Archiv štítku: The Moon and the Nightspirit

The Moon and the Nightspirit – Aether

27.12.2020 H. Komentáře: 2

Země: Maďarsko
Žánr: folk
Datum vydání: 19.6.2020
Label: Auerbach Tonträger

Tracklist:
01. Aether
02. Kaputlan kapukon át
03. Égi messzeségek
04. A szárny
05. Logos
06. A mindenség hívása
07. Asha

Hrací doba: 40:28

Odkazy:
web / facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Prophecy Productions

Přesycená moderní doba s sebou nutně přináší jistou vyprázdněnost, zejména v dekadentní přežrané západní společnosti, kde lidé mají nebo mohou mít prakticky všechno, takže nevědí, co by ještě roupama vymysleli. Mnozí si tuhle prázdnotu a touhu po nějaké identitě začali kompenzovat návratem takříkajíc ke kořenům, tedy k pohanským a předkřesťanským tradicím. Nevím jak vy, ale já osobně tuhle vlnu zájmu ve společnosti vnímám, především tedy v (relativně) mladších generacích.

Protože jsme se tu ale dnes nesešli kvůli tomu, abychom diskutovali o společenských náladách, nýbrž kvůli kritice hudební desky, asi vám je jasné, že tenhle úvod hodlám použít jako přemostění k muzice. Zmiňované tendence totiž začaly přát folkové hudbě, která v poslední řekněme desetiletce výrazně nabrala na popularitě.

Nicméně i ve snaze o nějaký příklon k tradiční spiritualitě se projevuje nešvar doby (nebo snad nešvar člověka obecně?) v podobě povrchnosti a instantní touze po hlubokých zážitcích, za kteréžto jsou tím pádem mnohdy nesprávně považovány pouhé náznaky. Abych to řekl trochu lidověji, asi spousta z nás zná nějakého fanatického pohana, jenž furt mele o tradicích, ale svou víru objevil s poslechem Wardruny, na níž narazil po jejím zpopularizování díky jednomu nejmenovanému seriálu, odkud čerpá i své znalosti. A to ještě v tom lepším případě. V tom horším dotyčný své přesvědčení čerpá z poslechu Korpiklaani.

Povrchnost nepatří k ctnostem, to vám asi řekne každý. Vezmeme-li v potaz čistě hudební aspekt, platí to prakticky stoprocentně. To dobré se skrývá pod povrchem, nikoliv na něm, a to ať už se bavíme o kapelách, které nemusí být na první pohled vidět, nebo o způsobu, jakým kdo muziku vstřebává. Jinými slovy, pokud poslouchám jen to, na co narazím jako první, a ještě jen tak na půl ucha, asi z toho nevydoluji hluboký zážitek, i když sám sobě můžu nalhávat opak. Anebo někdo může být nenáročný a fakt mu to stačí, co já vím.

Každopádně, celé tohle zamyšlení pomalu směřuje ke sdělení, že folkový žánr v sobě ukrývá skvělé věci, které člověk objeví, když trochu zapátrá a nezastaví se u toho, na co narazí jako první. Podle mě to přesně sedne i na maďarské The Moon and the Nightspirit. Ti dlouhodobě plodí kouzelnou muziku, ale pořád mám pocit, že zůstávají trochu skryti a jejich obliba zůstává jejich kvalitám hodně dlužna.

Předešlé album „Metanoia“ (2017) mi přišlo excelentní a také jsem jej svého času umístil do ročního shrnutí mezi pět nejlepších řadovek roku. Na „Aether“ jsem se tedy samozřejmě těšil, ale moje očekávání prudce zchladil obal. Jasně, můžeme si nalhávat, že hlavní je přece hudba, ale ta vizuální prezentace k jakékoliv desce prostě neodmyslitelně patří a na poslech dokáže nalákat stejně jako od něj odradit. Samozřejmě nejsem slepý a vím, že i předešlé věci od The Moon and the Nighspirit měly docela pohádkové obálky, ale nechyběla jim určitá nálada a taky se mi líbilo, jak všechny ty artworky užívaly primárně hnědé tóny. „Aether“ tohle hází za hlavu a prezentuje se digitální zrůdností. Fujky.

Přebal „Aether“ mě znechutil natolik, že mi trvalo hodně dlouho, než jsem se k poslechu odhodlal. Hudební složka alba však naštěstí nezklamala a opět ukazuje, že The Moon and the Nightspirit prostě umí, a to i ve své aktuální podobě. „Aether“ zvukově i stylově jasně navazuje na „Metanoia“, která oproti starším věcem přinesla relativně výraznou změnu. Pokud se vám tedy minulá deska zamlouvala, pravděpodobně nebudete zklamáni ani z té aktuální. A to i přesto, že „Metanoia“ mi přijde ještě o kousek lepší než „Aether“.

To ale nic nemění na tom, že i letošní počin dokáže nabídnout hromadu magických momentů a krásných písniček s neodolatelnou atmosférou. Tenhle zvuk, jakým The Moon and the Nightspirit aktuálně disponují, mi nepřipomíná žádnou jinou kapelu, což je samozřejmě pochvala jak hovado. Specifické a nevšední nálady si na muzice cením snad ze všeho nejvíc a tahle kapela je umí zprostředkovat. Už jen z toho důvodu prostě nemůžu na „Aether“ jakkoliv nadávat. Ne snad, že bych k tomu měl mít – kromě obalu – jakýkoliv důvod.

<a href="https://the-moon-and-the-nightspirit.bandcamp.com/album/aether">Aether by The Moon And The Nightspirit</a>

Nad verdiktem se tedy nemusím nijak rozmýšlet: „Aether“ byste si určitě měli pustit. Akorát u toho zkuste co nejméně čučet na přebal.

Redakční eintopf

Redakční eintopf – červen 2020

1.6.2020 Sicmaggot Komentáře: 15

H.:
1. The Moon and the Nightspirit – Aether
2. Neptunian Maximalism – Éons
3. Paysage d’hiver – Im Wald

Metacyclosynchrotron:
1. Throneum – Oh Death… Oh Death… Determinate, Preach and Lead Us Astray…
2. Infer – Aeon of Deathless Blight
3. Ljosazabojstwa – Głoryja śmierci

Cnuk:
1. VoidCeremony – Entropic Reflections Continuum: Dimensional Unravel
2. Cro-Mags – In the Beginning
3. Neptunian Maximalism – Éons

Dantez:
1. Paysage d’hiver – Im Wald
2. Run the Jewels – RTJ 4
3. Irae – Lurking in the Depths

H.:

Volbu nejočekávanějšího alba pro červen 2020 mám dost jednoduchou. Tvorba maďarských The Moon and the Nightspirit se mi líbí strašně moc a nepředpokládám, že by na tom „Aether“ mělo cokoliv změnit. Minulou desku „Metanoia“ jsem nakonec vyhlásil jedním z nejlepších alb roku 2017, takže očekávání jsou rozhodně vysoko. Nadšení sice trochu kalí dost nepovedený obal, ale první vypuštěná skladba „Kaputlan kapukon át“ naznačuje, že po hudební stránce by mělo být vše v pořádku.

Zvědavý jsem rovněž na „Éons“ od belgického avantgardního kolektivu Neptunian Maximalism. Dosud vyhozené ukázky mi znějí fakt skvěle a vypadá to, že by mohlo jít o hodně zajímavou a pohltivou hudební odysseu. Více jak dvouhodinové stopáže se sice lehce děsím, ale zároveň mám pocit, že ji budu ochoten absolvovat.

