Archiv štítku: horror comedy

Psycho Goreman (2020)

Psycho Goreman (2020)

Země: Kanada
Rok vydání: 2020
Žánr: horror comedy

Originální název: Psycho Goreman

Režie: Steven Kostanski
Hrají: Nita-Josee Hanna, Owen Myre, Matthew Ninaber

Hrací doba: 95 min

(Budou spoilery.)

„Psycho Goreman“ má relativně slušný ústřední nápad. Představte si monstrum, jehož nejoblíbenější kratochvílí je ničení světů a masakrování čehokoliv po tisících. Máte? Tak teď si představte, že tohle monstrum dostane na hraní malý oprsklý fakan, jehož nejoblíbenější zábavou je srát všechny okolo.

Z takhle absurdní premisy vám musí být okamžitě jasné, že „Psycho Goreman“ se nehodlá brát úplně vážně. Naštěstí. Kdyby někdo natočil film o malé holce ovládající obludu pomocí kouzelného šutru a chtěl po vás, abyste jej brali seriózně, asi by to neklaplo. Alespoň u mě tedy ne. Na druhé straně, námět o malé holce komandující mimozemské hovado může i navzdory nevážnému pojetí lehce sklouznout do trapasu. „Psycho Goreman“ s tímhle problémem nepřekvapivě zápolí.

Film má, řekl bych, dvě hlavní roviny. V té lepší je jasně vidět, že „Psycho Goreman“ má sloužit jako pocta přepálenému braku z osmdesátek a částečně i devadesátek. Na těch pár prostřizích z jiných planet je jasně vidět, že tady si někdo s maskami a nápady vyhrál. Nějaké gore se také objeví (aby ne, když se biják jmenuje Goreman!) a vypadá dost solidně, zábavná mi přišla i krásně humpolácká fackovaná mezi mimozemšťany.

V neposlední řadě musím pochválit i využití praktických efektů. Samozřejmě, jejich přesvědčivost není úplně stoprocentně a divák rozhodně vidí, že je to celé umělé a že tohle není nic jiného než nějaký kořen napěchovaný v latexovém obleku, ale ty vole, tohle prostě má svoje nesporné kouzlo a vypadá to kurevsky dobře. Taková ruční piplačka pěkně postaru mi vždycky bude ohromně sympatická a budu si jí cenit. Sice má svoje nedostatky, ale jak ukazují mnohé příklady i z poměrně hluboké minulosti, tenhle druh triků stárne s mnohem větší grácií než počítačový rendering. V tomto ohledu si tedy „Psycho Goreman“ zaslouží poplácat po rameni. Ne snad, že by měl film ramena, ale obrazně, víš jak…

Se zbytkem už se to má hůře. Děcka v hororech (dobře, tady se bavíme víc o komedii, ale…) bývají vždycky problematická a „Psycho Goreman“ to potvrzuje. Nebudu pičovat na věci, jako že dvě děti vykopají na zahradě monstrum. To beru, jedná se o béčko jak řemen a podobné hovadiny k tomu patří. Trochu na hraně už ale je, že se děti napoprvé neposerou z obludy a rozsekaných těl a rovnou začnou Psycho Goremana (tak si jej pojmenují) komandovat. Hlavní holčička je navíc strašná pizda a člověk by ji nejradši sejmul sám. Sice chápu, že právě díky jejímu chování se to celé mohlo stát, ale stejně byla otravná jak yperit.

Psycho Goreman (2020)

Ještě víc ale bolela nutnost narvat do snímku taky nějaké poselství, rodinné hodnoty a podobné sračky. Tohle všechno se navíc nakupí ve finále, které je svým řešením – o osudu všeho se rozhoduje pomocí retardované míčové hry, kterou si vymyslela naše malá pizdička – blbé už samo o sobě. Za promarněnou příležitost pak považuji to, že Psycho Goreman na konci všechny nezmasakruje, přestože získá zpátky šutr, což je podle mě a) trapas, b) úplně mimo jeho nastavený charakter. Točit poctu béčkovému filmu tvůrci chtěli, ale opravdu chlupaté koule neměli.

„Psycho Goreman“ má tedy kladné i stinné stránky. Místy je to docela prdel, najde se i nějaká hláška, titulní monstrum v pořádku a ve chvílích, kdy biják čerpá ze stylu svých vzorů, se mi to zdálo fajn. Jindy však film klouže do nechtěné trapnosti a občas z něj čiší až přílišná a násilná snaha o to, aby všechno vypadalo strašně cool. Dohromady to dá tak nějak meh průměr a člověku zůstane pocit, že „Psycho Goreman“ měl na to, aby dopadl o něco lépe.

Psycho Goreman (2020)


Yummy (2019)

Yummy (2019)

Země: Belgie
Rok vydání: 2019
Žánr: zombie horror comedy

Originální název: Yummy

Režie: Lars Damoiseaux
Hrají: Maaike Neuville, Bart Hollanders, Benjamin Ramon

Hrací doba: 88 min

(Budou spoilery.)

Zombie filmy jsou jako… zombie. Jeden nemrtvý zmetek sám o sobě nebývá zas až tak nebezpečný, obzvlášť jedná-li se o chodce ze staré školy. Modernější zombie-sprinteři bývají nebezpečnější, ale furt se to dá zvládnout. Síla zombies ovšem netkví v kvalitě, nýbrž v kvantitě. Když se na nebohou oběť sápe celá armáda nemrtvých, typicky to pro dotyčného nebývá moc dobré znamení.

Zombie horor jakožto žánr volí podobnou strategii. Nesází na menší počet dobrých snímků – radši dává přednost hromadné béčkové produkci. Žádnou statistiku na to samozřejmě nemám (a kdyby ji někdo měl, tak by mě rozhodně zajímala), ale pocitově bych si tipl, že zombie patří k nejrozšířenějším hororovým subžánrům, pravděpodobně vedle duchařin a klasického slasheru. První jmenovaný v posledních letech okupuje spíš mainstreamovější vody. Slasher i zombie jsou oproti tomu klasiky a stálice, jejichž zpracováním nepohrdnou ani amatéři a nadšenci. To ale není případ belgického fláku „Yummy“, na němž je nějaké produkční zázemí vidět. Vlastně výsledek vypadá rozumněji, než byste vzhledem k rozpočtu možná hádali.

V žánru se věci typicky mají následovně: sledujeme hrdinu nebo úzkou skupinku hrdinů, kteří se chystají dělat něco vesměs normálního, když vtom je zčistajasna zastihne zombie apokalypsa. V „Yummy“ tuto skupinku reprezentuje belgický pár + tchyně. Tahle trojka jede do pochybné, leč levné nemocnice v nejmenované části východní Evropy, aby si zde Alison nechala zmenšit svoje obrovské poprsí. Bolí ji z toho záda, nedoběhne autobus a hlavně jí vadí, jak jí všichni chlapi čumí na kozy. Její partner Michael jede jakožto morální podpora a maminka posedlá svým vzhledem plastikou taky nepohrdne.

