Archiv štítku: comic book movie

Batman and Robin (1949)

Batman and Robin (1949)

Země: USA
Rok vydání: 1949
Žánr: action

Originální název: Batman and Robin

Režie: Spencer Gordon Bennet
Hrají: Robert Lowery, Johnny Duncan, Jane Adams

Hrací doba: 263 min

(Budou spoilery.)

První hrané zpracování Batmana z roku 1943 byla strašná bejkárna, a to i na poměry svojí doby. U diváků nicméně ohlas měla, a tak studio Columbia Pictures odklepalo pokračování. Mezi „The Batman“ a „Batman and Robin“ přesto uběhlo celých šest let, během nichž došlo ke kompletnímu přeobsazení.

Pokud jsem něco nepřehlédl, z prvního seriálu se nevrací vůbec nikdo, což se týká i hlavních postav. Například takový Robin se ani vrátit nemohl, poněvadž jeho původní představitel Douglas Croft v mezičase seknul s herectvím. Svůj poslední film natočil roku 1947. Na jeho místo přišel Johnny Duncan, který byl ve svých 26 letech o celou dekádu starší Croft, když hrál Robina. Hlavní role Batmana se pak po Lewisu Wilsonovi ujal Robert Lowery.

Vedle toho od prvního seriálu skončila druhá světová válka. Díky tomu již nebylo nutno uměle pozvedávat nacionální cítění diváků tím, že za hlavního záporáka dosadíte slizkého a podlého japonského špióna a navrch přisypete několik rasistických urážek na Japonce jako pomstu za Pearl Harbor. Tentokrát BatmanRobinem čelí antagonistovi z komiksů jménem The Wizard.

The Wizard toho ale se svojí předlohou nemá příliš společného. Jak už jeho jméno napovídá, v komiksech vládne magickou silou. V „Batman and Robin“ se jedná o normálního šulina v kukle, jenž užívá vědy a techniky, aby páchal kvalitní neplechu na městě Gotham.

The Wizard šlohne přístroj vymyšlený místním vědcem profesorem Hammilem. Aparát dokáže na dálku ovládat jakékoliv vozidlo. Později se sice podaří vyvinout další přístroj, jenž dokáže neutralizovat účinek toho prvního, ale The Wizard dokáže ztopit i tenhle a kombinací účinku obou se potom stane neviditelný. Ale žádné strachy, BatmanRobinem na něj zvládnou vyzrát i tak. Hlavně teda Batman. Robin mi v tomhle přišel spíš jako taková ta blbá blondýna z teleshopingu, jehož role spočívá v tom, aby měl Batman komu vykládat svoje geniální dedukce dalšího postupu zlosynů.

„Batman and Robin“ každopádně ani o píď nehnul s formátem a pojetím. Opět se tedy jedná o patnáctidílný seriál, kde jednotlivé epizody trvají přibližně čtvrt hodinky s čestnou výjimkou v podobě první „Batman Takes Over“, jež se pyšní půlhodinovou stopáží. Celkově na vás tedy čekají čtyři hodiny naivní černobílé zábavy.

Batman and Robin (1949)

Kromě formátu „Batman and Robin“ bohužel zachoval i množství logických lapsů, očividnou lacinost (formy i obsahu) a ne úplně prvotřídní kvalitu. Všehovšudy se tedy člověk musí i na pokračování dívat s velkou dávkou rezervovanosti, a to nejen z důvodu stáří.

Pokusím se dát jeden příklad za všechny, jenž zároveň může posloužit i jako důkaz toho, že se „Batman and Robin“ v mnohém vůbec neobtěžoval poučit se z chyb „The Batman“. Titulní duo opět nedisponuje batmobilem a po městě v pohodě jezdí ve stejném fáru jako svoje vlastní civilní identity Bruce Wayne a Dick Grayson. Opět to nikoho moc nesere. Tvůrci si nicméně zjevně byli vědomi toho, o jakou logickou botu se jedná, pročež tuto sebereflexi reflektovali skrze vtípky poukazující na tuhle blbost.

Batman and Robin (1949)

Výsledkem je obskurní situace, kdy BatmanRobinem jedou překazit další plány zloduchů a v závěsu je sleduje Vicki Vale, novinářka a holka Bruce Waynea. Hrdinové novinářku zastaví, aby jim nepřekážela a proběhne následující rozhovor, jejž si dovolím ocitovat:

Vicki Vale: „Does Bruce Wayne know that you’re driving his car?“
Batman: „Of course.“
Vicki Vale: „You know, if I didn’t know Bruce Wayne so well, I’d almost think that you and he were the same man.“
Batman: „That’s absurd.“

Batman and Robin (1949)

Dojde i k momentům, kdy někdo spatří, jak společně v autě jede Bruce Wayne v civilu a Robin v převleku. Zatímco Daka v předešlém seriálu hinty smetl ze stolu s tím, že je to naprostá pičovina, aby byl Bruce Wayne Batmanem, Wizarda šlechtí alespoň to, že se rozhodl Waynovu spojitost s Batmanem prošetřit. Není mu to však nic platné, protože na Batmana si jen tak nikdo nepřijde. Bruce se nechá zajmout a za okny se poskokům ukáže sluha Alfred v obleku Batmana. Anonymita zůstala zachována.

Ještě si dovolím vytáhnout další vtipnou story, tentokrát s profesorem Hammilem. Ten se nachází na vozíčku a BatmanRobinem se celý seriál přou, jestli právě on nemůže být oním tajemným Wizardem. Robin věčně argumentuje jeho indispozicí, zatímco Batman tvrdí, že pořád může být mozkem sil zla. V předposlední epizodě se oba hrdinové dostanou do Hammilovy rezidence a profesor zde normálně před zraky všech chodí. A nikomu to vůbec, ale vůbec nepřijde divné, nikdo se o tom ani slůvkem nezmíní.

Batman and Robin (1949)

Přesto se „Batman and Robin“ oproti svému předchůdci obecně trochu zlepšil. Záporák je jednoznačně lepší. Příběh se mi zdál o malinko propracovanější, ačkoliv pořád platí, že jeho natažení na čtyři hodiny těžce neodpovídá skutečnému potenciálu zápletky. U celovečerního filmu by to vydalo na slabých devadesát minut. Některé epizody jsou z hlediska příběhu naprosto zbytečné a jejich vyhozením by výsledek o nic zásadního nepřišel.

O trochu snesitelnější mi přišly bitky, přestože zrovna ty jsou pořád jalové jak prdel. Stále se nedočkáte ničeho lepšího než nejprimitivnější fackované. BatmanRobinem prostě nepoužívají zbraně. Radši vůbec nepřemýšlejte o tom, že reálně by je odstřelil první gangster s bambitkou.

Batman and Robin (1949)

„Batman and Robin“ také opakuje recept staršího seriálu v tom, že Batman na konci dílu vždycky domněle umírá, aby se na začátku dalšího dílu naprosto překvapivě a nečekaně ukázalo, že Temný rytíř bídně nezařval, ale nějakým způsobem se z toho dostal. Třeba že ta skála, z níž spadnul, nakonec nebyla tak vysoká a zachytil se o strom. Anebo že z vybuchujícího letadla stačil zdrhnout. Anebo že ve vybuchujícím baráku byla tajná podzemní místnost, kam se stačil schovat. Anebo že z toho okna namísto něj vypadnul někdo úplně jiný v převleku Batmana. Z toho docela jasně vyplývá, že BatmanRobinem jsou opět docela lamy, co furt dostávají po hubě. Přesto jim to nějakým záhadným způsobem vždycky vyjde a nakonec se jim podaří dostihnout i toho Wizarda, jehož identita se odhalí v nečekaném (bez ironie) deus ex machina zvratu.

