Archiv štítku: action comedy

Chokugeki jigoku-ken: Dai-gyakuten (1974)

Chokugeki jigoku-ken: Dai-gyakuten (1974)

Země: Japonsko
Rok vydání: 1974
Žánr: action comedy / crime

Originální název: 直撃地獄拳 大逆転

Režie: Teruo Ishii
Hrají: Shin’ichi Chiba, Makoto Satô, Eiji Gô

Hrací doba: 86 min

(Budou spoilery!)

Vzhledem k tomu, že „Chokugeki! Jigoku-ken“ byla velmi dobrá mlátička, zatoužil jsem se podívat i na její pokračování „Chokugeki jigoku-ken: Dai-gyakuten“, které je na západě známé pod názvem „The Karate Inferno“. Těšil jsem se na další akční maso s legendárním japonským řezníkem Sonnym Chibou, ale chyba lávky – dvojka se v porovnání s prvním dílem vydává docela jiným směrem.

Na scénu se vracejí všechny tři hlavní postavy z „Chokugeki! Jigoku-ken“, tedy potomek ninjů Ryuichi Koga (Sonny Chiba), který se po událostech jedničky přidal k armádě, bývalý policejní důstojník Takeshi Hayabusa (Makoto Satô), který se později dal na dráhu nájemného zabijáka, a oplzlý kriminálník Ichiro Sakura (Eiji Gô), z něhož se v mezičase od jedničky stal tak trochu podpantoflák.

Trojici svede dohromady další prácička, která se tentokrát točí okolo drahého šperku. Ten do Japonska v rámci charity přivezla nějaká dámička na vozíku. Zde jí ovšem ukradnou nejen šperk, ale i dceru. Aby se malé nic nestalo, jsou do akce povoláni naši borci. Povede se jim zachránit holku (spíš omylem), ale šperk a výkupné nikoliv. Celá věc je nicméně mnohem víc zamotaná. Náhrdelník totiž tak trochu ukradený nebyl, jednalo se o podvod, takže jej ústřední trojice ukradne sama, aby zjistila, že jde o falzifikát, takže se rozhodne ukradnout originál, při jehož krádeži je zatkne ten, kdo jim práci úplně na začátku zadával. Děj je standardní nesourodý asijský guláš plný nepřehledných zvratů a místy i divné návaznosti, v němž má západní divák o to těžší práci se orientovat, protože nám půlka těch herců připadá úplně stejná (i když je pravda, že zrovna s tímhle jsem u „Chokugeki! Jigoku-ken“ i „Chokugeki jigoku-ken: Dai-gyakuten“ neměl takový problém jako u mnohých jiných filmů).

Ta největší změna však přichází s celkovým pojetím snímku. Zatímco „Chokugeki! Jigoku-ken“ byl akční biják, kde se sem tam objevil nějaký vtípek nebo hláška, „Chokugeki jigoku-ken: Dai-gyakuten“ už je spíš regulérní komedie, která je místy dost praštěná. Vzhledem k zápletce bych se navíc nebál dodat krimi komedie, nicméně gagy jsou místy pořádně ulítlé, kór na takhle starý film. Uvedu několik málo příkladů za všechny:

Chokugeki jigoku-ken: Dai-gyakuten (1974)

Když Koga a Sakura lezou po stropě k trezoru s pravým šperkem, druhý jmenovaný pořád reptá, načež si na něj Koga uprdne, aby jej umlčel. Když pak Sakura začne hořet, Ryuichi jej uhasí tak, že jej pochčije. V jiné scéně zas Sakurovi přilepí ruku ke stolu ultra silným lepidlem a on si stěžuje, že potřebuje močit, dostane sklenici na malou a pánev na velkou. On pak vezme pánev a holce, kterou celou dobu balí (už druhý díl), řekne, aby radši odešla, protože to bude pořádný náklad. Prostě inteligentní humor, co vám budu povídat.

Co se ovšem akce týče, nějaké bitky jsou za celý film vlastně jen tři. Sonny Chiba v nich sice rozdá pár slušných kopů, ale nejde o nic, co by znalce místních martial arts bejkáren zvedlo ze židle. Nějaká brutalita se navíc objeví až úplně na konci, kdy Sonny rozdá takové rány, až z toho šmejdům vypadnou zuby nebo oči z důlků a dásní (doslova), plus dojde i na vytrhnutí vnitřností z břicha. Když si uvědomím, že jsem si „Chokugeki jigoku-ken: Dai-gyakuten“ pouštěl právě kvůli tomu, že jsem chtěl vidět akční biják (což je vzhledem k jedničce naprosto logické očekávání), jsem v tomhle ohledu trošku zklamán.