No, a právě v nemocnici nás zastihne příval zombie. Asi vás nepřekvapí, že to bude mít souvislost právě s pochybností onoho nemocničního zařízení.

„Yummy“ se ani nesnaží o nějaké vážnější pojetí. Film provází nadhled a leckdy i nadsázka, objevují se legračnější momenty nebo pokusy o hlášky. Přesto „Yummy“ nutně nesklouzává k vyložené komedii (tedy, až na výjimky jako třeba lekce, jaké nehody lze způsobit nedávno operovanému penisu – přednášejí horká voda, mastička pochybného původu, oheň a hasící přístroj) a najdou se i hororově laděné pasáže. Celkově bych se ale nebál tvrdit, že tón „Yummy“ je spíš lehčí. Což dává smysl, protože kdo by dneska se dneska bál zombie masakru, v němž se plazí i digitální zmutovaná ještěrka, epicky se likvidují mužské pohlavní orgány a vyskytuje se tu nadprůměrně vysoký počet dialogů o nadprůměrně vyvinutém dámském poprsí.

Yummy (2019)

Zmiňované hororové elementy mě přivádějí k dalšímu výraznému prvku „Yummy“: film se nebojí krve. Sice nedokáže nabídnout nějaké pamětihodné chuťovky, ale dohání to jinde. Opět totiž aplikuje na začátku probíranou zombie taktiku, kdy vítězí kvantita nad kvalitou. Přesto si nemohu stěžovat, protože se jedná o uspokojivě krvavý kousek, objeví se i nějaké ty vnitřnosti a pro labužníky nechybí ani trochu nahoty. Opět se tedy potvrzuje stará známá skutečnost, že menší a nezávislé bijáky bývají zpravidla odvážnější. A vlastně ne nutně jen co do násilí a erotiky, ale i tématiky a svébytnosti, ale to už se úplně netýká „Yummy“. Snímek si totiž poslušně jede svojí zombie pohádku o tom, jaké překážky může život hodit do cesty holce, která si chce nechat zmenšit prsa. Čtenářky to mohou chápat jako ponaučení „Yummy“ – nezmenšujte si poprsí, nebo způsobíte zombie apokalypsu!

Yummy (2019)

„Yummy“ nemá žádný zásadní přínos a film určitě vidět nepotřebujete, aby byl váš život kompletní. Fandíte-li ale i menším hororům, pak zhlédnutí za zvážení stojí. Osobně bych „Yummy“ označil jako příjemnou, sympatickou a důstojnou žánrovku, jež nabízí nenáročnou zábavu. Pokud hledáte něco, co se pojetím podobá českému „Choking Hazardu“, tak tohle by mohlo posloužit.


The Texas Chainsaw Massacre 2 (1986)

The Texas Chainsaw Massacre 2 (1986)

Země: USA
Rok vydání: 1986
Žánr: slasher / horror comedy

Originální název: The Texas Chainsaw Massacre 2
Český název: Texaský masakr motorovou pilou 2

Režie: Tobe Hooper
Hrají: Dennis Hopper, Caroline Williams, Jim Siedow, Bill Moseley, Bill Johnson

Hrací doba: 101 min

(Budou spoilery.)

O významu „The Texas Chain Saw Massacre“ na žánr hororu se snad nemusíme přít a o kvalitách tohoto kultu snad také ne. Ostatně, už jsem k tomu řekl svoje v příslušné nedávné recenzi, kde jsem také mimo jiné prohlásil, že se jedná o jeden z nejlepších hororových filmů všech dob. Za tímhle tvrzením si stále stojím, protože mě prostě nenapadá příliš hororových snímků, které by svou intenzitou a dopadem na diváka mohly konkurovat „The Texas Chain Saw Massacre“.

Z řečeného je asi evidentní, že navazovat na takovou klasiku nebude úplně prdel. Série „The Texas Chainsaw Massacre“ o tom rozhodně ví svoje, protože navzdory hromadě filmu jsou další pokračování všelijaká, a přímou zkušenost s tím má i Tobe Hooper, režisér prvního „The Texas Chain Saw Massacre“, jenž se sám pokusil navázat jako první. Původně sice plánoval „The Texas Chainsaw Massacre 2“ jen produkovat, ale nakonec se ujal i režie, protože si díky nízkému rozpočtu nemohli dovolit najmout někoho jiného.

„The Texas Chainsaw Massacre 2“ je samozřejmě filmem, jenž fanouškovskou obec rozděluje na dva nesmiřitelné tábory. Není těžké si domyslet proč. Tobe Hooper se s tím nesral a rozhodl se téma upocené kanibalské rodiny z Texasu pojmout dost odlišným způsobem, což mnozí diváci samozřejmě a vlastně i pochopitelně nesli a možná i dodnes nesou dost nelibě.

Věc se má jednoduše tak, že zatímco „The Texas Chain Saw Massacre“ byla beznadějná syrová špína, „The Texas Chainsaw Massacre 2“ se vydal cestou černě-humorné zvrhlosti v typicky přepáleném a nevkusném duchu osmdesátých let. Hooper prohlásil, že černý humor se nacházel už v „The Texas Chain Saw Massacre“, akorát jej všichni odmítají vidět kvůli celkovému ladění filmu a jeho násilné nátuře. No, já osobně teda v prvním filmu humor skutečně nenacházím.

Na druhé straně, „The Texas Chainsaw Massacre 2“ je mnohými milován a považován za kultovní právě kvůli své potrhlosti, ztřeštěnosti a přehnanosti. Osobně bych k tomu dodal, že určitý respekt si zaslouží právě i za tu odvahu nejít na jistotu, výrazně změnit pojetí a snahu to udělat po svém. Snad i díky tomu všemu patří dvojka pořád k tomu lepšímu, co celá texasky-motorově-masakrózní frančíza nabízí.

„The Texas Chainsaw Massacre 2“ uvede do děje průvodním textem, v němž se dozvíme, že ačkoliv události prvního dílu přežila jedna dívka, nakonec se nepodařilo nalézt žádné důkazy, které by podporovaly její tvrzení, takže oficiálně se nic z toho nestalo. Rodinný klan Sawyerů totiž přesídlil a ve svém původním domově po sobě zahladil stopy, ale s krvavým řáděním nepřestal, ani chuť na lidské masíčko rodinku neopustila. Přesouváme se o třináct let dál.

