Archiv štítku: rap

Recenze

Sage Francis – Copper Gone

Napsat komentář
Sage Francis - Copper Gone
Země: USA
Žánr: hip-hop / rap / alternative
Datum vydání: 3.6.2014
Label: Strange Famous Records

Tracklist:
01. Pressure Cooker
02. Grace
03. ID Thieves
04. Cheat Code
05. Dead Man’s Float
06. Over Under
07. Make ‘Em Purr
08. Vonnegut Busy
09. Thank You
10. The Set Up
11. The Place She Feared Most
12. Once Upon a Blood Moon
13. Say Uncle
14. MAINT REQD

Odkazy:
web / facebook / twitter

Sage Francis je bezesporu zajímavá postava. Dalo by se říci, že tenhle mírně zavalitý švihák je mužem mnoha činností, a pokud bych měl vypíchnout jednu postavu nezávislé hip-hopové scény, byl by to právě on. Jeho přístup k hudbě, životu, hodnotám i scéně samotné je jedinečný, a i když to takhle napsané vypadá jako přehnané adorování, vážně mě nenapadá nikdo další, kdo by to na poli alternativy a nezávislých rapperů táhnul takovým stylem. A navrch k tomu dělal parádní muziku. Já sám se k Sageově tvorbě krátce po vydání jeho předešlé desky “Li(f)e”, což bylo zhruba v době, kdy jsem taje rapu a přísné dikce začínal teprve objevovat. Asi vám nemusím dlouho vyprávět, že to je jedna z těch věcí, která mi přirostla k srdci na první poslech, protože spojení hip-hopu, rockových prvků a country mi prostě uhranula. O její kvalitě může svědčit to, že ji poctivě protáčím dodnes – nikoliv pro nostalgické vzpomínky, ale prostě proto, že mi má pořád co říct.

“Copper Gone” tak byla v tomto světle deska tuze očekávaná. Popravdě jsem ale vůbec netušil, co očekávat, snad kromě kvality, která je v případě Sage těžko zpochybnitelná. Nicméně s čím se skutečně vytasí, to bylo ve hvězdách, protože tenhle člověk se změn ve své hudbě nebojí. Hlavně když to jde od srdce a je to upřímné tak, že vás občas až mrazí – to je společné snad všem jeho deskám bez ohledu na to, kdy vznikly. Je blbost o nějakém jeho albu tvrdit, že je jeho nejosobnější nebo nejupřímnější, protože všechny jdou opravdu hodně do morku kostí, Sage se zkrátka nebojí jít se svojí kůží (nebo duševní nahotou, chcete-li) na trh. Musím ale uznat, že celá novinka na mě působí ještě silněji jako dialog mezi ním a jednotlivými osobami z jeho okolí, popřípadě mezi jím a samotným posluchačem. To je do jisté míry charakteristické i pro předešlá alba, ale třeba právě “Li(f)e” mi přijde víc pojaté jako monolog a rozhodně během jeho poslechu nemám potřebu vzít Sage kolem ramen a jít s ním krafat na bar. Ale jak jsem napsal výše, v upřímnosti si mohou obě alba podat ruce.

Stačí vzít kterýkoliv text a jen sledovat proudy narážek na události z osobního života, brutální změny v něm, na kritiku své osoby, odkazy na spoustu literárních nebo vědeckých děl. Hrátky s gramatikou, slovní hříčky hraničícími místy až s dadaismem a nonsensem lze nalézt prakticky v každé písni. A stejně tak z každého druhého verše čiší, že pokud “Copper Gone” pojednává hlavně o posledních čtyřech letech Francisova života, byl to ponor na nejhlubší dno. Stačí pročíst “Make ‘Em Purr”, “Vonnegut Busy”, “The Place She Feared Most” nebo asi tak každou další z celkem čtrnácti písní. Nadhled, nadsázka a sebeironie ale nechybí ani v těch nejhutnějších textech, což je jedině dobře.

Že tentokrát to bude hlavně o depresích ale nejspíš zjistíte ještě dřív, než se pustíte do čtení textů, protože z desky samotné to doslova čiší. Pokud mají všechny skladby něco společného, je to právě melancholie, zármutek. Občas zádumčivější, občas mírnější a odlehčenější, ale i ty nejveselejší tracky prostě veselé nejsou. Vždycky se najde prvek, který udržuje atmosféru. Jednou zabarvení syntetizátorů, jindy jejich melodie. Stejně tak melodie folkových nástrojů, kterých se Sage nevzdal, jen jich na “Copper Gone” není zdaleka tolik co posledně. V případě “Vonnegut Busy” to je skvělé zakomponování saxofonu, v “Make ‘Em Purr” zase decentní klavírní linka v kombinaci s naprosto jednoduchým beatem. A takhle bych mohl pokračovat celý tracklist. Mimochodem, tyhle dva jmenované kusy jsou asi nejkoncentrovanější depresí, kterou jsem v tomhle žánru kdy slyšel.

Nijak mě nepřekvapilo, že Sage Francis dokáže měnit atmosféru skladeb a vytvořit dojem čehokoliv od drsné ulice, chlastání na baru, toulky krajinou, návštěvu psychiatrické léčebny, zpovědi v kostele až po poctivou klaustrofobii v cimře bez oken prakticky lusknutím prstu. Nicméně se mu podařilo mě opět doslova usadit na prdel a já mu to žeru i s navijákem. Ve skladbách defilují housle i tvrdé syntetizátory, kytary i saxofony. Brutální flow, ostrý rap i mnohem jemnější vyznění. Pochopitelně tohle všechno není nacpané do jednoho tracku, nýbrž pečlivě rozděleno po více než 50minutové stopáži tak, aby se ničeho nepřejedlo a všeho bylo tak akorát. Skladby tak jsou dost různorodé, rozhodně mnohem víc než na “Li(f)e”, které bylo především o folku.

Jednotliviny pojí právě nálada celku, kterou postupně vytváří. Není tak těžké tenhle společný znak najít, v každé písni je to ale něco konkrétního, co může způsobit, že k ní jen těžko proniknete. Tisíckrát zmíněná “Vonnegut Busy” nebo “ID Thieves” si mě získaly na první poslech, ale skladby jako “MAINT REQD” nebo “Cheat Code” mi nějakou dobu nesedly. Líbit se mi ale nezačaly, protože “stokrát poslouchané se ti začne časem líbit, i kdyby to byla sebevětší sračka”, ale až v momentě, kdy do sebe zapadla hudba a detailně prostudované texty, na kterých Francisova tvorba stojí stejně jako na instru samotném. Instrumentální stránku ale Sage nikdy neflákal a baví mě sama o sobě, stejně jako minule. O to víc mě mrzí, že se na evropské turné nevydal s živou kapelou, protože z charakteru “Copper Gone” i starších alb možnosti živého zpracování doslova křičí.

Francisovu poslednímu albu se těžko něco vytýká. Tenhle člověk prostě špatný materiál nahrát neumí, stejně jako zamrznout na jednom místě. Přiznávám, že jsem k jeho osobě trochu nekritický (dobře trochu dost, tenhle člověk ale můj respekt a obdiv jen tak neztratí), na druhou stranu mi skutečně chvíli trvalo, než jsem si k “Copper Gone” našel cestu a vybudoval si k němu vztah jako celku. Rozhodně to nebylo tak bezproblémové přijetí jako v případě “Li(f)e” nebo starších alb. Můžu ale bez výčitek prohlásit, že tohle album za tu časovou investici rozhodně stálo. Pochopení i opakovaná radost z poslechu se dostavila – a o to tu jde především.

Reporty

Sage Francis, Karaoke Tundra

Napsat komentář
Sage Francis
Datum: 23.11.2014
Místo: Praha, Podnik
Účinkující: Karaoke Tundra, Sage Francis

Akreditaci poskytl
(pro redaktora Atreida):
Silver Rocket

První pohled (Atreides):

Podnik. Kdybyste tenhle název někde viděli na plakátu, nejspíš byste si mysleli, že to je nějaký omyl a název klubu promotér zapomněl dopsat. Název nejspíš tak trochu z nouze, nicméně v důsledku taky tak trochu geniální. Ukrývá jej v sobě omšelý komunistický komplex na Vltavské a popravdě mě asi nepřestane udivovat, co všechno se dá do toho bílého nevzhledného kvádru schovat, protože prostor je to vskutku rozměrný. A minulou neděli se do něj schovala jedna z nejvýraznějších postav indie rapu, Sage Francis. Nebudu nijak zastírat to, že jeho zjevení v Čechách je pro mě jeden ze splněných snů. Tahle osoba mi učarovala už dávno a už jen samotné ohlášení, příslib, že by se tu mohl poprvé ukázat, ve mně vzbudil nadšení.

Prostá informace “začátek v osm” byla na úvod večera lehkým rozačováním. Nástup první kapely, nebo jen dveře? S očekáváním prvního jsme se s Ježurou dostavili zhruba o půl hodiny dřív, přičemž jsme byli uvítáni zamčenou mříží. Brány Podniku se naštěstí otevřely ještě před osmou, i tak by ale příště bodla trocha informací navíc, tím spíš, když nebylo ani kam sednout na pivo nebo jiný jed dle chuti jako v jiných pražských klubech. Holt poučení pro příště. V předsálí byla výstava, jejíž téma by se dalo popsat jako “odrazy zkriplené reality”, žel nevím, o čí dílo šlo. Zhruba sedmero výtvorů (asi plastik? Nechci se tu nikoho dotknout nepřesnou terminologií, tak to berte s rezervou) bylo docela zajímavých a vcelku přesně reflektovaly některé nešvary dnešní společnosti. Když nic jiného, člověk si jejím prohlédnutím alespoň zkrátil čas při čekání na osobu, která měla večer otevřít.

Podle původních informací se mělo začínat v osm, nicméně vzhledem k tomu, že v tu hodinu celý sál zel takřka prázdnotou a uvnitř bylo asi tak dvacet lidí, se program o nějakých 40 minut posunul. Před Sagem se měl ukázat našinec Karaoke Tundra. DJ si připravil cirka půlhodinový set, nicméně jeho elektronika mě příliš nechytla. Nevím, asi na takovou hudbu nemám uši, ale do vkusu se mi příliš netrefil. Abych byl to trochu upřesnil – nemůžu říct, že by to stálo za pendrek, protože nějaké objektivní kvality to mělo. I tak jsem však většinu času spíš zíral na projekci, která mě nakonec bavila víc než samotná hudba. Musím však zmínit, že jeho zvolit jako předskokana právě Karaoke Tundru bylo lepší než někoho z domácí rapové scény, protože někoho takového by Sage, jak se záhy ukázalo, vyškolil takovým způsobem, že by do konce života chodil kanálem.

