvalo dobrých pár dnů, než jsem se více než hodinovým „Drogas Light“ prokousal. Ale to už nejspíše trochu předbíhám.
Když jsem do únorového eintopfu napsal, že se Lupe Fiasco stal mou „guilty pleasure“, myslel jsem to ve všech ohledech onoho výrazu. Lupe netvoří hloupou hudbu (většinou), ovšem dává si nesmírně záležet na tom, aby byl poslech v první řadě příjemný. Přesto bývá zařazován pod škatulku conscious hip-hop a to není také náhoda, protože i přes onu rádiovost se v určitých chvílích své kariéry pokoušel o jakousi oduševnělost, jeho alba se vyznačovala jak propracovanou hudbou, tak texty o závažných tématech. Jenže když se podíváme na jeho dosavadní kariéru, bude jasné, že balancovat na této hraně se mu ne vždycky podaří.
Důvodem, proč jsem do „Drogas Light“ vkládal takové naděje i přesto, že zklamání bylo přinejmenším stejně pravděpodobné, bylo tři roky staré „Testuo & Youth“, ze kterého moudrost, nadhled a ohromné množství práce čouhalo ze všech stran. Lupe na něm překonal všechna svá dosavadní alba snad až na fenomenální debut „Food & Liquor“, jenže novinka se inspiruje spíše u zbytku diskografie. Útočí na rádiové hitparády podobně jako „Lasers“, jenže mu chybí jeho vyváženost a krátká stopáž, čímž připomíná připitomnělé verze už tak poměrně slabých „The Cool“ a „Food & Liquor II“.
Lupe podruhé v životě oznámil vznik velké hudební trilogie – a zdá se, že z toho podruhé nic nebude. Z trojice „Drogas“, „Skulls“ a „Drogas Light“ vyšlo jen poslední jmenované, a tak jako „light“ za jménem kteréhokoli produktu většinou znamená, že jde o podřadnou verzi vyrobenou levněji, tak i „Drogas Light“ mělo být původně odkladištěm nepoužitých nápadů ze zbývajících dvou počinů; nápadů, které sice nebyly špatné, do konceptů desek ovšem nezapadly. Když však z trilogie sešlo (což, jak se zdá, je znovu nejisté), doufal jsem, že Lupe otočí o 180° a nacpe do „Drogas Light“ to nejlepší, co pro plánovanou trojici vzniklo. Pokud je tomu tak, můžeme být rádi, že místo tří hodin hudby vyšla „jen“ hodina jediná.
Nahrávka začne nečekaně ostře, trap-rapové beaty prvních skladeb se mi nakonec dostaly pod kůži a dá se říci, že si úvod desky poměrně užívám. Prapodivné opakování „drogas“ v úvodním songu patří mezi ušní červy, jakými Lupe obvykle nešetří. První problém nastane v autotunovém refrénu „Promise“, jinak poměrně příjemné minimalistické písničky. Když setřeme nános patosu, jakžtakž zajímavá je i „Made in the USA“ a jasný vrchol přijde v podobě agresivní „Jump“ s excelentním vstupem rapperky Gizzle. Ne snad, že by tato pozice byla pro Lupeho typická, ale je to na albu poprvé, kdy mu onu „tvrdost“ opravdu věřím a poslech mě baví. Po „Jump“ však přijde zlom a sešup tak prudký, že by ho nezastavily ani keramické brzdy.
Lupe totiž upřel veškeré své síly do tvorby toho rádiově nejpřijatelnějšího rapu, jaký si jen lze představit. Úděsná dvojice „High (Interlude)“ a „Law“, v nichž hostuje právě výše zmíněný Simon Sayz, vše jen korunuje. A když není Lupe vyloženě tragický, je přinejmenším nevýrazný jako třeba v nekonečně dlouhé „Kill“ či neoriginální „Wild Child“ a vlastně ve všech nevyjmenovaných písních druhé poloviny. Pokud bych měl něco alespoň trochu pochválit, bude to diskotéka jménem „It’s Not Design” (už jen proto, že z oné smutné řady tracků alespoň něčím vybočuje) či doslova popová „Pick Up the Phone“, která působí, jako by měla alespoň nějaký cíl, byť jím je zapůsobit na náhodné posluchače rádia.
Mohl bych pokračovat dále, zmínit že ani první písně příliš nefungují, protože Lupeho hlas se prostě k agresivním beatům nehodí. Mohl bych se pozastavit nad podivnou zvukovou úpravou Lupeho hlasu, která mu ubírá jeho obvyklou upřímnost. A dokonce by asi stálo za to dodat, že texty jsou tentokrát poplatné hudbě, tedy o ničem. Ale vy jste asi už pochopili, co se snažím sdělit.
„Drogas Light“ sračka není, omlouvám se, že jsem vás v úvodu oklamal. To slovo bych si rád rezervoval pro počiny ještě horší (a doufám, že to nebude právě Lupe, kdo si ho vyslouží). Je to však album bezpochyby špatné, album, ze něhož si v budoucnu možná pustím jednu či dvě skladby. Lupe Fiasco tak potvrzuje, že je autorem nesmírně rozporuplným a že od jeho tvorby můžeme očekávat cokoli od nahrávky roku po předražený podtácek.
Kdybychom byli hip-hopovou stránkou, asi by bylo zbytečné mluvit o tom, kdo jsou Snowgoons. Tahle nyní čtyřčlenná kumpanie z Německa (jeden člen ovšem pochází z Dánska) se postupem let vypracovala na vrchol v oblasti hip-hopové produkce. Samozřejmě, je to trochu sporné prohlášení, vrchol asi záleží na úhlu pohledu. Pokud bychom to měřili metrikou komerčního úspěchu, pak Snowgoons nejvýš jistě nejsou a jimi produkované skladby zcela jistě nenajdete na stropech hitparád. DJ Illegal, Det Gunner a spol. se zdržují spíše v undergroundovějších vodách, nicméně i přesto je výčet rapperů, s nimiž Snowgoons spolupracovali, docela úctyhodný. Což ostatně dokazuje i seznam hostů na desce, o níž si dnes budeme povídat, protože zde lze nalézt členy formací jako Wu-Tang Clan či Onyx.
Jméno Snowgoons má takový zvuk, že jejich tvorba nestojí jen na dodávání beatů různým umělcům. Němci si v pohodě mohou dovolit vydávat svá vlastní alba (a na vlastním labelu Goon MuSick), přičemž to poslední z nich nese název „Goon Bap“ a právě na něj se dnes zaměříme. Novinka jen tak mimochodem byla pojata jakožto pocta hip-hopu 90. let – ostatně i název alba je odkaz na termín boom bap (viz).