The Texas Chainsaw Massacre 2 (1986)

Navzdory podivným vraždám po celém Texasu ale nikdo nevidí souvislost s výjimkou bývalého walker texas rangera Leftyho, strýčka Franklina a Sally (to je ta přeživší) z prvního dílu. Stal se posedlý dopadením kanibalské rodiny, ale nikdo mu nevěří a úřady jej mají za blázna. Chudák vůbec netuší, že rodinný kuchař Drayton vaří jak pán excelentní chilli a vyhrává místní kuchařské soutěže. Tajemství jeho dobroty, jak prozradí publiku, tkví samozřejmě v mase

Situace se otočí v momentě, kdy Stretch, moderátorka místního rádia, náhodou pořídí audio záznam, jak volajícího do studia někdo rozkuchá motorovou pilou. Lefty ji donutí záznam přehrát v rádiu, aby své protivníky vyprokoval. Podaří se. Namísto se dostaví Chop-Top (brácha stopaře z jedničky, jenž v mezičase zkapal) i sám Leatherface a začne pořádná motorová zábava, která se zanedlouho přesune do nového brlohu Sawyerů v bývalém zábavním parku. Lefty z toho nahánění kanibalů už také trochu zmagořil a rozhodne se vyrážet klín klínem. Nebo spíš motorovou pilu motorovou pilou.

The Texas Chainsaw Massacre 2 (1986)

Ono to na první pohled nemusí znít tak strašně ujetě, ale ve skutečnosti se ve filmu objevuje hromada wtf přehnaností. Některé momenty jsou vyloženě humorné, ze záporáků se staly obskurní figurky, celkový tón se vydal výrazně odlehčenějším směrem a obecně v tom je cítit i ten typický kýč osmdesátých let.

Což o to, najdou se i krvavé záběry. Najdou se i hororové chvilky nebo hororová atmosféra. Například odpravení zaměstnance rádia docela píše a některé pasáže v brlohu kanibalské rodiny taky fajn. Ani nemluvím o tom, že jejich zvrhlé sídlo vypadá fakt mega hustě. Není pochyb o tom, odkud Rob Zombie vykrádal, když vymýšlel, jak bude vypadat kobka Doktora Satana„House of 1000 Corpses“. Musím zmínit i lekačky. „The Texas Chainsaw Massacre 2“ nabídne dvě fakt luxusní. Při prvním vyskočení Leatherface bych si úlekem snad i cvrknul to spoďárů, kdybych v té době nebyl zrovna naostro. Všechny ty lamy, co v dnešních duchařinách diváky připravují na vybafnutí už minuty dopředu, by se na tohle měli podívat, jak se to má kurva dělat.

The Texas Chainsaw Massacre 2 (1986)

Vedle toho se tam ale nachází taková hromada divností. Chop-Top je fakt mega přehnaná postavička a při každé příležitosti hlásí hlody o Vietnamu (zajímavost: herec hrající stopaře / bratra Chop-Topa v jedničce byl skutečný veterán z války ve Vietnamu). Leatherface, familiérně zvaný Bubba, se zamiluje a předvede názornou ukázku toho, že motorovou lze použít nejen jako nástroj k porcování nevinných obětí, nýbrž i jako nástroj k dosažení ženských srdcí… a klínů.

You got one choice, boy, sex or the saw. Sex is, well, nobody knows. But the saw… the saw is family.“

Samozřejmě nemůžu vynechat ani epické finále se soubojem na motorové pily, v nějž se zvrhne variace na scénu večeře z jedničky poté, co na místo vtrhne Lefty se svojí motorovou kámoškou. Jistě musím zmínit i to, že následně vytasí hned dvě menší motorovky a začne s nimi bojovat obouruč jak pán. Asi ne náhodou Dennis Hopper, představitel Leftyho, prohlásil, že „The Texas Chainsaw Massacre 2“ je nejhorším bijákem, v jakém se kdy objevil. Nakonec ale svoji kritiku musel zkorigovat, protože si zahrál i v „Super Mario Bros.“, haha.

The Texas Chainsaw Massacre 2 (1986)

„The Texas Chainsaw Massacre 2“ je každopádně solidní bizárek, který se nebere vážně, což lze ostatně poznat i z toho, že svým plakátem paroduje nějakou osmdesátkovou komedii „The Breakfast Club“, o níž jsem já osobně neslyšel. Tobe Hooper v sedmdesátých letech stvořil kult, nestárnoucí klasiku a exkluzivní hororovou podívanou. V osmdesátých letech se tento kult rozhodl vědomě zbořit a vrhul se do toho po hlavě. Jistě, „The Texas Chain Saw Massacre“ si takové zneuctění asi nezasloužil, protože dvojka je jakožto nástupce tak excelentního filmu čistou herezí. Nemůžete ale tvrdit, že by „The Texas Chainsaw Massacre 2“ nemělo styl a pořádně chlupaté koule. Možná lépe takhle než se pokoušet vstoupit podruhé do téže řeky a nabít si držku. Vzato kolem a kolem se tedy já osobně řadím spíš k příznivcům tohoto nesporně kontroverzního počinu.


The Raven (1963)

The Raven (1963)

Země: USA
Rok vydání: 1963
Žánr: fantasy / horror comedy / gothic horror

Originální název: The Raven
Český název: Havran

Režie: Roger Corman
Hrají: Vincent Price, Peter Lorre, Boris Karloff, Hazel Court, Olive Sturgess, Jack Nicholson

Hrací doba: 86 min

Zdroj fotek: IMDb.com

(Budou spoilery.)

„The Raven“ z roku 1963 jsem si pouštěl v domnění, že dostanu další staromilský gotický horor. Vždyť se přece jedná o další dílek plodné spolupráce trojúhelníku Roger Corman na režii, Vincent Price v hlavní roli a Edgar Allan Poe, jehož dílo posloužilo jako základ volné adaptaci. Tentokrát i za účasti dalších velikánů klasického hororu jako Boris Karloff a Hazel Court nebo s mladým Jackem Nicholsonem ve vedlejší roli, jenž měl v téhle době hvězdnou kariéru ještě před sebou. U „The Raven“ jsem se nicméně trochu přepočítal, protože ten se z typických poeovských Cormanovek trochu vymyká, což jsem ale zjistil až posléze. Ale to už trochu předbíhám, nejprve něco k příběhu…

Podobně jako u dalších snímků z téhle vlny, i o „The Raven“ platí, že se jedná jen o velmi volnou adaptaci. Tak volnou, až to prakticky není adaptace, ale pouze vzdálená inspirace. Film si z Poeovy básně prakticky půjčuje jen název a jeden motiv, s nímž ale pracuje jen v jediné scéně. Poté si jde svou vlastní cestou. U „The Raven“ je tento odkaz na původní dílo hned na začátku. Snímek začne citací z básně, po níž se přesouváme do pokoje, kde čaroděj doktor Erasmus Craven (Vincent Price) truchlí nad ztrátou své milované Lenory (Hazel Court), když vtom jej vyruší klepání na okno. Havrana pustí dovnitř a tady už podobnosti vesměs končí…

Havran zde totiž nezakráká žádné „nevermore“, namísto toho si řekne o sklenici vína. Jak se vzápětí ukáže, havran je ve skutečnosti zakletý kouzelník doktor Adolphus Bedlo (Peter Lorre), jenž Cravena přesvědčí, aby mu pomocí lektvaru pomohl vrátit se do lidské podoby. Bedla se nechá slyšet, že jej do zvířecí podoby proměnil doktor Scarabus (Boris Carloff), předseda bratrstva kouzelníků, jemuž dříve šéfoval Cravenův otec, a také z něj vypadne, že na Scarabově hradu zahlédl Cravenovu údajně zesnulou manželku. Což hlavního hrdinu samozřejmě donutí, aby zvednul prdel ze svého sídla a jel navštívit Scaraba.