Povinností samozřejmě bude taková dlouho očekává první řadovka Paysage d’hiver s názvem „Im Wald“. I tady sice na posluchače čekají dvě hodiny hudby, ale trochu to dává smysl, když demosnímky mívaly běžně přes hodinu, že jo. Hudební převraty nicméně nečekám. Hypnotický ambientní black metal však určitě ano.

Metacyclosynchrotron:

Tohle je druhý nebo třetí eintopf, kam chci zařadit novinku polských maniaků Throneum, haha. Teď už to každopádně vypadá, že „Oh Death… Oh Death… Determinate, Preach and Lead Us Astray…“ definitivně vyjde 8. června a naváže na krásně narušené album „The Tight Deathrope Act over Rubicon“. Mám rád, když i oldschool fanatici zkouší překračovat hranice – nejen žánrové, ale zejména ty své, protože pak je dle mého názoru pravděpodobnější, že je osvítí nějaká hnusná múza, a to je vzhledem k nadprodukci Throneum vcelku žádané. Druhé „Mutiny of Death“ nepotřebuju, ale bez odporného metalu smrti žít nelze a ortodoxních kapel, jejichž hudba je i doopravdy svébytná a „psycho“, je podle mě málo.

Je trochu trapné hajpovat desku, na které jsem se osobně podílel, ale „Aeon of Deathless Blight“ slovenských Infer je námrd, který jsem protočil asi tisíckrát a zkrátka už se nemůžu dočkat, až vyjde oficiálně. O téhle desce bych tu ale psal, i kdybych ji ještě neslyšel, protože deset let staré „Sede vacante aeternum“ jsem svého času poslouchal s nadšením jako desky jiných deathmetalových veličin, které tehdy vycházely. Novinka je ale spíše míněna pro fanoušky přímočarých útoků ve stylu Angelcorpse nebo Infernal War, i když čertovský majestát à la Dead Congregation také nevymizel.

Naopak za fanouška běloruských Ljosazabojstwa se ještě považovat nemůžu. Vždycky při letmém poslechu jejich hudby, třeba při psaní novinek, jsem si říkal, že tohle musím okoštovat pořádně, a pak se na to vysral. S debutovým LP „Głoryja śmierci“ stejnou chybu znova neudělám.

Cnuk:

V červnu mě bude nejvíce zajímat partička VoidCeremony a jejich chystaná dlouhohrající prvotina „Entropic Reflections Continuum: Dimensional Unravel“. Na Bandcampu mají k poslechu dvě skladby a musím říct, že to vypadá na dost slibný death metal, kterému by neměla chybět promyšlenost ani hnusná aura. Posun oproti tři roky starému „Foul Origins of Humanity“ bude nejspíše výrazný, a to je dobře.

Nedávno jsem se náhodou proklikal ke kapele Neptunian Maximalism. Ta se rovněž představí se svou první studiovkou, která ponese jméno „Éons“. Jedná se o spolek Belgičanů, kteří tvoří hudbu přelévající se z dronu do jazzu a psychedelie. Zní to dost lákavě, ale je mi jasné, že se tím budu dlouho prokousávat, protože jedna z dosud uveřejněných písní má osmnáct minut a skladeb se na „Éons“ bude nacházet celkem šestnáct, takže očekávám výzvu nejen hudební, ale i časovou.

Na závěr jedna absolutní klasika. Cro-Mags jsou zpátky. Po nutných tahanicích o toto zvučné jméno získal práva na jeho užívání ten nejpovolanější, Harley Flanagan. Ten se obklopil lidmi, kteří v různých obdobích Cro-Mags již prošli, takže má tohle obnovení celkem smysl. Novinka „In the Beginning“ bude jejich prvním studiovým počinem po dlouhých dvaceti letech a soudě dle loňského EP „Don’t Give In“ by to nemuselo být marné. Nechme se překvapit.

Dantez:

Na „Im Wald“ jsem se těšil ještě dříve, než bylo několika vyvoleným přehráno a posléze předáno na dřevěných fleškách během tajné poslechové seance. Od prvního full-lengthu vlastně nic nového nečekám – zejména z toho důvodu, že se většina dem Paysage d’hiver jako klasická alba tváří. Nikdo si totiž s touto ambient-black metalovou formulí netyká tak jako Wintherr.

S obdobně velkým očekáváním a absencí obav vyhlížím čtvrtou řadovku Run the Jewels. Killer Mike a El-P od první desky kultivují nenapodobitelnou chemii, jejíž síla dosud nechcípá. Rapová nasranost, mix newyorské špíny a tvrdosti západního pobřeží, jedovaté a bombastické beaty přímo úměrné břitkosti textů v nejryzejší a nejmodernější podobě.

Za zmínku stojí i novinka portugalských Irae, kteří se na novince oprošťují od ortodoxního lo-fi soundu a ve větším, ač stále umírněném měřítku testují své skladatelské ambice. Jo, a má to hrozně cool fotky v bookletu.

Music News

The Moon and the Nightspirit: nové album v červnu

21.4.2020 Pan novinkář Napsat komentář

Sedmé album maďarského dua The Moon and the Nightspirit se jmenuje „Aether“ a vyjde 19. června u Prophecy Productions na vinylu (černý + průsvitná fialová limitka) a CD (digi + 2CD box set). Níže si můžete prozatím prohlédnout obal s tracklistem.

01. Aether 02. Kaputlan kapukon át 03. Égi messzeségek 04. A szárny 05. Logos 06. A mindenség hívása 07. Asha

Redakční eintopf

Koncertní eintopf – únor 2018

31.1.2018 Sicmaggot Napsat komentář

H.:
1. The Moon and the Nightspirit, Nemuer – Praha, 25.2. (event)

Onotius:
1. Amenra, Boris – Praha, 25.2. (event)

Metacyclosynchrotron:
1. Master’s Hammer, Inferno – Ostrava, 10.2. (event)

H.:

Zatím pokaždé, kdy tu The Moon and the Nightspirit hráli, se mi nějakým způsobem podařilo nepřijít. Doufám, že tentokrát už to snad vyjde a 25. února se v pražském klubu Vagon zjevím, abych konečně zjistil, zdali jsou maďarští folkaři i v živém provedení tak podmaniví jako ve své studiové inkarnaci. Asi je zřejmé, že kdybych nedoufal, že tomu tak bude, jen těžko bych se vůbec obtěžoval o návštěvě koncertu přemýšlet…

Onotius:

Po stránce koncertů únor není bůhvíjak přeplněný, na druhou stranu ale ani nezeje prázdnotou. Pár akcí budu muset kvůli nevhodnému termínu bohužel odepsat, nicméně na té, na kterou nejspíš bez výmluv dovalím, vystoupí post-metalová Amenra a japonští experimentátoři Boris. Obě kapely mají na kontě z loňska nové desky, od obou také očekávám pohlcující koncertní prezentaci. Především u Boris by mě hodně potěšilo, kdyby hojně hráli z loňské „Dear“, neboť se jedná o organické a fascinující dílo. Na posledním Brutal Assaultu jsem byl nucen si je kvůli Master’s Hammer nechat ujít, tentokrát si to snad do sytosti vynahradím.