Snad nikdo nepochyboval o tom, že to bude dobré, ba co víc, skvělé. Jenže jakmile se dostal k mikrofonu, veškerá očekávání smetl, protože tohle bylo naprosto kulervoucí. Sage Francis je démon. I když mu veškeré instro jelo z notebooku s nakousnutým jablkem a byl na pódiu docela sám, dokázal vytvořit fantastickou atmosféru. Sázel jednu pecku za druhou a jeho kontakt s publikem by mu mohl leckterý frontman závidět a mít v malíku texty starších desek, ze kterých se hrálo především, šel bych to do první řady odeřvat spolu s ním a dalšími fanoušky, pro které je srdeční záležitostí. Během krátké chvíle si omotal publikum kolem prstu. Sotva padla poslední bariéra “on – my”, získal zbytek večera charakter rodinné sešlosti. Chvíli živelné, chvíli intimní. V nejvypjatějších momentech Sage plival slova kadencí rotačního kulometu, v těch klidnějších se do skladeb dokázal položit a procítit je. Zkrátka dokázal tvořit náladu prakticky lusknutím prstu.

Pokud zrovna song nestíhal song, Sage se občas pozastavil, naznačil, z jakého období se bude hrát další věc, zavtipkoval. Co zavtipkoval, přímo sršel humorem, hořel entuziasmem a bylo vidět, že do toho dává všechno. Jestli mě něco skutečně zamrzelo, tak to byla moje nedostatečná znalost starších desek. Předposlední “Li(f)e” znám začátku do konce i pozpátku, to se však o předchozím materiálu příliš říct nedá. I když přijel do Prahy představit i svojí novou desku “Copper Gone” a zaznělo z ní docela dost věcí (“Make em Purr”, “ID Thieves”, “Cheat Code” a minimálně jeden další track), svůj set na ní nepostavil. Projel diskografii od začátku do konce, takže to byly hlavně songy jako “Escape Artist”, “Sea Lion”, “Damage” a řada dalších, které vám tu už po paměti nevyjmenuju. Nakonec se po cirka hodině a čtvrt (nebo hodině a půl? Vážně nevím) rozloučil mojí milovanou “The Best of Times” a sympaticky se vykašlal na přídavky s tím, že až dohraje, sleze mezi lidi, a pokud budeme chtít, můžeme se s ním obejmout.

Něco takhle silného prostě jen tak nezažijete. Zkušenost je to nepřenositelná. Můžu se snažit sebevíc a stejně vám ten niterný zážitek dost dobře nepopíšu. Kdo nebyl, přišel o hodně. Kdybych byl rýpavý, asi bych si mohl trochu stěžovat, že Sage nedorazil s živou kapelou, že nehrál víc věcí z “Li(f)e” nebo cokoliv jiného. Ale proč, když to bylo dokonalé v takové podobě, v jaké to bylo. Tohle dost nečekané zjevení muselo dřív nebo později přijít a klidně můžu říct, že tohle bylo rapovou akcí roku, na kterou superlativy prostě nestačí.

Druhý pohled (Ježura):

Důvod, proč jsem se na Sage Francise vypravil já, není zdaleka tak čirý jako ten kolegův a byl to vlastně takový pokus. Pokus, jestli Sage podepře svoji pověst skvělého umělce neméně skvělým vystoupením, pokus, jestli mě osloví i to z jeho tvorby, co neznám (takže většina), a pokus, jestli mě vůbec osloví institut klasického hip-hopového koncertu, protože takový jsem do té doby nenavštívil vlastně ani jediný. A nač to zastírat – tenhle pokus vyšel na výbornou.

Začalo se přitom poměrně nevýrazně. Karaoke Tundra respektive hudba, kterou tvoří, asi není úplně můj šálek čaje, ale přesto jsem se snažil dát mu šanci. A objektivně vzato to něco do sebe opravdu mělo a část beatů mě opravdu oslovila. Bohužel zbytek mi přišel buď nezajímavý nebo rovnou poněkud iritující, takže ode mě žádné oslavné ódy opravdu nečekejte. Je ale fakt, že přežít to šlo bez větších obtíží a ty momenty, které mě oslovily, byly vážně docela fajn, takže i když mě Karaoke Tundra svou přítomností na nějakou další akci určitě nepřitáhne, v hrůze také utíkat nebudu, kdybych se tam náhodou objevil.

Rozjezd byl tedy poněkud vlažný, ale samotný Sage Francis, který nastoupil jen chvíli po svém předchůdci (docela nezvyk, že se půl hodiny nepřestavuje pódium), potřeboval jen pár minut k tomu, aby si omotal Podnik okolo prstu. Od samého začátku byl totiž naprosto skvělý. Fantastický přednes, vnitřní napětí a ohromné nasazení tělnatého chlapíka ve svérázném hábitu udělaly z toho vystoupení vážně mimořádnou událost a já si je užíval opravdu náramně, a to nehledě na to, jestli jsem dotyčné songy slyšel už dřív nebo ne – skvělé byly totiž všechny.

Sage si vystačil s minimem propriet (asi jedinými byly jeho ohoz a také prášek, s nímž v dlaních někdy uprostřed setu roztleskával publikum – efektní), vlastní pohyblivostí a naprosto prvotřídní ukázkou rapového umění, s níž mě opravdu uzemnil, a výsledkem bylo vážně excelentní vystoupení doprovozené neméně excelentním zážitkem. Bylo to intenzivní, nesmírně upřímné a underground z toho táhnul na sto honů, takže když se Sage rozloučil, vydal se objímat přítomné a sálem se rozezněl Johny Cash, měl jsem jasno – tohle bylo nejlépe utracených 250 korun za hodně dlouhou dobu, a až zase někdy vyrazím na nějaké hip-hopy, dotyční umělci to budou mít zatraceně těžké. Sage Francis totiž nastavil laťku hodně, hodně vysoko.

Tématické články

Buď toho součástí. Podporuj muziku!

Komentáře: 5

Buď toho součástí. Podporuj muziku!S tímhle článkem nejspíš přicházím s křížkem po funuse, ale nevadí. Svým způsobem jde stále o relativně aktuální záležitost, a i kdyby ne, ničemu to nebrání se k ní vyjádřit s půlročním odstupem…

Oč se jedná? Začátkem března byl spuštěn projekt s názvem “Buď toho součástí. Podporuj muziku!”, jehož cílem je “zvýšení povědomí o hodnotě hudby, sekundárním cílem je pak naučit žáky základům autorských práv a změnit jejich chování v prostředí internetu, a to zejména ve vztahu k hudbě. Děti by měly být poutavou formou informovány o tom, co je vlastně autorskými právy chráněno a proč.”

To zní docela pěkně a bez jakékoliv ironie říkám, že takováto snaha je velice chvályhodná. Osobně jsem vždy zastával názor, že platit za hudbu není špatně, právě naopak. Nejsem sice vyložený odpůrce stahování a klidně se přiznám, že ano, i já muziku stahuju (myšleno… ehm… ne vždy stoprocentně legálně), ale co se mi líbí, to si rád koupím a dokonce si to i chci koupit, abych si to majetnicky mohl zařadit do sbírky. Několik stovek vinylů, CDček a audiokazet, které mám doma, napovídá, že se mi toho nelíbí úplně málo, ale přesto si myslím, že je moje sbírka ještě docela skromná. Tak jako tak, těch nahrávek, které mám v polici třeba na elpíčku, si opravdu vážím, a ačkoliv to může znít jako klišé, člověk k tomu má hned jiný vztah, takový osobnější. I díky tomu jsem nikdy nechápal lidi, kteří jenom stahují a nemají doma na originále nic, jelikož třeba pro mě osobně je kupování desek radost, ne nějaká povinnost nebo cokoliv jiného.

Ale to sem teď nepatří, vraťme se k našemu projektu, jehož popis dále pokračuje: “Žáci budou směrováni k poslechu hudby na on-line službách formou krátkých spotů, které budou šířeny zejména prostřednictvím sociálních sítí.” No… možná jsem trochu konzervativní, ale tak nějak jsem vždy zastával názor, že když si chci koupit hudbu, koupím si ji na fyzickém nosiči (protože to chci mít majetnicky v ruce, o nic jiného vlastně nejde), ne skrze nějakou online službu, ale dejme tomu… dnešní doba je rychlá a internetová, tak jestli někomu vyhovují online služby, nic proti tomu, každý máme svoje. V jádru se stále jedná o chvályhodné počínání.

Je tu ovšem jeden háček, což jistě nikoho nepřekvapí, protože kdyby tu nebyl, tak bych o tom (nejspíš) nepsal. Za tímto projektem stojí ČNS IFPI (Česká národní skupina Mezinárodní federace hudebního průmyslu) a OSA (Ochranný svaz autorský pro práva k dílům hudebním, o.s.), přičemž zejména ze strany druhé zmiňované organizace je taková snaha poměrně úsměvná. OSA je totiž organizace, jež zjednodušeně řečeno zastupuje hudební interprety, stará se o to, aby nebyla porušena jejich autorská práva a aby za své dílo dostali odměnu. I toto je ve své podstatě chvályhodná věc… až na pár malých detailů, jako například že OSA ze zákona naprosto v klidu kasíruje poplatky i za autory, které nezastupuje, a žádné autorské odměny jim nevyplácí. Nicméně jsem možná sám, kdo třeba v tomhle vidí setsakra velkou nelogičnost a něco takového mu přijde jako pěkná levárna.

Avšak dosti demagogie. Pojďme se podívat na to, s čím projekt vyrazil do boje za vzdělání národa v oblasti podpory hudby. Takovou vlajkovou lodí je následující dokument (kromě něj probíhají třeba besedy ve školách), který doporučuji zhlédnout celý, jakkoliv nejspíš budete mít chuť jej vypnout po pár minutách:

Nevím, jak to působí na vás, ale nejpozději po zhlédnutí tohoto videa se v jádru chvályhodná snaha začne bortit jako domeček z karet. Obrovským kamenem úrazu jsou už interpreti, kteří mají národ donutit k tomu, aby začal kupovat hudbu. Upřímně, když Ewa Farna s vážnou tváří vykládá, že má hodně práce, protože porotcuje v Superstar, a že jí taky před koncertem musí někdo nalíčit a učesat, tak si říkám, že si ze mě někdo nejspíš dělá prdel. Mimoto – když se mě někdo snaží ukecat, abych začal podporovat představitelku toho nejtuctovějšího rádiového pop/rocku, jaký si jen člověk dokáže představit, tak mě to spíš uráží. Zkuste si to říct nahlas… Ewa Farna vás přesvědčuje, abyste podporovali její hudbu… už jen tohle zní u interpretky z toho nejneškodnějšího komerčního mainstreamu blbě.

Krátce po ní nastupuje jistý Paulie Garand… upřímně, o tomhle týpkovi jsem do zhlédnutí onoho slavného dokumentu věděl jen to, že existuje, ale neměl jsem tušení, jak jeho tvorba zní, jelikož žánr, v němž se pohybuje, poslouchám jen sporadicky. Nicméně když o něm šéf jeho labelu (Ty Nikdy Records) prohlásí, že je to člověk, jenž “sledujte trendy a dělá ty věci trendově”… jako já nevím, ale jestli mě má tohle nalákat, abych ho podpořil, to snad nemůže nikdo myslet vážně. Pokud někdo dělá svojí muziku trendově, tak si zaslouží akorát tak kopnout do prdele, ne podpořit.

