Země: USA Žánr: horrorcore / hip-hop Datum vydání: 23.10.2020 Label: Sub Pop Records
Tracklist:
01. Intro
02. Say the Name
03. Wytchboard (Interlude)
04. ’96 Neve Campbell (feat. Cam and China)
05. Something Underneath
06. Make Them Dead
07. She Bad
08. Invocation (Interlude) (with Greg Stuart)
09. Pain Everyday (with Michael Esposito)
10. Check the Lock
11. Looking Like Meat (feat. Ho99o9)
12. Drove (Interlude)
13. Eaten Alive (with Jeff Parker & Ted Byrnes)
14. Body for the Pile (with Sickness)
15. Enlacing
16. Secret Piece
clipping. jsou po Dälek a Death Grips nejvýraznějším uskupením spojeným se směsně pojmenovanou škatulí „noise-hop“. Trio z L.A. se skládá ze dvojice producentů – William Hutson a Jonathan Snipes, kteří mají na svědomí všemožné hlukové experimenty a pár soundtracků, z nichž za zmínku stojí doprovod k hororu „Starry Eyes“. Mikrofonu se zhošťuje Daveed Diggs. Ten – když zrovna nerapuje v clipping. o rozřezávání kurev – hraje jednu z hlavních rolí v broadwayském megahitu „Hamilton“ nebo v netflixovském seriálu „Snowpiercer“.
Z hudebního hlediska se clipping. blíží více přístupu Dälek než Death Grips. Jádro je rozpoznatelně hip-hopové, za což je zodpovědný zejména Diggs, který se nesnaží hlukové instrumentály přeřvávat a raději se soustředí na rapovou preciznost, techniku a flow. Na rozdíl od Dälek jsou však clipping. v posledních letech koncepčnější. Zatímco první nahrávky zkoumaly způsoby jak nejbizarněji spojit hluk s rapovou ortodoxií, desky z posledních let navíc nabyly zvukové i tematické pospolitosti. Tuto etapu v roce 2016 započalo LP „Splendor & Misery“ se sci-fi příběhovou linkou a prvky afrofuturismu.
Následují „There Existed Addiction to Blood“ a „Visions of Bodies Being Burned“, které zkoumají horrorcore a hledají – zejména z produkčního hlediska – nové cesty, kterými sub-žánr podchytit. Hudba na posledních dvou deskách nehraje druhé housle, neposkytuje rapperovi beaty, které staví na dlouhých smyčkách samplů z horrorových soundtracků nebo darkwavových desek, jak bývá oblibou na české scéně. Instrumentály clipping. jsou sofistikovanější, pravděpodobně nejoriginálnější ve sféře hip-hopu za posledních pár let vůbec. Nejzářnějším důkazem z předchozí desky jsou věci jako „Nothing Is Safe“ s carpenterovským nádechem a geniálním build-upem, takřka čistě noiseová „Club Down“ a hlavně filmově působící „Run for Your Life“, v níž nahlas Diggs kontempluje na ulici a jeho rap se náhodně synchronizuje s rádii kolemjedoucích aut.
„Visions of Bodies Being Burned“ na předchůdce navazuje, zároveň ale posouvá laťku výše. Deska se více vzdává instrumentálního hip-hopového základu a do popředí cpe prvky ambientu, noisu, power electronics, field recordings a IDM. Duo Huston–Snipes zde sází na minimalismus – velký počet beatů tvoří šumy, vrstevnaté poryvy a perkuse, které více než bicí připomínají dopady plechů, kovů a neidentifikovatelných cingrlátek na zem. Clipping. rap ale i tak nezapírají – občas žánru vzdají poklonu zapracováním 808 drumkitu, vokálním samplem a hlavně rapem samotným, který je po okraj narvaný odkazy na hip-hopovou scénu. Mix všeho zmíněného nabídne hned druhá „Say the Name“ se samplem Geto Boys, syntetickýma bicíma, narvanou basovou linkou a kumulujícím outrem, které funguje jako perfektní pocta finále v „Closer“ od Nine Inch Nails.
Hned po přímočařejším začátku se deska stáčí k experimentálnějšímu pojetí. „’96 Neve Campbell“ buduje na atmosférickém, byť okleštěném perkusním základě. V podobném duchu pokračuje i „Something Underneath“, která však o dost více spoléhá na rapovou akapelu než na beat, a tak působí celkem prázdně. Po rytmicky umírněné, ale hlukem narvané „Make Them Dead“ následuje „She Bad“, která společně s „Check the Lock“ nejlépe balancuje instrumentální strohost s rapovou břitkostí – beaty táhne jen pár podivných zvukových prvků, s nimiž clipping. dokážou vytvořit mrazivý vibe. Diggs vše umocňuje variabilní flow a texty s horrorcorovou prvoplánovostí a aluzemi k zásadním literárním a filmovým žánrovým dílům.
V kontrastu s ambientní skromností stojí vrstevnatější tracky jako breakbeatově laděná „Pain Everyday“, konvenčněji pojatá „Enlacing“ a do demence vytočená „Looking Like Meat“ s hostujícími Ho99o9, kde se bicí postupně přetavují do nespoutaného zvukového bordelu. Hlukový a ambientní svět skvěle stmelí „Body for the Pile“, která na ohlodaný rytmický základ postupně vrství všemožné ruchy, a tak vrcholí v nepříjemném, powerelektronickém finále.
K docenění „Visions of Bodies Being Burned“ je potřeba více času než u běžnějších rapových alb. U několika skladeb totiž trvá déle, než vykážou strukturu. V některých případech je přitom jádro tak řídké, že není obtížné jej prohlédnout. Některé posluchače navíc může srát poměrně břitký kontrast mírného rapového projevu s řezavou produkcí. Přesto nejde clipping. upřít, že vytvořili jednu ze zvukově nejoriginálnějších desek za poslední dobu a nejzajímavější rapový počin roku.
Země: Česká republika Žánr: horrorcore Datum vydání: 20.12.2019 Label: ZNK
Tracklist:
01. Večerní relace (Intro)
02. Život a smrt Alberta Hersche
03. Generál Píka
04. Home Invasion (feat. King Gordy & Bizarre)
05. Politicky nekorektní píča
06. Já tě prostě chci mrdat
07. Teardrops (feat. Brotha Lynch Hung)
08. Soudím knihu podle obalu
09. GG Allin
10. Nevemeš si to s sebou
11. Son of Azazel
12. Takhle se neumírá (feat. DeSade)
13. Sám
14. Kus hovna
15. Ty máš to zabíjeni v sobě (Outro)
Albert bonus:
16. Darkness Calling (feat. Lex the Hex Master)
17. Rodinná sešlost (feat. Evil Foe & Tammy)
Azazel bonus:
16. Strach a hnus (feat. Rozz Dyliams)
17. Night Club
Řezník už drahně let jede vysokou aktivitu a také si může užívat docela vysoké popularity. Snad by se chtělo říct, že vlastně právem, protože i když nebyl první, kdo České republice ukázal, zač je toho horrorcore, určitě zde tenhle žánr výrazně zpopularizoval a svou tvorbou se zasadil o to, že se za čas vyrojilo velké množství následovníků.
Mě osobně nicméně jeho muzika přestala v posledních letech úplně bavit. Ne obecně – staré tracky jsou furt super a sem tam si je s chutí pustím. O novějších albech nicméně takhle smířlivě mluvit nemohu. Za poslední skutečně zábavou nahrávku považuji dvojalbum „Bateman / Muzeum mentálních kuriozit“ z roku 2014. Po něm už to šlo sešupem dolů. „Říše za zrcadlem“ byla strašná nuda. „Strangulační rýha“ se povedla o něco lépe, ale pořád tomu ke spokojenosti hodně chybělo.
Asi vás neudiví, že na novinku „Život a smrt Alberta Hersche“ jsem se tím pádem nijak zvlášť netěšil. Původně jsem vlastně ani neměl v plánu jí svůj čas věnovat. Nakonec jsem si ale placku z povinnosti pustil, aby se mi jejím prostřednictvím jen potvrdilo, že Řezník skutečně definitivně ustoupil ze své někdejší slávy – a nemluvím o věhlasu, nýbrž o hudebních kvalitách.
Není nijak zvlášť těžké jmenovat obecné problémy, které „Život a smrt Alberta Hersche“ tíží a s nimiž se potýkala už „Říše za zrcadlem“ i „Strangulační rýha“. Vyprodukované je to sice na vysoké úrovni, ale vytratila se syrovost a zvrácenost raných počinů. Témata textů se mnohdy opakují, ale ty současné už se nemohou pochlubit takovou zběsilou kreativitou, s jakou dřív Řezník dokázal své perverznosti podat (byť zrovna v tomhle Řezník pro mě nikdy nebyl nejvyšší top… králové jsou Hrobka a Pitva). Což o to, vulgarit se najde pořád dost a leckdo by i mohl říct, že současné texty mnohdy znějí „chytřeji“ a dospěleji, ale jakási „naivita“, mladický zápal a pošukané rýmy mě bavily víc. To všechno má za následek, že současná alba nedokážou přijít s žádnou skladbou, která by se mohla bez obav postavit vedle letitých kultů.