Metacyclosynchrotron:

První koncert nové éry Master’s Hammer se vyprodal dřív, než jsem se rozkoukal, Brutal Assault jsem mrdal, během dalších koncertů v Praze a Brně jsem byl mimo republiku, takže jsem rád, že mi další šance byla podstrčena takřka pod nos. Neočekávám moc, ale doufám, že se vydaří zvuk (z vítkovického Brickhousu mám totiž trochu obavy) a kapely odvedou dobré výkony. Pokud budou tyhle podmínky splněny, tak myslím že bude postaráno o výborný večer. A když ne, tak se aspoň popije s přáteli, haha.

Redakční eintopf, Tématické články

Redakční eintopf – speciál 2017: H.

15.1.2018 H. Komentáře: 26

H.:

Top5 2017:
1. Black Cilice – Banished from Time
2. The Moon and the Nightspirit – Metanoia
3. Sortilegia – Sulphurous Temple
4. Netra – Ingrats
5. The Ruins of Beverast – Exuvia

CZ/SVK deska roku:
1. Inferno – Gnosis Kardias (of Transcension and Involution)
2. Krolok – Flying Above Ancient Ruins

Neřadový počin roku:
1. (Dolch) – III: Songs of Happiness… Words of Praise
2. V/A – Аргандаб
3. Wederganger / Urfaust – Split

Artwork roku:
Blood Tyrant / Warden – Duvonde skerfe

Objev roku:
Wolfkhan

Shit roku:
Jozef Van Wissem – Nobody Living Can Ever Make Me Turn Back

Koncert roku:
1. Sortilegia: Praha – Underdogs‘, 1.12.2017
2. Grausame Töchter: Praha – Nová Chmelnice, 27.5.2017
3. Vanessa: Praha – Rock Café, 5.1.2017

Videoklip roku:
–

Film roku:
1. What Happened to Monday
2. Blade Runner 2049

Potěšení roku:
stále rostoucí hudební sbírka

Zklamání roku:
lízaní prdele průměru a absence zdravé kritiky

Top5 2017:

1. Black Cilice – Banished from Time

V uplynulém roce mě nejvíce bavil raw black metal a v jeho rámci mě nejvíce položila deska „Banished from Time“ od portugalského zla Black Cilice. Již v červencové recenzi jsem psal, že dané album je dokonalou ukázkou toho, jak by měl dle mého názoru black metal ve své nejčistší podobě znít, a za tímto tvrzením si bez obav stojím i nyní. Podobně jako za dalšími silnými verdikty, jako například že „Banished from Time“ plnými hrstmi rozhazuje to, díky čemu se pro mne stal black metal nejvyšší prioritou mezi všemi hudebními žánry.

Ani nyní, již téměř rok od vydání alba, ze mě nadšení nevyprchalo, a když to teď při psaní těchto řádků opět poslouchám, nemám o volbě nejlepší dlouhohrající nahrávky roku 2017 pochybností. Možná může vypadat zvláštně, když na piedestal dosazuji desku, jejíž podstata je vlastně zpátečnická a jejíž forma i obsah patří do zatuchlých kobek dávno minulých časů, ale zbraní „Banished from Time“ není originalita, nýbrž feeling, atmosféra a příchuť Pekla v nanejvýš koncentrované formě.

2. The Moon and the Nightspirit – Metanoia

S druhým místem si odskočím do diametrálně odlišných vod – žánrových i náladových. Odvážím se ovšem tvrdit, že „Metanoia“ ve výsledku dokázala zapůsobit obdobně silným a hlubokým způsobem. Maďarská folková magie dokáže vyčarovat atmosféru tak překrásnou, až to skoro dojme i takového cynika, jako jsem já. Je snad nutné k tomu dodávat nějaké další podrobnosti? Pro mě osobně jednoznačně jedna z nejvýraznějších nahrávek loňského roku… dle umístění evidentně druhá nejvýraznější.

3. Sortilegia – Sulphurous Temple

Sortilegia sice na druhé dlouhohrající desce svůj zvuk oproti starším počinům nečekaně vyčistili – což je samozřejmě hodně relativní tvrzení, jelikož proti Nuclear Balast metalu je to pořád kanál jak čuně – ale fanatismus, vysoký hypnotický potenciál ani onen pověstný feeling neschází. Jen u málokterého loňského alba jsem pocítil takové posluchačské uspokojení jako právě u „Sulphurous Temple“, čehož si prostě musím cenit, přes to nejede vlak.

4. Netra – Ingrats

Podobně jako u předchozí pozice, i zde je oproti starším věcem cítit určitý pokles. „Ingrats“ na předchozí album „Sørbyen“ nemá, ale „Sørbyen“ byla zcela výjimečná záležitost a „Ingrats“ je v obecném kontextu excelentní deska i tak. I přes jisté „zklamání“ jde o ohromně výživný poslech, jenž s přehledem bije většinu nahrávek, které se v loňském roce objevily.

5. The Ruins of Beverast – Exuvia

Myslel jsem si, že do svého žebříčku dokážu vymyslet něco originálnějšího, ale nakonec svůj poslední hlas musím dát právě The Ruins of Beverast. 2017 nebyl nijak zásadně silným rokem a při mrzké konkurenci jednoduše nikdo jiný nedokázal překonat majestát téhle německé stálice. „Exuvia“ rozhodně nepřekvapí, ale riffy jsou opět kurevsky monumentální a atmosféra elektrizující. Začátkem tohoto odstavce jsem kvality téhle fošny potažmo The Ruins of Beverast nechtěl nijak znevážit, je to rozhodně bravurní muzika a své místo zde si zaslouží.

CZ/SVK deska roku:

1. Inferno – Gnosis Kardias (of Transcension and Involution)

Dovolím si tvrdit, že „Gnosis Kardias (of Transcension and Involution)“ je jediná česká metalová deska roku 2017, o níž lze skutečně mluvit v superlativech a která si zaslouží hluboké uznání. Zatímco Cult of Fire mě baví čím dál tím méně a jejich novější tvorba kouká skvělému debutu jen zdálky na záda a Master’s Hammer se už po svém návratu začali točit v kruhu a sázet na šablonovitost, Inferno mají invenci, charisma i vizi a se svým aktuálním majstrštykem usedli na trůn českého black metalu. A vlastně i českého metalu obecně, jelikož vše ostatní, co jsem měl tu čest (smůlu) slyšet, bylo přinejlepším průměrné.

2. Krolok – Flying Above Ancient Ruins

Téměř totožná sestava nyní sklízí velké úspěchy jako Malokarpatan s deskou „Nordkarpatenland“ a jakkoliv se jedná o výtečnou záležitost, mě osobně ještě o kus víc bavil dlouhohrající debut spřízněných Krolok. Možná trochu paradoxně, protože mezi oběma slovenskými nahrávkami je právě „Flying Above Ancient Ruins“ tou konzervativnější a méně výlučnou, ale… je v tom ona pověstná blackmetalová esence a to mě v uplynulém roce oslovovalo nejvíce.