Třetí bourák, co vás má přesvědčit, že podpořit hudbu je jako super, je ještě větší trefa do černého (bez dvojsmyslů). Není to totiž nikdo jiný než miláček publika Ben Cristovao… výpotek Superstar alias jedné z nejodpornějších pseudo-hudebních soutěží, jaké se kdy v naší zemi bohužel vysílaly. Jako by už tohle nebylo dost, Ben vám s kamennou tváří vykládá o tom, jak ho to stojí tolik práce a energie, jak dokonce chodí na hodiny tance a do fitness centra (!) a jak chodí každý den spát v pět ráno (!). Však vidíte sami, jak strašně se snaží, tak byste ho přece měli podpořit, no ne? Zvlášť když ho to nestojí jen úsilí a čas, protože hned v následujících větách vše podpoří argumentem, že do svých aktivit ročně vráží milion až milion a půl korun. Asi pocházím z jiné planety, ale tak nějak mi přijde, že když má někdo na to, aby do svojí kariéry vrážel ročně jeden a půl mega, tak má asi prachů dost… a stejně vás nabádá k podpoře. Inu, co by pak měly říkat undergroundové kapely, které hrají za cesťák a milion do hudby si nemohou dovolit investovat pomalu ani za dvacetiletou kariéru. A aby toho náhodou nebylo málo, tak ještě připomeňme, že vás k podpoře přemlouvá člověk, jenž ve své tvorbě předvádí tohle:

Taky vám to připadá jako výsměch? Mně tedy rozhodně ano, když někdo v každém druhém songu blekotá hovna o tom, jak se má skvěle a jak má všechny hejtrs u prdele, a pak vás výše popsanými zdrcujícími argumenty (chodím pozdě spát…) přesvědčuje o tom, abyste ho podpořili. Další zábavnou věcí je pak samozřejmě i samotné provedení dokumentu… ono to sice samozřejmě vypadá profesionálně, ale když půlka lidí, co tam hlásí ta svoje moudra, vypadá, jako kdyby zpaměti odříkávali naučený scénář, tak je něco špatně. Vtipná je také Ewa Farna, která místy (třeba okolo 14. minuty) vypadá, jako kdyby sama nevěřila, že jí ty vejšplechty vážně někdo sežere.

Ono podpořit hudbu je podle mě rozhodně dobrá věc (což už doufám vyplynulo z třetího odstavce), nicméně jde o to jakou. Zastávám totiž názor, že si nějaký interpret nezaslouží podporu (především finanční – koupí desky, merche, lístku na koncert) jen proto, že hraje hudbu. Podporu totiž zasluhují jen ti, kdo hrají dobrou hudbu – ti si to skutečně zaslouží. Ono ani nemusíme chodit do mainstreamu, tenhle argument se kolikrát používá i v undergroundu… kolikrát už jsem na různých diskuzích a fórech metalových webů četl, jak to stojí všechno za píču, že lidi nekupují desky, nechodí na koncerty a hlavně “nepodporují scénu”. Nechápu, proč bych měl “podporovat scénu”… proč bych měl podpořit někoho jen proto, že hraje metal, i když mě jeho hudba neoslovuje – to je pak snad jasné, že si jeho album nekoupím, na jeho koncert nepůjdu a radši si něco koupím od parádní (třeba) trip-hopové skupiny. S tímhle videem je to pak analogické – autoři (což je jen tak mimochodem OSA, na to nezapomínejte – té jde jen o love, na samotnou hudbu jako umění oni z vysoka serou, o tom nepochybujte) se nás snaží přesvědčit, abychom podporovali hudbu… hudbu, jako je tahle (to myslím říká vše):

Celý tento projekt, který je ve svém nejzákladnějším jádru možná chvályhodný, se tak posouvá do naprosto absurdní záležitosti, kdy do nás zcela tuctoví a mainsteamoví interpreti jako Ewa Farna nebo Ben Cristovao hustí moudra o tom, jak je ta muzika vlastně skvělá a že bychom je měli podpořit… a za zády je podporuje OSA. Ještě tam chybí Lucka Vondráčková, aby byl Kocourkov kompletní.

Absurdnost celého videa asi nejlépe vystihuje zrcadlo nastavené parodií, kterou natočili lidi okolo nezávislého labelu Silver Rocket. Hlášky typu “Já jsem jako rozbil kytaru na koncertě… to je prostě… já nevím, mně to přijde jako docela normální součást punkovýho koncertu. A já jsem pak zjistil, že prostě nemám na co hrát.” jsou na úplně stejné úrovni jako “Chodím spát v pět ráno.”. Rozdíl je jen v tom, že jedno je nadsázka, druhé je myšleno smrtelně vážně…

Reporty

Sodoma Gomora

Napsat komentář
Sodoma Gomora
Datum: 2.9.2014
Místo: Praha, Zahrádky Žižkov
Účinkující: Sodoma Gomora, DJ Ill Rick

Pražské horrorcorové duo Sodoma Gomora asi není třeba čtenáři nijak obšírně představovat. Stále populárnější Řezník s DeSadem (oukej, zejména ten první) za sebou mají jak početný zástup fanoušků, tak řadu mediálních excesů, a alespoň letmou představu, o koho běží, tak mají i lidé, kteří jinak o horrorcoru v životě neslyšeli. Já osobně tuhle vypečenou dvojku sleduji a také poslouchám už nějaký ten rok, ale za tu dobu jsem měl tu čest naživo jen jednou, takže když jsem se dozvěděl, že Sodoma Gomora zahraje na domácí žižkovské půdě a k tomu ještě zdarma, přemýšlel jsem jen chvíli a pak si řekl: “Sakra, proč ne?”

Jelikož je Žižkov doslova posetý nejrůznějšími (ne)kulturními podniky, dalo by se čekat, že se taková událost odehraje v některém z řady místních klubů, jenže chyba lávky – pořadatel totiž celou akci umístil do prostoru zvaného Zahrádky Žižkov, o kterém jsem jaktěživ neslyšel, a průvodní info doplnil poznámkou, že se jedná o open air akci, která s výjimkou tajfunu proběhne v jakémkoli čase i nečase. A ex post musím volbu místa pochválit, protože poměrně rozměrná louka posetá pivními slunečníky a vybavená menší, ale pro potřeby koncertu podobného ražení prostorem zcela dostačující stagí (to vše doslova pár kroků od křižovatky na Ohradě – nechápu, že jsem si toho nevšiml dřív) poskytla dostatek prostoru a příchozí davy pojala bez sebemenších problémů, což by se v jakémkoli místním klubu podařilo asi jen stěží, protože návštěva byla VELICE důstojná. Na Facebooku avizovaných cca 750 lidí sice nedorazilo, ale 300-400 fans už pod pódiem klidně být mohlo, a řekněte mi, kdy jste naposled byli na koncertu undergroundové muziky a dorazilo tolik lidí… Sodoma Gomora prostě táhne a tady to bylo jasně vidět.

Teď už ale k samotnému programu. Na sedmou večerní byl avizován začátek “vystoupení” DJ Ill Ricka (toho samého Ill Ricka, který stojí za pultem při vystoupeních Sodomy Gomory). Jestli se začalo na čas, to netuším, ale když jsem okolo osmé dorazil na místo, reprodukovaná muzika doprovázena Rickovým scratchováním už areálem zodpovědně zněla. Z repertoáru jsem stačil zaregistrovat pár kousků od Madchilda a snad i něco málo od (a teď doufám, že se nepletu) Insane Clown Posse, ale i další kusy se nesly v podobném duchu, a nálada tak byla s Ill Rickovým přispěním naprosto adekvátní tomu, co mělo následovat. Start hlavních (a jediných) hvězd večera ale v plánovaných 20:30 rozhodně neproběhl. Řezníka s DeSadem jsem viděl ještě někdy ve tři čtvrtě zevlit na improvizovaném merch stánku a Ill Rick který občas kouknul za plachtu a pak se s krčením ramen zase vrátil za mixpult, tak dostal ještě asi půl hodiny navíc. Když jsem ale konečně nechal za sebou obludnou frontu na pivo a vracel se ke stagi i s vymodleným zrzkem v ruce, DeSade už konečně pobíhal po pódiu, komunikoval se zvukařem a nakonec také spustil show titulním songem své aktuální sólovky “Sádismus”.

Pěkně hustý dav lidí reagoval vskutku náramně už od začátku, ale opravdový randál se spustil v okamžiku, kde svého kolegu na pódiu doplnil Řezník a celý koncert se rozjel naplno. Pánové vsadili na klasicky pestrý setlist a Sodoma Gomora songy ozvláštnili i několika kousky ze svých sólovek – vedle zmiňovaného “Sádismu” tak zazněly i pecky jako “Pořád jenom hate”, “Kuřák” nebo už takřka kultovní “Ta holka v mym sklepě”. Dále nemohly chybět “Zasraný Vánoce”, “Žižkovský bary” a plejáda dalších skladeb, kterých má duo Řezník + DeSade za ty roky na skladě opravdu pěknou zásobičku. Osobně bych si sice dovedl představit celou řadu dalších songů, které bych rád slyšel živě, ale i tak byl setlist poskládaný solidně.

A co samotný výkon? No, než začnu kázat rozumy, předně bych chtěl upozornit, že tohle bylo teprve podruhé, co jsem viděl živě nějaký hip-hop (oukej, horrorcore, ale víte, jak to myslím), takže si pořád nejsem moc jistý v kramflecích, co se požadavků na správné vystoupení týče a můžu tu teď trochu mlít z cesty, tak to prosím berte trochu s rezervou. Nicméně – obzvlášť zkraje, než se oba rappeři rozehřáli, trochu nestíhali držet smrtící tempo svých jazykolamů, rovněž se proti studiovým nahrávkám původní flow a různých hlasových vychytávek drželi méně, než by se mi líbilo, a korunu tomu nasadil zvuk, který byl na můj (a co jsem tak zaslechl, tak nejen můj) vkus hodně potichu. A tyhle tři mínusy – jakkoli se první s časem srovnal a druhý zase svým způsobem přispíval k autenticitě vystoupení – zapříčinily, že mi celý koncert přišel trochu bez šťávy a patřičné ostrosti, a jsa namlsaný studiovými verzemi jsem se nebavil zdaleka tolik, jak bych čekal.