Řekl bych, že „Batman and Robin“ o malinko zvedl laťku oproti „The Batman“, a to díky určitým dílčím aspektům jako o malinko spletitější děj, lepší antagonista a rozumnější akční scény. Což ale nic nemění na tom, že to je pořád strašná hovadina, jejíž filmové kvality jsou vlastně dost mrzké. Dneska je to vhodné jen pro lovce archivních blbostí nebo lidi, kteří si dali výzvu zhlédnout kompletní Batmanova dobrodružství. Pořád ale platí: chcete-li opravdu zábavný Batmanův biják, musíte si počkat do roku 1966; chcete-li opravdu dobrý Batmanův biják, musíte si počkat až do roku 1989.

Batman and Robin (1949)


The New Mutants (2020)

The New Mutants (2020)

Země: USA
Rok vydání: 2020
Žánr: supernatural horror

Originální název: The New Mutants
Český název: Noví mutanti

Režie: Josh Boone
Hrají: Maisie Williams, Anya Taylor-Joy, Charlie Heaton, Alice Braga, Blu Hunt, Henry Zaga

Hrací doba: 95 min

Zdroj fotek: IMDb.com

(Budou spoilery.)

Nebudu vás nijak lakovat – nejsem zrovna fanda moderních komiksovek. Mám rád ty starší, kdy se jednalo o braková béčka (ne-li ještě vzdálenější písmenka abecedy), protože filmový škvár do sebe můžu rvát horem dolem, ale ty novější jakože blockbustery moc nemusím. A platí to i o sérii „X-Men“, jejíž úspěch započatý před dvaceti lety vlastně vyšlapal cestu současnému komiksovému boomu.

Nabízí se jasná otázka – proč kurva lezu do kina na „The New Mutants“, když mě to vlastně nezajímá. Částečně kvůli dlouhotrvajícímu suchu v kinech, kdy není na co chodit, z ještě větší části ale kvůli tomu, že to chtěla vidět přítelkyně. To hádám vezmete jako dostatečný, haha. Každopádně, čekal jsem od toho sračku a sračku jsem taky dostal. A to neříkám jen proto, že nejde o můj oblíbený druh filmu. Říkám to kvůli tomu, že to sračka opravdu je.

Pomalu nejzajímavější na „The New Mutants“ je škodolibé zaujetí tím, jakou smůlu si snímek vyžral, než se konečně dostal do oběhu. Natáčení skončilo už v září 2017 a původně měl jít výsledek do kin už v dubnu 2018. Potom ale začalo několik koleček odsunů – nejdřív kvůli nespokojenosti studia, které si vyžádalo přetáčky (ty nakonec neproběhly). Potom se odsouvalo kvůli akvizici 20th Century Fox Disneym. Potom se „The New Mutants“ muselo klidit, aby nekolidovalo s vydáním „X-Men: Dark Phoenix“ (z něhož se nakonec vyklubal monstrózní finanční propadák). A když už to vypadalo, že film konečně vyjde v dubnu 2020, přišla koronka a odsouvalo se znovu.

Nakonec vydání proběhlo v srpnu 2020 a přišlo mi, že spíš kvůli tomu, aby se prokletého snímku konečně všichni zbavili (a hlavně nový majitel Disney, který mutanty hodlá kompletně resetovat a začlenit do svého MCU) – ze smluvních důvodů totiž „The New Mutants“ údajně muselo jít do kin. Kdyby tam ale nešlo, nikdo by o nic zásadního nepřišel.

„The New Mutants“ bylo od začátku zamýšleno jako boční story v rámci univerza mutantů a lákalo na odlišné pojetí komiksové látky. Zvolil se stejný přístup jako třeba v případě loňského „Brightburn“, tedy pokus o zasazení pravidel komiksového filmu do hororového rámce. Akorát že „The New Mutants“ je ještě méně horor než zmiňovaný „Brightburn“ (jenž jen tak mezi námi taky stál za hovno) a o žánr se olizuje leda tak papírově.

Nebo spíš takhle… formálně „The New Mutants“ parametry hororového snímku vesměs naplňuje a z definice má k tomuto žánru určitě nejblíže. Akorát že hororového na tom není prakticky nic. Film se nese v naprosto neškodném a nekonfliktním duchu, hororová složka je naprostý výsměch a zafungovat může leda tak na třináctiletá děcka, na jejichž věkovou kategorii „The New Mutants“ svým vyzněním a laděním ostatně předpokládám míří. O tom, že navzdory všem kecům a slibům se pořád v jádru jedná víc o komiksovou hovadinu, svědčí i obligátní přepálené finále plné digitálního bordelu.

The New Mutants (2020)

„The New Mutants“ se tedy vydává za horor, jímž ve skutečnosti není ani zdaleka, a z hlediska komiksových filmů zase nenabízí nic, kvůli čemu tenhle žánr diváci v posledních letech hltají po tunách. Výsledkem není nic jiného než plytká břečka bez jakékoliv výpovědní hodnoty, natožpak nějaké vize, o níž se v předstihu hovořilo (ne snad, že bych tomu já osobně někdy věřil).

Výsledek tedy vypadá asi tím způsobem, že tam banda nesympatických fakanů celou dobu řeší svoje mutantní traumičky za dozoru jedné doktorky. Pak se objeví banda naprosto příšerných (zpracováním) bubáků, kteří po chvíli zmizí, aby je nahradil jeden velký bubák v ohavném závěru. A co víc, i ty triky stojí za totální vyližprdel, všechno tam vypadá tak strašně uměle, nepřirozeně a levně. Dokonce i ze sochy andělíčka před nemocnicí bolí oči, jak nechutně z něj čpí pixely.

The New Mutants (2020)

Moje doporučení zní jednoduše: nesnažte se točit horor, když vlastně nechcete, aby byl výsledek hororový. „The New Mutants“ přesně tohle dělá a taky to podle toho dopadlo. Jedná se o nebetyčnou píčovinu, která by vám neměla stát ani za špinavé upirátění.


The Batman (1943)

The Batman (1943)

Země: USA
Rok vydání: 1943
Žánr: action

Originální název: The Batman

Režie: Lambert Hillyer
Hrají: Lewis Wilson, Douglas Croft, J. Carrol Naish, Shirley Patterson

Hrací doba: 260 min

(Budou spoilery.)

V současné době by diskuze o nejznámějších a nejoblíbenějších komiksových superhrdinech byla asi hodně jiná než třeba před patnácti, dvaceti lety, protože v mezičase vyrostl filmový Marvel Cinematic Universe do obskurních rozměrů popularity a hodil do téhle debaty nové a dost zásadní argumenty. Přesto lze myslím pořád v pohodě prohlásit, že k těm největším a nejtradičnějším jménům patří Batman od konkurenčního studia DC.

Netopýří muž a potírač zločinu ve městě Gotham se v komiksech poprvé objevil již v roce 1939 v sešitu „Detective Comics“ číslo 27. Bohatou tradici má nicméně i na stříbrném plátně a v televizi, a to jak v hrané podobě, tak v té animované. První hrané zpracování Batmana se objevilo již v roce 1943, tedy pouhé čtyři roky poté, co si maskovaný hrdina odkroutil svůj debut na stránkách komiksu. Přišlo mi, že by se mohlo jednat o docela humornou podívanou. Spousta starých bijáků bývá dneska nechtěně vtipná, kór jestli se jedná o béčka jak řemen i na poměry své doby, což tenhle kousek s úderným názvem „The Batman“ rozhodně splňuje. Tak hurá na věc!

„The Batman“ byl natočeno jako patnáctidílný seriál uváděný v kinech. Jednotlivé epizody mají přibližně patnáct minut s výjimkou té první, „The Electric Brain“, a té poslední, „The Doom of Rising Sun“, které si sáhnou na stopáž dvaceti minut. Přijde mi docela zábavná představa, že lidé tehdy chodili do kina na takovou patnáctiminutovou kravinu a pak museli týden čekat na další čtvrthodinový díl, jehož podstatnou část navíc zabírá opáčko předešlé části a na konci ještě krátký teaser na tu příští. Ale kdyby tohle byla ta nejvíc vtipná věc, šlo by ještě o docela seriózní záležitost.