Jestli se vám to celé zdá vystřižené jak z nějaké magické taškařice, nejste daleko od pravdy. Mnohem víc než horor je totiž „The Raven“ komedií, která se nebere stoprocentně vážně dost velkou část stopáže. Právě v tom tkví ten rozdíl oproti ostatním Cormanovkám podle Poea. Ze začátku jsem očekával další seriózněji laděný snímek a určitou míru infantilnosti jsem připisoval spíš staří snímku. Když ale Peter Lorre neustále třeští oči, jak kdyby si je chtěl vytlačit z důlků, při souboji sází naprosto náhodné latinské slinty a kouzelníci tam metají zelené paprsky z prstů, člověku dojde, že tohle je moc imbecilní i na šedesátá léta, aby se to dalo brát vážně. Když už tedy dojde na finální duel Craven versus Scarabus, kde oba létají na židlích a házejí po sobě hromady kouzel s roztomilými šedesátkovými triky, je to fakt prdel.

The Raven (1963)

Když člověk nebere „The Raven“ vážně, tak to vlastně není špatný biják. Jako taková neškodná srandička to má právo na existenci. Přesto nemohu zastírat, že jsem odcházel lehce zklamaný, protože jsem čekal trochu něco jiného a doufal jsem v serióznější ladění. Hororová atmosféra mi tu dost chyběla, růžky vystrkovala jen výjimečně a nesměle. Především z tohoto důvodu vnímám „The Raven“ jako jednu z těch nejslabších Cormanových adaptací PoeaVincentem Pricem (bez jeho charisma a bez výstřihů Hazel Court by na tom film byl o dost hůře) v hlavní roli.


Monster in the Closet (1986)

Monster in the Closet (1986)

Země: USA
Rok vydání: 1986
Žánr: monster horror / horror comedy

Originální název: Monster in the Closet
Český název: Příšera z šatníku

Režie: Bob Dahlin
Hrají: Donald Grant, Denise DuBarry, Claude Akins

Hrací doba: 90 min

(Budou velké spoilery.)

V portfoliu Troma Entertainment se dají najít mnohé perličky, které by měly potěšit každého milovníka filmového braku, a to ani nemusíte jít po těch nejznámějších kusech, díky nimž se studio ve světě nevkusné kinematografie proslavilo. Dnes si představíme béčko jako řemen, které je ale ve vší svojí demenci a lacinosti strašně zábavné. Tedy za předpokladu, že chápete, že i špatné bijáky mohou být vlastně dobré, kde špatnost představuje úhel pohledu mainstreamového diváka a dobrost zábavu pro skutečně požitkáře.

Na „Monster in the Closet“, které bylo natočeno už v roce 1983, ale vyšlo až roku 1986, se toho dá najít tolik zajímavého, až ani nevím, odkud bych měl začít… zkusme to třeba s dějem. Film je přesně o tom, co napovídá už jeho název – o příšeře v šatníku.

Malé univerzitní městečko Chestnut Hills v Kalifornii začne sužovat série prapodivných vražd, které mají jednu věc společnou – všechny se odehrály v šatníku. Na místo přijíždí novinář Richard Clark, aby o tom něco sesmolil. Setkává se zde s místním panoptikem figurek: neschopný šerif, jenž si pořád musí odflusávat, malý génius, jeho upjatá „hot milf“ matka a starý génius s vizáží Alberta Einsteina. Další vražda na sebe nenechá dlouho čekat a krátce nato se celému městečku ukáže i sám pachatel. Tehdy i ignorantský šerif pochopí, že nejde o nějakého obyčejného magora, ale skutečnou obludu. Která vypadá jak kříženec gorily a kusu hovna s vetřelčí hubou, přičemž to hovno má výrazně navrch.

Odhalení monstra na veřejnosti má za následek velkou paniku, takže na místo přijíždí národní garda, aby se o monstrum postarala. Jak se ale záhy ukáže, nebude to tak jednoduché. Armáda na monstrum vytáhne hutný palebný arzenál, šije do něj samopaly i tankem, ale s naší milou příšerou to ani nehne. Pokusy o komunikaci ze strany starého génia taktéž odignoruje. Po téhle epizodě z nějakého důvodu během jedné minuty situace přeroste z ohrožení jednoho městečka na celosvětovou paniku a blížící se konec civilizace. Než si ale povíme, jak to celé dopadlo, musím zmínit jeden z výrazných prvků filmu…

„Monster in the Closet“ je určitě vtipné, ale v tomhle případě ne stoprocentně jen nechtěně. Snímek byl dost jasně od pořádku zamýšlen jako hororová komedie. To se projevuje víc v nadhledu, než aby film sypal gagy. Nějaké velké vtipy tam sice nejsou, zato se ale „Monster in the Closet“ může pochlubit parodováním jiných bijáků. Jedna scéna ve sprše například jasně paroduje Hitchcockovo „Psycho“. Vedle toho ale napříč celým snímkem běží jakási subtilní parodie na Supermana, a to skrze hlavní postavu novináře. Nejenže se jmenuje Richard Clark (jasný odkaz na Clarka Kenta) a pracuje v redakci novin, ale dokonce i vypadá jako Superman. A když sundá brýle, zmiňovaná „hot milf“ mamča (uvozovky jsou na místě, zas tak hot ta buchta není) začne být úplně zhypnotizovaná.

Monster in the Closet (1986)

No, a úplně to samé se přihodí naší příšeře z šatníku, když se chystá sežrat trojici hrdinů při jejich zoufalém pokusu o poslední zničení hrozby. Novinářovi spadnou brýle, monstrum se do něj zakouká, vezme redaktora do náruče a odejde s ním do zapadajícího sluníčka. Nedělám si z vás prdel! Mamina mezitím vymyslí další skvělý plán, a sice zničit všechny šatníky na zeměkouli, protože právě v nich obluda odpočívá. Lidstvo vyvine asi největší součinnost ve svých dějinách a začne hromadně páchat genocidu všech šatníků.

To nejlepší ale ještě přijde. Většina filmu je takové milé sympatické béčko, ale ten konec tomu fakt kurva nasadil korunu. Na jeden šatník v nějaké firmě se totiž zapomene, takže příšera – stále s novinářem v náručí – k němu znavená zamíří. Když k němu ale dojde, nemůže projít dveřmi, protože jí překáží novinář v náručí. A tak se vydá na další cestu a zakrátko zdechne vysílením. Fakt halda.

Monster in the Closet (1986)

Nicméně i navzdory takhle krásně pošukanému závěru, několika parodiím a dalším vtípkům zůstává hlavní hvězdou filmu samotná titulní příšera. Jen ta sama o sobě je fakt ultra-humorná a už jenom díky ní „Monster in the Closet“ za vidění stojí.