Na druhou stranu ale nemůžu tvrdit, že by to bylo špatné, protože špatné to určitě nebylo – akorát to zkrátka nebyla taková mrda, jaká by to být měla, a ve srovnání s naší vzájemnou premiérou na loňském Gambrz Festu to prostě zaostalo. Ale je fakt, že tehdy to bylo poprvé, bylo fakt vedro a já v tom vedru měl už asi čtvrté pivo a také tady pořad straší ta moje neerudovanost, co se podobných koncertů týče… Tak si to holt nějak přeberte a já k tomu dodám už jenom jedinou věc – vydržel jsem do konce i přes lehký deštík, a kdyby to bylo špatné, tak se bez okolků otočím na patě a zmizím někam pod střechu, to mi můžete věřit.

Recenze

Die Antwoord – Donker Mag

Napsat komentář
Die Antwoord - Donker Mag
Země: Jihoafrická republika
Žánr: rave / rap / hip-hop
Datum vydání: 3.6.2014
Label: Zef Records

Tracklist:
01. Dont Fuk Me
02. Ugly Boy
03. Happy Go Sucky Fucky
04. Zars
05. Raging Zef Boner
06. Pompie
07. Cookie Thumper!
08. Girl I Want 2 Eat U
09. Pitbull Terrier
10. Strunk
11. Do Not Fuk wif da Kid
12. Rap Trap 666
13. I Dont Dwank
14. Sex
15. Moon Love
16. Donker Mag

Hodnocení:
H. – 4,5/10
Atreides – 6/10

Průměrné hodnocení: 5,25/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Když jsem na Die Antwoord narazil poprvé, ani mě nenapadlo je brát jinak než jako úplně obyčejný bizár. Co si ale taky myslet, když se na ně člověk podívá… úchylně vypadající čahoun Ninja se svou sbírkou těch pravděpodobně úplně nejhorších tetování na světě působí ještě vcelku sympaticky vedle své kolegyně (a také partnerky – mají spolu dceru) Yo-Landi Vi$$er, jíž byste i v jejích 30 letech tipovali maximálně tak 14 roků a která rapuje dětským hláskem v outfitech, vedle nichž se i pornoherečky na předávání pornooscarů oblékají cudně. Ani nemluvě o jejím účesu, který by se normální člověk styděl nosit i na zadku, natožpak na hlavě. Holt umělci…

O to větší ovšem bylo překvapení, když jsem zjistil, že mě tenhle zdánlivý bizár z Jihoafrické republiky začal setsakra bavit. Rozhodně se jim totiž musí nechat jedna věc – Die Antwoord jsou tak strašně ujetí a idiotští, až jsou ve finále neskutečně zábavní a hlavně sví a svým způsobem i ojedinělí. A vzhledem k tomu, že ta jejich muzika není i přes veškerou úchylnost nic nestravitelného, bylo na úspěch zaděláno… a ten se opravdu dostavil. Celou svojí tvorbu zalili omáčkou své specifické lokální kultury, praštěné estetiky a nabídli světu alternativu, na kterou posluchači unavení neškodným mainstreamem slyšeli. Die Antwoord během pár let vyletěli nahoru, vytvořili si kolem sebe doslova kult a (ať už záměrně nebo omylem) také obrovský hype.

Debutový počin “$O$” z roku 2009 jsem poslouchal až zpětně a nijak extrémně mě popravdě nesebral a dnes už si z něj toho moc nepamatuju. Pokračování “Ten$Ion” (2012) už je ale docela jiná káva a ta deska mě svého času fakt hodně bavila… jde sice o poměrně nevyrovnanou záležitost, ale těch pár blbostí není problém vzhledem k vysoké koncentraci masakrózních tracků přetrpět. Na třetí album “Donker Mag” jsem se tedy těšil a doufal jsem, že se na něm podaří odbourat těch několik neduhů “Ten$Ion” a konečně půjde o fakt zabijáckou placku. První dva singly “Cookie Thumper!” a “Pitbull Terrier” mě vážně extrémně namlsaly, protože jde o kurevsky našlapané songy, které dokonce přebíjejí i to nejlepší z “Ten$Ion”. Jak moc jsem se ale těšil, tak moc jsem byl nakonec z “Donker Mag” zklamaný…

Než přejdeme k jednotlivým skladbám, řekněme si nejdříve obecně, co je na “Donker Mag” špatně. Především – opravdu výborné tracky jsou tu dva a jsou to právě ty dva, které Die Antwoord vypustili do éteru v předstihu, tedy “Cookie Thumper!” a “Pitbull Terrier”. Nějaký další slušný kus se sice ještě najde, ale není jich moc a fakt špica jsou prostě jenom tyhle dva… kde jsou ty časy “Ten$Ion”, kdy se tohle dalo říct skoro o půlce alba. A druhá věc, jež mi na “Donker Mag” ohromně vadí… výše jsem už řekl, že se na “Ten$Ion” nacházelo pár i fakt ukrutných blbostí, tudíž jsem doufal, že právě takových přešlapů se Die Antwoord na novince zbaví, ale oni jejich počet naopak ještě navýšili…

Mezi tyhle kraviny by se dala zařadit hned první věc “Dont Fuk Me”, ale dejme tomu, tu bych ještě jako krátké intro vzal. Když ta půlminuta skončí, tak člověk akorát čeká, že jej Die Antwoord odstřelí, DJ Hi-Tek (třetí člen, na něhož se vedle ústřední dvojice občas trochu zapomíná) nahodilý zběsilý beat a Ninja s Yo-Landi vybalí tu svojí trademarkovou šílenost, kvůli níž s oblibou říkám, že je to tak blbé, až je to vlastně dobré. Ale ono ne… “Ugly Boy” je totiž taková lehká, přístupná a skoro až podbízivá kravinka. Stačilo by v textu jen škrtnout těch pár fucků a mohlo by to z fleku do rádií, což bych od kapely, která svého času na férovku vypověděla smlouvu major labelu, když se ji snažil donutit k větší přístupnosti, vážně nečekal. Možná o to horší je pak ale zjištění, že “Ugly Boy” pořád patří do horní poloviny tabulky “Donker Mag”.

Nevadí, jedeme dál. “Happy Go Sucky Fucky” už je o něco lepší, pořád to ovšem není žádný zázrak, takže ve finále v hlavě zůstane jen ostrý beat krátce po dvou minutách. “Zars” je další hovadina, kde Ninja jen blekotá o tom, kdy a s kým mluví angličtinou, kdy afrikánštinou a jak se svými “brothers” používá černošský akcent. Zde pak přichází ta nejlepší pasáž alba, jíž nabourává pouze další debilita “Pompie”, v níž se Yo-Landi Vi$$er minutu chechtá jak kráva… právě tohle jsou věci, které nahrávky Die Antwoord neuvěřitelně brzdí, drolí a tříští. Vtipné to je možná tak na první poslech (ale třeba u “Pompie” ani to ne) a dál už to jen obtěžuje. Jak vidno, v Jižní Africe se nějaký koncept desky asi moc nenosí… nebo jej Die Antwoord přinejmenším chápou diametrálně odlišným způsobem než já.

No nic, pojďme si spravit náladou tím nejlepším, co “Donker Mag” nabízí. “Raging Zef Boner” je hudebně spíš taková srandička, ale nakonec… to byla třeba “Baby’s on Fire” svým způsobem taky a i tak jde o jednu z nejkultovnějších pecek na “Ten$Ion”. Navíc je “Raging Zef Boner” aspoň parádně chytlavá a tu okolní bídu prostě převyšuje. První singl “Cookie Thumper!” je pak nádhernou ukázkou toho, v co jsem doufal… kdyby tímhle stylem znělo celé “Donker Mag”, tak by se jednoduše nebylo o čem bavit, teď bych tu jen solil superlativy a na konec recenze vypálil klidně i devět bodů. “Cookie Thumper!” je song, který celý patří jenom Yo-Landi, ale absence Ninji nakonec vlastně ani nevadí, protože samotná Yo-Landi jede ve slokách jak splašená, aby pak skladba vždycky vygradovala v kulervoucích refrénech, v nichž se naplno rozevřou zabijácké synťáky, o skvělé pasáži “Sny jou koekie! Sny-sny jou snoekie cookie!” a klasicky perfektním klipu (ty Die Antwoord vážně umí, to se jim musí nechat) ani nemluvě.

Oproti tomu druhá ze dvou největších pecek desky, “Pitbull Terrier”, je zase písnička, v níž exceluje Ninja. Ani nevadí, že si Die Antwoord hlavní motiv songu vypůjčili z jugoslávského filmu “Crna mačka, beli mačor” (u nás jako “Černá kočka, bílý kocour”) od Emira Kusturicy, protože i tak je to bomba. Tohle je totiž přesně to, co bych chtěl od Die Antwoord slyšet – pekelně zábavné sloky, výbuch do fantastického refrénu, který už z hlavy nedostanete ani sbíječkou, instrumentální složka obecně mnohem nápaditější a proměnlivější než u běžného rapu… a jako třešnička na dortu opětovně neskutečně skvělý videoklip. Mezi oba největší hity je pak ještě vložena skladba “Girl I Want 2 Eat U”, což je zase úchylnost, ale pořád kvalitní a má docela odpich… na “Cookie Thumper!” a “Pitbull Terrier” se sice nechytá, ale pořád dokáže držet dobrou laťku a ve finále je to vlastně třetí nejlepší kus alba.

Nicméně po “Pitbull Terrier” už jde “Donker Mag” těžce do hajzlu a dál tam není jediná zajímavá věc. Jedna debilita (“Do Not Fuk wif da Kid”), naprosto nudná a nezáživná rapovka (“Rap Trap 666”), nějaký nepovedený pokus nejspíš o pseudo baladu (“Strunk”), další rádoby srandička, v níž se Ninja a Yo-Landi Vi$$er polovinu času snaží ukecat DJ Hi-Teka, aby jim konečně pustil beat (“I Dont Dwank”), další nijak zvlášť dobrá mezihra “Moon Love”, která sice alespoň trochu příjemně vygraduje, ale je to úplně k ničemu, když vygraduje do absolutně nezáživného titulního outra “Donker Mag”. Z téhle druhé poloviny (poloviny od oka, nikoliv přesně) stojí trochu za zmínku snad jenom “Sex”, jež je sice taky na můj vkus moc přístupná, ale aspoň je ten lehký refrén docela pěkný…

Závěrečný verdikt je tedy zcela jednoznačný – “Donker Mag” je hodně velké zklamání a namísto toho, aby studiovou tvorbu Die Antwoord posunulo od “Ten$Ion” směrem nahoru, jde kvalitou spíš dolů, především díky obrovské nevyrovnanosti materiálu a naprosto nepochopitelnému zařazení totálních zkripleností, jež by na pořádném albu prostě neměly co dělat. Ve výsledku tu máme dvě bombastické pecky (“Cookie Thumper!”, “Pitbull Terrier”) a další dva dobré tracky (“Raging Zef Boner”, “Girl I Want 2 Eat U”), což dělá chabých 14 a půl minuty z celkových 50. Kdybych byl fakt hodný a přimhouřil očko, tak bych jako slušné věci nechal projít ještě “Ugly Boy”, “Happy Go Sucky Fucky” a “Sex”, ale to jsme pořád na necelých 27 minutách, přičemž těch zbylých 23 (čili víceméně polovina) je – proč to neříct na plnou hubu – prachsprostý shit. Když k tomu připočtu to zklamání, je jasné, že hodnocení musí jít do podprůměru, ačkoliv mě to doopravdy mrzí, jelikož Die Antwoord ve svých nejlepších hitech mají bez problémů na 8,5-9 bodů. “Donker Mag” je jednoduše nestydatě projebaná šance na kulervoucí album; snad se jihoafrickým magorům za dva, tři roky zadaří lépe…