Nutno ale dodat, že přinejmenším z historického hlediska „The Batman“ svůj význam má, jelikož některé elementy seriálu byly posléze převzaty i do samotného komiksu a přidaly se k charakteristickým rysům postavy. Například právě tady vznikla Batcave neboli Batmanova jeskyně. Také seriálový vzhled Alfreda, tedy sluhy boháče Bruce Waynea, jehož je Batman alter egem, byl přebrán do komiksu a stal se kanonickým.

Na druhé straně, jiné typické prvky v seriálu chybí. Z finančních důvodů se tu třeba neobjeví žádný Batmobil, což vede k dost humorným situacím, na nichž se už začíná projevovat vysoká naivita a brakovost seriálu. Batman a jeho poskok Robin totiž jezdí po městě v úplně stejném autě jako Bruce Wayne a jeho poskok Dick Grayson. V obou případech jim šoféra dělá Alfred. A nikomu to nepřijde divné. Nejednou se stane, že na místo dorazí Bruce a Dick, Alfred zajede za roh a po chvíli vyjede auťák s Batmanem a Robinem. A nikoho za celou dobu nenapadne, kdo by asi tak mohl být Batman. Naprosto nepochopitelně se oběma borečkům daří celý seriál zůstat v anonymitě.

The Batman (1943)

Skrývání Batmanovy identity jde ale ještě dál. Hned několikrát dostane Batman na budku, takže záporáci mají možnost mu strhnout masku a konečně zjistit, kdo jim to celou dobu hatí plány. A hádejte co. Za celých patnáct dílů to udělají jen jednou jedinkrát, ale zrovna se trefí do momentu, kdy i pod maskou Batmana je Bruce Wayne namaskovaný jako někdo jiný, takže to stejně nezjistí.

Snad ale nejvíc legrační je, jak Bruce Wayne / Batman skrývá svou dvojí identitu před svou snoubenkou Lindou Page. Holka je sice na dobu vzniku vcelku hezká (taky vám přijde, že ženské v takhle starých bijácích nejsou moc sexy?), ale blbá je jak vrata. Jakmile se dostane do nesnází – což se děje dost často – rychle se objeví Batman a vysvobodí ji. Dokonce se najdou tak absurdní momenty, že na místo někde v pustině přijedou Bruce, Dick a Linda. Hoši jdou po svých a na Lindu narazí banda zloduchů. Zpoza rohu vyskočí BatmanRobinem, situaci zachrání a odejdou. Pak se vrátí BruceDickem a Linda se jich ptá, kde celou dobu byli. A oni jí jak králové řeknou, že se vyspali tamhle na poli. A ty vole, jí to ani nenapadne! Ani záporáky to nikdy nenapadne, i když těch nápověd mají hromadu. A když už to jednoho napadne, ostatní ho vypičujou, že tenhle bohatý retard přece nemůže být Batman.

The Batman (1943)

„The Batman“ je každopádně zajímavý ještě v tom, že zde úplně absentují Batmanovi charakterističtí záporáci. Původně se měl netopýřímu muži postavit Joker, ale vzhledem k tomu, že seriál vznikl během druhé světové války, kdy bylo nutné trochu podpořit patriotismus a národní hrdost, tak se z hlavního antagonisty stal podlý japonský špión Dr. Daka. Mimoto se v sérii tu a tam objevují i rasistické urážky Japonců. Jedna postava na Daku kupříkladu zahlásí, že tahle odpověď ladí k barvě jeho kůže. Narážek se ale napříč patnácti epizodami najde víc. I sám Batman, když prvně spatří hlavního zloducha, okamžitě zahlásí: „Ha, Japončík!“ Jako zábavnou perličku mohu dodat, že ve video verzi vydané na konci osmdesátých let byly tyhle rasistické hlody vystříhány, jelikož práva tehdy držela společnost Columbia vlastně japonskou společností Sony. Ale možná jde o náhodu, víš jak.

Nejedná se ale o jedinou věc, skrze niž se na „The Batman“ projevuje doba vzniku. Dobovým cenzorům se příliš nelíbila představa hrdiny, jenž bere zákon do vlastních rukou a funguje nezávisle od úřadů. Z toho důvodu se zde z titulního hrdiny stal tajný agent americké vlády.

The Batman (1943)

Dr. Daka má každopádně stejně jako Batman svojí jeskyni, akorát pod zábavním parkem, a odsud spřádá plány na výrobu ničivé zbraně. K jejímu sestavení nicméně nutně potřebuje chemický prvkem radium. Ten z nějakého důvodu město Gotham skladuje kdesi na úřadě anebo pravidelně přijímá jeho dodávky. Daka se pak pravidelně pokouší získávat tyto zásoby pro sebe, ale vždycky se o tom Batman a Robin nějak dozvědí a včas zasáhnou. Tenhle scénář se opakuje mnohokrát, zejména v první polovině seriálu. Dočkáme se tedy pokusu o krádež zásob z úřadu, o krádež z přijíždějícího vlaku, o krádež z objeveného dolu nebo pokusu o přebrání zásilky shozené z letadla. Batman vždy dorazí na místo včas, ale pozor – ne vždy se mu podaří zabránit tomu, aby zlosynové vzácný artikl získali.

Druhá polovina seriálu už není tak zběsile repetitivní jako ta první, postupně se přidávají krimi prvky, jak se Batman pomalu sune k odhalení totožnosti hlavního bídáka a místa jeho základny. Jednu věc ovšem poctivě dodržuje prakticky každý díl, a sice že závěr se nese v duchu epického pěstního souboje, při němž Batman zdánlivě umírá. Dobový divák pak musel týden čekat, aby nakonec v šokujícím odhalení na začátku dalšího dílu zjistil, že Batman ve skutečnosti nezařval, na poslední chvíli se nějak trapně zachránil a dál je připraven bojovat se zlem.

The Batman (1943)

Batman a Robin jsou tu obecně strašní zoufalci. A to ani nemusím mluvit o tom, že v těch kostýmech vypadají fakt arciretardovaně. Batman nosí něco na půl cesty mezi tepláky a látkovým pytlem na odpadky, přes který si natáhl nasrávačkové slipy. Pásek nahodí skoro pod kozy a v tomhle outfitu vyráží potírat zločin. Ani se nedivím, že při pohledu na tohle se ho kriminálníci bojí, haha! Robin na tom není o moc lépe a i jeho slipy mají kurva grády. Robin mi navíc přišel jako trapák i v civilu. Batmanovský oblek sice vypadá hrozně, ale Lewis Wilson jako Bruce Wayne je docela ok a vlastně bych si ani netipl, že jde o nejmladšího herce vůbec, jenž kdy postavu hrál. V době natáčení měl jen 23 let.

Nicméně zpátky k tomu, jací jsou tihle dva šulini neskuteční matláci. Jejich souboje typicky probíhají tak, že hrdinně vpadnou na místo, kde se nachází čtyři až šest záporáků. Jejich oblíbený příchod je skrze okno, jímž během seriálu proskočí ani nevím kolikrát. Vlastně skoro vždycky kromě případů, kdy byste nikde v okruhu kilometru nenašli jediné okno. Poté započne legrační pěstní souboj. Nikoho nenapadne na Batmana vytáhnout bambitku a prostě do něj narvat olovo, vždycky se tam fackují jak banda vocasů. Taky nečekejte žádné bat-vychytávky jako v kultovním seriáu ze šedesátých let s Adamem Westem.