Chokugeki jigoku-ken: Dai-gyakuten (1974)

Na druhou stranu nemůžu tvrdit, že bych se u „Chokugeki jigoku-ken: Dai-gyakuten“ nudil, spíš naopak. Film ubíhá dost svižně a místy jsem se smál opravdu nahlas, což se mi zas tak často nestává. Pokud máte rádi asijské šílenosti s fekálním humorem a bitkami, pak si tenhle trochu zapadlý snímek určitě dejte. Nesmíte však doufat v nářez jako v „Chokugeki! Jigoku-ken“. Ve finále jsem nicméně rád, že jsem to viděl.


Deadpool (2016)

Deadpool (2016)

Země: USA / Kanada
Žánr: action / comedy

Rok vydání: 2016
Režie: Tim Miller
Hrají: Ryan Reynolds, Morena Baccarin, Ed Skrein, Gina Carano

Hrací doba: 108 min

Odkazy:
web / facebook / twitter

Zdroj fotek: FoxMovies.com

Ne, že by se filmy podle komiksů netočily už dřív – všichni zasvěcení si jistě vzpomenou na x bijáků z 90. let – ale do mainstreamu se tyhle záležitosti dostaly až v novém tisíciletí. Série „X-Men“ nastartovala obrovský trend, který dodnes nepřestal a generuje stamilióny až miliardy v kinosálech. Není divu, že se jednotlivá produkční studia předhánějí a sekají jednu filmovou Marvelovku a DCčko za druhou. Jenže stalo se, co se stát muselo – vyčerpání, šablonovitost. Z komiksovek se velmi rychle stala bezduchá přehlídka CGI.

S takovou bylo víc než načase, aby se konečně objevil snímek, který to klišé zkusí nabourat – vždyť v komiksech lze takových postav nalézt dost a dost. Volba Deadpoola nebyla špatná, ten se k tomu hodí, i když znalci vědí, že to není největší komiksový drsňák (tenhle titul má přece Lobo!), jak si myslí omladina zblbnutá masivní marketingovou kampaní filmu.

Marketing… zrovna ten byl u „Deadpoola“ skutečně vymakaný, dobře si vzpomínám, že těsně před premiérou šlo o jednu z nejočekávanějších událostí internetové komunity. Dlouho jsem neviděl, že by se nějakému filmu povedlo lidi v takovém měřítku takhle mocně „nahajpovat“. Zároveň ale byla propagace hlavním úrazem snímku, protože slibovala něco, čím „Deadpool“ prostě není. Možná, že mám po sledování zvrhlých trashových hororů a nazisploitation vypalováků trochu posunutou laťku, ale takhle si super drsnou a nekorektní podívanou fakt nepředstavuju, sorry.

„Deadpool“ se sice snaží, místy opravdu ano. Ale možná až moc. Potřeba udělat z každé věty ultra vtipnou hlášku je po chvilce spíše otravná. Domnělá nekorektnost spočívá pouze v tom, že se tu nachází o něco větší množství nadávek, než je v blockbusterech běžné. Nějakých krvavějších záběrů je minimum, nic zas tak hrozného jsem tam neviděl. Snaha udělat trochu jiný komiksový film ztroskotala na tom, že je tato příliš očividná a křečovitá. A nakonec ji stejně shazuje vrstvení hollywoodského klišé především v druhé polovině filmu.

A přitom začátek začíná slibně… opravdu slibně. Už úvodní titulky jsou suprové. Jak se ale posléze ukázalo, zasmál jsem se u nich víc než po celý zbytek bijáku. Nicméně následná akční scéna na dálnici je taky povedená, jenže potom… Jakmile začnou první flashbacky a dovysvětlování příběhu, jde to jaksi do prdele. Jakmile se objeví Deadpool bez masky, dostavuje se regulérní nuda, místy až trapnost, a snaha přehrávajícího Ryana Reynoldse být za každou cenu cool až za roh se ohromně míjí účinkem. V celkovém ladění snímku do ztřeštěné nahláškované taškařice navíc absolutně nesedí temnější pasáž s mučením, kdy se v laboratoři snaží z hlavní postavy vyrobit mutanta, která tam vypadá jak pěst na oko.

