Země: USA / Nizozemsko Žánr: hip-hop / grime Datum vydání: 29.5.2017 Label: selfrelease Tracklist: 01. Shotgunz in Hell 02. Can’t Hear You (feat. Sickflo) 03. XXX 04. Piro (feat. Dopey Rotten) 05. Spit in Ya Face 06. Doomsday 07. Die Slow 08. What’s Your Drug of Choice? (Skit) 09. Don’t Sleep 10. Psychopath (feat. Snak the Ripper) 11. Playa 12. The Body (Skit) 13. Stacking Hrací doba: 33:30 Odkazy Onyx: web / facebook / twitter Odkazy Dope D.O.D.: web / facebook / twitter K recenzi poskytl: Snowgoons PR

V březnu 2014 vydala newyorská hip-hopová kultovka Onyx desku „#Wakedafucup“ (název zjevně odkazující na debut „Bacdafucup“ z roku 1993) kompletně produkovanou německým komandem Snowgoons. Šlo o album našlapané kurevsky dobrým hip-hopem a popravdě řečeno, jde o jeden z mých nejoblíbenějších žánrových počinů (ale to můžete brát s rezervou – netvrdím, že jsem v tomhle oboru kdovíjaký expert).

Objevila se tu hromada parádních tracků a jeden z nejlepších byl ten titulní, což byla raketa jak svině, a zásadní podíl na tom neměli jen kmenoví členi Fredro Starr a Sticky Fingaz (Sonny Seeza se, jak známo, na nahrávce nepodílel), ale i hostující řezníci Dope D.O.D. z Nizozemska. Později se album dočkalo upgradované verze s názvem „#Wakedafucup Reloaded“, kde se objevil remix titulního válu a i s novým beatem to makalo přímo pekelně.

Spolupráce Onyx a Dope D.O.D. zřejmě zachutnala (ostatně, ve „#WakeDaFucUp“ se kapely nesetkaly poprvé – již o rok dříve se Onyx objevili jako hosté u Dope D.O.D. v písničce „Panic Room“), protože už nějakou dobu se hovořilo o tom, že by se obě smečky měly opět spojit a tentokrát dát dohromady nikoliv jeden song, ale rovnou celé kolaborační album. A musím, že vzhledem k dané konstelaci jsem se na „Shotgunz in Hell“ fakt těšil, protože představa desky celé narvané peckami jako „#WakeDaFucUp“ byla extrémně lákavá. Jak ale výsledek ukazuje, trochu naivní.

„Shotgunz in Hell“ totiž zní výrazně odlišně v porovnání s omílanou skladbou. Nebál bych se říct, že zvuk nové desky je střelený tak napůl cesty mezi agresivní grimovou smaženicí Dope D.O.D. a pouličním hardcore hip-hopem Onyx. Respektive, abych se vyjádřil přesně, zvolená instra na takový záměr ukazují. Ale nakonec proč ne.

Album začíná poměrně slibně. Titulní intro s nasamplovanými úryvky ze songu „#WakeDaFucUp“ dává jasně na vědomí, odkud se spojení obou vzalo. Hned první regulérní kus „Can’t Hear You“, v němž hostuje Sickflo, jasně ukazuje, jakým směrem se „Shotgunz in Hell“ bude ubírat. Důraz je kladen na hutné basové linky a temnější náladu, takže jestli někdo očekával agresivitu a rychlost, asi uspokojen nebude, byť třeba následující „XXX“ je výrazně hybnější. Ne nadarmo se jedná o jednu z nejvýraznějších věcí – ještě aby ne, když má snad jako jediná na fošně našlapaný refrén. Následující „Piro“ už je o něco níž, ale stále drží určitou laťku, vlivy grimu jsou zde citelné a v neposlední řadě stojí za zmínku i kvůli tomu, že se v ní objeví Dopey Rotten, tedy původní člen Dope D.O.D., jenž skupinu opustil v roce 2015.

Nicméně ke zbytku alba tak jednoznačně pozitivní slova mít nebudu. Nechápejte mě špatně, ústřední kvarteto Fredro Starr, Sticky Fingaz (Onyx), Jay Reaper a Skits Vicious (Dope D.O.D.) zandává dobře a některé povedené tracky se také najdou. „Spit in Ya Face“ má blíž ke starším Onyx, „Doomsday“ není na první poslech, ale nakonec jsem si její pomalé tempo a důraz na hutnost vcelku oblíbil, a „Playa“ ke konci nahrávky patří k tomu nejlepšímu, co „Shotgunz in Hell“ nabízí. Nicméně mezi tím se nachází řádka písniček, jimž chybí větší výraznost. Sem tam se třeba objeví slušnější motiv, ale jako celek mě „Don’t Sleep“, „Die Slow“, „Psychopath“ a „Stacking“ moc nebaví a mám u nich pocit, že kolaboračka takhle velkých hip-hopových jmen by si zasloužila víc. Zbývající dvě stopy „What’s Your Drug of Choice“ a „The Body“ už jsou jenom skity, takže to snad ani nestojí pořádně za komentář.

Co říct závěrem… určitě bych lhal, kdybych tvrdil, že jsem ze „Shotgunz in Hell“ nadšený – nejsem. Pokud zklamání nebudeme chápat jako synonymum pro „nelíbí se mi“ a budeme jej definovat jako „očekával jsem víc“, pak by klidně šlo použít i tenhle výraz. Pár slušných tracků se na albu bezesporu nachází, ale jaksi tu neslyším nějakou echt jebu do držky (nejvíc se k tomu blíží „XXX“, ale i té do takového titulu krapet schází), a i to nejlepší ze „Shotgunz in Hell“ se v žádném případě nemůže rovnat tolikrát zmiňované skladbě z posledního alba Onyx. Sem tam asi nějaký song na YouTube asi otočím, ale že bych měl v budoucnu potřebu poslouchat celou desku nebo si ji snad dokonce kupovat… to asi ne. Na co chodit kolem horké kaše – myslím, že jsme asi všichni čekali, že tohle bude o dost lepší, než ve skutečnosti je.