Neřadový počin roku:

1. (Dolch) – III: Songs of Happiness… Words of Praise

„III: Songs of Happiness… Words of Praise“ je nepochybně o něco slabší než předešlá demo kompilace „I & II“, ale i s tímto škraloupem, jejž navíc podporuje trochu blbský vtípek „Opening Speech“ / „Track Six“ a nudné „Intro mit Pauken und Trompeten“, se jedná o hudbu extrémně vysoké úrovně. Jakmile totiž (Dolch) začnou skutečně hrát svůj omamný éterický doom, jde o záležitost téměř nadpozemských kvalit. Jen málokterá – jestli vůbec nějaká – skupina mě za poslední roky se svou tvorbou zasáhla tak hluboce jako právě (Dolch).

2. V/A – Аргандаб

Ke kompilacím obecně vzato chovám víc despektu než respektu, ale zrovna „Аргандаб“ patří k těm, které mi smysl rozhodně dávají. A vůbec, dovolím si tvrdit, že jsem v loňském roce neslyšel mnoho věcí, které by se svou netradičností a zajímavostí mohly srovnávat s touhle obskurní kazetou, na níž se dvanáct umělců či uměleckých kolaborací převážně ruského původu věnuje mimořádně zajímavému konceptu sovětské války v Afghánistánu. Určitě doporučuji si nalistovat recenzi a přečíst si víc, protože na takovéhle věci člověk opravdu nenaráží každý den. Tím spíš když jsou všechny okolnosti doplněny skvělou experimentální muzikou. Velký tip pro všechny kolegy hledače!

3. Wederganger / Urfaust – Split

Vedle (Dolch) jsou pro mne další výjimečnou kapelou a srdcovou záležitostí i Urfaust. Jejich podání black metalu – monotónní, špinavé, hypnotické, nihilistické – se mi již dlouhodobě naprosto přesně trefuje do vkusu. Tohle je přesně ten druh muziky, jakou chci prostě poslouchat a jaká mě bere snad ze všeho nejvíc. Ne nadarmo tedy veškeré jejich nahrávky doslova hltám, což platí i o loňském splitku s Wederganger. Ani jedna ze dvou skladeb Urfast sice nepatří k vrcholům jejich diskografie, ale sakra, furt mě to strašně moc baví. Nizozemským nihilistům pak zdatně sekundují i krajané Wederganger, kteří jsou sice o kousek níže, přesto mě svou kvalitou překvapili, protože jsem jim do té doby nevěnoval pozornost.

Artwork roku:

Blood Tyrant / Warden – Duvonde skerfe

V předešlých letech jsem s touhle kategorií míval velký problém, abych sem vybral obálku, za jejíž volbou si mohu skutečně stát. Tentokrát jsem měl trochu opačný problém, protože mě během roku zaujalo hned několik přebalů. Nakonec jsem z nich zvolil ten na první pohled nejhorší a nejméně zajímavý – přinejmenším tedy z pohledu běžných měřítek. Kazetový přebal splitka Blood Tyrant a Warden nicméně přesně vystihuje mé aktuální hudební chutě. Stejně jako raw black metal (který je ostatně z velké části i náplní splitu) je přední strana „Duvonde skerfe“ syrová, špinavá, zrnitá a formálně „špatná“, ale – má ohromnou atmosféru a dost přesně koresponduje s tím, o čem by dle mého názoru měl metal být.

Objev roku:

Wolfkhan

V téhle kategorii se nakonec odehrál docela zajímavý souboj, na jehož konci zůstal poměrně neočekávaný vítěz. Původně jsem měl na mysli docela jiná jména, ale jakmile jsem se začal sestavováním tohoto žebříčku skutečně zabývat, dospěl jsem k přesvědčení, že restriktivní pravidla dané kategorie, můj osobní náhled na to, co to znamená objev, a požadavek hudební kvality i zajímavosti nejvíce naplňují právě polští Wolfkhan.

Jejich debut „Cyber Necro Spirituals“ je vysoce zvláštní a neotřelou nahrávkou. Na první poslechy mi přišla strašně divná a nemohl jsem jí úplně přijít na kloub, ale zároveň mě něco nutilo poslouchat dál, až jsem tomu přišel dost na chuť a v dobové recenzi nakonec chválil. A přesto možná nedostatečně. „Cyber Necro Spirituals“ se mi hodně rozleželo v hlavě a zanechalo za sebou výrazný dojem. A navíc – desku, kde se nacházejí písně s názvy jako „Kurwa“ nebo „Ballada o twardym chuju“, prostě nejde nemilovat!

Shit roku:

Jozef Van Wissem – Nobody Living Can Ever Make Me Turn Back

Zatímco dříve jsem tu a tam ukájel své masochistické choutky cíleným poslechem sraček, abych měl v recenzi co zmrdat, v loňském roce jsem od toho trochu upustil a udělal jsem to tuším jen jednou. A přesto nakonec Exit Eden jako shit roku nezvolím. U nich jsem totiž kýčovité dno čekal, kdežto u nizozemského muzikanta Jozefa Van Wissema jsem se těšil na poutavou a intelektuálně vytříbenou záležitost. Namísto toho jsem dostal neskutečně plytké a zoufale nudné album, jehož poslech mě naprosto nepokrytě sral. S čistým svědomím mohu říct, že mě loni snad žádná jiná nahrávka neobtěžovala svou existencí takhle moc.

Koncert roku:

1. Sortilegia: Praha – Underdogs‘, 1.12.2017

Tak Sortilegia, žejo. To je prostě jednoznačné. Jedna z nejlepších koncertních blackmetalových kapel současnosti opět rozdávala temnotu a fanatismus, které možná neoceníte, pokud jste svou duši nezaprodali Peklu. Jestli jste tak ovšem učinili a byli na místě, jistě chápete, o čem mluvím. Vysrané předkapelní Islandy ten večer vedle kanadského zla zněly jako mrdka pro hipstery a děcka.

2. Grausame Töchter: Praha – Nová Chmelnice, 27.5.2017

Grausame Töchter je kapela, jakou prostě musíte vidět živě, jinak tomu věřit nebudete. Srát na to, že přinejmenším polovina muziky jede z playbacku, když to má takové koule (aniž by na pódiu stál jediný muž!), když to kope jak kramfleky do varlat v S/M pornu a když se na pódiu děje to, co se tam děje. Kozy, latex, hanbaté oblečky, prudce erotické tanečky, kozy, chcaní, kozy, šílená Aranea a strap-on dildo. Letos tu budou znovu, vážení, tak tentokrát to koukejte neprosrat!

3. Vanessa: Praha – Rock Café, 5.1.2017

Hned zkraje roku – a vypadá to, že již definitivně – skončila existence té nejvíc zásadní EBM formace z České republiky. Dekadentní večírek v Rock Café měl ovšem daleko k patosu a tklivému loučení – Vanessa se loučila stylem, jaký k téhle kontroverzní sedí víc než jehla na žílu. „Dal jsem si nějakou sračku a je mi blbě… takže tancujte, vy zmrdi!“

Videoklip roku:

S touhle kategorií mívám docela svízel dlouhodobě, protože už dávno mě přestalo bavit se na hudební klipy videoklipy koukat. Jenže zatímco v předešlých letech jsem vždy dokázal najít alespoň jeden takový, který by mě zaujal (anebo jsem sem mrdnul nějakou zábavnou srandičku), tentokrát jsem se rozhodl se netrápit. Prostě si nevzpomínám na jediný klip, jenž by mi utkvěl v paměti a výrazněji mě zaujal.