Nutno říct, že Snowgoons své posluchače na „Goon Bap“ nijak nešetří – nachystali si celkem 21 písniček o souhrnné délce jedné a čtvrt hodiny. Zdá se vám to jako příliš ambiciózní porce na hip-hopovou nahrávku? Upřímně, mně taky. A „Goon Bap“ bohužel potvrzuje, že čeho je moc, toho je příliš, a že méně je někdy více.
Nemyslete si, že je úroveň „Goon Bap“ špatná, to zase není. Instra jsou klasicky špica – ve většině případů (ještě si povíme podrobněji). Mě osobně styl Snowgoons s jejich atmo-beaty baví, což se ani na novince nemění. Stejně tak o rapu nemá cenu příliš spekulovat. Na „Goon Bap“ se schází nadupaná sestava a jeden kvalitní MC střídá druhého jak na běžícím pásu. Je tu jen minimum případů, kdy mi něčí sloka nesedla, typicky se jedná o ty příspěvky, které se zvrhly v kulometnou přehlídku co nejrychlejší vyřídilky, aniž by to mělo větší opodstatnění, jako to předvádí kupříkladu Chino XL v „Team Death Match“ (ačkoliv ve zbytku stopáže se jinak nejedná o vůbec špatný song).
Nejdříve se ovšem podívejme na to lepší, co nahrávka nabízí. Album je natlakované skvělými hip-hopovými tracky. Pokud bych měl jmenovat jen tři osobní největší favority, asi bych hlasoval pro „All City Kingz“ se skvělým refrénem, „Keep Runnin‘“, kterou zdobí atmosférický temný beat s ženským vokálem, a „We Won’t Die“, jež šlape ve všech ohledech na jedničku s hvězdičkou, ostrým instrem počínaje, přes povedené rapové sloky až po bombastický refrén.
Tím ovšem povedené songy na „Goon Bap“ nekončí. Hodně mě baví i kousky jako „Way Ahead“, „I Reminisce“ (zajímavý beat, super refrén), temná „It’s a Queens Thing“ nebo nekompromisní „Cypher God“. „Know What You’re Facing“ zaujme netradičním instrem s vintage synťáky, v „Give Me Room“ zase dýchne znatelný horrorcorový opar, což zčásti jistě mají na svědomí i hostující Flatlinerz, velmi dobré jsou i „Killaz Supreme“, titulní „Goon Bap“ a samozřejmě i devadesátkový all-star track „The 90’s Are Back“.
Jak vidno, na „Goon Bap“ je určitě z čeho vybírat a výborných skladeb je tu požehnaně. Bohužel je toho předkládaného materiálu prostě přespříliš, takže pozornost postupem času nutně opadne, ačkoliv mnohé songy z druhé půle desky nejsou o nich horší než ty ze začátku. Když tak o tom přemýšlím, tak si ani nejsem jistý, jestli jsem vůbec někdy dal „Goon Bap“ celé na jeden zátah. Spíš se mi osvědčilo si album pomyslně rozdělit na dvě půlky a poslouchat je +/- samostatně, nikoliv rovnou za sebou. Svým způsobem to smysl dává, však i sami Snowgoons se nakonec vyjádřili, že je to v podstatě dvojalbum. Tak či onak, já jsem si poslech po částech užil rozhodně víc než dávkování celé hodiny a čtvrt v jednom kuse.
Druhým velkým problémem, jenž dle mého taktéž souvisí s přestřelenou délkou, je vata. Bohužel i na ni dojde, zjevně ani producenti formátu Snowgoons nedokážou utáhnout hodinu a čtvrt, aniž by se obešli bez slabších momentů. Na rovinu, hned bez několika kousků bych se nejenže obešel, ale dokonce si myslím, že po jejich vynechání by na tom „Goon Bap“ bylo lépe. Ukažme si na ně prstem – „Problems“, „Solid Gold Guns“, „Freedom“ a „My Advice“. Žádný zázrak není ani „Steady Cloakin“, i když ta už se strávit dá. Zmiňovaná čtveřice je ovšem zralá na přeskakování, což jsem také začal hodně rychle praktikovat. Zejména patetickou „Problems“ s připosraným měkkým instrem a patetickým refrénem jsem začal velmi rychle nenávidět. A to tím spíš, že je to právě ona, kdo na šesté pozici jako první zabrzdí parádně rozjeté album.
Hodnocení „Goon Bap“ hodně závisí na tom, jak se na počin budeme dívat. Budeme-li hodnotit optikou desky, pak to určitě nedopadlo tak dobře, jak mohlo a mělo. Přehnaná stopáž nahrávce škodí, což zamrzí obzvlášť ve světle skutečnosti, že několik songů je docela zbytečných – čtyři měly vyletět určitě a nějaké další dva na obětování bych asi taky našel. Pokud se ale na „Goon Bap“ podíváme nikoliv jako na album, nýbrž jako na kolekci songů, mezi nimiž si člověk vyzobe a namíchá ty svoje favority, pak hodnocení nemůže nebýt pozitivní. Když je totiž nějaký track dobrý, tak je dobrý rovnou kurevsky. A nutno zdůraznit, že množina toho (vysoce) kvalitního je o poznání větší než množina slabých kusů.
Nekorunovaní králové českého horrorcoru se za poslední rok v moc dobrém světle nepředvedli. Poslední sólovky Řezníka i DeSada jsou těžká slabota a patří k tomu nejhoršímu – nejsou-li dokonce tím úplně nejhorším – co kdy pod jejich jmény vyšlo. A vlastně nebyli sami, protože ani další kolegové ze stáje ZNK letos nezabodovali, třeba Dead Team navazující na tradici Terror Crew a jejich rozpačitý debut „Nebezpečná aktivita“. O to větší ale byla zvědavost, jak si ústřední dvojice ZNK povede ve společném projektu Sodoma Gomora – jestli půjde o další slabou nahrávku, po níž by se už definitivně začaly vkrádat myšlenky o úpadku, anebo to naopak bude návrat v plné parádě.
I když slovo návrat asi nebylo úplně nejšťastnější, poněvadž už předem bylo jasné, že se Sodoma Gomora na „Multikill“ nehodlá vracet do minulosti a oživovat ducha starších nebo dokonce nejstarších počinů. Naopak byl dlouho dopředu avizován odklon jiným směrem – k tvrdě elektronickému soundu. Že tentokrát nejde jen o silácké kecy (a že zrovna silácké kecy minimálně Řezník docela umí, viz třeba agro kydy o nejlepším albu před vydáním „Říše za zrcadlem“), naznačil již loňský singl „Chcípni!“ a další dva tracky vypuštěné těsně před vydáním, „The Perfect Murder“ a „Multikill“.
