Archiv štítku: rap rock

Recenze

Th1rt3en – A Magnificent Day For an Exorcism

Napsat komentář
Th1rt3en - A Magnificent Day For an Exorcism

Země: USA
Žánr: rap rock / hip-hop
Datum vydání: 22.1.2021
Label: Fat Beats Records

Tracklist:
01. Cult 45
02. Triskaaidekaphobia
03. The Magician
04. 666 (Three Six Word Stories)
05. Goats Head
06. Scarecrow
07. Fight (feat. Cypress Hill)
08. Racist
09. Oxygen
10. Kill ‘Em Again
11. The Exorcist
12. Amnesia
13. Kill Kill Kill (feat. Smithsonian)

Hrací doba: 49:40

Odkazy:
facebook / bandcamp / instagram

Th1rt3en jsou novinkou v odvětví rap-rocku. Trio čítá rappera Pharoahe Monche, kytaristu Marcuse Machada a Daru Jonese za bicíma, který běžně mlátí pro Jacka Whitea. Nálepka rap-rock kvůli neblahé historii subžánru sice zavání, Th1rt3en naštěstí nepracují s přežitým soundem z devadesátek, který měli započnout i pochovat Rage Against the Machine. Hudba se více opírá o boom-bap. Produkce vychází zejména z undergroundového zvuku východního pobřeží. Ověřenou, byť trochu zpátečnickou rovnici obohacují zejména kytarové a perkusní aranže. Právě díky přiměřeného zahrnutí živých nástrojů zní „A Magnificent Day for an Exorcism“ svěže i tvrdě.

Největší lákadlo projektu zůstává za mikrofonem. Pharoahe Monch je totiž jedním nejzdatnějších rapperů vůbec. Lyrika je precizní, flow podvratná, charakter prýští do všech stran. Pro utvoření si obrázku zapínejte striktní hit „Simon Says“ nebo chytrou „When the Gun Draws“, v níž Monch rapuje z perspektivy vystřelené kulky. Všestranné ostruhy dokládá kvalitní diskografie – ať už jde o rapperovy začátky s crew Organized Konfusion nebo následné sólové desky.

Na „A Magnificent Day for an Exorcism“ slyšíme Monche zhruba po šesti letech. Rapperovi pomalu táhne na 50, fotrovství se však nedostavuje. Monch má stále zápal i nápady – překvapuje flow, lyrickými obraty, ale i zpěvem. V minulosti Monch trochu dojížděl na produkční tuctovost – beaty zněly dobře, nikdy ale výjimečně. Instrumentální fádnost nyní rozbíjí duo Jones / Machado, kteří připravili rozmanitou produkční paletu opírající se o rock, blues a jazz. každý z podkresů pracuje s odlišnými nástroji, samply nebo rytmickými přechody. Beaty proto nesplývají.

Úvodní „Cult 45“ posluchače připraví na větší část desky. Track vede potemnělá klarinetová linka umocněná dřevníma bicíma a v závěru přepadává do zakotvené free jazzové experimentace. Beat je zapamatovatelný, zároveň nijak nepřebíjí Monche, jenž asistuje úderným přednesem a chytrým textem plným dvoj-až-trojsmyslů. Náladou i kvalitou navazuje minimalističtější „Triskaaidekaphobia“, kde si Monch opět hraje s vypravěčskou formou – namísto kulky z pistole se nyní vtěluje do čísla 13.

Z hlediska rapové techniky potěší následující „The Magician“ – track o střílení v amerických školách baví překotnými a nečekanými změnami ve flow. Monch bryskně přepíná z double-timeu do běžné rychlosti. Stejně překvapivě střídá mezi off-beat a klasickým rýmováním. Bicí linka přitom rap chytře doprovází. Vše do absurdity šponuje šestá „Scarecrow“ stavící na metaforách okolo Čaroděje ze Země Oz. Dikce je zde občas rychlá natolik, že vyzní jako záměrný výsměch posledních pokusů Eminema, v nichž jde pouze o rychlost pro rychlost. Méně úsměvně, o to více působivé je Monchovo přepínání mezi angličtinou a španělštinou v druhé sloce. Obdobné, inteligentní rapově-lyrické figury prostupují celou deskou.