Deadpool (2016)

Paradoxní je, že „Deadpool“ se tak hodně snažil tvářit, že bude docela jiný komiksový film, až je vlastně skoro stejně bezpohlavní jako většina ostatních komiksovek, od nichž jej odlišují jen nadávky, nefungující pubertální humor a jedna upižlaná ruka. Ale v jádru je to pořád mainstreamovka, akorát se na ni mohlo jít až od 15 let. Stačí to k tomu, aby si „Deadpool“ zasloužil nálepku, jakou má? Podle mě nikoliv.

A v negativech lze pokračovat. Finále, jež by mělo být vyvrcholením filmu, na mě nijak zvlášť nezapůsobilo a vzhledem k podobě předchozích minut mi připadalo zbytečně megalomanské… což jen potvrzuje, že „Deadpool“ od běžných komiksovek zas tak vzdálen není. Nijak zvlášť se mi nelíbil ani hlavní záporák v podání Eda Skreina, který je takový bezkrevný, bez charismatu. Sice je to nesympatická držka, ale pořád nevýrazná.

Deadpool (2016)

Abych nebyl přespříliš negativní, tak nepopírám, že pár vtipů povedených je, především když se střílí do vlastních řad („It’s almost like the studio couldn’t afford another X-Man“). Z toho počtu momentů, které byly zamýšleny jako vtipné, jde sice jen o zlomek, ale pár hlášek dobrých je. Stejně tak na obranu snímku musím říct, že do jeho podoby kecali producenti. Právě oni prosadili, aby byl většinu filmu Ryanu Reynoldsovi vidět obličej, protože se báli nechat hlavní hvězdu celou dobu schovanou pod maskou. O natočení se hodně zasadil právě Reynolds, jemuž klidně věřím, že je fanda komiksu, a pokud by měl volnou ruku, třeba by výsledek víc odpovídal tomu, co bylo slibováno, ale na kdyby se bohužel nehraje.

„Deadpool“ se přesto setkal s obrovským úspěchem – byl mezi deseti nejvýdělečnějšími počiny loňského roku, nejvýdělečnější R-kový film všech dob, nejvýdělečnější kousek z „X-Men“ univerza… reklamní kampaň zjevně zafungovala. Osobně ale nechápu, proč je film tak vynášen do nebes a zcela zbytečně přeceňován, proč se z něj dělá něco, čím ve skutečnosti není. Já jsem tedy nedostal to, co jsem očekával a chtěl dostat, takže za mě je to velké zklamání. Ale když nic jiného, alespoň „Deadpool“ ukázal, že diváci mají zájem o trochu jinou komiksovou podívanou. A tím spíš je škoda, že ji „Deadpool“ navzdory snaze neposkytuje. Nicméně doufám, že po komerčním úspěchu jedničky budou mít tvůrci u již připravované dvojky (v kinech už v červnu 2018 – aneb kujme železo, dokud je žhavé) volnější ruce, pak by to mohlo dopadnout uspokojivěji.

Deadpool (2016)


Tango & Cash (1989)

Tango a Cash

Země: USA
Žánr: action comedy

Český název: Tango a Cash

Rok vydání: 1989
Režie: Andrej Končalovskij / Albert Magnoli
Hrají: Sylvester Stallone, Kurt Russell, Teri Hatcher, Jack Palance, Brion James

Hrací doba: 104 min

Zdroj fotek: IMDb.com

Každá dekáda měla svoje. Třeba 80. léta byla rájem akčních filmů. V téhle éře vzniklo mnoho žánrových snímků, které se právem staly kultem a dodnes jsou uctívané jako klasika. Zrovna „Tango a Cash“ ale k těm největším pojmům nepatří – snad proto, že byl tenhle kousek natočen na samém sklonku oné akční desetiletky. Dokonce se jedná o jeden z úplně posledních vydaných bijáků dekády (premiéra proběhla 22. prosince 1989). Možná, že kdyby vznikl dříve, rovněž by si ukrojil z koláče kultovnosti jako mnohé další – veškeré předpoklady k tomu totiž má. Realita je ovšem taková, že mi tenhle kousek přijde oproti jiným VHS klasikám poněkud opomíjený.