Samozřejmě je to citelná změna, a pokud chce někdo slyšet to samé dokola, asi jej „Multikill“ zrovna nepotěší. Mně osobně ale tohle směřování nevadí, vlastně právě naopak. Řekněme si to na rovinu – diskografie Sodomy Gomory, Řezníka a DeSada už dávají dohromady slušnou řádku počinů a v posledních letech bylo cítit, že se to nikam moc neposouvá. A když už pokus o nějaký posun přišel na „Říši za zrcadlem“ a „Here I Cum“, dopadlo to hodně nepřesvědčivě. Naopak rapy do agresivní elektroniky jsou něčím, co mi v případě Sodomy Gomory smysl dává, a „Multikill“, resp. tedy jeho část, jen potvrzuje, že to kapele sekne. Byť to není bez výhrad, ale k tomu se ještě dostaneme. Přijde mi však, že prvotní ohlasy fandů nejsou moc nadšené, ale mně by nevadilo, kdyby se v tomhle stylu pokračovalo i dál, pokud by se zvyšovala kvalita.
Je to právě hutný elektronický instrumentál, díky němuž „Multikill“ maká. V drtivé většině případů to má koule a dokonce mě ani nesere, že je to oblečené do „dubstepového“ hávu, ačkoliv dubstep sám o sobě vůbec nemusím. Hlavně při vyšší hlasitosti muzika dost slušně nakládá, takže v tomhle ohledu vlastně super.
Paradoxně je to nakonec rap, který z toho vychází jako slabší složka. Což o to, ústřední dvojice obecně umí a i na „Multikill“ je dost momentů, které takové tvrzení dokazují, ale jinde si rap s elektronickými spodky nerozumí na sto procent a bylo by lepší nad těmi linkami ještě trochu zapřemýšlet. Jinde vokály muziku dokonce stahují ke dnu. Znalec tvorby navíc jistě postřehne nemálo povědomých rýmů, jaké Sodoma Gomora opakuje z minulosti a leckdy ani ne prvně. Obhájit to snad lze jen v „Music Made Me Do It“ textově koncipované jako odkazy na dřívější songy a stylové kolegy, ale jinak… že by už vážně docházely nápady? V neposlední řadě pak nevyšly ani všechny hostovačky – některé jsou výborné, ale jiné jsou docela slabé.
I navzdory tomu všemu, co jsem až do nynějška řekl, se ale nebojím prohlásit, že deska začíná v kurevsky epickém tempu a její první (cca) třetina je skvělá. „Intro“ je trochu o hovnu, byť jako prvotní náznak nového soundu opodstatnění má, ale pak už to jede. Titulní track „Multikill“ mě baví a hned vzápětí následuje „Terminator“, kde se představí největší hostující hvězda nahrávky – holandští řezníci Dope D.O.D. Právě k nim má nové směřování Sodomy Gomory asi nejblíže, tudíž jejich angažování dává smysl a ani tím pádem nepřekvapí, že jim beat sedí jak čuně.
Následují dvě klipové pecky „Chcípni!“ a „The Perfect Murder“, které i v rámci celku vyznívají hodně dobře. První jmenovaná se už bohužel stačila trochu ohrát, ale to je dáno hlavně tím, že vyšla celý rok a půl před vlastní deskou. Ale není to nic zásadního, song je pořád těžce v cajku a na „Multikill“ patří k tomu nejlepšímu. Zato „The Perfect Murder“, kde hostují Heaven a Sean Strange, se mi zpočátku moc nezdála, ale nakonec fakt vyrostla a možná je to moje úplně nejoblíbenější věc na albu. Sice bych se obešel bez úvodní sloky Heavena, ale jinak to maká, refrén kope jak hovado a instro je luxusní.
Jak se ovšem záhy ukáže, po konci „The Perfect Murder“ máme to nejlepší za sebou (všimněte si, že na začátku jsou nacpané všechny kusy zveřejněné v předstihu). V dalším průběhu se nachází pár oukej tracků, hlavně „Black Magic“ a „Mass Hysteria“. Ve druhé jmenované hostují Hed PE, jejichž kytarový příspěvek tomu sluší a jedná se o příjemné oživení. Kromě těchto dvou už je to ale slabší nebo rovnou úplně slabé.
Zklamáním je feat s Butchers Harem v „Kidnap & Rape“. Spojení Sodomy Gomory s Australany vždycky rvala koule a, ty vole, „Splatter Rape“ prostě patří k nejvyšším vrcholům diskografie, to je arcikult. Natěšenost byla veliká, ale je to takové obyčejné, nezaujme. To samé platí i o „Maniodepressive“, již drží nad vodou jenom instrumentál, a o finální zbytečnosti „Outsider“. I „Překoplej“ patří k tomu slabšímu a moc mě tu nebaví ani Haades… ale to je klasika, ten mě na featech nebavil skoro nikdy, jeho radši sólově.
Pořád jsme se ovšem nedostali k tomu nejhoršímu. „Music Made Me Do It“ se sama o sobě řadí k tomu méně výraznému a ještě ji sráží refrén, který mě těžce vysírá. Ultimátní sračka pak je „Backstage“, což je asi jediná věc zralá na na odstřel komplet, refrén je pak opět příšerný.
Vzato kolem a kolem je „Multikill“ nevyrovnaný počin. Několik tracků je skvělých a rozjezd alba je super, ale později už to začíná uvadat, v některých případech fakt hodně. Je otázkou do pranice, zdali je to počáteční nejistota, že Sodoma Gomora ještě není pevná v kramflecích v novém soundu, anebo je to důsledek obecně klesající kvalitativní laťky a povedený začátek je naopak jednorázově vzepětí způsobené žánrovým oživením. Na to odpovědět nedokážu, asi se to ukáže až na další fošně – bude-li tato pokračovat ve stylu zavedeném na „Multikill“. Pokud by se z novinky vyzobalo to nejlepší, zůstalo by nadupané EP. Ve stávající podobě však nechybí hluché momenty a slabé songy, což dojem citelně rozmělňuje. Promarněná šance na výbornou fošnu.