Dokud si Th1rt3en jedou na temnější vlně, fungují skvěle. Věci „The Exorcist“ a „Goats Head“ s okultními aluzemi jdou s volenými beaty ruku v ruce, což platí i u politicko-sociálnějších záseků jako „Racist“ a „666“ (zde se vrací i vydařené zahrnutí jazzových fillů – tentokrát v prvním bridgi). Pospolitý vibe naruší až finále – dva závěrečné tracky se totiž schylují k patosu, a předešlý materiál tak pouze zbytečně natahují.

Příznivce striktního rapu a tvrdých beatů by mělo „A Magnificent Day for an Exorcism“ uspokojit. Stanovené totiž vytyčené dělá dobře, Pharoahe Monch zraje a produkční duo navíc nabízí přidanou hudební hodnotu. Řemeslně dobře zpracované, byť hudebně uondané finále dojem zkazí, desku jako celek ovšem nepohřbí.

Recenze

Prophets of Rage – Prophets of Rage

1 komentář
Prophets of Rage - Prophets of Rage

Země: USA
Žánr: rap rock
Datum vydání: 15.9.2017
Label: Fantasy Records

Tracklist:
01. Radical Eyes
02. Unfuck the World
03. Legalize Me
04. Living on the 110
05. The Counteroffensive
06. Hail to the Chief
07. Take Me Higher
08. Strength in Numbers
09. Fired a Shot
10. Who Owns Who
11. Hands Up
12. Smashit

Hrací doba: 39:32

Odkazy:
web / facebook

Začnu svou recenzi doufám samozřejmým tvrzením, že bychom se ke své (dosud jediné) planetě měli chovat pokud možná co nejšetrněji. Použiji-li řeč politických ekologů, naše planeta by pro další generaci měla být přinejhorším ve stejné kondici, v jaké byla, když jsme ji od svých předků přebírali. Jedním z dílčích a jednoduchých způsobů, jakým k tomu lze přispět, je recyklace. Tom Morello je zřejmě velký ekolog a tak se nesmířil s tím, že vedle plastů, papíru a nápojových kartonů má u svého domu i popelnici na plechovky. Rozhodl se, že recyklovat bude i hudbu. Jinak si totiž existenci Prophets of Rage nedovedu vysvětlit.

Rage Against the Machine, poslední luddité dvacátého století, byli bezpochyby přelomovou kapelou, jejíž debut z roku 1992 patří mezi mé nejoblíbenější nahrávky. I s odstupem mnoha let o něm mohu prohlásit, že jde o desku skladatelsky vytříbenou, ohromě chytlavou, nevídaně agresivní a po zvukové stránce precizní. Další alba americké čtveřice na její úroveň sice nedosáhla, ovšem o špatných nahrávkách se mluvit v žádném případě nedá. Není tedy až takové překvapení, že se trojice Tom Morello, Brad Wilk a Tim Commerford rozhodla recept na úspěch zopakovat. Překvapivé je, jak strašně špatně to provedla.

Prophets of Rage nerecyklují jen hudbu, nové interpretace se dočkalo tak nějak všechno, od grafiky (sevřená pěst je pro Toma Morella typická a zdobila třeba už „The Battle of Los Angeles“ od Rage Against the Machine či třeba jediné album projektu Axis of Justice) po antisystémovou rétoriku. A právě zde je největší problém. Tam, kde první alba Rage Against the Machine působila svěže a uvěřitelně, zanechává debut Prophets of Rage jen hořkou pachuť vyčpělosti a nedůvěryhodnosti.

Rage Against the Machine jsou od roku 2007 opět funkční kapelou, alespoň tedy na papíře, na nový materiál se však nikdy nedostalo a tak trojice muzikantů ponechala zpěváka Zacka de la Rochu svému osudu a spojila se dvěma dobře známými jmény hip-hopové scény. B-Real z Cypress Hill je poměrně nepřekvapivou volbou, neboť spolupráce mezi členy obou kapel trvá dlouhodobě. Rage Against the Machine si pro své album „Renegades“ vypůjčili od Cypress Hill skladbu „How Could I Just Kill a Man“, na oplátku si Cypress Hill vypůjčili bubeníka Brada Wilka pro rockovou část svého alba „Skulls & Bones“ a Tom Morello se mihnul i na jejich dosud poslední desce „Rise Up“. Jak přesně se ke kapele připojil legendární Chuck D z Public Enemy, netuším, jeho role v „Prophets of Rage“ je ovšem zřejmá. Jeho hluboký hlas tvoří zřejmý protiklad k vysoko položenému hlasu B-Reala a dohromady by tak teoreticky mohli pokrýt široký rozsah Zacka de la Rochy, což se však moc nepodařilo.