Film roku:

1. What Happened to Monday

V roce 2017 jsem nové filmy nesledoval až tak zodpovědně, jak bych chtěl a měl (což pro letošek hodlám změnit), takže tento výběr můžete brát s určitými rezervami. Přiznávám na rovinu, že jsem neviděl hned několik snímků, o jejichž existenci vím a u nichž mám tušení, že by do tohoto žebříčku promluvit mohly, ale pozdě bycha honit a pozdě plakat nad rozlitým mlékem.

Nicméně k věci. Z toho, co jsem viděl, mě asi nejvíce zaujalo sci-fi „What Happened to Monday“ se sedmirolí Noomi Rapace. Dystopické sci-fárny mám moc rád a tahle konkrétní navíc přináší nepřepálenou (tudíž uvěřitelnou vizi) budoucnosti a hlavně dost zajímavé téma a otázky, které se z obrazovky naštěstí nevytratí, ačkoliv se film pustí do akčních obrátek. Některé dějové zvraty a zásadní odhalení se sice daly tušit dlouhé minuty dopředu, ale to mi nakonec nijak nevadilo, protože jsem se bavil až do samotného konce, v kině jsem si to fakt vychutnal a zanechalo to ve mně dojem.

2. Blade Runner 2049

Navazovat po 35 letech na jeden z nejlepších sci-fi snímků všech dob? Na film, jehož neopakovatelná temná atmosféra a provokativní myšlenky stvořily kult s fanatickými zástupy uctívačů? Zdálo se to jako troufalost, která snad ani nemůže nezklamat, ale „Blade Runner 2049“ ukazuje, že i dnes se dají točit velké věci, které patří na velká plátna kin, a přitom nejsou povrchní blockbusterovou zábavou. Je to jiné než původní „Blade Runner“, ale je to silné, má to opět úžasnou atmosféru skvěle zesynchronizovanou s působivým soundtrackem, několik úchvatných scén a ukázkově se mi to rozleželo v hlavě. Takhle si to rozhodně nechám líbit!

Potěšení roku:

stále rostoucí hudební sbírka

Můžete si myslet, že dávat tohle do potěšení roku je čistá ego-masturbace a veřejné honění trika. Z jistého úhlu pohledu možná ano. Ale naše eintopfy – a ten roční obzvlášť! – je prostě čistě subjektivní záležitost a určitá dávka sobeckosti sem již z principu patří. Nehledě na skutečnost, že na citové zabarvenosti a upřímnosti si osobně ve svých kvazi-literárních výplodech zakládám. A upřímně mohu říct, že mi v roce 2017 stran muziky nic nedělalo větší radost než narůstající počet nosičů v mé skromné sbírce. Možná, že skutečně jsem materialista, jak mi furt cpe kolega Metacyclosynchrotron, ale kurva, já prostě vím, že rozbalování krabic s novými vinyly je lepší než orgasmus!

Zklamání roku:

lízaní prdele průměru a absence zdravé kritiky

Prakticky sem píšu to samé co loni a s dost vysokou pravděpodobností to sem budu moct napsat i za rok, ale nic jiného si finální hejt tolik nezaslouží. Jediný rozdíl oproti loňsku tkví v tom, že posledně jsem to vztáhnul pouze na českou scénu, zatímco letos se nebojím zobecnit i za hranice. Bylo by pokrytecké tvrdit, že se tak děje jenom u nás, když to samé chování vídám i venku.

Jednoduše mi jde o to, že většina metalové scény odmítá naslouchat jakékoliv kritice a žije ve vlastní uzavřené bublině, kde se všichni plácají po ramenou, jak jsou skvělí. Kritici chválí průměrné kapely, fanoušci jakbysmet a nějakou výraznější kritiku pěkně od plic si dovolí jen málokdo, jakkoliv by v leckterých případech mohla být užitečná. Příliš málo z nás klade skutečné nároky na to, co posloucháme a co vidíme na koncertech, výsledkem čehož je spirála, z níž se nedá dostat. Snad to souvisí s jistou povrchností, která nakonec nebují jen v metalu, snad s nedostatkem odvahy jít do opozice, možná s rezignací a nechutí se hádat s hlupáky a být všem za čůráka, i když mám pravdu, nejspíš ale všechno dohromady.

Zhodnocení roku:

V průběhu roku jsem neměl pocit, že by šlo o nějakou slabou sezónu, protože jsem měl pořád co poslouchat a moc jsem se nezastavil. Když jsem si ale nyní udělal trochu čas a s nadhledem se na rok 2017 podíval, nemám pochyb o tom, že tentokrát se skutečně jednalo o slabší ročník. Nechápejte mě zle, kvalitních alb vyšlo dost, ale sílu té které sezóny bychom neměli posuzovat dle nadprůměrných desek, nýbrž podle těch výjimečných. A těch tentokrát vyšlo skutečné minimum.

Trochu mě mrzí, že za očekáváními a za svými schopnostmi zůstali i někteří interpreti, do nichž jsem vkládal velké naděje. Doufám, že rok 2018 bude v tomto ohledu výraznější, poněvadž již nyní mohu pomalu začít vyhlížet novinky hned několika kapel, jejichž tvorbu chovám v obrovské oblibě – namátkou třeba Urfaust, A Forest of Stars, Thy Catafalque, snad-už-konečně-kurva Mare a tajně doufám i v Euzen…

Recenze

The Moon and the Nightspirit – Metanoia

12.6.2017 H. Napsat komentář

Země: Maďarsko
Žánr: folk
Datum vydání: 17.3.2017
Label: Auerbach Tonträger / Prophecy Productions

Tracklist:
01. A hajnal köszöntése
02. Az elsö tündér megidézése
03. Mystérion mega
04. Kilenc hid
05. A fény diadala
06. Metanoia
07. Kristálymezök
08. Hen panta einai (Minden egy)

Hrací doba: 41:14

Odkazy:
web / facebook / bandcamp

Co lze vůbec napsat ke skupině jako The Moon and the Nightspirit a konkrétně k jejímu novému albu „Metanoia“? Vždyť je to nahrávka, již by šlo popsat velice stručně, vlastně klidně jednou větou. To neznamená, že by snad tahle hudba byla tak jednoduchá neřkuli dokonce primitivní. Pouze tím naznačuji, že stejně nejspíš nezvládnu vynést tuhle kapelu do nebes dostatečným způsobem, takže by možná bylo lepší ulehčit si práci, rovnou vyhlásit, že jde o fantastickou desku, a tím to uzavřít.

Nicméně se asi všichni shodneme, že nazývat něco takového recenzí by bylo značně drzé, a vlastně to ani sám nechci takhle triviálně odfláknout, tak se tomuhle maďarskému folkovému klenotu budeme věnovat o něco podrobněji. „Metanoia“ je celkem šestou řadovou nahrávkou The Moon and the Nightspirit a stejně jako předcházející „Holdrejtek“ z roku 2014 vychází pod značkou Auerbach Tonträger, což je hodně příjemná firma a zároveň neofolkový sublabel Prophecy Productions. Akorát mi upřímně připadá škoda, že Prophecy vydávají v podstatě všechno ve výpravných edicích a různých variantách, a to včetně hovadin typu ~~Incest~~ Alcest, ale zrovna u The Moon and the Nightspirit se spokojí pouze s jednou ušmudlanou verzí na digipak CD. Zvláštní…

Každopádně, k věci. The Moon and the Nightspirit mají velký dar pro tvorbu čarovné, v tom nejlepším možném slova smyslu „pohádkové“ atmosféry, která z jejich muziky teče v proudech a na všechny světové strany. „Metanoia“ v tomto ohledu není výjimkou, což je jenom dobře. Novince nečiní žádné velké potíže udržet laťku, jež byla staršími počiny nastavena extrémně vysoko. Jakmile se po tichém intru začnou vynořovat první akustické melodie úvodní skladby „A hajnal höszöntése“, okamžitě to člověka vtáhne dovnitř a není pochyb o tom, že „Metanoia“ bude opět nadstandardní zážitek, jak je u The Moon and the Nightspirit ostatně zvykem. Takovou tezi bezvýhradně potvrzuje i následující „Az első tündér megidézése“, možná ten nejkrásnější dílek novinkové kolekce.