Země: Jihoafrická republika Žánr: rave / hip-hop Datum vydání: 16.9.2016 Label: Zef Recordz
Tracklist:
01. We Have Candy
02. Daddy
03. Banana Brain
04. Shit Just Got Real [feat. Sen Dog]
05. Gucci Coochie [feat. Dita Von Teese]
06. Wings on My Penis [feat. Lil Tommy Terror]
07. U Like Boobies? [feat. Lil Tommy Terror]
08. Rats Rule [feat. Jack Black]
09. Jonah Hill
10. Stoopid Rich
11. Fat Faded Fuck Face
12. Peanutbutter + Jelly
13. Alien
14. Street Light
15. Darkling
16. I Don’t Care
Jihoafrický bizár Die Antwoord vylétl ke hvězdám velice rychle. Během několika málo let se z nich stali doslova hvězdy, ale z jistého úhlu pohledu – vlastně není divu. Jejich hudba je ve své podstatě jednoduše stravitelná, chytlavá a taneční, takže má potenciál, aby se zalíbila velkému množství lidí. Na stranu druhou jsou Die Antwoord svou prezentací, přístupem a stylizací docela jinde než běžné mainstreamové skupiny. Díky tomu neznalým laikům může připadat, že jsou to právě ¥o-landi Vi$$er a Ninja, kdo konečně přináší něco svěžího, neotřelého a rebelského do zatuchlého hudebního světa, byť reálně to není úplně pravda. Co si budeme nalhávat, Die Antwoord pouze vzali taneční rave, začali do něj rapovat a na to naroubovali specifickou image a smysl pro (v mezích zákona) ostřejší humor.
Netvrdím, že to je takhle a priori špatně. Pouze si vymezuju nějaký rámec, aby obě strany – tedy vy i já – měly představu, o čem přesně se bavíme. Já osobně Die Antwoord neberu jako nějakou výjimečnou kapelu, ani jim neležím u nohou, ani nenásleduju jejich kult, jejž se jim kolem sebe podařilo vybudovat. To nechám na jiných, kteří neznají lepší hudební skupiny, jejichž produkce si zaslouží uctívání mnohonásobně víc. Pro mě jsou Die Antwoord jen docela zábavnou kapelou. Kapelou, jež umí dělat skvělé hitové písničky a singly, ale vůbec neumí dělat alba.
Jihoafričané mají na kontě skladby, které mám vážně rád a pořád si je na YouTube sem tam pouštím – vždycky s chutí a baví mě. Dát ovšem celou jejich desku na jeden zátah, to je z mého pohledu poměrně heroický výkon. Album u Die Antwoord totiž znamená několik výborných singlů, sem tam stravitelný song a kopa píčovin – špatnými regulérními songy počínaje, armádou zoufale nudných skitů konče. Letošní novinka „Mount Ninji and da Nice Time Kid“ na tom není o moc lépe. Vlastně spíše naopak – je na tom ještě hůře než její předchůdci.
Důvod je vcelku nasnadě. Minulá alba možná obsahovala zástup pekelných kravin, ale také těch několik málo parádních tracků, jaké člověk může točit i s odstupem. „Mount Ninji and da Nice Time Kid“ bohužel postrádá ty parádní tracky. Je tu několik vcelku ucházejících stravitelných věcí, žádná opravdu dobrá, špatných pěkná řádka.
Jakousi bezradnost „Mount Ninji and da Nice Time Kid“ symbolizuje jeden ze singlů, „Banana Brain“, jehož úroveň se jednoduše nemůže ani zdaleka srovnávat s tím, jak vypadaly singly třeba na „Ten$ion“ nebo „Donker Mag“ (byť druhé jmenované bylo jako celek také docela sračka). Song se sice snaží o hitovost, ale je to snaha nanejvýš křečovitá a přespříliš okatá. Je to tupý rave výplach, jenž chytlavost supluje jalovým řvoucím tanečním beatem, který změkčuje Yolandi svým pisklavým hláskem ve vlezlém refrénu, navrch dvě rapové sloky a je vymalováno. Je to však právě ona prvoplánovitost a očividná snaha udělat novou koncertní tutovku, díky čemu to člověka spíš otravuje, než aby se mu to líbilo. Další „Baby’s on Fire“ to není ani náhodou.
Na druhou stranu, „Banana Brain“ trochu mate, jelikož „Mount Ninji and da Nice Time Kid“ není tak explicitně taneční jako tenhle kus nebo první singl „Gucci Coochie“, v němž se objevuje Dita Von Teese, nebo „Daddy“. Novinka je více hip-hopová, především tedy její pozdější část, protože těch několik málo tanečnějších kusů Die Antwoord nacpali na začátek desky. Ale to říkám vesměs jen z formálních důvodů, poněvadž v konečném důsledku je to beztak šumák, když je velká část nahrávky spíš otravná – ať už je to hip-hop nebo rave s rapem. Jediné písničky, na něž lze nenadávat, jsou „We Have Candy“ (ta je zábavná, super stylizace, zábavné hrátky s klišé vtípky, fungují i rapové výjezdy), „Rats Rule“, hlavně díky hostujícímu Jacku Blackovi z Tenacious D, a s jistou dávkou rezervovanosti ještě „Darkling“, jež na poměry Die Antwoord vyznívá nečekaně seriózně. Díky instrumentální stránce je dejme tomu stravitelná ještě „Alien“. Doufám, že jste si povšimli, že ani tyto skladby, které jsem právě zmínil jako jediné poslouchatelné, nejsou bez výhrad!
Výčet toho, co se nepovedlo, však bude o poznání delší. No, popravdě řečeno bych do sraček zařadil zmiňovanou trojici „hitovek“ – tedy „Daddy“, „Banana Brain“ a „Gucci Coochie“ – a dále úplně všechno ostatní, co jsem ještě nejmenoval. Ať už se jedná o hip-hopovější kusy jako „Stoopid Rich“, „Shit Just Got Real“ či „Fat Faded Fuck Face“, anebo takové ty rádoby vtípky typu „Wings on My Penis“, „U Like Boobies?“ a „Jonah Hill“. Speciální hejt si zaslouží také kýčovitá „I Don’t Care“. U právě jmenovaných songů je špatně v podstatě vše, ale nejvíc ční slabé instrumentály.
„Donker Mag“ jsem v dobové recenzi zjebal a dal tomu 4,5/10, ale ty vole… v porovnání s „Mount Ninji and da Nice Time Kid“ to bylo ještě super album. Když nic jiného, tak tam byly aspoň „Cookie Thumper!“ a „Pitbull Terrier“, což jsou fakt parádní tracky. Ale na novince není prostě vůbec, ale fakt vůbec nic, tohle album je nefalšovaná mrdka. Asi si dovedete představit, jak by mohlo vypadat číselné hodnocení, když 4,5/10 dostala o třídu lepší nahrávka. Ano, v případě „Mount Ninji and da Nice Time Kid“ se skutečně bavíme o průseru.