O tom, že by se pořád našel způsob, jak svůj horrorcore podat zajímavě i dnes, svědčí začátek desky. Titulní track „Život a smrt Alberta Hersche“ – včetně intra „Večerní relace“ – představuje pro Řezníka atypickou polohu. Možná, že to na první poslech nemá takové koule, ale – zejména v kombinaci s videoklipem – to smysl určitě dává. Bude-li člověk skladbu brát jako audiovizuální dílko, pak skoro zamrzí, že příběh nebyl rozpracován napříč větším počtem písní. Koncepční počin v tomhle duchu bych osobně uvítal mnohem raději.
V následujících stopách už nicméně Řezník valí svojí klasiku. Pár tracků je ještě vcelku oukej. Tah na bránu nechybí hned následující „Generál Píka“ – ze základního alba asi nejlepší věc. „Politicky nekorektní píča“ je taková hitovka, která stylem, klipem i konfrontujícím textem připomene „Pořád jenom hate“ z „Batemana“. Tady už klesáme, ale pořád se to dá v klidu tolerovat. Dál ještě ujde „Soudim knihu podle obalu“ a jako poctu lze ocenit také „GG Allin“, byť v těchto dvou případech už se nebavíme o písních, jejichž kvality by měly držet desky nad vodou.
Většina songů mi přijde průměrná. U některých mám pocit, že bych mnohem radši poslouchal instrumentální beaty než jejich vydanou podobu s rapem – to se týká „Teardrops“, „Nevemeš si to s sebou“, „Takhle se neumírá“ nebo „Sám“. Další „Son of Azazel“ jen prohučí kolem a nijak nezaujme. Na featy se podařilo sehnat zajímavá jména, ale ani „Home Invasion“, ani už zmiňovaná „Teardrops“ mi koule netrhá. Hlavně obě ponižuje otravný refrén, plus sloka od Bizarra v „Home Invasion“ mi přijde hrozně nudná. I tyhle věci jsou nicméně lepší než poslední sorta písní, které mi přijdou vyloženě otravné a špatné. Pohodičkové instro „Já tě prostě chci mrdat“ mě absolutně vysírá, samoúčelný text taky na piču. Ubrečený „Kus hovna“ to samé.
„Život a smrt Alberta Hersche“ vyšlo ve dvou verzích, z nichž každá nabízí odlišné bonusové skladby. Každá z nich přinese další zahraniční feat – „Darkness Calling“ a „Strach a hnus“. Ani jedna nepřesahuje úroveň ostatních stop se zahraničními hosty, což jsem už diskutoval výše. Na „Azazel Version“ se dále nachází „Night Club“, což je další nehorázná píčovina.
Jedině druhý track na „Albert Version“ je opravdu zábavný. V „Rodinné sešlosti“ se vrací Řezníkův fotr Evil Foe, k němuž se připojuje také Řezníkův bratranec Tammy. Popravdě řečeno, jde o to nejlepší, co „Život a smrt Alberta Hersche“ nabízí. Dál už stojí za zapamatování jen titulní kus, ale víc kvůli atmosférickému hororovému klipu. Pár dalších věcí se dá tolerovat, ale rozhodně nestojí za to, aby se k nim člověk vracel. Dá se to považovat za dobrý výsledek? Podle mě jednoznačně ne…
Již několikrát jsem se zde při různých příležitostech vyjadřoval v tom smyslu, že poslední počiny hlavních koní značky ZNK zrovna dvakrát nepřesvědčily. Řezník vloni vydal nehorázně nudnou desku „Říše za zrcadlem“, která oproti předchozímu dvojalbu „Bateman / Muzeum mentálních kuriozit“ zaznamenala bolestivě hluboký propad. Kolega DeSade své poslední sólo „Here I Cum“ vydal na sklonku roku 2015 a byla to snad ještě větší nuda než „Říše za zrcadlem“. Dohromady jako Sodoma Gomora pak zkusili uhnout trochu jinam, a i když příklon k tvrdé elektronice a grimu smysl dával, výsledná placka „Multikill“ bez výhrad rozhodně nebyla.
Popravdě řečeno, Řezníkovu novinku jsem především z těchto důvodů nijak zásadně nevyhlížel, ale nakonec o ní mohu hned zkraje říct, že je rozhodně lepší než „Říše za zrcadlem“. Nicméně kdybych chtěl být hodně hnusný, tak bych dodal, že by byl docela výkon nahrát něco ještě zvadlejšího. Přesto potěší, že na „Strangulační rýze“ se česká horrorcorová jednička opět odrazila k lepšímu výkonu. Abychom ale nic nepřeháněli, hned vzápětí musím dodat, že v rámci celé Řezníkovy diskografie novinka ani zdaleka nepatří k jeho vrcholům.
„Strangulační rýha“ zcela jistě obsahuje řádku zábavných tracků, které Řezníkovi ostudu nedělají. Zdá se mi ovšem, že se borcovi v masce skeletona (již podruhé za sebou) nedaří udělat nějakou novou kulervoucí šlehu, která by se mohla postavit na roveň těm největším kultům. Neslyším tu pecku, jež by měla potenciál zlidovět jako památné hitovky ze starších (starých) nahrávek.
Ani beaty mi nepřijdou, že by patřily k tomu nejvýraznějšímu, spíš jde o takový kvalitně udělaný standard, který znalce alb ZNK nijak nepřekvapí ani neusadí. Na rozdíl od inster na „Říši za zrcadlem“ jim však nejde upřít alespoň to, že většinou neznějí tak unaveně a v některých případech docela kopou. Taky můžu ocenit, že sám Řezník zní tentokrát konečně zase trochu nasraně, ne jak posledně, kdy jsem měl skoro pocit, že to má docela v píči.
Začátek desky se docela povedl – „Bílá nula“, „Strangulační rýha“ i „Přinucena mrdat“ (s hostujícím Necrem) jsou dost v cajku a mají tah na bránu. Úplně nejlépe z nich dopadl titulní kus. Podobně by se dalo mluvit i o „Čaroději ze země Koz“ a klipovce „Potřebujem další válku“. Zaujme i „GTA“, v níž hostují staří známí stájoví kolegové DeSade, Haades a Byzo. Nejde však o klasickou kolaboračku, kde si každý střihne jednu sloku a jde do prdele – text tvoří příběh, v jehož vyprávění se jednotliví rappeři opakovaně střídají. Za vrcholy „Stragulační rýhy“ pak považuji „Každej komouš“ a „Nemluv na mě“ – hlavně druhá jmenovaná mě baví a myslím, že právě na ni si vzpomenu, až příště budu stát ve frontě v konzumu a bába přede mnou začne prodavačce vykládat srance o svých vnoučatech.
Část nahrávky však tvoří i věci, které možná nejsou úplně blbé, ale působí trochu nevýrazně a nedokážou uvíznout v hlavě. „Zoubková víla“ se samostatně jako první vypuštěný track netvářila zrovna přesvědčivě, ale v rámci alba vyznívá o něco lépe a beat s „industriálním“ ruchem je přinejmenším zajímavý. „Tekverk“, „Dark Matter“ a „Koloběh“ už jdou jedním uchem dovnitř a druhým hned ven.
Asi nepřekvapí, že bude následovat ještě jedna kategorie se songy, které mi připadají spíš nepovedené. U „Otroků konspirací“ mě dost rychle začal vysírat refrén a sloky rozhodně nejsou takový trhák, abych byl ochoten jej trpět. „Tak proč bych měl řešit tenhle shit?“ je na Řezníkovy poměry docela netradiční, což může vypadat slibně, jenže to zní jako srážka hairmetalové balady a hip-hopového beatu. Nebrat, ty vole. Vůbec mě nebaví ani „Dětský rakve“, což měl být asi pokus o nějaký serióznější song nebo tak něco, ale prostě to není ono. Když budu chtít poslouchat nějakou depku, tak si do píči pustím Gulaggh, ne Řezníka, od nějž chci slyšet řezající beaty a texty plné krve a vulgarismů. Ale jen tak mezi námi, rané věci od něj a Sodomy Gomory člověka v tomhle ohledu uspokojí mnohem víc, jakkoliv mohou být nová alba formálně lépe vyprodukovaná a profesionálnější. Pecky jako „Face Rape“, „Sexuální tyranie“ nebo „Konečný řešení“ jsou prostě jinde.
Na první poslech jsem byl se „Strangulační rýhou“ vlastně docela spokojen – především z toho důvodu, že po debilní „Říši za zrcadlem“ jde o vykročení správným směrem. Záhy se ale ukázalo, že dobrá polovina alba vlastně není nic moc a že ani to nejlepší z novinky se nemůže rovnat se zlatým fondem Řezníkovy diskografie. Poslouchat se to dá, ale jeho posledním fakt dobrým albem pořád zůstává „Bateman / Muzeum mentálních kuriozit“.