Ve své podstatě se jedná o typický akčňák, který obsahuje všechno, co od podobných záležitostí z osmdesátek člověk očekává. Ale – a) nechápejte to nijak zle, b) platí to jen do jisté míry.

K pořádnému akčnímu filmu samozřejmě potřebujete pořádného akčního hrdinu, který vypadá mocně cool, padouchy kosí jak na běžícím páse, sexy holky mu padají k nohám a u všeho trousí ultra drsné hlášky. „Tango a Cash“ takového hrdinu nemá. Nebo přesněji řečeno – nemá jednoho takového hrdinu, ale rovnou dva. Největší bouráky losangeleské policie Raye Tanga a Gabriela Cashe si střihli Sylvester Stallone a Kurt Russell, v té době již oba dávno protřelí herečtí mazáci známí všem fandům akčních filmů.

Jedna z věcí, které potěší, je příběh. Není to úplná tupost a najde se i nějaký ten zvrat. Samozřejmě, nesmíte od toho očekávat hloubku artového dramatu, ale zase to není taková primitivnost jak ve filmech se Seagalem. V zásadě jde o to, jak slizký zločinecký boss tahající za nitky v obchodu s drogami a zbraněmi nechá na obě policejní esa ušít boudu. Tango a Cash jsou na základě falešných a nastrčených důkazů odsouzeni a skončí ve vězení mezi ostatními vězni, z nichž většinu samozřejmě dali zavřít právě oni. Jak se asi dá očekávat, než aby se tu nechali zabít, radši uprchnou a vydají se srovnat účty. A snad netřeba dodávat, že při tom zdemolují, co se dá, sejmou malou armádu zloduchů a nakonec se prohláškují až k odstřelení hlavního hajzla.

Přesto – leckoho by mohlo trochu zklamat, že „Tango a Cash“ vlastně není zas až tak akční. Rozhodně ne ortodoxně. Dokonce bych i řekl, že finální scéna s auty, kdy hlavní hrdinové nasednou do malého tanku a vydají se na pekelnou projížďku do padouchova hlavního stanu, patří k tomu slabšímu. Navrch má zábava a výborné vtípky, pomalu každá druhá věta je hustá hláška, a dokonce se najdou až (sebe)parodující momenty, jako třeba když si Sylvester Stallone utahuje z Ramba nebo když se objeví narážka na jeho vztah v reálném životě.

Ostatně, hlavní duo StalloneRussell patří k největším devízám filmu. Mezi oběma akčními hvězdami to správně jiskří a neustále se popichují, což je jenom dobře, protože se jedná o další možnost, jak do filmu propašovat hromadu povedených hlášek. Ještě aby ne, když Stallone tu je trochu netypicky v roli stylového elegána a Russell hraje jeho pravý opak a navíc má enormní zájem prozkoumat obsah spodního prádla Stallonovy filmové ségry. I obsazení vedlejších rolí je příjemné, třeba Teri Hatcher jakožto Tangově sestře to dost sekne a takový Brion James jakožto osvalený poskok vrchního padoucha je se svým echt-béčkovým gezichtem také zábavný. V neposlední řadě pak stojí za vyzdvihnutí skvělý soundtrack. Jestli ujíždíte na osmdesátkových synťácích a dneska si pochrochtáváte u retrowave, tak věřte, že tady si užijete. Zejména ústřední filmová melodie je pecka jak hovado a s oblibou si ji pouštím i samotnou.

Tango a Cash

Všechny dílčí plusy se pak ve finále spojí v sakra zábavnou jízdu, která utíká od začátku téměř až do konce ve vysokém tempu a nedá prostor pro nudu. Až finální akční scéna je trochu slabší, ale naštěstí ne natolik, aby to dojem z filmu zničilo. Rozhodně se ale jedná o výtečný kousek, na nějž by se měli podívat všichni milovníci téhle doby, pokud jej už tedy neznají. Svým způsobem je až s podivem, že se biják tak vydařil, když se v průběhu natáčení musel měnit režisér kvůli neshodám s producentem (druhý rejža však v titulcích uveden není). Já osobně mám „Tango a Cash“ hodně rád a řadím jej ke svým oblíbeným snímkům. Netvrdím, že si jej nutně oblíbíte jako já, abyste se na něj mohli koukat kdykoliv, i když jste ho viděli už mockrát, ale dobře bavit se myslím budete.