Těsně před vydáním novinky se na internetu objevila zpráva, že Die Antwoord příští rok v září ukončí svou činnost, což kapela měla oznámit v jednom rozhovoru. Jakmile se to rozkřiklo, Die Antwoord informaci dementovali s tím, že je redaktor špatně pochopil a vytrhl jejich prohlášení z kontextu a že se nehodlají rozpadnout (na netu se posléze objevil přesný přepis rozhovoru, dle něhož se mi nezdá, že by to redaktor špatně pochopil, ale to už je jiná věc). Když ovšem člověk poslouchá „Mount Ninji and da Nice Time Kid“, nabízí se myšlenka, že by to snad bylo lepší, kdyby to Die Antwoord zabalili a konečně dali pokoj. Svého času možná našli díru na trhu a chvíli byli skutečně zábavní, ale novinka ukazuje, že ta jejich formulka už je dočista vyčerpaná a existence skupiny je tedy zbytečná.
Druhý pohled (Atreides):
Jihoafrické pouliční komando Die Antwoord je uskupení, které buď milujete, nebo vám leze krkem. Neznám moc lidí, kteří by stáli někde mezi. Osobně se řadím spíš k první skupině, protože najít něco tak švihlého a bizarního, co zároveň opravdu funguje a baví kvalitou a nejen bizarností, je docela problém. Nemluvě o tom, že Die Antwoord rozhodně nejsou kdovíjaký underground vzhledem ke skutečnosti, že vyprodávají koncerty pro tisíce lidí – jako třeba ten v pražských Žlutých lázních, jenž se vyprodal raketovým tempem. Na druhou stranu má studiová tvorba bijce, co si říká Ninja, a jeho bitch ¥o-landi Vi$$er minimálně na poslední desce sestupnou tendenci. Zatímco „$O$“ a především „Ten$ion“ mě baví jako celek, z „Donker Mag“ mě dodneška bere ani ne půlka a zbytek je takový… nemastný neslaný, poněkud navíc či úplně na hovno. Takže jsem doufal, že „Mount Ninji and da Nice Time Kid“ bude trochu krok k něčemu záživnějšímu.
No, nebudu chodit kolem horké kaše – zázrak se nekoná. Nemůžu říct, že by to nebylo lepší než „Donker Mag“. Je. Novinka šíleně dlouhého názvu má silné momenty a výbušná směska rap-ravu je pořád dost zábavná na to, aby se alespoň člověk alespoň část desky nenudil – úvodní „We Have Candy“ je typicky vyjetý výraz Die Antwoord, „Daddy“ je sice slabší, ale pořád není špatná, a „Banana Brain“ zní jako Scooter na cracku a kope jako splašený kůň. Jenže když nepočítám „Gucci Coochie“, kterou žeru hlavně proto, že jsem platonicky zamilovaný do hostující Dity Von Teese (s níž Die Antwoord spolupracovali už dřív – třeba v klipu k „Ugly Boy“), tak střed desky stojí… upřímně řečeno dost za hovno a já se u něj šeredně nudím, jakkoliv jsem se snažil najít alespoň něco zábavného. Kus jsou trapné vycpávky se stopáží kolem minuty, které už minule nefungovaly, zbytek songy jako „Rats Rule“ nebo „Shit Just Got Real“, v nichž hostuje Sen Dog respektive Jack Black, přičemž první z nich je vyloženě otravná, druhá výrazově plochá a ve výsledku dost o ničem; a podobně jsou na tom i věci „Stoopid Rich“, „Fat Faded Fuck Face“ nebo „Peanutbutter + Jelly“.
Závěr ale ukazuje, jak moc je „Mount Ninji and Da Nice Time Kid“ roztříštěná a nejednotná deska, protože poslední čtyři tracky počínaje „Alien“ se nesou na minimalistické vlně a disponují odlišnou atmosférou, do jisté míry fungují samostatně, nezávisle na zbytku desky. Jako kdybyste vzali švihlou desku (nebo alespoň pokus o ni) a na její konec přilepili ípko, jež se hodí k procházkám nočním městem. K civění na ztichlé nástupiště opuštěného autobusáku, který víc než někdejší stanici připomíná doupě uživatelů drog všech váhových kategorií. K četbě vybraných kapitol na téma „Co se děje v ghettu, když zhasneme?“. Zkrátka introvertní stránka Die Antwoord, jež je pro mě docela nová, neokoukaná a upřímně mě baví, protože má hodně do sebe. Škoda jen, že jde nanejvýš o třetinu celé hrací plochy alba, protože to pravé psycho začíná kapela servírovat ve chvíli, kdy se tyhle čtyři tracky spolčí s představivostí a odtáhnou mě do úplně jiného univerza – což je asi ta poslední věc, jakou bych od Die Antwoord čekal a kterou mě naprosto odpálili, takže si tuhle část klidně pustím i samostatně, aby mě zbytek desky nerušil.
V závěru tak můžu konstatovat, že mám z desky podobný pocit, jaký mám z „Donker Mag“. „Mount Ninji and Da Nice Time Kid“ ovšem vyhrává v tom, že nejde o chaos, kde pecku střídá naprostá hovadina a naopak, nýbrž to lepší a horší má tendenci držet pohromadě. Zároveň nelze opomenout, že i když mě baví z celé desky jen úvod a závěr, každá část mě baví z úplně odlišných důvodů. Na druhou stranu střed desky není ničím než výplní, vatou, nudnou šedí, kterou s výjimkou „Gucci Coochie“ přeskakuji, aniž by tím moje svědomí nějak trpělo. Kolem a kolem by „Mount Ninji and da Nice Time Kid“ mohla být zábavná deska, kdyby Die Antwoord netvořili stylem pejska a kočičky, a zároveň stáhli stopáž pod 40 minut, protože 55 minut tenhle materiál nedává ani v nejvlhčím snu – což je škoda. Tím spíš, že tahle smečka už v minulosti ukázala, že má na víc.
Ačkoliv jejich diskografie není nijak rozsáhlá, Terror Crew si za dobu svého fungování na domácí horrorcorové scéně dokázali vybudovat status kultu. Zdali je to oprávněné nebo ne, to ponechám na vašem vlastním uvážení. Neoddiskutovatelným faktem ovšem zůstává, že Terror Crew nějaké jméno měli, a i když byl původně počet členů větší, postupem času situace vykrystalizovala do stavu, že většina lidí má s touto skupinou spojenou především dvojici Evil Dope a Haades.