Úspěch Řezníka a Sodomy Gomory s sebou nepřekvapivě strhl vlnu následovníků, z nichž jedním je nesporně i Hewitt. Ten sice své nahrávky veřejně prezentuje už nějakou chvilku, ale až v loňském roce jeho tvorba konečně začala stát za pozornost, když vydal skvělé ípko „Plnej zlosti“, jehož prostřednictvím ukázal, že inspirace není ostuda. Když se to dělá s patřičným nadšením a dostatečně agresivně, tak to leckdy stačí. Hewitt na „Plnej zlosti“ zcela jistě neusedl na trůn – takové tvrzení by bylo extrémně nadnesené, protože na něco takového je třeba dlouhodobější formy, nikoliv jen jedno povedené miníčko – ale přinejmenším ukázal, že Řezníkova (jenž ten samý rok vydal slaboučkou „Říši za zrcadlem“) pozice českého horrorcorového krále nemusí být zas tak neotřesitelná.
Od Hewittovy letošní řadovky „The Chainsaw Massacre“ jsem očekával jediné – aby potvrdila, že „Plnej zlosti“ nebyla náhoda. Aby ukázala, že Hewitt má i na celou desku a že jeho fazóna nevyprchá na ploše delší než čtvrthodiny.
Začátek alba do určité míry reflektuje, podle jaké hororové postavy si Hewitt vybral své jméno, což je ostatně vidět i na názvu „The Chainsaw Massacre“. „Texaský masakr“ a následný titulní track ve svých textech roztáčejí řetěz motorové pily, ale nakonec se i tak stočí ke standardním horrorcorovým prasečinám. Což je asi v pořádku, ale kdyby se někdy Hewitt hecnul k vyrobení koncepční desky pouze na téma „Texaského masakru motorovou pilou“, kde by byly texty nacpané odkazy na kultovní filmovou sérii a případně i na její reálný předobraz Eda Geina, tak by to byla pro hororového fanouška kurevská paráda… a také něco, co v českém horrorcoru tuším ještě nikdo neudělal. To bych si rozhodně líbit nechal.
Ale to nejspíš zůstane jen mým osobním přáním, takže zpátky ke skutečné podobě placky. „Texaský masakr“ počin otevře v duchu, v jaký jsem doufal – beat kope, zní tvrdě, sám Hewitt je pořád nasraný, a co mu schází na vypracované technice a velké slovní zásobě, to dohání agresivitou v textech i v přednesu. Nicméně to mi v tomto případě i vzhledem k žánru přijde naprosto v pohodě. „The Chainsaw Massacre“ nasype velké množství hostů, mezi nimiž nechybí známější domácí žánroví kolegové Evil Dope (Dead Team, ex-Terror Crew), Mozek Krang (Mravní zkaženci), stájový souputník Maik-Eru, ani zahraniční akvizice Lord Lhus a Heaven. Osobně jsem z podobných songů, v nichž si slovo předává milión různých rapperů, nikdy nebyl extra nadšený, ale tak poslouchat se dá bez problémů. Nejvíc dle mého tentokrát zabil Evil Dope a za ním v těsném závěsu Maik-Eru.
Další průběh „The Chainsaw Massacre“ se dle očekávání odehrává v podobném, ne-li rovnou stejném duchu. Slabších písniček je naštěstí minimum a nakonec snad žádná není až tak slabá, aby člověka vysloveně srala a bylo nutno ji přeskakovat. Asi nejhůře dopadla „Duševní peklo“, kterou zkurvili hostující Poslové zla. Ti zde objevují zřejmě proto, že stejně jako Hewitt spadají pod label Sick Productions. S veškerou úctou si ale myslím, že aby mohli s klidným srdcem prezentovat odříkávání svých básniček veřejně, měli by ještě nějakou dobu cvičit, protože flow mají úplně na piču, prostě amatéřina jak čuně, což vynikne ještě víc v kontextu alba jako „The Chainsaw Massacre“.
Další takzvaně slabší kusy už nejsou vyloženě špatné, ale oproti těm nejlepším jednoduše nejsou tolik výrazné. To se týká především songů „Důvěřivej“ a „Plnej zlosti 2“, v menší míře pak i „Duševní zkázy“ (navzdory featu Mozek Kranga) a „V mojí hlavě“. Trochu zbytečně pak na mě působí předělávka „TV Hovna“ z předchozího EP, která je sice pořád cool, ale jaksi zde oproti originální verzi neslyším až takový rozdíl, aby bylo nutno předělávat a prezentovat skladbu na druhém nosiči.
Pojďme ovšem k tomu pozitivnějšímu, protože „The Chainsaw Massacre“ přináší i solidní porci povedených tracků. Kromě již propíraného úvodního „Texaského masakru“ bych rozhodně vypíchnul „Vítej v pekle“, nadupanou hitovku „V ordinaci“, „Thomase Hewitta“, „Leatherface“, „Vejpůl“ a „Lásku psychopata“.
Jednu píseň jsem však záměrně vynechal, protože jde o takový nářez, že si zasluhuje speciální prostor. „Satanova hvězda“ je vrcholem nejen celé desky, ale i celé dosavadní Hewittovy tvorby. Zde si sedlo úplně všechno počínaje skvělým beatem od Mortema (ten jen tak mimochodem vyprodukoval drtivou většinu alba, takže nepřekvapí, že instra jsou obecně na vysoké úrovni), konče featem od Maika-Eru (tady mě ten kluk fakt baví, budu si muset poslechnout i nějaké jeho vlastní věci). „Satanova hvězda“ je jednoduše hymna jako svině a nebál bych se říct, že i učebnicová ukázka toho, jak by dle mého měl horrorcore znít.
Vzato kolem a kolem mě „The Chainsaw Massacre“ i navzdory několika ne tak kulervoucím trackům baví. Je evidentní, že pro docenění musíte přistoupit na žánrovou hru, takže pokud se nedokážete přenést přes nadstandardní množství vulgarismů a texty o vraždách, týrání, znásilňování a podobných laskominách, jistě album odsoudíte. Ale to už není problém konkrétně Hewitta, nýbrž horrorcoru jako celek. Já osobně však Hewittovi fandím a rozhodně si rád pustím i další fošnu.
Čau, Hewitte! Hádám, že následující otázku jsi nejspíš očekával, ale myslím, že padnout by zřejmě měla, tak si ji odbudeme hned na začátek: Hewitt versus Řezník? Myslím, že podobnost je vcelku zjevná, byť je pravda, že vůči Řezníkovi resp. Sodomě Gomoře už bude vzhledem k jeho (jejich) postavení poměřován asi veškerý domácí horrorcore. Ta maska ale byla hodně podobná a přijde, že na „Plnej zlosti“ ses mu dost přiblížil i rapem. Otázka je jasná – co bys k takovému přirovnání řekl? Je tam nějaká záměrná inspirace?
Takže zdar!, Počítal jsem s touto otázkou záměrná inspirace tam určitě není tam prostě pár lidí nepřekouslo tu podobnost s tou maskou a právě si myslím že po Plnej zlosti ty hejty dá se říct zanikly když jsem vyhodil ten klip Plnej zlosti kde vlastně jsem si z toho dělal prdel měl jsem tam podobná místa co má řezník v klipech a vyhejtil jsem všechny co nás srovnávali šla nahoru i sledovanost a kladný názory téměř už o hejtu nevím jsem s touhle věcí naprosto spokojenej i když vím že hrstka lidí vždycky bude mlet nějaký hovna ale tak už to prostě chodí.. Co se týče hlasu snažím se ho tlačit furt víc za jeho barvu nemůžu a představa že bych valil klasickým hlasem mě děsí to bych potom mohl dávat featy s mc zuzkou.
Myslím, že bychom se měli na chvíli zastavit i u tvého pseudonymu, jehož původ je snad zřejmý. Thomas Hewitt a.k.a. Leatherface z „Texaského masakru motorovou pilou“ je jedním nejikoničtějších filmových zabijáků vůbec. Proč ses pojmenoval právě podle něj? Když se zeptám trochu blbě, proč to nebyl třeba Michael Myers, Jason Voorhees nebo nějaký jiný kultovní filmový vrah? Anebo třeba nějaký reálný maniak jako Ed Gein, jehož kousky ostatně „Texaský masakr motorovu pilou“ inspirovaly?
Thomas Hewitt je moje nejoblíbenější filmová a hororová postava vůbec Texaský masakr motorovou pilou mě úplně fascinoval jak ten příběh tak všechno okolo toho a vlastně mě dostávalo že samotného Hewitta nikdy nechytli i přes to že byl mentálně zaostalej. Dále jsem uvažoval o jménu Baby Face ale i přes to to Hewitt jasně vyhrál.
Série „Texaský masakr motorovu pilou“ aktuálně čítá sedm snímků (a osmý prozaickým názvem „Leatherface“ by měl dorazit na podzim) včetně remaku z roku 2003 a na něj navazujících filmů. Máš nakoukáno všech sedm bijáků? Který kousek ze ságy texaské motorové pily je podle tebe nejpovedenější a proč? Jaký naopak považuješ za ten nejhorší?