Druhý pohled (Atreides):

Na nové Die Antwoord jsem byl hodně zvědavý. Pošahanější hudební uskupení, které snoubí tolik různých protikladů do jednoho neskutečně kulervoucího celku, aby člověk pohledal. Ostatně, dva roky stará deska “Ten$Ion” mě baví z větší části pořád, takže jsem tak trochu očekával, že “Donker Mag” na tom nebude nijak zvlášť hůř. A ač to možná nevidím až tak černě jako H., oproti předchozí desce je novinka pořád pěkný sešup směrem dolů. Sice oproti “Ten$Ion” přibylo deset minut materiálu, jenže to by bylo košer, kdyby zůstala zachována i kvalita a nevýraznější věci se osekaly na minimum. Bohužel, pro posluchače, Die Antwoord nasekali na “Donker Mag” dost debilních meziher a rádoby vtipných průpovídek, že to desku tříští a namísto, aby to byla jízda od začátku do konce, výsledek spíš připomíná jízdu na horské dráze. První polovina desky je výrazně lepší – vedle výborné dvojice klipovek tu jsou ještě skvělé fláky jako “Girl I Want 2 Eat U”, “Happy Go Sucky Fucky” nebo “Raging Zef Boner”. “Ugly Boy” se ještě taky dá zkousnout, ačkoliv to je dost vlažný začátek alba. Ze závěru ale stojí za řeč snad jen “Sex” nebo druhá půlka “I Dont Dwank”, jinak je to ale dost průměr a v horším případě bída. Die Antwoord to tentokrát s těmi protiklady trochu přepískli a vedle skvělých skladeb na “Donker Mag” přináší i hromadu mizerných věcí téměř v poměru 1:1, takže i když hodnotím mírným nadprůměrem, je to spíš proto, že z těch sraček si toho tolik nepamatuji.
Atreides

Rozhovory

Řezník

Komentáře: 9
Reznik - Bateman
Země: Česká republika
Žánr: horrorcore / rap

Otázky: H., Ježura
Odpovědi: Řezník
Počet otázek: 25

Odkazy:
web / facebook / bandzone

Řezník je prvním rapperem, kterému se v historii našeho blogu podařilo dosáhnout na plnohodnotnou recenzi (vlastně rovnou dvojrecenzi!), takže aby zde recenze na dvojalbum “Bateman / Muzeum mentálních kuriozit” nezůstala na velkém formátu sama samotinká, rozhodli jsme se dopřát jí společnost v podobě rozhovoru – pochopitelně opět s Řezníkem. Ten s tím neměl žádný problém, na naše vlezlé dotazy odpověděl, a jak to celé dopadlo, to si můžete přečíst níže…

Čau, Řezníku! Začneme trochu netradičněji… před nedávnem jsi na Facebook dával fotku svého zraněného palce, kvůli kterému jsi musel rušit jeden koncert? Co se ti vlastně stalo a jak se ti to povedlo? A jak se má noha teď?

Začal sem tloustnout a rozhodnul sem se s tim něco dělat – bohužel při jednom tréninku sem došlápnul vší vahou na palec a ten se rozlousknul jako burák! Moje tělo je tak nucený expandovat do enormních rozměrů!

Aktuálně máš venku nové dvojalbum “Bateman / Muzeum mentálních kuriozit”… zaznamenal jsi nějak odlišné přijetí oproti předešlým počinům? Logicky by člověk řekl, že po Slavíkovi by se o to mělo zajímat mnohem víc lidí, ale na druhou stranu, médiím, která tu kauzu tak rozmazávala, je většinou nějaká hudba u prdele a spíš je zajímají jenom skandály­… vidíš tam ty sám nějaký rozdíl co do počtu ohlasů?

Ten zamrdanej Slavík to určitě nějakym způsobem zase nakopnul dál – vidim to jak podle počtu prodanejch cds, tak i podle koncertů. Vyšla jedna usmolená pseudorecenze od Vedrala v Mladý Frontě, jinak nic extra zájem. Jo a o klipu “Bateman” psali na prásk.nova… takže asi tak.

Těsně po vydání desky se objevil první problém se songem “Linka bezpečí”. Jak tahle žaloba nakonec dopadla? Hned jsi vyhlásil, že se track přejmenovává na “Linku důvěry”… stačilo to, nebo to bude mít ještě nějakou dohru?

Myslim, že to stačilo, už se neozvali.

Koncem loňského roku na tebe podala trestní oznámení také advokátka Klára Samková, přičemž asi každému musí být jasné, že tam šlo především o to, aby se zviditelnila, když zrovna tvoje jméno bylo po kauze Slavík skoro všude… jak dopadlo tohle? Je pravda, že jsi jí to “vrátil” podáním trestního oznámení za pomluvu?

Policajti to smetli ze stolu. Bohužel tak i to moje oznámení na ní. Spolčila se s Tomio Okamurou, kterej jí koupal ve svý moči (pořád se totiž pochcává) a nakonec se jí provalil nějakej skandál, takže ta svině nakonec dostala, co zasloužila.

Mimochodem, počítáš ještě, kolikrát jsi měl nějaké problémy s policií? Vím, že kromě dvou výše zmiňovaných případů tam byly ještě nějaké problémy s tričky s Fritzlem a Breivikem, pak taky kvůli písničce “Konečný řešení”, kde to skončilo až u soudu. Je to všechno, nebo bylo ještě něco?

Víceméně jsi to vyjmenoval. Myslim, že něco určitě ještě přijde – je tu mezi náma až píliš moc vyměklejch močí a bonzáků.

Vypadá to, že spoustě lidem docela ležíš v žaludku… koho hodláš nasrat příště, máš na někoho spadeno (smích)? Kdyby sis měl tipnout, odkud myslíš, že na tebe přiletí další žaloba?

Snažim se bojovat proti kreténům obecně. Takže jestli seš kretén, máš to spočítaný!

Zdá se mi, že celý ten mediální humbuk docela naboural tvou anonymitu. Vadí ti to, nebo je ti to fuk? A nepomohlo to naopak zpropagovat tvoje ostatní aktivity? Poznávají tě lidi na ulici, nebo to ještě tak daleko nedošlo?

Mám klid! Je to v pohodě, jednou to přijít muselo. Řezník bez masky neexistuje, takže jakýkoliv snahy od “odmaskování” jsou marný.

Přijde mi, že se toho v textech nebojíš a dáváš tam hodně vulgarismů i prasáren… což nic proti tomu, prostě to není muzika pro slečinky. Na co se chci ale zeptat – máš někde nějakou hranici, za kterou bys už nešel? Je třeba nějaké téma, o němž si myslíš, že už je i pro tebe přes čáru a prostě bys to do textu nepoužil?

Myslim, že už sem zpracoval většinu z toho největšího zla, takže asi ne. Bez hranic.

Jak vlastně ty sám ty svoje texty a svojí muziku obecně vnímáš? Bereš to jako umění, které nějak odráží, co se okolo děje? Nebo je to jenom hra, taková trochu úchylnější sranda jako třeba texty v grindu? Nebo se tím vším snažíš vyjádřit nějaké svoje názory a svůj pohled?

Hele je to všechno dohromady, přesně tak jak jsi to vyjmenoval. Ve svý podstatě je to jedna velká hra a je na posluchačích jestli dokážou rozklíčovat co a jak je.

Jak tvoje texty vlastně vznikají, v jakém rozpoložení je píšeš? Jsi ten typ, který na skládání potřebuje klid a nikoho okolo, nebo je ti to jedno, a když tě chytne nějaký nápad, tak to napíšeš třeba i v autobuse?

Semtam mě něco napadne v terénu a pak zapisuju do mobilu, ale nejlíp sem mi tvoří v klidu domova, když můžu pořádně vohulit repráky a nasávat feeling beatů. Ty nejlepší věci většinou vznikaj dost rychle.

Těch tracků už máš za sebou fakt hodně, ať už sólově nebo v rámci Sodomy Gomory… předpokládám, že stát si budeš asi za vším, jsou ale nějaké texty, na něž jsi fakt speciálně pyšný a myslíš, že se ti fakt extrémně povedly?

Sem pyšnej na zahraniční featuringy a ze solo tracků asi “Soudní Proces”, protože je to total real shit, “Ta Holka v Mym Sklepě”, protože je to ve spojení s klipem krystalická ukázka horrorcoru. Mám hodně rád “Drž Hubu!”, “Vzestup Zla”, nevim, baví mě to víceméně všechno, není nic, za co bych se styděl nebo tak něco. Snažim se do toho vždycky dát maximum.

Podobně už máš na kontě i hodně hostovaček… ať už ostatních interpretů u tebe, nebo tvoje u ostatních. Otázka je podobná jako v předcházejícím případě… je nějaký feat, kterého si speciálně ceníš, že se uskutečnil? A naopak… je někdo, s kým bys chtěl dát spolupráci? Kdyby sis mohl vybrat kohokoliv, kdo by to byl?

Nejvíc sem rád za feat s King Gordym, Bizarrem a Mastamindem. A s kym bych chtěl spolupracovat? Tech N9ne, Hopsin, Madchild, Brotha Lynch Hung, atd.

Na albech ti hostuje hodně rapperů, ale třeba na “Éra déra” od Sodomy Gomory se objevili i další hosté jako třeba Záviš nebo Radek Škarohlíd z Hentai Corporation, což bylo podle mě parádní osvěžení. Jak se tyhle hostovačky upekly? Jsou v plánu i nějaké další podobné spolupráce?

Rád spolupracuju s kultovníma umělcema z jinejch žánrů a těší mě, že je timhle způsobem můžu přiblížit zase trochu jinýmu publiku. Záviš je zkurvená legenda – praotec mrd a Hentai Corporation sou naopak zase nová, svěží krev. V Čechách je strašně málo zajímavejch lidí a mě je ctí s nima pracovat. Ještě bych rád něco vymyslel s Vanessou.

Pokud vím, tvoje jméno se pravidelně objevuje ve velkých zahraničních žánrových médiích. Jak si u nich tvoje tvorba stojí? Tušíš, jak svět nahlíží na českou horrorcore scénu obecně? A máš v zahraničí hodně fanoušků?

Česká horrorcore scéna si ve světě stojí dost dobře, je to docela unikát. Píšou nám fans z USA, Mexika, Ruska, atd. a dokonce i objednávaj merch a cds. Oni třeba ty zahraniční rappeři neuměj točit moc dobrý klipy – v tom to táhnem hodně nahoru.