Jak ale známo, činnost Terror Crew už skončila a sólové ambice obou členů, které ventiloval nejdříve Haades v roce 2013 prostřednictvím „Duševního bankrotu“ a jeho kolega o rok později skrze „Produkt doby“, v tom moc prsty neměly. Jestli něco, tak se na postupném vyhnití Terror Crew podepsala spíš Haadesova obliba v jistém druhu látek (v červenci byl jen tak mimochodem propuštěn z léčebny a dle všeho pokračuje v práci na druhém sólu). Evil Dope se v mezičase rozhodl nezahálet, ale namísto další sólovky se dal opětovně dohromady s Mr. Nightmarem, tedy jedním z oněch původních členů Terror Crew. A výsledkem jejich spolupráce je nová formace Dead Team, pod jejíž značkou už stačila vyjít debutová deska s názvem „Nebezpečná aktivita“.
Dvojice se za svou minulost nijak nestydí a naopak na historii s Terror Crew v rámci Dead Team přímo navazuje. Ne nadarmo se ve skladbě „Satanistická sekta“ v refrénu ozývá přímo „Jsme Terror Crew, satanistická sekta / krvelační psi, démoni, nestvůry z pekla“. Odkazy na minulosti lze ovšem bez problémů vystopovat i v dalších písních jako třeba „Evil zmrdi“ (stačí jen ten název – tahle hláška už přece byla na přebalu „Blackrap“, debutu Terror Crew) nebo „Pakt“. Bohužel se ale Evil Dope a Mr. Nightmare nedokázali ani pod novým názvem zbavit některých neduhů, které jejich tvorbu trápily již za dob Terror Crew.
Kámen úrazu vidím hlavně v textech. Do jisté míry ani ne v jejich obsahu, protože ten je takový typicky žánrový, takže koho někdy horrorcore sral, Dead Team na tom nezmění zhola nic. Nějaké ty vraždičky, uctívání Satana, vychvalování sama sebe, že já jsem ten největší drsoň široko daleko a všichni ostatní jsou jen bezvýznamné mrdky, prostě normálka. V zásadě. První věc, která mě irituje, je jakýsi rozpor mezi jednotlivými tracky. Třeba v „Mass Murder Shit“, „Dead Team“ nebo „Satanistické sektě“ rapují o tom, jak vykuchají všechno živé, zabíjejí všechno, na co přijdou, pořádají atentáty na dětské domovy a podobné srandy, v „Mafiánovi“ se zase přiznávají, jak všechny okrádají a jací jsou to zločinci. Oukej, je to žánrová póza, beru to. Ale vedle toho se tu nacházejí i jakési pokusy o dejme tomu kritiku současného světa a jeho poměrů jako třeba v „Nebezpečné aktivitě“, „Válečných štváčích“, „Nesnesitelné těžkosti bytí“ nebo „Otrocích Universu“. Sorry, ale mně to prostě přijde divné, když mi někdo káže: „spíš se chovej tak, abys moh na sebe být hrdý / dělej jenom věci, co tě doopravdy baví / aby jsi prožíval jenom štěstí, a to to pravý / hlavně si, ty vole, opatruj duševní zdraví“, když o pár tracků dřív mi cpe kecy o tom, jak vyvražďuje planetu.
No, a další věc je, že s těmi texty si na některých místech prostě chtělo víc vyhrát. Některé obraty jsou vcelku zábavné, ale jinde se to jenom pseudo-rýmuje (tedy nerýmuje) a strašně toho tahá za uši. Nádherným příkladem může být refrén „Evil zmrdů“, tedy videoklipové skladby, kde se Dead Team na sebe snaží narýmovat zmrdi-drogy a Manson-utopence (!!!). Další věc je, že některé obraty se opakují, což je problém především u Pana Noční Můry. Opět jeden rým jako příklad, který se shodou náhodou také nerýmuje: Universu-verze. Ale to zdaleka není jediný příklad, protože speciálně Mr. Nightmare občas ve více písních opakuje a opakovaně roubuje na stejné rýmy tak vzácná slova, že to člověka okamžitě praští přes uši, viz třeba Azazel nebo panzerfaust. A pokud jste měli tu čest i s jeho hostovačkami u Hewitta a Heavena, tak prostě nejde neslyšet, že se ten týpek fakt opakuje.
Na druhou stranu, podobně jako u věcí od Terror Crew platí, že i navzdory veškerým neduhům, co jich jen na „Nebezpečné aktivitě“ je, se nakonec jedná o relativně zábavnou záležitost. V jádru je to buranské až za roh, je tam spousta věcí, které se tomu dají zcela právem vytýkat (co si budeme povídat, ono by šlo trochu píčovat i na flow a poněkud jednotvárný projev), ale je to sranda. Nicméně si nebudeme nic nalhávat – ve velké míře za to může především produkce. Už na fošně „Za hranicí lidskosti“ od Terror Crew se nacházely některé fakt skvělé beaty a „Nebezpečná aktivita“ v téhle tradici pokračuje.
Většiny produkce se ujal Mortem, který je tradičně dobrý. Instra, jaká dodal třeba pro tracky „Satanistická sekta“, „Dead Team“, „Mafián“, „Sérioví vrazi“, „Evil zmrdi“ nebo „Otroci Universu“, jsou rakety jak svině a dokazují, že tenhle borec prostě umí. Je pravda, že „Tartarus“, „Sickheadz“, „Váleční štváči“, „Nesnesitelná těžko bytí“ nebo „Nebezpečná aktivita“ zas až takové šlehy nejsou, ale vyloženě blbý není snad žádný. Ve třech písničkách se vrací i Czmelak, jenž má komplet na triku „Za hranicí lidskosti“. „Mass Murder Shit“ a „Pakt“ jsou v pohodě instra, ačkoliv ty nejlepší produkce ze zmiňovaného alba byly ještě jinde, ale „Tekutá modernita“ je bohužel strašná a kvůli dementní hudbě se jedná o píseň hodnou přeskakování. Pro pořádek ještě dodejme, že song „Demonia“ vyprodukoval Cetys z Alfa Sekta, která zde také hostuje. Tenhle track vyčnívá právě díky diktátu slovenské úderky, ale beatem patří k tomu obyčejnějšímu. Jo, a když už jsem to takhle otrocky vyjmenoval, tak pár scratchů dodal i Ill Rick ze Sodomy Gomory.
Vzhledem k tomu, že ani Evil Dope, ani Mr. Nightmare nemají zrovna ukázkovou vyřídilku a jejich rap není žádný kulomet, tak jim sedí, že se většina beatů nese ve středním a hutnějším tempu. Nicméně těch skladeb, kdy by si instro i rap dohromady skutečně bez výhrad sedly do nějaké harmonie a vznikla ona pověstná flow, zas tolik není. Když vezmu jen songy, k nimž nemám žádné zásadní připomínky, ani v textech nebo v čemkoliv jiném, tak dostanu seznam jen o třech položkách: „Satanistická sekta“ (suverénní vrchol!), „Dead Team“ a „Sérioví vrazi“. Takže asi tak. Ale jak už padlo, i přes jistou blbost je to až na pár vyloženě slabých věcí vlastně sranda, byť ve velké míře jen v rámci guilty pleasure (což by ovšem šlo vztáhnout na většinu horrorcoru, to už je pomalu charakteristický žánrový rys).