Jinak aby těch divností na celém tomhle braku nebylo náhodou málo, tak si zde svůj filmový debut odkroutily hned dvě pozdější áčkové hvězdy showbyznysu – herec Paul Walker (znáte ze série „Fast and Furious“) a zpěvačka Fergie (The Black Eyed Peas). Walker tu hraje onoho malého génia, čili docela velkou roli. Fergie hraje malou holčičku, již příšera zabije v poslední ze tří intro scének (jsou hned tři, asi abyste pochopili, že monstrum opravdu vraždí v šatníku… kdyby vám to náhodou nebylo zřejmé už z názvu).

Monster in the Closet (1986)

„Monster in the Closet“ každopádně pobavilo. Jedná se o přepálený osmdesátkový škvár, na němž formálně není správně vůbec nic, přesto je ohromně zábavný. Tenhle byl navíc už od začátku dělaný s nadhledem a jako oddechová vtipná podívaná. Nejlepší je design monstra, ten mě opravdu rozštípal, ale sranda je to typicky i ve scénách bez obludy. K dokonalosti mi schází jenom nějaké gore, protože v celém filmu nekápne ani kapka krve, což se mi zdá jako velká škoda. Kdyby kromě oblečení z šatníků létaly i střeva, byl bych osobně ještě spokojenější. Přesto fajnový archivní kousek, u něhož by milovníci pořádného béčka neměli váhat.


Seed of Chucky (2004)

Seed of Chucky (2004)

Země: USA
Rok vydání: 2004
Žánr: horror comedy / slasher

Originální název: Seed of Chucky
Český název: Chuckyho sémě

Režie: Don Mancini
Hrají: Brad Dourif, Jennifer Tilly, Billy Boyd, Redman

Hrací doba: 87 min

(Budou spoilery.)

Ve svém čtvrtém filmu stylově pojmenovaném „Bride of Chucky“ dostal Chucky nevěstu a také nové ladění. Zrovna Chucky sice nikdy nešel pro suchou a/nebo sprostou hlášku daleko, ale až ve čtyřce skočil do komediálního ladění. Což je nakonec věc, k níž se v průběhu své vražedné kariéry uchýlil skoro každý známý slasherový zabiják. V případě série „Child’s Play“ se ovšem jednalo teprve rozcvičku a docela umírněnou zábavu, protože to byl až následující díl „Seed of Chucky“, který přišel s opravdu šílenou taškařicí. Ale co čekat od bijáku, který se jmenuje po semenu a semeno hraje hlavní roli hned v titulcích filmu.

A odkud se to semeno vzalo? Cynik by řekl, že docela určitě z Chuckyho penisu, ale tak jsem to úplně nemyslel. Jistě si vzpomenete, že v minulém díle si to Chucky se svojí láskou Tiffany rozdal. Výsledkem jejich dovádění bylo dítě, které se nakonec prvně objevilo už na konci „Bride of Chucky“. Právě jejich potomek, který se jaksi nedokáže rozhodnout, jestli je holka nebo kluk, se postará o vzkříšení svých rodičů, kteří mezitím znovu sestavení, nicméně bez života dělají rekvizity v právě natáčeném hororovém filmu.

Po oživení začíná klasická sháňka po nových tělech doprovázená dávkou nových mordů a Chuckyho vtipných keců, ale nejen to. Zatímco v „Bride of Chucky“ musel náš zabiják převtělený do dětské hračky řešit partnerský vztah a celý film chudák poslouchat pindy Tiffany o svatbě, v „Seed of Chucky“ na něj čekají rodinné a rodičovské povinnosti. Obzvlášť když chce svého potomka přivést k rodinné tradici vraždění, k čemuž se tento moc nemá. A nakonec ani léčba ze závislosti na zabíjení není žádná prdel. Nemusíte se ale ničeho bát, Chucky je pořád kanón a všechno nakonec zvládne… teda ne úplně, protože na konci dílu tradičně zdechne.

Svatba nebo rodičovské problémy možná znějí dost odpudivě, a to jak ve filmu, tak třeba pro mě i ve skutečnosti, ale nebojte, „Seed of Chucky“ je pořád kurevsky černá komedie, v níž dané téma slouží spíš pro hromadu sexuálních narážek nebo vtípků o spermatu. Humoru je v tomhle fakt hodně, vlastně mnohem víc než nějakých vražd, i když nějaká ta vypadlá střeva nebo kyselinou rozežraný ksicht se najdou. I to zabíjení je tu ovšem nadsazeně přepálené a úsměvné, což ze „Seed of Chucky“ skutečně dělá víc černou komedii než horor.

S minulým dílem pětku pojí četné odkazy na jiné bijáky. „Seed of Chucky“ stihne zparodovat třeba „Halloween“ (úvod z pohledu vraha), „Psycho“ (vražda ve sprše), „The Shining“ (dveře), ale i „Glen or Glenda“ od Eda Wooda. Navrch ale přihazuje také porci meta-humoru, především skrze postavu Jennifer Tilly, která v „Bride of Chucky“ hrála lidskou Tiffany a její hlas po převtělení do panenky, zatímco tady hraje herečku Jennifer Tilly, tedy sebe samu, právě do níž se chce Tiffany převtělit. Je sympatické, že si ze sebe dokáže udělat srandu, protože ve filmu je dost narážek na její váhu i její starší snímky, ale hlavní hvězdou „Seed of Chucky“ pořád zůstává sám Chucky, jenž hravě zastiňuje i svou rodinku.

Seed of Chucky (2004)

Obzvlášť se mi tu líbí jeden moment, kdy (teď už trio) panáků konečně může získat lidská těla, ale Chucky to nakonec odmítne s argumentem, že se stal legendou právě jako vraždící panenka a v téhle podobě má nakonec všechno, co potřebuje. To je velká pravda nejen ve světě samotného filmu, protože bez toho převtělení by byl Charles Lee Ray jen dalším obyčejným vrahem, ale právě jako dětská hračka s ostrým nožem, ostrými hláškami a vysokým vražedným apetitem se Chucky stal jedním z největších slasherových titánů hororové historie. Tohle sebeuvědomění hlavního tvůrce Dona Manciniho jasně ukazuje, že Chucky vlastně nikdy nemůže zpátky získat lidské tělo, přestože se o to většinu série snaží, protože by tím přišel o svou zajímavost.

Já osobně mám Chuckyho v jeho komediální éře rád a myslím, že „Bride of Chucky“„Seed of Chucky“ jsou zábavné bijáky. Evidentně jsem ale s tímhle názorem v menšině, poněvadž zrovna „Seed of Chucky“ patří k nejméně oblíbeným a nejhůře hodnoceným dílům celé série. Což moc nechápu, protože je to ukrutná prdel. Akorát už od toho člověk nesmí čekat horor.