Na novince v “Zastřel dealera”, jak už název tracku napovídá, střílíš po dealerech drog… celý ten text mi připadá, že je proti fetu, a ve tvém repertoáru není zdaleka jediný. Na druhou stranu v řadě songů rapuješ o tom, že jsou drogy super, jak ses zfetoval a podobně. Jaký máš tedy ty sám vztah k drogám? Mně osobně se zdá, že negativní, ale zkus to vyjasnit jednou pro vždycky…

Každá droga (ať už je to chlast, nebo tráva, lsd, mdma, atd.) má svý místo a důvod užití. Nic se nemá přehánět, nevidim zase takovej problém v tom si jednou za čas trochu otevřít brány vnímání, ale kurevsky mě sere perník, ten nikomu z mejch kámošů nepřinesl nic dobrýho, takže asi tak. Sere mě, když to prostě někdo už nezvládne a rezignuje na běžnej život. Proti rekreačnímu feťáctví nic nemam.

S “Érou déra” jsi trochu změnil vizáž a místo svojí klasické masky používáš paint. Co tě k tomu vedlo? Živě ale dál vystupuješ normálně v masce, nebo se mýlím? Plánuješ, že bys někdy udělal koncert i v paintu? Mimochodem, jak to vůbec vzniklo, ten nápad, že budeš nosit masku skeletona?

Živě v masce, ten paint je dost náročnej na přípravy. Chtěl sem trochu změnu a navíc do videoklipu se to hodí víc – daj se vyjádřit různý psycha atd. Momentálně mam ve výrobě uplně novou masku, která by měla zkombinovat právě tu možnost třeba aspoň hejbat držkou a přitom nebejt náročná na přípravu. Vyrábí mi jí MC Cumblood z Butchers Harem, tak uvidíme!

Když jsme u těch koncertů… Stalo se ti někdy, že by na některém z nich došlo ke skutečnému násilí? Song “Fanoušek dement” toho dost naznačuje, ale těžko říct, jestli je to myšlené jenom obecně, nebo jestli text hovoří o něčem konkrétním…

“Fanoušek dement” je tak napůl real, napůl smyšlenky jak by se kreténi mohli chovat. Násilí je na koncertech minimálně – určitě o dost míň než na nějaký průměrný vesnický diskotéce. Sem tam zahlídnu nějakou melu, ale je to fakt výjimečně. Spíš převládá kolektivní radost z muziky.

Vzhledem k tomu, že jsme stránka hlavně o metalu, tak bylo asi jasné, že tahle otázka přijde… Mezi posluchači metalu máš hodně fandů, tuším, že jsem tě loni zahlédl mezi návštěvníky Brutal Assaultu, se Sodomou Gomorou jste spolupracovali s HC kapelou Streetmachine, ve spoustě tvých songů jsou normálně kytarové riffy… vypadá to, že máš k metalové muzice kladný vztah, je to tak? Jestli ano, jaké máš třeba oblíbené kapely?

Jo, rozhodně, fotr je starej bigbíťák, takže mně dal solidní školu a já to teď na starý kolena znovu objevuju, takže sjíždím Zeppelíny, Sabbathy, chystám se teď na Roba Zombieho a z českejch třeba Hentai Corporation. Je toho hodně, ale určitě na to nejsem ňákej odborník

Dřív jsi taky vyráběl počítačové hry, hlavně tedy sérii “Život není krásný”… pokud vím, bylo v plánu 14 dílů, ale prozatím jich je venku sedm, přičemž už je to nějaký pátek, co vyšel ten poslední. Počítáš ještě s tím, že sérii někdy dokončíš? Kdy by se teoreticky mohla objevit osmá část? Pokud vím, tak už snad byla v přípravě, ne?

Už na to bohužel nemám čas.

Doufám, že teď nebudu za vola, když se na to zeptám, ale nehrál jsem úplně všechny díly ŽNK… každopádně, je nějaká souvislost mezi hrami a muzikou, kterou děláš? Jestli ne, plánuješ někdy třeba oba světy propojit (ať už dějově, nebo například hudba jako soundtrack ve hře či naopak hra jako bonus k desce)?

Určitě to spojuje černej humor, kterej je obsaženej všude. Ke hrám občas běžel nějakej Řezník beat.

Staráš se nějak o svůj hlas, nebo to prozatím nijak neřešíš a prostě to dáváš jen tak, jak to jde? Když se podíváš na začátky, myslíš, vidíš tam nějaký progres ve svém hlasu? Zkoušel jsi třeba někdy nějaké vokální lekce nebo přemýšlel jsi alespoň o něčem takovém?

Nestarám, nezkoušel, ale asi bych měl. Přemejšlim o tom.

Čím se vlastně živíš v civilu? Není žádné tajemství, že máš vysokoškolské vzdělání… pracuješ někde ve svém oboru? Nebo snad už všechny účty utáhneš z muziky a dalších svých aktivit?

Ano, dá se to tak říct. Dělám spoustu různorodejch aktivit, který mě ve výsledku sou schopný zaplatit účty. Zaměstnanej nikde napevno nejsem.

Teď jedna taková blbinka… všimnul jsem, že všude možně (např. v ZNK shopu) jsou v názvech songů všechna slova s velkým počátečním písmenem, i když jsou ta jména v češtině, kde se to tak na rozdíl od angličtiny nepíše. Proč to tak je? Nemůžu si pomoct, ale mně to docela trhá oči (smích)…

Haha, to seš asi první, kdo mě na to upozornil. Píšu to tak nějak automaticky, v názvech songů to prostě vypadá líp. V angličtině se to taky asi psát nemá, němčina má to třeba má. Prcat to.

“Bateman / Muzeum mentálních kuriozit” je venku dva měsíce… co máš aktuálně v plánu dál (ať co se hudby týče, nebo i v dalších aktivitách)?

Už pomalu dostávám zase chuť něco tvořit. Určitě chci ještě zmastit jeden klip a momentálně nahrávám featuringy pro zahraniční hosty, který mě oslovili… konkrétně SykoSick, Heaven a Alzymerz z Dyad Souls.

Díky za rozhovor a za tvůj čas! Na konec pro tebe máme zapeklitou finální otázku – je lepší Chocobamba nebo Martyho frky pub (smích)?

Martyho frky pub jednoznačně ))

Recenze

Řezník – Bateman / Muzeum mentálních kuriozit

Komentáře: 9
Řezník - Bateman / Muzeum mentálních kuriozit
Země: Česká republika
Žánr: horrorcore / rap
Datum vydání: březen 2014
Label: ZNK

Tracklist:
Bateman:
01. Intro
02. Patrick Bateman
03. Pořád jenom hate
04. Burning Dreams
05. Příliš mnoho Wack MCs
06. Creature of the Night
07. Psychickej problém
08. Zastřel dealera
09. Slečna M.
10. Koma
11. Nejsmutnější člověk ze všech
12. Outro

Muzeum mentálních kuriozit:
01. Muzeum mentálních kuriozit
02. Mesiáš
03. Sprski film
04. Miluju náboženství
05. Je to tvoje vina
06. Řikala si vo to
07. Buranství Is a State of Mind
08. Linka bezpečí
09. Insomniak
10. Penetrační touhy

Hodnocení:
H. – 7,5/10
Ježura – 7,5/10
nK_! – 7,5/10

Průměrné hodnocení: 7,5/10

Odkazy:
web / facebook

Řezník už patří nějaký ten pátek k poměrně známým postavičkám českého undergroundového rapu… tedy, pardon, horrorcoru, ale upřímně jsem nikdy nijak zvlášť nepochopil, jaký je v tom vyjma textů rozdíl, přijde mi to odlišné asi tak jako grindcore od goregrindu. Ale to je vedlejší, přednější je fakt, že Řezník, někdy též známý jako M.Engele, zásobuje posluchače již pěkných pár let deskami, ať už sólovými, nebo s kolegou DeSadem v rámci kapely Sodoma Gomora, s níž ostatně v loňském roce vypustili parádní placku “Éra déra”.

Aktuálně Řezník vydal novou sólovku, dokonce rovnou dvojalbum “Bateman / Muzeum mentálních kuriozit”, nicméně v tomto případě je už situace poměrně jiná a nejedná se o desku, kterou zachytí jen “pár” fandů jako v případě předcházejících počinů. Museli byste poslední půlrok strávit někde v jeskyni, abyste neslyšeli o kauze v Českém slavíku. Tehdy si totiž šel Řezník poháněný hlasováním svých příznivců vcelku suverénně pro vítězství v kategorii Hvězda internetu, když byl zničehonic a beze slova ze soutěže pořadatelem vyřazen – jak se později ukázalo, důvodem bylo to, že se organizátorům příliš nelíbily jeho diplomaticky řečeno nestandardní texty a prezentace.

Postupně se za Řezníka postavili mnohem známější a komerčnější interpreti jako například Tomáš Klus, Xindl X, Matěj Ruppert z Monkey Business nebo dokonce i Michal David… přičemž musím říct, že u některých mě to pobavilo, když třeba o prvním jmenovaném Sodoma Gomora na “Éře déra” v tracku “Udílení cen” prohlásila, že je to “čurák, ty vole”, a posledního jmenovaného zase Řezník ve starší skladbě “Soudní proces” označil za “autora popového trusu”, kterého “by měli zabít za kurvení vkusu”… a ostatně se o něj otře i na novince v songu “Buranství Is a State of Mind”. Ona je pravda, že už předtím se Řezník postaral o pár menších pozdvižení, jako třeba když byl před soudem za text písničky “Konečný řešení” nebo musel policii vysvětlovat prodej triček s podobiznou Anderse Breivika, nicméně právě kauze Slavík se dostalo takové medializace, že byl Řezník úplně všude a dozvěděli se o něm i ti, kdo do té doby ani nevěděli, že nějaký horrorcore vůbec existuje.

Vydání “Bateman / Muzeum mentálních kuriozit” tedy asi vcelku logicky bude sledovanějším, ale ke cti Řezníka slouží fakt, že mediální tlak nejenže ustál, ale dokonce z něj evidentně měl ještě srandu a na novém počinu se vůbec ničeho nezalekl a pořád si jede svoje, nebere si servítky a kulometnou kadencí pořád střílí tuny vulgarismů a splatter textů. V některých případech jde tak daleko, až si člověk řekne, jestli už to vážně nepřehánění, což se zde týká především “Řikala si vo to” nebo možná i některých pasáží “Sprski film”, ale na druhou stranu, co si budeme povídat, jeho tvorbu nelze brát nějak smrtelně vážně…

Není to zas tak dávno, co jsem v jiné recenzi psal, že existují skupiny, u nichž je nutné přistoupit na jistou hru, jinak není moc šance, abyste to zvládli poslouchat – a Řezník je přesně tenhle případ. Samozřejmě je docela naivní si myslet, že by v reálu znásilňoval nebo vraždil, je to jednoduše stylizace, jejímž výsledkem jsou v některých případech texty, jimiž by nepohrdly ani ultrašílené goregrindové kapely. Jasně, není to pro každého, ale na druhou stranu vážně pochybuju, že je u Řezníka záměrem, aby se to líbilo každému a všem.