Nicméně i vše, co přijde po „Az első tündér megidézése“, je skvělé. Možná, že taková „Kilenc hid“ nezapůsobí tolik jako ostatní kolegyně, ale v případě The Moon and the Nightspirit takzvaně „slabší“ znamená stále výborně, navrch má i tenhle kousek v rámci celku svůj smysl, při poslechu desky nijak neruší a v obecném kontextu v pohodě funguje. Navíc následující písně jsou opětovně bez sebemenších připomínek – zejména trojice „A fény diadala“, „Metanoia“ a „Kristálymezők“ jsou naprosto fantastické. The Moon and the Nightspirit tahají z rukávu jednu fantastickou melodii za druhou, andělský zpěv Ágnes Tóth je jako vždy bezchybný, nechybí vysoká variabilita folkových a akustických nástrojů. Oproti minulosti snad „Metanoia“ ztratila pouze letmý nádech orientálních motivů, ale to bych nepovažoval za negativum, je to spíš jen jakýsi kosmetický posun a vlastní tvář alba. Důležité je, že „Metanoia“ opětovně nepostrádá hloubku, duši a pohlcující atmosféru – tedy to, co jsme si na téhle skupině tak zamilovali.

<a href="http://the-moon-and-the-nightspirit.bandcamp.com/album/metanoia">Metanoia by The Moon And The Nightspirit</a>

The Moon and the Nightspirit je svým způsobem skutečně ojedinělá formace, protože kapel s až takhle kouzelnou a okouzlující hudbou a aurou tady v okolí příliš neběhá. Výše jsem ji nazval maďarským klenotem – „Metanoia“ naprosto suverénně potvrzuje, že si The Moon and the Nightspirit takové pojmenování zaslouží. A už jen tohle samo o sobě je dostatečným důvodem k nadšení. Zatím jeden z nejvážnějších kandidátů na přední příčky, až se budou v zimě sestavovat seznamy nejlepších alb roku 2017. Vpravdě magická hudba.

Redakční eintopf

Redakční eintopf – březen 2017

2.3.2017 Sicmaggot Komentáře: 4

Nejočekávanější deska měsíce:
Netra – Ingrats

H.:
1. The Moon and the Nightspirit – Metanoia
2. Netra – Ingrats
3. Me and That Man – Songs of Love and Death

Kaša:
1. Mastodon – Emperor of Sand

Zajus:
1. Pillorian – Obsidian Arc

Skvrn:
1. Netra – Ingrats
2. Dodecahedron – Kwintessens
3. Woe – Hope Attrition

Onotius:
1. Dodecahedron – Kwintessens
2. Svart Crown – Abreaction
3. Netra – Ingrats

Metacyclosynchrotron:
1. Rebirth of Nefast – Tabernaculum
2. Svart Crown – Abreaction
3. Ofermod – Sol Nox

Cnuk:
1. Mastodon – Emperor of Sand
2. Body Count – Manslaughter

H.:

Samozřejmě, že za normálních okolností by v eintopfu suverénně vyhrál francouzský projekt Netra, jehož minulé album „Sørbyen“ (a o následné experimentálně hip-hopové kolaboraci „Dreading Consciousness“ to vlastně platí taktéž) bylo jednoduše unikátní a nadpozemské. Nicméně skutečnost, že už mám novinku „Ingrats“ v předstihu pečlivě naposlouchanou a vím, že na svého předchůdce nemá, trochu zamíchala kartami.

Nakonec tedy stejně jako v koncertní verzi eintopfu dosazuji na vrchol maďarskou folkovou perlu The Moon and the Nightspirit respektive tedy její nadcházející album „Metanoia“. V tomto případě se totiž skutečně a upřímně těším, jak to dopadne, a věřím tomu, že to dopadne skvěle. První ukázka „Az első tündér megidézése“ je – vlastně již tradičně – božská, a tak nemám sebemenšího důvodu neočekávat pořádný kus krásné atmosféry.

Tím ovšem nechci tvrdit, že by snad „Ingrats“ nestálo za pozornost. Věřte tomu, že co u Netry není tak dobré jako posledně, je ve skutečnosti pořád mnohonásobně lepší než většina toho, co vychází všude okolo. Prvním odstavcem jsem vás určitě nechtěl odradit, protože některé momenty jsou opětovně doslova fenomenální a rozhodně se máte na co těšit.

Do třetice jsem pak zvědavý na Me and That Man. Je mi vcelku jedno, že se jedná o vedlejšák frontmana Behemoth, poněvadž tahle polská extrémně metalová ikona se mi v posledních letech velmi vzdálila a její poslední album mě už vůbec nebavilo. Nicméně první ukázky ze „Songs of Love and Death“ mě vysoce baví a tahle Nergalova poloha mi připadá mnohem sympatičtější a nápaditější než aktuální Behemoth. Pokud si celá deska udrží laťku nastavenou „My Church Is Black“ a „Ain’t Much Loving“, tak to bude hodně super.

Kaša:

Kdo mě zná, tak ví, že americké Mastodon mám rád. A to tak, že moc. Když se tedy začaly objevovat zvěsti o novém, v pořadí již sedmém albu, tak jsem okamžitě zbystřil. „Emperor of Sand“, jak se novinka bude jmenovat, je počin, od něhož si toho v březnu slibuji zdaleka nejvíc. Očekávám trochu barvitější sound ve stylu předchozího „Once More ‘Round the Sun“, čemuž první ukázky nasvědčují, a doufám ve větší zapojení vokálu Brenta Hindse, jenž byl na předchůdci lehce potlačen. Budu upřímný, takže přiznám nedůvěru v to, že by se mělo jednat o druhé „Leviathan“ nebo „Crack the Skye“, což jsou majstrštyky, které se nerodí každý den. Ovšem i tak o kvalitách této zámořské čtveřice nemám nejmenšího důvod pochybovat a v „Emperor of Sand“ vidím jednoho z favoritů na nejočekávanější placku tohoto roku.

Zajus:

Můj březnový výběr bude stručný, neboť existuje vlastně jen jedno album, na které se opravdu těším. Je jím debut Pillorian, což je, jak všichni jistě víte, nová kapela Johna Haughma ze slovutných Agalloch. Agalloch se zřejmě nerozešli v dobrém, o čemž svědčí i Haughmova rychlost, s jakou dovedl svou novou kapelu sestavit a s jakou také vypustí do světa první album. Přestože jsem měl Agalloch velice rád, nikdy jsem se příliš nenamáhal studovat, kdo stojí za jejich kouzelnými kompozicemi, a tak netuším, zda se do Pillorian přesunul mozek kapely, či jen její hlas. Každopádně však předpokládám, že Pillorian přinesou zajímavou hudbu, i když bych se hodně divil, kdyby se vrcholným počinům Haughmovy předchozí formace byť jen přiblížili. Pokud však „Obsidian Arc“ zvládne alespoň 80 % toho, co dovedli Agalloch v nejlepší formě, nebudu si mít nač stěžovat.