The Batman (1943)

A vždycky to dopadne tak, že BatmanRobinem dostanou na držku. Mají ale velké štěstí v tom, že zloduchové tu jsou taky jelita až za roh, takže polomrtvého Batmana, jenž se zrovna válí po zemi, nikdy nedojebou, ale nechají ho tam s tím, že zaručeně chcípne. Jindy Batman někam padá nebo tak něco. Tak či onak, v momentě jeho zdánlivého skonu díl končí. V momentě, kdy hlavní hrdina padá ze střechy, padá z výšky, padá v autě ze srázu (tohle dokonce dvakrát), leží v bezvědomí v hořícím domě, hořícím skladě s rozlitou chemikálií, pod hydraulickým lisem, pod padajícími schody nebo jej právě mají slisovat přibližující se zdi. Až v příštím dílu se dozvíte, že dopadl na lešení, stihl se chytit lana, stihl z auta vyskočit, stihl se zvednout a odkutálet se do bezpečí nebo jej v poslední chvíli zachránil Robin, jenž se z nakládačky dokázal probrat o chvíli dřív. A to se děje v každé jedné epizodě. Bez výjimky.

Pořád ještě nekončíme, těch vtipností by se tam našlo i víc. Například jsem vám ještě neřekl, že Dr. Daka má své sluji také frankensteinovskou laboratoř, v níž z lidí vyrábí zombie, jimž pak dává rozkazy pomocí speciálního mikrofonu. Proti tomu je bazének s lidožravými krokodýly úplná normálka.

The Batman (1943)

I přesto – všem těm kravinám, absurditám, homoerotickému napětí mezi Batmanem a Robinem, jalovému ději nebo pěstním taškařicím navzdory – musím říct, že jsem doufal, že mi „The Batman“ potrhá bránici ještě víc. Ze začátku je to samozřejmě halda jako svině. Souboje taky vesměs nezklamou a většinou pobaví. Celkově to ale nebyla až taková prdel, jak jsem očekával, přestože škvár a béčko z toho čiší všude a pořád. Viním z toho především monotónnost. Velká část epizod omílá to samé furt dokola, jejich průběh se mění jen v detailech, jinak často sledujeme jen variaci toho, co jsme sledovali už minule. A jak známo, opakovaný vtip už moc vtipný nebývá.

Sledovatelné to nicméně určitě je, obzvlášť obrníte-li se patřičnou dávkou shovívavosti. Mně osobně nečinilo problém to sjet celé, ačkoliv podle mě nelze moc polemizovat o tom, že by tomu víc slušel tak poloviční počet dílů. Za stávající podoby „The Batman“ místy působí zbytečně natahovaně. Pořád však jde o vcelku poučnou exkurzi do úplně jiné filmové doby a vlastně bylo docela zajímavé ji podstoupit. Podruhé už to ale vidět nepotřebuji a ani nechci.

The Batman (1943)


The Old Guard (2020)

The Old Guard (2020)

Země: USA
Rok vydání: 2020
Žánr: action

Originální název: The Old Guard
Český název: Old Guard: Nesmrtelní

Režie: Gina Prince-Bythewood
Hrají: Charlize Theron, KiKi Layne, Matthias Schoenaerts

Hrací doba: 125 min

Zdroj fotek: IMDb.com

(Budou spoilery.)

Zatímco kinaři a klasická filmová studia během koronavirové krize pláčou, streamovací služby si užívají, protože pro ně to vzhledem k jejich obchodnímu modelu znamená víc diváků. Lidé zřejmě pořád chtějí vidět akční filmy, a když jejich přísun v kinech vyschl, obracejí se na nabídku streamovacích služeb. Netflix, lídr v této disciplíny, musel v posledních měsících míchat seznamem svých nejúspěšnějších snímků hned několikrát. Nejprve zabodoval prostřednictvím „Extraction“, které se stalo dokonce jeho nejsledovanějším počinem vůbec, a relativně čerstvě přihodil další hit „The Old Guard“.

Samozřejmě je otázkou, zdali by zmiňované filmy dokázaly udělat takové výsledky, kdyby šly do éteru za standardních podmínek, kdy se kinosály prohánějí hrdinové od Marvela. Já osobně si myslím, že možná by úspěšné byly i tak, ale ne v takové míře a s takovou parádou. Jde ale jen o dohad, jehož pravdivost nebudeme moct nikdy ověřit. Rád vám ale řeknu, co mě k takovému tvrzení vedlo:

Je to vlastně dost jednoduché. Ve skutečně totiž nejde o žádný zázrak. „The Old Guard“ vyšlo 10. července a už o týden později Netflix hlásil, že jej zhlédlo 72 miliónů domácností. Sice do toho čísla počítá všechna přehrání, která trvala alespoň dvě minuty, ale pořád to není málo. Výsledek každopádně není ani zdaleka tak dobrý, aby si podobnou pozornost zasloužil.

„The Old Guard“ vzniklo na základě komiksu, který třeba může být dobrý – nevím, nečetl jsem. Základní myšlenka příběhu ovšem potenciál rozhodně má. Story o nesmrtelných bojovnících přežívajících napříč staletími sice trochu vypadá, jako kdyby někoho úplnou náhodou napadla v momentě, kdy šel zrovna v televizi „Highlander“, ale s tím by se asi dalo žít. Zásadní problémy filmu vidím v něčem jiném.

Předně je trochu klamavé, že se „The Old Guard“ prezentuje jako nabušený akční biják. Pár akčních scén se v něm samozřejmě najde, ale jsou příliš rozmělněny a roztahány napříč přepálenou dvouhodinovou stopáží. Samotná akce není vyloženě tragická, spíš jen průměrná a strašně z ní hodně smrdí snaha vypadat za každou cenu strašně cool a esteticky. Dalo se čekat, že po úspěchu „Johna Wicka“ se o něco podobného bude snažit víc filmů, ale „The Old Guard“ zůstává oproti zmiňované jízdě s Keanu Reevesem dost pozadu. Aby toho nebylo málo, většinu bitek a přestřelek dosírá nepasující písničkový soundtrack, fuj.

Horší je, že větší část vyhrazeného času vyplňuje plytké kvazi filozofování okolo táboráku o tom, jak je to vlastně hrozně na hovno být prakticky nesmrtelný a žít dlouho. Určitě si umíte představit ty kecy, že všichni milovaní kolem vás umírají a podobné sračky. Opět nejde o nic, co by nebylo už v méně otravné a méně polopatické formě diskutované v „Highlanderovi“, ani o nic, co by mělo překvapit kohokoliv, kdo ví, že existuje něco jako „Věc Makropulos“. Kdyby to aspoň neznělo tak hloupě, ty vole! „The Old Guard“ se zebe snaží dělat hlubokomyslnou záležitost tím, že tam životní moudra rozdává i prodavačka s vizáží umírněné gotičky v lékárně (fakt). Takhle to dopadá, když se někdo snaží dělat akční film s přesahem, ale někde po cestě zapomene na tu akci a ten přesah mu moc taky nejde.

The Old Guard (2020)

K tomu přidejte krutou předvídatelnost v příběhové stránce. Jak to bude pokračovat a všechny zvraty lze odhadnout dlouhé minuty dopředu. I to zdárně nabourává evidentní snahu o jakousi hloubku a nevyhnutelně vede k nudě. Ambice „The Old Guard“ nechyběly, ale potřeba něco sdělit výrazně převýšila to, kolik toho snímek skutečně měl ke sdělení. Ale co by člověk čekal, když víc než příběhu se péče evidentně věnovala tomu, aby své zastoupení v obsazení měly všechny rasy, pohlaví i sexuální orientace.

V neposlední řadě mě trochu štvala ještě jedna věc, jíž si všímám u vícera filmů posledních let. Víc než snaha udělat dobrý biják, který zafunguje sám o sobě, je z toho cítit snaha vybudovat svět a položit základ pro další pokračování, v ideálním případě celou velkou sérii. Namísto dobrého snímku se točí jen reklama na další díly a pilot seriálu o celovečerních dílech. Z čehož bohužel plyne určitá nedomrlost, protože se rovnou počítá s tím, že se chce natáčet dál a udělat ještě něco výpravnějšího. Trochu smutné, že se to některým filmům skutečně daří, protože u „The Old Guard“ se už teď mluví se rovnou o trilogii.