Pojďme už ovšem konečně na samotnou muziku. Na dvojalbu se urodilo celkem 22 kusů, z čehož dva jsou intro a outro na prvním disku, čili vlastně 20 regulérních, což je docela velký počet, který dohromady vydá na téměř 80 minut – a to je opravdu dost. Není tedy divu, že se mezi tím vším najde i pár trochu slabších věcí, ale naštěstí jich je docela málo. Z první poloviny “Bateman” mě moc nebaví “Příliš mnoho Wack MCs”… nebo lépe řečeno, v zásadě je ten song dobrý, ale docela ho táhne dolů hodně nic moc refrén, samotné sloky jsou na standardní Řezníkově úrovni. Příliš mě neoslovila ani “Zastřel dealera”, ale poslouchat se bez problému dá, a naopak úplně vůbec nic mi neříká “Koma”, v níž se mi líbí jenom pár kousků s matným ženským zpěvem v pozadí. Zpočátku jsem měl trochu problém i s dvojicí “Burning Dreams” a “Creature of the Night”, které jsou na poměry dvojalba trochu netradiční a v nichž se v obou vyskytují zahraniční hosté, ale nakonec jsem jim přišel na chuť a třeba ženský vokál ve druhé jmenované je fakticky skvělý.

Druhý disk “Muzeum mentálních kuriozit” je z mého pohledu o trochu lepší než “Bateman” – netvrdím, že by tu byly výrazně lepší pecky, ale jde spíš o to, že ten poměr baví/nebaví je v případě “Muzea mentálních kuriozit” příznivější. Zde se mi totiž opravdu nelíbí jen závěrečné “Penetrační touhy” především kvůli hodně nezáživnému beatu. Trochu rozpačitý jsem i z “Linky bezpečí” (která ovšem byla kvůli žalobě zpětně přejmenována na “Linku důvěry”), kde jsou Řezníkovy sloky oukej, ale otravují mě tam vsuvky dětí volajících na linku, ačkoliv chápu, že je to v rámci příběhu songu. V tom méně pozitivním odstavci bych ještě zmínil titulní píseň “Muzeum mentálních kuriozit”, která sice není slabá, ale ani ne vyloženě silná, nicméně osobně ji beru spíš jako trochu delší intro druhého cédečka, takže žádná tragédie.

Ten zbytek je ovšem minimálně parádní. Opět začneme prvním diskem. Skoro titulnímu fláku “Patrick Bateman” škodí snad jen to, že album otvírá, ačkoliv to není žádná typická “vypalovačka” na úvod, ale jinak třeba pasáž, kde Řezník rapuje o tom, jak nesnáší “tlustý, hloupý a hnusný, smradlavý zmrdy, píči nevkusný, houmlese, buzny, feťáky, lůzry, zloděje, diskanty, ochránce lůzy”, je fakt dobrá. Kdo ovšem čekal na tu vypalovačku, dočká se hned vzápětí s peckou “Pořád jenom hate”, která má koule jak prase a textově v ní Řezník šije právě do výše zmiňované kauzy Slavík.

Výborná je “Psychickej problém” s výtečným beatem a na rozdíl od “Příliš mnoho Wack MCs” jí nijak neškodí refrén v trochu jiném stylu, možná právě naopak. Stejně tak mě baví i na první pohled trochu nenápadný track “Nejsmutnější člověk ze všech”, který se krčí na samotném konci “Batemana”, ale instrumentálně patří k tomu nejzajímavějšímu, co nový Řezník nabízí. Největším hitem první poloviny dvojalba je ovšem jednoznačně “Slečna M.”, která má ukázkový tah na bránu.

Co se týče druhého disku, tam je s výjimkou zmiňovaných tří kusů “Muzeum mentálních kuriozit”, “Linka bezpečí” a “Penetrační touhy” všechno takřka bez výhrad a víceméně člověk nesáhne vedle s žádným válem. A to ať už se bude jednat o ty kytarovější věci, mezi něž patří “Mesiáš” nebo “Je to tvoje vina” (obzvláště ta druhá je fakt hodně našlapaná a patří mezi nejlepší nářezy celé kolekce), již jmenované splattery “Sprski film” a “Řikala si vo to”, které mají oba co do instrumentálu a flow hodně dobrý odpich, nebo třeba dost zajímavého a skvělého “Insomniaka”, jenž na “Muzeu mentálních kuriozit” hraje podobnou roli jako “Nejsmutnější člověk ze všech” na “Batemanovi”. Stejně tak se neztratí ani zbývající dvě položky “Miluju náboženství” a “Buranství Is a State of Mind”, z nichž zejména ta první je skvělá a patří pro mě k vrcholům celého dvojdisku.

Jak tedy vypadá konečně bilance celého doublealba? Máme tu rovných 20 regulérních písniček, z čehož vyloženě slabé jen dvě (“Koma”, “Penetrační touhy”), pár dalších je v klidu, ale něco jim chybí, nebo jsou naopak dobré, ale něco je kazí (“Příliš mnoho Wack MCs”, “Zastřel dealera”, “Linka důvěry”, “Muzeum mentálních kuriozit”) a zbylých 14 jsou kvalitní pecky, které bez sebemenších potíží potvrzují Řezníkovu pověst a udržují kvalitativní laťku jeho dosavadní tvorby, díky čemuž můžeme bez problému prohlásit, že komu se to líbilo dříve, toho ani novinka nijak nezklame. Jak již jednou padlo, rozhodně to není záležitost pro každého, avšak jak tomu přijdete na chuť, je to vážně zábavná muzika…

Další názory:

Díky dvojalbu “Bateman” a “Muzeum mentálních kuriozit” by Řezník neměl mít problém obstát ani před širším publikem, než je zástup ZNK maniaků. Produkce je bez nadsázky světová a posun třeba od desky “Vzestup zla”, která v tomto ohledu rozhodně nebyla špatná, je naprosto nezanedbatelný. Vyloženě excelentní je drtivá většina beatů, ať už se jedná o kytarové násery (“Pořád jenom hate”) nebo poklidné náladovky (“Koma”), a klidně bych si s chutí poslechnul i čistě instrumentální verze alb. Početná suita hostí se činí velice zodpovědně a snad až na mně osobně trochu nesympatický Byzův příspěvek v pecce “Sprski film” se jedná o vysoce kvalitní featy a je jedno, jestli je dotyčný z New Yorku, Petrohradu nebo Prahy. A tím vším pochopitelně provází samotný Řezník. Jeho flow je parádní, celkový projev pak variabilní, přesvědčivý a technicky i textově vyzrálý. Co mě ale na tom všem zaujalo asi nejvíce, to je celkem znatelný odklon od trochu prvoplánového šokování splatter úchylárnami a mnohem větší důraz na hlubší texty. “Bateman” a částečně i “Muzeum mentálních kuriozit” je tak zcela regulérní a seriózní obžalobou zkaženého světa a děsivě věrnou freskou psychických hrůz, ze které místy docela mrazí. Dojde ale i na odlehčení a typicky třeskutý humor, takže vše v nejlepším pořádku. Top skladby? Kromě tří již jmenovaných rozhodně “Slečna M.”, “Je to tvoje vina” a “Linka bezpečí”, což je sbírka opravdu excelentních tracků. Jako celek mě přes výborné momenty úplně nebaví “Penetrační touhy” a možná ještě “Zastřel dealera” a “Insomniak”, ale zbytek je rozhodně více než dobrý materiál, takže ode mě silných 7,5 a doporučení všem, kteří jsou schopni nenechat se odradit explicitním výrazivem a žánrovým zařazením.
Ježura

Brutalitou hýřící Řezník vydal dvojalbum a abych řekl pravdu, pustil jsem si jej původně jen proto, abych zjistil, jestli opravdu jde o takové zlo, jak se kolem říká. A ano, vážně je. V žádném případě však ne ve špatném slova smyslu. Ačkoliv si z rapového žánru (i když tohle je prý horrorcore, ale krom textů a sem tam tvrdšího riffu rozdíl nevidím) pečlivě vybírám, Řezník se okamžitě vyšvihl na vrchol mé pyramidy oblíbenosti. Texty mají správný říz a vůbec nevadí, že explicitně vyjadřují témata, která společnost obecně považuje za nemyslitelná a odporná (Řezník má za ně na krku i několik žalob). Sám mám za to, že většina textů je obsahově hluboká a tak trochu reflektuje zkaženost dnešní doby, byť svým způsobem. Taková “Miluju náboženství” je výborná parodie. Nechybí samozřejmě ani názorové texty – například “Pořád jenom hejt” (která, mezi námi, je vyloženě návyková). Hodně se mi líbí syrová “Linka bezpečí”, drsná “Zastřel dealera” nebo melancholicky laděná “Nejsmutnější člověk ze všech”. Beaty sedí k většině tracků jako prdel na hrnec a také produkce je na nečekaně vysoké úrovni. Bohužel zatím nemohu “Batemana” a “Muzeum” porovnat se zbytkem diskografie, ale usilovně pracuji na náslechu a věřím, že příští hodnocení budu moci zasadit do kontextu všech Řezníkových desek.
nK_!

Recenze

Netra feat. We’rewolves – Dreading Consciousness

Komentáře: 6
Netra feat. We'rewolves - Dreading Consciousness
Země: Francie / USA
Žánr: experimental hip-hop
Datum vydání: 18.11.2013
Label: Hypnotic Dirge Records

Tracklist:
01. Definition of Love
02. Whore
03. Enter the Void

Hodnocení: 8,5/10

Odkazy:
facebook

K recenzi poskytl:
Hypnotic Dirge Records

“Sørbyen” sice vyšlo už před více jak rokem, ale bylo to až letos na jaře, kdy mě ta deska posadila na prdel, až jsem ji musel poslouchat několikrát denně minimálně tak dva měsíce v kuse. Když to nadšení konečně trochu opadlo, začalo to samé nanovo, tentokrát ovšem zpětně s debutem “Mélancolie urbaine”. A když po několika desítkách poslechů i tady skončila potřeba to slyšet několikrát denně, nastala otázka, co bude dál a jestli Steven Le Moan, jediný člen Netra, naváže na genialitu předchozích dvou desek…

Když jsem dostával link na stažení “Dreading Consciousness”, byl jsem upozorněn, že je to něco úplně odlišného než dosavadní tvorba Netra a že to nejspíše spousta lidí bude nenávidět, ale bral jsem to trochu s rezervou, protože hudba Netra byla vždy “jiná”, takže mě ani příliš nerozhodila kolaborace s nějakými We’rewolves, což by – pokud se nemýlím – měl být jakýsi undergroundový hip-hop z Kalifornie, ale konkrétně tuhle informaci berte spíše s rezervou, jelikož vzhledem k tomu, kolik je to o nich dohledatelné, bych za pravdivost téhle věty přirození do ohně asi nedal. Ale nevadí, jdeme na věc…

S prvním poslechem jsem dost rychle pochopil, proč že by to spousta lidí mohla nenávidět, jelikož i pro mě to byl docela šok a něco takového jsem popravdě řečeno vůbec nečekal. Na debutu “Mélancolie urbaine” ještě pořád vévodila kytara a šlo mluvit o metalové desce, byť se značně otevřenou hlavou a ve velmi netradičním pojetí, na “Sørbyen” už se to trochu začalo lámat do ještě avantgardnější polohy, metal začal pomalu ustupovat experimentálnějším žánrům a u spousty momentů by si člověk ani nepomyslel, že má ta hudba cokoliv společného s jakýmkoliv druhem metalu, kdyby je slyšel samy o sobě. “Dreading Consciousness” je však až na jednu pasáž v samém závěru v podstatě čistě nemetalovou záležitostí. Jenže… vážně to vadí? Osobně si myslím, že vůbec ne. Hudba Netra byla už na předchozích deskách záležitostí pro otevřené lidi, kteří jsou schopni vstřebat něco netradičního a neočekávaného a dokážou ocenit kvalitní hudbu bez ohledu na její žánr. A pokud se mezi takové řadíte, tak jsem přesvědčen, že dokážete strávit i “Dreading Consciousness”, přestože jeho hlavní náplní je vlastně… rap.