Jasný koukl jsem se snad na všechny verze a samozřejmě čekám i na tu novou Escape from Cannibal Farm inspirováno právě Leatherface jsem na to hodně zvědavej samotnej trailer mě hodně zaujal.Nejoblíbenější 2 verze filmu mám Texaský masakr motorovou pilou [pravděpodobně má na mysli verzi z roku 2003 – pozn. H.] a hned další díl Texaský masakr motorovou pilou počátek který vlastně ukazuje děj který se děl před tím něž se někomu podařilo utéct a vyprávět o tom. Za nejhorší verzi bych asi neoznačil žadný film jenom prostě že hodně s těch filmů je starých a ty efekty a záběry nejsou věrohodný diváka to pak hodně odradí.
Přesuňme se od „Texaského masakru motorovou pilou“ k hororům obecně. Jaký je tvůj nejoblíbenější subžánr? Je to hixploitation, kam spadá i „Texaský masakr motorovu pilou“, anebo máš obecně vzato radši jiná odvětví? Koukáš spíš na známější věci, nebo hledáš i zapadlé zvrhlé kousky z oblastí jako nazisploitation, nunsploitation, women in prison, CAT III atd.? Klidně jmenuj i konkrétní filmy, které by měl podle tebe správný fanda hororu vidět.
Až na Texaský masakr mě osobně krváky moc neberou například z Pach krve mě baví asi jenom 2 díly ostatní je podle mě už totální sračka. Asi jako každýho mě baví filmy s paranormálníma jevama V zajetí démonů 1 úplně paráda 2 díl mě už tak moc nechytl dále Annabelle mě taky docela zaujala insidious taky bomba je toho dost v tomhle žánru co mě opravdu baví.
Jaké je tvoje nejoblíbenější hororové období? Dáváš přednost současné moderní podobě žánru, anebo si potrpíš spíš na oldschoolové záležitosti třeba ze 70. a 80. let? Co italská škola, horory od Hammeru, Troma nebo snad dokonce klasická monstra od Universalu?
Tak nějak je mi to jedno ty úplně starší filmy mě neberou už jak jsem říkal u masakru když ty efekty jsou průhledný nebaví mě to radši si tedy potrpím na ty novější filmy.
Poslední filmová otázka – co je podle tebe ten úplně nejzvrácenější film, jaký jsi kdy viděl? Nemusí jít nutně o horor.
Ty vole hele například mě chytil film 3096 dní: Příběh Nataschi Kampuschové celkem jako hustý je to podle skutečnosti Psychopat si vyhlídne malou holku unese jí a má jí zavřenou v jedný místnosti psychycky jí týrá a ona vlastně uteče až po 3096 dnech jako zaujalo mě to určitě doporučuji.
No a absolutní šílenost co jsem viděl je Srpski film asi jako většina jsem na něj narazil díky featu Řezníka s Byzem ale podle mě je to hustá prasárna.
Pojďme konečně za hudbou. Aktuálně chystáš placku „The Chainsaw Massacre“, z níž už jsi vypustil tři tracky. Otázka je jasná – kdy bude album venku?
Dát jasnej termín je vždy ta nejtěžší věc při chystání desky mě se to strašně protáhlo už jenom čekáním na featy další věc je mastering já osobně doufám že konec června začátek července bude venku v plný parádě! A že se na to kurevsky těším!
Jedním z vypuštěných songů je i „Láska psychopata“, kde hostuje Astral z Alfa Sekta, a jestli jsem to správně pochopil, měla by se na albu objevit i písnička, kde bude kompletní Alfa Sekta. Astral se nicméně podílel už na tracku „Padla tma“ z „Prolezlej smrtí“. Proč to opakování, nebylo by lepší pozvat někoho, kdo se u tebe na featu ještě neobjevil? To mě přivádí k druhé části otázky – co další hosté na desce? Můžeš nějaká jména prozradit?
Ano celá Alfa Sekta na featu bude a nejom Alfa chystám menší collabo feat je to neskutečnej nářez!
S Astralovou spoluprácí jsem byl spokojenej už u Padla TmaLáska psychopata si myslím je taky celkem nadějná nevidím důvod proč dobrou spolupráci nezopakovat a featy které se u mě ještě neobjevily na Cd budou taky! Objeví se tam například i Mozek Krang další jména si chci uchovat v tajnosti jako takové to pravé překvapení. Zklamu asi hodně fanoušků co mi psali “Hej ty musíš dát feat s Řezníkem” apod. Řezník na Cd měl být taky snažil jsem se ho tam dostat už jenom kvůli vám bohužel nevyšlo mu to měl hodně práce pak odcestoval já osobně se ale nezlobím podle mého názoru neuškodí když spolupráci dáme dýl až se trochu víc zajedu podle mě to bude o to zajímavější a lidi se hlavně do té doby můžou furt těšit na ten den kdy nás dva uslyší na jednom treku.
Proč se na „The Chainsaw Massacre“ neobjeví song „Leatherface“, k němuž vznikl i videoklip? Soudě dle názvů alba a písně by se tam tematicky hodila…
Šlo o to že jsem album chtěl udržet hodně v utajení nechtěl jsem před vydáním desky moc věcí pouštět ven a klip Leatherface vylezl celkem napřed před ostatníma věcma. Nicméně jsem se rozhodl že ho na Cd nechám z hlediska už jenom proto že Leatherface se na The Chainsaw Massacre prostě hodí!
Celé „Plnej zlosti“ produkoval Mortem a už jsi ohlásil, že v jeho režii bude i většina „The Chainsaw Massacre“. Lze již Mortema považovat za tvého dvorního beatmakera? Kvůli čemu jsou podle tebe jeho instra nejlepší (nejvhodnější pro tebe)?
Je to tak Plnej zlosti byl jakoby takovej náš společnej projekt já jsem z toho byl maximálně nadčenej hodlám od něj beaty brát i v budoucnu padli jsme si do oka jsem za to rád ten člověk mě strašně motivoval k tomu abych se začal víc snažit a i když tomu třeba moc lidí neuvěří tak to byl Mortem kdo jako první kontaktoval mě! Šlo o období když jsem vyhazoval klip Lovec žen tak mi napsal že se mu to líbí začali jsme spolu komunikovat a tam už byla spolupráce jasná!
Jak se zpětně koukáš na svoje starší počiny? Při srovnání „Plnej zlosti“ a nových songů z „The Chainsaw Massacre“ s „Prolezlej smrtí“ nebo „Schizofrenií“ mi přijde, že tvoje úroveň šla výrazně nahoru. Ty rané věci mě moc nebaví a hlavně „Schizofrenie“ se mi zdá jako čistá amatéřina, novější skladby jsou s kvalitou dost jinde. Jsi s „Prolezlej smrtí“ a „Schizofrenií“ z dnešního pohledu spokojen?
Nejsem ani jedna z těch věcí mě vůbec nebaví zase mi přijde blbý to ale mazat je to můj start nevidím na tom nic špatného i když je to absolutní mrdka.Já jsem ani nechtěl v hudbě pokračovat strašně mě motivovali lidi co psali že je to dobrý ať pokračuju pak přišel den kdy se mi ozval Mortem a řekl jsem si že to zkusím s ním kvalitnějc začal jsem se víc snažit a bomba. Porovnání Plnej zlosti a The Chainsaw Massacre je o5 jednoduchý u Plnej zlosti mě nabaví kvalita a celkově podání rapu myslím si že teď u nové placky to bude zase neuvěřitelná změna je to poprvé co mě vlastní skladby baví a tak by to mělo být!
Další taková standardní otázka – jak proběhlo tvoje první setkání s horrorcorem? Kdy došlo k prozření, že tohle je ono a přesně tuhle muziku chceš sám dělat? Jací interpreti jsou pro tebe z hlediska posluchačské cesty zásadní?
Hele vůbec nevím kolik mi mohlo bejt ale první horrorcore skladbu si pamatuju tenkrát mi kámoš pouštěl trek Sodoma gomora mc Bushpig – Snuff porn gore. Tenkrát mě to strašně chytlo a tak nějak jsem začal vyhledávat další skladby. Já osobně to dělám protože se u toho dokážu uvolnit život jsem neměl lehkej právě naopak byl úplně na píču nevidím důvod proč zpívat o kytičkách.
>
Z horrorcoru se mi asi nejvíce líbí Butchers harem s Mc cumbloodem jsem v kontaktu měla by nám vyjít věc jenom čekám až to hovado bude mít čas a dohodnem se na tom mám z toho neuvěřitelnou radost.
Rád si poslechnu Haadese, Sodomu nepopírám že se mi některé věci od nich opravdu líbí.
Ze začátečníků mě hodně oslovil Dreadman kterej vyhodil solidní věc “Na začátku byla tma” teď je po něm ticho já doufám že se ta píča k tomu vrátí a vyhodí pořádnej náhul!
Posloucháš i „obyčejný“ hip-hop, anebo frčíš jen v horrorcoru? Líbí se ti i nějaká hudba mimo hip-hopové vody a jeho subžánry?
Hele líbí se mi Schyzo je mi u píči jestli za to dostanu hejt mě se to líbí a tím to pro mě končí jediný co mi asi vadí je že spolupracuje s košťátkem Protivou.