The Old Guard (2020)

„The Old Guard“ se snaží tvářit jako velká pecka, ale ve skutečnosti je to docela pičovina. Snímek vyloženě neurazí, ale rozhodně jde maximálně o průměrnou záležitost, protože výsledek má příliš mnoho zásadních problémů na to, aby se dalo chválit. Na jedno podívání se „The Old Guard“ strávit dá, ale jde o spotřební zboží, po jehož konzumaci to právem poletí do koše.


Joker (2019)

Joker (2019)

Země: USA
Rok vydání: 2019
Žánr: drama

Originální název: Joker
Český název: Joker

Režie: Todd Phillips
Hrají: Joaquin Phoenix, Robert De Niro, Zazie Beetz

Hrací doba: 122 min

Odkazy:
web / facebook / twitter / instagram

Zdroj fotek: IMDb.com

První pohled (Dantez):

Filmový Marvel za poslední léta s přehledem a bez držení chčije univerzu DC na hlavu. Důkazem toho není pouze kasa, ale kvalita jako taková. Tvůrci pod taktovkou Marvelu si ty rozdováděné Spidermany a hláškující Hulky jednoduše umí držet na uzdě. Cílovka dostává, co chce: pestré vybuchující obrázky, precizně naředěnou komedii s tragédií a příběhové linky pevně stojící na archetypální cestě hrdiny.

DC se mezitím brodí v hovnech. Nefunkčně uchopená temnota s hnusným zeleným plátnem (Snyderův Batman) střídá mileniálům podbízivé vakuum (Ayerovo „Suicide Squad“). Wanův rozjuchaný „Aquaman“ společně se serióznější „Wonder Woman“ to na všech frontách neprojeli. Stále ale nešlo o nic, co by Marvel nedokázal udělat lépe. Nemálo lidí proto hledělo na „Jokera“ jako na poslední záchranu.

„Joker“ musel jít dále a jinou cestou. Musel ukázat špínu Gothamu úměrně zasviněnou čočkou. Nemohl být příjemný a divácky servilní. Musel zastínit všechno to, co dokurvili zmínění předchůdci a vzít gró značky do autentických a smradlavých rukou. Při ohlášení hlavního herce fanoušci zajásali. Se jménem režiséra nicméně přišly obavy. Renomé Todda Phillipse totiž stojí zejména na hašteřivé „Hangover“ trilogii. Většina mainstreamového publika proto nabyla dojmu, že se nepadnoucí humor otiskne i zde. Ti ostřílenější nicméně věděli, že si Phillips v začátcích kariéry střihl dokument „Hated“, který bez filtru mapuje život, kariéru a nejzásadnější výstřelky legendárního GG Allina. Naděje zde tudíž byla.

A celkem se zadařilo. Joker je vskutku nepříjemný a ve své vší špíně čistě zlý film. Je antitezí ke všem prvkům soudobého superhrdinského filmu. Nebaví, nehýří přestřelenou epičností a nedává naději. Drtivá většina z více než 120 minut je neuhýbající sondou do hlavy mentálně narušeného jedince, který se skrze tragické životní peripetie transformuje do arcivyšinutého padoucha. Preciznost a přesvědčivost hereckého výkonu Joaquina Phoenixe je dostatečně patrná již z traileru, a proto není potřeba ji zde více rozebírat (to samé platí o Phillipsově inspiraci Scorsesem, která je zjevně přiznaná skrze zahrnutého De Nira). O mnohem zajímavější je jeho dopad na obecenstvo a zpravodajství, které se zapáleně dohadují o tom, zda „Joker“ glorifikuje násilí a ponouká lidi v obdobných stavech k podobným činům. Ono je totiž velmi možné, že si někdo z těch dnešní dobou poplivaných chlapců vezme z „Jokera“ příklad a vydá se vstříc úspěšnějším s pistolí v ruce.

Natolik je výkon Phoenixe přesvědčivý. A přesto by bylo vyloženě debilní mu to dávat za vinu. „Joker“ je spíše komentářem k tomu, jak dnešní doba nakládá s lidmi trpícími mentálními chorobami, než aby byl agitkou ke střílení do „nevinných“. V určitých momentech to film doslova říká. A doslovností se zároveň i podkopává. V závěru tak „Joker“ (film, nikoli postava) působí rozpolceně. Na jednu stranu chce být transgresivní a nepodbízivý. Na tu druhou se však (někdy i několikrát) otrocky ujišťuje, že divák pochopí úplně všechno. Lze sice chápat, že Phillips počítá s neochotou novodobého diváka přemýšlet, a tak mu raději veškeré poselství a primární scenáristické kličky servíruje předžvýkané na lžíci přímo k hubě. Když už si ale vydupal R-ko, měl jít se vší tou špínou a anti-diváckostí až na dřeň.

Joker (2019)

„Joker“ ale i tak rozhodně není pouhým dalším super-hero/origin filmem. V mnoha ohledech jde dále. Má přesah a jeho sdělení smrdí z každého záběru, ve kterém Joaquin Phoenix předvádí doslova maniakální herecký koncert. Todd Phillips (pravděpodobně tlačený studiem) však divákovu smyslu pro interpretaci nedůvěřuje, a raději mu jde až příliš napřed, čímž celý snímek značně shazuje.


Druhý pohled (H.):

„Joker“ je určitě skvělý film. Přinejmenším na mainstreamové poměry určitě. Možná, že je až zbytečně přechválený, protože průměrný divák nemá zas takové srovnání ani kritický náhled, tudíž si z čehokoliv trochu lepšího okamžitě sedá na prdel, ale to nakonec skutečné kvality „Jokera“ neponižuje, ani to neznevažuje impozantní herecký koncert Joaquina Phoenixa v hlavní roli. On sám je jedním z největších kladů snímku a minimálně půl úspěchu (nemluvím o tom finančním) stojí pouze na něm.

Přesto si nemyslím, že by byl „Joker“ bezchybný. Jakkoliv se mi film líbil a jsem přesvědčen, že za pozornost stojí, byly tu dvě věci, které mi lehce vadily. A právě ty bych chtěl nyní diskutovat.

Joker (2019)

Osobně mě trochu obtěžovalo to, kvůli čemu je „Joker“ ostatními tak vyzdvihován a adorován – zaklínadlo komiksového filmu. Vím, že právě tahle nálepka trochu jiného komiksového filmu stojí za tak obrovským finančním sukcesem („Joker“ čerstvě překonal laťku nastavenou druhým „Deadpoolem“ a stal se nejvýdělečnějším eRkovým snímkem vůbec), ale mně celé to napojení na komiks přišlo trochu navíc. Nejokatěji to řve ve scéně zabití rodičů Bruce Waynea (budoucí Batman), která tam bylo připlácnuté fakt na sílu. Film sám by mohl zůstat v podobě, v jaké je nyní, stačilo by jen změnit některá jména a obejít se bez téhle zbytečné scénky. Ačkoliv chápu, že by to dávalo smysl pouze z filmového hlediska, nikoliv komerčního.

S tím souvisí i můj druhý postřeh. „Joker“ byl celou dobu prezentován jako zcela samostatný snímek bez napojení na jakákoliv univerza i bez dalších pokračování. A přesto jsem měl dost často pocit, že vrátka pro případné další díly nebo ještě hůř přilepení Phoenixova Jokera do propojeného vesmíru zůstávají otevřena dokořán. Důkazem budiž to, že už nyní se režisér i hlavní herec nechali slyšet, že by si dokázali představit s postavou dále pracovat. Dojde-li na to, budu zklamán.