Skvrn:
Začátek roku je štědrý a březnové týdny na tom spolu s těmi dubnovými zhola nic nemění – jsou nabité až k prasknutí. Než se přehoupneme přes srandistu apríla, s radostí přivítám šuplík s březnovými nadějemi. Tou první je francouzská Netra, respektive její nová řadovka, první po pěti letech. Na předchůdci se děla spousta věcí, převažoval sice black metal, ale elektronika rozličného druhu se spolu s velmi svojským naturelem sebevědomě hlásily o slovo. Nemůžu říct, že bych vyloženě nemohl dospat, takovým uctívačem nejsem, „Ingrats“ však rozhodně patří mezi nejočekávanější nahrávky viditelného horizontu.

Podobně dlouho jako na Netru se čekalo taky na black metal nizozemských Dodecahedron, kteří v březnu navazují na eponymní debut. Jakkoliv kapela nepopiratelně spadá do poslední žánrové vlny vedené dvěma výraznými francouzskými ikonami, ze svého pojetí nedělá pouhou přehrávku vzorců bez vlastního přispění. A trojka nakonec taky blacková, budou hody. Tentokrát nechávám promluvit zámoří a Woe, již stabilní článek scény. Pilně naposlouchávejte, osmnáctého dubna máme tyhle tóny v Praze.

Onotius:

Začátek roku byl, co se týče nových zajímavých desek, ještě trochu střídmější, ale březen už disponuje pěknou řádkou solidních jmen. V první řadě se těším na novinku nizozemských avantgardních blackmetalistů Dodecahedron, kteří už vypustili do světa pár prvních ukázek – a já si je nemohu vynachválit. Pravá porce atmosféry, hutnosti i chaosu. Druhá příčka mého seznamu patří francouzským Svart Crown, k jejichž „Profane“ se velmi rád vracím. První zveřejněné ukázky jsem slyšel dost letmo a působily na mě trochu rozpačitě, ale věřím, že v kontextu alba do sebe všechno zapadne. Další nahrávku, o niž se chystám příští měsíc naprosto jistě zavadit, má opět na svědomí Francouz. Tentokrát mluvím o specifickém úkazu známém jako Netra. Jeho „Sørbyen“ byl naprosto jedinečnou kombinací trip-hopu s depresivním black metalem a fungovalo to věru parádně. Pokud si udrží kvalitativní laťku na stejné úrovni, máme se vskutku na co těšit.

Metacyclosynchrotron:

Je příjemné mít o něčem jasno, i když jakmile tenhle pocit mám (anebo to tvrdí někdo jiný), tak mi v hlavě začnou blikat ony pomyslné výstražné kontrolky. Ty ale teď mají nucené volno, protože na debut Rebirth of Nefast čekám už hodně dlouho, dřívější krátké tituly žeru a najdou se i další indicie, které svědčí, že tohle bude kurva velké dílo. Fakt se těším. Jistá očekávání mám i ohledně nové desky Svart Crown, protože ta kapela zraje jako víno. Francouzi mají zase o něco lepšího bubeníka než dříve, tak si tak říkám, proč by o něco lepší nemohla být i nová deska?

No, a na závěr váhám, zda uvést něco ještě neslyšeného, nebo se vytasit s nějakým březnovým albem, které již naposlouchávám a zmínku by si zasloužilo. Ale volím první možnost, protože dle ukázky „The Alpha of the Anti-Christ“ to vypadá, že Ofermod se „Sol Nox“ navážou na vyznění kultovního „Mystérion tés anomias“. Kapelu respektuji nejenom kvůli tomuto EP, ale obě dlouhohrající desky mě zanechaly poněkud chladným. Teď by tomu mohlo být jinak.

Cnuk:

Ne, že by březen nenabízel nic zajímavého, ale to absolutně nejlepší si nechává až na svůj konec. 31. března totiž vychází nová alba Body Count a Mastodon.

Kaliforňané Body Count o sobě dali před třemi lety vědět studiovým počinem s názvem „Manslaughter“. A vlastně z toho byla nejlepší deska od dnes již kultovního debutu z roku 1992. Předcházelo mu několik prázdných let a nevýrazných alb. Kapela vyniká hlavně neodolatelným projevem rappera Ice-T, který nešetří brutalitou ani humorem, spolu s tvrdou kytarovou hudbou. Právě jejich texty kdysi vzbuzovaly rozruch a rozhodně z nich na posledním albu neslevili. Chystané „Bloodlust“ by tak mohlo skupinu znovu zachytit v dobrém rozpoložení. Zajímavé také bude slyšet hosty, jmenovitě Mustainea, Cavaleru a Blythea.

Mastodon asi netřeba blíže představovat. Už několik let obecně platí jejich příchozí deska za sledovanou událost. „Emperor of Sand“ podle dostupných ukázek nabídne jak novější polohu, tak i tu starší. Alespoň „Show Yourself“ spadá do první kategorie, zatímco „Sultan’s Curse“ do druhé. Nemám s novější tvorbou Mastodon žádný problém, vlastně mě k nim pořádně dostala až deska „The Hunter“, takže tento mix vítám. Stále platí za jednu z mála kapel, která podle mě nevydala špatné album, a nevěřím, že by to „Emperor of Sand“ mělo změnit.

Redakční eintopf

Koncertní eintopf – březen 2017

28.2.2017 Sicmaggot Napsat komentář

H.:
1. The Moon and the Nightspirit, Pilgrim – Praha, 2.3. (event)

Skvrn:
1. Žižkovská Noc – Praha, 23.-25.3. (facebook)

Onotius:
1. Rotting Christ, Acherontas, Hail Spirit Noir, Mallephyr, Self-Hatred – Praha, 18.3. (event)

H.:

V březnu se rýsuje hned několik akcí, na něž bych se rád vypravil, ale i navzdory jejich zajímavosti mám u většiny z nich aktuálně jen otazníky, pročež si je zatím nechám pro sebe a udělám reklamu pouze jedné „bezotazníkové“.

A koho že se jedná? Těmi vyvolenými jsou maďarští The Moon and the Spirit, kteří se do Prahy vrátí hned zkraje měsíce a rovnou s novým albem „Metanoia“ (to však vychází až dva týdny po pražském koncertě). Nebude to jejich první návštěva v naší zemi, ale já jsem u těch předchozích nebyl. Tím větší je ovšem důvod tentokrát nevynechat a přijít zjistit, jestli jim ta jejich folková magie funguje stejně nádherně i v živém podání. A co vám budu povídat, samozřejmě věřím, že fungovat bude, jinak bych tam vůbec nelezl, to dá rozum. Určitě se ale těším, až (žádné jestli – až!) se to potvrdí.