„Prophets of Rage“ totiž není album ani rockové, ani hip-hopové a není ani na půl cesty. Chybí mu rocková razance a hudba většinu času působí jako nevýrazný odvar z tvorby již mnohokrát zmíněných Rage Against the Machine. Bohužel ani jeho hip-hopová stránka není dobrá, B-Real a Chuck D působí z větší části zcela odtrženě od hudby i od sebe navzájem. Výsledek je sterilní a momentů, kdy se dobře bavím, je vlastně jen několik. Solidně našlápnuto má třeba energická „Unfuck the World“ s obstojnou slokou i instrumentální sekcí v závěru, mezi silnější kousky pak patří i „Living on the 110“ s chytlavým refrénem podpořeným jednoduchým klávesovým podkladem. Dobře působí prvních pár vteřin „Fired a Shot“ a napjatá Morellova kytara pod refrénem „Strenght in Numbers“. Tím však seznam pochval víceméně končí.

Naopak je tu několik naprosto špatných nápadů. „Legalize Me“ je ve vší úctě k jejím tvůrcům naprostý odpad jak hudebně, tak textově. Krátké intermezzo „The Counteroffensive“ připomíná devadesátá léta tím nejhorším možným způsobem. Robotický refrén „Take Me Higher“ působí jako nechtěné retro a Morellova hra na pozadí slok ve „Strenght in Numbers“ připomíná spíše kvokající slepici než cokoli alespoň náznakem muzikálního. Ze všeho nejhorší jsou však ty skladby, které jsem nevyjmenoval ani jednou. Jsou totiž naprosto nevýrazné a všechny znějí tak nějak stejně nudně. Na albu, které má nadchnout masy a burcovat k rebelii, jde o dosti nechtěnou vlastnost.

Nerad bych svaloval veškerou vinu na Morella, nicméně jako centrální bod celé kapely je to právě on, kdo za mrzkou úrovní „Prophets of Rage“ stojí. Skladatelská impotence je zjevná i z nezajímavých riffů a neoriginálních sól, nemluvě o zoufalé kytaře na pozadí téměř všech slok.

„Prophets of Rage“ není recyklací starých Rage Against the Machine v doslovném smyslu, nekopíruje ho notu po notě. Snaží se však dosáhnout identického účinku a vypůjčuje si některé stavební kameny pro Rage Against the Machine typické, jenže to nefunguje. Nejsou devadesátá léta, B-Real a Chuck D postrádají charisma Zacka de la Rochy a to, co bylo před dvaceti lety odvážné, je dnes usedlé. Make America Rage Again? Nejsem vůbec proti, ale takhle tedy rozhodně ne.

Recenze

Hollywood Undead – Day of the Dead

Komentáře: 8
Hollywood Undead - Day of the Dead
Země: USA
Žánr: rap rock
Datum vydání: 31.3.2015
Label: Interscope Records

Tracklist:
01. Usual Suspects
02. How We Roll
03. Day of the Dead
04. War Child
05. Dark Places
06. Take Me Home
07. Gravity
08. Does Everybody in the World Have to Die
09. Disease
10. Party by Myself
11. Live Forever
12. Save Me

Odkazy:
web / facebook / twitter

Americkou rap rockovou kapelu Hollywood Undead není snad v našich končinách potřeba nějak více představovat. V červnu budou k vidění na královehradecké mutaci festivalu Rock for People a v rámci turné k nové desce je zahlédnete na skoro každém větším evropském festivalu. „Day of the Dead“ je čtvrté řadové album této omaskované smečky a fanoušci jej očekávali s velkým nadšením. Jak ale nakonec dopadlo?