Joker (2019)


30 Days of Night (2007)

30 Days of Night (2007)

Země: USA / Nový Zéland
Rok vydání: 2007
Žánr: vampire horror

Originální název: 30 Days of Night
Český název: 30 dní dlouhá noc

Režie: David Slade
Hrají: Josh Hartnett, Melissa George, Danny Huston

Hrací doba: 113 min

Odkazy: web / facebook

Zdroj fotek: IMDb.com

Komiksové filmy jsou v současném tisíciletí hodně v módě, ale když se to řekne takhle, většina z nás si pod tím představí komerční blockbustery z portfolia velkých studií jako Marvel či DC. Existují ale i mnohem zajímavější komiksové adaptace, které vycházejí z méně mainstreamových předloh. A mezi takové lze myslím zařadit i počin s názvem „30 dní dlouhá noc“.

„30 dní dlouhá noc“ vychází ze stejnojmenné hororové minisérie, která vyšla v roce 2002 a později se dočkala i několika pokračování a mimo jiné právě i filmové adaptace. Nemám šajna, jak si předloha stojí, poněvadž komiksy vesměs nečtu, ale co jsem si vygooglil nějaké ukázky, tak minimálně co do grafické stránky je hodně pěkná a příjemně svá. Už jen z těch několika obrázků, co jsem viděl, lze vycítit pořádný kus atmosféry. A je příjemné, že se to snímek snaží reflektovat – podobně jako se nezalekl ani slušné krvavé nadílky.

„30 dní dlouhá noc“ se vydává do oblasti, jež je pro bandu hladových upírů jako stvořená – až se člověk pomalu diví, že není víc počinů, které by s takovým prostorem rovněž pracovaly. Děj se totiž odehrává v odříznutém městě na Aljašce. Široko daleko nic, a navíc se město každou zimu ponoří na celý měsíc do tmy. Není to snad přímo perfektní příležitost pro upíry? Nejprve si připraví půdu (tj. pošlou posluhovače, aby zničil vrtulník, vykuchal sněžné psy, zbavil město telefonů) a pak to může začít…

Ve většině upírských hororů, na jaké si pamatuju a v nichž přijde upír na nové místo, představuje krvežíznivý netvor spíše plíživé zlo. Postupuje opatrně, aby nebyl odhalen, a postupně užírá místní obyvatele. „30 dní dlouhá noc“ na to ovšem jde docela jinak, protože zde se upíři s ničím neserou a hned po setmění vezmou městečko frontálním útokem. A právě tahle pasáž patří k vrcholům celého snímku. První minuty ještě za světla vcelku slušně odsýpají a příjemně navnadí na to, co bude následovat. Posléze přijde drtivý první útok, během něhož upíři vyhladí většinu obyvatelstva, což doprovází nejen hromady krve, ale i výborná atmosféra. Speciální vyzdvihnutí si zaslouží záběry z výšky, kdy kamera projíždí ulicemi a z ptačího pohledu sleduje bitvu mezi lidmi a upíry. Tohle je, vážení, naprostá paráda. Jaksi si nevzpomínám, že bych někdy v hororu tohoto druhu viděl podobné vychytávky.

„30 dní dlouhá noc“ si v první půlce nastaví vysokou laťku a rozehraje upírskou řežbu ve vysokém tempu. Nedokáže jej ale udržet až do konce. Jakmile se poslední skupiny přeživších (my sledujeme tu v čele s místním šerifem a jeho bitch) ukryjí a začnou řešit, jak přežít celý měsíc a uniknout, ztratí snímek svůj zběsilý tah na bránu a začne mírně uvadat. Naštěstí se nejedná o natolik zásadní propad, aby to „30 dní dlouhou noc“ pohřbilo, protože se na to dá stále koukat vesměs v pohodě a zásadní návaly nudy se nedostavují (naštěstí se totiž objeví i pár světlejších chvilek jako třeba upíří holčička), ale hlušších momentů se film bohužel nevyvaroval. Úplně mě pak nepotěšil ani takový nijaký závěr s „polo-happyendem“, v němž se nedozvíte, co se vlastně stalo s většinou upírů.

30 Days of Night (2007)

Nicméně ani zmiňované výtky nijak nezvrátí verdikt, že je „30 dní dlouhá noc“ povedeným bijákem s několika skvělými scénami, slušnou dávkou krve, slušnou zimní atmosférou a v určitých momentech i dobrého napětí. Někteří upíři sice vypadají jako levná napodobenina Marilyna Mansona (ale chápu, že byla snaha o zachování jejich vzhledu z komiksu) a Josh Hartnett v hlavní roli šerifa pořád vypadá jak mladíček, ale ve finále mi nic z toho nevadilo natolik, abych měl problém mluvit o „30 dní dlouhé noci“ jako o solidním snímku. Pěkná žánrová jednohubka.


Hellboy (2019)

Hellboy (2019)

Země: USA
Rok vydání: 2019
Žánr: action / fantasy

Originální název: Hellboy
Český název: Hellboy

Režie: Neil Marshall
Hrají: David Harbour, Milla Jovovich, Ian McShane, Sasha Lane, Daniel Dae Kim

Hrací doba: 121 min

Odkazy: web / facebook

Zdroj fotek: Hellboy @ Facebook

Na filmy, které jdou aktuálně v kinech, tu většinou recenze nepíšu. Protože se mi prostě a jednoduše typicky nechce. A když už na to přijde nálada, tak je to z kin dávno venku a nikoho to moc nezajímá, tudíž ve finále stejně radši napíšu o nějakém slasherovém béčku z osmdesátek. K novému „Hellboyovi“ jsem se nicméně rozhodl vrátit, ačkoliv šel v kině ledva před pár měsíci, a to z jednoduchého důvodu. Z „Hellboye“ se vyklubal propadák, aniž by si to ten film podle mě zasloužil.

Hned po vstupu do kin se dalo tušit, že „Hellboy“ nebude zrovna hit, ale nyní už můžeme říct s jistotou, že komiksový pekelník dostal těžce na prdel. Kritici film jej odepsali a běžné publikum také moc nezajímal. Snímek v kinosálech nedokázal vydělat ani svůj rozpočet bez nákladů na marketing. Nemyslím si ale, že byla na vině samotná kvalita výsledku. Spíš bych řekl, že „Hellboy“ je trochu nepochopený film, který přišel ve špatné době, kdy podobným záležitostem pšenka zrovna nekvete.

Můžete si ťukat na čelo. Vždyť zdánlivě zažíváme zlatý věk komiksu na stříbrném plátně. Superhrdinové od Marvela drtí jeden rekord za druhým a letošní „Avengers: Endgame“ se aktuálně natahuje po titulu komerčně nejúspěšnějšího filmu všech dob. Jenže právě v tom tkví první důvod. „Hellboy“ není jako Marvelovky. Ty jsou totiž typickými blockbustery pro masy, zatímco „Hellboy“ je ve své podstatě s nadšením dělané béčko. Což mnozí budou chápat spíš jako argument proti kvalitám snímku, ale já to myslím přesně naopak.

„Hellboy“ naplňuje představu filmového braku v tom nejlepším slova smyslu. Od středního proudu se navíc vzdaluje i dávkou infantilních a leckdy i sprostých hlášek, divného humoru, jenž ne každému sedne, a hromadou krve, která ždímá R-kový rating na hranici jeho možností. Jednoduše se jedná o záležitost, jaká se v dnešních kinech vidí tak málokdy, až prakticky vůbec, ale osobně si myslím, že tímhle pojetím má mnohem blíže k původní komiksové předloze, přičemž tuto tezi podporuje i skutečnost, že se na výrobě podílel i sám Mike Mignola, tvůrce komiksového „Hellboye“.

Zajímavé jméno najdeme i na pozici režiséra. Čekat od Neila Marshalla jiné pojetí „Hellboye“ než to, jaké naservíroval, by bylo dost naivní anebo by to ukazovalo na prostou neznalost toho, co tenhle nezbedník točí. Marshall již nejednou předvedl svou vášeň pro akci, horor i krásnou béčkařinu. Tohle je prostě jeho styl, a jestli se někomu taková vize zábavného bijáku nelíbí, neměl jej cpát na pozici režiséra. Mně osobně jeho věci zatím vždycky těžce sedly a „Hellboy“ není výjimkou.