Skvrn:

Koncertní jaro se nezadržitelně blíží a je na co se těšit, bude to velkolepé, včetně otevírajícího března. Brány nové roční epochy otevře tradiční Žižkovská noc respektive trojice nocí v jedné milé pražské čtvrti od čtvrtka do soboty. V kolik a kde přesně zatím nevíme, s otázkou kdo už to je snazší, máme z čeho vybírat. Třeba já jsem po bezvadných zkušenostech s Thaw a Dopelord nadšený z další polské delegace – přijede špička alternativního sludge Obscure Sphinx, post-black naděje Entropia nebo Zamilska, nedávno se zjevivší osobnost industriálního techna. A naše luhy, háje, kapely? Třeba poetické Květy, třeba neméně poetická Esazlesa, třeba intenzivní Please the Trees. Třeba, třeba, třeba, je toho moc, nechci vidět to lítání, krytí a vlny bolestí, že tohle a tamto neuvidím. A to ještě nepadla řeč na literární sekci, možná se nakonec sejdeme na Krchovském či Topolovi. Bude to nabité, program mocný diktátor. Já se prozatím budu s dovolením těšit.

Onotius:

Oproti únorové koncertní salvě je březnová nabídka o něco mírnější, tudíž peněženka si odpočine a já budu zároveň ušetřen velkých dilemat, jaká jsem si užil před měsícem. Jeden koncertní večer značně vyčnívá – a tím je třetí dějství Hellenic Darkness, akce zacílené na blackmetalové kapely řecké provenience a jejich český support. Ať už mluvím o okultních Acherontas, psychedelických Hail Spirit Noir či z večera asi nejznámějších Rotting Christ, všechno jsou to formace, které naživo mají potenciál nabídnout ohromný zážitek. A pokud jde o tuzemský doprovod, o nějž se postarají Mallephyr po boku Self-Hatred, myslím, že zde též nebude prostor pro nudu. Připočteme-li k tomu, že vstupné dělá v předprodeji pouhé tři stovky, není jednoduše nad čím váhat. Povinnost!

Recenze

The Moon and the Nightspirit – Holdrejtek

26.11.2014 Atreides Napsat komentář

Země: Maďarsko
Žánr: folk
Datum vydání: 15.8.2014
Label: Auerbach / Prophecy Productions

Tracklist:
01. Mohaszentély
02. Égnyitó
03. Magban Alvó
04. Bolyongó
05. Mikrokozmosz pt 1
06. Tavaszhozó
07. Mikrokozmosz pt 2
08. Álomszövő
09. Holdrejtek

Hodnocení: 7/10

Odkazy:
web / facebook / bandcamp

Kapel z Maďarska je požehnaně, ale upřímně se mi nestává často, abych zakopl o uskupení z tamních končin a řekl si, že to je solidní kus muziky, který mě baví a má něco do sebe. Když dojde na folk, tak jediným jménem, které mi přijde na mysl, jsou mystičtí The Moon and the Nightspirit, kteří se na scéně pohybují už slušných pár let a za tu dobu si vydobyli velmi odpovídající renomé. Aby ne, když v rámci žánru platí za záruku kvality. Ačkoliv opravdu dobře znám jen předchozí, tři roky starou desku “Mohalepte” a předchozí alba mi v paměti tolik neutkvěla, od novinky “Holdrejtek” jsem očekával především udržení laťky a velmi specifického nádechu magična, kterým se může maďarské duo pyšnit.

Stejně jako na předchozích albech se kapela drží rodné maďarštiny – ačkoliv to v zásadě není nic tak důležitého a věci, které chtějí vyjádřit, byste vyčetli spíš z názvu (které beztak můžou vzhledem k užitému jazyku znamenat prakticky cokoliv) a samotné hudby než z textů, protože Ágnes Tóth svoje hlasivky zrovna dvakrát nepředře a její éterický zpěv mnohdy zní spíš coby další melodická linka, neboť samotný text je jeho samotnou povahou mírně zatlačen do pozadí. Občas je k zaslechnutí i Mihály Szabó, ten už ale skutečně jen jako doplněk, Ágnesin protiklad a zdůraznění hloubky skladeb. To ale k The Moon and the Nightspirit tak nějak patří, stejně jako lehkost, s jakou nakládají se skladbami. Zůstávají úchvatné melodie ztvárněné tradičními nástroji (a přijde mi, že jich pár ubylo a není jich tolik, co dřív), které zpočátku působí dost nenápadně, po několika posleších ale zůstanou pevně ve vaší paměti a jen tak je už nevyženete. Jednotlivé linky totiž dvojice splétá dohromady a vytváří z nich obrazce, jež mi svým charakterem nejvíc připomínají keltské uzly. Jednoduché stavební prvky tvořící celistvé dílo, které ke svému konci plyne naprosto samovolně.

Velmi podobně se to pak má se samotným albem, které je tentokráte tvořeno devítkou skladeb. Nevím, jestli se The Moon and the Nightspirit drží nějakého konceptu, ale “Holdrejtek” drží pohromadě jak hudebně, tak svojí atmosférou. Stejně jako z předchozí desky nemám pocit, že by šlo o “písničkový” počin, protože každá skladba má určitý náboj a náladu, která ovšem neporušuje náladu celku a naopak do něj zapadá, ačkoliv bych se asi nezlobil, kdyby hudební motivy byly trochu různorodější. Každopádně mám ale z desky dojem, že nese nějaké směřování a cíl, kterého se snaží dobrat, který se snaží posluchači předat. Stejně tak je možné, že myšlenkově je co skladba, to jiná ves a já se tu se svými kecy šeredně pletu, ale protože maďarštině rozumím asi tolik co astrofyzice, nezbývá než se nechávat unášet samotnou hudbou a texty písní neřešit. O což se člověk nemusí kdovíjak snažit, protože The Moon and the Nightspirit podávají svojí hudbu naprosto přirozeně a nekonfliktně.

Velký díl na tom má i atmosféra, se kterou dokáže kapela pracovat takovým způsobem, že by se leckterá parta mohla učit. Stejně jako v případě “Mohalepte” jim k docílení kýženého výsledku stačí pár vhodně zvolených tónů. Z tajuplné a dost vypjaté “Mikrokozmosz pt 1” se mi za nočních poslechů sem tam ježily chlupy na zátylku a to jen díky kombu houslí a vydrnkávané melodie. Šestá “Tavaszhozó” je zase neskutečně živá, závěrečná titulka pak asi nejkouzelnější skladbou za poslední dobu. Pohanská mystika kapele tolik vlastní se opět proplétá celým albem, tentokráte na tesknější, melancholičtější a subtilnější notu. “Holdrejtek” není tak bujará deska jako její předchůdce, spíš věrným nočním společníkem. Specifická směska čerpající z maďarského a slovanského folku, středověké hudby a snad i orientu velmi dobře funguje i tentokrát, myslím si ale, že v rámci možností mohli být The Moon and the Nightspirit o něco intenzivnější a rozmanitější. “Holdrejtek” má na délku sice nějakých 45 minut, pokud se ale netrefí do nálady, může být jako celek působit nebezpečně jednotvárně. V opačném případě ale odmění výborným zážitkem, a jakkoliv dvojice v zásadě nepřišla s ničím pro svou tvorbu převratným (což od nich snad nikdo neočekával), potvrdila svoje standardy i místo na scéně, takže nemůžu být nespokojen.

<a href="http://the-moon-and-the-nightspirit.bandcamp.com/album/holdrejtek">Holdrejtek by The Moon And The Nightspirit</a>

Od hudebních fandů pro hudební fandy