Dále mám rád Fuerzu Armu jedinej real street rap v Čr. Bohužel už po nich taky neni slyšet prý chystají novou placku což by byla paráda ale bůh ví jak to s nima bude.
Co říkáš na poslední desku „Multikill“ od Sodomy Gomory? Skupina tu hodně uhnula ze svého stylu. Bereš tuhle změnu, nebo si myslíš, že by se měli vrátit k dřívějšímu soundu?
Nějak extra Multikill naposlouchanej nemám takže ho nějak hodnotit nebudu.Ta změna hele podle mě půla lidí bude vystříkaná jaká je to pecka půlka lidí bude brečet že je to mrdka ale tak už to prostě je.Mě osobně při těch pár věcech co jsem slyšel ta změna nevadila předvedli prostě něco co tady u nás není každýho věc já třeba osobně bych ale do takového beatu asi nic nenapsal jsem radši na ty klasický beaty popřípadě propojený s kytarou mě osobně se to líbí víc.
Na Facebooku máš fotku v triku Mortal Cabinet (teda aspoň předpokládám, že to jsi ty, v té masce to není úplně poznat, haha). Co říkáš na tuhle mezi-žánrovou allstar spolupráci? Líbila se ti „Necrotica“? A co si myslíš o domovských formacích Samira Hausera a Františka Štorma, tedy o Vanesse a Master’s Hammer?
Hele já to triko dostal myslím že k Vánocům a na tu fotku jsem si ho vzal z jediného důvodu v tom období do mě strašně Hejtil Mantus nedokázal unýst že mám triko od Mortema a začal všude psát že ZNK lezu do prdele..Tak jsem mu chtěl udělat radost s tím že mám i jiné triko ze znk shopu bohužel se už ale nevyjádřil :( Ale samozřejmě o Mortal Cabinet vím naposlouchal jsem pár věcí něco mě bavilo něco ne víceméně o Vanesse a Master’s Hammer nic nevím.
Nadhodím pár českých jmen, zkusím prosím každé z nich v krátkosti okomentovat, co si o nich a jejich tvorbě myslíš: PSH, Prago Union, Chaozz, James Cole, Kapitán Demo, Tlustej Kárl, Blakkwood, Sharkass, Johny Machette, Hrobka a Pitva, Terror Crew, Masový wrazi.
Sračka,Vím že byl v Chaozzu jinak ho nesleduju,Na Chaozzu jsem vyrůstal,Supercroo byla super ale nějak ho nesleduju,Nevím,do doby než se z něj stal Fatty by to šlo ale nějak o něm moc nevím,MRDKA,PÍČA,GAY, Hrobka a Pitva mě nikdy moc nebrali.Terror crew pár věcí jsem slyšel paráda,Od Masových Vrahů mě hodně bavilo poslední album+ Doktor smrt od Maroona taky skvělá věc.
Na závěr opět jedna docela provařená otázka, ale musím říct, že mě osobně tohle vždycky zajímá, byť to mnohým kapelám může zkazit image. Co děláš v civilním životě, když odložíš masku a mikrofon? Na fotkách vypadáš docela mladě… studuješ ještě, nebo už ses stal součástí soukolí kapitalismu a makáš? Pokud první možnost – co studuješ? Pokud druhá možnost – kde pracuješ?
Tak krom toho že makám se snažím být co nejvíce s přáteli rád bych se vrátil ke studování.samozřejmě kalby ženský týrám i v reálným životě oni si totiž nic jiného nezaslouží
hele prostě dělám asi to co každej mladej člověk. Kde makám? Ironie osudu makám právě jako Řezník u jedný společnosti což vyžaduje že třeba často jezdím pryč a pak jak píča nestíhám vydávat alba.
Díky za rozhovor a na rozloučenou nám třeba prozraď tři svoje nejoblíbenější pornoherečky!
V pohodě já taky děkuju! 3 nejoblíbenější pornoherečky? 1.Lucka Bílá 2.Halina Pawlowská 3.Ewa Farná!!
Přijde mi, že v horrorcorovém ranku vznikají nová alba docela rychle. Není tu moc běžné, aby někdo kutil album x let, když je jinak aktivní. O „Deep Space 9“ se mluvilo relativně dlouho, a ačkoliv od prvního alba „Duševní bankrot“ v reálu utekly vlastně jen čtyři roky, pocitově to skoro vypadalo delší. Vydání se stále nějak posouvalo a ještě víc jej oddálilo, když Haades loni skončil v léčebně, kde se musel poprat se svou závislostí na ilegálních substancích, k nimž měl vždy dost blízko.
A právě kolem nich se „Deep Space 9“ točí především. A z hlediska posluchače je to vlastně jenom dobře. Svého času v Terror Crew s Evil Dopem dělali standardní horrorcore, jehož kvalita, ruku na srdce a čisté víno do sklenice, nebyla navzdory několika zábavným momentům nijak valná (což nezabránilo tomu, aby se Terror Crew na domácí žánrové scéně stali kultem). Na sólovém debutu „Duševní bankrot“ byl Haades mnohem zajímavější, nejvíc se zde věnoval své další vášni, a sice gamblerství a cpaní prachů do automatů, což doplnil několika horrorcorovými tracky. Nicméně i navzdory tomu, že šlo o výrazně lepší desku než „Za hranicí lidskosti“, ještě to nebyl strop a byl tu potenciál na víc. A ten se konečně podařilo zužitkovat právě na novince.
Důvodů je hned několik a jedním z nich je skutečnost, že „Deep Space 9“ má něco, co ještě neměla žádná nahrávka, na níž se Haades podílel. Není to totiž sbírka písniček, nýbrž opravdová deska. Má svůj vývoj, náladu a nejlépe funguje jako celek, nikoliv po jednotlivých skladbách. Na podporu takového tvrzení si mohu vzít třeba song „Truman Show“, který mě samostatně po vypuštění videoklipu nijak zvlášť neoslovil, ale v rámci alba funguje.
„Deep Space 9“ tahle monotematičnost velice sedí – hlavně díky tomu, že za albem nestojí póza, jak je nejen v horrorcoru, ale ve velké míře vlastně i v dnešním hip-hopu obecně zvykem, ale ukrývá za ním skutečný lidský příběh. Možná přikrášlený trochou, řekněme, umělecké tvořivosti, možná ne, to jsem schopen posoudit. Ale ať tak či onak, Haades má tentokrát zjevně co říct a má to nějaký smysl, není to celé jen nadsázka jako třeba kdysi Terror Crew. A právě díky té uvěřitelnosti je „Deep Space 9“ tím nejlepším, co Haades doposud natočil.
Výše jsem zmínil, že má „Deep Space 9“ určitou jednotnou náladu, což možná není něco, co byste očekávali od někoho jako Haades. Přesto má deska takovou zvláštně schizofrenní atmosféru, která celému počinu jen přidává. Je to zásluha především povedených beatů, byť je mají na svědomí celkem čtyři lidé. Většinu z nich ale dodal jistý Yaakub a právě jeho kousky jsou asi nejlepší. Stejně tak je vzhledem k nátuře „Deep Space 9“ dobrou volbou, že se neobjevují téměř žádní hosté. Feat dodal pouze Řezník do tracku „Potíže“ a je to jen důkaz, že bez hostovaček je počin lepší. Ne, že by to Řezník nedal dobře, naopak se mu sloka sama o sobě povedla, jen tam zas rapuje o nějakém kouření péra a na albu to působí jako pěst na oko. Nicméně nejen díky němu „Potíže“ obecně patří k tomu slabšímu na placce.
Radši se přesuneme k nejlepším songům. V první polovině „Deep Space 9“ se rovněž nacházejí povedené kusy, hlavně jde o „Odlet“, „Nejdu spát“ a našlapanou „Koothrappali“ (asi nejvýraznější hit). To opravdu nejlepší ovšem přichází až v závěru alba. Část od „AuraMorf“ až do konce je skutečně výborná, atmosféra je hutná a úpadek do spirály fetu hodnověrný.
Zcela dokonalé „Deep Space 9“ jistě není, to netvrdím. Velmi dobrá deska to však dle mého je a zejména závěr jí nasazuje korunu. Poslední týden ji točím každý den a pořád mě upřímně baví, což je ve finále vždy to nejdůležitější.
Nekorunovaní králové českého horrorcoru se za poslední rok v moc dobrém světle nepředvedli. Poslední sólovky Řezníka i DeSada jsou těžká slabota a patří k tomu nejhoršímu – nejsou-li dokonce tím úplně nejhorším – co kdy pod jejich jmény vyšlo. A vlastně nebyli sami, protože ani další kolegové ze stáje ZNK letos nezabodovali, třeba Dead Team navazující na tradici Terror Crew a jejich rozpačitý debut „Nebezpečná aktivita“. O to větší ale byla zvědavost, jak si ústřední dvojice ZNK povede ve společném projektu Sodoma Gomora – jestli půjde o další slabou nahrávku, po níž by se už definitivně začaly vkrádat myšlenky o úpadku, anebo to naopak bude návrat v plné parádě.