Země: Česká republika Žánr: hip-hop Datum vydání: 18.5.2016 Label: The Most Wanted Records
Tracklist:
01. Ty praví ví [feat. Melody Mell]
02. Nevinná
03. Poslední slovo [feat. PEchi]
04. Jedu dál
05. Houpavá
06. Guilotine
07. Faleš [feat. Richiano, MC Pohry]
08. Cenzůra
09. Bad Boys [feat. Agro]
Hip-hop je žánr, jemuž naprosto zoufale schází větší nadhled a pokora. Samozřejmě, zrovna tyhle vlastnosti by slušely i některým dalším stylům, ale u hip-hopu je to vážně extrémní situace, když se každý noname píčus snaží rapovat (což neznamená, že skutečně rapuje) o tom, jak je největší king, jak má největší péro a jak všichni ostatní okolo jsou sračky, co umí akorát tak hovno. A kdo má takovou drzost, že se mu takováhle produkce nepozdává, tak je to jen hejtr bez života, který celé dny sedí u klávesnice a píše komentáře. Uff…
Asi je jasné, že bych o tom nemluvil, kdyby se přesně tohle v nějaké míře netýkalo i skupiny, o níž si dnes budeme povídat. S veškerou úctou, Brüx Colony z Mostu toho prozatím moc nedokázali. Loni vydali desku „Trochu jinak“, letos k ní přidali nové EP „Aperitiv“, odehráli nějaké koncerty, ale ty vole… to přece není zas tak moc, aby člověku narostlo ego až někam do píči. Vždyť ani ty lajky na Facebooku a zhlédnutí na YouTube, podle nichž mnozí samozvaní králové rapu měří úspěch, v podstatě nejsou (resp. jsou, ale není jich nijak závratně moc).
A přesto je z textů Brüx Colony cítit až přílišná povýšenost. Nic proti přiměřené drzosti nebo zdravému sebevědomí, ty jsou asi potřeba, ale v takové míře mi to v tomhle případě přijde neopodstatněné. Nicméně i v momentech, kdy Guva (zakladatel a řekl bych, že snad i hlavní postava formace) posluchači necpe do hlavy, že je „notorický MC“ a že mu „nechybí sebevědomí“, tak obsahově jsou ty texty jednoduše slabé a vlastně úplně nezajímavé. Ani nemluvě o tom, že neustálé opakování názvu kapely (snad kurva vím, co poslouchám, ne?) a slovíček jako „yeah“, „reprezent“ či „bro“ působí víc směšně než zajímavě.
Tohle všechno je trochu škoda ve světle toho, že úplně nulové a jalové schopnosti zas Brüx Colony nemají. Je pravda, že zmiňovaný Guva mě povětšinou spíš sere a s veškerou úctou si myslím, že zrovna on je nejslabším článkem, měl by rapu radši nechat a přesedlat na cvrnkání kuliček nebo tak něco (ačkoliv já si tohle myslím i o Orionovi z PSH, což mnozí jistě budou považovat za kacířství, protože to je asi největší česká rapová jakoby legenda, ale podle mě je ten chlap prostě neposlouchatelnej). Taky je pravda, že například hned úvodní song „Ty praví ví“ je stravitelný hlavně díky hostující Melody Mell, která kmenovou dvojici rapperů Guva–H4nz výrazně převyšuje. Ale zrovna to mě zas tak nepřekvapilo, protože Melody Mell na jaře vydala slibný singl „Našla jsem“, a jestli nespadne do obligátního nudného ego-rapu a bude se zlepšovat, tak se tu možná konečně objeví nějaká slušnější female MC, jež tu prozatím chybí, protože Sharlotu nebo Sharkass může brát seriózně fakt jen kokot.
Co jsem ale chtěl říct – i navzdory zmiňovaným negativům „Aperitiv“ obsahuje několik relativně pohodových písniček. Pasáže s potenciálem se najdou v „Posledním slovu“, „Faleši“ nebo „Cenzůře“. Skousnout se nakonec dá i „Houpavá“, i když její začátek je trochu demence. Ale obecně vzato ne, že by to stálo za vyližprdel od A do Z, ono to jít může, když se chce. Na druhou stranu, taková „Nevinná“ je trochu blbá (snad jen refrén ujde) a „Bad Boys“ už je nikoliv jen trochu, ale extrémně blbá, to je fakt pičovina jak mraky. Další videoklipová věc „Guilotine“ má taktéž světlejší motivy, zejména základní beat a vstupy zpěvačky Elb’ (ale to taky není novinka – už na „Trochu jinak“ jsem měl občas pocit, že některé songy drží nad vodou jen ona), zatímco rapové sloky a lámání do dubstepu jsou regulérně příšerné.
Nicméně značnou nevyrovnanost lze vlastně považovat za jednu ze základních vlastností Brüx Colony. Když člověk přistoupí na žánrová pravidla, nebude čekat světovou špičku a bude to střízlivě brát jako žánrový mainstream (stylem, nikoliv věhlasem), tak některé momenty jsou dejme tomu v pohodě, instra sama o sobě vlastně taky nejsou zlá. Naproti tomu jindy z toho čiší hloupost a nachází se to sotva na hranici poslouchatelnosti. Když člověk nechce uměle snižovat nároky, tak se prostě bavíme o nevýrazném, horším hip-hopovém (s odřenýma ušima) průměru. Což o to, on by tu ten potenciál na něco víc třeba i byl, ale tím se vracíme opět na začátek – k jeho naplnění by bylo třeba víc soudnosti, sebereflexe a pokory. A vzhledem k tomu, jak se Brüx Colony prezentují, si nejsem jistý, zdali jsou toho schopni.