Beru, že třeba výtky směrem k určité epizodnosti snímku jsou vlastně oprávněné, ale ani to není pro Marshalla nic nového, viz třeba „Doomsday“. Víc jak deset let staré post-apo sci-fíčko frčelo na stejné vlně a byla to úplně stejná jízda jako aktuální „Hellboy“. Ne každému to sedne, ne každého to bude bavit, ale tady je nutno přistoupit na tu hru. Má-li v sobě člověk zápal pro brakovost, bude spokojen. Já se u „Hellboye“ bavil, a i když to příběhově samozřejmě byla slátanina, výživná porce krve, hromada akce a všeobecný ujetý feeling si mě získaly. Zatímco většina prská, že propadák je zaslouží, já to vidím naopak. Hodně mě mrzí, že „Hellboy“ dostal takovou čočku, protože dvojku bych si líbit rozhodně nechal a hlavně bych podobných bijáků chtěl v kinech vidět víc. I když je to asi utopie.

Hellboy (2019)

Mám také pocit, že nový „Hellboy“ schytal takovou sodu i díky tomu, že byla spousta lidí naštvaných, že tenhle pokus o reboot přišel namísto dlouho plánovaného pokračování dřívějšího zpracování Guillerma del Tora. Oba Del Torovy filmy byly fajn, ale zdá se mi, že jejich současná adorace je přehnaná, protože až tak úžasné nebyly. Všichni, kdo dnes brečí, že díky letošnímu rebootu už nikdy neuvidíme Del Torovu trojku (žádné dvojsmysly), měli být před jedenácti lety v kině na „Zlaté armádě“, protože třetí díl se nemohl odlepit od země i kvůli tomu, že první dvě části žádné obrovské hity nebyly. Předhazovat to novému „Hellboyovi“ mi připadá nefér, protože věřím, že i kdyby tento nevznikl, Del Toro, Perlman a spol. by stejně nedostali možnost závěr trilogie natočit.

Nakonec si dovolím říct ještě jednu odvážnou myšlenku. Letošní „Hellboy“ bude za hromadu let kultovní biják. Dnes jej kritika pohřbila a v kinech vybouchl, ale takových už bylo a jaké to jsou třeba nyní klasiky. „Hellboy“ má přesně ty parametry, aby jej určitá část diváků zbožňovala, zatímco většinou zůstal nepochopen. Až na to dojde, vzpomeňte si na mě, že jsem vám to říkal, že jde o skvělou záležitost.

Hellboy (2019)


Valerian and the City of a Thousand Planets (2017)

Valerian and the City of a Thousand Planets (2017)

Země: Francie
Žánr: sci-fi

Originální název: Valerian and the City of a Thousand Planets
Český název: Valerian a město tisíce planet

Rok vydání: 2017
Režie: Luc Besson
Hrají: Dane DeHaan, Cara Delevingne, Clive Owen

Hrací doba: 137 min

Odkazy: web / facebook / twitter

Zdroj fotek: ValerianMovie.com

Klidně se přiznám, že jsem se na „Valeriana a město tisíce planet“ docela těšil, možná až zbytečně moc. Nicméně už dopředu bylo jasné, že přinejmenším co do vizuálu bude film hodně vysoko – jenom upoutávky lákaly takovým způsobem, že jsem příliš nepochyboval o tom, že výsledná podoba snímku bude stát za to, aby ji člověk viděl na velkém plátně v kinosále.

Jenže všichni víme, že pěkný vizuální kabátek dobrý film ještě nedělá, a když se pod hezkými obrázky skrývá slátanina, tak dojem prostě dobrý nebude. Osobně jsem očekával, že „Valerian a město tisíce planet“ nabídne klasickou báchorku o záchraně světa / galaxie / vesmíru, a během sledování to dost dlouho vypadá, že tomu tak bude. Snímek sice nějakou dobu před koncem uhne trochu jiným směrem, ale přesto příběh patří k jeho největším slabinám, nevyvaroval se klišé a hromadě patetických keců o lásce, moralitě a podobné sladkobolné sračinky, které na mě ve filmu vždycky působí strašně trapně.

Z tohoto pohledu je nakonec možná i dobře, že se „Valerian a město tisíce planet“ o příběhovou linku zas až tak nestará a radši se soustředí na množství epizodek, které s hlavním dějem nemají nic moc společného, a kdyby tam nebyly, vlastně by ten samotný příběh nijak zvlášť neutrpěl. Ve skutečnosti to vypadá tak, že se „Valerian a město tisíce planet“ pokouší dějové manko dohnat spoustou vysvětlování ve finální půlhodině, rádoby šokujícím způsobem odhalí, kdože vlastně je ten hlavní záporák (ačkoliv snad každý divák, jenž při sledování neměl vypnutý mozek, si to domyslel už desítky minut předtím), a dokulhá do předvídatelného rozuzlení.

Z makro-hlediska tedy snímek nepřesvědčí a do určité míry vlastně i selhává. Bez jednotící linky a bez výrazného antagonisty se z „Valeriana a města tisíce planet“ stává pouze sled scének. Z mikro-hlediska je na tom snímek o mnoho lépe, protože když se zaměříme na konkrétní jednotlivosti, tak nelze nevidět, že mnohé scény jsou samy o sobě skvělé, hravé, plné fantastických (myšleno od slova fantazie) nápadů. Třeba pasáže na vesmírném tržišti, začátek ukazující postupný růst vesmírné megalopole a seznamování různých kosmických ras nebo vzájemné zachraňování ústřední dvojice jsou parádní.

Podobně je nutno pochválit i vizuální stránku, poněvadž zde se režisér Luc Besson utrhnul ze řetězu a dal volný průchod fantazii. Sice mě mírně zklamalo, že mnohé ty krásné záběry z trailerů jsou ve finálním snímku stejně dlouhé jako v těch upoutávkách, ale i tak vše vypadá skvěle a je radost na to koukat. Pokud se těšíte na tuny mimozemských příšerek, zde si rozhodně přijdete na své, protože jich uvidíte přehršel, ačkoliv drtivá většina z nich ve filmu žádnou zásadní roli nehraje.

Valerian and the City of a Thousand Planets (2017)

„Valerian a město tisíce planet“ totiž stojí především na ústřední dvojici, která sice na scénu nenastoupí hned, ale jakmile se tak stane, už z plátna téměř nesleze. Toho jsem se před zhlédnutím trochu bál, jelikož dle fotek mi připadalo, že se Dane DeHaan, představitel Valeriana, do role elitního intergalaktického agenta a lamače dívčích srdcí, vedle něhož by pomalu i Eso Rimmer zblednul závistí, příliš nehodí. Naštěstí mě ale nakonec nijak zásadně neštval, takže dejme tomu.

Žít se s ním dá tím spíš, že po boku má kolegyni Laureline v podání modelky Cary Delevigne, jež – ač by to mnozí z nás možná nečekali – patří k ozdobám snímku a jeho největším přednostem a svého parťáka jasně strká do kapsy. Nicméně nepopírám, že do tohohle názoru se v určité míře jistě promítla i skutečnost, že se na ni moc hezky kouká, jestli si rozumíme. Ale s tím, jak moc se „Valerian a město tisíce planet“ soustředí na vizuální aspekt, to nakonec není zas tak nerozumný důvod si tuhle postavu oblíbit. Rozhodně ústřední dvojice dopadla lépe než již zmiňovaný nijaký záporák, který je navíc do role špatné postavy stylizován poněkud násilně, aby tam nějaký hajzl prostě byl.