Seed of Chucky (2004)


Bride of Chucky (1998)

Bride of Chucky (1998)

Země: USA
Rok vydání: 1998
Žánr: slasher / horror comedy

Originální název: Bride of Chucky
Český název: Chuckyho nevěsta

Režie: Ronny Yu
Hrají: Brad Dourif, Jennifer Tilly, Katherine Heigl, Nick Stabile

Hrací doba: 89 min

(Budou spoilery.)

Člověk nemusí být zrovna protřelý filmový kritik, aby poznal, že třetí díl „Child’s Play“ nebyla zrovna perla. Jako obyčejné hovadské hororové béčko by se to možná dalo vzhledem k době vzniku snést, ale jako součást legendární žánrové série to žádná velká sláva není a je docela evidentní, že jde o jeden z nejslabších dílů Chuckyho dobrodružství. Když si tedy vraždící panák posléze dal na několik let oddech, bylo to jen ku prospěchu věci.

Chucky se nicméně i přesto zvládnul vrátit ještě v devadesátých letech. Nejste-li zrovna hororoví panicové a série „Child’s Play“ vám není cizí, pak vás zcela jistě nepřekvapí, o čem bude primárně řeč, protože čtvrtá část přinesla docela zásadní obrat…

Hned na první pohled upoutá název filmu. Málokdy se stává, aby nějaká série tahle citelně změnila konzistenci v pojmenovávání jednotlivých dílů (což dává smysl, poněvadž se chce, aby si diváci nový biják okamžitě spojili s již zavedenou značkou), ale Chucky do tohohle risku šel a svým způsobem i pochopitelně, když se nyní v názvech začalo objevovat jeho jméno. Po třech dílech „Child’s Play“ tedy přišlo „Bride of Chucky“ a všechny následné díly daný formát „[Něco] of Chucky“ dodržovaly. Tradici přetrhl až remake z roku 2019, o jehož příslušnosti k hlavní sérii ovšem můžeme diskutovat, ale to už patří do jiného článku, na nějž také někdy dojde.

Hlavně ale „Bride of Chucky“ přineslo výraznou změnu stylu a pojetí – ani ne tak samotné postavy Chuckyho jako spíš celého filmu. Což o to, Chucky vždycky uměl nejen zabít, ale také si solidně zahlásit, takže lze určitě tvrdit, že jistá míra černého humoru k „Child’s Play“ patřila odjakživa. „Bride of Chucky“ však tuhle složku dotahuje ještě dál, přidává velkou míru nadhledu a sérii posouvá do vod čisté komedie respektive hororové komedie. A jak víme, tohle ještě ani zdaleka není ta největší taškařice, jakou Chucky dokázal rozpoutat, poněvadž následující „Seed of Chucky“ je v tomhle ohledu mnohem šílenější. Ale to už trochu předbíháme, tak zpátky ke čtyřce.

V případech jako „Bride of Chucky“ hodně záleží na tom, s jakými očekáváními se na to člověk kouká. Názory na komediální stránku Chuckyho se hodně různí a je zřejmé, že kdo se na „Bride of Chucky“ půjde dívat s očekáváním slasheru, ten musí být nutně zklamán, a to i při vědomí, že ani předešlé díly nebyly zrovna skrz naskrz seriózní (což nakonec od hororu s vraždící panenkou snad ani nelze očekávat). Přijmete-li však nastavenou hru, dostane se vám výborné černohumorné zábavy.

Bride of Chucky (1998)

O tom, že se „Bride of Chucky“ nebude brát vážně, svědčí již první záběry, které pošlou pozdrav dalším hororovým matadorům. Nakrátko se tu objeví maska Jasona Voorheese („Friday the 13th“), motorová pila Leatherface („The Texas Chainsaw Massacre“), maska Michaela Myerse („Halloween“) a rukavice Freddyho Kruegera („A Nightmare on Elm Street“). A nejde o jediné odkazy na jiné hororové filmy, protože jedna postava se tu jmenuje Damien Baylock, což je evidentní pocta satanistické klasice „The Omen“, a další smrt zařídí hřebíky do ksichtu nápadně připomínající Pinheada ze série „Hellraiser“, což také Chucky nezapomene okomentovat, že tohle je mu nějaké povědomé.

Těch různých vtípků, hlášek a humorných momentů je nicméně mnohem víc, „Bride of Chucky“ je jimi dost prošpikované a rozhodně nejde jenom o odkazování na jiné filmy. Naštěstí se ale nezapomnělo ani na ty mordy, mezi nimiž vedou zmiňované hřebíky a také vodní postel, po níž následuje možná nejbizarnější scéna filmu, a sice sex mezi panenkami. Protože když si Chucky najde nevěstu (můžete hádat, kdo jej přitáhnul opět mezi živé), tak přece se vším všudy.

Bride of Chucky (1998)

Před koncem ještě ztratím pár slov o samotném příběhu, i když je asi zřejmé, že spletitý dějový oblouk nebude patřit k hlavním přednostem „Bride of Chucky“. Jak víme, Chucky neboli převtělený vrah Charles Lee Ray na konci minulého dílu standardně zařval. K jeho zbytkům se dostane jeho bývalá holka Tiffany, která za vydatné pomoci knihy „Voodoo for Dummies“ přivede vrahouna zpět k životu. Namísto očekávané svatby se jí ale Chucky vysměje do ksichtu a po nějaké té rozepři ji zabije, a protože je to cynický hajzlík, i její duši nechá převtělit do panenky. Dvojice gumových panduláků má posléze jediný cíl – získat nová těla. Netřeba dodávat, že se jim to nakonec nepovede, protože o čem by pak byly další díly, že jo.

Mě osobně tohle humornější pojetí Chuckyho nijak neuráží a myslím si, že „Bride of Chucky“ je povedená sranda. Stačí se na to nekoukat jako na herezi vůči hororové značce a radši si to užít. Za mě se jedná o příjemné osvěžení série, jehož bylo po slabší trojce třeba.

Bride of Chucky (1998)


Victor Crowley (2017)

Victor Crowley (2017)

Země: USA
Rok vydání: 2017
Žánr: slasher / horror comedy

Originální název: Victor Crowley

Režie: Adam Green
Hrají: Parry Shen, Kane Hodder, Laura Ortiz

Hrací doba: 93 min

Zdroj fotek: IMDb.com

Konec třetího dílu „Hatchet“ jasně nasvědčoval tomu, že Adam Green, duchovní otec celé série, plánoval s trojkou poslat Victora Crowleyho k ledu. Ohavný zabiják z bažin konečně dostal zpátky svého tátu, jehož celou dobu hledal, a na konci filmu se rozpustil. Nakonec se ale situace vyvinula trochu jinak a Crowley se opět vrátil do hry, tentokrát opět pod režijním dohledem samotného Greena (ve trojce nechal post rejži někomu jinému, byť si stále střihl scénář). K oživení značky „Hatchet“ jej údajně mimo jiné přemluvil i sám George Andrew Romero.