Země: Česká republika Žánr: hip-hop / horrorcore / rap Datum vydání: 25.9.2015 Label: selfrelease
Tracklist:
01. Doba ye na píču
02. Nechceš vidět
03. Terorista
04. Otrok
05. Na dně flašky
06. Neopustíš kartel
07. Cesta k nápravě není (feat. DeSade)
08. Do píči jdem (feat. Chixan)
09. Spousta obětí
10. Nejdelší noc
11. Jako stroj
12. Zapomenout v opuštění
13. Svěrací kazajka
14. Lidská stonožka (feat. Řezník)
15. Kupuju šmejdy (feat. Chixan)
16. Smažky (feat. Dussa)
17. Zavírat oči
18. Květinový děti
19. Mrchožrouti
20. Pomsta
Na první pohled se může zdát, že veškeré horrorcorového dění v Čechách se – obzvláště teď po neblahém konci Masových wrahů (jejichž jméno si jen tak mimochodem v dnešní recenzi ještě svou roli zahraje) – točí okolo značky ZNK, která je prostě nejvíc na očích. V reálu tu však fungují i další jména, z nichž některá jistě mají svou kvalitou. A jedna z těch zajímavějších věcí vyšla loni bez nějakého většího ohlasu. Což je škoda, protože „Teorie velkého mozku“ posledním počinům z dílny ZNK těžce nakopává kaďák a na rozdíl třeba od nedávno recenzovaného Hewitta to ani není opisování od známějších jmen.
Mozek Krang je ve své podstatě první sólová deska Kranga, jenž si ostruhy vydobyl již pod vlajkou MRZK alias Mravních zkaženců. Jejich tvorbu znám já osobně jen velmi povrchně, tudíž se radši nebudu pouštět do nějakého srovnání, nicméně je evidentní alespoň to, že zkušenosti tu jsou. A to nejen za mikrofonem, ale i za pultem. Produkce „Teorie velkého mozku“ se totiž neujal nikdo jiný než Doyem z Masových wrahů, což nějakou kvalitu přítomných beatů bezesporu zaručuje. Za zmínku stojí, že album co do inster není nijak zvlášť agresivní a jedná se spíš o pomalejší věci, řekněme přibližně na styl „Nejsem prodanej“ z poslední placky Masových wrahů.
Navzdory prvnímu odstavci by se asi slušelo zmínit, že „Teorie velkého mozku“ není čistokrevně horrorcorová deska. Jsou zde typicky žánrové historky jako třeba „Neopustíš kartel“ nebo ještě příkladněji „Lidská stonožka“. Vedle nich je tu i několik dalších textů, které možná nejsou typicky horrorcorové, ale jejich přítomnost by v tomto stylu asi nikoho nepřekvapila, což je kupříkladu hned úvodní diss na zaprodanecký hip-hop v podobě songu „Doba ye na píču“. Naproti tomu jiné texty jsou pojaty možná až nečekaně seriózně, ať už jde o nějaké osobnější tracky nebo společenskou kritiku. Není to sice přehlídka hlubokého intelektuálního rozjímání (však upřímně – kdo by si pouštěl hip-hop, když má hlad po něčem intelektuálně náročnějším), ale naštěstí nejde ani o takovou směšnou naivitu jako třeba dejme tomu u Terror Crew, jejichž ilumináty moc vážně brát nelze.
Sluší se ovšem zdůraznit, že projev samotného Kranga asi nesedne každému. Jeho rapování je totiž poměrně svojské, takže je nutno, aby si člověk tomu jeho „šišlání“ přivykl, aby jej vzal za své. A dokážu si představit, že někoho tenhle styl bude iritovat natolik, že tomu na chuť prostě nepřijde – v takovém případě pak asi nehrozí, že by si dotyčný „Teorii velkého mozku“ užil, když je to nahrávka především o Krangovi. Na druhou stranu, když to člověk stráví, tak ho to bude bavit, protože jinak je Krang hodně dobrý a některé sloky dává jak pán. A hlavně – je to opravdu rap, ne jenom rychlé (a leckdy ani to ne) mluvení, jak je tomu u jiných rádoby borečků na domácí scéně.
Dobře si na nahrávce sedly i featy, s nimiž se to nepřehání, ale když se objeví, jsou povedené a hlavně nahrávku příjemně osvěžují – a to zejména v druhé půli alba přijde k duhu. Abych ale řekl pravdu, tak nemám moc tušení, kdo to je Chixan (jako jediný ve dvou písničkách) nebo Dussa, a v souvislosti s hostováním na „Teorii velkého mozku“ jsem o nich slyšel poprvé v životě. Nicméně oba mě baví, především ten první zmiňovaný. Vedle nich se zde objevují ještě známé firmy v podobě Řezníka – ten si v „Lidské stonožce“ odvádí svůj dobrý standard – a DeSade, jehož příspěvek je parádní a už jen díky tomu patří „Cesta k nápravě není“ k vrcholům alba.
Nicméně budeme-li mluvit o těch nejpovedenějších skladbách, pak lze vlastně zmínit všech pět kousků s featy, tedy vedle obou již jmenovaných ještě „Do píči jdem“, „Kupuju šmejdy“ a „Smažky“. Dále za vypíchnutí určitě stojí i začátek alba, který nabízí trojici silných tracků „Doba ye na píču“, „Nechceš vidět“ a „Terorista“. Zejména ta poslední je výborná a s odstupem vícera poslechů bych ukázal právě na tuhle věc, pokud bych měl zvolit jen jednu nejoblíbenější píseň. Solidní úroveň si však udržují třeba i „Otrok“, „Neopustíš kartel“ nebo „Jako stroj“.
Bezchybná však „Teorie velkého mozku“ ani zdaleka není. Tím nejkřiklavějším neduhem je samozřejmě délka alba, jež dosáhla celých 70 minut. To je stopáž, která dá zabrat i v případě inteligentnější a variabilnější muziky, než jakou Krang s Doyemem nabízejí. Ještě by se to dalo omluvit, pokud by si placka držela po celou dobu laťku nastavenou těmi nejlepšími tracky zmiňovanými v předcházejícím odstavci, což se bohužel neděje. Já osobně bych se obešel hned bez několika písní. Za prostříhání by stál střed desky, kde se za sebou nachází několik ospalejších věcí, i když to se nakonec ještě dá kousnout. Úplný závěr alba už ale skutečně působí poněkud nadbytečným dojmem, nic moc neřeší a nepřináší nic zásadního. Hlavně „Zavírat oči“ a „Květinový děti“ bych si bez váhání odpustil.
Vzato kolem a kolem mě ale „Teorie velkého mozku“ pořád baví, protože ten poměr povedených tracků a vaty je přece jenom příznivý, což je dáno jednoduše tím, že ta první množina je větší. Pro leckoho by mohl být problém i s projevem samotného Kranga, jenž je docela specifický a asi ne každému sedne. Ostatně i já jsem si na to musel chvíli zvykat. Ale na druhou stranu, alespoň je rozpoznatelný a jeho rap zní trochu jinak než u všech okolo, čehož si dle mého lze cenit. Celkově vzato jsou tedy dojmy kladné.