Valerian and the City of a Thousand Planets (2017)

Ne snad, že by tedy „Valerian a město tisíce planet“ neměl žádné kladné stránky – určitě má. Jednou z nich je například i to, že film na mě i přes své ladění nepůsobil jako bezduchá přehlídka CGI, čehož jsem se trochu bál. Navíc nemůžu zastírat, že navzdory všem nedostatkům jsem se během sledování prostě nenudil. Nicméně i tak jsem doufal, že výsledek bude o mnoho lepší. Pokud budeme předpokládat, že by měl každý film svou kvalitou odpovídat rozpočtu, pak si „Valerian a město tisíce planet“ své mamutí náklady (bezmála 200 miliónů Euro, což z něj činí nejdražší nezávislý film všech dob!) neobhájil. Na to mu totiž chybí silnější příběhová linka a větší odvaha uhnout ze zajetých kolejí space oper.

Obrazově se jedná o skvělou záležitost, o tom žádná, a z tohoto ohledu „Valerian a město tisíce planet“ za vidění jistě stojí, avšak jen jednou, víckrát asi není nutno. Sice se při sledování nudit (nejspíš) nebudete, ale nic zvláštního vám snímek nedá a nic zásadního ve vás nezanechá. Přes veškerou péči a navzdory skutečnosti, že se jedná o Bessonův vysněný projekt a adaptaci kultovního francouzského komiksu, je to totiž v jádru jen popcornovka – snad byl přístup stravitelnosti pro široké publikum zvolen, aby existovala alespoň nějaká šance extrémní rozpočet zaplatit, ale čistě z pohledu skutečného fanouška science fiction je to spíš škoda a promarněná šance na krásné sci-fi, jež se mohlo dočkat podobně kultovního statusu jako Bessonův „Pátý element“.

Valerian and the City of a Thousand Planets (2017)


Deadpool (2016)

Deadpool (2016)

Země: USA / Kanada
Žánr: action / comedy

Rok vydání: 2016
Režie: Tim Miller
Hrají: Ryan Reynolds, Morena Baccarin, Ed Skrein, Gina Carano

Hrací doba: 108 min

Odkazy:
web / facebook / twitter

Zdroj fotek: FoxMovies.com

Ne, že by se filmy podle komiksů netočily už dřív – všichni zasvěcení si jistě vzpomenou na x bijáků z 90. let – ale do mainstreamu se tyhle záležitosti dostaly až v novém tisíciletí. Série „X-Men“ nastartovala obrovský trend, který dodnes nepřestal a generuje stamilióny až miliardy v kinosálech. Není divu, že se jednotlivá produkční studia předhánějí a sekají jednu filmovou Marvelovku a DCčko za druhou. Jenže stalo se, co se stát muselo – vyčerpání, šablonovitost. Z komiksovek se velmi rychle stala bezduchá přehlídka CGI.

S takovou bylo víc než načase, aby se konečně objevil snímek, který to klišé zkusí nabourat – vždyť v komiksech lze takových postav nalézt dost a dost. Volba Deadpoola nebyla špatná, ten se k tomu hodí, i když znalci vědí, že to není největší komiksový drsňák (tenhle titul má přece Lobo!), jak si myslí omladina zblbnutá masivní marketingovou kampaní filmu.

Marketing… zrovna ten byl u „Deadpoola“ skutečně vymakaný, dobře si vzpomínám, že těsně před premiérou šlo o jednu z nejočekávanějších událostí internetové komunity. Dlouho jsem neviděl, že by se nějakému filmu povedlo lidi v takovém měřítku takhle mocně „nahajpovat“. Zároveň ale byla propagace hlavním úrazem snímku, protože slibovala něco, čím „Deadpool“ prostě není. Možná, že mám po sledování zvrhlých trashových hororů a nazisploitation vypalováků trochu posunutou laťku, ale takhle si super drsnou a nekorektní podívanou fakt nepředstavuju, sorry.

„Deadpool“ se sice snaží, místy opravdu ano. Ale možná až moc. Potřeba udělat z každé věty ultra vtipnou hlášku je po chvilce spíše otravná. Domnělá nekorektnost spočívá pouze v tom, že se tu nachází o něco větší množství nadávek, než je v blockbusterech běžné. Nějakých krvavějších záběrů je minimum, nic zas tak hrozného jsem tam neviděl. Snaha udělat trochu jiný komiksový film ztroskotala na tom, že je tato příliš očividná a křečovitá. A nakonec ji stejně shazuje vrstvení hollywoodského klišé především v druhé polovině filmu.

A přitom začátek začíná slibně… opravdu slibně. Už úvodní titulky jsou suprové. Jak se ale posléze ukázalo, zasmál jsem se u nich víc než po celý zbytek bijáku. Nicméně následná akční scéna na dálnici je taky povedená, jenže potom… Jakmile začnou první flashbacky a dovysvětlování příběhu, jde to jaksi do prdele. Jakmile se objeví Deadpool bez masky, dostavuje se regulérní nuda, místy až trapnost, a snaha přehrávajícího Ryana Reynoldse být za každou cenu cool až za roh se ohromně míjí účinkem. V celkovém ladění snímku do ztřeštěné nahláškované taškařice navíc absolutně nesedí temnější pasáž s mučením, kdy se v laboratoři snaží z hlavní postavy vyrobit mutanta, která tam vypadá jak pěst na oko.

Deadpool (2016)

Paradoxní je, že „Deadpool“ se tak hodně snažil tvářit, že bude docela jiný komiksový film, až je vlastně skoro stejně bezpohlavní jako většina ostatních komiksovek, od nichž jej odlišují jen nadávky, nefungující pubertální humor a jedna upižlaná ruka. Ale v jádru je to pořád mainstreamovka, akorát se na ni mohlo jít až od 15 let. Stačí to k tomu, aby si „Deadpool“ zasloužil nálepku, jakou má? Podle mě nikoliv.

A v negativech lze pokračovat. Finále, jež by mělo být vyvrcholením filmu, na mě nijak zvlášť nezapůsobilo a vzhledem k podobě předchozích minut mi připadalo zbytečně megalomanské… což jen potvrzuje, že „Deadpool“ od běžných komiksovek zas tak vzdálen není. Nijak zvlášť se mi nelíbil ani hlavní záporák v podání Eda Skreina, který je takový bezkrevný, bez charismatu. Sice je to nesympatická držka, ale pořád nevýrazná.

Deadpool (2016)

Abych nebyl přespříliš negativní, tak nepopírám, že pár vtipů povedených je, především když se střílí do vlastních řad („It’s almost like the studio couldn’t afford another X-Man“). Z toho počtu momentů, které byly zamýšleny jako vtipné, jde sice jen o zlomek, ale pár hlášek dobrých je. Stejně tak na obranu snímku musím říct, že do jeho podoby kecali producenti. Právě oni prosadili, aby byl většinu filmu Ryanu Reynoldsovi vidět obličej, protože se báli nechat hlavní hvězdu celou dobu schovanou pod maskou. O natočení se hodně zasadil právě Reynolds, jemuž klidně věřím, že je fanda komiksu, a pokud by měl volnou ruku, třeba by výsledek víc odpovídal tomu, co bylo slibováno, ale na kdyby se bohužel nehraje.

„Deadpool“ se přesto setkal s obrovským úspěchem – byl mezi deseti nejvýdělečnějšími počiny loňského roku, nejvýdělečnější R-kový film všech dob, nejvýdělečnější kousek z „X-Men“ univerza… reklamní kampaň zjevně zafungovala. Osobně ale nechápu, proč je film tak vynášen do nebes a zcela zbytečně přeceňován, proč se z něj dělá něco, čím ve skutečnosti není. Já jsem tedy nedostal to, co jsem očekával a chtěl dostat, takže za mě je to velké zklamání. Ale když nic jiného, alespoň „Deadpool“ ukázal, že diváci mají zájem o trochu jinou komiksovou podívanou. A tím spíš je škoda, že ji „Deadpool“ navzdory snaze neposkytuje. Nicméně doufám, že po komerčním úspěchu jedničky budou mít tvůrci u již připravované dvojky (v kinech už v červnu 2018 – aneb kujme železo, dokud je žhavé) volnější ruce, pak by to mohlo dopadnout uspokojivěji.

Deadpool (2016)