Nesejde na tom, jak velký ten prvotní šok je, když posluchači dojde, že většina nahrávka je v podstatě čistě rapová záležitost, velmi brzy zjistíte, že je to vlastně skvělé. Na první poslech jsem v podstatě jen čuměl, co že to vlastně poslouchám, na druhý už jsem věděl, co čekat, takže jsem se začal víc soustředit na samotnou náplň, a od třetího poslechu si to už jen užívám, jelikož se ukázalo, že ono pověstné “něco navíc”, co dělá z “jen” dobré hudby hudbu výjimečnou a co “Mélancolie Urbane” i “Sørbyen” nabízely měrou vrchovatou, je na “Dreading Consciousness” také.

Vokál se tedy větší část “Dreading Consciousness” nese ve znamení rapu, nicméně pod ním číhá opět naprosto fenomenální instrumentální stránka, která se blíží těm nejdivnějším trip-hopovým skladbám na “Sørbyen” – a právě to je to hlavní, co z “Dreading Consciousness” dělá opět tak nesmírně poutavou záležitost, byť je samotná muzika vytvořená tentokrát dost vkusně a z velké části jen jako doplněk vokálu. Když ji ale vokál někdy pustí ke slovu, hned se ho ujme s obrovskou bravurou a začne nabízet naprosto fantastické momenty, jakými jsou třeba krátká prostřední pasáž a závěr “Whore” nebo neskutečně dech beroucí finále “Enter the Void”.

Obrovsky se mi líbí hlavně to, že “Dreading Consciousness” nejsou prostě jen tři písničky, ale ten počin je přes celou svou délku vystavěný naprosto logicky, má svůj vývoj a je excelentně vygradovaný. “Definition of Love” je minimálně po instrumentální stránce vlastně poměrně nenápadná píseň a její hlavní hvězdou je právě rapový vokál. Ačkoliv věřím tomu, že jako první stojí především z kompozičních důvodů, její povaha, kdy právě zde je onen rap nejvýraznější, ji doslova předurčuje k tomu, aby posluchači připravila onen zmiňovaný prvotní šok.

“Whore” začíná opět plíživě a zčásti si v ní hlavní díl pozornosti opět bere rap, nicméně zhruba od poloviny se už do popředí začíná dostávat samotná muzika, když se ozve sice jen krátce trvající a poměrně jednoduchá, ale naprosto úžasná kytara. Ale vždyť i ty ingredience na “Sørbyen” byly ve své podstatě docela jednoduché, jen postavené nevídaným způsobem, rafinovaně a takřka dokonale. Fungovalo to tam a funguje to opět i na “Dreading Consciousness”. To se znova ukazuje i na konci “Whore”, kdy si po další rapové sloce bere slovo opět hudba a nabídne skvělé zakončení skladby.

Netra

Celé “Dreading Consciousness” ovšem spěje ke svému vrcholu v podobě závěrečné “Enter the Void”. I ona se vlastně nerozjíždí nijak akčně, ale začíná postupně mohutnět, narůstat a gradovat až do svého závěru, stejně jako k němu roste i celé EP. K rapu se postupně přidává kytara a ve své polovině se píseň doslova zlomí do kytarového sóla a následně do jediné vyloženě metalové pasáže na celém EP, která tak působí doslova osudově a člověka zarazí do křesla. Takhle to přesně vypadá, když o nějakém počinu řeknete, že má fantastické finále, jež za nahrávkou udělá skvostnou tečku a všemu, co zaznělo předtím, dá úplně nový rozměr. A právě tahle schopnost svého posluchače úplně dostat, je to, co z Netra dělá tak výjimečný projekt, čert vem, že v tomto případě to není “čistá” Netra, ale kolaborace se zmiňovanými We’rewolves.

Možná, že pro vás už “Dreading Consciousness” takový šok nebude, když jste si teď přečetli, o čem to EP je. Možná, že to vezmete víc v klidu, pokud jste třeba předchozí nahrávky Netra neslyšeli. Ať je to ale jakkoliv, za slyšení to rozhodně stojí. Třeba to po prvním poslechu zahodíte do koše s tím, že je to píčovina, netvrdím, že ta možnost neexistuje, ale jestli tomu přijdete na chuť, tak jako se to povedlo mně, buďte si jistí, že té čtvrt hodině dáte několik desítek poslechů a ještě pořád budete chtít přidat. Jasně, jsme stránka o metalu, takže jestli vám v přehrávači nehraje nic jiného než metal a jakýkoliv jiný žánr nemůžete ani cítit, určitě se s “Dreading Consciousness” ani neobtěžujte. Pokud se ovšem považujete za otevřeného posluchače, s chutí do toho!

Minirecenze

Sodoma Gomora – Éra déra

1 komentář
Sodoma Gomora - Éra déra
Země: Česká republika
Žánr: horrorcore / rap
Datum vydání: 8.3.2013
Label: ZNK

Hodnocení:
H. – 7,5/10
Ježura – 8/10

Průměrné hodnocení: 7,75/10

Odkazy:
web / facebook / bandzone

První pohled (H.):

Rapové duo Sodoma Gomora a všechny jeho spřízněné projekty jsem až doposud sjížděl pouze z YouTube (ale zato docela poctivě), takže “Éra déra” je vlastně první souvislá deska, do níž jsem se pustil. I když mě ty vybrané tracky, které znám, hodně baví, nebyl jsem si úplně jistý, jestli to utáhne celé album a upřímně řeknu, že jsem se docela bál téměř hodinové délky. Jenže “Éra déra” mě však opravdu hodně překvapila, protože Sodoma Gomora tu stopáž zmákne naprosto bez problémů a ještě se jedná o tak zábavný poslech, že to člověk sjíždí pořád dokola.

Beaty jsou suprové, v některých písničkách dokonce tak dobré, až člověku skoro přijde líto, že to má tak sprosté texty, protože by na tom šlo postavit i něco jiného než “jenom” taková prdel, viz třeba “Píchám tvojí starou”. Rap je skvělý a oba protagonisté si to dávají výborně, stejně tak jako většina hostů, z nichž nejslabší je paradoxně Záviš v “Opilé souloži”. Naopak trefa do černého bylo angažování Radka Škarohlída z Hentai Corporation, jenž skvěle okořenil pecky “Sodomagor” a “Ta svině mi byla nevěrná”. Texty jsou samozřejmě extrémně úchylné a vulgární, zároveň s tím však i extrémně zábavné.

Ačkoliv jsem řekl, že “Éra déra” baví v celé své délce, samozřejmě je zde pár nejbrutálnějších pecek, které jsem si oblíbil víc než ostatní. Mezi ně jistě patří tři z již jmenovaných – “Píchám tvojí starou”, “Sodomagor” a “Ta svině mi byla nevěrná”. K tomu bych ještě přidal našlapaný “Faktor strachu”, v jehož refrénu nastoupí drtivá kytara, skvělou “Udílení cen” s bránici-trhajícím textem o tom, jak se Řezník a DeSade vypravili mezi domácí popovou smetánku na udílení cen, ale klidně třeba i klipovku “Insane Insane”. Každopádně, celkově jde o fakt skvělou záležitost.

Druhý pohled (Ježura):

Stále kultovnější pionýři českého horrorcoru, Řezník s DeSadem, se v posledních letech rozhodně neflákali a jejich píle přinesla kýžené ovoce. Zatím každá dosavadní deska Sodomy Gomory byla proti té předchozí posunem o krok dál, a že na tomto trendu ústřední dvojice zvrhlíků nehodlá nic měnit, to se potvrzuje i letos skrze novinku “Éra déra”.

Kolega vyjádřil obavu nad tím, jestli Sodoma Gomora zvládnou utáhnout hodinovou stopáž desky, ale ač se to někomu může zdát jako nepravděpodobné, “Éra déra” nabízí natolik silný materiál, že mu osmapadesát minut vážně nedělá problém. A vlastně se není čemu divit, protože “Éra déra” je obecně řečeno co track, to hit. Všechny beaty do posledního jsou naprosto špičkové a ten, kdo je stvořil, prokázal vedle zřetelné zručnosti také velkou nápaditost, protože beaty jsou pestré nejen co nálady a rytmu, ale také co se týče užitých samplů i živých nástrojů. Koktejl je to věru pestrý a zejména chutný, takže “Éra déra” má co nabídnout i v čistě instrumentální podobě.

Samotné rapy ale kvalitou nikterak nezaostávají a s beaty neustále soutěží, co urve větší část pozornosti. Jakkoli mi u některých starších věcí připadalo, že buď Řezník nebo DeSade na toho druhého trochu ztrácejí, tentokrát jsou oba skvělí a sypou ze sebe vážně luxusní rýmy doprovozené neméně skvělou flow. Každý to sice dělá po svém, ale oba výborně. Mezi hosty vynikají zejména Razakel s Heavenem, kteří vykopli pecku “Beyond the Pain” hodně vysoko, a krom nich možná ještě Záviš, i když kvalita jeho příspěveku k uvolněné kytarovce “Opilá soulož” je asi dost subjektivní záležitostí…

Co ještě dál povídat? Samozřejmě jde o další přehlídku zvráceností, vulgarit a prasáren, jak se na Sodomu Gomoru sluší, ale děje se tak s nadhledem a funguje to přímo skvěle. Když desku poslouchám, mám chuť se zvednout ze židle a jít šířit déro a to znamená jediné – Sodoma Gomora nahráli další perfektní věc!