Co si budeme povídat, vzhled a produkce členů Hollywood Undead je od začátku jejich kariéry zcela prvoplánová. Snaží se s minimem úsilí a vlastní invence nabrat co možná nejširší zástupy přívrženců prostým smícháním rockové muziky s rapem, a to ještě ke všemu ne moc originálním způsobem. K tomu si jednotliví členové opatřili mnohdy rozverně navržené masky ve stylu slavnějších Slipknot nebo Mushroomhead. Všechno, co tahle skupina kdy nahrála a vyprodukovala, už jsme slyšeli někde jinde a často i v lepším podání. Jedno se ale Američanům musí nechat – i přes veškerou recyklaci a nedostatek vlastních nápadů prostě a jednoduše dost dobře baví.

Je jasné, že jde z velké části o „sezónní“ a trendy kapelu. Bude fungovat jen do té doby, dokud žánry, které vykrádá, budou u posluchačů ve všeobecné oblibě. Na „Day of the Dead“ tedy budu nahlížet s vědomím, že nejde o jakkoli objevnou nebo svěžími nápady kypící muziku. Někde jinde by mi pravděpodobně nedostatek inovativnosti nebo přídech recyklátu vadil, ne však u Hollywood Undead. U jejich muziky se totiž mohu výborně odreagovat a pobavit. V tu chvíli vůbec nevadí, že postrádá vlastní tvář a jakékoliv umělecké ambice.

Takže tady máme směs úplně obyčejného zábavového rocku, který je sem tam řízlý nějakým ostřejším riffem nebo basovou linkou, s docela obyčejným rapem. Nově přibyly i prvky dubstepu a mnohem více elektroniky, nežli tomu bylo na předchozích deskách. Tam, kde prvotina „Swan Songs“ a následující „American Tragedy“ sází spíše na dunivý rock, přichází novinka s obrovskou várkou elektronických cingrlátek a párty vymožeností. V klidnějším tempu se nesoucí „Notes from the Underground“ se stává minulostí a přicházejí na řadu rychlejší songy. „Day of the Dead“ zní v zásadě jako bleší cirkus, jenž se zabydlel v dortu pejska a kočičky. Použitých samplů a vyhrávek je někdy až tolik, že posluchač neví, na co se soustředit dříve.

Do této směsi se hodně rapuje nebo melodicky zpívá. Vokalisté v řadách Hollywood Undead působí momentálně tři a všichni přispívají svým specifickým hlasem. A jestli je tahle kapela něčím svým způsobem zajímavá, jsou to právě vokály. Typicky rapové povídání střídají čisté linky sem tam prolnuté nějakým screamem. Toho už není tolik jako na předchozích nahrávkách, což je docela škoda, protože některým starším písním propůjčoval o hodně tvrdší feeling. S vokály souvisí také texty, které jsou obsahově tradičně trochu nablblé. Napsané jsou ale dobře a slouží především k tomu, aby si publikum na živých vystoupeních mělo co v refrénech zpívat.

Nejsilnější skladbou je stoprocentně titulka „Day of the Dead“. Nabízí chytře napsaný refrén, který sám o sobě není kdovíjak originální, ale za podpory výrazné kytarové linky a příjemného rozjezdu funguje skvěle. Hollywood Undead se obecně zaměřují na chytlavé refrény, což dokazují i poměrně povedené songy „How We Roll“ a „Dark Places“. Zmíněnou elektroniku najdete hlavně v úvodní „Usual Suspects“, vyloženě live věci „War Child“ nebo šílené disco nablbosti jménem „Party by Myself“. Nebylo by to album Hollywood Undead, kdyby neobsahovalo ještě nějaké pomalejší balady. V případě „Day of the Dead“ jde o dosti patetickou „Save Me“. Za zmínku navíc ještě stojí docela příjemná rychlovka „Gravity“.

„Day of the Dead“ je deska určená především pro nenáročný poslech. Nic hlubšího v ní ani není možné hledat a Hollywood Undead si nikdy na žádné velké umění nehráli. Živě nebo jako muziku do auta či k práci naprosto ideální. Smíříte-li se s faktem, že Hollywood Undead prakticky nejsou v ničem originální a jejich hudba se hodí pouze k tomu, abyste se dobře pobavili, nebudete zklamáni. Pokud vám vadí elektronika, rap nebo dubstep, nemá ani smysl dávat Hollywood Undead šanci. Dosavadní fanoušky by mohl vyděsit větší příklon k popovým žánrům. V rámci diskografie jde o nejslabší nahrávku, které chybí nějaký vyloženě překvapující nebo zásadní moment, díky němuž by byla dlouhodobě zapamatovatelná.