I když slovo návrat asi nebylo úplně nejšťastnější, poněvadž už předem bylo jasné, že se Sodoma Gomora na „Multikill“ nehodlá vracet do minulosti a oživovat ducha starších nebo dokonce nejstarších počinů. Naopak byl dlouho dopředu avizován odklon jiným směrem – k tvrdě elektronickému soundu. Že tentokrát nejde jen o silácké kecy (a že zrovna silácké kecy minimálně Řezník docela umí, viz třeba agro kydy o nejlepším albu před vydáním „Říše za zrcadlem“), naznačil již loňský singl „Chcípni!“ a další dva tracky vypuštěné těsně před vydáním, „The Perfect Murder“ a „Multikill“.
Samozřejmě je to citelná změna, a pokud chce někdo slyšet to samé dokola, asi jej „Multikill“ zrovna nepotěší. Mně osobně ale tohle směřování nevadí, vlastně právě naopak. Řekněme si to na rovinu – diskografie Sodomy Gomory, Řezníka a DeSada už dávají dohromady slušnou řádku počinů a v posledních letech bylo cítit, že se to nikam moc neposouvá. A když už pokus o nějaký posun přišel na „Říši za zrcadlem“ a „Here I Cum“, dopadlo to hodně nepřesvědčivě. Naopak rapy do agresivní elektroniky jsou něčím, co mi v případě Sodomy Gomory smysl dává, a „Multikill“, resp. tedy jeho část, jen potvrzuje, že to kapele sekne. Byť to není bez výhrad, ale k tomu se ještě dostaneme. Přijde mi však, že prvotní ohlasy fandů nejsou moc nadšené, ale mně by nevadilo, kdyby se v tomhle stylu pokračovalo i dál, pokud by se zvyšovala kvalita.
Je to právě hutný elektronický instrumentál, díky němuž „Multikill“ maká. V drtivé většině případů to má koule a dokonce mě ani nesere, že je to oblečené do „dubstepového“ hávu, ačkoliv dubstep sám o sobě vůbec nemusím. Hlavně při vyšší hlasitosti muzika dost slušně nakládá, takže v tomhle ohledu vlastně super.
Paradoxně je to nakonec rap, který z toho vychází jako slabší složka. Což o to, ústřední dvojice obecně umí a i na „Multikill“ je dost momentů, které takové tvrzení dokazují, ale jinde si rap s elektronickými spodky nerozumí na sto procent a bylo by lepší nad těmi linkami ještě trochu zapřemýšlet. Jinde vokály muziku dokonce stahují ke dnu. Znalec tvorby navíc jistě postřehne nemálo povědomých rýmů, jaké Sodoma Gomora opakuje z minulosti a leckdy ani ne prvně. Obhájit to snad lze jen v „Music Made Me Do It“ textově koncipované jako odkazy na dřívější songy a stylové kolegy, ale jinak… že by už vážně docházely nápady? V neposlední řadě pak nevyšly ani všechny hostovačky – některé jsou výborné, ale jiné jsou docela slabé.
I navzdory tomu všemu, co jsem až do nynějška řekl, se ale nebojím prohlásit, že deska začíná v kurevsky epickém tempu a její první (cca) třetina je skvělá. „Intro“ je trochu o hovnu, byť jako prvotní náznak nového soundu opodstatnění má, ale pak už to jede. Titulní track „Multikill“ mě baví a hned vzápětí následuje „Terminator“, kde se představí největší hostující hvězda nahrávky – holandští řezníci Dope D.O.D. Právě k nim má nové směřování Sodomy Gomory asi nejblíže, tudíž jejich angažování dává smysl a ani tím pádem nepřekvapí, že jim beat sedí jak čuně.
Následují dvě klipové pecky „Chcípni!“ a „The Perfect Murder“, které i v rámci celku vyznívají hodně dobře. První jmenovaná se už bohužel stačila trochu ohrát, ale to je dáno hlavně tím, že vyšla celý rok a půl před vlastní deskou. Ale není to nic zásadního, song je pořád těžce v cajku a na „Multikill“ patří k tomu nejlepšímu. Zato „The Perfect Murder“, kde hostují Heaven a Sean Strange, se mi zpočátku moc nezdála, ale nakonec fakt vyrostla a možná je to moje úplně nejoblíbenější věc na albu. Sice bych se obešel bez úvodní sloky Heavena, ale jinak to maká, refrén kope jak hovado a instro je luxusní.
Jak se ovšem záhy ukáže, po konci „The Perfect Murder“ máme to nejlepší za sebou (všimněte si, že na začátku jsou nacpané všechny kusy zveřejněné v předstihu). V dalším průběhu se nachází pár oukej tracků, hlavně „Black Magic“ a „Mass Hysteria“. Ve druhé jmenované hostují Hed PE, jejichž kytarový příspěvek tomu sluší a jedná se o příjemné oživení. Kromě těchto dvou už je to ale slabší nebo rovnou úplně slabé.
Zklamáním je feat s Butchers Harem v „Kidnap & Rape“. Spojení Sodomy Gomory s Australany vždycky rvala koule a, ty vole, „Splatter Rape“ prostě patří k nejvyšším vrcholům diskografie, to je arcikult. Natěšenost byla veliká, ale je to takové obyčejné, nezaujme. To samé platí i o „Maniodepressive“, již drží nad vodou jenom instrumentál, a o finální zbytečnosti „Outsider“. I „Překoplej“ patří k tomu slabšímu a moc mě tu nebaví ani Haades… ale to je klasika, ten mě na featech nebavil skoro nikdy, jeho radši sólově.
Pořád jsme se ovšem nedostali k tomu nejhoršímu. „Music Made Me Do It“ se sama o sobě řadí k tomu méně výraznému a ještě ji sráží refrén, který mě těžce vysírá. Ultimátní sračka pak je „Backstage“, což je asi jediná věc zralá na na odstřel komplet, refrén je pak opět příšerný.
Vzato kolem a kolem je „Multikill“ nevyrovnaný počin. Několik tracků je skvělých a rozjezd alba je super, ale později už to začíná uvadat, v některých případech fakt hodně. Je otázkou do pranice, zdali je to počáteční nejistota, že Sodoma Gomora ještě není pevná v kramflecích v novém soundu, anebo je to důsledek obecně klesající kvalitativní laťky a povedený začátek je naopak jednorázově vzepětí způsobené žánrovým oživením. Na to odpovědět nedokážu, asi se to ukáže až na další fošně – bude-li tato pokračovat ve stylu zavedeném na „Multikill“. Pokud by se z novinky vyzobalo to nejlepší, zůstalo by nadupané EP. Ve stávající podobě však nechybí hluché momenty a slabé songy, což dojem citelně rozmělňuje. Promarněná šance na výbornou fošnu.
Ačkoliv jejich diskografie není nijak rozsáhlá, Terror Crew si za dobu svého fungování na domácí horrorcorové scéně dokázali vybudovat status kultu. Zdali je to oprávněné nebo ne, to ponechám na vašem vlastním uvážení. Neoddiskutovatelným faktem ovšem zůstává, že Terror Crew nějaké jméno měli, a i když byl původně počet členů větší, postupem času situace vykrystalizovala do stavu, že většina lidí má s touto skupinou spojenou především dvojici Evil Dope a Haades.
Jak ale známo, činnost Terror Crew už skončila a sólové ambice obou členů, které ventiloval nejdříve Haades v roce 2013 prostřednictvím „Duševního bankrotu“ a jeho kolega o rok později skrze „Produkt doby“, v tom moc prsty neměly. Jestli něco, tak se na postupném vyhnití Terror Crew podepsala spíš Haadesova obliba v jistém druhu látek (v červenci byl jen tak mimochodem propuštěn z léčebny a dle všeho pokračuje v práci na druhém sólu). Evil Dope se v mezičase rozhodl nezahálet, ale namísto další sólovky se dal opětovně dohromady s Mr. Nightmarem, tedy jedním z oněch původních členů Terror Crew. A výsledkem jejich spolupráce je nová formace Dead Team, pod jejíž značkou už stačila vyjít debutová deska s názvem „Nebezpečná aktivita“.
Dvojice se za svou minulost nijak nestydí a naopak na historii s Terror Crew v rámci Dead Team přímo navazuje. Ne nadarmo se ve skladbě „Satanistická sekta“ v refrénu ozývá přímo „Jsme Terror Crew, satanistická sekta / krvelační psi, démoni, nestvůry z pekla“. Odkazy na minulosti lze ovšem bez problémů vystopovat i v dalších písních jako třeba „Evil zmrdi“ (stačí jen ten název – tahle hláška už přece byla na přebalu „Blackrap“, debutu Terror Crew) nebo „Pakt“. Bohužel se ale Evil Dope a Mr. Nightmare nedokázali ani pod novým názvem zbavit některých neduhů, které jejich tvorbu trápily již za dob Terror Crew.