Přípravy pro čtyřku – která se z mně neznámého důvodu nejmenuje „Hatchet IV“, nýbrž „Victor Crowley“ po svém hlavním taháku, což mi jen tak mimochodem přijde trochu škoda – nicméně probíhaly v utajení, aniž by o tom Green fanoušky série zpravil. K premiéře snímku 22. srpna v Hollywoodu v Kalifornii tak došlo nečekaně – na akci, jež byla oznámena jako oslava výročí deseti let od jedničky, byla překvapeným divákům promítnuta zbrusu nová krvavá taškařice z bažin. A údajně se dočkala ovací ve stoje. Což mi trochu neleze do hlavy, poněvadž „Victor Crowley“ je výrazně slabší než jeho tři předchůdci.

Já mám pro brakovou kinematografii dost rád, mám pro ni velkou slabost. Ne nadarmo jsem si tedy oblíbil i sérii „Hatchet“, která je vlastně oslavou hororové béčkovosti podanou s obrovskou porcí nadsázky, jejímž prostřednictvím se tyhle bijáky smějí svému žánru a zároveň mu vzdávají velký hold. Chápu, že někdo „Hatchet“ považuje za píčovinu, ale podle mě je na tom vidět, že série dělají lidé, kteří jsou sami zapálenými fanoušky hororu a přesně vědí, jaké zvrhlé zábavy si fanda žádá. To říkám z toho důvodu, aby bylo zřejmé, že mi obecný přístup téhle značky není vůbec cizí.

A přesto si myslím, že „Victor Crowley“ tentokrát nezatnul do živého se stejnou vervou jako předcházející tři díly, přestože se i čtyřka snaží nadělovat další výživnou porci infantilní humoru a záměrně přepáleného gore. Sám Victor Crowley, jehož znovu ztvárnil hororový matador Kane Hodder (Jason Voorhees ve čtyřech dílech „Pátku třináctého“), sice opět rube kohokoliv, kdo mu přijde pod ruku, čímkoliv, co mu zrovna přijde pod ruku, ale zdá se mi, že ve svém titulním díle už nemá takovou fantazii, jakou při svých vraždách udivoval zejména v jedničce a dvojce. Zde se pořádně předvede v intro scéně z minulosti a v hlavním ději si střihne už jen jeden skutečně libový mord, když jedné dámě urve ruku a narve jí ji do vagíny, až tato vyjede hubou. Takhle je to krásně zvrhlé a právě takových momentů mělo být víc.

Hlavní role ve čtyřce se ujímá Andrew (Parry Shen, jenž si zahrál ve všech čtyřech částech, ale v prvních dvou úplně jiné postavy než zde… na což ostatně v trojce padl jeden vtip), jediný ze zdravotníků ve trojce, jemuž se podařilo přežít. Čtyřka se odehrává o deset let později, během nichž se v bažinách na Honey Island nic nedělo (Crowley se na konci trojky rozpustil, pamatujete?). A v mezičase se z místa stala turistická atrakce. Sem přijíždí nadšená amatérská režisérka se svým doprovodem, která chce točit béčkový slasher o Crowleym. Na místě řeší, jak se má správně vyslovit voodoo kletba, jež by měla Victora oživit, načež si z YouTubu pustí kompilaci lidí, kteří se pokoušejí o vyslovení kouzla… a hele, jeden z nich to vyslovil správně, a když se jeho slova ozvala z reproduktoru na půdě bažiny, Victor Crowley se nenechal nijak přemlouvat a opět se pustil do krvavého díla. Shodou náhod Andrew zrovna propaguje svoji knihu o deset let starých událostech a nechá se ukecat na interview poblíž místa, kde se vše odehrálo. Jenže letadlo po cestě havaruje a žuchne přímo doprostřed bažiny, kde se Crowley právě probudil zpátky k životu. Sranda může začít.

Victor Crowley (2017)

Nicméně i navzdory tomu, že je čtyřka o něco slabší, pořád má svou hezky béčkovou fazónu, která na mě bere. Pořád to je docela zábava a i díky docela nízké stopáži to utíká hodně svižně. Takže jo, pořád jsem se bavil, ale rozhodně doufám, že se případná pětka, s níž bych vzhledem ke konci čtyřky do budoucna stoprocentně počítal, o dost polepší.


Hatchet III (2013)

Hatchet III (2013)

Země: USA
Rok vydání: 2013
Žánr: horor / horror comedy

Originální název: Hatchet III

Režie: BJ McDonnell
Hrají: Danielle Harris, Kane Hodder, Zach Galligan, Caroline Williams, Parry Shen

Hrací doba: 81 min

Odkazy: facebook

Zdroj fotek: IMDb.com

(Budou spoilery.)

Ani třetí část novodobé slasherové skoro-klasiky „Hatchet“ nikterak neuhýbá ze stylu nastoleného svými dvěma předchůdci. Podobně jako dvojka začala přesně v místě, kde skončila jednička, i trojka začíná přesně v tom momentě, kde skončila dvojka. Opět se tedy vrací na scénu Marybeth Dunstan, kterou stejně jako v minulém díle ztvárnila Danielle Harris (znáte ze série „Halloween“, kde se objevila ve čtyřech dílech, ačkoliv ve dvou jako dítě). Nicméně ani skutečnost, že Victoru Crowleymu rozštípala palici na maděru a pro jistotu mu jí navrch ustřelila brokolicí brokovnicí, ještě neznamená, že bude mít klid.

Tohohle zmutovaného bastarda totiž hned tak něco nerozhází, takže hned vzápětí vstává a s Marybeth si dá delší férovku. Nečekaně ovšem se štěstím vyhraje holka, která Victora přeřízne. Doslova. Motorovou pilou. Na dvě půlky. To jedné vraždící mašině sice ubírá trochu na respektu, ale oplátkou za to budiž další film.

Marybeth celou od krve a s Victorovým skalpem záhy zavřou do lochu a do bažin se vydává tým zdravotníků a policistů, aby zjistili rozsah masakru. Na místní legendu Crowleyho samozřejmě nikdo nevěří, ale všichni víme, že přerostlý hnusák s rozštíplým ksichtem má moc dobré přesvědčovací schopnosti a každému, kdo navštíví jeho bažiny, s radostí ukáže, jak moc je skutečný. A jen tak mimochodem při tom jeho vnitřnostmi vymaluje místní lesík. Že byl borec rozříznut motorovkou? Ale co vás nemá, již z předchozích dílů víme, že tenhle pralesní buldozer je nesmrtelný a každou noc se vrací ve své původní podobě, volá tatínka a s nadšením redukuje místní populaci. A v jeho práci ho nezastaví ani policisté (a to ani když se jeden z nich pro jistotu vybaví bazukou), ani dorazivší zásahová jednotka.

