Země: USA Žánr: pop rap Datum vydání: 10.2.2017 Label: 1st & 15 Tracklist: 01. Dopamine Lit 02. NGL 03. Promise 04. Made in the USA 05. Jump 06. City of the Year 07. High (Interlude) 08. Tranquilo 09. Kill 10. Law 11. Pick Up the Phone 12. It’s Not Design 13. Wild Child 14. More Than My Heart Hrací doba: 60:57 Odkazy: web / facebook / twitter

Sračka. Naprostá, absolutní a nevídaná sračka. Tak nějak se mi v hlavě jevilo „Drogas Light“ po prvním poslechu, který navíc ani nebyl kompletní, neboť jsem ztratil nervy někde v polovině, přesně ve chvíli, kdy mi do uší začal kvílet nesnesitelný hlásek osoby, jež si říká Simon Sayz. Když jsem se do „Drogas Light“ pustil podruhé, po čtyřiadvaceti hodinách na uklidnění, skončil jsem na stejném místě a rozhodně to nebylo jen kvůli jediné skladbě. Potřetí jsem na to šel chytřeji a začal až za onou inkriminovanou písní, jen aby mě Simon Sayz znechutil dalším vstupem o dvě skladby dál. Není tedy divu, že mi trvalo dobrých pár dnů, než jsem se více než hodinovým „Drogas Light“ prokousal. Ale to už nejspíše trochu předbíhám.

Když jsem do únorového eintopfu napsal, že se Lupe Fiasco stal mou „guilty pleasure“, myslel jsem to ve všech ohledech onoho výrazu. Lupe netvoří hloupou hudbu (většinou), ovšem dává si nesmírně záležet na tom, aby byl poslech v první řadě příjemný. Přesto bývá zařazován pod škatulku conscious hip-hop a to není také náhoda, protože i přes onu rádiovost se v určitých chvílích své kariéry pokoušel o jakousi oduševnělost, jeho alba se vyznačovala jak propracovanou hudbou, tak texty o závažných tématech. Jenže když se podíváme na jeho dosavadní kariéru, bude jasné, že balancovat na této hraně se mu ne vždycky podaří.

Důvodem, proč jsem do „Drogas Light“ vkládal takové naděje i přesto, že zklamání bylo přinejmenším stejně pravděpodobné, bylo tři roky staré „Testuo & Youth“, ze kterého moudrost, nadhled a ohromné množství práce čouhalo ze všech stran. Lupe na něm překonal všechna svá dosavadní alba snad až na fenomenální debut „Food & Liquor“, jenže novinka se inspiruje spíše u zbytku diskografie. Útočí na rádiové hitparády podobně jako „Lasers“, jenže mu chybí jeho vyváženost a krátká stopáž, čímž připomíná připitomnělé verze už tak poměrně slabých „The Cool“ a „Food & Liquor II“.

Lupe podruhé v životě oznámil vznik velké hudební trilogie – a zdá se, že z toho podruhé nic nebude. Z trojice „Drogas“, „Skulls“ a „Drogas Light“ vyšlo jen poslední jmenované, a tak jako „light“ za jménem kteréhokoli produktu většinou znamená, že jde o podřadnou verzi vyrobenou levněji, tak i „Drogas Light“ mělo být původně odkladištěm nepoužitých nápadů ze zbývajících dvou počinů; nápadů, které sice nebyly špatné, do konceptů desek ovšem nezapadly. Když však z trilogie sešlo (což, jak se zdá, je znovu nejisté), doufal jsem, že Lupe otočí o 180° a nacpe do „Drogas Light“ to nejlepší, co pro plánovanou trojici vzniklo. Pokud je tomu tak, můžeme být rádi, že místo tří hodin hudby vyšla „jen“ hodina jediná.

Nahrávka začne nečekaně ostře, trap-rapové beaty prvních skladeb se mi nakonec dostaly pod kůži a dá se říci, že si úvod desky poměrně užívám. Prapodivné opakování „drogas“ v úvodním songu patří mezi ušní červy, jakými Lupe obvykle nešetří. První problém nastane v autotunovém refrénu „Promise“, jinak poměrně příjemné minimalistické písničky. Když setřeme nános patosu, jakžtakž zajímavá je i „Made in the USA“ a jasný vrchol přijde v podobě agresivní „Jump“ s excelentním vstupem rapperky Gizzle. Ne snad, že by tato pozice byla pro Lupeho typická, ale je to na albu poprvé, kdy mu onu „tvrdost“ opravdu věřím a poslech mě baví. Po „Jump“ však přijde zlom a sešup tak prudký, že by ho nezastavily ani keramické brzdy.

Lupe totiž upřel veškeré své síly do tvorby toho rádiově nejpřijatelnějšího rapu, jaký si jen lze představit. Úděsná dvojice „High (Interlude)“ a „Law“, v nichž hostuje právě výše zmíněný Simon Sayz, vše jen korunuje. A když není Lupe vyloženě tragický, je přinejmenším nevýrazný jako třeba v nekonečně dlouhé „Kill“ či neoriginální „Wild Child“ a vlastně ve všech nevyjmenovaných písních druhé poloviny. Pokud bych měl něco alespoň trochu pochválit, bude to diskotéka jménem „It’s Not Design” (už jen proto, že z oné smutné řady tracků alespoň něčím vybočuje) či doslova popová „Pick Up the Phone“, která působí, jako by měla alespoň nějaký cíl, byť jím je zapůsobit na náhodné posluchače rádia.

Mohl bych pokračovat dále, zmínit že ani první písně příliš nefungují, protože Lupeho hlas se prostě k agresivním beatům nehodí. Mohl bych se pozastavit nad podivnou zvukovou úpravou Lupeho hlasu, která mu ubírá jeho obvyklou upřímnost. A dokonce by asi stálo za to dodat, že texty jsou tentokrát poplatné hudbě, tedy o ničem. Ale vy jste asi už pochopili, co se snažím sdělit.

„Drogas Light“ sračka není, omlouvám se, že jsem vás v úvodu oklamal. To slovo bych si rád rezervoval pro počiny ještě horší (a doufám, že to nebude právě Lupe, kdo si ho vyslouží). Je to však album bezpochyby špatné, album, ze něhož si v budoucnu možná pustím jednu či dvě skladby. Lupe Fiasco tak potvrzuje, že je autorem nesmírně rozporuplným a že od jeho tvorby můžeme očekávat cokoli od nahrávky roku po předražený podtácek.