Země: Velká Británie Žánr: fantasy Originální název: Excalibur Rok vydání: 1981 Režie: John Boorman Hrají: Nigel Terry, Helen Mirren, Nicholas Clay, Cherie Lunghi, Paul Geoffrey, Nicol Williamson Hrací doba: 140 min Zdroj fotek: IMDb.com

Artušovská legenda nesporně patří mezi vděčná témata pro kinematografii – však už také byla zpracována mnohokrát a na mnoho rozličných způsobů. Tím spíš je docela udivující, jak málo z těchto adaptací lze považovat za skutečně dobré a seriózní snímky. Něco málo koukatelného se ovšem najde a my dnes nebudeme nijak troškařit, protože si připomeneme tu vůbec nejlepší (snad jedinou rozumnou konkurencí budiž „Monty Python a Svatý Grál“, haha) filmovou verzi známé legendy, o niž se postaral britský režisér John Boorman.

„Excalibur“ z roku 1981 jistě není bezchybný a svoje mouchy má. Je poměrně dlouhý a místy by mu slušelo svižnější tempo – což říkám i s vědomím toho, že nemám ponětí, jakou pasáž snímku by šlo vynechat nebo vylepšit. Pro současného mladého a/nebo povrchnějšího diváka navíc bude „Excalibur“ poněkud složitý a místy ne úplně lehce pochopitelný, obzvlášť pokud s legendou není seznámen podrobněji. Stejně tak by mnozí filmu docela úspěšně mohli zazlívat jisté historické nedostatky. Postava Artuše by totiž, jak známo, měla patřit do 5.-6. století našeho letopočtu, čemuž ne vše odpovídá. Ale ani zdaleka se nejedná o takové problémy, aby to výsledek shazoval.

I navzdory jistým nedostatkům se jedná o mimořádné silný a poutavý snímek, po jehož zhlédnutí jen těžko zůstane pachuť zklamání. Jisté výše zmiňované výtky je možno lehce vyvrátit. Nepřehledné to bude leda tak pro někoho, kdo u sledování vypne mozek. A co se týče posledního jmenovaného neduhu – „Excalibur“ není historická podívaná. Je to fantasy, vlastně pohádka­… takové pojmenování ovšem nechápejte nijak nepatřičně, protože v téhle „pohádce“ nechybí špína, uvěřitelná syrovost, krev, strom plný oběšenců, vyklované oko a další lahůdky.

Historická autentičnost zjevně ani nebyla záměrem, ale to nakonec vůbec nevadí – stejně jako nevadí ani žádná další ze zmíněných mušek. „Excalibur“ totiž vše přebíjí hromadou jiných vlastností, které si už nezaslouží nic jiného než superlativy. Fantastická je třeba hudební doprovod, jenž dojem z filmu posouvá o notný kus dál. Skvělé jsou herecké výkony, o něž se starají mnohdy divadelní a nepříliš známí herci, pro něž je „Excalibur“ nejslavnějším filmem jejich kariéry. Ale jak vidno, ne vždy je nutno obsazovat hvězdy, aby šlo o herecký koncert. Na druhou stranu se ve vedlejších rolích objevují i známější jména jako třeba dnes už zasloužilý veterán Patrick Stewart; nehledě na fakt, že právě „Excalibur“ stál na začátcích kariér kanónů jako Gabriel Byrne nebo Liam Neeson. Absolutorium pak zaslouží především Nicol Williamson, jehož ztvárnění kouzelníka Merlina je bezkonkurenční a nikdo jiný se jeho podání nikdy nepřiblížil ani na dohled. Abych ale jenom nechválil, tak je pravda, že představitel Lancelota mi úplně nesedl, byť uznávám, že je to čistě subjektivní.

S oslavným výčtem jsme ale stále neskončili. Kamera a obecně vizuální stránka je působivá. Krásné záběry jdou ruku v ruce s výpravnými kostýmy a kulisami, nechybí zajímavá hra barev (stačí si jen všimnout, jak ve zlatém věku Kamelotu všechna brnění oslnivě září, zatímco v pozdějších temnějších časech vše zešediví) a celková stylizace je doslova magická. A to i navzdory tomu, že se „Excalibur“ obejde bez přehlídky čar a kouzel. Zato metafora dračího dechu jakožto magie funguje bravurně. Možná snad i díky absenci trikových pasáží „Excalibur“ nijak zásadně nezestárl. Nechybí ani několik takřka dokonale natočených působivých scén – když bych měl jako příklad jmenovat jen jednu, tak určitě poslední výjezd Artušovy družiny s dramatickým hudebním doprovodem Carmina Burany od Carla Orffa. To je sakra velký kus filmového umění.

V neposlední řadě je pak určitě nutno vyzdvihnout, že snímek není nijak primitivní ani lineární a podařilo se do něj dostat i další roviny a podtext. Ale možná právě kvůli tomu a i kvůli rozsáhlosti příběhu to někomu může připadat zmatené (ale to je jeho problém, nikoliv problém snímku). To vše dohromady tvoří podmanivou atmosféru, která funguje a diváka k filmu přiková a nepustí jej i navzdory oněm několika slabším místům.

„Excalibur“ je skutečně snad jediným snímkem, který dokázal pojmout Artušovské mýty v celé jejich šíři, udělat to důstojně a seriózně a dopadnout tak dobře. Zrovna tenhle kousek je legendární zcela právem a rozhodně si zaslouží, abyste jej viděli (pokud se tak již nestalo).