Řekl bych, že oproti předchozím dvěma dílům ve trojce ubylo keců a jede se ještě větší masakr. V jedničce i dvojce do bažin vlezla jen malá skupinka lidí, kdežto tentokrát se mu po rajónu prohánějí přímo davy. Ale to Victorovi nijak nevadí, protože je pořád ve formě a svou sekerkou máchá na všechny strany. Bodycount je suverénně nejvyšší, ale přijde mi, že na rozdíl třeba od dvojky nejsou jednotlivé mordy tak zábavné a originálně pojaté, což je trochu škoda. Tentokrát Crowley spíš rube hlava nehlava. Ale hektolitry kečupu a tuny končetin do všech světových stran cákají a létají jak blázen, o tom není třeba jakkoliv pochybovat. A pár mocně zábavných momentů se také najde, to ne že ne. Třeba dialog o koulích visících ze stromu je skoro dokonalý, na to vemte jed.

Prohlásil jsem, že ubylo keců, ale nějaká obligátní omáčka tu být musí. Jde o to, jak Victora definitivně sprovodit ze světa. Kletbu může zlomit jen to, že zabiják konečně najde svého papínka, jenž si ovšem hoví u příbuzného na krbové římse v urně. A předat mu ho musí ten, kdo způsobil jeho smrt… akorát všichni tři raubíři, kteří kdysi zapálili Crowleyho dům, jsou už mrtví (dva z nich ostatně Victor vlastnoručně sejmul v minulých dílech). Urny se tudíž musí ujmout poslední žijící příbuzný, jímž je… bacha, bude to nečekané… slečna Marybeth.

Hatchet III

Samozřejmě, že je to slátanina až do prdele, ale co by kdo čekal od série jako „Hatchet“, která ze své úmyslné béčkovosti učinila jeden z největších trademarků. Jednak tu jde především o prdel, jednak je absolutní příběhová ubohost pomalu spíš rafinovanou, leč v dobrém míněnou parodií žánru než neumětelstvím. I když, kdoví… Nicméně to člověk milerád odpustí, když se slaboduché scénáristické kličky stávají důvodem třeba pro výživné cameo Sida Haiga. Tenhle chlap je prostě řízek, a když k tomu pálí kopu rasistických hlodů na černého policajta, tak to prostě chceš.

Není sporu o tom, že „Hatchet“ je svým způsobem docela hloupá série. Dokud je ale taková hloupost zamýšlená a zalitá tunami nadsázky, hromadou vtipů a pořádným gorefestem, pak je to za mě naprosto v pořádku. Klidně mě bijte, ale já jsem se u toho bavil jak pán a vlastně jsem si trilogii „Hatchet“ dost oblíbil. A to i s vědomím toho, že se ve trojce nenachází tolik nezapomenutelných momentů jako v minulých dílech. Ale prdel to pořád byla veliká a to si cením.

Hatchet III


Hatchet II (2010)

Hatchet II (2010)

Země: USA
Rok vydání: 2010
Žánr: slasher / horror comedy

Originální název: Hatchet II

Režie: Adam Green
Hrají: Danielle Harris, Tony Todd, Kane Hodder

Hrací doba: 85 min

Odkazy: web / facebook

Zdroj fotek: IMDb.com

Druhý díl „Hatchet“ začíná přesně tam, kde skončil ten první – v momentě, kdy ohavný obluďák Victor Crowley morduje nebohou Marybeth na loďce. Té se ovšem podaří uniknout (myšleno holce, nikoliv loďce). Vypíchne Crowleymu prstem oko a pak ji z vody vytáhne místní jouda žijící v bažinách, jemuž chrochtající dvoumetrový zmutovanec z nějakého důvodu dává pokoj. Při rozhovoru v joudově chajdě se ale ukáže, že tu bude nějaký háček v Marybethině fotříkovi (který zdechnul v intru prvního dílu, zahrál si jej Robert Englund). Holka odejde do města a v mezičase to jouda odnese über-cool smrtí, v níž hrají hlavní roli jeho střeva. Začátek „Hatchet II“ vypadá slibně.

Poté ale tvůrci začnou přilévat až moc zbytečné dějové omáčky. Marybeth (již jen tak mimochodem hraje jiná herečka než v jedničce – zde se představí Danielle Harris, kterou jste mohli vidět ve čtyřech částech série „Halloween“, konkrétně čtyřce, pětce a obou remakových dílech) se vydá za Zombie Reverendem (další hororový matador Tony Todd), jenž se mihnul již v jednotce, aby se od něj dozvěděla, co že to byl vlastně její fotr zač. Tím se zdržovat nemusíme – důležité je, že Marybeth a Zombie Reverend zorganizují hon na Victora Crowleyho, naberou bandu místních vidláků s puškami a hurá zpátky do bažin ulovit místní legendu.

Samozřejmě, že to je slátanina jako svině. Všichni se opět chovají nelogicky, aby je šeredný maniak se sekyrkou mohl co nejpohodlněji, co nejoriginálněji a co nejkrvavěji naporcovat. Ale tohle je ta poslední věc, jakou lze snímkům jako „Hatchet II“ vyčítat, protože nakonec právě o ty vtipné a naschvál totálně přehnané mordy tam jde především. Jestli bych něco dvojce vyčítal, tak je to pokles té humorné složky. I v jedničce se toho dost nakecalo a chvíli to trvalo, než se Victor Crowley chopil sekerky a začal vykuchávat výletníky, ale díky hromadě infantilních hlášek se to dalo v pohodě snést. Druhý díl ale obsahuje o poznání méně humoru, což mi přijde trochu škoda.

Přesto ani „Hatchet II“ neschází pořádná dávka nadhledu, která se začne plně projevovat v momentě, kdy vtrhne na scénu Victor Crowley a začne konat své dílo. Jak naznačila předtitulková vražda se střevy, tentokrát bude frajer opravdu ve formě – a taky že ano! Pořádně krvavá a neotřelá zabití patří k ozdobám téhle hororové série a druhý díl v tomto ohledu není žádnou výjimkou. Victor Crowley se opravdu činí, víckrát využije titulní sekerku, ale na pomoc si vezme i lodní šroub anebo ultra-obrovskou motorovou pilu, kterou by mu mohl závidět i sám Leatherface! A když není nic jiného po ruce, klidně někomu usekne půlku hlavy o hranu stolu. Kromě lahůdkové double-kastrace motorovkou patří k nejzábavnějším momentům i Crowleyho vpád do sexuálních radovánek. Snad netřeba dodávat, že jeho sekerka si dá s nebohými milenci trojku.

Hatchet II (2010)

Zběsilost druhé poloviny, v níž cáká kečup do všech myslitelných úhlů, plně vyvažuje zdlouhavější začátek. Tvůrci opět mají hromadu originálních nápadů, jak zdeformovat a zničit lidské tělo, ale všechny vraždy jsou záměrně natolik přehnané a vyhnané do extrému, až je to jednoznačně vtipné a člověk u toho hýká smíchem. Nepochybuji však o tom, že právě tohle byl záměr. V seriózním duchu by „Hatchet II“ samozřejmě nemohlo fungovat, ale nadhled je všudypřítomný a jakožto zběsilá hororová taškařice to prostě baví. I přihlédnutím k rozumně krátké stopáži tedy musím dát opět palec nahoru. Je to prostě prdel a já se u toho upřímně bavil.