Kámen úrazu vidím hlavně v textech. Do jisté míry ani ne v jejich obsahu, protože ten je takový typicky žánrový, takže koho někdy horrorcore sral, Dead Team na tom nezmění zhola nic. Nějaké ty vraždičky, uctívání Satana, vychvalování sama sebe, že já jsem ten největší drsoň široko daleko a všichni ostatní jsou jen bezvýznamné mrdky, prostě normálka. V zásadě. První věc, která mě irituje, je jakýsi rozpor mezi jednotlivými tracky. Třeba v „Mass Murder Shit“, „Dead Team“ nebo „Satanistické sektě“ rapují o tom, jak vykuchají všechno živé, zabíjejí všechno, na co přijdou, pořádají atentáty na dětské domovy a podobné srandy, v „Mafiánovi“ se zase přiznávají, jak všechny okrádají a jací jsou to zločinci. Oukej, je to žánrová póza, beru to. Ale vedle toho se tu nacházejí i jakési pokusy o dejme tomu kritiku současného světa a jeho poměrů jako třeba v „Nebezpečné aktivitě“, „Válečných štváčích“, „Nesnesitelné těžkosti bytí“ nebo „Otrocích Universu“. Sorry, ale mně to prostě přijde divné, když mi někdo káže: „spíš se chovej tak, abys moh na sebe být hrdý / dělej jenom věci, co tě doopravdy baví / aby jsi prožíval jenom štěstí, a to to pravý / hlavně si, ty vole, opatruj duševní zdraví“, když o pár tracků dřív mi cpe kecy o tom, jak vyvražďuje planetu.
No, a další věc je, že s těmi texty si na některých místech prostě chtělo víc vyhrát. Některé obraty jsou vcelku zábavné, ale jinde se to jenom pseudo-rýmuje (tedy nerýmuje) a strašně toho tahá za uši. Nádherným příkladem může být refrén „Evil zmrdů“, tedy videoklipové skladby, kde se Dead Team na sebe snaží narýmovat zmrdi-drogy a Manson-utopence (!!!). Další věc je, že některé obraty se opakují, což je problém především u Pana Noční Můry. Opět jeden rým jako příklad, který se shodou náhodou také nerýmuje: Universu-verze. Ale to zdaleka není jediný příklad, protože speciálně Mr. Nightmare občas ve více písních opakuje a opakovaně roubuje na stejné rýmy tak vzácná slova, že to člověka okamžitě praští přes uši, viz třeba Azazel nebo panzerfaust. A pokud jste měli tu čest i s jeho hostovačkami u Hewitta a Heavena, tak prostě nejde neslyšet, že se ten týpek fakt opakuje.
Na druhou stranu, podobně jako u věcí od Terror Crew platí, že i navzdory veškerým neduhům, co jich jen na „Nebezpečné aktivitě“ je, se nakonec jedná o relativně zábavnou záležitost. V jádru je to buranské až za roh, je tam spousta věcí, které se tomu dají zcela právem vytýkat (co si budeme povídat, ono by šlo trochu píčovat i na flow a poněkud jednotvárný projev), ale je to sranda. Nicméně si nebudeme nic nalhávat – ve velké míře za to může především produkce. Už na fošně „Za hranicí lidskosti“ od Terror Crew se nacházely některé fakt skvělé beaty a „Nebezpečná aktivita“ v téhle tradici pokračuje.
Většiny produkce se ujal Mortem, který je tradičně dobrý. Instra, jaká dodal třeba pro tracky „Satanistická sekta“, „Dead Team“, „Mafián“, „Sérioví vrazi“, „Evil zmrdi“ nebo „Otroci Universu“, jsou rakety jak svině a dokazují, že tenhle borec prostě umí. Je pravda, že „Tartarus“, „Sickheadz“, „Váleční štváči“, „Nesnesitelná těžko bytí“ nebo „Nebezpečná aktivita“ zas až takové šlehy nejsou, ale vyloženě blbý není snad žádný. Ve třech písničkách se vrací i Czmelak, jenž má komplet na triku „Za hranicí lidskosti“. „Mass Murder Shit“ a „Pakt“ jsou v pohodě instra, ačkoliv ty nejlepší produkce ze zmiňovaného alba byly ještě jinde, ale „Tekutá modernita“ je bohužel strašná a kvůli dementní hudbě se jedná o píseň hodnou přeskakování. Pro pořádek ještě dodejme, že song „Demonia“ vyprodukoval Cetys z Alfa Sekta, která zde také hostuje. Tenhle track vyčnívá právě díky diktátu slovenské úderky, ale beatem patří k tomu obyčejnějšímu. Jo, a když už jsem to takhle otrocky vyjmenoval, tak pár scratchů dodal i Ill Rick ze Sodomy Gomory.
Vzhledem k tomu, že ani Evil Dope, ani Mr. Nightmare nemají zrovna ukázkovou vyřídilku a jejich rap není žádný kulomet, tak jim sedí, že se většina beatů nese ve středním a hutnějším tempu. Nicméně těch skladeb, kdy by si instro i rap dohromady skutečně bez výhrad sedly do nějaké harmonie a vznikla ona pověstná flow, zas tolik není. Když vezmu jen songy, k nimž nemám žádné zásadní připomínky, ani v textech nebo v čemkoliv jiném, tak dostanu seznam jen o třech položkách: „Satanistická sekta“ (suverénní vrchol!), „Dead Team“ a „Sérioví vrazi“. Takže asi tak. Ale jak už padlo, i přes jistou blbost je to až na pár vyloženě slabých věcí vlastně sranda, byť ve velké míře jen v rámci guilty pleasure (což by ovšem šlo vztáhnout na většinu horrorcoru, to už je pomalu charakteristický žánrový rys).
Země: Česká republika Žánr: hip-hop / horrorcore / rap Datum vydání: 25.9.2015 Label: selfrelease
Tracklist:
01. Doba ye na píču
02. Nechceš vidět
03. Terorista
04. Otrok
05. Na dně flašky
06. Neopustíš kartel
07. Cesta k nápravě není (feat. DeSade)
08. Do píči jdem (feat. Chixan)
09. Spousta obětí
10. Nejdelší noc
11. Jako stroj
12. Zapomenout v opuštění
13. Svěrací kazajka
14. Lidská stonožka (feat. Řezník)
15. Kupuju šmejdy (feat. Chixan)
16. Smažky (feat. Dussa)
17. Zavírat oči
18. Květinový děti
19. Mrchožrouti
20. Pomsta
Na první pohled se může zdát, že veškeré horrorcorového dění v Čechách se – obzvláště teď po neblahém konci Masových wrahů (jejichž jméno si jen tak mimochodem v dnešní recenzi ještě svou roli zahraje) – točí okolo značky ZNK, která je prostě nejvíc na očích. V reálu tu však fungují i další jména, z nichž některá jistě mají svou kvalitou. A jedna z těch zajímavějších věcí vyšla loni bez nějakého většího ohlasu. Což je škoda, protože „Teorie velkého mozku“ posledním počinům z dílny ZNK těžce nakopává kaďák a na rozdíl třeba od nedávno recenzovaného Hewitta to ani není opisování od známějších jmen.
Mozek Krang je ve své podstatě první sólová deska Kranga, jenž si ostruhy vydobyl již pod vlajkou MRZK alias Mravních zkaženců. Jejich tvorbu znám já osobně jen velmi povrchně, tudíž se radši nebudu pouštět do nějakého srovnání, nicméně je evidentní alespoň to, že zkušenosti tu jsou. A to nejen za mikrofonem, ale i za pultem. Produkce „Teorie velkého mozku“ se totiž neujal nikdo jiný než Doyem z Masových wrahů, což nějakou kvalitu přítomných beatů bezesporu zaručuje. Za zmínku stojí, že album co do inster není nijak zvlášť agresivní a jedná se spíš o pomalejší věci, řekněme přibližně na styl „Nejsem prodanej“ z poslední placky Masových wrahů.
Navzdory prvnímu odstavci by se asi slušelo zmínit, že „Teorie velkého mozku“ není čistokrevně horrorcorová deska. Jsou zde typicky žánrové historky jako třeba „Neopustíš kartel“ nebo ještě příkladněji „Lidská stonožka“. Vedle nich je tu i několik dalších textů, které možná nejsou typicky horrorcorové, ale jejich přítomnost by v tomto stylu asi nikoho nepřekvapila, což je kupříkladu hned úvodní diss na zaprodanecký hip-hop v podobě songu „Doba ye na píču“. Naproti tomu jiné texty jsou pojaty možná až nečekaně seriózně, ať už jde o nějaké osobnější tracky nebo společenskou kritiku. Není to sice přehlídka hlubokého intelektuálního rozjímání (však upřímně – kdo by si pouštěl hip-hop, když má hlad po něčem intelektuálně náročnějším), ale naštěstí nejde ani o takovou směšnou naivitu jako třeba dejme tomu u Terror Crew, jejichž ilumináty moc vážně brát nelze.
Sluší se ovšem zdůraznit, že projev samotného Kranga asi nesedne každému. Jeho rapování je totiž poměrně svojské, takže je nutno, aby si člověk tomu jeho „šišlání“ přivykl, aby jej vzal za své. A dokážu si představit, že někoho tenhle styl bude iritovat natolik, že tomu na chuť prostě nepřijde – v takovém případě pak asi nehrozí, že by si dotyčný „Teorii velkého mozku“ užil, když je to nahrávka především o Krangovi. Na druhou stranu, když to člověk stráví, tak ho to bude bavit, protože jinak je Krang hodně dobrý a některé sloky dává jak pán. A hlavně – je to opravdu rap, ne jenom rychlé (a leckdy ani to ne) mluvení, jak je tomu u jiných rádoby borečků na domácí scéně.
Dobře si na nahrávce sedly i featy, s nimiž se to nepřehání, ale když se objeví, jsou povedené a hlavně nahrávku příjemně osvěžují – a to zejména v druhé půli alba přijde k duhu. Abych ale řekl pravdu, tak nemám moc tušení, kdo to je Chixan (jako jediný ve dvou písničkách) nebo Dussa, a v souvislosti s hostováním na „Teorii velkého mozku“ jsem o nich slyšel poprvé v životě. Nicméně oba mě baví, především ten první zmiňovaný. Vedle nich se zde objevují ještě známé firmy v podobě Řezníka – ten si v „Lidské stonožce“ odvádí svůj dobrý standard – a DeSade, jehož příspěvek je parádní a už jen díky tomu patří „Cesta k nápravě není“ k vrcholům alba.
Nicméně budeme-li mluvit o těch nejpovedenějších skladbách, pak lze vlastně zmínit všech pět kousků s featy, tedy vedle obou již jmenovaných ještě „Do píči jdem“, „Kupuju šmejdy“ a „Smažky“. Dále za vypíchnutí určitě stojí i začátek alba, který nabízí trojici silných tracků „Doba ye na píču“, „Nechceš vidět“ a „Terorista“. Zejména ta poslední je výborná a s odstupem vícera poslechů bych ukázal právě na tuhle věc, pokud bych měl zvolit jen jednu nejoblíbenější píseň. Solidní úroveň si však udržují třeba i „Otrok“, „Neopustíš kartel“ nebo „Jako stroj“.
Bezchybná však „Teorie velkého mozku“ ani zdaleka není. Tím nejkřiklavějším neduhem je samozřejmě délka alba, jež dosáhla celých 70 minut. To je stopáž, která dá zabrat i v případě inteligentnější a variabilnější muziky, než jakou Krang s Doyemem nabízejí. Ještě by se to dalo omluvit, pokud by si placka držela po celou dobu laťku nastavenou těmi nejlepšími tracky zmiňovanými v předcházejícím odstavci, což se bohužel neděje. Já osobně bych se obešel hned bez několika písní. Za prostříhání by stál střed desky, kde se za sebou nachází několik ospalejších věcí, i když to se nakonec ještě dá kousnout. Úplný závěr alba už ale skutečně působí poněkud nadbytečným dojmem, nic moc neřeší a nepřináší nic zásadního. Hlavně „Zavírat oči“ a „Květinový děti“ bych si bez váhání odpustil.
Vzato kolem a kolem mě ale „Teorie velkého mozku“ pořád baví, protože ten poměr povedených tracků a vaty je přece jenom příznivý, což je dáno jednoduše tím, že ta první množina je větší. Pro leckoho by mohl být problém i s projevem samotného Kranga, jenž je docela specifický a asi ne každému sedne. Ostatně i já jsem si na to musel chvíli zvykat. Ale na druhou stranu, alespoň je rozpoznatelný a jeho rap zní trochu jinak než u všech okolo, čehož si dle mého lze cenit. Celkově vzato jsou tedy dojmy kladné.
Země: Česká republika Žánr: horrorcore / rap Datum vydání: květen 2016 Label: selfrelease
Tracklist:
01. Plnej zlosti
02. Triple Six (feat. Mr. Nightmare)
03. Horrorcore cesta
04. Padla tma (feat. Astral)
05. The Evil of Violence (feat. Chuckklez)
06. TV Hovna
Ať už ho žerete, nesnášíte, nebo vám je úplně u prdele, jedna věc se Řezníkovi musí nechat – dokázal si vytvořit velkou fanouškovskou základnu a dosáhnout solidního úspěchu, aniž by se zaprodal stravitelnosti. Jistě, pomohla mu k tomu i souhra okolností a především díky kauze se Slavíkem, kdy bylo jeho jméno nějakou dobu vidět i v těch největších českých médiích, utekl i zbylým kolegům ze stáje ZNK a co do popularity vyrostl. Nicméně, ukázal, že i s ostřejším výrazivem a vulgárními texty lze slavit úspěch. A s takovou bylo jen otázkou času, kdy se objeví další podobní, co se pokusí tenhle úspěch zopakovat.
Záměrně jsem mluvil jenom o Řezníkovi, jelikož právě jemu se protagonista dnešní recenze blíží nejvíc. Jakkoliv sám Hewitt tvrdí, že Řezníka nekopíruje, ta podoba je prostě do uší i očí bijící. Hudebně stejný styl, textově taky, stylem rapu taky… dokonce i ten hlas má Hewitt strašně podobný Řezníkovi. Až se občas člověk v některých momentech skoro lekne, jestli to fakt náhodou nedává M. Engele a Hewitt není jen jeho nové alter ego začínající od nuly. A aby toho náhodou nebylo málo, tak i Hewitt si na ksicht navlékl masku, jejíž podoba nápadně připomíná tu Řezníkovu.
Poprvé na sebe Hewitt upozornil v loňském roce s ípkem „Prolezlej smrtí“, které se tvářilo trochu pochybně, znělo poměrně amatérsky a především v rapu byly velké rezervy. Uběhlo vlastně ale jen pár měsíců a Hewitt se opět hlásí o slovo s dalším EP „Plnej zlosti“, které je po všech stránkách na mnohem vyšší úrovni. Na rozdíl od „Prolezlej smrtí“ je to sice už fakt regulérní Řezník rip-off, ale na druhou stranu, Hewitt a jeho novinka naprosto suverénně válcuje i svého učitele, jenž se svou aktuální nahrávkou „Říše za zrcadlem“ zaváhal.
„Plnej zlosti“ totiž plnými hrstmi rozhazuje to, co „Říši za zrcadlem“ bolestivě chybělo, takže pokud vás Řezníkova novinka zklamala podobně jako mě, tak právě Hewitt nabízí kýženou alternativu. Stačí se jen přenést přes tu nepřeslechnutelnou a nepřehlédnutelnou podobnost, abyste dostali zábavnou horrorcorovou jízdu, která má sice jen 16 minut, zato je však prosta slabých momentů a od začátku do konce kope jako kůň.
EP táhnou hodně kupředu luxusní instra. Skvělou volbou bylo nechat celý počin produkovat jedním člověkem. Mortem zde odvádí parádní práci a ve všech šesti případech dodal vysoce povedené beaty s kvalitní atmosférou a agresivním soundem, takže to píše jak prase. Hlavně „Horrorcore cesta“ a „TV Hovna“ jsou fakt výtečná instra, ale po téhle stránce je „Plnej zlosti“ obecně povedenou záležitostí.
Samotný Hewitt šel oproti „Prolezlej smrtí“ hodně nahoru a tentokrát dává rap na úrovni, jíž toho vyjma neustále zmiňované podobnosti se známějším kolegou není moc co vytknout. Texty samozřejmě jedou v klasických horrorcorových kolejích, takže se připravte na hutnou dávku krve, nadávek a drzosti. Jestli vám tohle připadá trapné, pak se vám „Plnej zlosti“ líbit nebude, ale jestli vám to nevadí anebo vás to dokonce baví, tak budete spokojeni, protože textová stránka je, přesně jak název EP slibuje, plná zlosti.
Parádně si sedly i featy, které se objevují hned v polovině tracků. V „Triple Six“ se představí Mr. Nightmare z Dead Team a z úplně původní sestavy Terror Crew. Ten zde předvádí svojí klasiku a je pravda, že co do textu i co do flow jede furt to samé dokola, ale zatím mě to nesere – až chystaný debut Dead Team skutečně ukáže. Nicméně, z celého minialba je právě on asi nejslabší, jelikož Hewitt i další dva hosté jedou vyšší level. V „Padla tma“ se objevuje Astral ze slovenských zabijáků Alfa Sekta a stejně jako ve své domovské formaci předvádí přísnou dikci a huba mu jede jak kulomet. Poslední hostovačku má na svědomí americký rapper Chuckklez (ten jen tak mimochodem, když už jsme u té podobnosti, vypadá jak dítě Insane Clown Posse a Clowna ze Slipknot) a i jeho příspěvek mě docela baví.
Není sporu o tom, že sám Hewitt dává hodně důvodů, proč jeho tvorbu odsoudit. Ani náhodou to není nic inteligentního, je to křupanská přehlídka vulgarit a samoúčelného násilí, navíc ještě znevažovaná okatou inspirací u známějšího jména. Přesto všechno mě „Plnej zlosti“ až nečekaně baví. Co song, to trefa do černého, sjíždím to už pěkných pár dnů neustále dokola a pořád je to zábava. Má to prostě koule, je v tom taková ta mladická dravost a drzost a chuť se ukázat, navíc zabalená do parádního instrumentálního hávu. Mít to trochu vlastní ksicht, tak by tomu šlo v rámci daného žánru vytknout máloco.
